​Zvířata provázejí člověka na jeho cestě po této planetě od samého počátku. Dorozumění s nimi byla nedílná součást každodenního života. Na počátku u pradávných civilizací světa byl vztah mezi Bohem, zvířaty a smrtelníky plný respektu, úcty a lásky. Zvířata a jejich důležitá role je rovněž zpodobněna v mnoha legendách o stvoření světa. V Severní Americe to byla kachna, která přinesla Stvořiteli písek ze dna moře, aby mohl vytvořit zemi. Stvořitel sám, se pak stal kojotem. Jeden z mnoha afrických příběhů zase vypráví, jak Velká Matka Země stvořila slona, hrocha a nosorožce, aby jí pomohli rozdupat tvrdé kameny a vytvořit úrodnou hlínu pro růst rostlin. V Bibli Bůh vytvořil zvířata, aby člověk nebyl osamocený a měl společníky.

​​Ve všech příbězích člověk a zvířata žili v harmonii. Bohužel se zdá, že čím civilizovanějším se člověk stal, tím více se oddělil od přírody. Porozumění a komunikace se zvířaty a přírodou, znovu pochopení souvislostí propojení celého ekosystému i v těch nejmenších detailech, může být způsob, jak k nim opět nalézt cestu. ​Jak se rozpomenout na dávné spojení se vším kolem nás. ​Jak znovu vnímat přírodní cykly a naučit se žít s nimi v harmonii. Je to právě návrat k přírodě, její znovu objevování a poznávání, co nám pomáhá obnovit kontakt s naší přirozeností, spojení s naším esenciálním Já. Často píšu o tom, že je třeba vyrazit do přírody, pozorovat ji, nechat ji na sebe působit a v její přítomnosti uzdravovat své tělo prostřednictvím endorfinů a hormonů, které pomáhají tišit bolest v těle a přispívat tak k uzdravení jakékoliv nemoci – fyzické i psychické. Vždyť tělo je jedna spojená nádoba a cítíme-li se dobře fyzicky, odrazí se to na psychice a opačně, čím déle setrváváme ve stresu a psychické nepohodě, tím dříve začne strádat naše tělo. Zimní procházka do příroda nám určitě udělá dobře, avšak přicházející konec roku a krátké dny, které zimní období provází, tak nějak přirozeně nabádají k menší intenzitě našich aktivit a mnohem většímu odpočinku. Takové stažení se do sebe, do svého domova, do svého prostoru. 

​​Možná bych to nazvala vstoupení do své hloubky, do svých temných zákoutí. Temnota nemusí být pouze něčím s čím nechceme mít nic společného. Může to být prostor, kde lze načerpat novou energii, kde můžeme být sami se sebou, objevit nové stránky sebe sama. Zkusme se na temnou část roku jednou podívat jinak, než jako na nepříjemných pár měsíců, kdy je zima, tma, nevlídno a neveselo.  Otevřme se možnosti, že temnota je prostor transformace. Představme si ji třeba jako temnou černou hlínu, do které spadlo v období podzimu semínko nějaké rostliny, ze kterého (až přijde správný čas) vyroste překrásná květina. Ovšem než se stane květinou potřebuje semínko klid a ticho zimy, stejně jako teplo, živiny a ochranu půdy, aby se z něj stal docela malinkatý klíček, který načerpá dostatek síly najít cestu ven z hlubin země na její povrch. Konec roku a zimní měsíce symbolizují onu půdu, do které se příroda stahuje, aby odpočívala a nabírala sílu, než se znovu zrodí do nového cyklu. Je to období, kdy potřebujeme setrvat více v teple svého domova, dopřát si kvalitní stravu plnou tepla a živin, abychom zahřáli naše tělo zevnitř. Ponořit se do sebe, do své hloubky. Jen tak být ve své vlastní přítomnosti, se svými potřebami, se svými sny a plány, či naopak otázkami, které je třeba překonat. Brzké stmívání, pozdní rozednívání spolu s mrazivě chladnými dny můžeme brát jako naše spojence, kteří nás přirozeně vedou k sobě, dovnitř, do tepla.

​​Pracujete-li rádi se zvířaty pak vhodným průvodcem v tomto období může být škorpion. I přes svoji neblahou pověst je symbolem růstu, neboť škorpion neustále pracuje na přeměně temnoty ve světlo. Vede nás do stínu a na cestu nebát se temnoty. Je průvodcem v oblasti témat, která jsou skrytá, do míst v nás samých, která nechceme vidět, se kterými nechceme být konfrontováni. Přeneseně by se dalo říct, že nám pomáhá nebát se otevřít svou 13. komnatu. V tarotu či numerologii symbolizuje třináctka tranasformaci. Zánik starého, nepotřebného. Vytvoření prostoru něčemu novému. Maurice Fernandez, evoluční astrolog popisuje škorpiona z pohledu astrologie jako: „Psychologa zodiaku, který se noří stále hlouběji a chce více porozumět. Dotýká se naší nejistoty, našich strachů a pomáhá je uzdravovat. Je to znamení terapeut.“ Vnímám jej velmi podobně a to jak z pohledu fyzického bytí škorpiona, tak i na základě jeho spirituální symboliky. Často vnímáme pouze nebezpečnost jeho smrtelného bodnutí, ale škorpion neútočí bezdůvodně, stejně jako všechna zvířata.
Zvířata ani příroda tu nejsou, aby nás děsila, nebo nám ubližovala. Pokud se tak stane, má to téměř vždy nějaký svůj specifický důvod. Otevřeme-li se komunikaci s přírodou a zvířaty, pak zjistíme, že s námi komunikují neustále. Poskytují nám prostor a učí nás překračovat naši diskomfortní zónu a čelit našim strachům, které nám brání se v životě posunout. Chceme-li však opravdovou terapii, musíme si dovolit být dostatečně zranitelní a odvážit se vstoupit do těchto hlubokých, temných a obávaných míst.

​Škorpion nám může ukázat cestu, jak dále růst. Může nás motivovat čelit temnotě a objevit tunely k cestě růstu. Bez přestání definuje krizi, aby ji otočil v příležitost. Díky svému smrtelnému bodnutí je symbolem smrti. Řekla bych, že dokonce smrt sám definuje, neboť škorpion má schopnost přežít i v těch nej nehostinnějších podmínkách. Dokáže snížit spotřebu své životní energie na méně než třetinu a přežít s jedním jediným kouskem nějakého hmyzu celý rok. Jakoby se díval smrti do očí a říkal „Ještě není čas! Překonám to! Moje energie ještě není vyčerpána!“. Symbolické je rovněž jeho zeleno modré světlo, které vyzařuje, posvítíme-li na něj ve tmě. Pomáhá nám měnit se, transformovat a růst. Můžeme se od něj naučit, jak získat více síly, více možností, abychom překonali i situace, které se zdají být neměnné. Učí nás měnit zažité a jisté, přepsat náš originální scénář a změnit tak původní záměr, stejně jako vytvářet nové záměry skrze znovu zrození.
Dovolíme-li škorpionovi, aby nás vedl, ukazuje nám možnost a příležitost osvobodit se od starých a nepotřebných záležitostí v našem životě. Pomáhá nám postavit se vlastním strachům skrze upřímnost k sobě samým. Osvobodit se od vlastní temnoty tím, že ji poznáme. Dodává nám odvahu najít vášeň, která je nám v našem životě k dispozici. Učí nás rozpoznat a uvěřit v rozdíl mezi kontrolou strachu a vnitřní silou. Strach totiž nelze kontrolovat. Jediné, jak jej může člověk překonat, je postavit se mu. Spřátelit se s ním. Strach bych přirovnala k ohni. Je dobrý sluha, ale špatný pán. Dovolíme-li strachu, aby nás ovládal, vydáváme se na cestu otroctví a zajetí v nás samých, v našich myšlenkách, a nakonec i v našich činech, které vedou ke smutku a bolesti. Začneme-li strach vnímat coby svého spojence, který nás vždy upozorní buď na nebezpečí a nutnost být opatrný, nebo nám ukáže kde máme prostor pro posun vpřed, pak umožníme sami sobě růst. Překonávat překážky v životě. V běžném životě to znamená, že nedovolíme strachu, aby nám bránil dělat věci, které dělat chceme a hledat cesty k tomu, co nás činí šťastnými. Není to o tom, že bychom měli strach přehlížet či snad dokonce potlačovat a nesmyslně riskovat. Pouze bychom neměli dovolit, aby nám náš vlastní strach ničil život, který bychom chtěli žít, vztahy, které bychom rádi měli, a zážitky, které bychom si rádi dopřáli. Nechat se ovládat strachem znamená ptát se „Proč se to všechno stále děje jen mě“. Postavit se strachu znamená otázku: „Co se z této situace mám naučit?“.

​​Je to právě období zimy, kdy díky převládající tmě máme možnost a příležitost podívat se na svůj život a hledat cestu k přeměně těch jeho částí, které nás již nečiní šťastnými či v nás dokonce vyvolávají frustraci, vztek a pocit bezmoci. Využijte tento zimní čas k poznání toho již nepotřebného, co už vám v životě neslouží a neumožňuje radovat se a dovolte si vydat se, tak jako semínko ve temné zemi, na cestu do světla za novými sny, zkušenostmi a zážitky, které přinesou do vašeho života radost, poznání a plnost žití. 

​​Zaříkávači koní a psů, šamani, nejrůznější mágové, ti všichni jsou vyhledáváni a obdivováni pro svou schopnost komunikovat se zvířaty, s přírodními živly, přírodou a vůbec světem mezi nebem a zemí. Avšak k tomu, abychom komunikovali se zvířaty a světem přírody nemusíme být šaman ani mág, ani mít speciální dovednosti. Schopnost komunikovat se zvířaty má každý z nás, pouze jsme na toto své rodné právo zapomněli.

​Většina z nás se zvířaty, přírodou a jejími obyvateli běžně a zcela přirozeně komunikovala v dětském věku. Jak jsme dospívali a přebírali prvky chování a projevu svých rodičů, svého okolí či svých vzorů, používání této super schopnosti se postupně vytrácelo, využívali jsme ji méně a méně až jsme na ni jednoho dne zapomněli úplně. Je nejvyšší čas se opět rozpomenout!

Máme-li kolem sebe přírodu a zvířata, pak každý z nás, na méně či více vědomé úrovni, se zvířaty komunikuje. Možná patříte k těm, kteří stále věří, že vycházka po nedělním obědě je VÁŠ nápad, nebo že jste to VY, koho napadlo, dát svému psovi právě teď ňamku, která leží na stole. Věřte, že opak je pravdou. Vždy se musím pousmát, když během dne, kdy pracuji a moje doga Love leží někde poblíž, začnu najednou, jako blesk z čistého nebe, mít nutkavou potřebu ji pohladit a dát ji nějakou dobrotu. S čistým svědomím mohu prohlásit, že i po několika letech praktikování komunikace se zvířaty mi ne vždy hned dojde, že to nebyl můj, ale její nápad.
Často mě kontaktují lidé, abych jejich zvířeti sdělila to, či ono. Vždy jim říkám, že na to nepotřebují komunikátora se zvířaty. Tuto část komunikace zvládne každý z nás sám. Zvířata totiž rozumí všemu, co jim sdělujeme, co prožíváme, jak se cítíme. Otázka, která po tomto sdělení z pravidla přichází je: „Ale on/ona na moje slova nereaguje . . .“. Vězte, že pokud vaše zvíře nereaguje, pak to pro něj, z jeho pohledu, prostě a jednoduše není důležité. Zvířata jsou našimi velkými zrcadly. Ukazují naše vnitřní často nevědomé hodnoty, emoce, nastavení . . . myslíte si, že jste hlavou rodiny, a přesto doma máte malého psího či kočičího teroristu? Nechtěné chování zvířat je vždy vyjádřením něčeho hlubšího, často nevědomého nastavení, určité nerovnováhy v našem životě. Porozuměním zvířatům a jejich motivaci k tomu či onomu porozumíme i sobě a naopak.

​Své studenty učím, že komunikace se zvířaty by měla být vždy zábavná, protože když nás něco baví, pak tomu věnujeme svůj čas, a i když zábava a povídání si s našimi chlupatými, okřídlenými a jinými zvířecími kamarády je tím nejčastějším aspektem, proč se lidé chtějí mezidruhovou komunikaci naučit, může být komunikace s nimi i velmi užitečným nástrojem. Čím více mám příležitost se zvířaty komunikovat, tím více si uvědomuji význam tohoto vzájemného porozumění.  Vidění světa z jejich zvířecí perspektivy, z pohledu jejich potřeb a našeho pochopení jejich vnímání světa, jejich radostí, starostí i obav. Cítit jaké to je procházet se s lehkostí kočky po horké, písčité zemi, nebo se položit do chladné trávy, zjistit jaké to je být lvem, nebo dokonce mravencem, co to znamená nechat se nést vzdušnými proudy a cítit jejich sílu skrze pera křídel. Vnímat emoční, stejně jako fyzické potřeby všech zvířat. Cítit, co zvířata OPRAVDU cítí, ne co si mi lidé myslíme, že cítí. Poznávat hluboké spojení, které s nimi máme, stejně jako s celou přírodou.

Tímto způsobem s námi komunikují nejen naše zvířata, ale i ta divoká a vůbec celá příroda. Mám řadu příkladů, kdy si příroda zavolá, že potřebuje asistenci či pomoc. Nejčerstvější je příběh jedné vrabčí slečny, kterou donesla jedna z mých koček Jitřenka. 

​mouchu, brouka či saranče, které jsem jí ulovila. Naučila mě věřit! Věřit, že až otevřu okno a ona vyletí do toho velkého nebezpečného světa, bude v pořádku, zvládne to, naučí se jak přežít. Naučila mě překonat smutek z rozloučení, kdy jsme se naposledy pomazlily jemným klovnutím zobáčku do mého nosu, jak to dělala vždy, když chtěla pozornost a jemně při tom u těla vibrovala křídly radostným blahem, když jsem se jí věnovala.

Smutek nad tím, že už nikdy nepřiletí na moje rameno či ruku, neboť jakmile vylétla z okna s jedním vrabčím frajerem, stal se z ní vrabec obecný, který je ostražitý a plachý. Kdykoliv jsem se s ní spojila a požádala ji, aby se mi přilétla ukázat, cítila a obdivovala jsem její nespoutanou touhu po životě a nekonečnou radost z něj. Učila mě vidět souvislosti a vzájemnou propojenost v přírodě, když mi docházel hmyz. Bože, jaký já měla nedostatek much a hmyzu. Těch much, které mě vždy neskutečně štvali svou přítomností.
Čas od času ji zahlédnu stále s tím stejným vrabčím hejskem, kterého si ochočila stejně jako předtím mě. Stačilo pípnout a hned jsem byla u košíku a dávala jí něco dobrého do zobáčku. Dojalo mě k slzám, když jsem ji viděla, jak se „svým“ vrabčákem sedí na krmítku, ona slastně vibrovala křidélky a on jí dával do zobáčku jedno semínko za druhým. Asi ne náhodou si vybrala jméno Captain Jack.

​Komunikace mezi člověkem a zvířaty, je unikátní příležitost k pochopení jeden druhého. Může nám sloužit k učení, poznávání či uzdravování sebe sama i světa kolem nás. Spojení s přírodou a zvířaty, návrat k propojení se se zemí, rozpomenutí se na její posvátnost je podle mého tím, co lidé v současné době nejvíce potřebují. Spojit se skrze naši zem s našimi kořeny, s našimi předky ať již těmi spirituálními, pozemskými či zvířecími. Při komunikaci se zvířaty jiných vidím, jak zprávy zvířat otevírají lidem srdce, jak jim ukazují cestu k sobě samým, stejně jako k cestě životem naplněném radostí, pohodou a vnitřním klidem. To je TO, co nás učí, být šťastní a užívat si život všemi smysly. Prostřednictvím oboustranné výměny informací se zvyšuje vzájemné porozumění. Telepatická komunikace je nám všem vlastní a vrozená. Bohužel, většina z nás ji zapomněla a nastal čas se znovu rozpomenout! Každý, kdo se mezidruhové komunikaci věnuje potvrdí, že se jedná o jazyk srdce. Jazyk, který nám umožňuje znovu začít používat naši přirozenou a intuitivní schopnost mimosmyslového vnímání věcí. Stačí si pouze vzpomenout, jak naslouchat a přijímat ryzí přirozenost a esenci unikátní zvířecí osobnosti a duše.

A jak taková mezidruhová komunikace vlastně funguje?

Prvním krokem je náš záměr, příprava na energetické úrovni a následné spojení. Telepatie umožňuje jakoukoliv senzorickou zkušenost, proto informace často přicházejí v různých podobách – myšlenka, nápad, obrázek, pocit v těle, zvuk v mysli, emoce . . .
Přesto, že byla telepatie ověřována v rámci experimentální psychologie a je rovněž interpretována v psychiatrii, psychologii či hlubinné psychologii, vědci se zatím neshodli na jednotném mechanismu, jak funguje. Nicméně má se za to, že se jedná o reálné vnímání elektromagnetických energetických konsekvencí. V praxi je klíčem pro přijímání zpráv záměr, což je především věcí srdce, nikoliv mysli. Mezidruhová komunikace je telepatickým fenoménem, děje se bez ohledu na vzdálenost konverzujících stran a tedy formou, která nevyžaduje vzájemnou přítomnost. Osobně bych mezidruhovou komunikaci přirovnala k učení se nového jazyka. Nejprve je třeba se naučit základy, což může být z počátku nezáživné a pak rozšiřovat slovní zásobu. Stejně jako vše v životě i tady platí, že trénink dělá mistry. Základem je naučit se zklidnit naši mysl od nejrůznějších myšlenek, starostí, stresu . . . udělat místo pro příchozí zprávy . . . a „naladit“ se na stejnou „frekvenci“ daného zvířete. Každý člověk, stejně jako každé zvíře má svou vlastní, jedinečnou frekvenci. Jako když ladíte radiostanici. Jakmile naladíte tu správnou frekvenci můžete začít naslouchat. 

V jednom z interview Joseph Campbell, spisovatel a lektor věnující se dávným mytologiím, řekl: „Často říkáme že to, co hledáme, je smysl života. Nemyslím, že to je tím, co opravdu hledáme. Myslím, že to, co hledáme, je zažít naplněnost životem, být živí.“ Osobně s tímto tvrzením velmi souzním a jsem přesvědčená, že naše touha po životě plném Života vede tolik lidí k tomu mít zvířata či s nimi pracovat. Zvířata po našem boku nám ukazují a učí nás, jak žít naplno, jak si život užívat v maximální možné míře v každém jeho okamžiku.

Dopřejeme-li si čas k lelkování a pozorování přírody a zvířat, pak se staneme svědky neutuchající touhy po životě. Necháme-li se inspirovat a odevzdáme-li se spolu s nimi kouzlu okamžiku, začnou se dít zázraky. Třeba tím, že využijeme slunečný den, abychom si sedli, na chvíli dali dovolenou svým myšlenkám a jen tak se nechali hýčkat silou a teplem jarních slunečních paprsků, jež dokáží vytáhnout na povrch život spící v temných hlubinách země.
Zkuste občas překonat svou pohodlnost a vyskočit z tepla postele už před rozbřeskem. Vyjděte mezi nejbližší zeleň a dopřejte si ranní koupel v příjemně ohlušujícím zpěvu snad tisíce ptáků najednou. Po krátké chvilce zjistíte, že vaše tělo je nabité energií a chce se mu tančit. Vstanete-li dostatečně brzo, pak vaše srdce naplní všeobjímající pohled na nebe plné hvězd, které za doprovodu zpěvu ptáků postupně blednou a nebe převléká svůj barevný háv úsvitem zatím skrytého slunce. Otevřete svou mysl a vnímejte, jak se noční život ukládá ke svému spánku a příběhy nového dne začínají radostně psát své první řádky.​

​Že neradi vstáváte? Podvečer je rovněž okouzlující části dne. Pár okamžiků před tím, než se sluneční bůh Ra vydá na svou každodenní cestou podsvětím spočiňte a pozorujte ptáky, jak využívají poslední chvilky dne, aby naplnili svá kulaťoučká bříška, než se zachumlají do bezpečí hnízda a tiše se uloží ke spánku. Zaposlouchejte se do tónů okouzlující ukolébavky podvečerních hlasů přírody, doprovázející západ slunce, než jeho poslední paprsky uhasnout, aby daly prostor Venuši, první zářivé hvězdě, následované miliardami dalších, spojujících se v tajemná souhvězdí, jež probouzející naši zvědavost a představivost. Dovolíte-li se oddat kouzlu přítomného okamžiku, naplní vás pocit blaženosti, vděčnosti a úžasu, jak krásné místo k žití máme.
​
Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat. Je-li jakákoliv bytost plně propojena s vlastní spirituální, chcete-li duševní, silou, září energií a vitalitou. Dalo by se říct, že je doma, doma ve svém těle. Každá bytost jejíž duše je plně ve fyzickém těle vnímá hlubokou rezonanci se spiritualitou či vibrací ostatních živých bytostí a předmětů. Naproti tomu ztratí-li jakákoliv bytost část své spirituální esence (např. prožitým traumatem), může se dostavit vyčerpání a pocit odcizení od zbytku stvoření. V takovou chvíli se často snaží zaplnit toto prázdné místo, podle velikosti své skryté a potlačené bolesti, nejrůznějšími šidítky – alkohol, neustálé nakupování a pořizování si nových a nových věcí, drogy, bezuzdné zábavy a sex, ale i potřeba pomáhat za každou cenu na úkor svého zničení či nejrůznější posedlosti apod.
Pomoci v takovém případě může pozornost našim talentům, tomu, co nám přináší opravdovou, ryzí radost, namísto chvilkového opojení. Spirituální sílu, dary a talenty má každý z nás a jsou výjimečné a jedinečné u každého člověka. Sama za sebe mohu říct, že jsem dlouho, mnoho let, hledala samu sebe. Byla to až komunikace se zvířaty, která mi opravdu otevřela cestu do mého nitra. Zvířata mi ukázala, že všechny odpovědi i svou cestu naleznu ve svém srdci. Cestu nezastíněnou názorem, emocemi a zkušenostmi jiných, kteří měli jasnou představu o tom, jaké jsou moje potřeby, co je pro mě nejlepší, kterým směrem se musím ubírat bez ohledu na mé pocity.

​Ne snad, že by komunikace se zvířaty byla bez emocí či jejich názoru a pohledu na věc. Naopak! Vzpomínám si na jednu komunikaci se zelenou pšenicí. Ano s rostlinou zelené pšenice v květináči. Jeden můj kamarád Dušan, vědec, který se, mimo jiné, věnuje komunikaci se zvířaty, se rozhodl pro pokus s rostlinou zelené pšenice. V přesně daných vědeckých podmínkách měl tři květináče se semínky pšenice. Každý květináč byl umístěn do jednoho z emočních sektorů – láska – neutrál – nenávist. Pokus spočíval v tom, že každý den bude do sektoru láska a nenávist chodit člověk a vysílat rostlině danou emoci. Láska je asi pro milovníky zvířat a přírody celkem jednoduchá vyjádřit, ale nenávist . . . Nakonec se toho Dušan ujal sám.
Je třeba doplnit, že zvířata, děti, ale i rostliny poznají naše vnitřní naladění. Tzn. poznají, že i když se usmíváme a hýříme vtipem, máme uvnitř bolest a smutek a naopak. Jste-li společníkem psa, pak jste určitě někdy zažili situaci, kdy jste ho uzřeli při tom, jak si nezřízeně užívá a pochutnává na něčem hodně, ale opravdu hodně smrdutém. Přesto, že jste v sobě vyburcovali sílu a rychlost akčního hrdiny, abyste dopadli, byť milovaného, avšak v tuto chvíli zvířecího zloducha, drží si tento sice malý, ale stále dostatečný odstup. „Zůstaň v klidu a usmívej se, jakože nic“, opakujete si v duchu, ale uvnitř vás se Vesuv probouzí k životu a láva probublává se stále větší intenzitou. Zvíře přesně a neomylně ví, že sopka může vybuchnout v každé vteřině, a proto si udržuje odstup, bez ohledu, jak milí či usměvaví jsme ve svém výrazu tváře či slovech.
Zpět tedy k onomu pokusu s rostlinami. Po několika dnech, kdy pšenice klíčila a rostla, mi Dušan zavolal a říká: „Prosím Tě, nemůžeš se napojit na tu pšenici „v nenávisti“? Víš, ona, byť by vlastně měla skomírat, tak je z nich nejvzrostlejší a nejhezčí a „v lásce“, která by naopak měla být nejlépe rostoucí, je tak nastejno s neutrálem. Nechápu proč to tak je. . . “

Spojila jsem telepaticky s rostlinou „v nenávisti“ a v tom okamžiku jsem dostala neuvěřitelný záchvat smíchu, který trval několik minut. Bylo to tak silné, bez možnosti přestat. Bylo mi líto Dušana na druhé straně telefonu, který netušil, co se děje, a přestože jsem se snažila uklidnit smích alespoň do té míry, abych byla schopná mluvit, nedalo se to zastavit. Uvědomila jsem si, že přesně takto se cítí ona pšenice. Dušan patří k nejhodnějším lidem, které znám a jeho „nenávist“, kterou vysílal pšenici byla pro ni velmi zábavná. Přirovnala bych to jako když ve hře strašíme děti „bu, bu, bubububuuuuu“, děti radostně zavýskají a chtějí ještě. Paradoxně, tak pro pšenici vytvořil energetické pole plné radosti a lásky, proto tak dobře prospívala. Z vědeckého hlediska to sice úspěch nebyl, ale pro mě to bylo osobní poznání, že nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi, velmi bohatý emocionální život. Není divu. Vědci objevují a postupně rozkrývají fakta ze života rostlin, například že některé rostliny mají větší genom, než je ten náš lidský. Česko-britský tým vědců zjistil, že vraní oko čtyřlisté má dvacetkrát více bází DNA než ta člověčí.

Komunikace s živým světem kolem nás je zde od počátku věků. Podíváme-li se na počátek lidstva a jeho spojení se zvířaty, zjistíme, že pro původní národy byla komunikace se zvířaty, rostlinami a přírodou něco zcela samozřejmého. Když chtěl člověk jablko, požádal strom, aby jeho větve vydaly něco málo ze svého bohatství. Když chtěl muž požádat ženu, aby za ním přišla, pomyslel na její vlasy, na její vůni . . . lidé komunikovali telepaticky, prostřednictvím srdce, na všech úrovních. Chystal-li se kmen na lov, pak se nejdříve spojil s daným stádem a požádal jej, aby mu jako potravu vydalo ze svého stáda jeden kus - nejslabší, starý, poraněný . . . ještě v dnešních dnech můžeme najít v africké poušti Kalahari kmeny Křováků, kteří žijí stejně jako před stovkami let. Člověk si bral z přírody jen to, co potřeboval k obživě a vždy po vzájemné dohodě. Panovaly vzájemný respekt a úcta. To je to, co nás zvířata učí. Ukazují nám, že ve skutečnosti jsme vzájemně propojeni mnoha způsoby, na mnoha úrovních.
​
Spojení a komunikace se zvířaty nám pomáhá otevírat naše srdce, naplnit jej láskou a objevovat v něm naše skryté dary. Pomáhá nám překročit nejen naši oddělenost od zvířat, ale naši oddělenost od přírody, od země, od vesmíru. Využijme tedy čas jara, kdy vzduch je naplněný láskou a radostí a otevřme se možnosti mezidruhové komunikace. Začneme pak více chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem v určité situaci. Začneme je více poznávat v jejich čisté přirozenosti a začneme více přijímat i svou vlastní přirozenost. Díky tomu začneme setrvávat v pocitu lásky a vděčnosti, namísto strachu a obav. Neboť to, co člověk nezná, toho se bojí a má tendenci to ničit a naopak. Poznáme-li toho druhého, začneme-li vnímat a chápat jeho postoj či jeho pohnutky k jeho činů v našem srdci nikoliv v naší hlavě, pak i když s jeho činy nebudeme souhlasit, budeme k němu cítit soucit a lásku, bez potřeby souzení za jeho skutky. A jak praví starověké texty „Jak uvnitř, tak vně“. Začneme-li soucítit s ostatními, začneme soucítit sami se sebou. A to je opravdová cesta ke svobodě a ráji na Zemi.

​Jsme-li šťastní v hloubi svého srdce, pak jsme sami sebou. Tím, kdo opravdu jsme. Beze strachu. V lásce k sobě, ostatním, k celé Zemi a všemu, co nás obklopuje. Jsme-li šťastní, záříme a rozdáváme radost, lásku a soucit. Jsme-li šťastní, máme ve svém srdci mír, radostné ticho, pocit blaženosti, pocit zakořenění se ve svém nejniternějším nitru. Je to stav, který přetrvává i v dobách největších životních hurikánů. Jsme-li šťastní, děláme šťastné všechny kolem nás.

„To je všechno hezké“, řeknete si, „ale jak to, asi tak, mám udělat?“.
Lze říci že to, po čem každý z nás v životě touží, je štěstí a pocit bezpečí. Tou nejtěžší otázkou však bývá: „Co pro nás štěstí znamená?“, neboť každý z nás má jinou představu o štěstí. Jednoho naplňuje běhání se psem po lesích, jiný má rád auta a vše, co se s nimi pojí a další nejraději tráví čas na zahradě rýpáním se v hlíně . . . kolik je lidí, tolik je tužeb. Bohužel není nijak výjimečné, že lidé nemají ani nejmenší tušení, co by vlastně chtěli. Co je to, co je činí šťastnými. Myslím opravdu šťastnými z hloubi nitra. Svého nitra.

​Zvířata a děti jsou v tomto ohledu skvělou inspirací. Je-li ve vašem životě zvíře či nějaká ta drobotina, pak víte, o čem mluvím. Můžeme u nich pozorovat to, co mi jsme na pouti životem zapomněli – radost a pocit štěstí ze své podstaty. Vždy vědí, co chtějí, jaké jsou v daný moment jejich potřeby, a dokážou to dát jasně najevo. Nejenže jsou mistry ve vyjádření vlastních potřeb ke štěstí, ale mistrně nám ukazují, kde jsou naše rezervy, nevěnujeme-li dostatečnou pozornost svým potřebám. Budu-li mluvit ze zkušenosti se zvířaty, pak se ve většině vyjadřují poměrně jasně, jako moje kočka Jitřenka. Kdykoliv začnu meditovat, přijde, lehne si mi na hrudník (medituji večer před spaním a ráno po probuzení) a zůstává ležet vrnící tak dlouho, dokud nepřijde ticho mysli (neomylně to pozná). Občas, když se nesoustředím a řeším kde co, jen ne utišení trilionu otázek a analýz ve své hlavě, položí mi tlapku na krk. Jemně, ale významně! Chce-li být důraznější, ťukne mě tlapkou přes nos. Nejsem totiž zrovna meditativní typ, spíše naopak. Zastavit se a odpočívat je něco, co se stále učím. I komunikaci se zvířaty jsem z počátku trénovala ve stavu, který bych přirovnala k „pohybové meditaci“. Chceme-li komunikovat se zvířaty či jinými bytostmi jako jsou rostliny, stromy, kameny, nebo třeba se i svým tělem (naslouchat jeho potřebám), je základem klidná mysl, oproštěná od všech myšlenek a bzučících starostí všedního dne. To je i cesta ke štěstí. Dopřát si pravidelně vypnutí mysli, naší vnitřní autority a soudce. Práce se zvířaty nás učí zastavit myšlenkovou dálnici v hlavě a vede nás do našeho nitra, do středu našeho srdce. Učí nás poznávat tuto krajinu vnitřního světa a směruje nás hlouběji a hlouběji k poznání kdo jsme. Mě učí a s jemností tlačí k umění tiché kontemplace, meditace, úplného ztišení a zastavení se uvnitř sebe sama ať se děje, co se děje . . . v mém poměrně akčním životě je to panečku pořádná výzva! ​

​​Pravé štěstí vychází z našeho středu a přináší život v harmonii a radosti. Únava, starosti, stres . . . trvají-li příliš dlouho, jsou zcela jistými zabijáky radosti a štěstí. Proto je důležité pečovat o své tělo, o fyzickou i psychickou pohodu, stejně jako vědět co nás činí šťastnými? Pro štěstí se musíme rozhodnout. Hledat, co je to, co nás činí šťastnými.

A co VY, víte to? Po čem opravdu, ale opravdu z hloubi svého nitra toužíte?

Lidé se často ptají: „Jak to mám udělat? Jak mám být šťastný? Avšak lepší otázkou je „Proč?“. Proč nejsem šťastný či šťastná? Co mi brání?“. A věřte, nevěřte, nejsou to peníze, ani chování našeho partnera či dětí, rodičů . . .
Pokud je něco, po čem z hloubi svého srdce toužíme, co nám přinese štěstí do života, pak Vesmír učiní i nemožné, aby se to stalo. Nevěříte? Mám mnoho osobních příběhů, ale na to by nám jeden článek nestačil. Za všechny mě napadá moje cesta do Afriky za býlími lvy. Navštívit africkou divočinu byl můj sen od dětství, kdy jsem doslova hltala všechny filmy a knihy o přírodě, které v době komunismu byly k mání. Tento můj sen byl uložen někde hluboko v mém srdci a čekal na správný čas. Ten přišel v době, kdy jsem se chtěla naučit komunikovat se zvířaty. Ani na jedno jsem neměla finanční prostředky, a tak jsem našla a oslovila skvělou komunikátorku Wynter Worsthorne. Hádejte odkud? Jasně, z Afriky. Svůj první seminář jsem tady v Čechách prostě a jednoduše uspořádala pro sebe. Po roce spolupráce mě pak Wynter nabídla možnost přiletět za ní do Afriky, do buše, mezi divoká zvířata a bílé lvy v podstatě za cenu letenky. Nic z toho jsem neplánovala, jen jsem šla za tím, co mě zajímalo a přinášelo radost. Jak málo stačí, aby se sny plnily.
​
Jsem přesvědčená, že být šťastný se musí člověk rozhodnout. Napadlo váš někdy, jak je možné, že zvířata jsou téměř neustále spokojená a šťastná? Že si radostně hrají a užívají života kdykoliv je to jen možné? Je to prosté! Žijí přítomností, nečekají „AŽ“ . . . až dostanu novou hračku (tu zelenou, ne červenou) . . . až bude jiné počasí . . . až najdu to pravé myší doupě . . . až se přesvědčím, že tu překážku přeskočím . . . až najdu tu správnou větev . . . Kdepak, jednoduše se radují v tom a s tím, co zrovna mají. I mi jsme se takto radovali, kdykoliv to šlo, avšak to jsme byli ještě hodně malé děti. Jak jsme rostli, začala přicházet „odpovědnost“ a mi jsme postupně začali dávat přednost úkolům a věcem, které od nás byly vyžadovány, neboť jsme byli hodní a zodpovědní (aby nás měli rádi). Radosti postupně ubývalo a často se vytratila úplně.

​Radosti není nikdy dost . . .
. . . a nikdy není pozdě najít cestu do svého nitra a opět ve svém srdci otevřít šuplík s nápisem RADOST. Stačí se jen rozhodnout a vydat na cestu. Z počátku to může trochu drhnout, ale uvidíte, že s postupem času budete v životě nacházet více radosti a méně starostí (i když ty budou celý život).
Snad se mnou budete souhlasit, že největší radost nám dělají drobnosti. Třeba když jdete tichým lesem, jen tak se z ničeho nic, ani nevíte proč, zastavíte a na stromě před vámi spatříte krkavce s větvičkou v zobáku. Chvíli ho pozorujete, když tu najednou, opodál na vedlejším stromě, na něj zavolá jeho družka: „letíme“. Pozorujete, jak letí, a i když zmizeli za vršky borovic dál jen stojíte a nasloucháte tichu lesa. Nebo když si po nedělním obědě uvaříte kávu, na talířek si dáte tu skvělou bábovku od babičky a sledujete zápal, se kterým se děti vrhli do hry na cokoliv, co je v tu chvíli napadne. Vtáhnou vás do svého světa, i když jen v roli pozorovatele. Vám je tak nějak hezky u srdce, nic vám nechybí a svět je báječný. To je štěstí. A kdykoliv je vám v životě těžko, stačí si na tyto chvíle vzpomenout a situace se stane mnohem snesitelnější. Studentům na mých seminářích doporučuji zapisovat si tyto magické chvíle, stejně jako úspěchy a vše, co se jim povedlo, z čeho měli radost. Život je barevný a má pro nás nejen bílou, růžovou a zlatou, ale i černou, šedou a jedovatě brčálovou. Ve chvíli, kdy máte pocit, že se nic nedaří, pak stačí na chvilku zalistovat ve svém deníku kouzel života a bude vám o poznání lehčeji. Uvědomíte si, že jste v životě zažili mnoho krásných chvil a překonali mnoho náročných okamžiků. V tu chvíli budete vědět, že zvládnete i další výzvu, která na vás čeká.
​
Když nevím, tak nechci.
Vždy hledejte svou vlastní cestu ke štěstí. K cíli nevede jen jedna. Pamatuji se na jednu vycházku, kdy jsme s Love (mojí německou dogou) přišly na louku, na které byly vyšlapány tři cesty. Jedna z nich vedla do nedalekého, tajemně vyhlížejícího lesa, který mě lákal k návštěvě. Stejně tak mě však lákala cesta, která vedla úplně jiným směrem, a pro kterou jsem se nakonec rozhodla. K mému milému překvapení nás tato cesta dovedla přesně do onoho překrásného lesa. Zpět jsme se pak vrátily právě tou cestou, která se z počátku zdála tou jedinou k lesu. Tehdy jsem si plně uvědomila, že nezáleží na tom, pro jakou cestu se rozhodnu, neboť každá mě dovede tam, kam mám namířeno. Musí to však být cesta srdce, nikoliv cesta mysli či taková, kterou chceme „vyhovět“ svému okolí.
Poznáte to snadno. Když něco chceme, opravdu chceme, pak to prostě víme. Nemusíme nad tím dlouze přemítat a dumat o tom. Jsme si okamžitě jisti, že to je ono! Jasně, možná to nepůjde hned, možná bude třeba hodně času věnovat plánům, přípravám, hledat informace, možnosti, způsoby . . . ale chceme-li to, víme. Pamatujte, nikdy není jen jedna cesta, stačí otevřít se možnostem. Rozhodneme-li se a uděláme-li první krok, Vesmír už najde způsob, jak nás dostat tam, kam míříme. 

​Zasněžená krajina. Sněhobílé ticho s oblohou potaženou jemně modrým blankytem příjemně ruší jen vrzání sněhu pod našimi kroky a občasný štěbet nějakého ptáčka. Všimli jste si, že když napadne sníh, je to jako kdyby se zastavil čas? Tedy alespoň v přírodě, když se celá zahalí do bílého hávu a krajina utichne.
​
Rozhodne-li se obloha být k nám štědrá a zasypat nás sněhovou krásou, jako v prošlých dnech, je důležité si to užít. Natáhnout teplé boty, péřovku, něco na hlavu, a také, slovy Limonádového Joe, nezapomenout na teplé spodní prádlo, neboť chladné nejsou pouze noci.  Že už jste letos lyžovat byli? Kdepak, nemám na mysli lyžování, ale procházku krásami zasněžené krajiny. Rozjímání, pozorování a naslouchání příběhu, který vám tato krajina bude vyprávět. Zastavení v zimní krajině je tak moc jiné od ostatních období roku. Vyrazte za sněhovou krásou a zastavte se spolu s ní v přítomném okamžiku. Vypněte mobil, a nebo ho možná vůbec nechte doma a jen tak se kochejte. Mobil doma??? Už to slyším: „. . . tak ta se dočista zbláznila“, „ . . .a co když se něco stane“ . . . Zkuste to! Uvidíte, že to půjde, a že se nic nestane. Možná zjistíte, že se vrátíte plní energie, kterou jste načerpali z přírody kolem sebe a neztráceli ji neustálou kontrolou každé zprávy, která vám cinkla, reagováním na posty vašich kamarádů a známých, telefonátem od maminky, abyste na sebe byli opatrní . . .

​. . . prostě čas strávený s mobilem v ruce či u počítače. Často jen tak bezmyšlenkovitě bloumáme a přiznejme si to, tak trochu zabíjíme čas, většinou protože jsem unavení či se nudíme. Paradoxně se stáváme křečkem, běžícím v kolotoči. Z celodenního pracovního nasazení jsme unavení, a tak abychom si odpočinuli, začneme procházet nejrůznější aplikace na svém mobilu (musíme přece mít přehled o tom, co se děje). . . Civění do mobilu či počítače nás však ještě více „vycucne“, a tak se točíme stále dokola.
Co tak z tohoto kolotoče vystoupit? Máte-li doma nějaké zvíře, je to o něco jednodušší, neboť tu spoustu volného času, který najednou budete mít, můžete věnovat právě jemu. A nemusí to být o bůhví jak přehnané aktivitě . . . i když takový výlet někam do přírody . . .
Když se radujeme, jsme šťastní, a když jsme šťastní, pak jsme i zdraví, neboť jsme-li šťastní, opravdu šťastní, produkuje naše tělo celou řadu hormonů, které jej na oplátku uzdravují. Nejrychleji se to děje, když si hrajeme s dětmi, našimi zvířecími společníky, nebo si vyjdeme do přírody. V těchto chvílích je naše tělo zaplaveno endorfiny (hormony štěstí), zvláště pak oxytocinem (hormonem lásky). Čas vědomě strávený v přírodě je jako když strčíte mobil do nabíječky. Dobije naši energii v neuvěřitelně krátkém čase. Najednou máme opět dobrou náladu, začnou přicházet nápady, zvýší se náš výkon. Věděli jste, že úkoly, na kterých pracujeme v blízkosti květin a zeleně mají tendenci být přesnější a lépe provedené než ty, na kterých pracujeme uvnitř chladných stěn? Výzkumy ukazují, že pouhá přítomnost rostlin v naší blízkosti může zvýšit naši paměť o 20%.

​​Možná patříte k těm, kteří zimu tak úplně nemají rádi. Dáváte přednost teplému čaji a dece na vaší oblíbené lenošce. I tady si můžete alespoň na chvíli od technologií dnešního světa trochu oddechnout. Jasně, můžete sáhnout po jedné z knížek, která leží ve stohu „až budu mít více času“, nebo se podívat na nějaký film ze stejného ranku. Sdílíte-li však svůj domov s nějakým zvířetem, pak pro vás mám mnohem lepší zábavu. Neboť čas strávený se zvířaty je, dle mého názoru, nejlepší a nejrychlejší způsob, jak načerpat energii a dobít baterky. Pozorování zvířat (ať vlastních či v přírodě, nebo jen z poza okna obývacího pokoje) vtáhne člověka do přítomného okamžiku. Jsme schopni hodiny pozorovat ptáky, jak přilétají a odlétají z krmítka, jak si koťata hrají s klubíčkem vlny, nebo hafany zaneprázdněné hledáním nějaké dobré mňamky pod polštářem . . . radostné okamžiky, kdy ztrácíme pojem o čase a zapomínáme na všechna trápení a starosti světa.

Pokud by snad pro vás pozorování nebylo dostatečně akční, pak si můžete zkusit hrát. Nazvěme to třeba „reakce na naši myšlenku“. Zvířata všeobecně vnímají naše vnitřní emocionální nastavení a podle toho reagují. Umí však vnímat i naše myšlenky. To je princip, na kterém funguje komunikace se zvířaty, neboť řeč – slova a věty ve svém počátku, vytvoří v energetické rovině jakýsi obraz (vibraci). Tento obraz se zformuje do myšlenky a z té pak naše mysl formuluje slova a věty. Zvířata, příroda a všechny bytosti kolem nás, ať již v té fyzické či energetické rovině, vnímají právě onen obraz – vibraci, a na ten pak reagují. Abych se vrátila ke hře „reakce na myšlenku“ – zkuste si s tím hrát, vyšlete myšlenku svému zvířeti; např. si ve své mysli představte obraz „sedícího psa, kterému dáváte pamlsek“. Vyšlete, opět myšlenkou, tento obraz směrem k psovi a čekejte, zda na to zareaguje. Můžete zkusit přivolat zvíře z jiné místnosti, nebo si vymyslet cokoliv, co vás napadne. Základem je jednoduchost, jasnost záměru a trpělivost. Ze zkušenosti mohu říct, že nejlépe to funguje s hafany. Ti jsou otevření kdejaké zábavě. S kočkami je to o poznání náročnější. Mějme na paměti, že zvířata mají svůj vlastní názor. Mnohdy nereagují, protože naše hra pro ně není dostatečně zajímavá, nebo si o tom myslí své (to musím potvrdit zvláště u koček) a někdy se jim prostě jen nechce . . . je to stejné, jako u nás lidí – musí je to bavit a být dostatečně motivovaní. Věřte, nevěřte i zvířata mají svůj, jak jsem zjistila, poměrně jasný názor na život.

​​Pro příklad . . . představte si činnost, kterou vaše zvíře nemá rádo – napadá mě sprchování psů. Děláte, jakože nic, že vlastně vůbec o sprchování nejde . . . že jako si chcete hrát . . . panečku, to bude přece zábava . . . a pes nikde. Hudini by záviděl. Váš pes, byť tu ještě před minutou spokojeně ležel, se stal v daný moment neviditelným, a to i ve vašem jednopokojovém bytě. Jindy zase umýváte nádobí, děláte běžné domácí práce . . . váš chlupatý miláček tvrdě spí ve svém pelíšku a neprobudí ho ani soused kutil, který se k vám právě proboural do obýváku . . . ale ve chvíli kdy se, bez změny rytmu vašich pohybů, otočíte směrem k lednici, že jdete připravit svačinu dětem z té super čerstvé šunky, váš čtyřnohý miláček stojí vedle vás s výrazem trýzněného zvířete, které již týden nemělo v tlamce a pokud nedostane alespoň kousek té šunky, budete to právě VY, kdo bude vinen jeho bídnou smrtí . . . a pak, že neumí číst naše myšlenky . . .

​Nejsem moc velký „spotřebitel“ sociálních sítí. Využívám je ve většině pouze jako, svého druhu, komunikační nástroj. Přesto se mi čas od času stane, že se přistihnu, jak bezcílně brouzdám po facebooku. Není to snad pro to, že by tam bylo něco extra zajímavého, ale prostě proto, že jsem unavená a „courání“ po facebooku, prohlížení nejrůznějších fotek na pinterestu nebo instagramu, občas nějaký ten lajk, něco „poustnout“ . . . nevyžaduje příliš energie (ale také nedodá, spíše naopak). Je to však náš život, který takto marníme. Stejně tak je naše rozhodnutí to změnit. Vzpomenout si, co nás bavilo, když jsme byli ještě děti . . . lézt po stromech, číst si, něco vyrábět, pozorovat hvězdy, zkoumat vše pod mikroskopem . . . co člověk, to nadání a zábava. Najednou zjistíte, že je skvělé něco vyrobit a následně možná využijete i sociální sítě, abyste se o svou radost podělili. Už to ale bude jiné, nebudou pro vás zdrojem „zabití“ času, ale prostorem pro sdílení a inspiraci. Svůj čas už budete věnovat tomu, co naplňuje váš života radostí a energii vám dodá, namísto, aby vám ji bralo.  Věřte, že nic není nemožné, když se rozhodnete. Svou realitu si tvoří každý sám!

​Čím více jsme závislý na technologiích, tím více potřebujeme přírodu. Mám ráda nové technologie a nové vymoženosti. Taková myčka na nádobí, nebo luxující robot jsou pro mne nejbáječnější vynálezy lidstva. Šetří tolik času, který mohu věnovat věcem, které mám ráda. Stejně skvělé je, když píšu článek a potřebuji si ověřit nějakou informaci. Jednoduše ji zadám do googleu a šup, informaci mám během pár sekund. Ovšem ani ten nejsofistikovanější prohlížeč a nejchytřejší hodinky na světě nám nenahradí osobní kontakt, setkávání s těmi, které máme rádi, vůni jarní louky, ticho před bouřkou, čerstvý vzduch po letní přeháňce, zasněženou krajinu nebo bezstarostné koulování v čerstvě nasněžené bílé peřině. Nové technologie a nejnovější aplikace by měly být našimi pomocníky, sloužit nám a ulehčovat nám život. Nikoliv naší závislostí.
​
Dáme-li jí možnost, příroda si vždy najde způsob, jak nás vrátit k sobě samým i k ostatním. Jak nás zpomalit a vrátit do středu našeho srdce. Zima je období zpomalení, ponoření se do sebe a zklidnění. Využijte tedy příležitost, kterou nám příroda a její přirozená cykličnost nabízí. Zkuste se na chvíli odpojit od technologií a připojit k přírodě a najděte si vlastní způsob, jak tyto dvě technologie – novodobou a technologii srdce propojit ku prospěchu svému i všech ostatních.

Jsme bytosti hvězd, potomky velkého třesku, okamžiku zrození Vesmíru. Každý z nás si ve své buněčné paměti nese tento prvotní okamžik. Prvotní nicota, hluboká temnota, velký třesk . . . a překrásný Vesmír. Cyklus, jež se v našich životech opakuje stále dokola. Je to základní princip tvoření Vesmíru, tvoření Života. Okamžik kdy ženská energie dovolí energii muže, aby se propojili a společně vytvoří něco nového, nový život.

Zázrak zrození se děje každý den, často však bez povšimnutí. Zapomínáme si všímat možná obyčejných, přesto však okamžiků zázraků . . . třeba když začíná nový den. Slunce se vydává na svou každodenní pouť po obloze, aby svými paprsky umožňovalo stále nový a nový život na této překrásné planetě. Když se chystá ke svému spánku můžeme pozorovat, jak se pomalu rodí noční obloha posetá hvězdami.
Noční obloha mi často připomíná jednu z mých návštěv africké buše a pozorování oblohy s magickou mléčnou dráhou v hlavní roli. Kouzlo noci a jejích zvuků spojených v harmonický orchestr, dokonalou ukolébavku, i okamžik, kdy se noc nechce vzdát své vlády a promění se v černo černou tmu těsně před rozedněním.
​
Když slunce v Africe vstává, je to to jako když někdo vyhodí na oblohu čerstvě utržený zářící pomeranč. Tato vzpomínka mě vrací zpět k okamžikům, kdy mě paprsky ranního slunce vítaly uprostřed divoké buše, na našich výpravách za lvy. Do magické chvíle, kdy projíždíte ranní buší, a kdy je, chvilku před úsvitem, naprostý klid. Je to nepatrný okamžik zastavení, aby vše jako mávnutím kouzelného proutku oživlo . . . magie ve své plné hloubce. Zrození nového dne . . . kouzelné a fascinující zároveň.  Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Dalo by se říct, že smrt i život jsou v divoké buši jakoby stále vedle sebe a všudypřítomné, a přesto . . . tato skutečnost, toto vědomí, ve mně vždy vyvolává hluboký vnitřní mír a naprostý pocit bezpečí.

​​V africké buši můžete podél toků řek potkat krokodýly. I já jsem se při jedné výpravě do buše těšila, že je uvidím. Na naší cestě k soše bílého lva z křišťálů s obrovským růženínovým srdcem, vytvořeným známým africkým sochařem Andriesem Bothou, jsme šly cestou právě podél řeky poskytující domov hrochům a již zmíněným krokodýlům. Pro někoho to může znít děsivě, vypravit se na procházku do míst, kde jsou hroši a krokodýli, ale dodržuje-li člověk několik základních pravidel bezpečnosti, není se čeho bát. Navíc z mé zkušenosti zvířata sama o sobě nemají potřebu útočit, chová-li se k nim člověk s respektem.

I když se má touha vidět živého krokodýla v přírodě nenaplnila, bylo putování divokou buší obrovsky vzrušující. Něco zcela odlišného od pohodlného sezení na korbě džípu. Mám na mysli působení krajiny na tělo i mysl. Bylo zajímavé pozorovat, jak se všechny funkce mého těla sladily do jedné tóniny. Celé se úplně uvolnilo, přesto však bylo připravené kdykoliv reagovat. Centrální nervová soustava byla ve svém živlu a hypotalamus měl asi prvně v životě konečně pocit plného uplatnění. Každá část mého těla přesně věděla, kde v prostoru je a do jakého prostoru se přesouvá. Noha s naprostou přesností pokládala chodidla na prašnou zem. Uvědomovala jsem si pozici každé části svého těla v prostoru, stejně jako všeho kolem. Každou větev, kámen na cestě, prohlubeň v zemi . . . čemu je třeba se vyhnout, co je třeba překročit . . . Dech se prohloubil a sjednotil s pravidelným pohybem těla. Věřím, že jsem ochutnala, jaké to je vnímat buš každou buňkou těla. Žádný zbytečný pohyb, žádný zbytečný zvuk . . . celým svým tělem, každou buňkou jsem si uvědomovala, že jeden špatný pohyb může znamenat život, nebo také smrt. Přesto, že nám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo (možná na pár horečkových klíšťat), probudily se v mém těle instinkty přežití. Možná to bude znít paradoxně, ale uvnitř jsem cítila naprostý klid a obrovské probuzení k životu. Duchovní lídři by to možná nazvali spojení těla, mysli a ducha.
Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba jen stádo zeber, žirafy, jak natahují své dlouhé krky pro lístky akácií, či kterékoliv jiné zvíře . . .prostě jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka – jen tiše plyne.

​Přirozený cyklus přírody, který můžeme pozorovat všude kolem sebe nám umožňuje spojení s našimi kořeny. Mám na mysli kořeny uvnitř nás samých. Kořeny naší duše. Propojení těla, jež je jako sama země pevné a nesmírně odolné, a přesto velmi křehké a zranitelné. Mysli, jež má sílu tvořit světy a lámat skály a duše, esenci nás samých, naší podstaty a vyššího vědomí, jež nás vede na naší cestě životem. Stačí jen se začít dívat a uvidět.

Život se rodí z ničeho, z té nejtemnější temnoty. Vstoupíme-li do ní, pak zjistíme, jak krásná, tichá a uklidňující může být. Temnota je naší hloubkou a pramení z ní naše síla. Často se setkávám s tvrzením, že temnota je něco špatného, ale jsem přesvědčená, že si pleteme temnotu se zlem, které se rádo pod rouškou temnoty schovává. Konec konců rodíme se z temnoty do světla, to je základní vesmírný princip. Bez tmy není světla a naopak. Jin a jang, světlo a tma, den a noc . . .  jedno pramení z druhého. Vezměte si třeba takové bahno. Někdo by mohl říci fůj . . . Není však domovem pro nejroztodivnější druhy zvířat, či živnou půdou pro překrásné lekníny, lotosy a jiné vodní rostliny? Je domovem například pro krokodýly, kteří nesou pravěké vědění Země. Jsou doma jak ve vodě, tak na zemi, kde voda byla od pradávna spojována s Velkou Matkou, tedy femininním principem života a zrození. Z vody se rodíme. Stejně tak nás voda (naše emoce) může pohltit.
​
Tvoření a destrukce, a ještě více tvoření. To je primární esencí, jež odráží tyto krásné ještěry. Jsou strážci vod a břehů, tedy předělu mezi vodami a zemí, zrozením a smrtí. V tomto smyslu mohou být vnímáni jako udržovatelé a ochránci veškerého vědění. Starověké národy je vnímali coby primární matku, ve které veškeré vědění spočívá a čeká, aby se zrodilo. Díky jejich spojení s blátem jsou označováni jako symbol plodnosti a síly, neboť bláto je spojením vody a země, jež umožňuje nový život. 

Jeho svátost Dalai Lama v knize Kniha radosti uvádí: „Nekonečný zdroj radosti je v každém z nás.“  Vstoupíme-li do přírody či sdílíme svůj prostor se zvířaty, začneme se častěji radovat. Začne být tak nějak snazší dostávat se do svého středu, do svého srdce a radovat se ze života. Přirozeně začneme mít větší respekt k životu i k sobě samým, otevírat své srdce lva či lvice a stát se tvořitelem svého života. Objevit své srdce lva a nechat se jím vést.

Krásní a majestátní. To jsou lvi. Jen obtížně se popisuje ta neskonalá krása, má-li člověk tu možnost setrvat v přítomnosti divokého lva. Sdílet společný prostor jen pár desítek metrů od sebe. Mě Vesmír požehnal a umožnil mi přímou blízkost bílého lva – Matsienga – který mě poctil, když přišel na dosah ruky. Doslova. Stál v těsné blízkosti mé strany džípu a jen stačilo natáhnout ruku. Mísil se ve mně určitý druh obavy (stále je to divoký lev a stačilo jen otočit jeho velkou hlavou a ta má by v ní skončila) a obrovský úžas, který naprosto převálcoval ony počáteční obavy. Slova láska, respekt a laskavost získaly svůj pravý a původní význam. Vše v jednom. Naprostá harmonie síly a jemnosti. Zcela mě pohltil obdiv a obrovská úcta, a to nejen k těmto dvěma nebeským hvězdám v jejich fyzické, lví podobě (o kousek dál odpočíval Matsiengův bratr Zukhara), ale úcta k životu a každé živé bytosti.

Samozřejmě proto, abychom zažili pocit hlubokého spojení s přírodou, světem kolem sebe, a především se sebou samými, nemusíme hned jezdit do Afriky. Stačí si dopřát zastavení někde v přírodě. Vypravit se do českých lesů, luhů a hájů. Máme tolik kouzelných a krásných míst, která nás probudí k životu, k tvoření a prožívání každodenních zázraků. A je jedno, zda je léto, nebo zima. Jak se říká: „Není špatného počasí, je jen špatně oblečený člověk.“ Spočinout v přírodě a jen tak pozorovat lze kdykoliv a kdekoliv. Stačí si za pár korun pořídit podložku, navrstvit oblečení, aby bylo možné podle potřeby odkládat či přioblékat a můžete vyrazit. Za přírodou, za zvířaty, k sobě, do svého srdce, ke svým kořenům. Znovu a znovu se rodit do radostí naplněného života.

„Trvající štěstí nelze najít v honbě za jakýmkoliv cílem či úspěchem. Nespočívá v bohatství či slávě. Spočívá pouze v lidské mysli a v lidském srdci. Každý den je nová příležitost začít znovu. Každý den je naším zrozením.“                      
                                                         Jeho svátost Dalai Lama a Arcibiskup Desmond Tutu; Kniha radosti
​

Život ve společnosti zvířat bez ohledu, zda je to domácí mazlíček, či se jedná o divoká zvířata, je neomezeným zdrojem radosti a lásky. Žijeme-li v radosti a lásce, pak záříme, jsme plni života a energie. Asi mi dáte za pravdu, že zvířata a příroda mohou být naším obrovským „dobíječem“ energie. Pár minut v přítomnosti našich milovaných chlupáčů nebo v tichu lesa nám dodá energii a chuť do života.  

Jsem milovníkem kávy a zastávám názor, že kvalitní kávy není nikdy dost, a proto často ráda spojuji šálek kávy s pobytem v přírodě. Každé ráno si uvařím kávičku a s kouřícím hrnkem vyrazím do zahrady. Usadím se do svého pohodlného křesílka a jen tak jsem . . . v přítomném okamžiku . . . uprostřed zeleného mikro světa pozoruji co je nového u štěbetajících sýkorek, pozdravím brhlíka, obdivuji barvy pilného strakapouda, zamilované hrdličky, lehkost a krásu barevných motýlů, tajemnost vážky . . . je toho tolik, co se kolem nás ve světě přírody stále děje.   

Říkáte si: „To by se mi líbilo, ale na to už mi vážně čas nezbývá“, nebo „No jo, jenže já nemám zahradu“. Na pozorování přírody, stačí pár stromů uprostřed velkoměsta nebo malý parčík, i tam je spousta ptáků a jiných zvířat. Stejně tak není třeba nějaké extrémní množství času. Stačí pár minut denně, které pozorování, objevování, spočinutí v přírodě věnujeme. Deset, patnáct minut denně posezení a pozorování v přírodě, třeba o polední pauze v práci v blízkém parku, cestou z práce, nebo v podvečer, když jdeme venčit našeho hafana, nás naučí zklidnit naši často přetíženou mysl. Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě (stačí i posezení mezi květinami na balkoně) prostřednictvím našich smyslů také výživu našemu tělu v podobě produkce hormonů, které mají přímou spojitost s posilováním imunity. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Příroda vyrovnává tyto elementy v nás zcela přirozeně. 
​
Dalo by se tedy říct, že příroda může být skvělou náhradou za tabletky na zklidnění, či bolest hlavy ze stresu a přetížení. Každý to známe, období, kdy nestíháme a potkáváme se sami se sebou. Přestože na nějaké úrovni víme, že je nejvyšší čas zpomalit, stále držíme nohu na plynu a pijeme jedno kafe za druhým, abychom se udrželi v bdělém stavu. V tu chvíli začínají naši zvířecí parťáci zlobit, nedej bože mít zdravotní potíže. S notnou dávkou sarkasmu si říkáme: „tak přesně tohle mi ještě chybělo“. Přitom řešení je tak snadné. Zastavit se. Mám na mysli vnitřní zastavení. Uvolnění vnitřního napětí v těle. Podaří-li se nám to, pak se tělo může vrátit do rovnováhy, stejně jako náš život.

​Zvířata jsou nejlepším ukazatelem naší vnitřní rovnováhy, neboť jsme-li v pohodě mi, pak jsou v pohodě i ona a naopak. Stačí jim naslouchat, jak těm doma, tak těm v přírodě. Příběhy, že to funguje bych zaplnila celou knihu. Naposledy před pár týdny, kdy jsem přeslechla svou 14 měsíční německou dogu Love i koťata Jitřenku a Siria, když jsem je okřikla, že jejich způsob hry je zcela nevhodný, aby mi nutnost zastavení následně připomněla divoká příroda.
​
Měla jsem za sebou několik bláznivých dnů a doslova jsem vlítla do lesa, abych dopřála Love něco pohybu a lesních novin. Namísto rozjímání a radování se z procházky jsem přehazovala tunu myšlenek tížících mou hlavu z jedné strany na druhou, ovšem bez valného úspěchu. S pocitem nejvyšší důležitosti jsem se v hlavě snažila vyřešit všechny problémy světa a rychlost myšlenek bych směle přirovnala k čtyřproudé dálnici v plném pohybu . . . hučení dálnice přerušil jen tu a tam nějaký cvrkot. Po chvilce jsem si uvědomila, že onen cvrkot byl doslova ptačí křik hejna sýkorek, poskakujících všude na větvích kolem mě a mé hlavy.  Tancovali ve větvoví stromů v takové blízkosti, že stačilo jen natáhnout ruku. V oněmělém úžasu jsem se zastavila a pouze hleděla na tu krásu a rozmanitost těchto drobných štěbetajících ptáčků. Uvědomila jsem si marnost svého myšlenkového kolotoče a po hukotu v mé hlavě nebyla ani památka. Byl pryč. Byla jsem jen já, sýkorky a opodál větev táhnoucí Love. Všechen spěch, stres a napětí byly ta tam. Sýkorky mi pomohli vrátit se spět k sobě samé, do svého nitra a do své rovnováhy. Jen já, Love, sýkorky a magie lesa.
​
Ptáci a jejich řeč jsou vůbec úžasná záležitost. Zastavíme-li se někde uprostřed zeleně a dopřejeme-li si chvíli, abychom ptáky pozorovali a naslouchali jim, pak můžeme vidět ptáčky nejrůznějších druhů, jak jsou v neustálém rozhovoru. Jejich přežití závisí na neustálé pozornosti všemu, co se děje okolo, a tak můžeme slyšet jejich švitoření a téměř nekončící rozhovor, třeba když hledají potravu: „jsi tam?“ . . . „ano, jsem tady“ . . . „a co ty, jsi tam?“ . . . „ano, jsem“ . . .  „a ty?“ . . . . a tak stále dokola v jakémsi uklidňujícím rytmu. Jejich pozorování a naslouchání tomuto rytmickému toku ptačí řeči je tak uvolňující. Vyzkoušejte to!

Pozorujeme-li ptáky a přírodu, nasloucháme-li jen tak šumění trávy či nečekaným zvukům lesa, spojujeme se svým nitrem, se svým srdcem. Naše tělo se zklidňuje, hladina cortizolu (hormon stresu) klesá a tělo má větší prostor pro relaxaci a regeneraci. To nám dodává více energie a zvládneme tak více aktivit.
​
Vyrážejte do přírody a zeleně co nejčastěji. Nyní, kdy nastává období podzimu, je k tomu skvělá příležitost – houbaření. Načerpáte energii, budete se svými blízkými, váš hafan si užije nové zážitky, a ještě při tom přinesete domů úlovek v podobě košíku hub. Nezapomeňte při tom vnímat všemi smysly – pozorujte, naslouchejte, dotýkejte se. Když kolem vás najednou z ničeho nic, jako mávnutím proutku ztichne les, že uslyšíte tlukot vlastního srdce, začněte hledat. Blíží se nebezpečí shora, nebo po zemi? Během dne je to nejčastěji nějaké káně, či jiný dravec, který hledá potravu. Možná postupně zjistíte, že ptáci mají jiný varovný signál pro nebezpečí shora a jiný pro blížící se nebezpečí po zemi. Při pečlivém a dlouhodobém pozorování zjistíte, že podle ptačího zvuku lze rozeznat dokonce konkrétní zvíře - zda se blíží lasička, liška, nebo káně. Zvířata a příroda hovoří neustále, stačí pouze naslouchat.

​Nejlépe se naslouchá někde v lese, na zahradě, nebo v městské zeleni. Je třeba si najít „své“ místo a jen se dívat. Ideálně každý den na pár minut. Já začínala před třemi lety ve své zahradě a dělám to dodnes. Každý den, v nejrůznější denní dobu vždy na 20-30 minut. Z počátku jsem viděla „jen“ ptáky létající z větve na větev. Postupem času, jsem pak začala vidět víc. Začala jsem vidět určitou dynamiku v probíhajícím dění, v různých denních hodinách, v různých ročních obdobích. Postupně se mé smysly bystřily - mé oči začaly reagovat na sebemenší pohyb, začala jsem vnímat spolupráci mezi ptačími druhy, či různé reakce v různých situacích – červenku ohlašující kočku na lovu, kosa, který ze země „vyskočil“ na nejbližší větev a počkal, dokud sousedovic kocour neprošel zahradou na své cestě za jiným dobrodružstvím, než lov onoho kosa. Ten hned, co kocour zmizel z dohledu opět slétl na zem, aby si dal k snídani potřebnou dávku červíků a žížal.

Přítomnost zvířat je jako zázračná medicína. Když jsme s nimi, tak alespoň na malou chvíli mizí naše starosti. Jejich přítomnost a výzva k nejrůznějším aktivitám, nás přirozeně přimějí být v přítomném okamžiku. Odložit minulost a přestat se zabývat budoucností. Zvířata nás sobě vlastním, často hravým, způsobem nutí a učí být teď a tady.   

Ve společnosti zvířat se dostáváme sami k sobě. Tělo produkuje endorfiny, hormony štěstí a naše tělo se přirozeně dostává do harmonického stavu. Naše srdce zpomaluje do své přirozené frekvence a ladí se s frekvencí země, tedy s frekvencí zlatého řezu. Já osobně tento stav nazývám blažeností. Je to stav jakési tiché vnitřní radosti. Čím častěji jsem v přítomnosti zvířat a v přírodě, tím rychleji se do tohoto stavu blaženosti dostáváme.
​
Až příště vyrazíte do lesa, nebo do nedalekého parku, mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
​Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy, radosti a energie do života ať už s tímto cvičením či bez!

. . . zpívají v jedné staré písničce Waldemar Matuška s Olgou Blechovou. Jakpak by ne! Možná právě ten povznesený stav zažíváte, nebo ve vzpomínkách vylovíte tu na svou první lásku . . . člověk je zamilovaný, blažený duchem. Svět je plný radosti a všechny strasti a starosti života se zdají být, slovy klasika, „pouhým bzukotem mouchy kolem uší“.
​
Komunikace se zvířaty mě naučila, tedy abych byla úplně přesná, zvířata mě naučila, že pro komunikaci s nimi je láska spolu s radostí a respektem, základním předpokladem. Milujeme-li zvířata, pak jsme na půl cesty tam. Pokud nás to navíc baví, pak to půjde lehce a zbývá už jen vzájemný respekt k potřebám toho druhého i svým.  Mezidruhovou komunikaci mnoho komunikátorů nazývá jazykem srdce, neboť základem pro telepatickou komunikaci je právě spojení srdcí.  Jsem přesvědčená, že to platí i v komunikaci mezi lidmi. Ať  už vědomě či nevědomě mezi  sebou komunikujeme na úrovni srdce. Zůstaneme-li u vzpomínky na první lásku, pak mi dáte za pravdu, že v tu chvíli se svět stává překrásným místem k žití.  K lidem máme tak nějak blíž, máme pochopení pro věci, které nás dříve rozčilovali, problémy se jakoby zázrakem řeší sami a život je zkrátka báječný. Naše srdce je ve stavu koherence, tedy v naprosté, hluboké rovnováze. Koupe se ve štěstí. Tělo, mysl a duše jsou jedním.  Je to okamžik, kdy se začínají dít zázraky. Otevírají se nám dveře k sobě, do komunikace se zvířaty, se světem kolem sebe, se stromy, s rostlinami, se zvířaty  . . .
​
Jak si udržet propojení srdce, těla a mysli?
To, co nám často brání spojit se s naším srdcem a žít požehnaný a radostný život i ve chvílích, kdy zrovna nejsme do někoho zamilovaní, nebo přijdou-li deštivá období života, jsou naše vnitřní strachy. Strachy pramenící z nejrůznějších zranění, nastřádaných  během naší cesty životem. Strachy, které nám brání naslouchat svému srdci a projevit svou autenticitu.
Být v srdci znamená být tím, kým opravdu jsme - zářivou bytostí. Bohužel, naše člověčí touha po dokonalosti a nových technologiích nás postupně oddělila od spojení s přírodou. Zapomněli jsme na svou podstatu. Na to, že jsme překrásné,  zářivé bytosti, které jsou dostatečné a dokonalé takové, jaké právě jsou v situaci, ve které se právě nachází. Během své pozemské pouti jsme zapomněli na spojení s energetickou částí nás samých. Sami sebe jsme „uvěznili“ pouze do fyzického světa. Nyní se nacházíme v úžasném přechodovém období věků, kdy možná můžeme vnímat chaos, ale zároveň příležitost rozpomenout se na svou přirozenost a božskou podstatu. Spojení s přírodou a zvířaty, komunikace s nimi, nám pomáhá vzpomenout si na naše hvězdné kořeny. Jsou to právě zvířata a příroda, kdo nám ukazuje cestu návratu zpět ke své autenticitě. Cestu propojení s hloubkou svého srdce a opětovného nabytí ztraceného vědomí sebe sama. Učí nás poznávat nejrůznější stránky naší osobnosti a to nejen ty láskyplné, úžasné a skvělé, ale i ty, které bychom raději neměli. Leč i vztek, naštvání či smutek jsou naší neoddělitelnou součástí. Každý z nás má své stíny a naši zvířecí kamarádi nás je učí objevovat, rozpoznávat, pochopit, že jsou naší plnou součástí. Ukazují nám možnosti, jak jim nepodléhat, ale umět s nimi pracovat. Zvířata nás milují takové jací jsme, s nimi si dovolujeme být sami sebou bez her a přetvářek. Zvířata nás nikdy nesoudí, proto je nám s nimi tak příjemně, a proto často můžeme slyšet„mám raději zvířata než lidi“.

​Zvířata nás učí radovat se z maličkostí . . .
Ne jenom ta milovaná a opečovávaná, ale i ta, která měla méně štěstí a skončila nechtěná, opuštěná a zapomenutá  někde v útulku. Právě ta mohou být pro nás obrovskou inspirací, že i přes nepřízeň osudu se dokážou ze života radovat. Třeba když je někdo přijde vzít na chvíli ven na procházku. Namísto, aby celou procházku přemýšleli nad tím, že za chvíli zas budou muset zpět do kotce, užívají si každou buňkou svého těla radost přítomného okamžiku. Honí se za motýlem, nebo jen tak volně běhají po louce a zkoumají svým čenichem události a život lučních obyvatel.  Jindy jim ke štěstí stačí pár slunečních paprsků, které na chvíli zasvítí do jejich útulkového příbytku. Jen tak se natáhnou a čerpají životadárnou energii zářivého zlata na obloze.
Zvířata jsou v neustálém spojení s přírodou a vesmírem .  Žijí přítomným okamžikem, jsou ve svém středu, ve svém srdci. Stejně jako mi lidé prožívají emoce. Jsou smutní i veselí, prožívají radosti i nervozitu , vztek a rozmrzelost, strach.  Na rozdíl od nás lidí však emoci prožijí v daném okamžiku a už o ní dál nepřemýšlí. Samozřejmě dostanou-li se do situace, ve které se v minulosti již vícekrát necítili komfortně či dokonce měli strach, bude se tato emoce opakovat, ale pomine-li důvod ke strachu, žijí dál život plný zábavy a radosti. Nepřemýšlí nad tím, že včera byla bouřka a opravdu se hodně báli a co když přijde dnes, zítra, za týden . . . znovu? Už slyším námitky, že nemusí  řešit hypotéky , splátky na auto, nepříjemného šéfa či protivného souseda „naschválistu“ . . . leč . . . vězte, že jejich zvířecí starosti mají pro ně stejnou váhu, jako ty naše člověčí pro nás. Začneme-li, po vzoru zvířat, být více ve svém srdci, namísto ve své mysli, pak je jisté, že do našeho života vstoupí více radosti a pohody.

Přítomnost je cesta . . .
Věnujeme-li zvířatům či přírodě svou plnou pozornost namísto přemýšlení: „co ještě musíme udělat, zařídit, připravit . . .“, pak se téměř okamžitě dostáváme do pohody a radosti. Zcela přirozeně a bez usilování. Nevěříte? Vzpomeňte si na své dětství, nebo zkuste pozorovat děti či zvířata při hře. Vždy jsou plně zaujati tím, co dělají. Nic nedělají na půl. Jsou zcela pohlceni přítomným okamžikem. Zkuste si to! Třeba pozorujte mravence v mraveništi, nebo si najděte aktivitu ,která vás opravdu baví a uvidíte, že čas přestane existovat. Když nás něco baví, věnujeme tomu plnou pozornost. Pouze jsme! V přítomném okamžiku, v plné pozornosti tomu, co nás zajímá. To je chvíle, kdy jsme ve spojení se svým srdcem, naše tělo je uvolněné, produkuje endorfiny a „opravuje“ v těle vše, co je třeba. Bohužel si podobné aktivity většina lidí dovoluje jen zřídka. Vždy máme pocit, že je v životě něco důležitějšího, co nás sice nebaví, ale je to třeba či „je to tak správně“. A tak dny ubíhají a mi jsme čím dál více otrávení, rozhodí nás každá maličkost a jsme nespokojeni se svým životem, sami se sebou. Nikdy není pozdě to změnit. Zkuste to! Rozhodněte se! Najděte si něco, co vás baví a věnujte se tomu alespoň jednou týdně.  

Ukazují  nám cestu do srdce . . .
Nemusíte být zrovna  komunikátor se zvířaty, abyste se zvířaty nechali inspirovat či vést. Zvířata k nám hovoří třeba srze změnu chování či nemoce. Z mé zkušenosti nemoce u zvířat zrcadlí to, co máme ukryto v našem nevědomí. Napadá mě příběh jedné paní, která stále řešila nemoci u svých psů a nechtěla vidět, že její vnitřní a hluboká potřeba péče, starosti a především sebe obětování se způsobovali, že  její psi, aby tuto její nevědomou touhu naplnili, měli stále nové a nové zdravotní potíže. Stačilo pouze uvidět tento svůj vnitřní „program chování“ a uzdravit zranění, ze kterého pramenil a bylo po nemocech.
Nasloucháme-li svému srdci, vždy víme, co je třeba. Většinou víme, kde sedí žába na prameni, ale není zrovna v naší  moci to změnit. Pokud zvířata zrcadlí naše podvědomé programy, vyvstává tedy otázka, zda bude mít zvíře stále stejný problém, dokud jej nevyřešíme. Samozřejmě „uzdravit“ situaci harmonizací svých emočních nastavení je nejrychlejší a nejefektivnější. Pro začátek však stačí, když si danou skutečnost uvědomíme a přiznáme si pravdu. Zvířata chtějí, abychom byli šťastní a hledají způsob, jak nás tam „dotlačit“. Někdy je to drama, jindy dokonce děsivé, často však skotačivé.  Chtějí od nás, abychom byli autentičtí, abychom našli svou vlastní pravdu a přirozenost! Poznat sebe sama do hloubky. Co známe, toho se přestáváme bát, začneme k tomu mít vztah a čím více stránek obávaného poznáme, tím vřelejší vztah k tomu máme.

„Naším nejhlubším strachem není to, že nejsme dostačující. Naším nejhlubším strachem je, že jsme mocní nad hranice měřitelného. Je to naše světlo, nikoliv naše temnota, které nás děsí.“ , pronesl Nelson Mandela ve své inaugurační řeči. Myslím, že v tom je hluboká pravda, neboť většina z nás hbitě vyjmenuje své nedostatky, ale jen s obtížemi své přednosti, dovednosti a dary, a přesto je často nevědomě záříme a rozdáváme do svého okolí. Svou bezpodmínečnou láskou, kterou k nám mají, nás zvířata učí být ve svém srdci a umět mu naslouchat.  
Dovolte si více setrvávat ve svém srdci, zářit svou vnitřní krásu a vězte, že srdce nekřičí, ale tiše čeká, až jej uslyšíme.

Vyhřívat se na sluníčku a oddávat se jeho teplým paprskům jako kočka, jen tak lelkovat v trávě, hrát si na honěnou v povětří jako ptáci, či dovádět ve větvoví stromů jako veverky . . . nebo prostě v tichu hledět do krajiny a šťastně se nudit. . . kdy naposledy jste si něco podobného dopřáli?
​
Jestli zvířata něco opravdu umí, pak užívat si každý okamžik života. Vědí, jak důležitá je rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem, a tak po tvrdé práci obživy a získávání potravy, přichází čas radovánek a odpočinku. Jsou si vědoma, že energie a její obnova je zásadní nejen pro přežití, ale pro život samotný, pro život v radosti. Vždy naslouchají svému tělu a tomu, co potřebuje. Jsou-li raněná, odpočívají stranou v bezpečí své nory či úkrytu. Mají-li za sebou lov, pak je-li úspěšný, naplní si bříška k prasknutí a dopřávají si odpočinek pro dokonalé zažití. Není-li úspěšný, pak se odpočinek stává přímo nutností, aby nasbírali sílu pro ten další.
Schopnost naslouchat svému tělu, kdy potřebuje odpočívat, nebo kdy je čas zábavy, jsme my lidé na své cestě za dokonalostí poněkud zapomněli. Rychlá doba nás nutí k neustálým výkonům – v práci, ve sportu, být dokonalou matkou, dokonalým otcem, manželkou, manželem . . . Ve všech oblastech od sebe vyžadujeme dokonalost. Nové, stále dokonalejší technologie nám na jedné straně usnadňují život, na druhé nás často odvádí od života skutečného, opravdového a reálného. Oddělují nás od přírody a v konečném důsledku od nás samých. Richard Louv, autor knihy Princip přírody (The Natur Principle), řekl: „Čím více vyspělejší technologicky se stáváme, tím více potřebujeme přírodu.“ V této jedné větě je více pravdy, než si možná můžeme zahlceni miliony aktivit uvědomovat.
Pobyt v přírodě a vnímání zvířat kolem sebe je pro člověka zásadní. Svou přítomností nás neustále učí. Často stačí jen pár minut v přírodě denně. Třeba někde v parku, nebo na autobusové zastávce, kde se na chvilku, u javorového stromu, ponoříme sami do sebe a budeme pouze pozorovat sýkorky, jak si povídají . . . nebo se zastavíme při cestě z práce na okraji parku a na pár minut se zahledíme na veverky v korunách stromů, či naši pozornost přitáhnou labutě s mláďaty a kachny na nedaleké řece.

​Pobyt v přírodě a vnímání zvířat kolem sebe je pro člověka zásadní. Svou přítomností nás neustále učí. Často stačí jen pár minut v přírodě denně. Třeba někde v parku, nebo na autobusové zastávce, kde se na chvilku, u javorového stromu, ponoříme sami do sebe a budeme pouze pozorovat sýkorky, jak si povídají . . . nebo se zastavíme při cestě z práce na okraji parku a na pár minut se zahledíme na veverky v korunách stromů, či naši pozornost přitáhnou labutě s mláďaty a kachny na nedaleké řece . . .

Stačí jen pět, deset minut denně a uvidíte, že váš život bude o maličko radostnější. Spojení s přírodou a pobyt v ní významným způsobem snižuje hladinu stresu běžného života. Fyzický pobyt v přírodě ať už v lese, v parku, nebo jen mezi několika stromy uprostřed betonového města, spouští v těle přirozenou produkci vitaminu P. Zároveň dochází k poklesu hormonu stresu – kortizolu, který je sice užitečný při řešení stresových situací, ale zůstáváme-li ve stresu dlouho, pak se stává naším nepřítelem, neboť jeho zvýšená hladina zabraňuje produkci stejně důležitého hormonu – melatoninu. Ten zajišťuje našemu tělu klidný a regenerující spánek. Právě spojení s přírodou a jejími obyvateli je nejrychlejší způsob, jak se ve vypjatých a dramatických situacích všedních dnů rychleji vracet do rovnováhy sobě vlastní. Pár minut denně zastavení a pozorování živoucího světa přírody kolem sebe nám dodá energii a pomůže s obnovou těla na všech úrovních našeho bytí - mentální, fyzické, emoční i spirituální, mnohem rychleji než třeba posilovna, či jiné sportovní a odpočinkové aktivity.
​
Pozorujeme-li zvířata, pak zjistíme, že nastane-li potřeba odpočívat, všechna rozhodnutí mohou počkat, dokud únava a vyčerpání nebudou uzdraveny a energie opět obnovena. Uvědomíme si, jak je důležité najít ve svém životě rytmus a sladit jej s rytmem přírody. Tento princip znali a dodržovali naši předkové. Ještě před 100 lety žili v souladu s ročními cykly. Vstávali s kuropěním, když slunce nesměle vystrčilo první paprsek a svůj den končili za klekání, kdy ponocný rozsvěcoval první lampy. V zimě pak více odpočívali a spali, aby na jaře byli plni síly do dalšího ročního koloběhu. Často si po práci sedli a jen tak pozorovali krajinu a zvířata v ní. Dokázali neomylně poznat, kdy přijde déšť či bouřka bez předpovědi počasí a podle chování zvířat a přírody rozpoznali, jaká bude úroda a na co je třeba se připravit. Ne, nebojte se, není to agitace, abychom se vrátili o 100 let zpátky. Spíše si dovolme inspirovat se a najít si vlastní cestu k rovnováze pomocí spojení s přírodou a jejími rytmy.

​Kdo má doma kočku či jiné zvíře ví, že poměrně velkou část dne věnuje odpočinku a péči o sebe. Nahlédneme-li do života lvů, pak zjistíme, že prospí většinu dne. Díky kvalitnímu odpočinku jsou pak jejich akce a rozhodnutí bleskově rychlá. Odpočinek je také nejlepší medicínou a způsobem, jak se spojit se svým nejhlubším věděním.  Šamani praví, že „Rajské vědomí začíná uvnitř nás samých“ a odpočinek v přírodě, nebo třeba jen vycházka se psem do městské zeleně či lesa, přirozeně otevírá naše spojení s přírodou i se sebou samými. Vstoupíme-li do přírody vědomě, tedy opustíme-li na danou chvíli své myšlenky a pouze se oddáme přítomnému okamžiku, začnou se dít zázraky. Buňky v našem těle se probudí a rezonují s rytmem planety. Tělo, mysl i duch se stávají jedním a životní dramata se začnou sama rozplétat a uzdravovat.

Řešíme-li nějakou náročnou situaci, pak nejlepší způsob je se na to pořádně vyspat, dočerpat energii a důvěru v sebe sama, a pak se dané otázce znovu věnovat. Zábava a odpočinek nám umožňují vracet se k našim úkolům s lepší perspektivou a obnovenou energií. Půjdeme-li pro inspiraci ke zvířatům, pak zjistíme, že výdejem energie šetří. Stačí v parku pozorovat ptáky a uvidíte, že nedělají zbytečný pohyb. Vědí, že rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem jsou nezbytné. Vědí, jak moc je odpočinek a udržení si energie důležité, aby byli připraveni na jakoukoliv životní situaci.
​
Spojení s přírodou a třeba pouhé pozorování právě zmíněných ptáků – jak se namlouvají, jak hledají potravu, jak si brání své teritorium, jak o sebe pečují, jak eliminují nebezpečí atd., nám pomáhá žít více v přítomnosti. Pomáhá nám to uvolňovat rychleji stres, zvyšuje schopnost učit se a lépe zvládat náročnost současného každodenního života. Zkuste si každý den najít deset minut a zajít někam do parku, nebo jen tak koukat z okna do zeleně. Jen se na deset minut zastavte. Tělo vám samo řekne, jak vytvořit vztah s přírodou, začnete-li do ní pravidelně chodit. Už po pár dnech pravidelného rituálu spojení s přírodou na svém těle poznáte, že se cítíte lépe i fyzicky, budete lépe spát a cítit více energie. Váš život bude o něco veselejší a možná se stanete inspirací pro další lidi ve svém okolí. Zvířata jsou nejlepší učitelé, kteří nás berou do vyššího stavu vědomí a otevírají naši intuici. Chcete-li otevřít svou mysl, pomohou vám, zvláště chcete-li se spojit s přírodou. To je způsob, jak nás zvířata inspirují a jak každý z nás může přispět tím, že se bude cítit lépe a žít ve větší radosti, aby tento svět byl zase o krapítek krásnějším místem k žití.

​Případů, které ukazují, že nám zvířata rozumí, bychom našli u jejich lidských společníků nekonečně. Zvířata, na rozdíl od nás lidí, jsou stále v plném spojení s přírodou. Jsou neustále "na příjmu". S rozvojem civilizace to byl člověk, který ztratil, nebo spíše zapomněl slyšet a naslouchat. I když . . . mám mnoho příběhů pečovatelů zvířat o komunikaci s nimi. Žijeme-li s našimi mazlíčky, většinou se, ve větší či menší míře, slyšet naučíme. To když chtějí jít na procházku, když se chtějí pomazlit, najíst, či si hrát. Co myslíte, je to vždy náš nápad vypravit se na vycházku, nebo dát hafíkovi, čičině nebo papouškovi nějakou tu mlsku? Jasně většina z nás si myslí, že ano. Ale jak víte, že vám jen váš čtyřnohý kamarád neposlal informaci: "je čas na zábavu", nebo "co mi tak dát ten mňamózní pamlsek, který jsi mi včera koupil"? Postupem času a praktikováním komunikace se zvířaty jsem přišla na to, že jsou to často zvířata, kdo mi připomíná, co je třeba a co právě chtějí.

Připustit, že zvířata s námi opravdu komunikují, může být pro mnoho lidí takřka nemožné. Z mé zkušenosti skeptici zbystří, až když dostanou skutečné, faktické informace, které dotyčný komunikující se zvířetem nemohl vědět. Pomáhala jsem hledat kočičku, která utekla. Abych pravdu řekla, dodnes nevím, kde tito lidé bydlí. S majitelkou, která mi zavolala na čísi doporučení, jsme komunikovaly pouze po telefonu. Manžel byl velmi skeptický, ale když mu manželka předala poměrně přesný popis jejich zahrady (kde se číča ukrývala), vzal komunikaci na milost. Předně je třeba uvést, že komunikace se zvířaty je o přesném významu sdělení od zvířete tzn. o "pouhém" předání informací, bez "překladu", co to znamená. Informace od zvířat mi často nedávají smysl. Ten však většinou přijde až s vysvětlením majitele, kterému to naopak může dávat smysl zcela jasný. 

Oblast komunikace se zvířaty, které se já osobně věnuji nejraději, je ta pro zábavu, kdy není tlak na výsledek, jako je tomu třeba v případě hledání ztraceného zvířete. Jednak zábavný způsob je nejlepší cesta, jak se v komunikaci trénovat a navíc to člověku přináší radost, zábavu a často i poučení. Vzpomínám si na jeden příběh, když jsem odlétala z Afriky, konkrétně z malinkatého letiště v severovýchodní části JARu, Hoedspuritu. Celé letiště je tvořeno jednou přepážkou se dvěma úředníky na odbavení, jednou čekací halou velikosti velkého obývacího pokoje, na který navazuje příjemná zahrádka se stolečky jako v kavárně, lemovaná na protější straně druhým obrovským obývákem, který tvoří odletovou halu. Na zahrádce jsou, kromě míst k sezení, také krásné vysoké vzrostlé Feever trees (horečkové stromy), kvetoucí květiny jakéhosi kaktusového a plazivého typu, spolu se stromovými keři. Samozřejmě nechybí ani krámeček se suvenýry a opravdu skromná kantýna. Krásné na tomto letišti je, že čekání vám zpříjemňuje pozorování ptáků na stromech, nebo tu a tam nějaká ta ještěrka. Třešničkou pro milovníky zvířat, jsou pak všudepřítomní kočkodani, kteří se vesele prohánějí ve větvoví stromů  . . . nenechte se však jejich roztomilostí zmást . . . při těchto svých akrobatických kouscích hledají snadnou potravu z košů, nebo od nepozorných cestujících z tašek, či ze stolu. Tento opičí způsob obstarávání potravy může probíhat i poněkud nevybíravým způsobem, neboť jakmile dáte opičákovi jednou potravu, či si ji necháte vzít dostáváte se v opičí hierarchii pod něj a má na vaši potravu právo vždy.

​V reálu to znamená, že opice má plné právo na veškerou vaši potravu a to za všech okolností, tedy i s hrozbou trestu, pokud mu potravu nedáte. Neznalost tohoto opičího potravního systému, pak samozřejmě vede k mnoha nepříjemnostem ve styku s člověkem, který se chce o svou potravu podělit ať již dobrovolně či nikoliv. ​Zpět k mému příběhu komunikace s kočkodany. Kromě pozorování opic mi čekání zpříjemňovala káva a pražené mandličky. Ty volně leželi na stole vedle kávy a pro jednoho z přítomných kočkodanů se staly velkým lákadlem. Usazen na kameni hned vedle mě hodnotil situaci. ​Ano mohla jsem celou situaci vyřešit tím, že mandle prostě schovám a nebudu provokovat.  Ale tohle byl přesně ten okamžik, kdy mě komunikace se zvířaty baví, protože je to zábava, stejně jako ověření, že opravdu funguje. A tak jsem ve své mysli mluvila vnitřním hlasem k milému kočkodanovi. Bez sebemenšího zaváhání, nebo snad dokonce potřeby nakrmit to roztomilé zvíře, jsem mu sdělovala, že mandle, které leží na stole jsou moje a rozhodně se o ně nemíním s nikým, ani s ním, dělit. I když to byla zábava, sdělení, že si svou potravu nekompromisně chráním, jsem myslela naprosto vážně. Zvířata totiž poznají, pokud by ve sdělení byla jen špetka nejistoty, pochybností nebo náznak žertování. Několik těchto slov stačilo, aby šel kočkodan hledat něco k obědu někde jinde. Za pár minut jsem ho viděla na stromě, jak baští jablko.

​​Je tu od nepaměti. Komunikace se zvířaty. Na počátku u pradávných civilizací světa byl vztah mezi Bohem, zvířaty a smrtelníky plný respektu, úcty a lásky. V mnoha legendách o stvoření světa hrají zvířata důležitou roli. V Severní Americe to byla kachna, která přinesla Stvořiteli písek ze dna moře, aby mohl vytvořit zemi. Stvořitel sám, se pak stal kojotem. Jeden z mnoha Afrických příběhů zase vypráví, jak Velká Matka Země stvořila slona, hrocha a nosorožce, aby jí pomohli rozdupat tvrdé kameny a vytvořit úrodnou hlínu pro růst rostlin. V Bibli Bůh vytvořil zvířata, aby člověk nebyl osamocený a měl společníky.

Ve všech příbězích člověk a zvířata žili v harmonii. Zdá se, že čím civilizovanějším se člověk stal, tím více se oddělil od přírody. Komunikace se zvířaty nám pomáhá vrátit se zpět k přírodě. Dostat se znovu do kontaktu s naší přirozeností a spojit se s naším přirozeným Já.

Komunikace se zvířaty je schopnost, se kterou se každý z nás narodil. Když jsme byli děti, byla naší plnou součástí. Ale postupem času, kdy nám dospělými bylo říkáno „co si to vymýšlíš, nebo, co to říkáš za hlouposti“, jsme tuto schopnost zapomněli.
Zvířata a příroda však tuto schopnost stále mají. Vnímají každou naši myšlenku, každý náš pocit. Komunikace s nimi nám pomáhá překročit naši oddělenost. Oddělenost od zvířat, od přírody, od země, od vesmíru.

Otevřeme-li se možnosti mezidruhové komunikace a rozpomínání si na svou schopnost ukrytou v našem srdci, začneme více rozumět a chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem,  v určité situaci. Protože komunikace s nimi není o naší představě o tom, co si myslí, nebo jak se cítí podle toho, co nám říká naše logická mysl, podle toho, co jsme se naučili z knih. Komunikace se zvířaty je především o přesném významu, jejich myšlenek a pocitů. Tedy o tom, CO DOOPRAVDY VIDÍ, NEBO CÍTÍ. Je to o vidění světa z jejich perspektivy. Cítit, jaké to je být v jejich kůži.

Když se znovu naučíme komunikovat s nimi, budeme mít lepší porozumění, co zvíře v životě vidí a zažívá a budeme pak schopni mu lépe pomoci, nebo s ním žít ve větší harmonii. Rovněž budeme mít větší porozumění k divokým zvířatům a přírodě. Přestaneme jim dominovat a bojovat, ale začneme s nimi žít ve větším souladu a souznění. Začneme vytvářet více prostoru zvířatům i přírodě a skrze ně pak můžeme udělat zem lepším místem pro život.