​Posiluje imunitní systém, uvolňuje se při něm hormon lásky, je přírodním lékem na stres a úzkost, podporuje produkci dopaminu, zdroje naší motivace, pomáhá udržet rovnováhu nervového systému . . . nejen za tím vším, stojí objetí. Ve spojení s malou chundelatou, dvouměsíční kuličkou nějakého zvířecího mláděte, pak můžeme mluvit o stavu láskyplné blaženosti. Jsme-li v přítomnosti mláďat, ať těch lidských či zvířecích, je to zázrak. Máme chuť je objímat a neznám nikoho, kdo by nebyl v tu chvíli naplněn pocitem lásky a radosti.
Jsou roztomilá a člověk jim často promine nějakou tu lumpárnu právě proto, že jsou mrňata. Myslím, že je to stejné jako s dětmi. V jejich přítomnosti se často smějeme a je nám dobře. Ten pohled, když se na nás šibalsky podívají a zasmějí se . . . rázem jsme s argumenty v háji a jen málokdo z nás odolá a nezačne se smát. Superschopnost mláďat, těch lidských, stejně jako těch zvířecích, je život v přítomném okamžiku, objevování, divení se a radost. Nedělají si starosti s tím, co bylo nebo bude. Užívají si přítomnost a svou hravost plnými doušky a dovolíme-li si to, pak nás mohou vzít na chvíli do svého světa a nakazit nás touto svou radostí ze života.
Na rozdíl od lidských mláďat, si ta zvířecí tento svůj dar uchovávají po celý život. Soužití s nimi nám umožňuje vystoupit alespoň na chvíli z našich rolí ředitelů a ředitelek Zeměkoule či dokonce celých galaxií a jen tak být. Na chvíli zapomenout na starosti všedního dne. Miluji procházky lesem se svojí o něco více než rok starou německou dogou Love. Každý den se učím číst její povahu. To, jaká opravdu je, co je její přirozenost a učím se nedovolit mým (a především společenským) představám o soužití se psem, potlačit tuto její krásu. Už slyším, že to je přece samozřejmost, ale zkuste být takto velkorysí, když potkáte někoho, kdo se bojí psů a váš 60kg miláček se rozhodne projevit mu lásku . . . Je to velká škola hledání rovnováhy mezi přirozeností, očekáváním společnosti a vhodnosti chování. Škola lásky a respektu. Ale o tom jindy.

​Dnes je řeč o radosti, jejímž ztělesněním jsou jednoznačně mláďata. Využijí každou příležitost ke hře a zvou nás k tomu samému. Ať mám sebe náročnější den, když začne Love kozlíkovat (to jako že skáče jako kůzle) a dělat šášulu prostě jen proto, že jí to baví a dělá radost, spolehlivě mě to dostane do dobré nálady. Každý den mě, svým neutuchajícím nadšením pro život, učí, že nejdůležitější je právě radost ze života. Vystoupit z role paní důležité a prostě se jen radovat a blbnout. To se snadno řekne . . . žijeme v rychlé době a účty, hypotéky a nejrůznější povinnosti nemají pro podobné aktivity porozumění.
Drobné radosti nám však nemusí vzít mnoho času, ale jednoznačně nám život zkrášlí a udělají z deštivého dne den naplněný příjemným teplem slunce.  Někdy je to o půl minutě, kdy se k nám naše ratolest ať už zvířecí, či lidská přijde přitulit. Stačí jen malé objetí, pohlazení a chvilka pošmajchlování . . . . hned jsme o kousek milejší a laskavější, a začneme více zářit svou vnitřní krásu.
Budeme-li se inspirovat u divokých zvířat, pak ta, která žijí sociálním životem či ve smečkách, věnují péči a pozornost těm nejmladším, než přijde jejich čas na samostatný život, poměrně dlouho. U vlků jsou to tři roky. Do té doby si hrají a učí se od starších. Sloní mláďata mají na přípravu do dospělosti jedenáct až třináct let a u lvů se vydávají na samostatnou životní dráhu mezi druhým až čtvrtým rokem života. Do doby své dospělosti si většinu svého aktivního života hrají, učí se pozorováním a radují ze hry. Smečka je ke svým mláďatům velmi shovívavá a neskutečně trpělivá. I to je něco, co bychom se mi lidé měli naučit a umožnit naším mláďatům alespoň o trochu delší dětství. 

​​Se zmínkou o lvech se mi vybavuje jedna z mých nejradostnějších návštěv Krugerova parku v Africe, kdy jsme ještě za ranního šera, šleháni africkým zimním větrem, pozorujíc slunce, jak nesměle vystrkuje své paprsky, oněměli úžasem ze lví smečky ležící přímo na silnici před námi. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. S pocitem blaženosti jsem se kochala pohledem, který nikdy neomrzí. Bylo to jako vyhrát v Jackpotu! Slunce si ještě ani nestihlo protřít oči a já zažívala takový zázrak!  Vypli jsme motor džípu, tiše seděli a jen tak se dívali. Po nějaké chvíli se lvi zvedli a kráčeli za zkušenou lvicí, udávající směr svým rozvážným a důstojným krokem. Mladí, odhadem dvou či tříletí, lvi si nenechali ujít žádnou příležitost ke kočkování. Ještě, než jsme se stihli rozjet a pokračovat dál, upoutali naši pozornost překrásní gepardi. Bylo půl sedmé ráno a já jsem se koupala v pocitu, že jsem v ráji.
Pozorovat zvířata ve volné přírodě je, alespoň pro mě, zázrak sám o sobě . . . kouzlo, které člověka naplní údivem a obdivem zároveň.  Okamžik plné přítomnosti . . . dětské radosti a nadšení ze všeho, co se kolem děje.
Tiše jsem pozorovala gepardy, odevzdaná přítomnému okamžiku a ani ve snu mě nenapadlo, že podobně se bude ubírat celý den. Naši cestu tehdy zkřížilo tolik zvířat, že to bylo jen těžko uvěřitelné . . . antilopy všech druhů - nyaly, impaly, vodušky . . . stáda zeber či pakoňů . . .  ladné žirafy. A propó žirafy . . . že má každá zebra jedinečné šrafování je všeobecně známé, ale jestli pak víte, proč jsou některé žirafy tmavší a jiné světlejší? Odpověď je jednodušší, než by člověk čekal. Kvůli teplu! Starší žirafy potřebují více tělesného tepla, a tak jak stárnou, tmavne jejich zbarvení a tím čerpají více slunečních paprsků . . . jak prosté . . . příroda je velmi moudrá. 
Ohromujícím zážitkem toho dne bylo i setkání se skupinou slonů. Vyzařovala z nich obrovská síla, veliká jemnost, pospolitost a mateřství. Těsná blízkost dobré stovky slonů vzdálených doslova jen pár metrů, to v člověku vyvolá obrovský respekt. Nelze nevnímat jejich královskou vznešenost, hluboký vnitřní klid a starověkou moudrost země. Nebude překvapením, že sloni věnují svým mláďatům velkou pozornost a pojí se s nimi řada mystérií. Narodí-li se bílý slon, je považován za nejposvátnější zvíře. Sloni jsou velmi citliví na zvuky, a i přes svou velikost umí být v podstatě neslyšitelní. V některých kulturách symbolizuje slon mlhu, jež odděluje neviditelný svět od toho viditelného. Sloní populace žije ve skupinách, které řídí slonice - Matka. Skupina se dělí na dospělé slonice, mláďata a staré slonice. To je považováno za symbol ženských energií, v životě pak symbolika dítě, matka a moudrá stařena. Sloní samci většinou žijí ve skupinách, kde zkušený slon "vychovává" sloní puberťáky v moudré slony. Ke skupině slonic se slon přidává v době páření.

​Když jen tak sedíte, cítíte jeho energii, možná vám odhalí něco ze svého životního příběhu . . . zkuste to! Třeba jen v parku, nebo na zahradě. Jen tak si sedněte a pozorujte první zvíře, které vám zkříží cestu . . .
Pro mě to tehdy byla obrovská magie přírody a radost, kterou jsem zažívala, doznívá ve vzpomínce dodnes, i po tak dlouhé době. Dalo by se říct, že ten den se náš cíl stal naší cestou. Možná i to byl důvod, proč k nám příroda byla tak neskonale štědrá.
Mláďata či dospělá, zvířata nezapomínají udržovat v životě rovnováhu. Rovnováhu mezi prací (starostí o potravu), odpočinkem a zábavou. Není třeba jezdit nikam daleko. Stačí po ránu vykouknout z okna. Spatříte ptáky všech druhů, jak čile hledají něco ke snídani, aby tělu dodali energii na celý den. Vykouknete-li během dne, pak se možná zaposloucháte do melodie prozpěvujícího si kosa, trylek sýkorek či jiného ptáčka. I přes zimu jich tu je dost k pozorování. Odpoledne se vám naskytne pohled na čilý shon za večeří a očistnou koupel v kaluži, která zde zůstala po včerejším dešti. Je toho mnoho, kde se u zvířat můžeme inspirovat. Radost a rovnováha v životě jsou rozhodně oblastmi, kde máme velký prostor ke zlepšení.
Drobné radosti, pozorování či objevování ocení nejen naše mysl, ale i tělo, neboť pobyt v přírodě, objímání, úsměv či radost pomáhají aktivovat činnost našeho parasympatetického systému. Ten je odpovědný především za uvolnění a regeneraci našeho těla. Bohužel stres a rychlý způsob života nás odsuzují žít převážně v sympatetickém systému, který, zjednodušeně řečeno, zajišťuje naše přežití. Většina lidí dává přednost (ať již dobrovolně či nedobrovolně) adrenalinovému způsobu života, čímž tělo nemá možnost přepnout do módu regenerace (parasympatetického systému).
Zkusme s tím něco udělat. Využijme zimní čas k většímu odpočinku a uvolnění. Věnujme více času mláďatům, přírodě a zvířatům obecně. Nechme se inspirovat. Učme se od nich žít v radosti a vědomé přítomnosti našich životů. Vyrazme častěji do přírody, pozorujme a divme se . . . a nebo si udělejte malé krmítko za oknem a pozorujte nejrůznější druhy ptáčků, kteří ocení potravu v zimním období. Radost bude na obou stranách a brzy zjistíte, že je to lepší než nejsledovanější televizní seriál.

Jsme bytosti hvězd, potomky velkého třesku, okamžiku zrození Vesmíru. Každý z nás si ve své buněčné paměti nese tento prvotní okamžik. Prvotní nicota, hluboká temnota, velký třesk . . . a překrásný Vesmír. Cyklus, jež se v našich životech opakuje stále dokola. Je to základní princip tvoření Vesmíru, tvoření Života. Okamžik kdy ženská energie dovolí energii muže, aby se propojili a společně vytvoří něco nového, nový život.

Zázrak zrození se děje každý den, často však bez povšimnutí. Zapomínáme si všímat možná obyčejných, přesto však okamžiků zázraků . . . třeba když začíná nový den. Slunce se vydává na svou každodenní pouť po obloze, aby svými paprsky umožňovalo stále nový a nový život na této překrásné planetě. Když se chystá ke svému spánku můžeme pozorovat, jak se pomalu rodí noční obloha posetá hvězdami.
Noční obloha mi často připomíná jednu z mých návštěv africké buše a pozorování oblohy s magickou mléčnou dráhou v hlavní roli. Kouzlo noci a jejích zvuků spojených v harmonický orchestr, dokonalou ukolébavku, i okamžik, kdy se noc nechce vzdát své vlády a promění se v černo černou tmu těsně před rozedněním.
​
Když slunce v Africe vstává, je to to jako když někdo vyhodí na oblohu čerstvě utržený zářící pomeranč. Tato vzpomínka mě vrací zpět k okamžikům, kdy mě paprsky ranního slunce vítaly uprostřed divoké buše, na našich výpravách za lvy. Do magické chvíle, kdy projíždíte ranní buší, a kdy je, chvilku před úsvitem, naprostý klid. Je to nepatrný okamžik zastavení, aby vše jako mávnutím kouzelného proutku oživlo . . . magie ve své plné hloubce. Zrození nového dne . . . kouzelné a fascinující zároveň.  Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Dalo by se říct, že smrt i život jsou v divoké buši jakoby stále vedle sebe a všudypřítomné, a přesto . . . tato skutečnost, toto vědomí, ve mně vždy vyvolává hluboký vnitřní mír a naprostý pocit bezpečí.

​​V africké buši můžete podél toků řek potkat krokodýly. I já jsem se při jedné výpravě do buše těšila, že je uvidím. Na naší cestě k soše bílého lva z křišťálů s obrovským růženínovým srdcem, vytvořeným známým africkým sochařem Andriesem Bothou, jsme šly cestou právě podél řeky poskytující domov hrochům a již zmíněným krokodýlům. Pro někoho to může znít děsivě, vypravit se na procházku do míst, kde jsou hroši a krokodýli, ale dodržuje-li člověk několik základních pravidel bezpečnosti, není se čeho bát. Navíc z mé zkušenosti zvířata sama o sobě nemají potřebu útočit, chová-li se k nim člověk s respektem.

I když se má touha vidět živého krokodýla v přírodě nenaplnila, bylo putování divokou buší obrovsky vzrušující. Něco zcela odlišného od pohodlného sezení na korbě džípu. Mám na mysli působení krajiny na tělo i mysl. Bylo zajímavé pozorovat, jak se všechny funkce mého těla sladily do jedné tóniny. Celé se úplně uvolnilo, přesto však bylo připravené kdykoliv reagovat. Centrální nervová soustava byla ve svém živlu a hypotalamus měl asi prvně v životě konečně pocit plného uplatnění. Každá část mého těla přesně věděla, kde v prostoru je a do jakého prostoru se přesouvá. Noha s naprostou přesností pokládala chodidla na prašnou zem. Uvědomovala jsem si pozici každé části svého těla v prostoru, stejně jako všeho kolem. Každou větev, kámen na cestě, prohlubeň v zemi . . . čemu je třeba se vyhnout, co je třeba překročit . . . Dech se prohloubil a sjednotil s pravidelným pohybem těla. Věřím, že jsem ochutnala, jaké to je vnímat buš každou buňkou těla. Žádný zbytečný pohyb, žádný zbytečný zvuk . . . celým svým tělem, každou buňkou jsem si uvědomovala, že jeden špatný pohyb může znamenat život, nebo také smrt. Přesto, že nám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo (možná na pár horečkových klíšťat), probudily se v mém těle instinkty přežití. Možná to bude znít paradoxně, ale uvnitř jsem cítila naprostý klid a obrovské probuzení k životu. Duchovní lídři by to možná nazvali spojení těla, mysli a ducha.
Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba jen stádo zeber, žirafy, jak natahují své dlouhé krky pro lístky akácií, či kterékoliv jiné zvíře . . .prostě jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka – jen tiše plyne.

​Přirozený cyklus přírody, který můžeme pozorovat všude kolem sebe nám umožňuje spojení s našimi kořeny. Mám na mysli kořeny uvnitř nás samých. Kořeny naší duše. Propojení těla, jež je jako sama země pevné a nesmírně odolné, a přesto velmi křehké a zranitelné. Mysli, jež má sílu tvořit světy a lámat skály a duše, esenci nás samých, naší podstaty a vyššího vědomí, jež nás vede na naší cestě životem. Stačí jen se začít dívat a uvidět.

Život se rodí z ničeho, z té nejtemnější temnoty. Vstoupíme-li do ní, pak zjistíme, jak krásná, tichá a uklidňující může být. Temnota je naší hloubkou a pramení z ní naše síla. Často se setkávám s tvrzením, že temnota je něco špatného, ale jsem přesvědčená, že si pleteme temnotu se zlem, které se rádo pod rouškou temnoty schovává. Konec konců rodíme se z temnoty do světla, to je základní vesmírný princip. Bez tmy není světla a naopak. Jin a jang, světlo a tma, den a noc . . .  jedno pramení z druhého. Vezměte si třeba takové bahno. Někdo by mohl říci fůj . . . Není však domovem pro nejroztodivnější druhy zvířat, či živnou půdou pro překrásné lekníny, lotosy a jiné vodní rostliny? Je domovem například pro krokodýly, kteří nesou pravěké vědění Země. Jsou doma jak ve vodě, tak na zemi, kde voda byla od pradávna spojována s Velkou Matkou, tedy femininním principem života a zrození. Z vody se rodíme. Stejně tak nás voda (naše emoce) může pohltit.
​
Tvoření a destrukce, a ještě více tvoření. To je primární esencí, jež odráží tyto krásné ještěry. Jsou strážci vod a břehů, tedy předělu mezi vodami a zemí, zrozením a smrtí. V tomto smyslu mohou být vnímáni jako udržovatelé a ochránci veškerého vědění. Starověké národy je vnímali coby primární matku, ve které veškeré vědění spočívá a čeká, aby se zrodilo. Díky jejich spojení s blátem jsou označováni jako symbol plodnosti a síly, neboť bláto je spojením vody a země, jež umožňuje nový život. 

Jeho svátost Dalai Lama v knize Kniha radosti uvádí: „Nekonečný zdroj radosti je v každém z nás.“  Vstoupíme-li do přírody či sdílíme svůj prostor se zvířaty, začneme se častěji radovat. Začne být tak nějak snazší dostávat se do svého středu, do svého srdce a radovat se ze života. Přirozeně začneme mít větší respekt k životu i k sobě samým, otevírat své srdce lva či lvice a stát se tvořitelem svého života. Objevit své srdce lva a nechat se jím vést.

Krásní a majestátní. To jsou lvi. Jen obtížně se popisuje ta neskonalá krása, má-li člověk tu možnost setrvat v přítomnosti divokého lva. Sdílet společný prostor jen pár desítek metrů od sebe. Mě Vesmír požehnal a umožnil mi přímou blízkost bílého lva – Matsienga – který mě poctil, když přišel na dosah ruky. Doslova. Stál v těsné blízkosti mé strany džípu a jen stačilo natáhnout ruku. Mísil se ve mně určitý druh obavy (stále je to divoký lev a stačilo jen otočit jeho velkou hlavou a ta má by v ní skončila) a obrovský úžas, který naprosto převálcoval ony počáteční obavy. Slova láska, respekt a laskavost získaly svůj pravý a původní význam. Vše v jednom. Naprostá harmonie síly a jemnosti. Zcela mě pohltil obdiv a obrovská úcta, a to nejen k těmto dvěma nebeským hvězdám v jejich fyzické, lví podobě (o kousek dál odpočíval Matsiengův bratr Zukhara), ale úcta k životu a každé živé bytosti.

Samozřejmě proto, abychom zažili pocit hlubokého spojení s přírodou, světem kolem sebe, a především se sebou samými, nemusíme hned jezdit do Afriky. Stačí si dopřát zastavení někde v přírodě. Vypravit se do českých lesů, luhů a hájů. Máme tolik kouzelných a krásných míst, která nás probudí k životu, k tvoření a prožívání každodenních zázraků. A je jedno, zda je léto, nebo zima. Jak se říká: „Není špatného počasí, je jen špatně oblečený člověk.“ Spočinout v přírodě a jen tak pozorovat lze kdykoliv a kdekoliv. Stačí si za pár korun pořídit podložku, navrstvit oblečení, aby bylo možné podle potřeby odkládat či přioblékat a můžete vyrazit. Za přírodou, za zvířaty, k sobě, do svého srdce, ke svým kořenům. Znovu a znovu se rodit do radostí naplněného života.

„Trvající štěstí nelze najít v honbě za jakýmkoliv cílem či úspěchem. Nespočívá v bohatství či slávě. Spočívá pouze v lidské mysli a v lidském srdci. Každý den je nová příležitost začít znovu. Každý den je naším zrozením.“                      
                                                         Jeho svátost Dalai Lama a Arcibiskup Desmond Tutu; Kniha radosti
​

Život ve společnosti zvířat bez ohledu, zda je to domácí mazlíček, či se jedná o divoká zvířata, je neomezeným zdrojem radosti a lásky. Žijeme-li v radosti a lásce, pak záříme, jsme plni života a energie. Asi mi dáte za pravdu, že zvířata a příroda mohou být naším obrovským „dobíječem“ energie. Pár minut v přítomnosti našich milovaných chlupáčů nebo v tichu lesa nám dodá energii a chuť do života.  

Jsem milovníkem kávy a zastávám názor, že kvalitní kávy není nikdy dost, a proto často ráda spojuji šálek kávy s pobytem v přírodě. Každé ráno si uvařím kávičku a s kouřícím hrnkem vyrazím do zahrady. Usadím se do svého pohodlného křesílka a jen tak jsem . . . v přítomném okamžiku . . . uprostřed zeleného mikro světa pozoruji co je nového u štěbetajících sýkorek, pozdravím brhlíka, obdivuji barvy pilného strakapouda, zamilované hrdličky, lehkost a krásu barevných motýlů, tajemnost vážky . . . je toho tolik, co se kolem nás ve světě přírody stále děje.   

Říkáte si: „To by se mi líbilo, ale na to už mi vážně čas nezbývá“, nebo „No jo, jenže já nemám zahradu“. Na pozorování přírody, stačí pár stromů uprostřed velkoměsta nebo malý parčík, i tam je spousta ptáků a jiných zvířat. Stejně tak není třeba nějaké extrémní množství času. Stačí pár minut denně, které pozorování, objevování, spočinutí v přírodě věnujeme. Deset, patnáct minut denně posezení a pozorování v přírodě, třeba o polední pauze v práci v blízkém parku, cestou z práce, nebo v podvečer, když jdeme venčit našeho hafana, nás naučí zklidnit naši často přetíženou mysl. Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě (stačí i posezení mezi květinami na balkoně) prostřednictvím našich smyslů také výživu našemu tělu v podobě produkce hormonů, které mají přímou spojitost s posilováním imunity. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Příroda vyrovnává tyto elementy v nás zcela přirozeně. 
​
Dalo by se tedy říct, že příroda může být skvělou náhradou za tabletky na zklidnění, či bolest hlavy ze stresu a přetížení. Každý to známe, období, kdy nestíháme a potkáváme se sami se sebou. Přestože na nějaké úrovni víme, že je nejvyšší čas zpomalit, stále držíme nohu na plynu a pijeme jedno kafe za druhým, abychom se udrželi v bdělém stavu. V tu chvíli začínají naši zvířecí parťáci zlobit, nedej bože mít zdravotní potíže. S notnou dávkou sarkasmu si říkáme: „tak přesně tohle mi ještě chybělo“. Přitom řešení je tak snadné. Zastavit se. Mám na mysli vnitřní zastavení. Uvolnění vnitřního napětí v těle. Podaří-li se nám to, pak se tělo může vrátit do rovnováhy, stejně jako náš život.

​Zvířata jsou nejlepším ukazatelem naší vnitřní rovnováhy, neboť jsme-li v pohodě mi, pak jsou v pohodě i ona a naopak. Stačí jim naslouchat, jak těm doma, tak těm v přírodě. Příběhy, že to funguje bych zaplnila celou knihu. Naposledy před pár týdny, kdy jsem přeslechla svou 14 měsíční německou dogu Love i koťata Jitřenku a Siria, když jsem je okřikla, že jejich způsob hry je zcela nevhodný, aby mi nutnost zastavení následně připomněla divoká příroda.
​
Měla jsem za sebou několik bláznivých dnů a doslova jsem vlítla do lesa, abych dopřála Love něco pohybu a lesních novin. Namísto rozjímání a radování se z procházky jsem přehazovala tunu myšlenek tížících mou hlavu z jedné strany na druhou, ovšem bez valného úspěchu. S pocitem nejvyšší důležitosti jsem se v hlavě snažila vyřešit všechny problémy světa a rychlost myšlenek bych směle přirovnala k čtyřproudé dálnici v plném pohybu . . . hučení dálnice přerušil jen tu a tam nějaký cvrkot. Po chvilce jsem si uvědomila, že onen cvrkot byl doslova ptačí křik hejna sýkorek, poskakujících všude na větvích kolem mě a mé hlavy.  Tancovali ve větvoví stromů v takové blízkosti, že stačilo jen natáhnout ruku. V oněmělém úžasu jsem se zastavila a pouze hleděla na tu krásu a rozmanitost těchto drobných štěbetajících ptáčků. Uvědomila jsem si marnost svého myšlenkového kolotoče a po hukotu v mé hlavě nebyla ani památka. Byl pryč. Byla jsem jen já, sýkorky a opodál větev táhnoucí Love. Všechen spěch, stres a napětí byly ta tam. Sýkorky mi pomohli vrátit se spět k sobě samé, do svého nitra a do své rovnováhy. Jen já, Love, sýkorky a magie lesa.
​
Ptáci a jejich řeč jsou vůbec úžasná záležitost. Zastavíme-li se někde uprostřed zeleně a dopřejeme-li si chvíli, abychom ptáky pozorovali a naslouchali jim, pak můžeme vidět ptáčky nejrůznějších druhů, jak jsou v neustálém rozhovoru. Jejich přežití závisí na neustálé pozornosti všemu, co se děje okolo, a tak můžeme slyšet jejich švitoření a téměř nekončící rozhovor, třeba když hledají potravu: „jsi tam?“ . . . „ano, jsem tady“ . . . „a co ty, jsi tam?“ . . . „ano, jsem“ . . .  „a ty?“ . . . . a tak stále dokola v jakémsi uklidňujícím rytmu. Jejich pozorování a naslouchání tomuto rytmickému toku ptačí řeči je tak uvolňující. Vyzkoušejte to!

Pozorujeme-li ptáky a přírodu, nasloucháme-li jen tak šumění trávy či nečekaným zvukům lesa, spojujeme se svým nitrem, se svým srdcem. Naše tělo se zklidňuje, hladina cortizolu (hormon stresu) klesá a tělo má větší prostor pro relaxaci a regeneraci. To nám dodává více energie a zvládneme tak více aktivit.
​
Vyrážejte do přírody a zeleně co nejčastěji. Nyní, kdy nastává období podzimu, je k tomu skvělá příležitost – houbaření. Načerpáte energii, budete se svými blízkými, váš hafan si užije nové zážitky, a ještě při tom přinesete domů úlovek v podobě košíku hub. Nezapomeňte při tom vnímat všemi smysly – pozorujte, naslouchejte, dotýkejte se. Když kolem vás najednou z ničeho nic, jako mávnutím proutku ztichne les, že uslyšíte tlukot vlastního srdce, začněte hledat. Blíží se nebezpečí shora, nebo po zemi? Během dne je to nejčastěji nějaké káně, či jiný dravec, který hledá potravu. Možná postupně zjistíte, že ptáci mají jiný varovný signál pro nebezpečí shora a jiný pro blížící se nebezpečí po zemi. Při pečlivém a dlouhodobém pozorování zjistíte, že podle ptačího zvuku lze rozeznat dokonce konkrétní zvíře - zda se blíží lasička, liška, nebo káně. Zvířata a příroda hovoří neustále, stačí pouze naslouchat.

​Nejlépe se naslouchá někde v lese, na zahradě, nebo v městské zeleni. Je třeba si najít „své“ místo a jen se dívat. Ideálně každý den na pár minut. Já začínala před třemi lety ve své zahradě a dělám to dodnes. Každý den, v nejrůznější denní dobu vždy na 20-30 minut. Z počátku jsem viděla „jen“ ptáky létající z větve na větev. Postupem času, jsem pak začala vidět víc. Začala jsem vidět určitou dynamiku v probíhajícím dění, v různých denních hodinách, v různých ročních obdobích. Postupně se mé smysly bystřily - mé oči začaly reagovat na sebemenší pohyb, začala jsem vnímat spolupráci mezi ptačími druhy, či různé reakce v různých situacích – červenku ohlašující kočku na lovu, kosa, který ze země „vyskočil“ na nejbližší větev a počkal, dokud sousedovic kocour neprošel zahradou na své cestě za jiným dobrodružstvím, než lov onoho kosa. Ten hned, co kocour zmizel z dohledu opět slétl na zem, aby si dal k snídani potřebnou dávku červíků a žížal.

Přítomnost zvířat je jako zázračná medicína. Když jsme s nimi, tak alespoň na malou chvíli mizí naše starosti. Jejich přítomnost a výzva k nejrůznějším aktivitám, nás přirozeně přimějí být v přítomném okamžiku. Odložit minulost a přestat se zabývat budoucností. Zvířata nás sobě vlastním, často hravým, způsobem nutí a učí být teď a tady.   

Ve společnosti zvířat se dostáváme sami k sobě. Tělo produkuje endorfiny, hormony štěstí a naše tělo se přirozeně dostává do harmonického stavu. Naše srdce zpomaluje do své přirozené frekvence a ladí se s frekvencí země, tedy s frekvencí zlatého řezu. Já osobně tento stav nazývám blažeností. Je to stav jakési tiché vnitřní radosti. Čím častěji jsem v přítomnosti zvířat a v přírodě, tím rychleji se do tohoto stavu blaženosti dostáváme.
​
Až příště vyrazíte do lesa, nebo do nedalekého parku, mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
​Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy, radosti a energie do života ať už s tímto cvičením či bez!

. . . zpívají v jedné staré písničce Waldemar Matuška s Olgou Blechovou. Jakpak by ne! Možná právě ten povznesený stav zažíváte, nebo ve vzpomínkách vylovíte tu na svou první lásku . . . člověk je zamilovaný, blažený duchem. Svět je plný radosti a všechny strasti a starosti života se zdají být, slovy klasika, „pouhým bzukotem mouchy kolem uší“.
​
Komunikace se zvířaty mě naučila, tedy abych byla úplně přesná, zvířata mě naučila, že pro komunikaci s nimi je láska spolu s radostí a respektem, základním předpokladem. Milujeme-li zvířata, pak jsme na půl cesty tam. Pokud nás to navíc baví, pak to půjde lehce a zbývá už jen vzájemný respekt k potřebám toho druhého i svým.  Mezidruhovou komunikaci mnoho komunikátorů nazývá jazykem srdce, neboť základem pro telepatickou komunikaci je právě spojení srdcí.  Jsem přesvědčená, že to platí i v komunikaci mezi lidmi. Ať  už vědomě či nevědomě mezi  sebou komunikujeme na úrovni srdce. Zůstaneme-li u vzpomínky na první lásku, pak mi dáte za pravdu, že v tu chvíli se svět stává překrásným místem k žití.  K lidem máme tak nějak blíž, máme pochopení pro věci, které nás dříve rozčilovali, problémy se jakoby zázrakem řeší sami a život je zkrátka báječný. Naše srdce je ve stavu koherence, tedy v naprosté, hluboké rovnováze. Koupe se ve štěstí. Tělo, mysl a duše jsou jedním.  Je to okamžik, kdy se začínají dít zázraky. Otevírají se nám dveře k sobě, do komunikace se zvířaty, se světem kolem sebe, se stromy, s rostlinami, se zvířaty  . . .
​
Jak si udržet propojení srdce, těla a mysli?
To, co nám často brání spojit se s naším srdcem a žít požehnaný a radostný život i ve chvílích, kdy zrovna nejsme do někoho zamilovaní, nebo přijdou-li deštivá období života, jsou naše vnitřní strachy. Strachy pramenící z nejrůznějších zranění, nastřádaných  během naší cesty životem. Strachy, které nám brání naslouchat svému srdci a projevit svou autenticitu.
Být v srdci znamená být tím, kým opravdu jsme - zářivou bytostí. Bohužel, naše člověčí touha po dokonalosti a nových technologiích nás postupně oddělila od spojení s přírodou. Zapomněli jsme na svou podstatu. Na to, že jsme překrásné,  zářivé bytosti, které jsou dostatečné a dokonalé takové, jaké právě jsou v situaci, ve které se právě nachází. Během své pozemské pouti jsme zapomněli na spojení s energetickou částí nás samých. Sami sebe jsme „uvěznili“ pouze do fyzického světa. Nyní se nacházíme v úžasném přechodovém období věků, kdy možná můžeme vnímat chaos, ale zároveň příležitost rozpomenout se na svou přirozenost a božskou podstatu. Spojení s přírodou a zvířaty, komunikace s nimi, nám pomáhá vzpomenout si na naše hvězdné kořeny. Jsou to právě zvířata a příroda, kdo nám ukazuje cestu návratu zpět ke své autenticitě. Cestu propojení s hloubkou svého srdce a opětovného nabytí ztraceného vědomí sebe sama. Učí nás poznávat nejrůznější stránky naší osobnosti a to nejen ty láskyplné, úžasné a skvělé, ale i ty, které bychom raději neměli. Leč i vztek, naštvání či smutek jsou naší neoddělitelnou součástí. Každý z nás má své stíny a naši zvířecí kamarádi nás je učí objevovat, rozpoznávat, pochopit, že jsou naší plnou součástí. Ukazují nám možnosti, jak jim nepodléhat, ale umět s nimi pracovat. Zvířata nás milují takové jací jsme, s nimi si dovolujeme být sami sebou bez her a přetvářek. Zvířata nás nikdy nesoudí, proto je nám s nimi tak příjemně, a proto často můžeme slyšet„mám raději zvířata než lidi“.

​Zvířata nás učí radovat se z maličkostí . . .
Ne jenom ta milovaná a opečovávaná, ale i ta, která měla méně štěstí a skončila nechtěná, opuštěná a zapomenutá  někde v útulku. Právě ta mohou být pro nás obrovskou inspirací, že i přes nepřízeň osudu se dokážou ze života radovat. Třeba když je někdo přijde vzít na chvíli ven na procházku. Namísto, aby celou procházku přemýšleli nad tím, že za chvíli zas budou muset zpět do kotce, užívají si každou buňkou svého těla radost přítomného okamžiku. Honí se za motýlem, nebo jen tak volně běhají po louce a zkoumají svým čenichem události a život lučních obyvatel.  Jindy jim ke štěstí stačí pár slunečních paprsků, které na chvíli zasvítí do jejich útulkového příbytku. Jen tak se natáhnou a čerpají životadárnou energii zářivého zlata na obloze.
Zvířata jsou v neustálém spojení s přírodou a vesmírem .  Žijí přítomným okamžikem, jsou ve svém středu, ve svém srdci. Stejně jako mi lidé prožívají emoce. Jsou smutní i veselí, prožívají radosti i nervozitu , vztek a rozmrzelost, strach.  Na rozdíl od nás lidí však emoci prožijí v daném okamžiku a už o ní dál nepřemýšlí. Samozřejmě dostanou-li se do situace, ve které se v minulosti již vícekrát necítili komfortně či dokonce měli strach, bude se tato emoce opakovat, ale pomine-li důvod ke strachu, žijí dál život plný zábavy a radosti. Nepřemýšlí nad tím, že včera byla bouřka a opravdu se hodně báli a co když přijde dnes, zítra, za týden . . . znovu? Už slyším námitky, že nemusí  řešit hypotéky , splátky na auto, nepříjemného šéfa či protivného souseda „naschválistu“ . . . leč . . . vězte, že jejich zvířecí starosti mají pro ně stejnou váhu, jako ty naše člověčí pro nás. Začneme-li, po vzoru zvířat, být více ve svém srdci, namísto ve své mysli, pak je jisté, že do našeho života vstoupí více radosti a pohody.

Přítomnost je cesta . . .
Věnujeme-li zvířatům či přírodě svou plnou pozornost namísto přemýšlení: „co ještě musíme udělat, zařídit, připravit . . .“, pak se téměř okamžitě dostáváme do pohody a radosti. Zcela přirozeně a bez usilování. Nevěříte? Vzpomeňte si na své dětství, nebo zkuste pozorovat děti či zvířata při hře. Vždy jsou plně zaujati tím, co dělají. Nic nedělají na půl. Jsou zcela pohlceni přítomným okamžikem. Zkuste si to! Třeba pozorujte mravence v mraveništi, nebo si najděte aktivitu ,která vás opravdu baví a uvidíte, že čas přestane existovat. Když nás něco baví, věnujeme tomu plnou pozornost. Pouze jsme! V přítomném okamžiku, v plné pozornosti tomu, co nás zajímá. To je chvíle, kdy jsme ve spojení se svým srdcem, naše tělo je uvolněné, produkuje endorfiny a „opravuje“ v těle vše, co je třeba. Bohužel si podobné aktivity většina lidí dovoluje jen zřídka. Vždy máme pocit, že je v životě něco důležitějšího, co nás sice nebaví, ale je to třeba či „je to tak správně“. A tak dny ubíhají a mi jsme čím dál více otrávení, rozhodí nás každá maličkost a jsme nespokojeni se svým životem, sami se sebou. Nikdy není pozdě to změnit. Zkuste to! Rozhodněte se! Najděte si něco, co vás baví a věnujte se tomu alespoň jednou týdně.  

Ukazují  nám cestu do srdce . . .
Nemusíte být zrovna  komunikátor se zvířaty, abyste se zvířaty nechali inspirovat či vést. Zvířata k nám hovoří třeba srze změnu chování či nemoce. Z mé zkušenosti nemoce u zvířat zrcadlí to, co máme ukryto v našem nevědomí. Napadá mě příběh jedné paní, která stále řešila nemoci u svých psů a nechtěla vidět, že její vnitřní a hluboká potřeba péče, starosti a především sebe obětování se způsobovali, že  její psi, aby tuto její nevědomou touhu naplnili, měli stále nové a nové zdravotní potíže. Stačilo pouze uvidět tento svůj vnitřní „program chování“ a uzdravit zranění, ze kterého pramenil a bylo po nemocech.
Nasloucháme-li svému srdci, vždy víme, co je třeba. Většinou víme, kde sedí žába na prameni, ale není zrovna v naší  moci to změnit. Pokud zvířata zrcadlí naše podvědomé programy, vyvstává tedy otázka, zda bude mít zvíře stále stejný problém, dokud jej nevyřešíme. Samozřejmě „uzdravit“ situaci harmonizací svých emočních nastavení je nejrychlejší a nejefektivnější. Pro začátek však stačí, když si danou skutečnost uvědomíme a přiznáme si pravdu. Zvířata chtějí, abychom byli šťastní a hledají způsob, jak nás tam „dotlačit“. Někdy je to drama, jindy dokonce děsivé, často však skotačivé.  Chtějí od nás, abychom byli autentičtí, abychom našli svou vlastní pravdu a přirozenost! Poznat sebe sama do hloubky. Co známe, toho se přestáváme bát, začneme k tomu mít vztah a čím více stránek obávaného poznáme, tím vřelejší vztah k tomu máme.

„Naším nejhlubším strachem není to, že nejsme dostačující. Naším nejhlubším strachem je, že jsme mocní nad hranice měřitelného. Je to naše světlo, nikoliv naše temnota, které nás děsí.“ , pronesl Nelson Mandela ve své inaugurační řeči. Myslím, že v tom je hluboká pravda, neboť většina z nás hbitě vyjmenuje své nedostatky, ale jen s obtížemi své přednosti, dovednosti a dary, a přesto je často nevědomě záříme a rozdáváme do svého okolí. Svou bezpodmínečnou láskou, kterou k nám mají, nás zvířata učí být ve svém srdci a umět mu naslouchat.  
Dovolte si více setrvávat ve svém srdci, zářit svou vnitřní krásu a vězte, že srdce nekřičí, ale tiše čeká, až jej uslyšíme.

Vyhřívat se na sluníčku a oddávat se jeho teplým paprskům jako kočka, jen tak lelkovat v trávě, hrát si na honěnou v povětří jako ptáci, či dovádět ve větvoví stromů jako veverky . . . nebo prostě v tichu hledět do krajiny a šťastně se nudit. . . kdy naposledy jste si něco podobného dopřáli?
​
Jestli zvířata něco opravdu umí, pak užívat si každý okamžik života. Vědí, jak důležitá je rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem, a tak po tvrdé práci obživy a získávání potravy, přichází čas radovánek a odpočinku. Jsou si vědoma, že energie a její obnova je zásadní nejen pro přežití, ale pro život samotný, pro život v radosti. Vždy naslouchají svému tělu a tomu, co potřebuje. Jsou-li raněná, odpočívají stranou v bezpečí své nory či úkrytu. Mají-li za sebou lov, pak je-li úspěšný, naplní si bříška k prasknutí a dopřávají si odpočinek pro dokonalé zažití. Není-li úspěšný, pak se odpočinek stává přímo nutností, aby nasbírali sílu pro ten další.
Schopnost naslouchat svému tělu, kdy potřebuje odpočívat, nebo kdy je čas zábavy, jsme my lidé na své cestě za dokonalostí poněkud zapomněli. Rychlá doba nás nutí k neustálým výkonům – v práci, ve sportu, být dokonalou matkou, dokonalým otcem, manželkou, manželem . . . Ve všech oblastech od sebe vyžadujeme dokonalost. Nové, stále dokonalejší technologie nám na jedné straně usnadňují život, na druhé nás často odvádí od života skutečného, opravdového a reálného. Oddělují nás od přírody a v konečném důsledku od nás samých. Richard Louv, autor knihy Princip přírody (The Natur Principle), řekl: „Čím více vyspělejší technologicky se stáváme, tím více potřebujeme přírodu.“ V této jedné větě je více pravdy, než si možná můžeme zahlceni miliony aktivit uvědomovat.
Pobyt v přírodě a vnímání zvířat kolem sebe je pro člověka zásadní. Svou přítomností nás neustále učí. Často stačí jen pár minut v přírodě denně. Třeba někde v parku, nebo na autobusové zastávce, kde se na chvilku, u javorového stromu, ponoříme sami do sebe a budeme pouze pozorovat sýkorky, jak si povídají . . . nebo se zastavíme při cestě z práce na okraji parku a na pár minut se zahledíme na veverky v korunách stromů, či naši pozornost přitáhnou labutě s mláďaty a kachny na nedaleké řece.

​Pobyt v přírodě a vnímání zvířat kolem sebe je pro člověka zásadní. Svou přítomností nás neustále učí. Často stačí jen pár minut v přírodě denně. Třeba někde v parku, nebo na autobusové zastávce, kde se na chvilku, u javorového stromu, ponoříme sami do sebe a budeme pouze pozorovat sýkorky, jak si povídají . . . nebo se zastavíme při cestě z práce na okraji parku a na pár minut se zahledíme na veverky v korunách stromů, či naši pozornost přitáhnou labutě s mláďaty a kachny na nedaleké řece . . .

Stačí jen pět, deset minut denně a uvidíte, že váš život bude o maličko radostnější. Spojení s přírodou a pobyt v ní významným způsobem snižuje hladinu stresu běžného života. Fyzický pobyt v přírodě ať už v lese, v parku, nebo jen mezi několika stromy uprostřed betonového města, spouští v těle přirozenou produkci vitaminu P. Zároveň dochází k poklesu hormonu stresu – kortizolu, který je sice užitečný při řešení stresových situací, ale zůstáváme-li ve stresu dlouho, pak se stává naším nepřítelem, neboť jeho zvýšená hladina zabraňuje produkci stejně důležitého hormonu – melatoninu. Ten zajišťuje našemu tělu klidný a regenerující spánek. Právě spojení s přírodou a jejími obyvateli je nejrychlejší způsob, jak se ve vypjatých a dramatických situacích všedních dnů rychleji vracet do rovnováhy sobě vlastní. Pár minut denně zastavení a pozorování živoucího světa přírody kolem sebe nám dodá energii a pomůže s obnovou těla na všech úrovních našeho bytí - mentální, fyzické, emoční i spirituální, mnohem rychleji než třeba posilovna, či jiné sportovní a odpočinkové aktivity.
​
Pozorujeme-li zvířata, pak zjistíme, že nastane-li potřeba odpočívat, všechna rozhodnutí mohou počkat, dokud únava a vyčerpání nebudou uzdraveny a energie opět obnovena. Uvědomíme si, jak je důležité najít ve svém životě rytmus a sladit jej s rytmem přírody. Tento princip znali a dodržovali naši předkové. Ještě před 100 lety žili v souladu s ročními cykly. Vstávali s kuropěním, když slunce nesměle vystrčilo první paprsek a svůj den končili za klekání, kdy ponocný rozsvěcoval první lampy. V zimě pak více odpočívali a spali, aby na jaře byli plni síly do dalšího ročního koloběhu. Často si po práci sedli a jen tak pozorovali krajinu a zvířata v ní. Dokázali neomylně poznat, kdy přijde déšť či bouřka bez předpovědi počasí a podle chování zvířat a přírody rozpoznali, jaká bude úroda a na co je třeba se připravit. Ne, nebojte se, není to agitace, abychom se vrátili o 100 let zpátky. Spíše si dovolme inspirovat se a najít si vlastní cestu k rovnováze pomocí spojení s přírodou a jejími rytmy.

​Kdo má doma kočku či jiné zvíře ví, že poměrně velkou část dne věnuje odpočinku a péči o sebe. Nahlédneme-li do života lvů, pak zjistíme, že prospí většinu dne. Díky kvalitnímu odpočinku jsou pak jejich akce a rozhodnutí bleskově rychlá. Odpočinek je také nejlepší medicínou a způsobem, jak se spojit se svým nejhlubším věděním.  Šamani praví, že „Rajské vědomí začíná uvnitř nás samých“ a odpočinek v přírodě, nebo třeba jen vycházka se psem do městské zeleně či lesa, přirozeně otevírá naše spojení s přírodou i se sebou samými. Vstoupíme-li do přírody vědomě, tedy opustíme-li na danou chvíli své myšlenky a pouze se oddáme přítomnému okamžiku, začnou se dít zázraky. Buňky v našem těle se probudí a rezonují s rytmem planety. Tělo, mysl i duch se stávají jedním a životní dramata se začnou sama rozplétat a uzdravovat.

Řešíme-li nějakou náročnou situaci, pak nejlepší způsob je se na to pořádně vyspat, dočerpat energii a důvěru v sebe sama, a pak se dané otázce znovu věnovat. Zábava a odpočinek nám umožňují vracet se k našim úkolům s lepší perspektivou a obnovenou energií. Půjdeme-li pro inspiraci ke zvířatům, pak zjistíme, že výdejem energie šetří. Stačí v parku pozorovat ptáky a uvidíte, že nedělají zbytečný pohyb. Vědí, že rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem jsou nezbytné. Vědí, jak moc je odpočinek a udržení si energie důležité, aby byli připraveni na jakoukoliv životní situaci.
​
Spojení s přírodou a třeba pouhé pozorování právě zmíněných ptáků – jak se namlouvají, jak hledají potravu, jak si brání své teritorium, jak o sebe pečují, jak eliminují nebezpečí atd., nám pomáhá žít více v přítomnosti. Pomáhá nám to uvolňovat rychleji stres, zvyšuje schopnost učit se a lépe zvládat náročnost současného každodenního života. Zkuste si každý den najít deset minut a zajít někam do parku, nebo jen tak koukat z okna do zeleně. Jen se na deset minut zastavte. Tělo vám samo řekne, jak vytvořit vztah s přírodou, začnete-li do ní pravidelně chodit. Už po pár dnech pravidelného rituálu spojení s přírodou na svém těle poznáte, že se cítíte lépe i fyzicky, budete lépe spát a cítit více energie. Váš život bude o něco veselejší a možná se stanete inspirací pro další lidi ve svém okolí. Zvířata jsou nejlepší učitelé, kteří nás berou do vyššího stavu vědomí a otevírají naši intuici. Chcete-li otevřít svou mysl, pomohou vám, zvláště chcete-li se spojit s přírodou. To je způsob, jak nás zvířata inspirují a jak každý z nás může přispět tím, že se bude cítit lépe a žít ve větší radosti, aby tento svět byl zase o krapítek krásnějším místem k žití.

​Případů, které ukazují, že nám zvířata rozumí, bychom našli u jejich lidských společníků nekonečně. Zvířata, na rozdíl od nás lidí, jsou stále v plném spojení s přírodou. Jsou neustále "na příjmu". S rozvojem civilizace to byl člověk, který ztratil, nebo spíše zapomněl slyšet a naslouchat. I když . . . mám mnoho příběhů pečovatelů zvířat o komunikaci s nimi. Žijeme-li s našimi mazlíčky, většinou se, ve větší či menší míře, slyšet naučíme. To když chtějí jít na procházku, když se chtějí pomazlit, najíst, či si hrát. Co myslíte, je to vždy náš nápad vypravit se na vycházku, nebo dát hafíkovi, čičině nebo papouškovi nějakou tu mlsku? Jasně většina z nás si myslí, že ano. Ale jak víte, že vám jen váš čtyřnohý kamarád neposlal informaci: "je čas na zábavu", nebo "co mi tak dát ten mňamózní pamlsek, který jsi mi včera koupil"? Postupem času a praktikováním komunikace se zvířaty jsem přišla na to, že jsou to často zvířata, kdo mi připomíná, co je třeba a co právě chtějí.

Připustit, že zvířata s námi opravdu komunikují, může být pro mnoho lidí takřka nemožné. Z mé zkušenosti skeptici zbystří, až když dostanou skutečné, faktické informace, které dotyčný komunikující se zvířetem nemohl vědět. Pomáhala jsem hledat kočičku, která utekla. Abych pravdu řekla, dodnes nevím, kde tito lidé bydlí. S majitelkou, která mi zavolala na čísi doporučení, jsme komunikovaly pouze po telefonu. Manžel byl velmi skeptický, ale když mu manželka předala poměrně přesný popis jejich zahrady (kde se číča ukrývala), vzal komunikaci na milost. Předně je třeba uvést, že komunikace se zvířaty je o přesném významu sdělení od zvířete tzn. o "pouhém" předání informací, bez "překladu", co to znamená. Informace od zvířat mi často nedávají smysl. Ten však většinou přijde až s vysvětlením majitele, kterému to naopak může dávat smysl zcela jasný. 

Oblast komunikace se zvířaty, které se já osobně věnuji nejraději, je ta pro zábavu, kdy není tlak na výsledek, jako je tomu třeba v případě hledání ztraceného zvířete. Jednak zábavný způsob je nejlepší cesta, jak se v komunikaci trénovat a navíc to člověku přináší radost, zábavu a často i poučení. Vzpomínám si na jeden příběh, když jsem odlétala z Afriky, konkrétně z malinkatého letiště v severovýchodní části JARu, Hoedspuritu. Celé letiště je tvořeno jednou přepážkou se dvěma úředníky na odbavení, jednou čekací halou velikosti velkého obývacího pokoje, na který navazuje příjemná zahrádka se stolečky jako v kavárně, lemovaná na protější straně druhým obrovským obývákem, který tvoří odletovou halu. Na zahrádce jsou, kromě míst k sezení, také krásné vysoké vzrostlé Feever trees (horečkové stromy), kvetoucí květiny jakéhosi kaktusového a plazivého typu, spolu se stromovými keři. Samozřejmě nechybí ani krámeček se suvenýry a opravdu skromná kantýna. Krásné na tomto letišti je, že čekání vám zpříjemňuje pozorování ptáků na stromech, nebo tu a tam nějaká ta ještěrka. Třešničkou pro milovníky zvířat, jsou pak všudepřítomní kočkodani, kteří se vesele prohánějí ve větvoví stromů  . . . nenechte se však jejich roztomilostí zmást . . . při těchto svých akrobatických kouscích hledají snadnou potravu z košů, nebo od nepozorných cestujících z tašek, či ze stolu. Tento opičí způsob obstarávání potravy může probíhat i poněkud nevybíravým způsobem, neboť jakmile dáte opičákovi jednou potravu, či si ji necháte vzít dostáváte se v opičí hierarchii pod něj a má na vaši potravu právo vždy.

​V reálu to znamená, že opice má plné právo na veškerou vaši potravu a to za všech okolností, tedy i s hrozbou trestu, pokud mu potravu nedáte. Neznalost tohoto opičího potravního systému, pak samozřejmě vede k mnoha nepříjemnostem ve styku s člověkem, který se chce o svou potravu podělit ať již dobrovolně či nikoliv. ​Zpět k mému příběhu komunikace s kočkodany. Kromě pozorování opic mi čekání zpříjemňovala káva a pražené mandličky. Ty volně leželi na stole vedle kávy a pro jednoho z přítomných kočkodanů se staly velkým lákadlem. Usazen na kameni hned vedle mě hodnotil situaci. ​Ano mohla jsem celou situaci vyřešit tím, že mandle prostě schovám a nebudu provokovat.  Ale tohle byl přesně ten okamžik, kdy mě komunikace se zvířaty baví, protože je to zábava, stejně jako ověření, že opravdu funguje. A tak jsem ve své mysli mluvila vnitřním hlasem k milému kočkodanovi. Bez sebemenšího zaváhání, nebo snad dokonce potřeby nakrmit to roztomilé zvíře, jsem mu sdělovala, že mandle, které leží na stole jsou moje a rozhodně se o ně nemíním s nikým, ani s ním, dělit. I když to byla zábava, sdělení, že si svou potravu nekompromisně chráním, jsem myslela naprosto vážně. Zvířata totiž poznají, pokud by ve sdělení byla jen špetka nejistoty, pochybností nebo náznak žertování. Několik těchto slov stačilo, aby šel kočkodan hledat něco k obědu někde jinde. Za pár minut jsem ho viděla na stromě, jak baští jablko.

​​Je tu od nepaměti. Komunikace se zvířaty. Na počátku u pradávných civilizací světa byl vztah mezi Bohem, zvířaty a smrtelníky plný respektu, úcty a lásky. V mnoha legendách o stvoření světa hrají zvířata důležitou roli. V Severní Americe to byla kachna, která přinesla Stvořiteli písek ze dna moře, aby mohl vytvořit zemi. Stvořitel sám, se pak stal kojotem. Jeden z mnoha Afrických příběhů zase vypráví, jak Velká Matka Země stvořila slona, hrocha a nosorožce, aby jí pomohli rozdupat tvrdé kameny a vytvořit úrodnou hlínu pro růst rostlin. V Bibli Bůh vytvořil zvířata, aby člověk nebyl osamocený a měl společníky.

Ve všech příbězích člověk a zvířata žili v harmonii. Zdá se, že čím civilizovanějším se člověk stal, tím více se oddělil od přírody. Komunikace se zvířaty nám pomáhá vrátit se zpět k přírodě. Dostat se znovu do kontaktu s naší přirozeností a spojit se s naším přirozeným Já.

Komunikace se zvířaty je schopnost, se kterou se každý z nás narodil. Když jsme byli děti, byla naší plnou součástí. Ale postupem času, kdy nám dospělými bylo říkáno „co si to vymýšlíš, nebo, co to říkáš za hlouposti“, jsme tuto schopnost zapomněli.
Zvířata a příroda však tuto schopnost stále mají. Vnímají každou naši myšlenku, každý náš pocit. Komunikace s nimi nám pomáhá překročit naši oddělenost. Oddělenost od zvířat, od přírody, od země, od vesmíru.

Otevřeme-li se možnosti mezidruhové komunikace a rozpomínání si na svou schopnost ukrytou v našem srdci, začneme více rozumět a chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem,  v určité situaci. Protože komunikace s nimi není o naší představě o tom, co si myslí, nebo jak se cítí podle toho, co nám říká naše logická mysl, podle toho, co jsme se naučili z knih. Komunikace se zvířaty je především o přesném významu, jejich myšlenek a pocitů. Tedy o tom, CO DOOPRAVDY VIDÍ, NEBO CÍTÍ. Je to o vidění světa z jejich perspektivy. Cítit, jaké to je být v jejich kůži.

Když se znovu naučíme komunikovat s nimi, budeme mít lepší porozumění, co zvíře v životě vidí a zažívá a budeme pak schopni mu lépe pomoci, nebo s ním žít ve větší harmonii. Rovněž budeme mít větší porozumění k divokým zvířatům a přírodě. Přestaneme jim dominovat a bojovat, ale začneme s nimi žít ve větším souladu a souznění. Začneme vytvářet více prostoru zvířatům i přírodě a skrze ně pak můžeme udělat zem lepším místem pro život.

​Je vzácnější než sněžný himálajský leopard a bělejší než polární medvěd z Aljašky. Řeči o jeho existenci se v afrických tradicích předávají vyprávěním z generace na generaci již po staletí a je pouze jedno místo na této planetě, kde jej lze spatřit ve volné přírodě – Timbavaati v Jihoafrické republice. Říká se mu bílá hvězda Jižní Afriky a je s ním spojeno mnoho tajemství. Řeč je o bílém lvu.
 
Tento příběh začal před dlouhou, dlouhou, řadou let v pradávné minulosti a dost možná ještě dříve, kdy afričtí stařešinové předpověděli zrození posvátné bílé lvice, která bude matkou, královou, jež povede návrat bílých lvů zpět do divoké přírody.  Jak bylo předpovězeno, tak se také stalo.
24. prosince 2002 se ve jihoafrickém městě Betlémě narodilo mládě bílé lvice. Až o něco později dostala předurčené jméno Marah - v půdobním jazyce afrického kmene Shangaan „Matka Boha Slunce“.  Cesta z kempu pro chov lvů na trofej do divoké přírody však trvala dlouhé čtyři roky. Za tu dobu ani ona, ani její tři koťata, jež mezitím porodila, nespatřila parsek denního světla, jen temnotu své podzemní kobky. Až v roce 2006, po dlouhém boji s africkými úřady a mnoha soudních utkání Lindy Tucker, zakladatelky Nadace na ochranu bílých lvů, prvně spočinuy jejich tlapy na prašné půdě africké divočiny, jejich překrásné modré oči prvně uzřely záři slunce a jejich sněhově bílá srst ucítila teplo jeho paprsků. 
 
Stejně jak bylo předpovězeno zrození lvice, tak i Lindy cesta byla předurčena a i její začátek byl více než dramatický. Jedné temné africké noci se spolu s několika přáteli ocitla v pařezem zaklíněném autě, obklopena smečkou lvů. V hrůze čekali na jistou smrt, když  se jako zázrakem zjevila Maria Khosa, africká sangoma, nazývaná také Královna lvů. Zní to neuvěřitelně, ale Maria Khosa klidným krokem prošla mezi řvoucími lvy a zachránila Lindu i její přátele. Tento svůj dramatický a dech beroucí příběh, který odstartoval její životní cestu s bílými lvy, popisuje Linda detailně ve své knize Mystérium bílého lva.
 
Od setkání Lindy s Marií Kosou, do doby, kdy mohlo být naplněno proroctví afrických šamanů, však uplynulo ještě mnoho let a bylo třeba vybojovat mnoho bitev. Podařilo se! Marah a její tři koťata – Letaba, Regus a Zihra mohli volně kráčet africkou divočinou. Z temnoty do světla! Z věznění do svobody. Tolik souvislostí, až se člověku tají dech. I lidstvo je na prahu nového věku, kdy se znovu rozpomíná na svou vnitřní záři a svobodu srdce. Stejně tak spojení s časem zrození Krista, který byl mimo jiné nazýván i lvem z Judei, stojí za zamyšlení. Vánoční čas je pak dobou spočinutí a propojení s bytostmi našemu srdci blízkými, ať už jsou to lidé či zvířata. Je to doba usebrání v tichu a temnotě, abychom se s příchodem roku opět začali otevírat vnějšímu světu a nechali do něj proudit více světla, které drobnými krůčky nabírá na své síle.

​Timbavaati v Jižní Africe je skutečně jediným místem na celém světě, kde se rodí bílí, modro-ocí lvi, kterým se také říká „hvězdní lvi“. Pro afričany jsou hvězdní lvi darem Boha Slunce.
Bílý lev není albín, jak se mylně předpokládalo ještě před pár desítkami let. Jedná se o genetickou raritu, tzv. leucisum, která se vždy váže unikátně pouze k jediné endemické oblasti na světě.
Zatímco zprávy o bílých lvech se poprvé objevily v roce 1930, nebyli vědci schopni zdokumentovat jejich oficiální existenci až do roku 1975. Do dnes není vědecky zcela jasné, kdy bílí lvi osídlili naši planetu, ale v každém případě, se to stalo teprve nedávno. Tento fakt, zůstává i nadále tajemstvím, ale legenda praví, že bílí lvi jsou ve skutečnosti hvězdné bytosti, které přišli na naši planetu ze specifického spirituálního důvodu.
 
TIMBAVAATI V PŘÍMÉM SPOJENÍ SE SFINGOU
I sama oblast, kde se bílí lvi přirozeně vyskytují má svá mystéria. Není náhoda, že leží na 31°14‘ rovnoběžky tzv. Nilském meridiánu, přímém spojení Timbavaati se Sfingou, ikonou starověkého Egypta. Podle archeoastronomů je Sfinga zemským symbolem souhvězdí lva a stejně jako Timbavaati stojí na Nilském meridiánu. Tato zemská dráha byla starověkými Egypťany nazývána ZepTepi - linií prvního času na Zemi. Vede přesným středem africké tektonické desky a je lemována řekou Nil, pramenící na 0 rovníku a mimochodem řekou, jež jako jediná řeka na Zemi proudí z jihu na sever. Sfinga a řeka Nil však nejsou jedinými významnými milníky lemující tuto rovnoběžku. Po celé její délce nalezneme řadu významných staveb a mystických míst např. chrámy v Luxoru a Karnaku, udolí Králů (26° stupeň šířky), na 24° pak Chrámy ve Philae, zasvěcené bohyni Isis. Na jižní polokouli je to, kromě Velké  Timbavati ​(24°), jeden z nejhlubších a nejkrásnějších kaňonů na světě Blyder River kaňon (25°), na 26° zlaté doly v Barbetonu, nebo na 30° osada Phoenix založená Mahátma Gandhím.
 
Sfinga od pradávna reprezentuje spojení člověka a lva. Oba, člověk i lev, jsou bytostmi na vrcholu potravního řetězce. Rovněž jsou odpovědni za regulaci řádu života přírody. Z moudrostí afrických domorodců vyplývá, že příchod bílých lvů na konkrétní místo, v konkrétním čase rozhodně není náhoda, ale součást božího plánu. Domorodé kmeny a národy napříč celou planetou věří, že vše v přírodě se děje z nějakého důvodu. Žijeme ve Vesmíru, kde vše má svůj význam. Stejně tak je tomu v případě návratu bílých lvů do oblasti, která je geograficky jedním z významných míst na přímce Nilského meridiánu.

VĚK VODNÁŘE A LVA
Mnoho duchovních tradic dalo vzniknout teorii, že uspořádání Severního pólu s nebeskými souhvězdími udává éry či věky, jež řídí život na naší planetě. Severní pól směřuje k jednomu konkrétnímu souhvězdí po dobu zhruba 2 150 let. V tomto čase se severní osa posunula a postupně odklonila ze souhvězdí ryb směrem k souhvězdí Vodnáře – to je důvod, proč se odkazuje na věk Vodnáře.  
Přirozeně, jak se severní osa začala otáčet směrem k Vodnáři, její opozice, osa Jižního pólu se posunula směrem k protilehlému souhvězdí, tedy souhvězdí Lva. V astrologii je Vodnář znamením reprezentující člověka a civilizaci, tzn. souhvězdí lidí (Vodnář) je v přesné opozici se souhvězdím lvů (Lev). Z tohoto pohledu opět vidíme symbolické spojení lidí a lvů v nerozdělitelném páru. Nelze si tedy nevšimnout této synchronicity manifestace bílých lvů v jižní hemisféře v čase, kdy Jižní pól začíná směřovat směrem k souhvězdí Lva.

​PROROCTVÍ ŠAMANŮ ZULU A BÍLÍ LVI
Zvyklí hledat spirituální znamení v přírodě, vidí afričtí stařešinové příchod bílých lvů do divoké přírody jako naplnění starověkého proroctví, označující tyto královské bytosti jako andělské posly od Boha. V duchovním označení reprezentuje jejich bílé zbarvení čistotu a osvícení, a to mimo všechny národnostní významy. Bílé je také sluneční světlo, které obsahuje všechny barvy barevného spektra; bílá je rovněž nad rámec barev, vyznání, rasy, nebo pohlaví, a proto je perfektním spojujícím symbolem napříč světovými kulturami. Afričtí stařešinové věří, že bílí lvi jsou nejposvátnějšími zvířaty na africkém kontinentě a jsou zde proto, aby v této době předali posvátnou zprávu pro lidstvo. Coby predátor na vrcholu pyramidy je lev všeobecně vnímán jako ochránce země - král. Věří se, že bílý lev je Král králů, andělský ochránce, jež předsedá tomuto posvátnému místu a hraje zásadně důležitou roli v citlivé ekologii regionu, stejně jako celého světa. Po mnoho staletí označovali afričtí králové kraj Timbavaati chráněnou oblastí. Jméno „Tsimba-vaati“ je odvozeno ze starověkého jazyka Shangaan a znamená „místo, kde hvězdy-lvi přišli dolů z nebes“.

ROVNOVÁHA UNIVERSA 
Zásadním je rovněž fakt, že proroctví obklopující bílé lvy, koresponduje s vírou dalších starověkých kultur na ostatních kontinentech.
Stejně jako bílí lvi v Africe, bílý bizon v Americe, bílý medvěd grizly v Britské Kolumbii nebo bílý slon v Indii, jsou obrazem lásky a světla, spojující národy v době, kdy je urgentně třeba znovu nastolit mír na zemi.
 
Pokusme se tedy následovat odkaz bílých lvů a začněme zářit krásu našich lvích srdcí a dovolme jim, aby nás vedla na naší cestě k radosti duše. Mějme odvahu lva žít svou vlastní přirozenost a začněme hned. Vždyť kdy je nejlepší čas než o vánocích, kdy máme k sobě i ostatním o trochu blíže.

​Je to tady! Nastal podzim se vším všudy. Příroda oblékla barevný háv, zahrada vydává poslední kousky úrody. Vítr pročesává koruny stromů, aby odhalil jejich nahou krásu. Dny se viditelně zkracují a kouř stoupající z komínů jen potvrzuje, že chladné a sychravé dny převažují na těmi teplými a zalitými sluncem.

Vyrazíme-li někam do podzimní barevné zeleně, můžeme pozorovat hemžení ptáků, veverek, ale třeba i brouků, kteří dělají poslední zásoby, než kraj zahalí mráz a bílá peřina. Příroda se připravuje na období v roce, kdy žezlo ročních cyklů vezme do svých rukou paní zima. Chceme-li divokým zvířatům pomoct, a tak trochu usnadnit život v zimě, máme i mi lidé nejvyšší čas udělat zásoby. Nakoupit dostatek slunečnicových semínek (ty jdou, alespoň u nás, nejvíc na odbyt) a vůbec potravy pro ptáčky. Vyčistit krmítka, obstarat lojové koule. Prostě nachystat vše, co mají ptáčci rádi. Máte-li v okolí veverky, pak určitě nezapomeňte na oříšky. Je to zábava a to nejmenší, co pro ně můžeme udělat. Máte-li děti můžete ještě vytvořit pár domečků pro hmyz, nebo si lojové koule vyrobit sami doma. Společně pak můžete pozorovat a učit se ptáčky, kteří na vaše krmítko přilétnou. 

​Máte-li zahradu, nechte tu a tam hromádku listí, které poslouží jako útočiště pro ježky či jiné obyvatele vaší zahrady. Hromádky umístěte nejlépe do vzdálenějších koutů, kde nebudou při svém zimním spánku rušeni. Obyvatelům vaší zahrady pomůžete třeba tím, že necháte úklid až na brzké jaro. Nejrůznější trsy trávy, zbytky rostlin či křoví vytváří skvělá místa pro přezimování hmyzu. Kompost se pak může stát zimovištěm pro hady, žáby či housenky.
I když oficiálně máme ještě podzim, listopadové sněhové vločky nejsou ničím neobvyklým. Jsou to první poslové ticha, první náznaky, že nastal čas ztišení. Určitě není náhoda, že padání sněhu je asi nejtišší pohyb, který můžeme pozorovat. Dovolme přírodě a jejím cyklům, aby nás vedla. Naslouchejme jí. Chladnější počasí, kratší dny, méně světla . . . to vše nás jemně a láskyplně vede dovnitř, do tepla. Nejen symbolicky, ale i bytostně nás podzim směruje k sobě, do svého nitra, do svého srdce.

​Dopřejte si tedy čas a prozkoumejte hloubku svého srdce. Po čem touží? Kam by se chtělo vydat? Co potřebuje? Spočiňte! Dovolte si pár minut denně čas a prostor jen pro sebe. Tomu, co vás baví a co vám přináší radost, co vás naplňuje. Může to být pěkně doma v teple, někde v přírodě nebo tam, kde je vám dobře. Dovolte si být sami sebou ve své vlastní přítomnosti. Dokážeme-li v každodenním poklusu objevit SEBE sama a zapomenout na chvíli na celý svět, na potřebu být dokonalí a vyhovět všem, aby nás měli rádi a dopřáli nám svou pozornost. Dovolíme-li si, byť jen na malou chvíli, jen tak spočinout, mít na prvním místě teď a tady SEBE a SVÉ potřeby, pak po krátké době zjistíme, že máme vše, co potřebujeme ke štěstí. Naše mysl, tělo i duše začnou rozkvétat do krásy a začneme snít . . .  snít o věcech po kterých toužíme . . . o věcech, které nám přinášejí radost . . . začneme se těšit . . . začneme mít větší chuť do života . . . začneme zářit. Zářit svou podstatu, svou autentičnost. Okamžik, kdy se dějí zázraky.

Říká se, že není špatného počasí, ale pouze špatně oblečený člověk. Nemohu než nesouhlasit. Miluji toulky krajinou a pozorování jakéhokoliv zvířete, se kterým zkřížíme cestu za jakéhokoliv počasí. Nedávno jsem měla tu čest pozorovat sršně v těsné blízkosti jejich lesního království. Vnímat jejich majestátnost, nesmírnou mírumilovnost, laskavost a jemnost. Ano použila jsem spojení sršni, mírumilovnost a jemnost! Poznáme-li esenci a podstatu nějaké obávané bytosti, pak zjistíme, že se vlastně není čeho obávat a často zjistíme, že naše představy jsou mylné. Jako třeba sršni, kteří mají pověst „krvežíznivého“ hmyzu, jehož jediným cílem je bodnout kolemjdoucího. Opak je pravdou. Sršni jsou opravdu nesmírně mírumilovní tvorové. Útočí pouze pokud začneme být agresivní mi lidé. Jasně udělají-li si sršni hnízdo u nás ve stodole, je na místě je přestěhovat někam jinam, kde to bude bezpečné pro všechny. Neboť stejně jako mi lidé i zvířata (sršně nevyjímaje) potřebují svůj bezpečný prostor k životu. Vzpomínám si na jednu z komunikací v Africe. Komunikovali jsme s rojem včel, které se nastěhovali do rohu jednoho bungalovu v našem kempu. I když mezi lidmi a včelami zde panoval soulad, pro společné soužití to nebylo. Ani včely, ani lidé neměli potřebný prostor. Asi vás napadne, jak se komunikuje s rojem včel . . . Snadno, buď lze komunikovat s vědomím daného roje, nebo, jako v našem případě, s královnou. Bylo to velmi jemné a nesmírně laskavé spojení, kdy jsme jí vysvětlili, že na druhý den přijde člověk, který roj, ve vší opatrnosti, přenese na bezpečnější místo v buši. Vysvětlili jsme průběh přemístění do nejmenšího detailu a požádali včely o spolupráci, aby vše proběhlo hladce a v klidu. Věřte nebo ne, bylo to rychlé, v naprosté harmonii bez jediného žihadla. Příroda nemá potřebu nám ubližovat. Pokud se tak stane je to téměř vždy důsledek naší potřeby okamžitě, nejlépe už včera, zničit vše, čeho se bojíme, co neznáme, co se nám nelíbí.  Ze zkušenosti musím říct, že opak je pravdou. Příroda a zvířata (divoká i domestikovaná) se nám snaží vyjít vstříc v maximální možné míře, i když mi lidé to často ve své rychlosti a spěchu nevnímáme. Cesta ven z tohoto začarovaného kruhu je zastavení se a laskavost. 

​​Setkáte-li se doma, na zahradě, v přírodě s nějakým zvířetem, kterého se bojíte, nebo jej nemáte rádi. Zkuste se nejprve zastavit. Na malou chvilku se zamyslete, zda není jiný způsob, než likvidace, jak situaci vyřešit. Chcete-li jít ještě dál, pokuste se najít důvod PROČ. Proč se bojíte? Proč jej nemáte rádi? Zkuste se o něm dozvědět víc, o jeho životě, o jeho roli v ekosystému . . . možná změníte svůj pohled a najednou vás užovka v kompostu přestane děsit a krtince na zahradě iritovat.
Podzimní čas, kdy venku trávíme méně času je ideální doba k bádání a poznávání, ať již prostřednictvím chytrých knih, nebo prostým spočinutím, kontemplací, vzpomínáním. Toulání českými lesy, luhy a háji a pozorování jejich obyvatel mi často připomíná mé návštěvy v africké buši. Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba stádo zeber, či kterékoliv jiné zvíře nebo jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka - jen tiše plyne. 
Když ráno projíždíte ještě potemnělou buší, můžete na krátký okamžik před úsvitem, cítit hluboký až téměř bytostný klid. Zastavení času, které se jako mávnutím kouzelného proutku změní v hemžení prostoupené plností života . . . to je prostě magické, kouzelné a fascinující zároveň. Velmi podobný pocit můžete zažít i v české krajině, vyrazíte-li ještě s kuropěním. Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Smrt i život jsou plně přítomné v každé vteřině života, a i když to může znít zvláštně, tato skutečnost ve mně vždy vyvolává vnitřní mír a pocit bezpečí. 

​Často přemýšlím, jak je možné, že v místě, kde chvilka nepozornosti může stát člověka život (jako např. v africké buši), se cítím v naprostém bezpečí. Je to prosté . . . v přírodě je vše zcela jasné a v naprosté rovnováze. Nic není skryto, ani to, co se na první pohled skryté může zdát. V přírodě není prostor na žádné hry, manipulace či nejasnosti. Nezasahuje-li člověk do přírody, pak zde panují jasná pravidla a vše je v naprostém souladu. Každý příběh, i ten nejdramatičtější, plný zvratů a emocí má svůj happyend, i když mi lidé s našimi strachy a lidským pohledem na věc to tak často nevnímáme.
Pozorujeme-li přírodu v její původní přirozené podobě slova láska, respekt a laskavost získávají opět svůj pravý, prapůvodní význam. Vše v jenom. Hluboký respekt, nesmírná láska a nepřekonatelná laskavost. Stálý cyklus života a smrti. Okamžik zastavení . . . mír a klid . . . odpočinek a zažívání . . . a okamžik opětovného pohybu . . . boj o přežití . . . hry a zábava . . . aktivní činnost. Naprostá harmonie síly a jemnosti . . . obdiv a obrovská úcta, a to nejen ke zvířatům, ale nesmírná úcta k životu samému a ke každé živé bytosti. 
Každé svítání a každý soumrak, kdy, dle mého názoru, je život v přírodě nejlépe pozorovatelný, jsou požehnanými chvílemi, neboť teprve při setkání se zvířaty v jejich domovském prostředí, nikoliv za mřížemi zoologické zahrady, člověk pochopí jejich hlubokou moudrost. I když ne vždy lze pocity přesně popsat či dát do slov, každý, kdo měl možnost setrvat v přítomnosti divokých zvířat, mi dá za pravdu, že jsou to posvátné chvíle, které si člověk nesmazatelně vryje do paměti. Jednota těla, ducha a vědomí. Pocit vnitřního klidu, míru a bezpečí.

​Mezidruhová komunikace . . . tedy komunikace se zvířaty, či jinými přírodními bytostmi jako jsou třeba rostliny nebo stromy. Pro někoho běžná součást života, pro jiného neznámá, někdy dokonce obávaná území. Komunikace s přírodou a zvířaty je tu však od nepaměti. Jen mi lidé jsme v tom hemžení nějak zapomněli. . .  V dnešní době můžeme najít i řadu záznamů jak zvířata mezi sebou nejen komunikují, ale v mnoha případech si i vzájemné pomáhají či spolupracují. Stejné výsledky má vědecké bádání i v rostlinné říši např. pomocí speciálního přístroje, sledováním proudění kysličníku uhličitého, bylo prokázáno, že strom-rodič vyživuje stromek-dítě, nebo že rostliny komunikují pomocí neviditelných "pachových" oblaků, které vypouštějí, aby přivolali určitý druh hmyzu. Detailně o tom hovoří např. dokument "O čem rosliny mluví".

Bohužel v dnešní době stále převládá mylné vnímání telepatie coby schopnosti, která buď vyžaduje nutnost nechat se unášet mimo-tělo v nějaké astrální sféře, nebo vládnout dovedností uměle vyvolat změněný stav vědomí. Dokonce, což je ještě horší, věří někteří lidé, že je třeba  nějaký zvláštní druh "iniciace" do království zvířat, či získat učení v nějaké tajné mystické škole - jakýsi určitý druh spirituálního elitismu, který je pouze pro pár vyvolených.
Díky Bohu, tato přesvědčení jsou skutečné pravdě o mezidruhové komunikaci vzdálená více, než cokoliv jiného. Telepatická komunikace je zcela "uzemněným" stavem a probíhá v plném vědomí a soustřední se na přítomnost tady a teď. Doslova! S nohama pevně na zemi v plné pozornosti k přítomnému okamžiku. 

Příkladem mohou být mé vlastní nesoustředěné cesty vedoucí do spontánních okamžiků telepatické komunikace.. . při procházce lesem, kdy jsem obdivovala poletující ptáky. Sledovala jejich zdánlivě bezcílné poletování ze stromu na strom, skládala možnosti, hledala významy. . . až k mrtvému bodu, kdy moje analytická mysl dosáhla svého limitu. Pouze ve chvíli, kdy moje mysl utichne, dostanou slovo mé další smysly vnitřního vědění a ke slovu přijde vnitřní hlas - mentální obrazy, tichá slova, emoce, vnímání pachů či opravdové fyzické vjemy tepla slunečních paprsků na perutích mých křídel a kůži pod peřím na mých zádech. Zjištění, že ve skutečnosti nejsem oním ptákem, kterého jsem pozorovala, bylo v danou chvíli zcela vedlejší a nedůležité. Na chvíli jsem odložila svou člověčinu, abych zažila jaké to je být volným ptákem. Nikoliv mojí představou vycházející z mé znalosti o jiném druhu, ale jednoduchým spojením s esencí jiné bytosti, s jejím psychickým a energetickým otiskem.