Nenechte si ujít nové články a informace ze světa zvířat, jejich zdraví a komunikace s nimi.                                     Buďme v kontaktu:
Krásná čarodějka - pro lepší život našich zvířat
  • HOME
  • Vzdělávání
    • Semináře >
      • Když zvířata hovoří I. . . . aneb jak jim porozumět
      • Práce se strachem
      • Skenování těla a práce s nemocemi u zvířat
      • Spiritualita a magie zvířat
      • Mystika mýtických zvířat
      • Když zvířata hovoří II.
      • Cesta zrození a smrti
    • Tipy pro delší život zvířat >
      • . . . pomocí stravy
      • . . . pomocí péče
    • Příroda je magická
    • Zdravý pohyb a zdraví psů
  • Služby
    • Komunikace se zvířaty
    • Myoterapie >
      • Máte zájem o terapii?
    • Přirozená strava u psů
  • Komunikace se zvířaty
    • Co je komunikace se zvířaty?
    • Proč komunikovat se zvířaty?
    • Denní pětiminutovka
    • Meditace s Wynter Worsthorne
    • Návod jak komunikovat se zvířaty
  • O mně
    • Moje láska - Německá doga >
      • Nikita
      • Kačenka
    • Bílí lvi >
      • Pocta lvu
      • Moje cesta do Afriky
  • E-shop
  • Kontakt
  • Informace o zpracování osobních údajů

Blíží se nový sluneční rok, příroda zpívá . . . inspirujte se!

3/19/2023

0 Comments

 
Picture
Vstupem berana do slunce 21. března, začne nový solární cyklus. Oheň v ohni, tedy radost a síla. Příroda ožívá, vše začíná kvést a bláznit, ptáci zpívat. Sílející paprsky slunce a ptačí zpěv jsou nejčastějšími důvody, které nás v tomto ročním období dostanou do přírody ať už se jedná o les, nebo o městský park.

​Období jara, zaznamenáváme více světla a s ním, po dlouhé zimě, i více lehkosti a radosti všude kolem nás. Jsou to právě radost a pocit blaženosti, které jsou v našem těle zdrojem produkce endorfínů a nejrůznějších „úzdravných látek“, jež pomáhají posilovat imunitu a magnetické pole srdce. Obojí chrání naše tělo před nejrůznějšími vnějšími vlivy. Zvířata vědí, jak je péče o tělo důležitá, a proto významnou část svého času věnují péči o něj. V těchto jarních dnech to lze nejlépe pozorovat u ptáků. Kdybychom si dopřáli celý den jen tak někde mezi několika stromy a keři, mohli bychom pozorovat, jak ráno vítají zpěvem nový den, jak se radují, že žijí a poté se vrhnou do pilné práce, aby vyspravili svá obydlí, možná postavili nová, lepší, zajistili potravu a znovu se radovali a pečovali o své tělo načechráním peří, srovnáním letek nebo koupelí v nedaleké louži. Zvířata v přírodě vědí, že je důležitá rovnováha mezi prací, zábavou, odpočinkem a péčí o tělo. Zajišťuje jim to vitalitu a životní sílu do každého dne.  I mi lidé jsme spojeni s přírodou a necháme-li se inspirovat, pak rovnováha a vnitřní harmonie povedou k významnému zlepšení našich životů.

Picture
​​Mluvíme-li o novém solárním cyklu je třeba říct, že je to nejvhodnější doba zasít semínka svých projektů, plánů a snů. V tuto roční dobu se jim dostává stejně silné moci naklíčit a růst, jako se to děje všude v přírodě kolem nás. A jsou to právě zvířata, kdo nám může pomoci naše sny a plány následovat. Stačí jen více naslouchat, co nám sdělují ať již svým chováním, nebo komunikací s námi na nejrůznějších úrovních. Často se setkávám se zvířaty, která jemným způsobem vedou své lidské společníky, nebo je jako strážci a ochránci doprovází na jejich cestě. Napadá mě příběh, kdy jsem pomáhala jedné své kamarádce při odchodu její kočičí babičky Jáji. Provázela ji životem 23 let a i po její smrti s ní zůstala v její energetické podobě. I přes smutek bylo vše na určité úrovni spojeno i s jakýmsi druhem radosti.  To když skrze zprávy, které jsem od Jáji předávala, začaly některé situace v minulosti Janě dávat větší smysl a aha momenty osvětlili prošlé události, v daný okamžik nepochopitelné.  Zvířata nás však mohou vést a inspirovat i když již nejsou s námi ve fyzické rovině. Nevěříte? Příběh Jany měl pokračování. Mluvíte-li s nějakým zvířetem je to stejné, jako byste nějakému člověku dali na sebe telefonní číslo. Může Vám kdykoliv zavolat. Jen za pár dnů po smrti Jáji jsem od ní obdržela zprávu „ať už přestane řešit a konečně něco udělá“. Byla to jasná zpráva, nebála bych se říct, v rozkazujícím způsobu. Zavolala jsem tedy Janě, zda ji to dává smysl, když se na druhém konci telefonu rozezněl upřímný smích, po kterém následovalo vysvětlení: „rozhoduji se mezi dvěma variantami a obrazně řečeno už nějakou dobu přešlapuji na místě“.

Už slyším skeptiky, jak říkají „bože, co je to hloupost . . . já jako teď budu poslouchat svého psa, nebo svoji kočku? . . . nebo . . . to jako mám o svém životě nechat rozhodovat rybičky?“. Doplňte si, co se zrovna hodí vám. Na druhou stranu jsem se bohužel setkala i s lidmi, kteří měli tendenci ptát se svých zvířat na opravdu kdejakou hloupost typu zda si vzít červený, nebo modrý svetr. Jedna moje kamarádka komunikátorka mi vyprávěla příběh, kdy se žena ptala svého kocoura, zda je v pořádku, když má milence. Tento druh komunikace, vedení a inspirace rozhodně na mysli nemám a jsem si jistá, že ani zvířata podobný způsob komunikace ráda nemají.

ZVÍŘATA TOHO VĚDÍ VÍC, NEŽ SI MI LIDÉ MYSLÍME​
Posledních několik let, kdy se věnuji komunikaci se zvířaty,  mě naučilo, že zvířata, ať se nám to líbí či nikoliv, toho vědí víc, než si mi lidé dokážeme kdy představit. Na rozdíl od nás lidí jsou stále v plném propojení s přírodou a vnímají energetický svět kolem nás, od kterého jsem se mi lidé postupně odpojili a zapomněli jej vnímat. Myslím, že ještě naši prarodiče se uměli po práci zastavit, sednout si na zápraží a jen tak být, pozorovat dění a život kolem. Ať už to bylo ve městě, někde v kavárně, nebo na vsi u chalupy na zápraží. Já pro sebe to nazývám „šťastně se nudit“ a zvířata vnímám v tomto ohledu jako velkou inspiraci. Zvláště naši kočičí a psí chlupáči jsou mistry v umění se šťastně nudit. Navíc nám svou obrovskou vnitřní čistotou, otevřeností a dětskou radostí otevírají srdce a pomáhají dostat se do vnitřní rovnováhy. Když se s nimi mazlíme, hrajeme si, pečujeme o ně, všechny starosti se rozplynou. Na chvíli prostě nejsou. V tento okamžik je naše tělo spokojené a mysl šťastná. Tělo regeneruje, neboť jakmile se srdce začne otevírat a naše energie začne být ve svém středu, zahájí srdce proces uvolňování 1 300 různých chemických prvků, které začnou opravovat a regenerovat naše tělo. Energie těla se začne zvedat. Mozek dostává energii, zvedá se hladina oxitocinu a my cítíme lásku a blaženost. Je to okamžik, kdy je rytmus našeho srdce sladěn s rytmem Země.

Picture
​​Stejný pocit nám může navodit pobyt v přírodě, či pozorování ptáků. Nyní v jarních dnech je pro to ideální čas. Naslouchání jejich trilkům, či jejich pozorování nás dostává do bytí v přítomnosti. Pozorujeme-li ptáky a nasloucháme-li jejich zpěvu naše ukřičené myšlenky se zcela automaticky ztiší (jako když ztišíte rádio nebo televizi) a my jsme. V plné přitomnosti, teď a tady.

Ptačí zpěv a ptačí jazyk však není pouze o radosti bytí a námluvách. Začneme-li ptáky skutečně pozorovat zjistíme, že rozmlouvají mezi sebou. A nejen to, při pravidelném nahlížení do jejich životů zjistíme, že ptáci nám mohou říct mnoho zajímavého o nás samotných, stejně jako o přírodě a prostředí kolem nás.

Lidé i zvířata mají neurologickou schopnost vnímat empaticky vlny a náladu kolem sebe. Tuto schopnost si neneseme pouze pro to, abychom poznali, zda je píseň smutná, nebo veselá, ale abychom vnímali, že rozčílený hlas ptáka vedle nás signalizuje, že se blíží nebezpečí. Ptačí řeč je o bezpečí a nebezpečí. Ptáci jsou buď uvolnění a šťastní, nebo v napětí a kvůli něčemu znepokojení. Stačí pouze trochu více dávat pozor a pozorovat.  V poměrně krátkém čase začneme rychle vnímat signály a to, co se kolem nás a v krajině kolem děje a to nejen našima očima, ale všemi našimi smysly a celým tělem.

Ptáci spolu mluví a mi se jim můžeme naučit porozumět. Navíc to může být radost a zábava. První na co se můžeme zaměřit je zda je pták uvolněný nebo ne. Co dělá? Zpívá si? Koupe se? Hledá potravu? Pokud není uvolněný, co dělá? Je stažený? Soustředí se na něco pod sebou? Nebo nad sebou? Je potichu a jen pozoruje, nebo křičí a rozčiluje se? Jak se například chová, když je v blízkosti kočka?

Laskavost a zájem o druhého je základem léčivého procesu uvnitř nás a tím i všeho kolem.
Ptáci nám prozrazují i mnoho o nás samých. Pozorujte jejich chování, když jste ve spěchu, nebo ve stresu. Jak na to reagují? Frnknou co nejrychleji z vašeho dosahu. Naopak vnitřní klid a pohoda, výše zmíněný blažený a radostný stav, které z nás září, odměňují ptáci svou blízkostí, či jen přelétnou na větev o kousek výš a užívají si naši společnost. A podaří-li se nám zklidnit do naprosté přítomnosti, pak si mohou sednout na naši nohu, jako se to stalo jedné mé kamarádce při jejím posezení v lese.
​
Využijme tedy nastupující jaro k plánování nových projektů, vnitřnímu zklidnění, zpomalení a péči o sebe. Požádejme přírodu o pomoc a vnímejme její podporu. Věřím, že budeme-li každý z nás ve svém středu, ve svém srdci a překročíme-li případné obavy, podsouvané nám mainstreemovými médii, překonáme toto náročné období s větším klidem a ve zdraví.

0 Comments

Dovolme světlu být s námi!

3/2/2023

0 Comments

 
Picture
​Drobnými krůčky a velmi pozvolna, přichází do naší krajiny jaro. Sluníčko se tu a tam osmělí, aby ukázalo teplejší paprsky. Ostýchavost slunka však nebrání nedočkavým sněženkám a bledulím ukázat svou krásu světu a zelené výhonky narcisek a krokusů spěchají, aby za nimi nezůstali příliš pozadu.
​

Teplejší dny s přibývajícím světlem budí nejen přírodu, ale i nás. Dny začínají být o krapítek veselejší a mi máme chuť trávit více času venku. Máte-li možnost a chvilku na procházku v lese či nějaké zeleni v nejbližším parku, pak i tam uslyšíte přicházející jaro. Stále ještě nahé koruny stromů umožňují pozorovat ptáky a jejich způsob probouzení, stejně jako naslouchat jejich o poznání veselejším trylkům. Slunné dny naplněné ptačím zpěvem a letmými hrátkami sice střídají ještě tu a tam ty chladné, kdy mrazivé ticho pročísne jen hejno vyplašených holubů či vzdálené zvuky datla, ale světla znatelně přibývá a příroda se po několika měsících spánku znovu probouzí k životu. 

​Pozorování zvířat a přírody nám odhaluje kouzlo přirozenosti cyklů. Cykly světla a tmy, tepla a zimy, různých barev, různých energií . . . Každý okamžik je výsledkem, jak příroda reaguje na slunce, střed naší sluneční soustavy, zdroj světla a života na této planetě. Zvířata stejně jako rostliny vědí, jak je pro ně důležité. Ve starověku bylo slunce vnímáno jako božská síla a často také považováno za boha.
Rostliny se otevírají a zavírají podle slunce, stejně jako zvířata uléhají k spánku a probouzí se podle síly a sklonu světelných paprsků. Současná věda to nazývá cirkadiánní rytmus. Ten kontroluje cyklus spánku a bdělosti a zároveň řídí vnitřní bio hodiny podle změny světla během dne a noci, a to nejen v přírodě a u zvířat, ale i u nás lidí. Dlouhé ponocování, koukání do počítače, sledování televize, to vše může narušit, díky vyzařovaní modrého světla, náš cirkadiánní rytmus. Foto-pigment, jinak také nazývaný melanopsin, vnímá světlo skrze naše oči, odkud vysílá signály do centra v hypotalamu, jež řídí náš cirkadiánní rytmus. Melanopsin je přítomný také v naší kůži, skrze kterou světlo vnímáme. Dalo by se tedy říct, že člověk je vlastně takový solární panel, neboť celé naše tělo sleduje světelné prostředí v každý okamžik našeho života. Díky tomu následně kontroluje biochemickou kaskádu produkce hormonů bdělosti, pozornosti, spánku, tělesné teploty a funkce orgánů. 
Picture
​Světlo, které na Zem proudí má nejen viditelné barevné spektrum, ale obsahuje i jiné barevné frekvence, které jsou lidskému oku neviditelné. Je tedy mnohem širší, než jsme schopni vidět očima a liší se podle úhlu dopadu světla. Viditelné světlo se pohybuje mezi cca 400-700 nanometry. Nad a pod touto frekvencí jsou pak rentgenové záření, gama paprsky na straně krátkých vlnových délek a mikrovlnné a radiové záření, ale také frekvence mobilních telefonů v dlouhých vlnových délkách. To vše je světlo, a i když není vidět, naše tělo na tyto světelné vlny reaguje. Světlo nás probouzí, světlo nám říká kdy spát, světlo nám dodává energii a tvoří hormony v našem těle, stejně tak nám světlo řekne, co můžeme a co nemáme jíst. Bez přestání absorbujeme a vysíláme světlo našimi buňkami. Jsme skutečnými bytostmi světla v plném významu tohoto tvrzení. To je důvod proč si „seřídit“ svůj cirkadiánní rytmus s přírodou a pečovat o něj.

Dovolme světlu být s námi!

Jak na to? Základem je dostatek kvalitního spánku. Než ulehnete pořádně vyvětrejte. Lidskému tělu prospívá teplé – infračervené – světelné spektrum, proto alespoň 90 minut před spaním vypněte všechny zdroje modrého světla a ideálně i elektromagnetického záření (počítač, mobil, led žárovky, wifi) Modré světlo neustále velmi rychle bliká, i když to očima nevidíme. Naše tělo to však vnímá. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy sedíte v místnosti, kde bliká rozbitá zářivka. Po nějaké chvíli to začne být velmi nepříjemné. Pokud již nemáte staré klasické žárovky, nabízí současný trh led žárovky s teplým - červeným -barevným spektrem.

Picture
​​Spánek je velmi důležitý pro každého z nás. Ponocujete-li přes týden s tím, že to o víkendu dospíte, pak vězte, že tomu tak není. Nedostatek spánku tělo nikdy nedožene, proto dopřávejte svému tělu potřebnou péči, včetně osmi hodinového spánku každý den. Uvidíte, že budete mít více energie a v kratším čase zvládnete více věcí.
Dalším krokem, jak můžete zlepšit svůj cirkadiánní rytmus je kvalitní strava, ideálně pocházející z české kotliny. Tělo rozezná odkud strava pochází, právě díky světlu. Rostliny potřebují k životu vodu a oxid uhličitý, který pomocí síly světla (fotosyntézy) přemění na hmotu – glukózu. Mitochondrie v lidském těle (malinkaté, avšak velmi mocné a existenciálně zásadní organely v každé buňce našeho těla) otočí tento fotosyntetický proces, neboť využívají cukr (glukózu) a kyslík k produkci kysličníku uhličitého a vody. Mitochondrie vytvářejí vodu pro naše tělo a generují potřebnou energii z elektronů potravin. Veškeré jídlo se v našem těle rozkládá na elektrony a protony, kterým věnují pozornost právě naše mitochondrie. Jestliže konzumované elektrony neodpovídají světlu přijímanému naší kůží a očima (banány v naší krajině nerostou), dochází k cirkadiánnímu zmatku.

Picture
​​K harmonii cirkadiánního systému jednoznačně prospívá i pobyt v přírodě. Choďte do přírody a uzemňujte se. Jsme-li uzemnění naše tělo i duše jsou v rovnováze. Zlepší se nám spánek, rytmus dne a noci se normalizuje díky srovnání hladiny hormonů kortizolu a melatoninu. Uzemnění napravuje viskozitu krve, zlepšuje činnost srdce a aktivaci tzv. parasympatetického systému, který je odpovědný za uvolnění těla a regeneraci.
Uzemníme se například chůzí bosky nebo prací s hlínou, dotýkáním se země. Povrch země je totiž bohatý na excitované a pohyblivé elektrony. Kontakt kůže se zemí tak umožňuje elektronům rozptýlit se po povrchu těla a následně do něj. Elektrony země vstupují skrze kůži do těla a fungují coby přirozené antioxidanty. Spolehlivě dokáží neutralizovat např. oxidanty v oblasti nové tkáně, jež se vytváří po jakémkoliv poranění. Tím pomáhá spojení se zemí k rychlejšímu uzdravování.
Od doby prvních zemědělců a následné průmyslové revoluce jsme se postupně vzdálili od země. Začali jsme nosit módní obuv, stavět vysoké budovy, pořizovat si pohodlné postele. Původní kultury a národy nosily prostou obuv z kůže, jejich postel byla kůže položená na zemi, v teplých měsících postačilo seno, sláma či rákos. Byli se zemí neustále ve spojení. Naše tělo bylo vyvinuto po eony k fyzickému kontaktu se zemí. Nedostatek elektronů může vést k nedostatku elektronů v mitochondriích. To vede k chronické únavě, zpomalení potřebných buněčných procesů v těle a esenciálních aktivit buněk imunitního systému. V takovou chvíli může i drobné poranění vést k dlouhodobému zdravotnímu problému.

Picture
​Ve svém výzkumu James L. Oschman, Gaétan Chevalier a Richard Brown odhalili, že kontakt lidského těla s povrchem země (uzemnění) vytváří fascinující efekt na lidskou fyziologii a zdraví. Prováděli uzemnění u pacientů s nehojícími se záněty a otevřenými ranami, kde po prvním týdnu každodenního třicetiminutového kontaktu se zemí se v ráně začala tvořit nová tkáň a po 4-5 týdnech se uzdravila zcela. Závěrem jejich výzkumu bylo, že uzemnění má neuvěřitelný vliv na záněty, imunitní reakce, hojení otevřených ran, stejně jako prevenci a léčbu chronických zánětů včetně autoimunitních onemocnění.
Ve své zprávě uvádějí že: „Oblasti s nedostatkem elektronů jsou náchylnější k zánětu. Stanou se pozitivně nabité, což znamená obtíž bránit se infekci. To vyústí v konstantní aktivování imunitního systému, což vede k jeho vyčerpání. Buňky imunitního systému pak mohou mít problém rozeznat mezi chemickými strukturami těla a molekulami parasitů, baktérií, plísní a rakovinnými buňkami. Ztráta této imunologické paměti může vést k napadení některých buněk těla na vlastních orgánech a tkáních např. destrukce chrupavky v kloubu vytvářející revmatoidní artritidu.“
Uzemněním aktivujeme náš antioxidační obranný systém. Dalo by se říct, že povrch naší matky Země je jakási „baterka“ pro život na této planetě. Proč tedy nevyužít nekonečný zdroj pohyblivých elektronů, který bez vedlejších negativních vlivů působí antioxidačně, a který je k mání na povrchu naší země a my jej získáváme z pouhého kontaktu s ní. Proto choďte co nejvíce do přírody, vyzujte boty, nebo si jen tak lehněte do trávy a rozjímejte, pozorujte nebe. V současné době je to třeba více, než kdy jindy, abychom si zachovali jak fyzické, tak duševní zdraví.​

0 Comments

VÍTĚZNÝ STRACH - PŘÍBĚH CREDO MUTWY - NEJVYŠŠÍHO AFRICKÉHO ŠAMANA A SPISOVATELE

2/21/2023

0 Comments

 
Picture
​Byl to můj dědeček, od kterého jsem se naučil první lekci lvího šamana: lekci překonání strachu. Mnoho násilí a necitelných činů v našem světě je kvůli tomu, že lidé jsou stále zotročeni věcí, která se nazývá strach a nedošli k poznání propojení všech věcí.
 
“Měl jsem příležitost potkat muže, kterého jedl lev“
 
Bylo to, když jsem byl v Keni coby mladý muž a pracoval v rezervaci jako průvodce turistů na safari. Stavěl jsem stan ke kempování, když najednou se celá ta věc zhroutila dolů na mě a já byl přišpendlený k zemi něčím velmi těžkým. Všude kolem byl prach a já jsem nějakou dobu nic neviděl. Najednou jsem z pod změti stanové celty čelil nejobávanějšímu obličeji, který jsem kdy ve svém životě viděl. Byl to obrovský lev, i když velmi starý. Snažil se po mě chňapnout a dostat mě. Byl tak blízko, že jsem mohl vidět, jak byly všechny jeho zuby polámané.
 
Lev, nejkrásnější zvíře, ale když je pár centimetrů od vás a snaží se vás sežrat, je tou nejobávanější věcí na světě. Později jsem zjistil, že tomuto stejnému lvu byla připisována smrt několika dětí a mnoha žen v této oblasti.
 
Lev byl obrovský a přišpendlil mě dolů, zírajíc do mého obličeje. Vlastně i něco slin z jeho otevřené tlamy ukáplo na můj obličej. Byl jsem vyděšený. Abych řekl pravdu, načůral jsem si do kalhot. Lev trhal celtu, která ležela mezi námi. Já byl naplněný strachem a zápasil. Zjistil jsem, že moje noha se nemůže hnout. Cítil jsem v ní velkou bolest. Až později jsem zjistil, že ji lev poranil, když po mě skočil.
 
Snažil jsem se uklidnit. Bestie tlačila dolů všemi čtyřmi tlapami. Potil jsem se, cvakal zuby a koncentroval se, abych udržel svůj strach na uzdě, protože jsem zjistil, že můj vlastní strach pohání tu bestii k tomu, mě sežrat. Zkoušel jsem křičet a rvát se, ale v tuto chvíli jsem bojoval se svou vlastní hrůzou. Najednou, k mému překvapení, lev odešel. Stál opodál a pozoroval.
 
To však není konec mého příběhu. Vidíc lva, jak odchází, probojovával jsem se z celty, abych se osvobodil. A v tu chvíli, samozřejmě, se lev vrátil, aby se mnou skončil. Teď používal své přední tlapy, aby roztrhal celtu s úmyslem dostat se ke mně. Vnímal jsem ty strašné zvuky, jak jeho drápy protínaly celtu. Znovu, ještě jednou jsem dělal vše, abych se uklidnil. Vzpomněl jsem si na slova svého dědečka a snažil se je dát do praxe. Řekl jsem lvovi: „Jsi mým velkým bratrem, respektuji Tě“ Mluvil jsem se lvem svou myslí, rozumějte, svou vůlí. „Nejsem tvou potravou“, řekl jsem mu, „Prosím Tě nejez mě. Nechovám k Tobě nepřátelství. Usmívám se na tebe. Nemám ostré zuby, abych Tě zranil. Prosím nech mě v klidu.“
 
A pak jsem spatřil lva, jak jednoduše odchází. Padl jsem do bezvědomí a o něco později mě našli pod stanem a dopravili do nemocnice.
 
Tato lekce mě naučila, že hrůzu nahánějící bestie, stejně jako hrůzu nahánějící lidé jsou poháněni „pachem“ strachu. Rovněž mě to naučilo, že pokud jste schopni přemoci strach, nedostane se vám násilí zpět. Pokud mi lidé dokážeme překonat věc zvanou strach, můžeme překonat nenávist světa a žít v harmonii. Trik je postavit se strachu, podívat se na něj jako na obličej vašeho milence. Naše chyba  je, že zapomínáme, že lvi – vlastně všechna zvířata, jsou požehnaná od boha.

0 Comments

Příroda otevírá cestu do našeho nitra

2/13/2023

0 Comments

 
Picture
Láska, respekt a radost! Tři základní předpoklady pro komunikaci se zvířaty. Vstoupíme-li do světa mezidruhové komunikace začneme se na svět zvířat a přírody dívat tak trochu jinýma očima. Dan George, šéf Tsleil-Waututh (Salishská pobřežní skupina, Britská Kolumbie) řekl: „“Hovoříte-li se zvířaty, budou hovořit s vámi a vzájemně se poznáte. Pokud se zvířaty nemluvíte, pak je nebudete znát, a co neznáme, z toho máme strach. Čeho se člověk bojí, to ničí.” 
Přesto, že se postupně začínáme k přírodě a její moudrosti vracet, často, byť s dobrým úmyslem, v nevědomosti děláme více škody než užitku. To je důvod, proč je důležité více poznávat skrytý život zvířat, rostlin a přírody. ​

Picture
​​Nemám na mysli pouze pohled vědecký, ale i emocionální, zážitkový, osobní. Začneme-li znát způsob života zvířat a rostlin, jejich zvyky, jejich místo v přírodě a celém ekosystému, začneme si uvědomovat nesmírnou důležitost i toho nejmenšího červíčka. Příroda, rostliny a zvířata nám svou přítomností neustále pomáhají vstoupit hlouběji do našeho srdce a najít své vlastní kořeny. Příroda probouzí naši zvědavost. Jsem přesvědčená, že pobyt v ní a zastavení či zpomalení v našem uspěchaném životě je nejrychlejší cesta, jak najít smysl ve svém životě, objevit dary, kterými můžeme obohatit tento svět, či rozvíjet ty, které jsme již objevili. Příroda nám ukazuje, jak být super hrdinou všedního dne třeba tím, že vyčistíme dávno zapomenutou studánku, kterou jsme potkali na svých toulkách lesem, pověsit na zahradu budku pro ptáky či domek pro hmyz, nebo vysadit pár květin před domem či na balkoně.

Picture
​Ráda čerpám moudrost ze starověkých učení a od původních národů. I ochrana a udržování životního prostředí měli své důležité místo v africké tradici. Původní africké kmeny nesly názvy zvířat – Buvol, Lev, Antilopa . . . Úkolem a zároveň poctou pro každý kmen byla ochrana a péče o daný druh, jehož jméno nesl. V běžném životě to znamenalo udržitelnost přírody a životního prostředí daného druhu. Kouzlo této tradice spočívá v tom, že zjistíte, že k udržení zdravé populace jednoho druhu musíte ochránit celý potravní řetězec. Abyste udrželi zdravé populace antilop musíte zajistit dostatek rozličných travin. Ochraňujete tedy ptáky a další druhy, které svým trusem roznášejí semínka a vyživují pastviny. A protože i ti mají svou potravu, dbáte, aby i pro ně bylo zdravé prostředí plné hmyzu, stromů a keřů. Je však třeba předcházet přemnožení daného druhu, a tak musíte ochraňovat i predátory, kteří se, v našem případě antilopami, živí. Podporovat i jejich životní prostor . . . Dokonalý způsob zajištění rovnováhy v přírodě, soužití s ní a jejími rytmy v harmonii. Něco, na co naše kultura poněkud zapomněla a je zoufale nutné, aby se opět rozpomenula na své spojení s matkou zemí a umožnila ji obnovu. 

Picture
​Dopřejeme-li si čas k pozorování přírody dostatečně dlouho, pak začneme objevovat její posvátnost. Začnou se nám otevírat dveře, které díky našemu rychlému životu byly zavřené. Dostalo se mi velkého požehnání moci několikrát navštívit africkou buš. Jen tak v ní spočinout a pozorovat . . . třeba zmíněné antilopy, od těch nejmenších, jakou je antilopa travní po naopak obrovského, vznešeně se nesoucího a rozvážným krokem kráčejícího Kudu velkého. Potkáte-li kudu, je to nádhera, při které se tají dech . . . jeho ladný běh, kdy s naprostou přesností zaklání hlavu, aby svými až metr dlouhými parohy nezavadil o větvový stromů či keřů a neporanil se. Parohy zdobí, u většiny druhů antilop, pouze samce. Snadno tak rozeznáte, zda jsou ve stádě samci i samice. Společné žití má totiž každý druh jinak. Někdy je ve stádě pouze jeden samec, jindy jich je více, aby lépe chránili stádo např. v době, kdy se rodí mláďata. A protože je květen, měsíc lásky, určitě je namístě něco peprnosti z milostného života antilop, konkrétně impal. Jejich techtle mechtle probíhají téměř na povel během jednoho, maximálně pěti, dnů. Pravda, lásky si moc neužijí, ale důvod je velmi prostý. Početí v rámci pár dnů znamená i stejnou dobu narození mláďat. Tím se usnadňuje péče, rodičovské povinnosti a samozřejmě snazší ochrana drobotiny. 

Picture
​Tradice ochrany životního prostředí nebyla pouze o fyzické ochraně. Pro původní kmeny byla důležitá i spirituální stránka zvířete či rostliny. V metafyzickém pojetí znamená antilopa rychlost a schopnost rychlé adaptace mysli. Stejně jako ostatní zvířata s rohy či parožím odráží spojení s korunní čakrou a všemi aspekty mentálních schopností, především schopnost rychlého důvtipu, který jim umožňuje přežití často ve velmi obtížných podmínkách. Mají se stále na pozoru. Jejich přežití závisí na výhledu, i proto jim jejich velké oči umožňují široké zorné pole, které je osm krát větší, než zorné pole člověka. Možná to je důvodem, proč nás antilopy mohou učit rozvíjet schopnost jasnozřivosti. V české přírodě je lze přirovnat k srnkám.

​​Pro pozorování zvířat a objevování jejich skrytých životů však nemusíte cestovat přes půl světa, stačí vyjet do nejbližšího lesa na pár hodin. Jen se posadit a pozorovat. Avšak návštěvou lesa toto putování skončit nemusí. Stačí tužka, poznámkový blok a zapsání všeho, co se kolem vás děje – jaká zvířata jste potkali, co vás zaujalo, co překvapilo . . . pokuste se vyčíst z přírody co nejvíce informací. Po svém návratu můžete zkusit pátrat dál v chytrých knihách či jednoduše s googlem (ten ví skoro vše) a své objevy pak můžete sdílet se svými blízkými, kamarády a přáteli. Původní africké kmeny, indiáni či Aboridžinci se vždy večer sešli u ohně a vyprávěli si své příběhy prošlého dne. Tím žila komunita v pospolitosti, která se z našich životů tak nějak vytrácí, a to je škoda.
Začneme-li poznávat svět kolem sebe, začneme ho více chápat. Pochopíme-li, přestaneme mít potřebu soudit a začneme soucítit. Máme-li soucit k sobě i ostatním, pak začneme tvořit a ochraňovat přírodu a živá společenství kolem sebe, stejně jako to své, a to je cesta k ráji na zemi.
0 Comments

Příroda je magická a magie je přirozená

1/31/2023

0 Comments

 
Poslechněte si audio verzi článku
Picture
. . . říká staré africké přísloví. Čím více času trávíme v náruči přírody, a čím více pozorujeme její obyvatele, stejně jako naše domestikované zvířecí kamarády, tím bohatší se na duši i těle stáváme a tím více můžeme vnímat a objevovat hlubokou moudrost a magii, kterou nám předávají. 

​
Určitě jste si toho všimli, někdo více, někdo možná méně. Zvířata, příroda, svět kolem nás . . . vše k nám neustále promlouvá. Hovoří k nám svým jazykem a jsme-li ochotni naslouchat, může tato komunikace být pro nás majákem v rozbouřeném moři našich každodenních starostí, pochybností, obav, stresu. Budu-li mluvit za přírodu a zvířata, pak není třeba být komunikátorem, abychom jim porozuměli.

Picture
​Stačí jen povystoupit ze své bubliny a dopřát větší pozornost dění kolem nás. Nemáme-li možnost trávit tolik času, kolik bychom chtěli v přírodě, se zvířaty . . . prostě někde v zeleni, může k nám příroda hovořit skrze naše sny či meditace. Jindy to může být třeba prostřednictvím náhlého vstupu, objevování se, nějakého zvířete v našem životě, ať již v té fyzické rovině nebo symbolické, formou nejrůznějších znamení. Stejně jako hvězdy, znamení, tarot a jiná symbolika, i každé zvíře má nějaký svůj význam, něco jako určitý druh archetypu, který symbolizuje a skrze který k nám promlouvá. Krásným příkladem může být třeba vosa. Asi neřeknu nic nového, že přiletí-li do společnosti vosa, promění, někdy pozvolna jindy okamžitě, pohodu ve zběsilou až šílenou snahu zbavit se jí. Často je následována dalšími svého druhu, které se objevují, jak blesk z čistého nebe. Mávání rukou, nadávky, lov, strach, vztek, křik . . .  to je super schopnost vos . . . vytahovat ven naše strachy, a především vášnivé emoce. Stačí však změnit své vnitřní nastavení vůči vose. Uvědomit si, že k našemu stolu nepřiletěla proto, aby nám zničila party či klidné posezení, ale prostě jen hledá něco k snědku. Na duchovní úrovni reprezentuje vosa vývoj a naši schopnost převzít odpovědnost za svůj život. Nenechat se unášet a ovládat vášněmi. Vosa patří k opylovačům, a proto je také vnímána jako symbol plodnosti. Zajímavostí je, že si vosy zcela neomylně vyberou přesně toho, kdo se bojí jejich žihadla či je nemá rád a dokonce bych řekla „rád má nad vším kontrolu“. Je-li člověk v klidu a nechá-li vosu svému osudu, většinou během krátké chvíle odletí.

Picture
Picture
​​Podobným způsobem můžeme nahlížet na každé zvíře, které se z nenadání objeví v našem životě, máme z něj strach nebo jej nemáme rádi. Nejen z vlastních zkušeností, ale ze zkušeností lidí se kterými pracuji, a kteří se na mě obrací o pomoc, je více, než patrné, že zvířata a příroda nám pomáhají na naší spirituální cestě. Pomáhají nám objevit naše rezervy a prostor pro růst, stejně jako vynést ven naše skryté schopnosti a dary, které můžeme tomuto světu nabídnout. Svět přírody nám pomáhá otevřít ty správné dveře k životu, který nás naplňuje tvořivostí, kreativitou a přináší radost nám i všem kolem nás. Stačí dát jejich řeči a znamením, která nám předávají, o něco více pozornosti. Zvědomovat si je či s nimi dokonce vědomě a záměrně pracovat.
​
Zvířata nás učí vlastní autentičnosti, sladit mysl a srdce, více využívat naše smysly. Učí nás, že to není o myšlení, ale o cítění. Co cítíme? Jak se cítíme? Jaké jsou naše emoce? To je to, co se učíme na hluboké vnitřní úrovni. Je to o důvěře. O důvěře v sebe sama, o důvěře ve svá vlastní rozhodnutí, o důvěře ve svůj vnitřní hlas. Naše každodenní rychlost, kterou nasadíme s prvním otevřením očí, po často nevalném spánku, nás odděluje od našich pocitů. Ve svém běhu životem si nedopřejeme čas na chvíli se zastavit a zvědomit si „Jak se cítím?“. Alespoň na krátký okamžik zklidnit mysl, tělo, dech . . . Dovolit tělu na chvíli povolit a jen tak být. Přepnout do režimu relaxace, zapnout program obnovy těla, dát mu prostor pro opravy zacykleného softwaru (rozumějte emocí), a tím umožnit hardwaru (tedy našemu tělu), aby se samo uzdravilo. Samouzdravovací schopnost má každý z nás. Je třeba ji znovu objevit a uvěřit, že je to možné. Spojením s přírodou se tyto procesy začnou dít zcela automaticky, ať již vědomě či nevědomě. Stačí najít chvilku a každý den vyjít ven někam do zeleně (nemáte-li kolem sebe lesy, luhy a háje stačí nejbližší park, každé město má nějaký ten parčík, kde lze na chvíli spočinout), zpomalit dech a pouze BÝT. Nemáte-li možnost vyjít do zeleně, pak si prostě jen tak sedněte doma, zavřete oči a představujte si místo, kde byste chtěli být. Jen tak buďte, meditujte. Představivost má obrovskou sílu, může vás přenést kamkoliv si budete přát. Už slyším „já si neumím představovat ani meditovat“. I pro vás mám cestu. Použijte moderní technologie – na internetu je k mání tolik videí přírody, moří, lesů, či jejich zvuků . . . co vás jen napadne. Jsou k dispozici i online kamery v přírodě. Já, když se mi stýská po Africe, si pustím online kamery z národních afrických parků a jen tak pozoruji zvířata, která se přijdou napít, poslouchám zvuky . . . jen s nimi jsem. I to je způsob meditace. Čím více to budete dělat, tím více vám to půjde. Nic není špatně, nic není dobře. Pro každého funguje něco jiného. Někdo si zvíře představí, jak s ním mluví, někomu se objeví malinké jako našeptávač do ucha, jiný má za sebou obrovského zvířecího ochránce . . . Pro někoho jsou přitažlivé kameny, pro dalšího rostliny či stromy . . . Každý máme sobě vlastní způsob, objevte jej a pokud jste ho našli, rozvíjejte ho. 

Picture
​Ztište svou mysl a pouze vnímejte přírodu, obraz, představu . . . máte-li oblíbené zvíře, kámen, rostlinu můžete vnímat jeho vědomí. Cítit jej ve svém srdci. Toto je způsob, kterým se učíme přepnout z naší mysli, nervozity, stresu, strachu, myšlenek či starostí . . . do ticha, plynutí, důvěry a vědění, že vše je v pořádku. Současná doba orientovaná na výkon a rychlost nás nutí využívat pouze naši levou mozkovou hemisféru (logiku a analýzu) a dává nám jen málo možností stejným způsobem využívat i naši pravou hemisféru zaměřenou na kreativitu, tvořivost a intuici. Každodenní zastavení nám pomáhá více zapojit pravou část našeho mozku. Více ji využívat a dostávat tak naše tělo do větší rovnováhy. Vlastně bychom to mohli nazvat takovým vzájemným snoubením levé a pravé mozkové hemisféry. Všichni víme, že než dojde k zásnubám vyžaduje to čas a trpělivost, a také každodenní práci na vztahu, který má vstoupit do manželství. Proto si ve svém konání dopřejte pravidelnost, čas a trpělivost, neboť pokaždé, když se spojíme s přírodou či nějakým zvířetem, které nás přitahuje, procházíme hlubším spojením se sebou samými. Krůček po krůčku. U mnoha lidí se toto spojení děje na nevědomé úrovni, zcela automaticky.
Slyšela jsem krásné vyjádření, že delfíni jsou naše porodní báby, neboť lidstvo se rodí do nového úsvitu, do nového věku. Myslím, že nejen delfíni, ale zvířata a příroda celkově jsou ti, kdo nám pomáhají znovu se zrodit, spojit se se svou pravou podstatou, projevit naše dary a schopnosti, vstoupit na SVOU cestu, následujíc ryzí záměry svého srdce. Cestu poznání a radosti, kterou jsme si vytýčili na spirituální úrovni, avšak během temných období našeho žití na této planetě poněkud pozapomněli.

Picture
​Pozorujeme-li přírodu a zvířata, dříve či později si uvědomíme, že o nic neusilují. Pouze jsou. A pozor není to o tom, že by nebyli aktivní. V přírodě neobjevíme okamžik, kdy by se něco nedělo, a přesto můžeme mít pocit, že se čas zastavil. Je to okamžik činění v nečinění v nekonečném cyklu rození, života a smrti. Bytí v pravém slova smyslu se vším, co k tomu patří. A nenechme se mýlit romantikou (i když ta tam samozřejmě také je), často se jedná o poměrně velké drama a boj o přežití. Neustálý koloběh života chaosu a řádu, bouře po předcházejícím tichu, jin a jang stále dokola v celém širém Vesmíru po miliony a miliony let. Učme se tedy spočinout a být činnými v nečinnosti. Neboť nečinnost nemusí vždy nutně znamenat nekonání. Krokodýl si tímto způsobem života zajistí většinu své potravy.
Ohlédnu-li se za komunikací se zvířaty a přírodou, tou nejčastější zprávou od zvířat je – jděte do přírody a meditujte, každý den. Čím častěji si dovolíme spočinout v tichu, tím hlubší navážeme spojení se svým tělem a svým srdcem, a tím větší pocit bezpečí získáváme. Proto vyjděte do přírody kdykoliv máte příležitost. Dopřejte si 20-30 minut s přírodou každý den, aby vaše srdce naplnila radost a klid a vaše mysl si dopřála alespoň chvilkové spočinutí v tichu. Dopřejte tělu prostor rozpomenout se na schopnost samouzdravování. Váš život tak dostane natolik jistý směr, že žádná bouře nebude dost silná, aby tento směr změnila.

0 Comments

Jako semínko v temné zemi

1/24/2023

0 Comments

 
Poslechně​te si audio verzi článku
Picture
​Zvířata provázejí člověka na jeho cestě po této planetě od samého počátku. Dorozumění s nimi byla nedílná součást každodenního života. Na počátku u pradávných civilizací světa byl vztah mezi Bohem, zvířaty a smrtelníky plný respektu, úcty a lásky. Zvířata a jejich důležitá role je rovněž zpodobněna v mnoha legendách o stvoření světa. V Severní Americe to byla kachna, která přinesla Stvořiteli písek ze dna moře, aby mohl vytvořit zemi. Stvořitel sám, se pak stal kojotem. Jeden z mnoha afrických příběhů zase vypráví, jak Velká Matka Země stvořila slona, hrocha a nosorožce, aby jí pomohli rozdupat tvrdé kameny a vytvořit úrodnou hlínu pro růst rostlin. V Bibli Bůh vytvořil zvířata, aby člověk nebyl osamocený a měl společníky.

​​Ve všech příbězích člověk a zvířata žili v harmonii. Bohužel se zdá, že čím civilizovanějším se člověk stal, tím více se oddělil od přírody. Porozumění a komunikace se zvířaty a přírodou, znovu pochopení souvislostí propojení celého ekosystému i v těch nejmenších detailech, může být způsob, jak k nim opět nalézt cestu. ​Jak se rozpomenout na dávné spojení se vším kolem nás. ​Jak znovu vnímat přírodní cykly a naučit se žít s nimi v harmonii. Je to právě návrat k přírodě, její znovu objevování a poznávání, co nám pomáhá obnovit kontakt s naší přirozeností, spojení s naším esenciálním Já. Často píšu o tom, že je třeba vyrazit do přírody, pozorovat ji, nechat ji na sebe působit a v její přítomnosti uzdravovat své tělo prostřednictvím endorfinů a hormonů, které pomáhají tišit bolest v těle a přispívat tak k uzdravení jakékoliv nemoci – fyzické i psychické. Vždyť tělo je jedna spojená nádoba a cítíme-li se dobře fyzicky, odrazí se to na psychice a opačně, čím déle setrváváme ve stresu a psychické nepohodě, tím dříve začne strádat naše tělo. Zimní procházka do příroda nám určitě udělá dobře, avšak přicházející konec roku a krátké dny, které zimní období provází, tak nějak přirozeně nabádají k menší intenzitě našich aktivit a mnohem většímu odpočinku. Takové stažení se do sebe, do svého domova, do svého prostoru. 

Picture
​​Možná bych to nazvala vstoupení do své hloubky, do svých temných zákoutí. Temnota nemusí být pouze něčím s čím nechceme mít nic společného. Může to být prostor, kde lze načerpat novou energii, kde můžeme být sami se sebou, objevit nové stránky sebe sama. Zkusme se na temnou část roku jednou podívat jinak, než jako na nepříjemných pár měsíců, kdy je zima, tma, nevlídno a neveselo.  Otevřme se možnosti, že temnota je prostor transformace. Představme si ji třeba jako temnou černou hlínu, do které spadlo v období podzimu semínko nějaké rostliny, ze kterého (až přijde správný čas) vyroste překrásná květina. Ovšem než se stane květinou potřebuje semínko klid a ticho zimy, stejně jako teplo, živiny a ochranu půdy, aby se z něj stal docela malinkatý klíček, který načerpá dostatek síly najít cestu ven z hlubin země na její povrch. Konec roku a zimní měsíce symbolizují onu půdu, do které se příroda stahuje, aby odpočívala a nabírala sílu, než se znovu zrodí do nového cyklu. Je to období, kdy potřebujeme setrvat více v teple svého domova, dopřát si kvalitní stravu plnou tepla a živin, abychom zahřáli naše tělo zevnitř. Ponořit se do sebe, do své hloubky. Jen tak být ve své vlastní přítomnosti, se svými potřebami, se svými sny a plány, či naopak otázkami, které je třeba překonat. Brzké stmívání, pozdní rozednívání spolu s mrazivě chladnými dny můžeme brát jako naše spojence, kteří nás přirozeně vedou k sobě, dovnitř, do tepla.

Picture
​​Pracujete-li rádi se zvířaty pak vhodným průvodcem v tomto období může být škorpion. I přes svoji neblahou pověst je symbolem růstu, neboť škorpion neustále pracuje na přeměně temnoty ve světlo. Vede nás do stínu a na cestu nebát se temnoty. Je průvodcem v oblasti témat, která jsou skrytá, do míst v nás samých, která nechceme vidět, se kterými nechceme být konfrontováni. Přeneseně by se dalo říct, že nám pomáhá nebát se otevřít svou 13. komnatu. V tarotu či numerologii symbolizuje třináctka tranasformaci. Zánik starého, nepotřebného. Vytvoření prostoru něčemu novému. Maurice Fernandez, evoluční astrolog popisuje škorpiona z pohledu astrologie jako: „Psychologa zodiaku, který se noří stále hlouběji a chce více porozumět. Dotýká se naší nejistoty, našich strachů a pomáhá je uzdravovat. Je to znamení terapeut.“ Vnímám jej velmi podobně a to jak z pohledu fyzického bytí škorpiona, tak i na základě jeho spirituální symboliky. Často vnímáme pouze nebezpečnost jeho smrtelného bodnutí, ale škorpion neútočí bezdůvodně, stejně jako všechna zvířata.
Zvířata ani příroda tu nejsou, aby nás děsila, nebo nám ubližovala. Pokud se tak stane, má to téměř vždy nějaký svůj specifický důvod. Otevřeme-li se komunikaci s přírodou a zvířaty, pak zjistíme, že s námi komunikují neustále. Poskytují nám prostor a učí nás překračovat naši diskomfortní zónu a čelit našim strachům, které nám brání se v životě posunout. Chceme-li však opravdovou terapii, musíme si dovolit být dostatečně zranitelní a odvážit se vstoupit do těchto hlubokých, temných a obávaných míst.

Picture
​Škorpion nám může ukázat cestu, jak dále růst. Může nás motivovat čelit temnotě a objevit tunely k cestě růstu. Bez přestání definuje krizi, aby ji otočil v příležitost. Díky svému smrtelnému bodnutí je symbolem smrti. Řekla bych, že dokonce smrt sám definuje, neboť škorpion má schopnost přežít i v těch nej nehostinnějších podmínkách. Dokáže snížit spotřebu své životní energie na méně než třetinu a přežít s jedním jediným kouskem nějakého hmyzu celý rok. Jakoby se díval smrti do očí a říkal „Ještě není čas! Překonám to! Moje energie ještě není vyčerpána!“. Symbolické je rovněž jeho zeleno modré světlo, které vyzařuje, posvítíme-li na něj ve tmě. Pomáhá nám měnit se, transformovat a růst. Můžeme se od něj naučit, jak získat více síly, více možností, abychom překonali i situace, které se zdají být neměnné. Učí nás měnit zažité a jisté, přepsat náš originální scénář a změnit tak původní záměr, stejně jako vytvářet nové záměry skrze znovu zrození.
Dovolíme-li škorpionovi, aby nás vedl, ukazuje nám možnost a příležitost osvobodit se od starých a nepotřebných záležitostí v našem životě. Pomáhá nám postavit se vlastním strachům skrze upřímnost k sobě samým. Osvobodit se od vlastní temnoty tím, že ji poznáme. Dodává nám odvahu najít vášeň, která je nám v našem životě k dispozici. Učí nás rozpoznat a uvěřit v rozdíl mezi kontrolou strachu a vnitřní silou. Strach totiž nelze kontrolovat. Jediné, jak jej může člověk překonat, je postavit se mu. Spřátelit se s ním. Strach bych přirovnala k ohni. Je dobrý sluha, ale špatný pán. Dovolíme-li strachu, aby nás ovládal, vydáváme se na cestu otroctví a zajetí v nás samých, v našich myšlenkách, a nakonec i v našich činech, které vedou ke smutku a bolesti. Začneme-li strach vnímat coby svého spojence, který nás vždy upozorní buď na nebezpečí a nutnost být opatrný, nebo nám ukáže kde máme prostor pro posun vpřed, pak umožníme sami sobě růst. Překonávat překážky v životě. V běžném životě to znamená, že nedovolíme strachu, aby nám bránil dělat věci, které dělat chceme a hledat cesty k tomu, co nás činí šťastnými. Není to o tom, že bychom měli strach přehlížet či snad dokonce potlačovat a nesmyslně riskovat. Pouze bychom neměli dovolit, aby nám náš vlastní strach ničil život, který bychom chtěli žít, vztahy, které bychom rádi měli, a zážitky, které bychom si rádi dopřáli. Nechat se ovládat strachem znamená ptát se „Proč se to všechno stále děje jen mě“. Postavit se strachu znamená otázku: „Co se z této situace mám naučit?“.

​​Je to právě období zimy, kdy díky převládající tmě máme možnost a příležitost podívat se na svůj život a hledat cestu k přeměně těch jeho částí, které nás již nečiní šťastnými či v nás dokonce vyvolávají frustraci, vztek a pocit bezmoci. Využijte tento zimní čas k poznání toho již nepotřebného, co už vám v životě neslouží a neumožňuje radovat se a dovolte si vydat se, tak jako semínko ve temné zemi, na cestu do světla za novými sny, zkušenostmi a zážitky, které přinesou do vašeho života radost, poznání a plnost žití. 
0 Comments

Objevte hlubokou posvátnost přírody i sebe samých skrze komunikaci se zvířaty

1/24/2023

0 Comments

 
Picture
​​Zaříkávači koní a psů, šamani, nejrůznější mágové, ti všichni jsou vyhledáváni a obdivováni pro svou schopnost komunikovat se zvířaty, s přírodními živly, přírodou a vůbec světem mezi nebem a zemí. Avšak k tomu, abychom komunikovali se zvířaty a světem přírody nemusíme být šaman ani mág, ani mít speciální dovednosti. Schopnost komunikovat se zvířaty má každý z nás, pouze jsme na toto své rodné právo zapomněli.

​
Většina z nás se zvířaty, přírodou a jejími obyvateli běžně a zcela přirozeně komunikovala v dětském věku. Jak jsme dospívali a přebírali prvky chování a projevu svých rodičů, svého okolí či svých vzorů, používání této super schopnosti se postupně vytrácelo, využívali jsme ji méně a méně až jsme na ni jednoho dne zapomněli úplně. Je nejvyšší čas se opět rozpomenout!

Picture
Máme-li kolem sebe přírodu a zvířata, pak každý z nás, na méně či více vědomé úrovni, se zvířaty komunikuje. Možná patříte k těm, kteří stále věří, že vycházka po nedělním obědě je VÁŠ nápad, nebo že jste to VY, koho napadlo, dát svému psovi právě teď ňamku, která leží na stole. Věřte, že opak je pravdou. Vždy se musím pousmát, když během dne, kdy pracuji a moje doga Love leží někde poblíž, začnu najednou, jako blesk z čistého nebe, mít nutkavou potřebu ji pohladit a dát ji nějakou dobrotu. S čistým svědomím mohu prohlásit, že i po několika letech praktikování komunikace se zvířaty mi ne vždy hned dojde, že to nebyl můj, ale její nápad.
Často mě kontaktují lidé, abych jejich zvířeti sdělila to, či ono. Vždy jim říkám, že na to nepotřebují komunikátora se zvířaty. Tuto část komunikace zvládne každý z nás sám. Zvířata totiž rozumí všemu, co jim sdělujeme, co prožíváme, jak se cítíme. Otázka, která po tomto sdělení z pravidla přichází je: „Ale on/ona na moje slova nereaguje . . .“. Vězte, že pokud vaše zvíře nereaguje, pak to pro něj, z jeho pohledu, prostě a jednoduše není důležité. Zvířata jsou našimi velkými zrcadly. Ukazují naše vnitřní často nevědomé hodnoty, emoce, nastavení . . . myslíte si, že jste hlavou rodiny, a přesto doma máte malého psího či kočičího teroristu? Nechtěné chování zvířat je vždy vyjádřením něčeho hlubšího, často nevědomého nastavení, určité nerovnováhy v našem životě. Porozuměním zvířatům a jejich motivaci k tomu či onomu porozumíme i sobě a naopak.

Picture
​Své studenty učím, že komunikace se zvířaty by měla být vždy zábavná, protože když nás něco baví, pak tomu věnujeme svůj čas, a i když zábava a povídání si s našimi chlupatými, okřídlenými a jinými zvířecími kamarády je tím nejčastějším aspektem, proč se lidé chtějí mezidruhovou komunikaci naučit, může být komunikace s nimi i velmi užitečným nástrojem. Čím více mám příležitost se zvířaty komunikovat, tím více si uvědomuji význam tohoto vzájemného porozumění.  Vidění světa z jejich zvířecí perspektivy, z pohledu jejich potřeb a našeho pochopení jejich vnímání světa, jejich radostí, starostí i obav. Cítit jaké to je procházet se s lehkostí kočky po horké, písčité zemi, nebo se položit do chladné trávy, zjistit jaké to je být lvem, nebo dokonce mravencem, co to znamená nechat se nést vzdušnými proudy a cítit jejich sílu skrze pera křídel. Vnímat emoční, stejně jako fyzické potřeby všech zvířat. Cítit, co zvířata OPRAVDU cítí, ne co si mi lidé myslíme, že cítí. Poznávat hluboké spojení, které s nimi máme, stejně jako s celou přírodou.

Tímto způsobem s námi komunikují nejen naše zvířata, ale i ta divoká a vůbec celá příroda. Mám řadu příkladů, kdy si příroda zavolá, že potřebuje asistenci či pomoc. Nejčerstvější je příběh jedné vrabčí slečny, kterou donesla jedna z mých koček Jitřenka. 

​Dáme-li něco přírodě, dostaneme tisícerekrát nazpět. Malé, ještě téměř holé mládě vrabčáka, mě učilo mnohému. ​Velké trpělivosti – to když jsem ho několik dnů trpělivě, hodinu co hodinu, učila, že stříkačka se semínkovou pastou je zdroj potravy. Radosti z každého dalšího dne, kdy se z malinkého holátka klubala krásná vrabčí slečna. Velké touze po životě, když si s přibývajícími dny dychtivě brala každou 
​mouchu, brouka či saranče, které jsem jí ulovila. Naučila mě věřit! Věřit, že až otevřu okno a ona vyletí do toho velkého nebezpečného světa, bude v pořádku, zvládne to, naučí se jak přežít. Naučila mě překonat smutek z rozloučení, kdy jsme se naposledy pomazlily jemným klovnutím zobáčku do mého nosu, jak to dělala vždy, když chtěla pozornost a jemně při tom u těla vibrovala křídly radostným blahem, když jsem se jí věnovala.
Picture
Smutek nad tím, že už nikdy nepřiletí na moje rameno či ruku, neboť jakmile vylétla z okna s jedním vrabčím frajerem, stal se z ní vrabec obecný, který je ostražitý a plachý. Kdykoliv jsem se s ní spojila a požádala ji, aby se mi přilétla ukázat, cítila a obdivovala jsem její nespoutanou touhu po životě a nekonečnou radost z něj. Učila mě vidět souvislosti a vzájemnou propojenost v přírodě, když mi docházel hmyz. Bože, jaký já měla nedostatek much a hmyzu. Těch much, které mě vždy neskutečně štvali svou přítomností.
Čas od času ji zahlédnu stále s tím stejným vrabčím hejskem, kterého si ochočila stejně jako předtím mě. Stačilo pípnout a hned jsem byla u košíku a dávala jí něco dobrého do zobáčku. Dojalo mě k slzám, když jsem ji viděla, jak se „svým“ vrabčákem sedí na krmítku, ona slastně vibrovala křidélky a on jí dával do zobáčku jedno semínko za druhým. Asi ne náhodou si vybrala jméno Captain Jack.

"Čím více high-tech se stáváme, tím více potřebujeme přírodu.“
Richard Louv, autor knihy Principy přírody
​​
​Komunikace mezi člověkem a zvířaty, je unikátní příležitost k pochopení jeden druhého. Může nám sloužit k učení, poznávání či uzdravování sebe sama i světa kolem nás. Spojení s přírodou a zvířaty, návrat k propojení se se zemí, rozpomenutí se na její posvátnost je podle mého tím, co lidé v současné době nejvíce potřebují. Spojit se skrze naši zem s našimi kořeny, s našimi předky ať již těmi spirituálními, pozemskými či zvířecími. Při komunikaci se zvířaty jiných vidím, jak zprávy zvířat otevírají lidem srdce, jak jim ukazují cestu k sobě samým, stejně jako k cestě životem naplněném radostí, pohodou a vnitřním klidem. To je TO, co nás učí, být šťastní a užívat si život všemi smysly. Prostřednictvím oboustranné výměny informací se zvyšuje vzájemné porozumění. Telepatická komunikace je nám všem vlastní a vrozená. Bohužel, většina z nás ji zapomněla a nastal čas se znovu rozpomenout! Každý, kdo se mezidruhové komunikaci věnuje potvrdí, že se jedná o jazyk srdce. Jazyk, který nám umožňuje znovu začít používat naši přirozenou a intuitivní schopnost mimosmyslového vnímání věcí. Stačí si pouze vzpomenout, jak naslouchat a přijímat ryzí přirozenost a esenci unikátní zvířecí osobnosti a duše.
Picture
A jak taková mezidruhová komunikace vlastně funguje?

Prvním krokem je náš záměr, příprava na energetické úrovni a následné spojení. Telepatie umožňuje jakoukoliv senzorickou zkušenost, proto informace často přicházejí v různých podobách – myšlenka, nápad, obrázek, pocit v těle, zvuk v mysli, emoce . . .
Přesto, že byla telepatie ověřována v rámci experimentální psychologie a je rovněž interpretována v psychiatrii, psychologii či hlubinné psychologii, vědci se zatím neshodli na jednotném mechanismu, jak funguje. Nicméně má se za to, že se jedná o reálné vnímání elektromagnetických energetických konsekvencí. V praxi je klíčem pro přijímání zpráv záměr, což je především věcí srdce, nikoliv mysli. Mezidruhová komunikace je telepatickým fenoménem, děje se bez ohledu na vzdálenost konverzujících stran a tedy formou, která nevyžaduje vzájemnou přítomnost. Osobně bych mezidruhovou komunikaci přirovnala k učení se nového jazyka. Nejprve je třeba se naučit základy, což může být z počátku nezáživné a pak rozšiřovat slovní zásobu. Stejně jako vše v životě i tady platí, že trénink dělá mistry. Základem je naučit se zklidnit naši mysl od nejrůznějších myšlenek, starostí, stresu . . . udělat místo pro příchozí zprávy . . . a „naladit“ se na stejnou „frekvenci“ daného zvířete. Každý člověk, stejně jako každé zvíře má svou vlastní, jedinečnou frekvenci. Jako když ladíte radiostanici. Jakmile naladíte tu správnou frekvenci můžete začít naslouchat. 

​Pro začátek stačí, když budeme pozornější. K sobě, zvířatům i přírodě. Často k nám mluví, ale mi je v zápalu práce, starostí, nedostatku času odeženeme „teď ne“. Postupně přestanou chodit a komunikovat, a zvyknout si na „náš“ životní styl. A přitom by se určitě minuta či dvě našli, abychom je pohladili, dali jim pozornost a dovolili jim, aby nás naučili i oni něco málo ze svého života.
Čím více budeme poznávat zvířata, ať již ta naše domácí či ta divoká kolem nás, vnímat vzájemnou spojitost a propojení na mnoha úrovních, začneme jim více rozumět, chránit je, pečovat o ně a vytvářet harmonické prostředí k životu na této překrásné planetě. Obnovíme lásku a respekt v jejich původním, bezpodmínečném významu. Okamžik, kdy znovu objevíme hlubokou posvátnost přírody i sebe samých.
0 Comments

Život plný života

1/24/2023

0 Comments

 
Picture
V jednom z interview Joseph Campbell, spisovatel a lektor věnující se dávným mytologiím, řekl: „Často říkáme že to, co hledáme, je smysl života. Nemyslím, že to je tím, co opravdu hledáme. Myslím, že to, co hledáme, je zažít naplněnost životem, být živí.“ Osobně s tímto tvrzením velmi souzním a jsem přesvědčená, že naše touha po životě plném Života vede tolik lidí k tomu mít zvířata či s nimi pracovat. Zvířata po našem boku nám ukazují a učí nás, jak žít naplno, jak si život užívat v maximální možné míře v každém jeho okamžiku.

Dopřejeme-li si čas k lelkování a pozorování přírody a zvířat, pak se staneme svědky neutuchající touhy po životě. Necháme-li se inspirovat a odevzdáme-li se spolu s nimi kouzlu okamžiku, začnou se dít zázraky. Třeba tím, že využijeme slunečný den, abychom si sedli, na chvíli dali dovolenou svým myšlenkám a jen tak se nechali hýčkat silou a teplem jarních slunečních paprsků, jež dokáží vytáhnout na povrch život spící v temných hlubinách země.
Zkuste občas překonat svou pohodlnost a vyskočit z tepla postele už před rozbřeskem. Vyjděte mezi nejbližší zeleň a dopřejte si ranní koupel v příjemně ohlušujícím zpěvu snad tisíce ptáků najednou. Po krátké chvilce zjistíte, že vaše tělo je nabité energií a chce se mu tančit. Vstanete-li dostatečně brzo, pak vaše srdce naplní všeobjímající pohled na nebe plné hvězd, které za doprovodu zpěvu ptáků postupně blednou a nebe převléká svůj barevný háv úsvitem zatím skrytého slunce. Otevřete svou mysl a vnímejte, jak se noční život ukládá ke svému spánku a příběhy nového dne začínají radostně psát své první řádky.​

Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat.
Picture
​Že neradi vstáváte? Podvečer je rovněž okouzlující části dne. Pár okamžiků před tím, než se sluneční bůh Ra vydá na svou každodenní cestou podsvětím spočiňte a pozorujte ptáky, jak využívají poslední chvilky dne, aby naplnili svá kulaťoučká bříška, než se zachumlají do bezpečí hnízda a tiše se uloží ke spánku. Zaposlouchejte se do tónů okouzlující ukolébavky podvečerních hlasů přírody, doprovázející západ slunce, než jeho poslední paprsky uhasnout, aby daly prostor Venuši, první zářivé hvězdě, následované miliardami dalších, spojujících se v tajemná souhvězdí, jež probouzející naši zvědavost a představivost. Dovolíte-li se oddat kouzlu přítomného okamžiku, naplní vás pocit blaženosti, vděčnosti a úžasu, jak krásné místo k žití máme.
​
Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat. Je-li jakákoliv bytost plně propojena s vlastní spirituální, chcete-li duševní, silou, září energií a vitalitou. Dalo by se říct, že je doma, doma ve svém těle. Každá bytost jejíž duše je plně ve fyzickém těle vnímá hlubokou rezonanci se spiritualitou či vibrací ostatních živých bytostí a předmětů. Naproti tomu ztratí-li jakákoliv bytost část své spirituální esence (např. prožitým traumatem), může se dostavit vyčerpání a pocit odcizení od zbytku stvoření. V takovou chvíli se často snaží zaplnit toto prázdné místo, podle velikosti své skryté a potlačené bolesti, nejrůznějšími šidítky – alkohol, neustálé nakupování a pořizování si nových a nových věcí, drogy, bezuzdné zábavy a sex, ale i potřeba pomáhat za každou cenu na úkor svého zničení či nejrůznější posedlosti apod.
Pomoci v takovém případě může pozornost našim talentům, tomu, co nám přináší opravdovou, ryzí radost, namísto chvilkového opojení. Spirituální sílu, dary a talenty má každý z nás a jsou výjimečné a jedinečné u každého člověka. Sama za sebe mohu říct, že jsem dlouho, mnoho let, hledala samu sebe. Byla to až komunikace se zvířaty, která mi opravdu otevřela cestu do mého nitra. Zvířata mi ukázala, že všechny odpovědi i svou cestu naleznu ve svém srdci. Cestu nezastíněnou názorem, emocemi a zkušenostmi jiných, kteří měli jasnou představu o tom, jaké jsou moje potřeby, co je pro mě nejlepší, kterým směrem se musím ubírat bez ohledu na mé pocity.

Picture
Picture
​Ne snad, že by komunikace se zvířaty byla bez emocí či jejich názoru a pohledu na věc. Naopak! Vzpomínám si na jednu komunikaci se zelenou pšenicí. Ano s rostlinou zelené pšenice v květináči. Jeden můj kamarád Dušan, vědec, který se, mimo jiné, věnuje komunikaci se zvířaty, se rozhodl pro pokus s rostlinou zelené pšenice. V přesně daných vědeckých podmínkách měl tři květináče se semínky pšenice. Každý květináč byl umístěn do jednoho z emočních sektorů – láska – neutrál – nenávist. Pokus spočíval v tom, že každý den bude do sektoru láska a nenávist chodit člověk a vysílat rostlině danou emoci. Láska je asi pro milovníky zvířat a přírody celkem jednoduchá vyjádřit, ale nenávist . . . Nakonec se toho Dušan ujal sám.
Je třeba doplnit, že zvířata, děti, ale i rostliny poznají naše vnitřní naladění. Tzn. poznají, že i když se usmíváme a hýříme vtipem, máme uvnitř bolest a smutek a naopak. Jste-li společníkem psa, pak jste určitě někdy zažili situaci, kdy jste ho uzřeli při tom, jak si nezřízeně užívá a pochutnává na něčem hodně, ale opravdu hodně smrdutém. Přesto, že jste v sobě vyburcovali sílu a rychlost akčního hrdiny, abyste dopadli, byť milovaného, avšak v tuto chvíli zvířecího zloducha, drží si tento sice malý, ale stále dostatečný odstup. „Zůstaň v klidu a usmívej se, jakože nic“, opakujete si v duchu, ale uvnitř vás se Vesuv probouzí k životu a láva probublává se stále větší intenzitou. Zvíře přesně a neomylně ví, že sopka může vybuchnout v každé vteřině, a proto si udržuje odstup, bez ohledu, jak milí či usměvaví jsme ve svém výrazu tváře či slovech.
Zpět tedy k onomu pokusu s rostlinami. Po několika dnech, kdy pšenice klíčila a rostla, mi Dušan zavolal a říká: „Prosím Tě, nemůžeš se napojit na tu pšenici „v nenávisti“? Víš, ona, byť by vlastně měla skomírat, tak je z nich nejvzrostlejší a nejhezčí a „v lásce“, která by naopak měla být nejlépe rostoucí, je tak nastejno s neutrálem. Nechápu proč to tak je. . . “

Nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi, velmi bohatý emocionální život.
Picture
Spojila jsem telepaticky s rostlinou „v nenávisti“ a v tom okamžiku jsem dostala neuvěřitelný záchvat smíchu, který trval několik minut. Bylo to tak silné, bez možnosti přestat. Bylo mi líto Dušana na druhé straně telefonu, který netušil, co se děje, a přestože jsem se snažila uklidnit smích alespoň do té míry, abych byla schopná mluvit, nedalo se to zastavit. Uvědomila jsem si, že přesně takto se cítí ona pšenice. Dušan patří k nejhodnějším lidem, které znám a jeho „nenávist“, kterou vysílal pšenici byla pro ni velmi zábavná. Přirovnala bych to jako když ve hře strašíme děti „bu, bu, bubububuuuuu“, děti radostně zavýskají a chtějí ještě. Paradoxně, tak pro pšenici vytvořil energetické pole plné radosti a lásky, proto tak dobře prospívala. Z vědeckého hlediska to sice úspěch nebyl, ale pro mě to bylo osobní poznání, že nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi, velmi bohatý emocionální život. Není divu. Vědci objevují a postupně rozkrývají fakta ze života rostlin, například že některé rostliny mají větší genom, než je ten náš lidský. Česko-britský tým vědců zjistil, že vraní oko čtyřlisté má dvacetkrát více bází DNA než ta člověčí.

Komunikace s živým světem kolem nás je zde od počátku věků. Podíváme-li se na počátek lidstva a jeho spojení se zvířaty, zjistíme, že pro původní národy byla komunikace se zvířaty, rostlinami a přírodou něco zcela samozřejmého. Když chtěl člověk jablko, požádal strom, aby jeho větve vydaly něco málo ze svého bohatství. Když chtěl muž požádat ženu, aby za ním přišla, pomyslel na její vlasy, na její vůni . . . lidé komunikovali telepaticky, prostřednictvím srdce, na všech úrovních. Chystal-li se kmen na lov, pak se nejdříve spojil s daným stádem a požádal jej, aby mu jako potravu vydalo ze svého stáda jeden kus - nejslabší, starý, poraněný . . . ještě v dnešních dnech můžeme najít v africké poušti Kalahari kmeny Křováků, kteří žijí stejně jako před stovkami let. Člověk si bral z přírody jen to, co potřeboval k obživě a vždy po vzájemné dohodě. Panovaly vzájemný respekt a úcta. To je to, co nás zvířata učí. Ukazují nám, že ve skutečnosti jsme vzájemně propojeni mnoha způsoby, na mnoha úrovních.
​
Spojení a komunikace se zvířaty nám pomáhá otevírat naše srdce, naplnit jej láskou a objevovat v něm naše skryté dary. Pomáhá nám překročit nejen naši oddělenost od zvířat, ale naši oddělenost od přírody, od země, od vesmíru. Využijme tedy čas jara, kdy vzduch je naplněný láskou a radostí a otevřme se možnosti mezidruhové komunikace. Začneme pak více chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem v určité situaci. Začneme je více poznávat v jejich čisté přirozenosti a začneme více přijímat i svou vlastní přirozenost. Díky tomu začneme setrvávat v pocitu lásky a vděčnosti, namísto strachu a obav. Neboť to, co člověk nezná, toho se bojí a má tendenci to ničit a naopak. Poznáme-li toho druhého, začneme-li vnímat a chápat jeho postoj či jeho pohnutky k jeho činů v našem srdci nikoliv v naší hlavě, pak i když s jeho činy nebudeme souhlasit, budeme k němu cítit soucit a lásku, bez potřeby souzení za jeho skutky. A jak praví starověké texty „Jak uvnitř, tak vně“. Začneme-li soucítit s ostatními, začneme soucítit sami se sebou. A to je opravdová cesta ke svobodě a ráji na Zemi.

0 Comments

Pro štěstí se musíme rozhodnout

1/24/2023

0 Comments

 
Poslechněte si článek v audioverzi
Picture
​Jsme-li šťastní v hloubi svého srdce, pak jsme sami sebou. Tím, kdo opravdu jsme. Beze strachu. V lásce k sobě, ostatním, k celé Zemi a všemu, co nás obklopuje. Jsme-li šťastní, záříme a rozdáváme radost, lásku a soucit. Jsme-li šťastní, máme ve svém srdci mír, radostné ticho, pocit blaženosti, pocit zakořenění se ve svém nejniternějším nitru. Je to stav, který přetrvává i v dobách největších životních hurikánů. Jsme-li šťastní, děláme šťastné všechny kolem nás.

„To je všechno hezké“, řeknete si, „ale jak to, asi tak, mám udělat?“.
Lze říci že to, po čem každý z nás v životě touží, je štěstí a pocit bezpečí. Tou nejtěžší otázkou však bývá: „Co pro nás štěstí znamená?“, neboť každý z nás má jinou představu o štěstí. Jednoho naplňuje běhání se psem po lesích, jiný má rád auta a vše, co se s nimi pojí a další nejraději tráví čas na zahradě rýpáním se v hlíně . . . kolik je lidí, tolik je tužeb. Bohužel není nijak výjimečné, že lidé nemají ani nejmenší tušení, co by vlastně chtěli. Co je to, co je činí šťastnými. Myslím opravdu šťastnými z hloubi nitra. Svého nitra.

Picture
​Zvířata a děti jsou v tomto ohledu skvělou inspirací. Je-li ve vašem životě zvíře či nějaká ta drobotina, pak víte, o čem mluvím. Můžeme u nich pozorovat to, co mi jsme na pouti životem zapomněli – radost a pocit štěstí ze své podstaty. Vždy vědí, co chtějí, jaké jsou v daný moment jejich potřeby, a dokážou to dát jasně najevo. Nejenže jsou mistry ve vyjádření vlastních potřeb ke štěstí, ale mistrně nám ukazují, kde jsou naše rezervy, nevěnujeme-li dostatečnou pozornost svým potřebám. Budu-li mluvit ze zkušenosti se zvířaty, pak se ve většině vyjadřují poměrně jasně, jako moje kočka Jitřenka. Kdykoliv začnu meditovat, přijde, lehne si mi na hrudník (medituji večer před spaním a ráno po probuzení) a zůstává ležet vrnící tak dlouho, dokud nepřijde ticho mysli (neomylně to pozná). Občas, když se nesoustředím a řeším kde co, jen ne utišení trilionu otázek a analýz ve své hlavě, položí mi tlapku na krk. Jemně, ale významně! Chce-li být důraznější, ťukne mě tlapkou přes nos. Nejsem totiž zrovna meditativní typ, spíše naopak. Zastavit se a odpočívat je něco, co se stále učím. I komunikaci se zvířaty jsem z počátku trénovala ve stavu, který bych přirovnala k „pohybové meditaci“. Chceme-li komunikovat se zvířaty či jinými bytostmi jako jsou rostliny, stromy, kameny, nebo třeba se i svým tělem (naslouchat jeho potřebám), je základem klidná mysl, oproštěná od všech myšlenek a bzučících starostí všedního dne. To je i cesta ke štěstí. Dopřát si pravidelně vypnutí mysli, naší vnitřní autority a soudce. Práce se zvířaty nás učí zastavit myšlenkovou dálnici v hlavě a vede nás do našeho nitra, do středu našeho srdce. Učí nás poznávat tuto krajinu vnitřního světa a směruje nás hlouběji a hlouběji k poznání kdo jsme. Mě učí a s jemností tlačí k umění tiché kontemplace, meditace, úplného ztišení a zastavení se uvnitř sebe sama ať se děje, co se děje . . . v mém poměrně akčním životě je to panečku pořádná výzva! ​

Picture
​​Pravé štěstí vychází z našeho středu a přináší život v harmonii a radosti. Únava, starosti, stres . . . trvají-li příliš dlouho, jsou zcela jistými zabijáky radosti a štěstí. Proto je důležité pečovat o své tělo, o fyzickou i psychickou pohodu, stejně jako vědět co nás činí šťastnými? Pro štěstí se musíme rozhodnout. Hledat, co je to, co nás činí šťastnými.

A co VY, víte to? Po čem opravdu, ale opravdu z hloubi svého nitra toužíte?

Lidé se často ptají: „Jak to mám udělat? Jak mám být šťastný? Avšak lepší otázkou je „Proč?“. Proč nejsem šťastný či šťastná? Co mi brání?“. A věřte, nevěřte, nejsou to peníze, ani chování našeho partnera či dětí, rodičů . . .
Pokud je něco, po čem z hloubi svého srdce toužíme, co nám přinese štěstí do života, pak Vesmír učiní i nemožné, aby se to stalo. Nevěříte? Mám mnoho osobních příběhů, ale na to by nám jeden článek nestačil. Za všechny mě napadá moje cesta do Afriky za býlími lvy. Navštívit africkou divočinu byl můj sen od dětství, kdy jsem doslova hltala všechny filmy a knihy o přírodě, které v době komunismu byly k mání. Tento můj sen byl uložen někde hluboko v mém srdci a čekal na správný čas. Ten přišel v době, kdy jsem se chtěla naučit komunikovat se zvířaty. Ani na jedno jsem neměla finanční prostředky, a tak jsem našla a oslovila skvělou komunikátorku Wynter Worsthorne. Hádejte odkud? Jasně, z Afriky. Svůj první seminář jsem tady v Čechách prostě a jednoduše uspořádala pro sebe. Po roce spolupráce mě pak Wynter nabídla možnost přiletět za ní do Afriky, do buše, mezi divoká zvířata a bílé lvy v podstatě za cenu letenky. Nic z toho jsem neplánovala, jen jsem šla za tím, co mě zajímalo a přinášelo radost. Jak málo stačí, aby se sny plnily.
​
Jsem přesvědčená, že být šťastný se musí člověk rozhodnout. Napadlo váš někdy, jak je možné, že zvířata jsou téměř neustále spokojená a šťastná? Že si radostně hrají a užívají života kdykoliv je to jen možné? Je to prosté! Žijí přítomností, nečekají „AŽ“ . . . až dostanu novou hračku (tu zelenou, ne červenou) . . . až bude jiné počasí . . . až najdu to pravé myší doupě . . . až se přesvědčím, že tu překážku přeskočím . . . až najdu tu správnou větev . . . Kdepak, jednoduše se radují v tom a s tím, co zrovna mají. I mi jsme se takto radovali, kdykoliv to šlo, avšak to jsme byli ještě hodně malé děti. Jak jsme rostli, začala přicházet „odpovědnost“ a mi jsme postupně začali dávat přednost úkolům a věcem, které od nás byly vyžadovány, neboť jsme byli hodní a zodpovědní (aby nás měli rádi). Radosti postupně ubývalo a často se vytratila úplně.

Picture
Picture
​Radosti není nikdy dost . . .
. . . a nikdy není pozdě najít cestu do svého nitra a opět ve svém srdci otevřít šuplík s nápisem RADOST. Stačí se jen rozhodnout a vydat na cestu. Z počátku to může trochu drhnout, ale uvidíte, že s postupem času budete v životě nacházet více radosti a méně starostí (i když ty budou celý život).
Snad se mnou budete souhlasit, že největší radost nám dělají drobnosti. Třeba když jdete tichým lesem, jen tak se z ničeho nic, ani nevíte proč, zastavíte a na stromě před vámi spatříte krkavce s větvičkou v zobáku. Chvíli ho pozorujete, když tu najednou, opodál na vedlejším stromě, na něj zavolá jeho družka: „letíme“. Pozorujete, jak letí, a i když zmizeli za vršky borovic dál jen stojíte a nasloucháte tichu lesa. Nebo když si po nedělním obědě uvaříte kávu, na talířek si dáte tu skvělou bábovku od babičky a sledujete zápal, se kterým se děti vrhli do hry na cokoliv, co je v tu chvíli napadne. Vtáhnou vás do svého světa, i když jen v roli pozorovatele. Vám je tak nějak hezky u srdce, nic vám nechybí a svět je báječný. To je štěstí. A kdykoliv je vám v životě těžko, stačí si na tyto chvíle vzpomenout a situace se stane mnohem snesitelnější. Studentům na mých seminářích doporučuji zapisovat si tyto magické chvíle, stejně jako úspěchy a vše, co se jim povedlo, z čeho měli radost. Život je barevný a má pro nás nejen bílou, růžovou a zlatou, ale i černou, šedou a jedovatě brčálovou. Ve chvíli, kdy máte pocit, že se nic nedaří, pak stačí na chvilku zalistovat ve svém deníku kouzel života a bude vám o poznání lehčeji. Uvědomíte si, že jste v životě zažili mnoho krásných chvil a překonali mnoho náročných okamžiků. V tu chvíli budete vědět, že zvládnete i další výzvu, která na vás čeká.
​
Když nevím, tak nechci.
Vždy hledejte svou vlastní cestu ke štěstí. K cíli nevede jen jedna. Pamatuji se na jednu vycházku, kdy jsme s Love (mojí německou dogou) přišly na louku, na které byly vyšlapány tři cesty. Jedna z nich vedla do nedalekého, tajemně vyhlížejícího lesa, který mě lákal k návštěvě. Stejně tak mě však lákala cesta, která vedla úplně jiným směrem, a pro kterou jsem se nakonec rozhodla. K mému milému překvapení nás tato cesta dovedla přesně do onoho překrásného lesa. Zpět jsme se pak vrátily právě tou cestou, která se z počátku zdála tou jedinou k lesu. Tehdy jsem si plně uvědomila, že nezáleží na tom, pro jakou cestu se rozhodnu, neboť každá mě dovede tam, kam mám namířeno. Musí to však být cesta srdce, nikoliv cesta mysli či taková, kterou chceme „vyhovět“ svému okolí.
Poznáte to snadno. Když něco chceme, opravdu chceme, pak to prostě víme. Nemusíme nad tím dlouze přemítat a dumat o tom. Jsme si okamžitě jisti, že to je ono! Jasně, možná to nepůjde hned, možná bude třeba hodně času věnovat plánům, přípravám, hledat informace, možnosti, způsoby . . . ale chceme-li to, víme. Pamatujte, nikdy není jen jedna cesta, stačí otevřít se možnostem. Rozhodneme-li se a uděláme-li první krok, Vesmír už najde způsob, jak nás dostat tam, kam míříme. 

0 Comments

Novodobé technologie vs. technologie srdce

1/24/2023

0 Comments

 
Picture
​Zasněžená krajina. Sněhobílé ticho s oblohou potaženou jemně modrým blankytem příjemně ruší jen vrzání sněhu pod našimi kroky a občasný štěbet nějakého ptáčka. Všimli jste si, že když napadne sníh, je to jako kdyby se zastavil čas? Tedy alespoň v přírodě, když se celá zahalí do bílého hávu a krajina utichne.
​
Rozhodne-li se obloha být k nám štědrá a zasypat nás sněhovou krásou, jako v prošlých dnech, je důležité si to užít. Natáhnout teplé boty, péřovku, něco na hlavu, a také, slovy Limonádového Joe, nezapomenout na teplé spodní prádlo, neboť chladné nejsou pouze noci.  Že už jste letos lyžovat byli? Kdepak, nemám na mysli lyžování, ale procházku krásami zasněžené krajiny. Rozjímání, pozorování a naslouchání příběhu, který vám tato krajina bude vyprávět. Zastavení v zimní krajině je tak moc jiné od ostatních období roku. Vyrazte za sněhovou krásou a zastavte se spolu s ní v přítomném okamžiku. Vypněte mobil, a nebo ho možná vůbec nechte doma a jen tak se kochejte. Mobil doma??? Už to slyším: „. . . tak ta se dočista zbláznila“, „ . . .a co když se něco stane“ . . . Zkuste to! Uvidíte, že to půjde, a že se nic nestane. Možná zjistíte, že se vrátíte plní energie, kterou jste načerpali z přírody kolem sebe a neztráceli ji neustálou kontrolou každé zprávy, která vám cinkla, reagováním na posty vašich kamarádů a známých, telefonátem od maminky, abyste na sebe byli opatrní . . .

Jen málo si uvědomujeme, jak mnoho času a energie nám zabírají sociální sítě, telefonáty . . .
Picture
​. . . prostě čas strávený s mobilem v ruce či u počítače. Často jen tak bezmyšlenkovitě bloumáme a přiznejme si to, tak trochu zabíjíme čas, většinou protože jsem unavení či se nudíme. Paradoxně se stáváme křečkem, běžícím v kolotoči. Z celodenního pracovního nasazení jsme unavení, a tak abychom si odpočinuli, začneme procházet nejrůznější aplikace na svém mobilu (musíme přece mít přehled o tom, co se děje). . . Civění do mobilu či počítače nás však ještě více „vycucne“, a tak se točíme stále dokola.
Co tak z tohoto kolotoče vystoupit? Máte-li doma nějaké zvíře, je to o něco jednodušší, neboť tu spoustu volného času, který najednou budete mít, můžete věnovat právě jemu. A nemusí to být o bůhví jak přehnané aktivitě . . . i když takový výlet někam do přírody . . .
Když se radujeme, jsme šťastní, a když jsme šťastní, pak jsme i zdraví, neboť jsme-li šťastní, opravdu šťastní, produkuje naše tělo celou řadu hormonů, které jej na oplátku uzdravují. Nejrychleji se to děje, když si hrajeme s dětmi, našimi zvířecími společníky, nebo si vyjdeme do přírody. V těchto chvílích je naše tělo zaplaveno endorfiny (hormony štěstí), zvláště pak oxytocinem (hormonem lásky). Čas vědomě strávený v přírodě je jako když strčíte mobil do nabíječky. Dobije naši energii v neuvěřitelně krátkém čase. Najednou máme opět dobrou náladu, začnou přicházet nápady, zvýší se náš výkon. Věděli jste, že úkoly, na kterých pracujeme v blízkosti květin a zeleně mají tendenci být přesnější a lépe provedené než ty, na kterých pracujeme uvnitř chladných stěn? Výzkumy ukazují, že pouhá přítomnost rostlin v naší blízkosti může zvýšit naši paměť o 20%.

Picture
​​Možná patříte k těm, kteří zimu tak úplně nemají rádi. Dáváte přednost teplému čaji a dece na vaší oblíbené lenošce. I tady si můžete alespoň na chvíli od technologií dnešního světa trochu oddechnout. Jasně, můžete sáhnout po jedné z knížek, která leží ve stohu „až budu mít více času“, nebo se podívat na nějaký film ze stejného ranku. Sdílíte-li však svůj domov s nějakým zvířetem, pak pro vás mám mnohem lepší zábavu. Neboť čas strávený se zvířaty je, dle mého názoru, nejlepší a nejrychlejší způsob, jak načerpat energii a dobít baterky. Pozorování zvířat (ať vlastních či v přírodě, nebo jen z poza okna obývacího pokoje) vtáhne člověka do přítomného okamžiku. Jsme schopni hodiny pozorovat ptáky, jak přilétají a odlétají z krmítka, jak si koťata hrají s klubíčkem vlny, nebo hafany zaneprázdněné hledáním nějaké dobré mňamky pod polštářem . . . radostné okamžiky, kdy ztrácíme pojem o čase a zapomínáme na všechna trápení a starosti světa.

"Reakce na myšlenku" - hrajte si se zvířaty
Picture
Pokud by snad pro vás pozorování nebylo dostatečně akční, pak si můžete zkusit hrát. Nazvěme to třeba „reakce na naši myšlenku“. Zvířata všeobecně vnímají naše vnitřní emocionální nastavení a podle toho reagují. Umí však vnímat i naše myšlenky. To je princip, na kterém funguje komunikace se zvířaty, neboť řeč – slova a věty ve svém počátku, vytvoří v energetické rovině jakýsi obraz (vibraci). Tento obraz se zformuje do myšlenky a z té pak naše mysl formuluje slova a věty. Zvířata, příroda a všechny bytosti kolem nás, ať již v té fyzické či energetické rovině, vnímají právě onen obraz – vibraci, a na ten pak reagují. Abych se vrátila ke hře „reakce na myšlenku“ – zkuste si s tím hrát, vyšlete myšlenku svému zvířeti; např. si ve své mysli představte obraz „sedícího psa, kterému dáváte pamlsek“. Vyšlete, opět myšlenkou, tento obraz směrem k psovi a čekejte, zda na to zareaguje. Můžete zkusit přivolat zvíře z jiné místnosti, nebo si vymyslet cokoliv, co vás napadne. Základem je jednoduchost, jasnost záměru a trpělivost. Ze zkušenosti mohu říct, že nejlépe to funguje s hafany. Ti jsou otevření kdejaké zábavě. S kočkami je to o poznání náročnější. Mějme na paměti, že zvířata mají svůj vlastní názor. Mnohdy nereagují, protože naše hra pro ně není dostatečně zajímavá, nebo si o tom myslí své (to musím potvrdit zvláště u koček) a někdy se jim prostě jen nechce . . . je to stejné, jako u nás lidí – musí je to bavit a být dostatečně motivovaní. Věřte, nevěřte i zvířata mají svůj, jak jsem zjistila, poměrně jasný názor na život.

. . . co nás bavilo, když jsme byli ještě děti . . . lézt po stromech, číst si, něco vyrábět, pozorovat hvězdy, zkoumat vše pod mikroskopem . . . ​
Picture
​​Pro příklad . . . představte si činnost, kterou vaše zvíře nemá rádo – napadá mě sprchování psů. Děláte, jakože nic, že vlastně vůbec o sprchování nejde . . . že jako si chcete hrát . . . panečku, to bude přece zábava . . . a pes nikde. Hudini by záviděl. Váš pes, byť tu ještě před minutou spokojeně ležel, se stal v daný moment neviditelným, a to i ve vašem jednopokojovém bytě. Jindy zase umýváte nádobí, děláte běžné domácí práce . . . váš chlupatý miláček tvrdě spí ve svém pelíšku a neprobudí ho ani soused kutil, který se k vám právě proboural do obýváku . . . ale ve chvíli kdy se, bez změny rytmu vašich pohybů, otočíte směrem k lednici, že jdete připravit svačinu dětem z té super čerstvé šunky, váš čtyřnohý miláček stojí vedle vás s výrazem trýzněného zvířete, které již týden nemělo v tlamce a pokud nedostane alespoň kousek té šunky, budete to právě VY, kdo bude vinen jeho bídnou smrtí . . . a pak, že neumí číst naše myšlenky . . .

​Nejsem moc velký „spotřebitel“ sociálních sítí. Využívám je ve většině pouze jako, svého druhu, komunikační nástroj. Přesto se mi čas od času stane, že se přistihnu, jak bezcílně brouzdám po facebooku. Není to snad pro to, že by tam bylo něco extra zajímavého, ale prostě proto, že jsem unavená a „courání“ po facebooku, prohlížení nejrůznějších fotek na pinterestu nebo instagramu, občas nějaký ten lajk, něco „poustnout“ . . . nevyžaduje příliš energie (ale také nedodá, spíše naopak). Je to však náš život, který takto marníme. Stejně tak je naše rozhodnutí to změnit. Vzpomenout si, co nás bavilo, když jsme byli ještě děti . . . lézt po stromech, číst si, něco vyrábět, pozorovat hvězdy, zkoumat vše pod mikroskopem . . . co člověk, to nadání a zábava. Najednou zjistíte, že je skvělé něco vyrobit a následně možná využijete i sociální sítě, abyste se o svou radost podělili. Už to ale bude jiné, nebudou pro vás zdrojem „zabití“ času, ale prostorem pro sdílení a inspiraci. Svůj čas už budete věnovat tomu, co naplňuje váš života radostí a energii vám dodá, namísto, aby vám ji bralo.  Věřte, že nic není nemožné, když se rozhodnete. Svou realitu si tvoří každý sám!

Picture
​Čím více jsme závislý na technologiích, tím více potřebujeme přírodu. Mám ráda nové technologie a nové vymoženosti. Taková myčka na nádobí, nebo luxující robot jsou pro mne nejbáječnější vynálezy lidstva. Šetří tolik času, který mohu věnovat věcem, které mám ráda. Stejně skvělé je, když píšu článek a potřebuji si ověřit nějakou informaci. Jednoduše ji zadám do googleu a šup, informaci mám během pár sekund. Ovšem ani ten nejsofistikovanější prohlížeč a nejchytřejší hodinky na světě nám nenahradí osobní kontakt, setkávání s těmi, které máme rádi, vůni jarní louky, ticho před bouřkou, čerstvý vzduch po letní přeháňce, zasněženou krajinu nebo bezstarostné koulování v čerstvě nasněžené bílé peřině. Nové technologie a nejnovější aplikace by měly být našimi pomocníky, sloužit nám a ulehčovat nám život. Nikoliv naší závislostí.
​
Dáme-li jí možnost, příroda si vždy najde způsob, jak nás vrátit k sobě samým i k ostatním. Jak nás zpomalit a vrátit do středu našeho srdce. Zima je období zpomalení, ponoření se do sebe a zklidnění. Využijte tedy příležitost, kterou nám příroda a její přirozená cykličnost nabízí. Zkuste se na chvíli odpojit od technologií a připojit k přírodě a najděte si vlastní způsob, jak tyto dvě technologie – novodobou a technologii srdce propojit ku prospěchu svému i všech ostatních.

0 Comments
<<Previous
    Picture

    Příroda je magická . . .

    . . . aneb co mě potkalo cestou. Postřehy z toulek přírodou a zážitky se zvířaty, které mě obohatily o mnohá poznání, inspirovaly k dalším aktivitám, a nebo jen prostě vnesly radost do života. Vítejte v prostoru, kde bych se s Vámi ráda podělila o své zkušenosti, ráda Vás inspirovala, a kam se snad, jak doufám, budete vracet.

    Zajímá vás komunikace se zvířaty, magie přírody a způsoby, jakými k nám promlouvá? Či se jen tak chcete nechat inspirovat?
    ​
    ​Zajímá vás dané téma? Chcete se naučit víc? Mrkněte na připravované akce. Možná najdete téma, které vás zaujme.
    Plánované akce

    ​Máte zájem o konzultaci ohledně vašeho zvířete?
    Chci konzultaci

    ​Chcete dostávat články a informace z oblasti zdraví zvířat komunikace s nimi
    e-mailem?
    Zprávy e-mailem

    ​Myslíte-li, že by článek mohl zajímat lidi kolem vás? Děkuji, že jej sdílíte!

Proudly powered by Weebly