. . . říká staré africké přísloví. Čím více času trávíme v náruči přírody, a čím více pozorujeme její obyvatele, stejně jako naše domestikované zvířecí kamarády, tím bohatší se na duši i těle stáváme a tím více můžeme vnímat a objevovat hlubokou moudrost a magii, kterou nám předávají. 

​Určitě jste si toho všimli, někdo více, někdo možná méně. Zvířata, příroda, svět kolem nás . . . vše k nám neustále promlouvá. Hovoří k nám svým jazykem a jsme-li ochotni naslouchat, může tato komunikace být pro nás majákem v rozbouřeném moři našich každodenních starostí, pochybností, obav, stresu. Budu-li mluvit za přírodu a zvířata, pak není třeba být komunikátorem, abychom jim porozuměli.

​Stačí jen povystoupit ze své bubliny a dopřát větší pozornost dění kolem nás. Nemáme-li možnost trávit tolik času, kolik bychom chtěli v přírodě, se zvířaty . . . prostě někde v zeleni, může k nám příroda hovořit skrze naše sny či meditace. Jindy to může být třeba prostřednictvím náhlého vstupu, objevování se, nějakého zvířete v našem životě, ať již v té fyzické rovině nebo symbolické, formou nejrůznějších znamení. Stejně jako hvězdy, znamení, tarot a jiná symbolika, i každé zvíře má nějaký svůj význam, něco jako určitý druh archetypu, který symbolizuje a skrze který k nám promlouvá. Krásným příkladem může být třeba vosa. Asi neřeknu nic nového, že přiletí-li do společnosti vosa, promění, někdy pozvolna jindy okamžitě, pohodu ve zběsilou až šílenou snahu zbavit se jí. Často je následována dalšími svého druhu, které se objevují, jak blesk z čistého nebe. Mávání rukou, nadávky, lov, strach, vztek, křik . . .  to je super schopnost vos . . . vytahovat ven naše strachy, a především vášnivé emoce. Stačí však změnit své vnitřní nastavení vůči vose. Uvědomit si, že k našemu stolu nepřiletěla proto, aby nám zničila party či klidné posezení, ale prostě jen hledá něco k snědku. Na duchovní úrovni reprezentuje vosa vývoj a naši schopnost převzít odpovědnost za svůj život. Nenechat se unášet a ovládat vášněmi. Vosa patří k opylovačům, a proto je také vnímána jako symbol plodnosti. Zajímavostí je, že si vosy zcela neomylně vyberou přesně toho, kdo se bojí jejich žihadla či je nemá rád a dokonce bych řekla „rád má nad vším kontrolu“. Je-li člověk v klidu a nechá-li vosu svému osudu, většinou během krátké chvíle odletí.

​​Podobným způsobem můžeme nahlížet na každé zvíře, které se z nenadání objeví v našem životě, máme z něj strach nebo jej nemáme rádi. Nejen z vlastních zkušeností, ale ze zkušeností lidí se kterými pracuji, a kteří se na mě obrací o pomoc, je více, než patrné, že zvířata a příroda nám pomáhají na naší spirituální cestě. Pomáhají nám objevit naše rezervy a prostor pro růst, stejně jako vynést ven naše skryté schopnosti a dary, které můžeme tomuto světu nabídnout. Svět přírody nám pomáhá otevřít ty správné dveře k životu, který nás naplňuje tvořivostí, kreativitou a přináší radost nám i všem kolem nás. Stačí dát jejich řeči a znamením, která nám předávají, o něco více pozornosti. Zvědomovat si je či s nimi dokonce vědomě a záměrně pracovat.
​
Zvířata nás učí vlastní autentičnosti, sladit mysl a srdce, více využívat naše smysly. Učí nás, že to není o myšlení, ale o cítění. Co cítíme? Jak se cítíme? Jaké jsou naše emoce? To je to, co se učíme na hluboké vnitřní úrovni. Je to o důvěře. O důvěře v sebe sama, o důvěře ve svá vlastní rozhodnutí, o důvěře ve svůj vnitřní hlas. Naše každodenní rychlost, kterou nasadíme s prvním otevřením očí, po často nevalném spánku, nás odděluje od našich pocitů. Ve svém běhu životem si nedopřejeme čas na chvíli se zastavit a zvědomit si „Jak se cítím?“. Alespoň na krátký okamžik zklidnit mysl, tělo, dech . . . Dovolit tělu na chvíli povolit a jen tak být. Přepnout do režimu relaxace, zapnout program obnovy těla, dát mu prostor pro opravy zacykleného softwaru (rozumějte emocí), a tím umožnit hardwaru (tedy našemu tělu), aby se samo uzdravilo. Samouzdravovací schopnost má každý z nás. Je třeba ji znovu objevit a uvěřit, že je to možné. Spojením s přírodou se tyto procesy začnou dít zcela automaticky, ať již vědomě či nevědomě. Stačí najít chvilku a každý den vyjít ven někam do zeleně (nemáte-li kolem sebe lesy, luhy a háje stačí nejbližší park, každé město má nějaký ten parčík, kde lze na chvíli spočinout), zpomalit dech a pouze BÝT. Nemáte-li možnost vyjít do zeleně, pak si prostě jen tak sedněte doma, zavřete oči a představujte si místo, kde byste chtěli být. Jen tak buďte, meditujte. Představivost má obrovskou sílu, může vás přenést kamkoliv si budete přát. Už slyším „já si neumím představovat ani meditovat“. I pro vás mám cestu. Použijte moderní technologie – na internetu je k mání tolik videí přírody, moří, lesů, či jejich zvuků . . . co vás jen napadne. Jsou k dispozici i online kamery v přírodě. Já, když se mi stýská po Africe, si pustím online kamery z národních afrických parků a jen tak pozoruji zvířata, která se přijdou napít, poslouchám zvuky . . . jen s nimi jsem. I to je způsob meditace. Čím více to budete dělat, tím více vám to půjde. Nic není špatně, nic není dobře. Pro každého funguje něco jiného. Někdo si zvíře představí, jak s ním mluví, někomu se objeví malinké jako našeptávač do ucha, jiný má za sebou obrovského zvířecího ochránce . . . Pro někoho jsou přitažlivé kameny, pro dalšího rostliny či stromy . . . Každý máme sobě vlastní způsob, objevte jej a pokud jste ho našli, rozvíjejte ho. 

​Ztište svou mysl a pouze vnímejte přírodu, obraz, představu . . . máte-li oblíbené zvíře, kámen, rostlinu můžete vnímat jeho vědomí. Cítit jej ve svém srdci. Toto je způsob, kterým se učíme přepnout z naší mysli, nervozity, stresu, strachu, myšlenek či starostí . . . do ticha, plynutí, důvěry a vědění, že vše je v pořádku. Současná doba orientovaná na výkon a rychlost nás nutí využívat pouze naši levou mozkovou hemisféru (logiku a analýzu) a dává nám jen málo možností stejným způsobem využívat i naši pravou hemisféru zaměřenou na kreativitu, tvořivost a intuici. Každodenní zastavení nám pomáhá více zapojit pravou část našeho mozku. Více ji využívat a dostávat tak naše tělo do větší rovnováhy. Vlastně bychom to mohli nazvat takovým vzájemným snoubením levé a pravé mozkové hemisféry. Všichni víme, že než dojde k zásnubám vyžaduje to čas a trpělivost, a také každodenní práci na vztahu, který má vstoupit do manželství. Proto si ve svém konání dopřejte pravidelnost, čas a trpělivost, neboť pokaždé, když se spojíme s přírodou či nějakým zvířetem, které nás přitahuje, procházíme hlubším spojením se sebou samými. Krůček po krůčku. U mnoha lidí se toto spojení děje na nevědomé úrovni, zcela automaticky.
Slyšela jsem krásné vyjádření, že delfíni jsou naše porodní báby, neboť lidstvo se rodí do nového úsvitu, do nového věku. Myslím, že nejen delfíni, ale zvířata a příroda celkově jsou ti, kdo nám pomáhají znovu se zrodit, spojit se se svou pravou podstatou, projevit naše dary a schopnosti, vstoupit na SVOU cestu, následujíc ryzí záměry svého srdce. Cestu poznání a radosti, kterou jsme si vytýčili na spirituální úrovni, avšak během temných období našeho žití na této planetě poněkud pozapomněli.

​Pozorujeme-li přírodu a zvířata, dříve či později si uvědomíme, že o nic neusilují. Pouze jsou. A pozor není to o tom, že by nebyli aktivní. V přírodě neobjevíme okamžik, kdy by se něco nedělo, a přesto můžeme mít pocit, že se čas zastavil. Je to okamžik činění v nečinění v nekonečném cyklu rození, života a smrti. Bytí v pravém slova smyslu se vším, co k tomu patří. A nenechme se mýlit romantikou (i když ta tam samozřejmě také je), často se jedná o poměrně velké drama a boj o přežití. Neustálý koloběh života chaosu a řádu, bouře po předcházejícím tichu, jin a jang stále dokola v celém širém Vesmíru po miliony a miliony let. Učme se tedy spočinout a být činnými v nečinnosti. Neboť nečinnost nemusí vždy nutně znamenat nekonání. Krokodýl si tímto způsobem života zajistí většinu své potravy.
Ohlédnu-li se za komunikací se zvířaty a přírodou, tou nejčastější zprávou od zvířat je – jděte do přírody a meditujte, každý den. Čím častěji si dovolíme spočinout v tichu, tím hlubší navážeme spojení se svým tělem a svým srdcem, a tím větší pocit bezpečí získáváme. Proto vyjděte do přírody kdykoliv máte příležitost. Dopřejte si 20-30 minut s přírodou každý den, aby vaše srdce naplnila radost a klid a vaše mysl si dopřála alespoň chvilkové spočinutí v tichu. Dopřejte tělu prostor rozpomenout se na schopnost samouzdravování. Váš život tak dostane natolik jistý směr, že žádná bouře nebude dost silná, aby tento směr změnila.

Láska, respekt a radost! Tři základní předpoklady pro komunikaci se zvířaty. Vstoupíme-li do světa mezidruhové komunikace začneme se na svět zvířat a přírody dívat tak trochu jinýma očima. Dan George, šéf Tsleil-Waututh (Salishská pobřežní skupina, Britská Kolumbie) řekl: „“Hovoříte-li se zvířaty, budou hovořit s vámi a vzájemně se poznáte. Pokud se zvířaty nemluvíte, pak je nebudete znát, a co neznáme, z toho máme strach. Čeho se člověk bojí, to ničí.” 
Přesto, že se postupně začínáme k přírodě a její moudrosti vracet, často, byť s dobrým úmyslem, v nevědomosti děláme více škody než užitku. To je důvod, proč je důležité více poznávat skrytý život zvířat, rostlin a přírody. ​

​​Nemám na mysli pouze pohled vědecký, ale i emocionální, zážitkový, osobní. Začneme-li znát způsob života zvířat a rostlin, jejich zvyky, jejich místo v přírodě a celém ekosystému, začneme si uvědomovat nesmírnou důležitost i toho nejmenšího červíčka. Příroda, rostliny a zvířata nám svou přítomností neustále pomáhají vstoupit hlouběji do našeho srdce a najít své vlastní kořeny. Příroda probouzí naši zvědavost. Jsem přesvědčená, že pobyt v ní a zastavení či zpomalení v našem uspěchaném životě je nejrychlejší cesta, jak najít smysl ve svém životě, objevit dary, kterými můžeme obohatit tento svět, či rozvíjet ty, které jsme již objevili. Příroda nám ukazuje, jak být super hrdinou všedního dne třeba tím, že vyčistíme dávno zapomenutou studánku, kterou jsme potkali na svých toulkách lesem, pověsit na zahradu budku pro ptáky či domek pro hmyz, nebo vysadit pár květin před domem či na balkoně.

​Ráda čerpám moudrost ze starověkých učení a od původních národů. I ochrana a udržování životního prostředí měli své důležité místo v africké tradici. Původní africké kmeny nesly názvy zvířat – Buvol, Lev, Antilopa . . . Úkolem a zároveň poctou pro každý kmen byla ochrana a péče o daný druh, jehož jméno nesl. V běžném životě to znamenalo udržitelnost přírody a životního prostředí daného druhu. Kouzlo této tradice spočívá v tom, že zjistíte, že k udržení zdravé populace jednoho druhu musíte ochránit celý potravní řetězec. Abyste udrželi zdravé populace antilop musíte zajistit dostatek rozličných travin. Ochraňujete tedy ptáky a další druhy, které svým trusem roznášejí semínka a vyživují pastviny. A protože i ti mají svou potravu, dbáte, aby i pro ně bylo zdravé prostředí plné hmyzu, stromů a keřů. Je však třeba předcházet přemnožení daného druhu, a tak musíte ochraňovat i predátory, kteří se, v našem případě antilopami, živí. Podporovat i jejich životní prostor . . . Dokonalý způsob zajištění rovnováhy v přírodě, soužití s ní a jejími rytmy v harmonii. Něco, na co naše kultura poněkud zapomněla a je zoufale nutné, aby se opět rozpomenula na své spojení s matkou zemí a umožnila ji obnovu. 

​Dopřejeme-li si čas k pozorování přírody dostatečně dlouho, pak začneme objevovat její posvátnost. Začnou se nám otevírat dveře, které díky našemu rychlému životu byly zavřené. Dostalo se mi velkého požehnání moci několikrát navštívit africkou buš. Jen tak v ní spočinout a pozorovat . . . třeba zmíněné antilopy, od těch nejmenších, jakou je antilopa travní po naopak obrovského, vznešeně se nesoucího a rozvážným krokem kráčejícího Kudu velkého. Potkáte-li kudu, je to nádhera, při které se tají dech . . . jeho ladný běh, kdy s naprostou přesností zaklání hlavu, aby svými až metr dlouhými parohy nezavadil o větvový stromů či keřů a neporanil se. Parohy zdobí, u většiny druhů antilop, pouze samce. Snadno tak rozeznáte, zda jsou ve stádě samci i samice. Společné žití má totiž každý druh jinak. Někdy je ve stádě pouze jeden samec, jindy jich je více, aby lépe chránili stádo např. v době, kdy se rodí mláďata. A protože je květen, měsíc lásky, určitě je namístě něco peprnosti z milostného života antilop, konkrétně impal. Jejich techtle mechtle probíhají téměř na povel během jednoho, maximálně pěti, dnů. Pravda, lásky si moc neužijí, ale důvod je velmi prostý. Početí v rámci pár dnů znamená i stejnou dobu narození mláďat. Tím se usnadňuje péče, rodičovské povinnosti a samozřejmě snazší ochrana drobotiny. 

​Tradice ochrany životního prostředí nebyla pouze o fyzické ochraně. Pro původní kmeny byla důležitá i spirituální stránka zvířete či rostliny. V metafyzickém pojetí znamená antilopa rychlost a schopnost rychlé adaptace mysli. Stejně jako ostatní zvířata s rohy či parožím odráží spojení s korunní čakrou a všemi aspekty mentálních schopností, především schopnost rychlého důvtipu, který jim umožňuje přežití často ve velmi obtížných podmínkách. Mají se stále na pozoru. Jejich přežití závisí na výhledu, i proto jim jejich velké oči umožňují široké zorné pole, které je osm krát větší, než zorné pole člověka. Možná to je důvodem, proč nás antilopy mohou učit rozvíjet schopnost jasnozřivosti. V české přírodě je lze přirovnat k srnkám.

​​Pro pozorování zvířat a objevování jejich skrytých životů však nemusíte cestovat přes půl světa, stačí vyjet do nejbližšího lesa na pár hodin. Jen se posadit a pozorovat. Avšak návštěvou lesa toto putování skončit nemusí. Stačí tužka, poznámkový blok a zapsání všeho, co se kolem vás děje – jaká zvířata jste potkali, co vás zaujalo, co překvapilo . . . pokuste se vyčíst z přírody co nejvíce informací. Po svém návratu můžete zkusit pátrat dál v chytrých knihách či jednoduše s googlem (ten ví skoro vše) a své objevy pak můžete sdílet se svými blízkými, kamarády a přáteli. Původní africké kmeny, indiáni či Aboridžinci se vždy večer sešli u ohně a vyprávěli si své příběhy prošlého dne. Tím žila komunita v pospolitosti, která se z našich životů tak nějak vytrácí, a to je škoda.
Začneme-li poznávat svět kolem sebe, začneme ho více chápat. Pochopíme-li, přestaneme mít potřebu soudit a začneme soucítit. Máme-li soucit k sobě i ostatním, pak začneme tvořit a ochraňovat přírodu a živá společenství kolem sebe, stejně jako to své, a to je cesta k ráji na zemi.

​Byl to můj dědeček, od kterého jsem se naučil první lekci lvího šamana: lekci překonání strachu. Mnoho násilí a necitelných činů v našem světě je kvůli tomu, že lidé jsou stále zotročeni věcí, která se nazývá strach a nedošli k poznání propojení všech věcí.
 
“Měl jsem příležitost potkat muže, kterého jedl lev“
 
Bylo to, když jsem byl v Keni coby mladý muž a pracoval v rezervaci jako průvodce turistů na safari. Stavěl jsem stan ke kempování, když najednou se celá ta věc zhroutila dolů na mě a já byl přišpendlený k zemi něčím velmi těžkým. Všude kolem byl prach a já jsem nějakou dobu nic neviděl. Najednou jsem z pod změti stanové celty čelil nejobávanějšímu obličeji, který jsem kdy ve svém životě viděl. Byl to obrovský lev, i když velmi starý. Snažil se po mě chňapnout a dostat mě. Byl tak blízko, že jsem mohl vidět, jak byly všechny jeho zuby polámané.
 
Lev, nejkrásnější zvíře, ale když je pár centimetrů od vás a snaží se vás sežrat, je tou nejobávanější věcí na světě. Později jsem zjistil, že tomuto stejnému lvu byla připisována smrt několika dětí a mnoha žen v této oblasti.
 
Lev byl obrovský a přišpendlil mě dolů, zírajíc do mého obličeje. Vlastně i něco slin z jeho otevřené tlamy ukáplo na můj obličej. Byl jsem vyděšený. Abych řekl pravdu, načůral jsem si do kalhot. Lev trhal celtu, která ležela mezi námi. Já byl naplněný strachem a zápasil. Zjistil jsem, že moje noha se nemůže hnout. Cítil jsem v ní velkou bolest. Až později jsem zjistil, že ji lev poranil, když po mě skočil.
 
Snažil jsem se uklidnit. Bestie tlačila dolů všemi čtyřmi tlapami. Potil jsem se, cvakal zuby a koncentroval se, abych udržel svůj strach na uzdě, protože jsem zjistil, že můj vlastní strach pohání tu bestii k tomu, mě sežrat. Zkoušel jsem křičet a rvát se, ale v tuto chvíli jsem bojoval se svou vlastní hrůzou. Najednou, k mému překvapení, lev odešel. Stál opodál a pozoroval.
 
To však není konec mého příběhu. Vidíc lva, jak odchází, probojovával jsem se z celty, abych se osvobodil. A v tu chvíli, samozřejmě, se lev vrátil, aby se mnou skončil. Teď používal své přední tlapy, aby roztrhal celtu s úmyslem dostat se ke mně. Vnímal jsem ty strašné zvuky, jak jeho drápy protínaly celtu. Znovu, ještě jednou jsem dělal vše, abych se uklidnil. Vzpomněl jsem si na slova svého dědečka a snažil se je dát do praxe. Řekl jsem lvovi: „Jsi mým velkým bratrem, respektuji Tě“ Mluvil jsem se lvem svou myslí, rozumějte, svou vůlí. „Nejsem tvou potravou“, řekl jsem mu, „Prosím Tě nejez mě. Nechovám k Tobě nepřátelství. Usmívám se na tebe. Nemám ostré zuby, abych Tě zranil. Prosím nech mě v klidu.“
 
A pak jsem spatřil lva, jak jednoduše odchází. Padl jsem do bezvědomí a o něco později mě našli pod stanem a dopravili do nemocnice.
 
Tato lekce mě naučila, že hrůzu nahánějící bestie, stejně jako hrůzu nahánějící lidé jsou poháněni „pachem“ strachu. Rovněž mě to naučilo, že pokud jste schopni přemoci strach, nedostane se vám násilí zpět. Pokud mi lidé dokážeme překonat věc zvanou strach, můžeme překonat nenávist světa a žít v harmonii. Trik je postavit se strachu, podívat se na něj jako na obličej vašeho milence. Naše chyba  je, že zapomínáme, že lvi – vlastně všechna zvířata, jsou požehnaná od boha.