Komunikaci se zvířaty se aktivně věnuji již něco málo přes půl roku. A musím říct, že po počátečním nadšení, kdy vše fungovalo a opravdu jsem komunikovala, jak s přítomnými zvířaty, tak se zvířaty, která byla na druhé straně zeměkoule, jsem procházela i frustrací, že mi to nejde. Řekla jsem si však, že tyto neúspěchy mě nemohou odradit a stále dokola jsem to zkoušela a využila pro trénink každou možnost. Pěkně jedno cvičení za druhým. A vyplatilo se! Kdykoliv se mi podařilo získat informaci od nějakého zvířete vynahradilo to mnohonásobně chvíle frustrace a pocitu "že se to snad nikdy nenaučím". Postupně těchto pocitů neúspěchu ubývá a přibývá těch kdy se daří, kdy slyším co mi zvířata říkají, nebo cítím, jak se cítí.
Dnes mi byl velkou odměnou za každodenní trénink naprosto okouzlující rozhovor s překrásným stromem v louňovických lesích. Krásný vzrostlý, odhadem 10-15 metrů vysoký, buk. Byl, nebo bych spíš měla říct, byla jako tančící víla. I když mi došlá informace, že strom je ženského rodu, připadala zvláštní, neměla jsem důvod nevěřit. Ze stromu skutečně vyzařovala ženská energie, tak jemná, ale zároveň tak silná a pevná. Tato tančící krása se mnou v tichu rozmlouvala.
Bylo to jako povídat si s někým v parku na lavičce za krásného slunečného dne, kdy vládne radost a pohoda všude kolem. Bylo krásné vidět obrazy, které mi "posílala" - radost z každého ptáčka, který usedne na její větev, aby předvedl některou ze svých sonát, nebo jen tak spočinul, či se schoval do stínu. Potěšení z větru, který ji pročesává její ladné větve. Celý roční cyklus, který plyne tak přirozeně, jak plyne čas. Jarní pučení a rozkvétání, postupné probouzení každé buňky stromu, každého lístečku. Jak si užívá letní slunce. Pokorně přijímá letní žár a vítá každou kapku živé vody. I postupné ubývání slunečních paprsků s nadcházejícím podzimem. Podzimem, který vydává své nejkrásnější plody. Podzimem, kdy se každý list vystavuje svou jedinečnou barvu a v největším tichu se postupně, jeden za druhým, den po dni, snášejí k zemi, až zůstanou jen nahé větve a strom odhalí svou vnitřní krásu. Celý cyklus pak končí v tichu zimy, kdy se životodárná míza pomalu ukládá do kořenů, a umožňuje stromu odpočívat a nabrat sílu na další cyklus. Vše bez jakéhokoliv činění, jen v pouhém bytí.
Uvědomila jsem si, že jakmile jednou "překročíme" sami sebe a vstoupíme do svého srdce, začneme komunikovat se všemi bytostmi, nejen se zvířaty a je to krásná cesta. Cesta radosti, lásky a respektu.
Každý takovýto okamžik, kdy se nám podaří být plně v srdci, plně teď a tady a nemyslet na to, co budu vařit k večeři, nebo kdy musím odevzdat práci šéfovi, nám prosvětluje cestu životem a činí jej lehčím a radostnějším.
Dnes mi byl velkou odměnou za každodenní trénink naprosto okouzlující rozhovor s překrásným stromem v louňovických lesích. Krásný vzrostlý, odhadem 10-15 metrů vysoký, buk. Byl, nebo bych spíš měla říct, byla jako tančící víla. I když mi došlá informace, že strom je ženského rodu, připadala zvláštní, neměla jsem důvod nevěřit. Ze stromu skutečně vyzařovala ženská energie, tak jemná, ale zároveň tak silná a pevná. Tato tančící krása se mnou v tichu rozmlouvala.
Bylo to jako povídat si s někým v parku na lavičce za krásného slunečného dne, kdy vládne radost a pohoda všude kolem. Bylo krásné vidět obrazy, které mi "posílala" - radost z každého ptáčka, který usedne na její větev, aby předvedl některou ze svých sonát, nebo jen tak spočinul, či se schoval do stínu. Potěšení z větru, který ji pročesává její ladné větve. Celý roční cyklus, který plyne tak přirozeně, jak plyne čas. Jarní pučení a rozkvétání, postupné probouzení každé buňky stromu, každého lístečku. Jak si užívá letní slunce. Pokorně přijímá letní žár a vítá každou kapku živé vody. I postupné ubývání slunečních paprsků s nadcházejícím podzimem. Podzimem, který vydává své nejkrásnější plody. Podzimem, kdy se každý list vystavuje svou jedinečnou barvu a v největším tichu se postupně, jeden za druhým, den po dni, snášejí k zemi, až zůstanou jen nahé větve a strom odhalí svou vnitřní krásu. Celý cyklus pak končí v tichu zimy, kdy se životodárná míza pomalu ukládá do kořenů, a umožňuje stromu odpočívat a nabrat sílu na další cyklus. Vše bez jakéhokoliv činění, jen v pouhém bytí.
Uvědomila jsem si, že jakmile jednou "překročíme" sami sebe a vstoupíme do svého srdce, začneme komunikovat se všemi bytostmi, nejen se zvířaty a je to krásná cesta. Cesta radosti, lásky a respektu.
Každý takovýto okamžik, kdy se nám podaří být plně v srdci, plně teď a tady a nemyslet na to, co budu vařit k večeři, nebo kdy musím odevzdat práci šéfovi, nám prosvětluje cestu životem a činí jej lehčím a radostnějším.
