​Zvířata provázejí člověka na jeho cestě po této planetě od samého počátku. Dorozumění s nimi byla nedílná součást každodenního života. Na počátku u pradávných civilizací světa byl vztah mezi Bohem, zvířaty a smrtelníky plný respektu, úcty a lásky. Zvířata a jejich důležitá role je rovněž zpodobněna v mnoha legendách o stvoření světa. V Severní Americe to byla kachna, která přinesla Stvořiteli písek ze dna moře, aby mohl vytvořit zemi. Stvořitel sám, se pak stal kojotem. Jeden z mnoha afrických příběhů zase vypráví, jak Velká Matka Země stvořila slona, hrocha a nosorožce, aby jí pomohli rozdupat tvrdé kameny a vytvořit úrodnou hlínu pro růst rostlin. V Bibli Bůh vytvořil zvířata, aby člověk nebyl osamocený a měl společníky.

​​Ve všech příbězích člověk a zvířata žili v harmonii. Bohužel se zdá, že čím civilizovanějším se člověk stal, tím více se oddělil od přírody. Porozumění a komunikace se zvířaty a přírodou, znovu pochopení souvislostí propojení celého ekosystému i v těch nejmenších detailech, může být způsob, jak k nim opět nalézt cestu. ​Jak se rozpomenout na dávné spojení se vším kolem nás. ​Jak znovu vnímat přírodní cykly a naučit se žít s nimi v harmonii. Je to právě návrat k přírodě, její znovu objevování a poznávání, co nám pomáhá obnovit kontakt s naší přirozeností, spojení s naším esenciálním Já. Často píšu o tom, že je třeba vyrazit do přírody, pozorovat ji, nechat ji na sebe působit a v její přítomnosti uzdravovat své tělo prostřednictvím endorfinů a hormonů, které pomáhají tišit bolest v těle a přispívat tak k uzdravení jakékoliv nemoci – fyzické i psychické. Vždyť tělo je jedna spojená nádoba a cítíme-li se dobře fyzicky, odrazí se to na psychice a opačně, čím déle setrváváme ve stresu a psychické nepohodě, tím dříve začne strádat naše tělo. Zimní procházka do příroda nám určitě udělá dobře, avšak přicházející konec roku a krátké dny, které zimní období provází, tak nějak přirozeně nabádají k menší intenzitě našich aktivit a mnohem většímu odpočinku. Takové stažení se do sebe, do svého domova, do svého prostoru. 

​​Možná bych to nazvala vstoupení do své hloubky, do svých temných zákoutí. Temnota nemusí být pouze něčím s čím nechceme mít nic společného. Může to být prostor, kde lze načerpat novou energii, kde můžeme být sami se sebou, objevit nové stránky sebe sama. Zkusme se na temnou část roku jednou podívat jinak, než jako na nepříjemných pár měsíců, kdy je zima, tma, nevlídno a neveselo.  Otevřme se možnosti, že temnota je prostor transformace. Představme si ji třeba jako temnou černou hlínu, do které spadlo v období podzimu semínko nějaké rostliny, ze kterého (až přijde správný čas) vyroste překrásná květina. Ovšem než se stane květinou potřebuje semínko klid a ticho zimy, stejně jako teplo, živiny a ochranu půdy, aby se z něj stal docela malinkatý klíček, který načerpá dostatek síly najít cestu ven z hlubin země na její povrch. Konec roku a zimní měsíce symbolizují onu půdu, do které se příroda stahuje, aby odpočívala a nabírala sílu, než se znovu zrodí do nového cyklu. Je to období, kdy potřebujeme setrvat více v teple svého domova, dopřát si kvalitní stravu plnou tepla a živin, abychom zahřáli naše tělo zevnitř. Ponořit se do sebe, do své hloubky. Jen tak být ve své vlastní přítomnosti, se svými potřebami, se svými sny a plány, či naopak otázkami, které je třeba překonat. Brzké stmívání, pozdní rozednívání spolu s mrazivě chladnými dny můžeme brát jako naše spojence, kteří nás přirozeně vedou k sobě, dovnitř, do tepla.

​​Pracujete-li rádi se zvířaty pak vhodným průvodcem v tomto období může být škorpion. I přes svoji neblahou pověst je symbolem růstu, neboť škorpion neustále pracuje na přeměně temnoty ve světlo. Vede nás do stínu a na cestu nebát se temnoty. Je průvodcem v oblasti témat, která jsou skrytá, do míst v nás samých, která nechceme vidět, se kterými nechceme být konfrontováni. Přeneseně by se dalo říct, že nám pomáhá nebát se otevřít svou 13. komnatu. V tarotu či numerologii symbolizuje třináctka tranasformaci. Zánik starého, nepotřebného. Vytvoření prostoru něčemu novému. Maurice Fernandez, evoluční astrolog popisuje škorpiona z pohledu astrologie jako: „Psychologa zodiaku, který se noří stále hlouběji a chce více porozumět. Dotýká se naší nejistoty, našich strachů a pomáhá je uzdravovat. Je to znamení terapeut.“ Vnímám jej velmi podobně a to jak z pohledu fyzického bytí škorpiona, tak i na základě jeho spirituální symboliky. Často vnímáme pouze nebezpečnost jeho smrtelného bodnutí, ale škorpion neútočí bezdůvodně, stejně jako všechna zvířata.
Zvířata ani příroda tu nejsou, aby nás děsila, nebo nám ubližovala. Pokud se tak stane, má to téměř vždy nějaký svůj specifický důvod. Otevřeme-li se komunikaci s přírodou a zvířaty, pak zjistíme, že s námi komunikují neustále. Poskytují nám prostor a učí nás překračovat naši diskomfortní zónu a čelit našim strachům, které nám brání se v životě posunout. Chceme-li však opravdovou terapii, musíme si dovolit být dostatečně zranitelní a odvážit se vstoupit do těchto hlubokých, temných a obávaných míst.

​Škorpion nám může ukázat cestu, jak dále růst. Může nás motivovat čelit temnotě a objevit tunely k cestě růstu. Bez přestání definuje krizi, aby ji otočil v příležitost. Díky svému smrtelnému bodnutí je symbolem smrti. Řekla bych, že dokonce smrt sám definuje, neboť škorpion má schopnost přežít i v těch nej nehostinnějších podmínkách. Dokáže snížit spotřebu své životní energie na méně než třetinu a přežít s jedním jediným kouskem nějakého hmyzu celý rok. Jakoby se díval smrti do očí a říkal „Ještě není čas! Překonám to! Moje energie ještě není vyčerpána!“. Symbolické je rovněž jeho zeleno modré světlo, které vyzařuje, posvítíme-li na něj ve tmě. Pomáhá nám měnit se, transformovat a růst. Můžeme se od něj naučit, jak získat více síly, více možností, abychom překonali i situace, které se zdají být neměnné. Učí nás měnit zažité a jisté, přepsat náš originální scénář a změnit tak původní záměr, stejně jako vytvářet nové záměry skrze znovu zrození.
Dovolíme-li škorpionovi, aby nás vedl, ukazuje nám možnost a příležitost osvobodit se od starých a nepotřebných záležitostí v našem životě. Pomáhá nám postavit se vlastním strachům skrze upřímnost k sobě samým. Osvobodit se od vlastní temnoty tím, že ji poznáme. Dodává nám odvahu najít vášeň, která je nám v našem životě k dispozici. Učí nás rozpoznat a uvěřit v rozdíl mezi kontrolou strachu a vnitřní silou. Strach totiž nelze kontrolovat. Jediné, jak jej může člověk překonat, je postavit se mu. Spřátelit se s ním. Strach bych přirovnala k ohni. Je dobrý sluha, ale špatný pán. Dovolíme-li strachu, aby nás ovládal, vydáváme se na cestu otroctví a zajetí v nás samých, v našich myšlenkách, a nakonec i v našich činech, které vedou ke smutku a bolesti. Začneme-li strach vnímat coby svého spojence, který nás vždy upozorní buď na nebezpečí a nutnost být opatrný, nebo nám ukáže kde máme prostor pro posun vpřed, pak umožníme sami sobě růst. Překonávat překážky v životě. V běžném životě to znamená, že nedovolíme strachu, aby nám bránil dělat věci, které dělat chceme a hledat cesty k tomu, co nás činí šťastnými. Není to o tom, že bychom měli strach přehlížet či snad dokonce potlačovat a nesmyslně riskovat. Pouze bychom neměli dovolit, aby nám náš vlastní strach ničil život, který bychom chtěli žít, vztahy, které bychom rádi měli, a zážitky, které bychom si rádi dopřáli. Nechat se ovládat strachem znamená ptát se „Proč se to všechno stále děje jen mě“. Postavit se strachu znamená otázku: „Co se z této situace mám naučit?“.

​​Je to právě období zimy, kdy díky převládající tmě máme možnost a příležitost podívat se na svůj život a hledat cestu k přeměně těch jeho částí, které nás již nečiní šťastnými či v nás dokonce vyvolávají frustraci, vztek a pocit bezmoci. Využijte tento zimní čas k poznání toho již nepotřebného, co už vám v životě neslouží a neumožňuje radovat se a dovolte si vydat se, tak jako semínko ve temné zemi, na cestu do světla za novými sny, zkušenostmi a zážitky, které přinesou do vašeho života radost, poznání a plnost žití. 

​Je to tady! Nastal podzim se vším všudy. Příroda oblékla barevný háv, zahrada vydává poslední kousky úrody. Vítr pročesává koruny stromů, aby odhalil jejich nahou krásu. Dny se viditelně zkracují a kouř stoupající z komínů jen potvrzuje, že chladné a sychravé dny převažují na těmi teplými a zalitými sluncem.

Vyrazíme-li někam do podzimní barevné zeleně, můžeme pozorovat hemžení ptáků, veverek, ale třeba i brouků, kteří dělají poslední zásoby, než kraj zahalí mráz a bílá peřina. Příroda se připravuje na období v roce, kdy žezlo ročních cyklů vezme do svých rukou paní zima. Chceme-li divokým zvířatům pomoct, a tak trochu usnadnit život v zimě, máme i mi lidé nejvyšší čas udělat zásoby. Nakoupit dostatek slunečnicových semínek (ty jdou, alespoň u nás, nejvíc na odbyt) a vůbec potravy pro ptáčky. Vyčistit krmítka, obstarat lojové koule. Prostě nachystat vše, co mají ptáčci rádi. Máte-li v okolí veverky, pak určitě nezapomeňte na oříšky. Je to zábava a to nejmenší, co pro ně můžeme udělat. Máte-li děti můžete ještě vytvořit pár domečků pro hmyz, nebo si lojové koule vyrobit sami doma. Společně pak můžete pozorovat a učit se ptáčky, kteří na vaše krmítko přilétnou. 

​Máte-li zahradu, nechte tu a tam hromádku listí, které poslouží jako útočiště pro ježky či jiné obyvatele vaší zahrady. Hromádky umístěte nejlépe do vzdálenějších koutů, kde nebudou při svém zimním spánku rušeni. Obyvatelům vaší zahrady pomůžete třeba tím, že necháte úklid až na brzké jaro. Nejrůznější trsy trávy, zbytky rostlin či křoví vytváří skvělá místa pro přezimování hmyzu. Kompost se pak může stát zimovištěm pro hady, žáby či housenky.
I když oficiálně máme ještě podzim, listopadové sněhové vločky nejsou ničím neobvyklým. Jsou to první poslové ticha, první náznaky, že nastal čas ztišení. Určitě není náhoda, že padání sněhu je asi nejtišší pohyb, který můžeme pozorovat. Dovolme přírodě a jejím cyklům, aby nás vedla. Naslouchejme jí. Chladnější počasí, kratší dny, méně světla . . . to vše nás jemně a láskyplně vede dovnitř, do tepla. Nejen symbolicky, ale i bytostně nás podzim směruje k sobě, do svého nitra, do svého srdce.

​Dopřejte si tedy čas a prozkoumejte hloubku svého srdce. Po čem touží? Kam by se chtělo vydat? Co potřebuje? Spočiňte! Dovolte si pár minut denně čas a prostor jen pro sebe. Tomu, co vás baví a co vám přináší radost, co vás naplňuje. Může to být pěkně doma v teple, někde v přírodě nebo tam, kde je vám dobře. Dovolte si být sami sebou ve své vlastní přítomnosti. Dokážeme-li v každodenním poklusu objevit SEBE sama a zapomenout na chvíli na celý svět, na potřebu být dokonalí a vyhovět všem, aby nás měli rádi a dopřáli nám svou pozornost. Dovolíme-li si, byť jen na malou chvíli, jen tak spočinout, mít na prvním místě teď a tady SEBE a SVÉ potřeby, pak po krátké době zjistíme, že máme vše, co potřebujeme ke štěstí. Naše mysl, tělo i duše začnou rozkvétat do krásy a začneme snít . . .  snít o věcech po kterých toužíme . . . o věcech, které nám přinášejí radost . . . začneme se těšit . . . začneme mít větší chuť do života . . . začneme zářit. Zářit svou podstatu, svou autentičnost. Okamžik, kdy se dějí zázraky.

Říká se, že není špatného počasí, ale pouze špatně oblečený člověk. Nemohu než nesouhlasit. Miluji toulky krajinou a pozorování jakéhokoliv zvířete, se kterým zkřížíme cestu za jakéhokoliv počasí. Nedávno jsem měla tu čest pozorovat sršně v těsné blízkosti jejich lesního království. Vnímat jejich majestátnost, nesmírnou mírumilovnost, laskavost a jemnost. Ano použila jsem spojení sršni, mírumilovnost a jemnost! Poznáme-li esenci a podstatu nějaké obávané bytosti, pak zjistíme, že se vlastně není čeho obávat a často zjistíme, že naše představy jsou mylné. Jako třeba sršni, kteří mají pověst „krvežíznivého“ hmyzu, jehož jediným cílem je bodnout kolemjdoucího. Opak je pravdou. Sršni jsou opravdu nesmírně mírumilovní tvorové. Útočí pouze pokud začneme být agresivní mi lidé. Jasně udělají-li si sršni hnízdo u nás ve stodole, je na místě je přestěhovat někam jinam, kde to bude bezpečné pro všechny. Neboť stejně jako mi lidé i zvířata (sršně nevyjímaje) potřebují svůj bezpečný prostor k životu. Vzpomínám si na jednu z komunikací v Africe. Komunikovali jsme s rojem včel, které se nastěhovali do rohu jednoho bungalovu v našem kempu. I když mezi lidmi a včelami zde panoval soulad, pro společné soužití to nebylo. Ani včely, ani lidé neměli potřebný prostor. Asi vás napadne, jak se komunikuje s rojem včel . . . Snadno, buď lze komunikovat s vědomím daného roje, nebo, jako v našem případě, s královnou. Bylo to velmi jemné a nesmírně laskavé spojení, kdy jsme jí vysvětlili, že na druhý den přijde člověk, který roj, ve vší opatrnosti, přenese na bezpečnější místo v buši. Vysvětlili jsme průběh přemístění do nejmenšího detailu a požádali včely o spolupráci, aby vše proběhlo hladce a v klidu. Věřte nebo ne, bylo to rychlé, v naprosté harmonii bez jediného žihadla. Příroda nemá potřebu nám ubližovat. Pokud se tak stane je to téměř vždy důsledek naší potřeby okamžitě, nejlépe už včera, zničit vše, čeho se bojíme, co neznáme, co se nám nelíbí.  Ze zkušenosti musím říct, že opak je pravdou. Příroda a zvířata (divoká i domestikovaná) se nám snaží vyjít vstříc v maximální možné míře, i když mi lidé to často ve své rychlosti a spěchu nevnímáme. Cesta ven z tohoto začarovaného kruhu je zastavení se a laskavost. 

​​Setkáte-li se doma, na zahradě, v přírodě s nějakým zvířetem, kterého se bojíte, nebo jej nemáte rádi. Zkuste se nejprve zastavit. Na malou chvilku se zamyslete, zda není jiný způsob, než likvidace, jak situaci vyřešit. Chcete-li jít ještě dál, pokuste se najít důvod PROČ. Proč se bojíte? Proč jej nemáte rádi? Zkuste se o něm dozvědět víc, o jeho životě, o jeho roli v ekosystému . . . možná změníte svůj pohled a najednou vás užovka v kompostu přestane děsit a krtince na zahradě iritovat.
Podzimní čas, kdy venku trávíme méně času je ideální doba k bádání a poznávání, ať již prostřednictvím chytrých knih, nebo prostým spočinutím, kontemplací, vzpomínáním. Toulání českými lesy, luhy a háji a pozorování jejich obyvatel mi často připomíná mé návštěvy v africké buši. Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba stádo zeber, či kterékoliv jiné zvíře nebo jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka - jen tiše plyne. 
Když ráno projíždíte ještě potemnělou buší, můžete na krátký okamžik před úsvitem, cítit hluboký až téměř bytostný klid. Zastavení času, které se jako mávnutím kouzelného proutku změní v hemžení prostoupené plností života . . . to je prostě magické, kouzelné a fascinující zároveň. Velmi podobný pocit můžete zažít i v české krajině, vyrazíte-li ještě s kuropěním. Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Smrt i život jsou plně přítomné v každé vteřině života, a i když to může znít zvláštně, tato skutečnost ve mně vždy vyvolává vnitřní mír a pocit bezpečí. 

​Často přemýšlím, jak je možné, že v místě, kde chvilka nepozornosti může stát člověka život (jako např. v africké buši), se cítím v naprostém bezpečí. Je to prosté . . . v přírodě je vše zcela jasné a v naprosté rovnováze. Nic není skryto, ani to, co se na první pohled skryté může zdát. V přírodě není prostor na žádné hry, manipulace či nejasnosti. Nezasahuje-li člověk do přírody, pak zde panují jasná pravidla a vše je v naprostém souladu. Každý příběh, i ten nejdramatičtější, plný zvratů a emocí má svůj happyend, i když mi lidé s našimi strachy a lidským pohledem na věc to tak často nevnímáme.
Pozorujeme-li přírodu v její původní přirozené podobě slova láska, respekt a laskavost získávají opět svůj pravý, prapůvodní význam. Vše v jenom. Hluboký respekt, nesmírná láska a nepřekonatelná laskavost. Stálý cyklus života a smrti. Okamžik zastavení . . . mír a klid . . . odpočinek a zažívání . . . a okamžik opětovného pohybu . . . boj o přežití . . . hry a zábava . . . aktivní činnost. Naprostá harmonie síly a jemnosti . . . obdiv a obrovská úcta, a to nejen ke zvířatům, ale nesmírná úcta k životu samému a ke každé živé bytosti. 
Každé svítání a každý soumrak, kdy, dle mého názoru, je život v přírodě nejlépe pozorovatelný, jsou požehnanými chvílemi, neboť teprve při setkání se zvířaty v jejich domovském prostředí, nikoliv za mřížemi zoologické zahrady, člověk pochopí jejich hlubokou moudrost. I když ne vždy lze pocity přesně popsat či dát do slov, každý, kdo měl možnost setrvat v přítomnosti divokých zvířat, mi dá za pravdu, že jsou to posvátné chvíle, které si člověk nesmazatelně vryje do paměti. Jednota těla, ducha a vědomí. Pocit vnitřního klidu, míru a bezpečí.

. . . říká staré africké přísloví. Čím více času trávíme v náruči přírody, a čím více pozorujeme její obyvatele, stejně jako naše domestikované zvířecí kamarády, tím bohatší se na duši i těle stáváme a tím více můžeme vnímat a objevovat hlubokou moudrost a magii, kterou nám předávají. 

​Určitě jste si toho všimli, někdo více, někdo možná méně. Zvířata, příroda, svět kolem nás . . . vše k nám neustále promlouvá. Hovoří k nám svým jazykem a jsme-li ochotni naslouchat, může tato komunikace být pro nás majákem v rozbouřeném moři našich každodenních starostí, pochybností, obav, stresu. Budu-li mluvit za přírodu a zvířata, pak není třeba být komunikátorem, abychom jim porozuměli.

​Stačí jen povystoupit ze své bubliny a dopřát větší pozornost dění kolem nás. Nemáme-li možnost trávit tolik času, kolik bychom chtěli v přírodě, se zvířaty . . . prostě někde v zeleni, může k nám příroda hovořit skrze naše sny či meditace. Jindy to může být třeba prostřednictvím náhlého vstupu, objevování se, nějakého zvířete v našem životě, ať již v té fyzické rovině nebo symbolické, formou nejrůznějších znamení. Stejně jako hvězdy, znamení, tarot a jiná symbolika, i každé zvíře má nějaký svůj význam, něco jako určitý druh archetypu, který symbolizuje a skrze který k nám promlouvá. Krásným příkladem může být třeba vosa. Asi neřeknu nic nového, že přiletí-li do společnosti vosa, promění, někdy pozvolna jindy okamžitě, pohodu ve zběsilou až šílenou snahu zbavit se jí. Často je následována dalšími svého druhu, které se objevují, jak blesk z čistého nebe. Mávání rukou, nadávky, lov, strach, vztek, křik . . .  to je super schopnost vos . . . vytahovat ven naše strachy, a především vášnivé emoce. Stačí však změnit své vnitřní nastavení vůči vose. Uvědomit si, že k našemu stolu nepřiletěla proto, aby nám zničila party či klidné posezení, ale prostě jen hledá něco k snědku. Na duchovní úrovni reprezentuje vosa vývoj a naši schopnost převzít odpovědnost za svůj život. Nenechat se unášet a ovládat vášněmi. Vosa patří k opylovačům, a proto je také vnímána jako symbol plodnosti. Zajímavostí je, že si vosy zcela neomylně vyberou přesně toho, kdo se bojí jejich žihadla či je nemá rád a dokonce bych řekla „rád má nad vším kontrolu“. Je-li člověk v klidu a nechá-li vosu svému osudu, většinou během krátké chvíle odletí.

​​Podobným způsobem můžeme nahlížet na každé zvíře, které se z nenadání objeví v našem životě, máme z něj strach nebo jej nemáme rádi. Nejen z vlastních zkušeností, ale ze zkušeností lidí se kterými pracuji, a kteří se na mě obrací o pomoc, je více, než patrné, že zvířata a příroda nám pomáhají na naší spirituální cestě. Pomáhají nám objevit naše rezervy a prostor pro růst, stejně jako vynést ven naše skryté schopnosti a dary, které můžeme tomuto světu nabídnout. Svět přírody nám pomáhá otevřít ty správné dveře k životu, který nás naplňuje tvořivostí, kreativitou a přináší radost nám i všem kolem nás. Stačí dát jejich řeči a znamením, která nám předávají, o něco více pozornosti. Zvědomovat si je či s nimi dokonce vědomě a záměrně pracovat.
​
Zvířata nás učí vlastní autentičnosti, sladit mysl a srdce, více využívat naše smysly. Učí nás, že to není o myšlení, ale o cítění. Co cítíme? Jak se cítíme? Jaké jsou naše emoce? To je to, co se učíme na hluboké vnitřní úrovni. Je to o důvěře. O důvěře v sebe sama, o důvěře ve svá vlastní rozhodnutí, o důvěře ve svůj vnitřní hlas. Naše každodenní rychlost, kterou nasadíme s prvním otevřením očí, po často nevalném spánku, nás odděluje od našich pocitů. Ve svém běhu životem si nedopřejeme čas na chvíli se zastavit a zvědomit si „Jak se cítím?“. Alespoň na krátký okamžik zklidnit mysl, tělo, dech . . . Dovolit tělu na chvíli povolit a jen tak být. Přepnout do režimu relaxace, zapnout program obnovy těla, dát mu prostor pro opravy zacykleného softwaru (rozumějte emocí), a tím umožnit hardwaru (tedy našemu tělu), aby se samo uzdravilo. Samouzdravovací schopnost má každý z nás. Je třeba ji znovu objevit a uvěřit, že je to možné. Spojením s přírodou se tyto procesy začnou dít zcela automaticky, ať již vědomě či nevědomě. Stačí najít chvilku a každý den vyjít ven někam do zeleně (nemáte-li kolem sebe lesy, luhy a háje stačí nejbližší park, každé město má nějaký ten parčík, kde lze na chvíli spočinout), zpomalit dech a pouze BÝT. Nemáte-li možnost vyjít do zeleně, pak si prostě jen tak sedněte doma, zavřete oči a představujte si místo, kde byste chtěli být. Jen tak buďte, meditujte. Představivost má obrovskou sílu, může vás přenést kamkoliv si budete přát. Už slyším „já si neumím představovat ani meditovat“. I pro vás mám cestu. Použijte moderní technologie – na internetu je k mání tolik videí přírody, moří, lesů, či jejich zvuků . . . co vás jen napadne. Jsou k dispozici i online kamery v přírodě. Já, když se mi stýská po Africe, si pustím online kamery z národních afrických parků a jen tak pozoruji zvířata, která se přijdou napít, poslouchám zvuky . . . jen s nimi jsem. I to je způsob meditace. Čím více to budete dělat, tím více vám to půjde. Nic není špatně, nic není dobře. Pro každého funguje něco jiného. Někdo si zvíře představí, jak s ním mluví, někomu se objeví malinké jako našeptávač do ucha, jiný má za sebou obrovského zvířecího ochránce . . . Pro někoho jsou přitažlivé kameny, pro dalšího rostliny či stromy . . . Každý máme sobě vlastní způsob, objevte jej a pokud jste ho našli, rozvíjejte ho. 

​Ztište svou mysl a pouze vnímejte přírodu, obraz, představu . . . máte-li oblíbené zvíře, kámen, rostlinu můžete vnímat jeho vědomí. Cítit jej ve svém srdci. Toto je způsob, kterým se učíme přepnout z naší mysli, nervozity, stresu, strachu, myšlenek či starostí . . . do ticha, plynutí, důvěry a vědění, že vše je v pořádku. Současná doba orientovaná na výkon a rychlost nás nutí využívat pouze naši levou mozkovou hemisféru (logiku a analýzu) a dává nám jen málo možností stejným způsobem využívat i naši pravou hemisféru zaměřenou na kreativitu, tvořivost a intuici. Každodenní zastavení nám pomáhá více zapojit pravou část našeho mozku. Více ji využívat a dostávat tak naše tělo do větší rovnováhy. Vlastně bychom to mohli nazvat takovým vzájemným snoubením levé a pravé mozkové hemisféry. Všichni víme, že než dojde k zásnubám vyžaduje to čas a trpělivost, a také každodenní práci na vztahu, který má vstoupit do manželství. Proto si ve svém konání dopřejte pravidelnost, čas a trpělivost, neboť pokaždé, když se spojíme s přírodou či nějakým zvířetem, které nás přitahuje, procházíme hlubším spojením se sebou samými. Krůček po krůčku. U mnoha lidí se toto spojení děje na nevědomé úrovni, zcela automaticky.
Slyšela jsem krásné vyjádření, že delfíni jsou naše porodní báby, neboť lidstvo se rodí do nového úsvitu, do nového věku. Myslím, že nejen delfíni, ale zvířata a příroda celkově jsou ti, kdo nám pomáhají znovu se zrodit, spojit se se svou pravou podstatou, projevit naše dary a schopnosti, vstoupit na SVOU cestu, následujíc ryzí záměry svého srdce. Cestu poznání a radosti, kterou jsme si vytýčili na spirituální úrovni, avšak během temných období našeho žití na této planetě poněkud pozapomněli.

​Pozorujeme-li přírodu a zvířata, dříve či později si uvědomíme, že o nic neusilují. Pouze jsou. A pozor není to o tom, že by nebyli aktivní. V přírodě neobjevíme okamžik, kdy by se něco nedělo, a přesto můžeme mít pocit, že se čas zastavil. Je to okamžik činění v nečinění v nekonečném cyklu rození, života a smrti. Bytí v pravém slova smyslu se vším, co k tomu patří. A nenechme se mýlit romantikou (i když ta tam samozřejmě také je), často se jedná o poměrně velké drama a boj o přežití. Neustálý koloběh života chaosu a řádu, bouře po předcházejícím tichu, jin a jang stále dokola v celém širém Vesmíru po miliony a miliony let. Učme se tedy spočinout a být činnými v nečinnosti. Neboť nečinnost nemusí vždy nutně znamenat nekonání. Krokodýl si tímto způsobem života zajistí většinu své potravy.
Ohlédnu-li se za komunikací se zvířaty a přírodou, tou nejčastější zprávou od zvířat je – jděte do přírody a meditujte, každý den. Čím častěji si dovolíme spočinout v tichu, tím hlubší navážeme spojení se svým tělem a svým srdcem, a tím větší pocit bezpečí získáváme. Proto vyjděte do přírody kdykoliv máte příležitost. Dopřejte si 20-30 minut s přírodou každý den, aby vaše srdce naplnila radost a klid a vaše mysl si dopřála alespoň chvilkové spočinutí v tichu. Dopřejte tělu prostor rozpomenout se na schopnost samouzdravování. Váš život tak dostane natolik jistý směr, že žádná bouře nebude dost silná, aby tento směr změnila.

​​Zaříkávači koní a psů, šamani, nejrůznější mágové, ti všichni jsou vyhledáváni a obdivováni pro svou schopnost komunikovat se zvířaty, s přírodními živly, přírodou a vůbec světem mezi nebem a zemí. Avšak k tomu, abychom komunikovali se zvířaty a světem přírody nemusíme být šaman ani mág, ani mít speciální dovednosti. Schopnost komunikovat se zvířaty má každý z nás, pouze jsme na toto své rodné právo zapomněli.

​Většina z nás se zvířaty, přírodou a jejími obyvateli běžně a zcela přirozeně komunikovala v dětském věku. Jak jsme dospívali a přebírali prvky chování a projevu svých rodičů, svého okolí či svých vzorů, používání této super schopnosti se postupně vytrácelo, využívali jsme ji méně a méně až jsme na ni jednoho dne zapomněli úplně. Je nejvyšší čas se opět rozpomenout!

Máme-li kolem sebe přírodu a zvířata, pak každý z nás, na méně či více vědomé úrovni, se zvířaty komunikuje. Možná patříte k těm, kteří stále věří, že vycházka po nedělním obědě je VÁŠ nápad, nebo že jste to VY, koho napadlo, dát svému psovi právě teď ňamku, která leží na stole. Věřte, že opak je pravdou. Vždy se musím pousmát, když během dne, kdy pracuji a moje doga Love leží někde poblíž, začnu najednou, jako blesk z čistého nebe, mít nutkavou potřebu ji pohladit a dát ji nějakou dobrotu. S čistým svědomím mohu prohlásit, že i po několika letech praktikování komunikace se zvířaty mi ne vždy hned dojde, že to nebyl můj, ale její nápad.
Často mě kontaktují lidé, abych jejich zvířeti sdělila to, či ono. Vždy jim říkám, že na to nepotřebují komunikátora se zvířaty. Tuto část komunikace zvládne každý z nás sám. Zvířata totiž rozumí všemu, co jim sdělujeme, co prožíváme, jak se cítíme. Otázka, která po tomto sdělení z pravidla přichází je: „Ale on/ona na moje slova nereaguje . . .“. Vězte, že pokud vaše zvíře nereaguje, pak to pro něj, z jeho pohledu, prostě a jednoduše není důležité. Zvířata jsou našimi velkými zrcadly. Ukazují naše vnitřní často nevědomé hodnoty, emoce, nastavení . . . myslíte si, že jste hlavou rodiny, a přesto doma máte malého psího či kočičího teroristu? Nechtěné chování zvířat je vždy vyjádřením něčeho hlubšího, často nevědomého nastavení, určité nerovnováhy v našem životě. Porozuměním zvířatům a jejich motivaci k tomu či onomu porozumíme i sobě a naopak.

​Své studenty učím, že komunikace se zvířaty by měla být vždy zábavná, protože když nás něco baví, pak tomu věnujeme svůj čas, a i když zábava a povídání si s našimi chlupatými, okřídlenými a jinými zvířecími kamarády je tím nejčastějším aspektem, proč se lidé chtějí mezidruhovou komunikaci naučit, může být komunikace s nimi i velmi užitečným nástrojem. Čím více mám příležitost se zvířaty komunikovat, tím více si uvědomuji význam tohoto vzájemného porozumění.  Vidění světa z jejich zvířecí perspektivy, z pohledu jejich potřeb a našeho pochopení jejich vnímání světa, jejich radostí, starostí i obav. Cítit jaké to je procházet se s lehkostí kočky po horké, písčité zemi, nebo se položit do chladné trávy, zjistit jaké to je být lvem, nebo dokonce mravencem, co to znamená nechat se nést vzdušnými proudy a cítit jejich sílu skrze pera křídel. Vnímat emoční, stejně jako fyzické potřeby všech zvířat. Cítit, co zvířata OPRAVDU cítí, ne co si mi lidé myslíme, že cítí. Poznávat hluboké spojení, které s nimi máme, stejně jako s celou přírodou.

Tímto způsobem s námi komunikují nejen naše zvířata, ale i ta divoká a vůbec celá příroda. Mám řadu příkladů, kdy si příroda zavolá, že potřebuje asistenci či pomoc. Nejčerstvější je příběh jedné vrabčí slečny, kterou donesla jedna z mých koček Jitřenka. 

​mouchu, brouka či saranče, které jsem jí ulovila. Naučila mě věřit! Věřit, že až otevřu okno a ona vyletí do toho velkého nebezpečného světa, bude v pořádku, zvládne to, naučí se jak přežít. Naučila mě překonat smutek z rozloučení, kdy jsme se naposledy pomazlily jemným klovnutím zobáčku do mého nosu, jak to dělala vždy, když chtěla pozornost a jemně při tom u těla vibrovala křídly radostným blahem, když jsem se jí věnovala.

Smutek nad tím, že už nikdy nepřiletí na moje rameno či ruku, neboť jakmile vylétla z okna s jedním vrabčím frajerem, stal se z ní vrabec obecný, který je ostražitý a plachý. Kdykoliv jsem se s ní spojila a požádala ji, aby se mi přilétla ukázat, cítila a obdivovala jsem její nespoutanou touhu po životě a nekonečnou radost z něj. Učila mě vidět souvislosti a vzájemnou propojenost v přírodě, když mi docházel hmyz. Bože, jaký já měla nedostatek much a hmyzu. Těch much, které mě vždy neskutečně štvali svou přítomností.
Čas od času ji zahlédnu stále s tím stejným vrabčím hejskem, kterého si ochočila stejně jako předtím mě. Stačilo pípnout a hned jsem byla u košíku a dávala jí něco dobrého do zobáčku. Dojalo mě k slzám, když jsem ji viděla, jak se „svým“ vrabčákem sedí na krmítku, ona slastně vibrovala křidélky a on jí dával do zobáčku jedno semínko za druhým. Asi ne náhodou si vybrala jméno Captain Jack.

​Komunikace mezi člověkem a zvířaty, je unikátní příležitost k pochopení jeden druhého. Může nám sloužit k učení, poznávání či uzdravování sebe sama i světa kolem nás. Spojení s přírodou a zvířaty, návrat k propojení se se zemí, rozpomenutí se na její posvátnost je podle mého tím, co lidé v současné době nejvíce potřebují. Spojit se skrze naši zem s našimi kořeny, s našimi předky ať již těmi spirituálními, pozemskými či zvířecími. Při komunikaci se zvířaty jiných vidím, jak zprávy zvířat otevírají lidem srdce, jak jim ukazují cestu k sobě samým, stejně jako k cestě životem naplněném radostí, pohodou a vnitřním klidem. To je TO, co nás učí, být šťastní a užívat si život všemi smysly. Prostřednictvím oboustranné výměny informací se zvyšuje vzájemné porozumění. Telepatická komunikace je nám všem vlastní a vrozená. Bohužel, většina z nás ji zapomněla a nastal čas se znovu rozpomenout! Každý, kdo se mezidruhové komunikaci věnuje potvrdí, že se jedná o jazyk srdce. Jazyk, který nám umožňuje znovu začít používat naši přirozenou a intuitivní schopnost mimosmyslového vnímání věcí. Stačí si pouze vzpomenout, jak naslouchat a přijímat ryzí přirozenost a esenci unikátní zvířecí osobnosti a duše.

A jak taková mezidruhová komunikace vlastně funguje?

Prvním krokem je náš záměr, příprava na energetické úrovni a následné spojení. Telepatie umožňuje jakoukoliv senzorickou zkušenost, proto informace často přicházejí v různých podobách – myšlenka, nápad, obrázek, pocit v těle, zvuk v mysli, emoce . . .
Přesto, že byla telepatie ověřována v rámci experimentální psychologie a je rovněž interpretována v psychiatrii, psychologii či hlubinné psychologii, vědci se zatím neshodli na jednotném mechanismu, jak funguje. Nicméně má se za to, že se jedná o reálné vnímání elektromagnetických energetických konsekvencí. V praxi je klíčem pro přijímání zpráv záměr, což je především věcí srdce, nikoliv mysli. Mezidruhová komunikace je telepatickým fenoménem, děje se bez ohledu na vzdálenost konverzujících stran a tedy formou, která nevyžaduje vzájemnou přítomnost. Osobně bych mezidruhovou komunikaci přirovnala k učení se nového jazyka. Nejprve je třeba se naučit základy, což může být z počátku nezáživné a pak rozšiřovat slovní zásobu. Stejně jako vše v životě i tady platí, že trénink dělá mistry. Základem je naučit se zklidnit naši mysl od nejrůznějších myšlenek, starostí, stresu . . . udělat místo pro příchozí zprávy . . . a „naladit“ se na stejnou „frekvenci“ daného zvířete. Každý člověk, stejně jako každé zvíře má svou vlastní, jedinečnou frekvenci. Jako když ladíte radiostanici. Jakmile naladíte tu správnou frekvenci můžete začít naslouchat. 

Láska, respekt a radost! Tři základní předpoklady pro komunikaci se zvířaty. Vstoupíme-li do světa mezidruhové komunikace začneme se na svět zvířat a přírody dívat tak trochu jinýma očima. Dan George, šéf Tsleil-Waututh (Salishská pobřežní skupina, Britská Kolumbie) řekl: „“Hovoříte-li se zvířaty, budou hovořit s vámi a vzájemně se poznáte. Pokud se zvířaty nemluvíte, pak je nebudete znát, a co neznáme, z toho máme strach. Čeho se člověk bojí, to ničí.” 
Přesto, že se postupně začínáme k přírodě a její moudrosti vracet, často, byť s dobrým úmyslem, v nevědomosti děláme více škody než užitku. To je důvod, proč je důležité více poznávat skrytý život zvířat, rostlin a přírody. ​

​​Nemám na mysli pouze pohled vědecký, ale i emocionální, zážitkový, osobní. Začneme-li znát způsob života zvířat a rostlin, jejich zvyky, jejich místo v přírodě a celém ekosystému, začneme si uvědomovat nesmírnou důležitost i toho nejmenšího červíčka. Příroda, rostliny a zvířata nám svou přítomností neustále pomáhají vstoupit hlouběji do našeho srdce a najít své vlastní kořeny. Příroda probouzí naši zvědavost. Jsem přesvědčená, že pobyt v ní a zastavení či zpomalení v našem uspěchaném životě je nejrychlejší cesta, jak najít smysl ve svém životě, objevit dary, kterými můžeme obohatit tento svět, či rozvíjet ty, které jsme již objevili. Příroda nám ukazuje, jak být super hrdinou všedního dne třeba tím, že vyčistíme dávno zapomenutou studánku, kterou jsme potkali na svých toulkách lesem, pověsit na zahradu budku pro ptáky či domek pro hmyz, nebo vysadit pár květin před domem či na balkoně.

​Ráda čerpám moudrost ze starověkých učení a od původních národů. I ochrana a udržování životního prostředí měli své důležité místo v africké tradici. Původní africké kmeny nesly názvy zvířat – Buvol, Lev, Antilopa . . . Úkolem a zároveň poctou pro každý kmen byla ochrana a péče o daný druh, jehož jméno nesl. V běžném životě to znamenalo udržitelnost přírody a životního prostředí daného druhu. Kouzlo této tradice spočívá v tom, že zjistíte, že k udržení zdravé populace jednoho druhu musíte ochránit celý potravní řetězec. Abyste udrželi zdravé populace antilop musíte zajistit dostatek rozličných travin. Ochraňujete tedy ptáky a další druhy, které svým trusem roznášejí semínka a vyživují pastviny. A protože i ti mají svou potravu, dbáte, aby i pro ně bylo zdravé prostředí plné hmyzu, stromů a keřů. Je však třeba předcházet přemnožení daného druhu, a tak musíte ochraňovat i predátory, kteří se, v našem případě antilopami, živí. Podporovat i jejich životní prostor . . . Dokonalý způsob zajištění rovnováhy v přírodě, soužití s ní a jejími rytmy v harmonii. Něco, na co naše kultura poněkud zapomněla a je zoufale nutné, aby se opět rozpomenula na své spojení s matkou zemí a umožnila ji obnovu. 

​Dopřejeme-li si čas k pozorování přírody dostatečně dlouho, pak začneme objevovat její posvátnost. Začnou se nám otevírat dveře, které díky našemu rychlému životu byly zavřené. Dostalo se mi velkého požehnání moci několikrát navštívit africkou buš. Jen tak v ní spočinout a pozorovat . . . třeba zmíněné antilopy, od těch nejmenších, jakou je antilopa travní po naopak obrovského, vznešeně se nesoucího a rozvážným krokem kráčejícího Kudu velkého. Potkáte-li kudu, je to nádhera, při které se tají dech . . . jeho ladný běh, kdy s naprostou přesností zaklání hlavu, aby svými až metr dlouhými parohy nezavadil o větvový stromů či keřů a neporanil se. Parohy zdobí, u většiny druhů antilop, pouze samce. Snadno tak rozeznáte, zda jsou ve stádě samci i samice. Společné žití má totiž každý druh jinak. Někdy je ve stádě pouze jeden samec, jindy jich je více, aby lépe chránili stádo např. v době, kdy se rodí mláďata. A protože je květen, měsíc lásky, určitě je namístě něco peprnosti z milostného života antilop, konkrétně impal. Jejich techtle mechtle probíhají téměř na povel během jednoho, maximálně pěti, dnů. Pravda, lásky si moc neužijí, ale důvod je velmi prostý. Početí v rámci pár dnů znamená i stejnou dobu narození mláďat. Tím se usnadňuje péče, rodičovské povinnosti a samozřejmě snazší ochrana drobotiny. 

​Tradice ochrany životního prostředí nebyla pouze o fyzické ochraně. Pro původní kmeny byla důležitá i spirituální stránka zvířete či rostliny. V metafyzickém pojetí znamená antilopa rychlost a schopnost rychlé adaptace mysli. Stejně jako ostatní zvířata s rohy či parožím odráží spojení s korunní čakrou a všemi aspekty mentálních schopností, především schopnost rychlého důvtipu, který jim umožňuje přežití často ve velmi obtížných podmínkách. Mají se stále na pozoru. Jejich přežití závisí na výhledu, i proto jim jejich velké oči umožňují široké zorné pole, které je osm krát větší, než zorné pole člověka. Možná to je důvodem, proč nás antilopy mohou učit rozvíjet schopnost jasnozřivosti. V české přírodě je lze přirovnat k srnkám.

​​Pro pozorování zvířat a objevování jejich skrytých životů však nemusíte cestovat přes půl světa, stačí vyjet do nejbližšího lesa na pár hodin. Jen se posadit a pozorovat. Avšak návštěvou lesa toto putování skončit nemusí. Stačí tužka, poznámkový blok a zapsání všeho, co se kolem vás děje – jaká zvířata jste potkali, co vás zaujalo, co překvapilo . . . pokuste se vyčíst z přírody co nejvíce informací. Po svém návratu můžete zkusit pátrat dál v chytrých knihách či jednoduše s googlem (ten ví skoro vše) a své objevy pak můžete sdílet se svými blízkými, kamarády a přáteli. Původní africké kmeny, indiáni či Aboridžinci se vždy večer sešli u ohně a vyprávěli si své příběhy prošlého dne. Tím žila komunita v pospolitosti, která se z našich životů tak nějak vytrácí, a to je škoda.
Začneme-li poznávat svět kolem sebe, začneme ho více chápat. Pochopíme-li, přestaneme mít potřebu soudit a začneme soucítit. Máme-li soucit k sobě i ostatním, pak začneme tvořit a ochraňovat přírodu a živá společenství kolem sebe, stejně jako to své, a to je cesta k ráji na zemi.

V jednom z interview Joseph Campbell, spisovatel a lektor věnující se dávným mytologiím, řekl: „Často říkáme že to, co hledáme, je smysl života. Nemyslím, že to je tím, co opravdu hledáme. Myslím, že to, co hledáme, je zažít naplněnost životem, být živí.“ Osobně s tímto tvrzením velmi souzním a jsem přesvědčená, že naše touha po životě plném Života vede tolik lidí k tomu mít zvířata či s nimi pracovat. Zvířata po našem boku nám ukazují a učí nás, jak žít naplno, jak si život užívat v maximální možné míře v každém jeho okamžiku.

Dopřejeme-li si čas k lelkování a pozorování přírody a zvířat, pak se staneme svědky neutuchající touhy po životě. Necháme-li se inspirovat a odevzdáme-li se spolu s nimi kouzlu okamžiku, začnou se dít zázraky. Třeba tím, že využijeme slunečný den, abychom si sedli, na chvíli dali dovolenou svým myšlenkám a jen tak se nechali hýčkat silou a teplem jarních slunečních paprsků, jež dokáží vytáhnout na povrch život spící v temných hlubinách země.
Zkuste občas překonat svou pohodlnost a vyskočit z tepla postele už před rozbřeskem. Vyjděte mezi nejbližší zeleň a dopřejte si ranní koupel v příjemně ohlušujícím zpěvu snad tisíce ptáků najednou. Po krátké chvilce zjistíte, že vaše tělo je nabité energií a chce se mu tančit. Vstanete-li dostatečně brzo, pak vaše srdce naplní všeobjímající pohled na nebe plné hvězd, které za doprovodu zpěvu ptáků postupně blednou a nebe převléká svůj barevný háv úsvitem zatím skrytého slunce. Otevřete svou mysl a vnímejte, jak se noční život ukládá ke svému spánku a příběhy nového dne začínají radostně psát své první řádky.​

​Že neradi vstáváte? Podvečer je rovněž okouzlující části dne. Pár okamžiků před tím, než se sluneční bůh Ra vydá na svou každodenní cestou podsvětím spočiňte a pozorujte ptáky, jak využívají poslední chvilky dne, aby naplnili svá kulaťoučká bříška, než se zachumlají do bezpečí hnízda a tiše se uloží ke spánku. Zaposlouchejte se do tónů okouzlující ukolébavky podvečerních hlasů přírody, doprovázející západ slunce, než jeho poslední paprsky uhasnout, aby daly prostor Venuši, první zářivé hvězdě, následované miliardami dalších, spojujících se v tajemná souhvězdí, jež probouzející naši zvědavost a představivost. Dovolíte-li se oddat kouzlu přítomného okamžiku, naplní vás pocit blaženosti, vděčnosti a úžasu, jak krásné místo k žití máme.
​
Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat. Je-li jakákoliv bytost plně propojena s vlastní spirituální, chcete-li duševní, silou, září energií a vitalitou. Dalo by se říct, že je doma, doma ve svém těle. Každá bytost jejíž duše je plně ve fyzickém těle vnímá hlubokou rezonanci se spiritualitou či vibrací ostatních živých bytostí a předmětů. Naproti tomu ztratí-li jakákoliv bytost část své spirituální esence (např. prožitým traumatem), může se dostavit vyčerpání a pocit odcizení od zbytku stvoření. V takovou chvíli se často snaží zaplnit toto prázdné místo, podle velikosti své skryté a potlačené bolesti, nejrůznějšími šidítky – alkohol, neustálé nakupování a pořizování si nových a nových věcí, drogy, bezuzdné zábavy a sex, ale i potřeba pomáhat za každou cenu na úkor svého zničení či nejrůznější posedlosti apod.
Pomoci v takovém případě může pozornost našim talentům, tomu, co nám přináší opravdovou, ryzí radost, namísto chvilkového opojení. Spirituální sílu, dary a talenty má každý z nás a jsou výjimečné a jedinečné u každého člověka. Sama za sebe mohu říct, že jsem dlouho, mnoho let, hledala samu sebe. Byla to až komunikace se zvířaty, která mi opravdu otevřela cestu do mého nitra. Zvířata mi ukázala, že všechny odpovědi i svou cestu naleznu ve svém srdci. Cestu nezastíněnou názorem, emocemi a zkušenostmi jiných, kteří měli jasnou představu o tom, jaké jsou moje potřeby, co je pro mě nejlepší, kterým směrem se musím ubírat bez ohledu na mé pocity.

​Ne snad, že by komunikace se zvířaty byla bez emocí či jejich názoru a pohledu na věc. Naopak! Vzpomínám si na jednu komunikaci se zelenou pšenicí. Ano s rostlinou zelené pšenice v květináči. Jeden můj kamarád Dušan, vědec, který se, mimo jiné, věnuje komunikaci se zvířaty, se rozhodl pro pokus s rostlinou zelené pšenice. V přesně daných vědeckých podmínkách měl tři květináče se semínky pšenice. Každý květináč byl umístěn do jednoho z emočních sektorů – láska – neutrál – nenávist. Pokus spočíval v tom, že každý den bude do sektoru láska a nenávist chodit člověk a vysílat rostlině danou emoci. Láska je asi pro milovníky zvířat a přírody celkem jednoduchá vyjádřit, ale nenávist . . . Nakonec se toho Dušan ujal sám.
Je třeba doplnit, že zvířata, děti, ale i rostliny poznají naše vnitřní naladění. Tzn. poznají, že i když se usmíváme a hýříme vtipem, máme uvnitř bolest a smutek a naopak. Jste-li společníkem psa, pak jste určitě někdy zažili situaci, kdy jste ho uzřeli při tom, jak si nezřízeně užívá a pochutnává na něčem hodně, ale opravdu hodně smrdutém. Přesto, že jste v sobě vyburcovali sílu a rychlost akčního hrdiny, abyste dopadli, byť milovaného, avšak v tuto chvíli zvířecího zloducha, drží si tento sice malý, ale stále dostatečný odstup. „Zůstaň v klidu a usmívej se, jakože nic“, opakujete si v duchu, ale uvnitř vás se Vesuv probouzí k životu a láva probublává se stále větší intenzitou. Zvíře přesně a neomylně ví, že sopka může vybuchnout v každé vteřině, a proto si udržuje odstup, bez ohledu, jak milí či usměvaví jsme ve svém výrazu tváře či slovech.
Zpět tedy k onomu pokusu s rostlinami. Po několika dnech, kdy pšenice klíčila a rostla, mi Dušan zavolal a říká: „Prosím Tě, nemůžeš se napojit na tu pšenici „v nenávisti“? Víš, ona, byť by vlastně měla skomírat, tak je z nich nejvzrostlejší a nejhezčí a „v lásce“, která by naopak měla být nejlépe rostoucí, je tak nastejno s neutrálem. Nechápu proč to tak je. . . “

Spojila jsem telepaticky s rostlinou „v nenávisti“ a v tom okamžiku jsem dostala neuvěřitelný záchvat smíchu, který trval několik minut. Bylo to tak silné, bez možnosti přestat. Bylo mi líto Dušana na druhé straně telefonu, který netušil, co se děje, a přestože jsem se snažila uklidnit smích alespoň do té míry, abych byla schopná mluvit, nedalo se to zastavit. Uvědomila jsem si, že přesně takto se cítí ona pšenice. Dušan patří k nejhodnějším lidem, které znám a jeho „nenávist“, kterou vysílal pšenici byla pro ni velmi zábavná. Přirovnala bych to jako když ve hře strašíme děti „bu, bu, bubububuuuuu“, děti radostně zavýskají a chtějí ještě. Paradoxně, tak pro pšenici vytvořil energetické pole plné radosti a lásky, proto tak dobře prospívala. Z vědeckého hlediska to sice úspěch nebyl, ale pro mě to bylo osobní poznání, že nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi, velmi bohatý emocionální život. Není divu. Vědci objevují a postupně rozkrývají fakta ze života rostlin, například že některé rostliny mají větší genom, než je ten náš lidský. Česko-britský tým vědců zjistil, že vraní oko čtyřlisté má dvacetkrát více bází DNA než ta člověčí.

Komunikace s živým světem kolem nás je zde od počátku věků. Podíváme-li se na počátek lidstva a jeho spojení se zvířaty, zjistíme, že pro původní národy byla komunikace se zvířaty, rostlinami a přírodou něco zcela samozřejmého. Když chtěl člověk jablko, požádal strom, aby jeho větve vydaly něco málo ze svého bohatství. Když chtěl muž požádat ženu, aby za ním přišla, pomyslel na její vlasy, na její vůni . . . lidé komunikovali telepaticky, prostřednictvím srdce, na všech úrovních. Chystal-li se kmen na lov, pak se nejdříve spojil s daným stádem a požádal jej, aby mu jako potravu vydalo ze svého stáda jeden kus - nejslabší, starý, poraněný . . . ještě v dnešních dnech můžeme najít v africké poušti Kalahari kmeny Křováků, kteří žijí stejně jako před stovkami let. Člověk si bral z přírody jen to, co potřeboval k obživě a vždy po vzájemné dohodě. Panovaly vzájemný respekt a úcta. To je to, co nás zvířata učí. Ukazují nám, že ve skutečnosti jsme vzájemně propojeni mnoha způsoby, na mnoha úrovních.
​
Spojení a komunikace se zvířaty nám pomáhá otevírat naše srdce, naplnit jej láskou a objevovat v něm naše skryté dary. Pomáhá nám překročit nejen naši oddělenost od zvířat, ale naši oddělenost od přírody, od země, od vesmíru. Využijme tedy čas jara, kdy vzduch je naplněný láskou a radostí a otevřme se možnosti mezidruhové komunikace. Začneme pak více chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem v určité situaci. Začneme je více poznávat v jejich čisté přirozenosti a začneme více přijímat i svou vlastní přirozenost. Díky tomu začneme setrvávat v pocitu lásky a vděčnosti, namísto strachu a obav. Neboť to, co člověk nezná, toho se bojí a má tendenci to ničit a naopak. Poznáme-li toho druhého, začneme-li vnímat a chápat jeho postoj či jeho pohnutky k jeho činů v našem srdci nikoliv v naší hlavě, pak i když s jeho činy nebudeme souhlasit, budeme k němu cítit soucit a lásku, bez potřeby souzení za jeho skutky. A jak praví starověké texty „Jak uvnitř, tak vně“. Začneme-li soucítit s ostatními, začneme soucítit sami se sebou. A to je opravdová cesta ke svobodě a ráji na Zemi.

​Drobnými krůčky, velmi pozvolna, přichází do naší krajiny jaro. Sluníčko se tu a tam osmělí, aby ukázalo teplejší paprsky. Ostýchavost slunka však nebrání nedočkavým sněženkám a bledulím ukázat svou krásu světu a zelené výhonky narcisek a krokusů spěchají, aby za nimi nezůstali příliš pozadu.
​
Teplejší dny s přibývajícím světlem budí nejen přírodu, ale i nás. Dny začínají být o krapítek veselejší a mi máme chuť trávit více času venku. Máte-li možnost a chvilku na procházku v lese či nějaké zeleni v nejbližším parku, pak i tam uslyšíte přicházející jaro. Stále ještě nahé koruny stromů umožňují pozorovat ptáky a jejich způsob probouzení, stejně jako naslouchat jejich o poznání veselejším trylkům. Slunné dny naplněné ptačím zpěvem a letmými hrátkami sice střídají ještě tu a tam ty chladné, kdy mrazivé ticho pročísne jen hejno vyplašených holubů či vzdálené zvuky datla, ale světla znatelně přibývá a příroda se po několika měsících spánku znovu probouzí k životu. 

​Pozorování zvířat a přírody nám odhaluje kouzlo přirozenosti cyklů. Cykly světla a tmy, tepla a zimy, různých barev, různých energií . . . Každý okamžik je výsledkem, jak příroda reaguje na slunce, střed naší sluneční soustavy, zdroj světla a života na této planetě. Zvířata stejně jako rostliny vědí, jak je pro ně důležité. Ve starověku bylo slunce vnímáno jako božská síla a často také považováno za boha.
Rostliny se otevírají a zavírají podle slunce, stejně jako zvířata uléhají k spánku a probouzí se podle síly a sklonu světelných paprsků. Současná věda to nazývá cirkadiánní rytmus. Ten kontroluje cyklus spánku a bdělosti a zároveň řídí vnitřní bio hodiny podle změny světla během dne a noci, a to nejen v přírodě a u zvířat, ale i u nás lidí. Dlouhé ponocování, koukání do počítače, sledování televize, to vše může narušit, díky vyzařovaní modrého světla, náš cirkadiánní rytmus. Foto-pigment, jinak také nazývaný melanopsin, vnímá světlo skrze naše oči, odkud vysílá signály do centra v hypotalamu, jež řídí náš cirkadiánní rytmus. Melanopsin je přítomný také v naší kůži, skrze kterou světlo vnímáme. Dalo by se tedy říct, že člověk je vlastně takový solární panel, neboť celé naše tělo sleduje světelné prostředí v každý okamžik našeho života. Díky tomu následně kontroluje biochemickou kaskádu produkce hormonů bdělosti, pozornosti, spánku, tělesné teploty a funkce orgánů. 

​Světlo, které na Zem proudí má nejen viditelné barevné spektrum, ale obsahuje i jiné barevné frekvence, které jsou lidskému oku neviditelné. Je tedy mnohem širší, než jsme schopni vidět očima a liší se podle úhlu dopadu světla. Viditelné světlo se pohybuje mezi cca 400-700 nanometry. Nad a pod touto frekvencí jsou pak rentgenové záření, gama paprsky na straně krátkých vlnových délek a mikrovlnné a radiové záření, ale také frekvence mobilních telefonů v dlouhých vlnových délkách. To vše je světlo, a i když není vidět, naše tělo na tyto světelné vlny reaguje. Světlo nás probouzí, světlo nám říká kdy spát, světlo nám dodává energii a tvoří hormony v našem těle, stejně tak nám světlo řekne, co můžeme a co nemáme jíst. Bez přestání absorbujeme a vysíláme světlo našimi buňkami. Jsme skutečnými bytostmi světla v plném významu tohoto tvrzení. To je důvod proč si „seřídit“ svůj cirkadiánní rytmus s přírodou a pečovat o něj.

Dovolme světlu být s námi!

Jak na to? Základem je dostatek kvalitního spánku. Než ulehnete pořádně vyvětrejte. Lidskému tělu prospívá teplé – infračervené – světelné spektrum, proto alespoň 90 minut před spaním vypněte všechny zdroje modrého světla a ideálně i elektromagnetického záření (počítač, mobil, led žárovky, wifi) Modré světlo neustále velmi rychle bliká, i když to očima nevidíme. Naše tělo to však vnímá. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy sedíte v místnosti, kde bliká rozbitá zářivka. Po nějaké chvíli to začne být velmi nepříjemné. Pokud již nemáte staré klasické žárovky, nabízí současný trh led žárovky s teplým - červeným -barevným spektrem.

​​Spánek je velmi důležitý pro každého z nás. Ponocujete-li přes týden s tím, že to o víkendu dospíte, pak vězte, že tomu tak není. Nedostatek spánku tělo nikdy nedožene, proto dopřávejte svému tělu potřebnou péči, včetně osmi hodinového spánku každý den. Uvidíte, že budete mít více energie a v kratším čase zvládnete více věcí.
Dalším krokem, jak můžete zlepšit svůj cirkadiánní rytmus je kvalitní strava, ideálně pocházející z české kotliny. Tělo rozezná odkud strava pochází, právě díky světlu. Rostliny potřebují k životu vodu a oxid uhličitý, který pomocí síly světla (fotosyntézy) přemění na hmotu – glukózu. Mitochondrie v lidském těle (malinkaté, avšak velmi mocné a existenciálně zásadní organely v každé buňce našeho těla) otočí tento fotosyntetický proces, neboť využívají cukr (glukózu) a kyslík k produkci kysličníku uhličitého a vody. Mitochondrie vytvářejí vodu pro naše tělo a generují potřebnou energii z elektronů potravin. Veškeré jídlo se v našem těle rozkládá na elektrony a protony, kterým věnují pozornost právě naše mitochondrie. Jestliže konzumované elektrony neodpovídají světlu přijímanému naší kůží a očima (banány v naší krajině nerostou), dochází k cirkadiánnímu zmatku.

​​K harmonii cirkadiánního systému jednoznačně prospívá i pobyt v přírodě. Choďte do přírody a uzemňujte se. Jsme-li uzemnění naše tělo i duše jsou v rovnováze. Zlepší se nám spánek, rytmus dne a noci se normalizuje díky srovnání hladiny hormonů kortizolu a melatoninu. Uzemnění napravuje viskozitu krve, zlepšuje činnost srdce a aktivaci tzv. parasympatetického systému, který je odpovědný za uvolnění těla a regeneraci.
Uzemníme se například chůzí bosky nebo prací s hlínou, dotýkáním se země. Povrch země je totiž bohatý na excitované a pohyblivé elektrony. Kontakt kůže se zemí tak umožňuje elektronům rozptýlit se po povrchu těla a následně do něj. Elektrony země vstupují skrze kůži do těla a fungují coby přirozené antioxidanty. Spolehlivě dokáží neutralizovat např. oxidanty v oblasti nové tkáně, jež se vytváří po jakémkoliv poranění. Tím pomáhá spojení se zemí k rychlejšímu uzdravování.
Od doby prvních zemědělců a následné průmyslové revoluce jsme se postupně vzdálili od země. Začali jsme nosit módní obuv, stavět vysoké budovy, pořizovat si pohodlné postele. Původní kultury a národy nosily prostou obuv z kůže, jejich postel byla kůže položená na zemi, v teplých měsících postačilo seno, sláma či rákos. Byli se zemí neustále ve spojení. Naše tělo bylo vyvinuto po eony k fyzickému kontaktu se zemí. Nedostatek elektronů může vést k nedostatku elektronů v mitochondriích. To vede k chronické únavě, zpomalení potřebných buněčných procesů v těle a esenciálních aktivit buněk imunitního systému. V takovou chvíli může i drobné poranění vést k dlouhodobému zdravotnímu problému.

​Ve svém výzkumu James L. Oschman, Gaétan Chevalier a Richard Brown odhalili, že kontakt lidského těla s povrchem země (uzemnění) vytváří fascinující efekt na lidskou fyziologii a zdraví. Prováděli uzemnění u pacientů s nehojícími se záněty a otevřenými ranami, kde po prvním týdnu každodenního třicetiminutového kontaktu se zemí se v ráně začala tvořit nová tkáň a po 4-5 týdnech se uzdravila zcela. Závěrem jejich výzkumu bylo, že uzemnění má neuvěřitelný vliv na záněty, imunitní reakce, hojení otevřených ran, stejně jako prevenci a léčbu chronických zánětů včetně autoimunitních onemocnění.
Ve své zprávě uvádějí že: „Oblasti s nedostatkem elektronů jsou náchylnější k zánětu. Stanou se pozitivně nabité, což znamená obtíž bránit se infekci. To vyústí v konstantní aktivování imunitního systému, což vede k jeho vyčerpání. Buňky imunitního systému pak mohou mít problém rozeznat mezi chemickými strukturami těla a molekulami parasitů, baktérií, plísní a rakovinnými buňkami. Ztráta této imunologické paměti může vést k napadení některých buněk těla na vlastních orgánech a tkáních např. destrukce chrupavky v kloubu vytvářející revmatoidní artritidu.“
Uzemněním aktivujeme náš antioxidační obranný systém. Dalo by se říct, že povrch naší matky Země je jakási „baterka“ pro život na této planetě. Proč tedy nevyužít nekonečný zdroj pohyblivých elektronů, který bez vedlejších negativních vlivů působí antioxidačně, a který je k mání na povrchu naší země a my jej získáváme z pouhého kontaktu s ní. Proto choďte co nejvíce do přírody, vyzujte boty, nebo si jen tak lehněte do trávy a rozjímejte, pozorujte nebe. V současné době je to třeba více, než kdy jindy, abychom si zachovali jak fyzické, tak duševní zdraví.​

​Jsme-li šťastní v hloubi svého srdce, pak jsme sami sebou. Tím, kdo opravdu jsme. Beze strachu. V lásce k sobě, ostatním, k celé Zemi a všemu, co nás obklopuje. Jsme-li šťastní, záříme a rozdáváme radost, lásku a soucit. Jsme-li šťastní, máme ve svém srdci mír, radostné ticho, pocit blaženosti, pocit zakořenění se ve svém nejniternějším nitru. Je to stav, který přetrvává i v dobách největších životních hurikánů. Jsme-li šťastní, děláme šťastné všechny kolem nás.

„To je všechno hezké“, řeknete si, „ale jak to, asi tak, mám udělat?“.
Lze říci že to, po čem každý z nás v životě touží, je štěstí a pocit bezpečí. Tou nejtěžší otázkou však bývá: „Co pro nás štěstí znamená?“, neboť každý z nás má jinou představu o štěstí. Jednoho naplňuje běhání se psem po lesích, jiný má rád auta a vše, co se s nimi pojí a další nejraději tráví čas na zahradě rýpáním se v hlíně . . . kolik je lidí, tolik je tužeb. Bohužel není nijak výjimečné, že lidé nemají ani nejmenší tušení, co by vlastně chtěli. Co je to, co je činí šťastnými. Myslím opravdu šťastnými z hloubi nitra. Svého nitra.

​Zvířata a děti jsou v tomto ohledu skvělou inspirací. Je-li ve vašem životě zvíře či nějaká ta drobotina, pak víte, o čem mluvím. Můžeme u nich pozorovat to, co mi jsme na pouti životem zapomněli – radost a pocit štěstí ze své podstaty. Vždy vědí, co chtějí, jaké jsou v daný moment jejich potřeby, a dokážou to dát jasně najevo. Nejenže jsou mistry ve vyjádření vlastních potřeb ke štěstí, ale mistrně nám ukazují, kde jsou naše rezervy, nevěnujeme-li dostatečnou pozornost svým potřebám. Budu-li mluvit ze zkušenosti se zvířaty, pak se ve většině vyjadřují poměrně jasně, jako moje kočka Jitřenka. Kdykoliv začnu meditovat, přijde, lehne si mi na hrudník (medituji večer před spaním a ráno po probuzení) a zůstává ležet vrnící tak dlouho, dokud nepřijde ticho mysli (neomylně to pozná). Občas, když se nesoustředím a řeším kde co, jen ne utišení trilionu otázek a analýz ve své hlavě, položí mi tlapku na krk. Jemně, ale významně! Chce-li být důraznější, ťukne mě tlapkou přes nos. Nejsem totiž zrovna meditativní typ, spíše naopak. Zastavit se a odpočívat je něco, co se stále učím. I komunikaci se zvířaty jsem z počátku trénovala ve stavu, který bych přirovnala k „pohybové meditaci“. Chceme-li komunikovat se zvířaty či jinými bytostmi jako jsou rostliny, stromy, kameny, nebo třeba se i svým tělem (naslouchat jeho potřebám), je základem klidná mysl, oproštěná od všech myšlenek a bzučících starostí všedního dne. To je i cesta ke štěstí. Dopřát si pravidelně vypnutí mysli, naší vnitřní autority a soudce. Práce se zvířaty nás učí zastavit myšlenkovou dálnici v hlavě a vede nás do našeho nitra, do středu našeho srdce. Učí nás poznávat tuto krajinu vnitřního světa a směruje nás hlouběji a hlouběji k poznání kdo jsme. Mě učí a s jemností tlačí k umění tiché kontemplace, meditace, úplného ztišení a zastavení se uvnitř sebe sama ať se děje, co se děje . . . v mém poměrně akčním životě je to panečku pořádná výzva! ​

​​Pravé štěstí vychází z našeho středu a přináší život v harmonii a radosti. Únava, starosti, stres . . . trvají-li příliš dlouho, jsou zcela jistými zabijáky radosti a štěstí. Proto je důležité pečovat o své tělo, o fyzickou i psychickou pohodu, stejně jako vědět co nás činí šťastnými? Pro štěstí se musíme rozhodnout. Hledat, co je to, co nás činí šťastnými.

A co VY, víte to? Po čem opravdu, ale opravdu z hloubi svého nitra toužíte?

Lidé se často ptají: „Jak to mám udělat? Jak mám být šťastný? Avšak lepší otázkou je „Proč?“. Proč nejsem šťastný či šťastná? Co mi brání?“. A věřte, nevěřte, nejsou to peníze, ani chování našeho partnera či dětí, rodičů . . .
Pokud je něco, po čem z hloubi svého srdce toužíme, co nám přinese štěstí do života, pak Vesmír učiní i nemožné, aby se to stalo. Nevěříte? Mám mnoho osobních příběhů, ale na to by nám jeden článek nestačil. Za všechny mě napadá moje cesta do Afriky za býlími lvy. Navštívit africkou divočinu byl můj sen od dětství, kdy jsem doslova hltala všechny filmy a knihy o přírodě, které v době komunismu byly k mání. Tento můj sen byl uložen někde hluboko v mém srdci a čekal na správný čas. Ten přišel v době, kdy jsem se chtěla naučit komunikovat se zvířaty. Ani na jedno jsem neměla finanční prostředky, a tak jsem našla a oslovila skvělou komunikátorku Wynter Worsthorne. Hádejte odkud? Jasně, z Afriky. Svůj první seminář jsem tady v Čechách prostě a jednoduše uspořádala pro sebe. Po roce spolupráce mě pak Wynter nabídla možnost přiletět za ní do Afriky, do buše, mezi divoká zvířata a bílé lvy v podstatě za cenu letenky. Nic z toho jsem neplánovala, jen jsem šla za tím, co mě zajímalo a přinášelo radost. Jak málo stačí, aby se sny plnily.
​
Jsem přesvědčená, že být šťastný se musí člověk rozhodnout. Napadlo váš někdy, jak je možné, že zvířata jsou téměř neustále spokojená a šťastná? Že si radostně hrají a užívají života kdykoliv je to jen možné? Je to prosté! Žijí přítomností, nečekají „AŽ“ . . . až dostanu novou hračku (tu zelenou, ne červenou) . . . až bude jiné počasí . . . až najdu to pravé myší doupě . . . až se přesvědčím, že tu překážku přeskočím . . . až najdu tu správnou větev . . . Kdepak, jednoduše se radují v tom a s tím, co zrovna mají. I mi jsme se takto radovali, kdykoliv to šlo, avšak to jsme byli ještě hodně malé děti. Jak jsme rostli, začala přicházet „odpovědnost“ a mi jsme postupně začali dávat přednost úkolům a věcem, které od nás byly vyžadovány, neboť jsme byli hodní a zodpovědní (aby nás měli rádi). Radosti postupně ubývalo a často se vytratila úplně.

​Radosti není nikdy dost . . .
. . . a nikdy není pozdě najít cestu do svého nitra a opět ve svém srdci otevřít šuplík s nápisem RADOST. Stačí se jen rozhodnout a vydat na cestu. Z počátku to může trochu drhnout, ale uvidíte, že s postupem času budete v životě nacházet více radosti a méně starostí (i když ty budou celý život).
Snad se mnou budete souhlasit, že největší radost nám dělají drobnosti. Třeba když jdete tichým lesem, jen tak se z ničeho nic, ani nevíte proč, zastavíte a na stromě před vámi spatříte krkavce s větvičkou v zobáku. Chvíli ho pozorujete, když tu najednou, opodál na vedlejším stromě, na něj zavolá jeho družka: „letíme“. Pozorujete, jak letí, a i když zmizeli za vršky borovic dál jen stojíte a nasloucháte tichu lesa. Nebo když si po nedělním obědě uvaříte kávu, na talířek si dáte tu skvělou bábovku od babičky a sledujete zápal, se kterým se děti vrhli do hry na cokoliv, co je v tu chvíli napadne. Vtáhnou vás do svého světa, i když jen v roli pozorovatele. Vám je tak nějak hezky u srdce, nic vám nechybí a svět je báječný. To je štěstí. A kdykoliv je vám v životě těžko, stačí si na tyto chvíle vzpomenout a situace se stane mnohem snesitelnější. Studentům na mých seminářích doporučuji zapisovat si tyto magické chvíle, stejně jako úspěchy a vše, co se jim povedlo, z čeho měli radost. Život je barevný a má pro nás nejen bílou, růžovou a zlatou, ale i černou, šedou a jedovatě brčálovou. Ve chvíli, kdy máte pocit, že se nic nedaří, pak stačí na chvilku zalistovat ve svém deníku kouzel života a bude vám o poznání lehčeji. Uvědomíte si, že jste v životě zažili mnoho krásných chvil a překonali mnoho náročných okamžiků. V tu chvíli budete vědět, že zvládnete i další výzvu, která na vás čeká.
​
Když nevím, tak nechci.
Vždy hledejte svou vlastní cestu ke štěstí. K cíli nevede jen jedna. Pamatuji se na jednu vycházku, kdy jsme s Love (mojí německou dogou) přišly na louku, na které byly vyšlapány tři cesty. Jedna z nich vedla do nedalekého, tajemně vyhlížejícího lesa, který mě lákal k návštěvě. Stejně tak mě však lákala cesta, která vedla úplně jiným směrem, a pro kterou jsem se nakonec rozhodla. K mému milému překvapení nás tato cesta dovedla přesně do onoho překrásného lesa. Zpět jsme se pak vrátily právě tou cestou, která se z počátku zdála tou jedinou k lesu. Tehdy jsem si plně uvědomila, že nezáleží na tom, pro jakou cestu se rozhodnu, neboť každá mě dovede tam, kam mám namířeno. Musí to však být cesta srdce, nikoliv cesta mysli či taková, kterou chceme „vyhovět“ svému okolí.
Poznáte to snadno. Když něco chceme, opravdu chceme, pak to prostě víme. Nemusíme nad tím dlouze přemítat a dumat o tom. Jsme si okamžitě jisti, že to je ono! Jasně, možná to nepůjde hned, možná bude třeba hodně času věnovat plánům, přípravám, hledat informace, možnosti, způsoby . . . ale chceme-li to, víme. Pamatujte, nikdy není jen jedna cesta, stačí otevřít se možnostem. Rozhodneme-li se a uděláme-li první krok, Vesmír už najde způsob, jak nás dostat tam, kam míříme. 

​Zasněžená krajina. Sněhobílé ticho s oblohou potaženou jemně modrým blankytem příjemně ruší jen vrzání sněhu pod našimi kroky a občasný štěbet nějakého ptáčka. Všimli jste si, že když napadne sníh, je to jako kdyby se zastavil čas? Tedy alespoň v přírodě, když se celá zahalí do bílého hávu a krajina utichne.
​
Rozhodne-li se obloha být k nám štědrá a zasypat nás sněhovou krásou, jako v prošlých dnech, je důležité si to užít. Natáhnout teplé boty, péřovku, něco na hlavu, a také, slovy Limonádového Joe, nezapomenout na teplé spodní prádlo, neboť chladné nejsou pouze noci.  Že už jste letos lyžovat byli? Kdepak, nemám na mysli lyžování, ale procházku krásami zasněžené krajiny. Rozjímání, pozorování a naslouchání příběhu, který vám tato krajina bude vyprávět. Zastavení v zimní krajině je tak moc jiné od ostatních období roku. Vyrazte za sněhovou krásou a zastavte se spolu s ní v přítomném okamžiku. Vypněte mobil, a nebo ho možná vůbec nechte doma a jen tak se kochejte. Mobil doma??? Už to slyším: „. . . tak ta se dočista zbláznila“, „ . . .a co když se něco stane“ . . . Zkuste to! Uvidíte, že to půjde, a že se nic nestane. Možná zjistíte, že se vrátíte plní energie, kterou jste načerpali z přírody kolem sebe a neztráceli ji neustálou kontrolou každé zprávy, která vám cinkla, reagováním na posty vašich kamarádů a známých, telefonátem od maminky, abyste na sebe byli opatrní . . .

​. . . prostě čas strávený s mobilem v ruce či u počítače. Často jen tak bezmyšlenkovitě bloumáme a přiznejme si to, tak trochu zabíjíme čas, většinou protože jsem unavení či se nudíme. Paradoxně se stáváme křečkem, běžícím v kolotoči. Z celodenního pracovního nasazení jsme unavení, a tak abychom si odpočinuli, začneme procházet nejrůznější aplikace na svém mobilu (musíme přece mít přehled o tom, co se děje). . . Civění do mobilu či počítače nás však ještě více „vycucne“, a tak se točíme stále dokola.
Co tak z tohoto kolotoče vystoupit? Máte-li doma nějaké zvíře, je to o něco jednodušší, neboť tu spoustu volného času, který najednou budete mít, můžete věnovat právě jemu. A nemusí to být o bůhví jak přehnané aktivitě . . . i když takový výlet někam do přírody . . .
Když se radujeme, jsme šťastní, a když jsme šťastní, pak jsme i zdraví, neboť jsme-li šťastní, opravdu šťastní, produkuje naše tělo celou řadu hormonů, které jej na oplátku uzdravují. Nejrychleji se to děje, když si hrajeme s dětmi, našimi zvířecími společníky, nebo si vyjdeme do přírody. V těchto chvílích je naše tělo zaplaveno endorfiny (hormony štěstí), zvláště pak oxytocinem (hormonem lásky). Čas vědomě strávený v přírodě je jako když strčíte mobil do nabíječky. Dobije naši energii v neuvěřitelně krátkém čase. Najednou máme opět dobrou náladu, začnou přicházet nápady, zvýší se náš výkon. Věděli jste, že úkoly, na kterých pracujeme v blízkosti květin a zeleně mají tendenci být přesnější a lépe provedené než ty, na kterých pracujeme uvnitř chladných stěn? Výzkumy ukazují, že pouhá přítomnost rostlin v naší blízkosti může zvýšit naši paměť o 20%.

​​Možná patříte k těm, kteří zimu tak úplně nemají rádi. Dáváte přednost teplému čaji a dece na vaší oblíbené lenošce. I tady si můžete alespoň na chvíli od technologií dnešního světa trochu oddechnout. Jasně, můžete sáhnout po jedné z knížek, která leží ve stohu „až budu mít více času“, nebo se podívat na nějaký film ze stejného ranku. Sdílíte-li však svůj domov s nějakým zvířetem, pak pro vás mám mnohem lepší zábavu. Neboť čas strávený se zvířaty je, dle mého názoru, nejlepší a nejrychlejší způsob, jak načerpat energii a dobít baterky. Pozorování zvířat (ať vlastních či v přírodě, nebo jen z poza okna obývacího pokoje) vtáhne člověka do přítomného okamžiku. Jsme schopni hodiny pozorovat ptáky, jak přilétají a odlétají z krmítka, jak si koťata hrají s klubíčkem vlny, nebo hafany zaneprázdněné hledáním nějaké dobré mňamky pod polštářem . . . radostné okamžiky, kdy ztrácíme pojem o čase a zapomínáme na všechna trápení a starosti světa.

Pokud by snad pro vás pozorování nebylo dostatečně akční, pak si můžete zkusit hrát. Nazvěme to třeba „reakce na naši myšlenku“. Zvířata všeobecně vnímají naše vnitřní emocionální nastavení a podle toho reagují. Umí však vnímat i naše myšlenky. To je princip, na kterém funguje komunikace se zvířaty, neboť řeč – slova a věty ve svém počátku, vytvoří v energetické rovině jakýsi obraz (vibraci). Tento obraz se zformuje do myšlenky a z té pak naše mysl formuluje slova a věty. Zvířata, příroda a všechny bytosti kolem nás, ať již v té fyzické či energetické rovině, vnímají právě onen obraz – vibraci, a na ten pak reagují. Abych se vrátila ke hře „reakce na myšlenku“ – zkuste si s tím hrát, vyšlete myšlenku svému zvířeti; např. si ve své mysli představte obraz „sedícího psa, kterému dáváte pamlsek“. Vyšlete, opět myšlenkou, tento obraz směrem k psovi a čekejte, zda na to zareaguje. Můžete zkusit přivolat zvíře z jiné místnosti, nebo si vymyslet cokoliv, co vás napadne. Základem je jednoduchost, jasnost záměru a trpělivost. Ze zkušenosti mohu říct, že nejlépe to funguje s hafany. Ti jsou otevření kdejaké zábavě. S kočkami je to o poznání náročnější. Mějme na paměti, že zvířata mají svůj vlastní názor. Mnohdy nereagují, protože naše hra pro ně není dostatečně zajímavá, nebo si o tom myslí své (to musím potvrdit zvláště u koček) a někdy se jim prostě jen nechce . . . je to stejné, jako u nás lidí – musí je to bavit a být dostatečně motivovaní. Věřte, nevěřte i zvířata mají svůj, jak jsem zjistila, poměrně jasný názor na život.

​​Pro příklad . . . představte si činnost, kterou vaše zvíře nemá rádo – napadá mě sprchování psů. Děláte, jakože nic, že vlastně vůbec o sprchování nejde . . . že jako si chcete hrát . . . panečku, to bude přece zábava . . . a pes nikde. Hudini by záviděl. Váš pes, byť tu ještě před minutou spokojeně ležel, se stal v daný moment neviditelným, a to i ve vašem jednopokojovém bytě. Jindy zase umýváte nádobí, děláte běžné domácí práce . . . váš chlupatý miláček tvrdě spí ve svém pelíšku a neprobudí ho ani soused kutil, který se k vám právě proboural do obýváku . . . ale ve chvíli kdy se, bez změny rytmu vašich pohybů, otočíte směrem k lednici, že jdete připravit svačinu dětem z té super čerstvé šunky, váš čtyřnohý miláček stojí vedle vás s výrazem trýzněného zvířete, které již týden nemělo v tlamce a pokud nedostane alespoň kousek té šunky, budete to právě VY, kdo bude vinen jeho bídnou smrtí . . . a pak, že neumí číst naše myšlenky . . .

​Nejsem moc velký „spotřebitel“ sociálních sítí. Využívám je ve většině pouze jako, svého druhu, komunikační nástroj. Přesto se mi čas od času stane, že se přistihnu, jak bezcílně brouzdám po facebooku. Není to snad pro to, že by tam bylo něco extra zajímavého, ale prostě proto, že jsem unavená a „courání“ po facebooku, prohlížení nejrůznějších fotek na pinterestu nebo instagramu, občas nějaký ten lajk, něco „poustnout“ . . . nevyžaduje příliš energie (ale také nedodá, spíše naopak). Je to však náš život, který takto marníme. Stejně tak je naše rozhodnutí to změnit. Vzpomenout si, co nás bavilo, když jsme byli ještě děti . . . lézt po stromech, číst si, něco vyrábět, pozorovat hvězdy, zkoumat vše pod mikroskopem . . . co člověk, to nadání a zábava. Najednou zjistíte, že je skvělé něco vyrobit a následně možná využijete i sociální sítě, abyste se o svou radost podělili. Už to ale bude jiné, nebudou pro vás zdrojem „zabití“ času, ale prostorem pro sdílení a inspiraci. Svůj čas už budete věnovat tomu, co naplňuje váš života radostí a energii vám dodá, namísto, aby vám ji bralo.  Věřte, že nic není nemožné, když se rozhodnete. Svou realitu si tvoří každý sám!

​Čím více jsme závislý na technologiích, tím více potřebujeme přírodu. Mám ráda nové technologie a nové vymoženosti. Taková myčka na nádobí, nebo luxující robot jsou pro mne nejbáječnější vynálezy lidstva. Šetří tolik času, který mohu věnovat věcem, které mám ráda. Stejně skvělé je, když píšu článek a potřebuji si ověřit nějakou informaci. Jednoduše ji zadám do googleu a šup, informaci mám během pár sekund. Ovšem ani ten nejsofistikovanější prohlížeč a nejchytřejší hodinky na světě nám nenahradí osobní kontakt, setkávání s těmi, které máme rádi, vůni jarní louky, ticho před bouřkou, čerstvý vzduch po letní přeháňce, zasněženou krajinu nebo bezstarostné koulování v čerstvě nasněžené bílé peřině. Nové technologie a nejnovější aplikace by měly být našimi pomocníky, sloužit nám a ulehčovat nám život. Nikoliv naší závislostí.
​
Dáme-li jí možnost, příroda si vždy najde způsob, jak nás vrátit k sobě samým i k ostatním. Jak nás zpomalit a vrátit do středu našeho srdce. Zima je období zpomalení, ponoření se do sebe a zklidnění. Využijte tedy příležitost, kterou nám příroda a její přirozená cykličnost nabízí. Zkuste se na chvíli odpojit od technologií a připojit k přírodě a najděte si vlastní způsob, jak tyto dvě technologie – novodobou a technologii srdce propojit ku prospěchu svému i všech ostatních.

​Posiluje imunitní systém, uvolňuje se při něm hormon lásky, je přírodním lékem na stres a úzkost, podporuje produkci dopaminu, zdroje naší motivace, pomáhá udržet rovnováhu nervového systému . . . nejen za tím vším, stojí objetí. Ve spojení s malou chundelatou, dvouměsíční kuličkou nějakého zvířecího mláděte, pak můžeme mluvit o stavu láskyplné blaženosti. Jsme-li v přítomnosti mláďat, ať těch lidských či zvířecích, je to zázrak. Máme chuť je objímat a neznám nikoho, kdo by nebyl v tu chvíli naplněn pocitem lásky a radosti.
Jsou roztomilá a člověk jim často promine nějakou tu lumpárnu právě proto, že jsou mrňata. Myslím, že je to stejné jako s dětmi. V jejich přítomnosti se často smějeme a je nám dobře. Ten pohled, když se na nás šibalsky podívají a zasmějí se . . . rázem jsme s argumenty v háji a jen málokdo z nás odolá a nezačne se smát. Superschopnost mláďat, těch lidských, stejně jako těch zvířecích, je život v přítomném okamžiku, objevování, divení se a radost. Nedělají si starosti s tím, co bylo nebo bude. Užívají si přítomnost a svou hravost plnými doušky a dovolíme-li si to, pak nás mohou vzít na chvíli do svého světa a nakazit nás touto svou radostí ze života.
Na rozdíl od lidských mláďat, si ta zvířecí tento svůj dar uchovávají po celý život. Soužití s nimi nám umožňuje vystoupit alespoň na chvíli z našich rolí ředitelů a ředitelek Zeměkoule či dokonce celých galaxií a jen tak být. Na chvíli zapomenout na starosti všedního dne. Miluji procházky lesem se svojí o něco více než rok starou německou dogou Love. Každý den se učím číst její povahu. To, jaká opravdu je, co je její přirozenost a učím se nedovolit mým (a především společenským) představám o soužití se psem, potlačit tuto její krásu. Už slyším, že to je přece samozřejmost, ale zkuste být takto velkorysí, když potkáte někoho, kdo se bojí psů a váš 60kg miláček se rozhodne projevit mu lásku . . . Je to velká škola hledání rovnováhy mezi přirozeností, očekáváním společnosti a vhodnosti chování. Škola lásky a respektu. Ale o tom jindy.

​Dnes je řeč o radosti, jejímž ztělesněním jsou jednoznačně mláďata. Využijí každou příležitost ke hře a zvou nás k tomu samému. Ať mám sebe náročnější den, když začne Love kozlíkovat (to jako že skáče jako kůzle) a dělat šášulu prostě jen proto, že jí to baví a dělá radost, spolehlivě mě to dostane do dobré nálady. Každý den mě, svým neutuchajícím nadšením pro život, učí, že nejdůležitější je právě radost ze života. Vystoupit z role paní důležité a prostě se jen radovat a blbnout. To se snadno řekne . . . žijeme v rychlé době a účty, hypotéky a nejrůznější povinnosti nemají pro podobné aktivity porozumění.
Drobné radosti nám však nemusí vzít mnoho času, ale jednoznačně nám život zkrášlí a udělají z deštivého dne den naplněný příjemným teplem slunce.  Někdy je to o půl minutě, kdy se k nám naše ratolest ať už zvířecí, či lidská přijde přitulit. Stačí jen malé objetí, pohlazení a chvilka pošmajchlování . . . . hned jsme o kousek milejší a laskavější, a začneme více zářit svou vnitřní krásu.
Budeme-li se inspirovat u divokých zvířat, pak ta, která žijí sociálním životem či ve smečkách, věnují péči a pozornost těm nejmladším, než přijde jejich čas na samostatný život, poměrně dlouho. U vlků jsou to tři roky. Do té doby si hrají a učí se od starších. Sloní mláďata mají na přípravu do dospělosti jedenáct až třináct let a u lvů se vydávají na samostatnou životní dráhu mezi druhým až čtvrtým rokem života. Do doby své dospělosti si většinu svého aktivního života hrají, učí se pozorováním a radují ze hry. Smečka je ke svým mláďatům velmi shovívavá a neskutečně trpělivá. I to je něco, co bychom se mi lidé měli naučit a umožnit naším mláďatům alespoň o trochu delší dětství. 

​​Se zmínkou o lvech se mi vybavuje jedna z mých nejradostnějších návštěv Krugerova parku v Africe, kdy jsme ještě za ranního šera, šleháni africkým zimním větrem, pozorujíc slunce, jak nesměle vystrkuje své paprsky, oněměli úžasem ze lví smečky ležící přímo na silnici před námi. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. S pocitem blaženosti jsem se kochala pohledem, který nikdy neomrzí. Bylo to jako vyhrát v Jackpotu! Slunce si ještě ani nestihlo protřít oči a já zažívala takový zázrak!  Vypli jsme motor džípu, tiše seděli a jen tak se dívali. Po nějaké chvíli se lvi zvedli a kráčeli za zkušenou lvicí, udávající směr svým rozvážným a důstojným krokem. Mladí, odhadem dvou či tříletí, lvi si nenechali ujít žádnou příležitost ke kočkování. Ještě, než jsme se stihli rozjet a pokračovat dál, upoutali naši pozornost překrásní gepardi. Bylo půl sedmé ráno a já jsem se koupala v pocitu, že jsem v ráji.
Pozorovat zvířata ve volné přírodě je, alespoň pro mě, zázrak sám o sobě . . . kouzlo, které člověka naplní údivem a obdivem zároveň.  Okamžik plné přítomnosti . . . dětské radosti a nadšení ze všeho, co se kolem děje.
Tiše jsem pozorovala gepardy, odevzdaná přítomnému okamžiku a ani ve snu mě nenapadlo, že podobně se bude ubírat celý den. Naši cestu tehdy zkřížilo tolik zvířat, že to bylo jen těžko uvěřitelné . . . antilopy všech druhů - nyaly, impaly, vodušky . . . stáda zeber či pakoňů . . .  ladné žirafy. A propó žirafy . . . že má každá zebra jedinečné šrafování je všeobecně známé, ale jestli pak víte, proč jsou některé žirafy tmavší a jiné světlejší? Odpověď je jednodušší, než by člověk čekal. Kvůli teplu! Starší žirafy potřebují více tělesného tepla, a tak jak stárnou, tmavne jejich zbarvení a tím čerpají více slunečních paprsků . . . jak prosté . . . příroda je velmi moudrá. 
Ohromujícím zážitkem toho dne bylo i setkání se skupinou slonů. Vyzařovala z nich obrovská síla, veliká jemnost, pospolitost a mateřství. Těsná blízkost dobré stovky slonů vzdálených doslova jen pár metrů, to v člověku vyvolá obrovský respekt. Nelze nevnímat jejich královskou vznešenost, hluboký vnitřní klid a starověkou moudrost země. Nebude překvapením, že sloni věnují svým mláďatům velkou pozornost a pojí se s nimi řada mystérií. Narodí-li se bílý slon, je považován za nejposvátnější zvíře. Sloni jsou velmi citliví na zvuky, a i přes svou velikost umí být v podstatě neslyšitelní. V některých kulturách symbolizuje slon mlhu, jež odděluje neviditelný svět od toho viditelného. Sloní populace žije ve skupinách, které řídí slonice - Matka. Skupina se dělí na dospělé slonice, mláďata a staré slonice. To je považováno za symbol ženských energií, v životě pak symbolika dítě, matka a moudrá stařena. Sloní samci většinou žijí ve skupinách, kde zkušený slon "vychovává" sloní puberťáky v moudré slony. Ke skupině slonic se slon přidává v době páření.

​Když jen tak sedíte, cítíte jeho energii, možná vám odhalí něco ze svého životního příběhu . . . zkuste to! Třeba jen v parku, nebo na zahradě. Jen tak si sedněte a pozorujte první zvíře, které vám zkříží cestu . . .
Pro mě to tehdy byla obrovská magie přírody a radost, kterou jsem zažívala, doznívá ve vzpomínce dodnes, i po tak dlouhé době. Dalo by se říct, že ten den se náš cíl stal naší cestou. Možná i to byl důvod, proč k nám příroda byla tak neskonale štědrá.
Mláďata či dospělá, zvířata nezapomínají udržovat v životě rovnováhu. Rovnováhu mezi prací (starostí o potravu), odpočinkem a zábavou. Není třeba jezdit nikam daleko. Stačí po ránu vykouknout z okna. Spatříte ptáky všech druhů, jak čile hledají něco ke snídani, aby tělu dodali energii na celý den. Vykouknete-li během dne, pak se možná zaposloucháte do melodie prozpěvujícího si kosa, trylek sýkorek či jiného ptáčka. I přes zimu jich tu je dost k pozorování. Odpoledne se vám naskytne pohled na čilý shon za večeří a očistnou koupel v kaluži, která zde zůstala po včerejším dešti. Je toho mnoho, kde se u zvířat můžeme inspirovat. Radost a rovnováha v životě jsou rozhodně oblastmi, kde máme velký prostor ke zlepšení.
Drobné radosti, pozorování či objevování ocení nejen naše mysl, ale i tělo, neboť pobyt v přírodě, objímání, úsměv či radost pomáhají aktivovat činnost našeho parasympatetického systému. Ten je odpovědný především za uvolnění a regeneraci našeho těla. Bohužel stres a rychlý způsob života nás odsuzují žít převážně v sympatetickém systému, který, zjednodušeně řečeno, zajišťuje naše přežití. Většina lidí dává přednost (ať již dobrovolně či nedobrovolně) adrenalinovému způsobu života, čímž tělo nemá možnost přepnout do módu regenerace (parasympatetického systému).
Zkusme s tím něco udělat. Využijme zimní čas k většímu odpočinku a uvolnění. Věnujme více času mláďatům, přírodě a zvířatům obecně. Nechme se inspirovat. Učme se od nich žít v radosti a vědomé přítomnosti našich životů. Vyrazme častěji do přírody, pozorujme a divme se . . . a nebo si udělejte malé krmítko za oknem a pozorujte nejrůznější druhy ptáčků, kteří ocení potravu v zimním období. Radost bude na obou stranách a brzy zjistíte, že je to lepší než nejsledovanější televizní seriál.