Foto: a-z-animals.com
Je brzké ráno, sluníčko se pomalu vydává na svou každodenní pouť po obloze, z komínů stoupá namodralý dým a krajinu, tedy alespoň tady u nás, pokryl lehoučký poprašek sněhových vloček. Pohled z okna prozrazuje, že paní zima se pomalu začíná hlásit o slovo. Chce se mi říct: "už bylo na čase". Na opěradle mého křesla na mě čeká a voní čerstvě uvařená káva - nápoj, který vytváří tu správnou pohodu pro další příběh z Afriky. A jak jsem slíbila v tom minulém, bude o šakalovi, jehož jméno znamená, v jazyce původních národů, "vyjící" či "ten, který vyje".
Od svého první vstupu do divoké africké buše, kdy jsem prvně spatřila živého šakala, je prostě miluji. Jsou to velmi nenápadná zvířata, která jsou spíše slyšet, než vidět. Nejčastěji žijí v páru, respektive rodinných skupinách a páry vytvářejí obyčejně na celý život. Jsou velmi teritoriální a svůj domov brání proti vetřelcům velmi tvrdě. Šakali jsou rychlí a vytrvalí běžci a většina druhů je aktivní především za soumraku a svítání, v čase mezi dnem a nocí.
Fyzický svět šakala jde ruku v ruce s tím spirituálním, neboť v egyptské mytologii je šakal spojován s bohem podsvětí Anubisem, jehož úkolem bylo provádět duše do nového světa a po zvážení srdce oproti pírku bohyně Maat, rozhodoval, kterou duši doprovodí dál a předá do rukou Boha Osirise. Zlatý šakal, jak se také strážce podsvětí a tajemství nazýval, byl ve starověkém Egyptě považován za posvátného. Byl spojením mezi světem živých a mrtvých, mezi vědomím a podvědomím. Je nekompromisní a setkáte-li se s ním, setkáte se výzvou čelit svým strachům a prokázat odvahu. Odměnou vám bude jeho nikdy nekončící soucit a velká ochrana.
Můj příběh, s touto krásnou, v přírodě nenápadnou bytostí, je jako letmý závan prachu, mihotajícího se vzduchem . . . vzpomínka na jedno setkání a jedno splněné přání, když jsme se se zapadajícím sluncem vraceli zpět do kempu. Jak jsme projížděli buší nechávala jsem vítr čechrat své vlasy a rozhlížela se, zda v soumraku nezahlédnu alespoň na krátký okamžik, příběh některého z obyvatel buše a s nadějí hledala alespoň náznak šakala. "Jsme v buši už několik dnů a ještě jsme ho nepotkali" . . . přemítala jsem . . . a napadlo mě, že ho prostě požádám, aby se se mnou přišel setkat. Alespoň jeden, docela nenápadný šakal . . . Ve stejné vteřině, kdy jsem svým vnitřním hlasem vyslovila toto přání, mi přišla další myšlenka, ve které se mísil stud a lehká lítost: "kdo jsem já, abych říkala zvířatům, co mají či nemají dělat, či dokonce, aby se pro moje potěšení přišli ukazovat". Vzdala jsem se tohoto svého pošetilého přání a aniž bych o tom dále uvažovala vrátila se moje pozornost zpět k radosti z toho, že jsem v buši. O to větší bylo moje překvapení, když se o půl minuty později, přímo na cestě před námi, objevil překrásný šakal čabrakový, aby nás pozdravil. Na krátký okamžik se zastavil, naše oči se na mžik oka mrknutí setkaly a mě zaplavil obrovský pocit vděčnosti a dojetí nad neskonalou velkorysostí přírody. Bylo to zároveň opětovným potvrzením, že upřímnost, stejně jako respekt v našich myšlenkách i našem konání, činí zázraky. Jak říká jedna africká moudrost: Příroda je magická a magie (zázraky) jsou přirozené. Stačí jen uvěřit . . .
Od svého první vstupu do divoké africké buše, kdy jsem prvně spatřila živého šakala, je prostě miluji. Jsou to velmi nenápadná zvířata, která jsou spíše slyšet, než vidět. Nejčastěji žijí v páru, respektive rodinných skupinách a páry vytvářejí obyčejně na celý život. Jsou velmi teritoriální a svůj domov brání proti vetřelcům velmi tvrdě. Šakali jsou rychlí a vytrvalí běžci a většina druhů je aktivní především za soumraku a svítání, v čase mezi dnem a nocí.
Fyzický svět šakala jde ruku v ruce s tím spirituálním, neboť v egyptské mytologii je šakal spojován s bohem podsvětí Anubisem, jehož úkolem bylo provádět duše do nového světa a po zvážení srdce oproti pírku bohyně Maat, rozhodoval, kterou duši doprovodí dál a předá do rukou Boha Osirise. Zlatý šakal, jak se také strážce podsvětí a tajemství nazýval, byl ve starověkém Egyptě považován za posvátného. Byl spojením mezi světem živých a mrtvých, mezi vědomím a podvědomím. Je nekompromisní a setkáte-li se s ním, setkáte se výzvou čelit svým strachům a prokázat odvahu. Odměnou vám bude jeho nikdy nekončící soucit a velká ochrana.
Můj příběh, s touto krásnou, v přírodě nenápadnou bytostí, je jako letmý závan prachu, mihotajícího se vzduchem . . . vzpomínka na jedno setkání a jedno splněné přání, když jsme se se zapadajícím sluncem vraceli zpět do kempu. Jak jsme projížděli buší nechávala jsem vítr čechrat své vlasy a rozhlížela se, zda v soumraku nezahlédnu alespoň na krátký okamžik, příběh některého z obyvatel buše a s nadějí hledala alespoň náznak šakala. "Jsme v buši už několik dnů a ještě jsme ho nepotkali" . . . přemítala jsem . . . a napadlo mě, že ho prostě požádám, aby se se mnou přišel setkat. Alespoň jeden, docela nenápadný šakal . . . Ve stejné vteřině, kdy jsem svým vnitřním hlasem vyslovila toto přání, mi přišla další myšlenka, ve které se mísil stud a lehká lítost: "kdo jsem já, abych říkala zvířatům, co mají či nemají dělat, či dokonce, aby se pro moje potěšení přišli ukazovat". Vzdala jsem se tohoto svého pošetilého přání a aniž bych o tom dále uvažovala vrátila se moje pozornost zpět k radosti z toho, že jsem v buši. O to větší bylo moje překvapení, když se o půl minuty později, přímo na cestě před námi, objevil překrásný šakal čabrakový, aby nás pozdravil. Na krátký okamžik se zastavil, naše oči se na mžik oka mrknutí setkaly a mě zaplavil obrovský pocit vděčnosti a dojetí nad neskonalou velkorysostí přírody. Bylo to zároveň opětovným potvrzením, že upřímnost, stejně jako respekt v našich myšlenkách i našem konání, činí zázraky. Jak říká jedna africká moudrost: Příroda je magická a magie (zázraky) jsou přirozené. Stačí jen uvěřit . . .
