Miluji každodenní vycházky v lese. Pro moji německou dogu Nikitu jsou zábavou a pro mne chvílí ticha během, často náročného, dne. Většina našich procházek je bezcílné toulání lesem po cestách i necestách . . . prostě jen tak, jak nás nohy nesou. Stejně tomu bylo i dnes. Užívaly jsem si s Nikitkou krásy bukového lesa a znenadání jsme se ocitly na malém, lehce se svažujícím, lesním paloučku. Uprostřed mezi stromy, které tu a tam dotvářeli útulnou atmosféru, než se opět shlukly v hustý les, se vinula kamenná řeka, tvořená překrásnými, mechem porostlými balvany různých velikostí, usazených do mechu a bukového listí.
Pohled na zářivě zelený, měkký mech přímo vybízel k posezení. Nechala jsem se tou nabídkou zlákat a usedla do měkoučkého mechu, pokrývající velký rozložitý balvan. Jen tak jsem seděla, Nikitka prozkoumávala okolní terén v mé blízkosti a já mohla jen tak být, pozorovat hemžení kolem a poslouchat zvuky lesa . . . brhlíky, kteří si tak trochu po italsku vyjasňovali své teritorium. Hlasitě přelétali ze stromu na strom a bylo patrné, že ten, který je doma, vyjasňoval vetřelci hranice území: "tady to je ještě moje a až tamhle je tvoje . . . jasný?"
O kousek dál si něco švitořila sojka, jen tak jemně, možná si povídala s ostatními sojkami, co měli k obědu, nebo tak něco . . . o kousek dál si sýkorky ozobávali větve a jedna druhé dávali vědět, že je vše v pořádku, na nedalekém buku zase pilně pracoval strakapoud . . .
. . . sedím a nechávám se pohltit vším tím švitořením a vůbec, krásou ptačí řeči.
Najednou z ničeho nic, ve vteřině, vše utichá. Jako mávnutím proutku takové ticho, že i dešťová kapka by v tu chvíli zněla jak palicí do železa, kdyby spadla na zem.
Rozhlížím se, pokouším se najít, co způsobilo, že se les najednou zdá být prázdný a opuštěný . . . neslyším žádné zvuky, ani kroky, Napadne mě podívat se nad sebe a v tu chvíli je mi vše jasné. Nahoře vysoko nad stromy se nechává vzdušnými proudy unášet káně a patrně hledá, co by si dalo k večeři.
Ticho stejně jako schování se do větvoví stromů, či jiné skrýše, je nejlepší způsob, jak se obědem, či večeří nestat.
Seděla jsem a nechala se pohltit tím naprostým tichem. Ještě chvíli jsme směla pozorovat káně, vznášející se nad mou hlavou, než se ztratilo za korunami stromů.
Setrvávala jsem dál v tichém pozorování, když najednou z ničeho nic jsem uslyšela trylek červenky . . . asi na znamení, že káně už je pryč. V tu chvíli opět, jako mávnutím proutku, celý les ožil. Naslouchá-li člověk ptačímu zpěvu, velmi rychle zjistí, co se kde v lese děje (stejně tak třeba i v zahradě), zda se blíží nebezpečí, nebo je to jen každodenní hledání něčeho k snědku, možná si jen liška protahuje tlapky, či tlupa divočáků prochází k nedalekému kališti.
Prostě kouzelná řeč ptáků!
Pohled na zářivě zelený, měkký mech přímo vybízel k posezení. Nechala jsem se tou nabídkou zlákat a usedla do měkoučkého mechu, pokrývající velký rozložitý balvan. Jen tak jsem seděla, Nikitka prozkoumávala okolní terén v mé blízkosti a já mohla jen tak být, pozorovat hemžení kolem a poslouchat zvuky lesa . . . brhlíky, kteří si tak trochu po italsku vyjasňovali své teritorium. Hlasitě přelétali ze stromu na strom a bylo patrné, že ten, který je doma, vyjasňoval vetřelci hranice území: "tady to je ještě moje a až tamhle je tvoje . . . jasný?"
O kousek dál si něco švitořila sojka, jen tak jemně, možná si povídala s ostatními sojkami, co měli k obědu, nebo tak něco . . . o kousek dál si sýkorky ozobávali větve a jedna druhé dávali vědět, že je vše v pořádku, na nedalekém buku zase pilně pracoval strakapoud . . .
. . . sedím a nechávám se pohltit vším tím švitořením a vůbec, krásou ptačí řeči.
Najednou z ničeho nic, ve vteřině, vše utichá. Jako mávnutím proutku takové ticho, že i dešťová kapka by v tu chvíli zněla jak palicí do železa, kdyby spadla na zem.
Rozhlížím se, pokouším se najít, co způsobilo, že se les najednou zdá být prázdný a opuštěný . . . neslyším žádné zvuky, ani kroky, Napadne mě podívat se nad sebe a v tu chvíli je mi vše jasné. Nahoře vysoko nad stromy se nechává vzdušnými proudy unášet káně a patrně hledá, co by si dalo k večeři.
Ticho stejně jako schování se do větvoví stromů, či jiné skrýše, je nejlepší způsob, jak se obědem, či večeří nestat.
Seděla jsem a nechala se pohltit tím naprostým tichem. Ještě chvíli jsme směla pozorovat káně, vznášející se nad mou hlavou, než se ztratilo za korunami stromů.
Setrvávala jsem dál v tichém pozorování, když najednou z ničeho nic jsem uslyšela trylek červenky . . . asi na znamení, že káně už je pryč. V tu chvíli opět, jako mávnutím proutku, celý les ožil. Naslouchá-li člověk ptačímu zpěvu, velmi rychle zjistí, co se kde v lese děje (stejně tak třeba i v zahradě), zda se blíží nebezpečí, nebo je to jen každodenní hledání něčeho k snědku, možná si jen liška protahuje tlapky, či tlupa divočáků prochází k nedalekému kališti.
Prostě kouzelná řeč ptáků!