
Život ve společnosti zvířat bez ohledu, zda je to domácí mazlíček, či se jedná o divoká zvířata, je neomezeným zdrojem radosti a lásky. Žijeme-li v radosti a lásce, pak záříme, jsme plni života a energie. Asi mi dáte za pravdu, že zvířata a příroda mohou být naším obrovským „dobíječem“ energie. Pár minut v přítomnosti našich milovaných chlupáčů nebo v tichu lesa nám dodá energii a chuť do života.
Jsem milovníkem kávy a zastávám názor, že kvalitní kávy není nikdy dost, a proto často ráda spojuji šálek kávy s pobytem v přírodě. Každé ráno si uvařím kávičku a s kouřícím hrnkem vyrazím do zahrady. Usadím se do svého pohodlného křesílka a jen tak jsem . . . v přítomném okamžiku . . . uprostřed zeleného mikro světa pozoruji co je nového u štěbetajících sýkorek, pozdravím brhlíka, obdivuji barvy pilného strakapouda, zamilované hrdličky, lehkost a krásu barevných motýlů, tajemnost vážky . . . je toho tolik, co se kolem nás ve světě přírody stále děje.
Říkáte si: „To by se mi líbilo, ale na to už mi vážně čas nezbývá“, nebo „No jo, jenže já nemám zahradu“. Na pozorování přírody, stačí pár stromů uprostřed velkoměsta nebo malý parčík, i tam je spousta ptáků a jiných zvířat. Stejně tak není třeba nějaké extrémní množství času. Stačí pár minut denně, které pozorování, objevování, spočinutí v přírodě věnujeme. Deset, patnáct minut denně posezení a pozorování v přírodě, třeba o polední pauze v práci v blízkém parku, cestou z práce, nebo v podvečer, když jdeme venčit našeho hafana, nás naučí zklidnit naši často přetíženou mysl. Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě (stačí i posezení mezi květinami na balkoně) prostřednictvím našich smyslů také výživu našemu tělu v podobě produkce hormonů, které mají přímou spojitost s posilováním imunity. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Příroda vyrovnává tyto elementy v nás zcela přirozeně.
Dalo by se tedy říct, že příroda může být skvělou náhradou za tabletky na zklidnění, či bolest hlavy ze stresu a přetížení. Každý to známe, období, kdy nestíháme a potkáváme se sami se sebou. Přestože na nějaké úrovni víme, že je nejvyšší čas zpomalit, stále držíme nohu na plynu a pijeme jedno kafe za druhým, abychom se udrželi v bdělém stavu. V tu chvíli začínají naši zvířecí parťáci zlobit, nedej bože mít zdravotní potíže. S notnou dávkou sarkasmu si říkáme: „tak přesně tohle mi ještě chybělo“. Přitom řešení je tak snadné. Zastavit se. Mám na mysli vnitřní zastavení. Uvolnění vnitřního napětí v těle. Podaří-li se nám to, pak se tělo může vrátit do rovnováhy, stejně jako náš život.
Jsem milovníkem kávy a zastávám názor, že kvalitní kávy není nikdy dost, a proto často ráda spojuji šálek kávy s pobytem v přírodě. Každé ráno si uvařím kávičku a s kouřícím hrnkem vyrazím do zahrady. Usadím se do svého pohodlného křesílka a jen tak jsem . . . v přítomném okamžiku . . . uprostřed zeleného mikro světa pozoruji co je nového u štěbetajících sýkorek, pozdravím brhlíka, obdivuji barvy pilného strakapouda, zamilované hrdličky, lehkost a krásu barevných motýlů, tajemnost vážky . . . je toho tolik, co se kolem nás ve světě přírody stále děje.
Říkáte si: „To by se mi líbilo, ale na to už mi vážně čas nezbývá“, nebo „No jo, jenže já nemám zahradu“. Na pozorování přírody, stačí pár stromů uprostřed velkoměsta nebo malý parčík, i tam je spousta ptáků a jiných zvířat. Stejně tak není třeba nějaké extrémní množství času. Stačí pár minut denně, které pozorování, objevování, spočinutí v přírodě věnujeme. Deset, patnáct minut denně posezení a pozorování v přírodě, třeba o polední pauze v práci v blízkém parku, cestou z práce, nebo v podvečer, když jdeme venčit našeho hafana, nás naučí zklidnit naši často přetíženou mysl. Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě (stačí i posezení mezi květinami na balkoně) prostřednictvím našich smyslů také výživu našemu tělu v podobě produkce hormonů, které mají přímou spojitost s posilováním imunity. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Příroda vyrovnává tyto elementy v nás zcela přirozeně.
Dalo by se tedy říct, že příroda může být skvělou náhradou za tabletky na zklidnění, či bolest hlavy ze stresu a přetížení. Každý to známe, období, kdy nestíháme a potkáváme se sami se sebou. Přestože na nějaké úrovni víme, že je nejvyšší čas zpomalit, stále držíme nohu na plynu a pijeme jedno kafe za druhým, abychom se udrželi v bdělém stavu. V tu chvíli začínají naši zvířecí parťáci zlobit, nedej bože mít zdravotní potíže. S notnou dávkou sarkasmu si říkáme: „tak přesně tohle mi ještě chybělo“. Přitom řešení je tak snadné. Zastavit se. Mám na mysli vnitřní zastavení. Uvolnění vnitřního napětí v těle. Podaří-li se nám to, pak se tělo může vrátit do rovnováhy, stejně jako náš život.

Zvířata jsou nejlepším ukazatelem naší vnitřní rovnováhy, neboť jsme-li v pohodě mi, pak jsou v pohodě i ona a naopak. Stačí jim naslouchat, jak těm doma, tak těm v přírodě. Příběhy, že to funguje bych zaplnila celou knihu. Naposledy před pár týdny, kdy jsem přeslechla svou 14 měsíční německou dogu Love i koťata Jitřenku a Siria, když jsem je okřikla, že jejich způsob hry je zcela nevhodný, aby mi nutnost zastavení následně připomněla divoká příroda.
Měla jsem za sebou několik bláznivých dnů a doslova jsem vlítla do lesa, abych dopřála Love něco pohybu a lesních novin. Namísto rozjímání a radování se z procházky jsem přehazovala tunu myšlenek tížících mou hlavu z jedné strany na druhou, ovšem bez valného úspěchu. S pocitem nejvyšší důležitosti jsem se v hlavě snažila vyřešit všechny problémy světa a rychlost myšlenek bych směle přirovnala k čtyřproudé dálnici v plném pohybu . . . hučení dálnice přerušil jen tu a tam nějaký cvrkot. Po chvilce jsem si uvědomila, že onen cvrkot byl doslova ptačí křik hejna sýkorek, poskakujících všude na větvích kolem mě a mé hlavy. Tancovali ve větvoví stromů v takové blízkosti, že stačilo jen natáhnout ruku. V oněmělém úžasu jsem se zastavila a pouze hleděla na tu krásu a rozmanitost těchto drobných štěbetajících ptáčků. Uvědomila jsem si marnost svého myšlenkového kolotoče a po hukotu v mé hlavě nebyla ani památka. Byl pryč. Byla jsem jen já, sýkorky a opodál větev táhnoucí Love. Všechen spěch, stres a napětí byly ta tam. Sýkorky mi pomohli vrátit se spět k sobě samé, do svého nitra a do své rovnováhy. Jen já, Love, sýkorky a magie lesa.
Ptáci a jejich řeč jsou vůbec úžasná záležitost. Zastavíme-li se někde uprostřed zeleně a dopřejeme-li si chvíli, abychom ptáky pozorovali a naslouchali jim, pak můžeme vidět ptáčky nejrůznějších druhů, jak jsou v neustálém rozhovoru. Jejich přežití závisí na neustálé pozornosti všemu, co se děje okolo, a tak můžeme slyšet jejich švitoření a téměř nekončící rozhovor, třeba když hledají potravu: „jsi tam?“ . . . „ano, jsem tady“ . . . „a co ty, jsi tam?“ . . . „ano, jsem“ . . . „a ty?“ . . . . a tak stále dokola v jakémsi uklidňujícím rytmu. Jejich pozorování a naslouchání tomuto rytmickému toku ptačí řeči je tak uvolňující. Vyzkoušejte to!
Pozorujeme-li ptáky a přírodu, nasloucháme-li jen tak šumění trávy či nečekaným zvukům lesa, spojujeme se svým nitrem, se svým srdcem. Naše tělo se zklidňuje, hladina cortizolu (hormon stresu) klesá a tělo má větší prostor pro relaxaci a regeneraci. To nám dodává více energie a zvládneme tak více aktivit.
Vyrážejte do přírody a zeleně co nejčastěji. Nyní, kdy nastává období podzimu, je k tomu skvělá příležitost – houbaření. Načerpáte energii, budete se svými blízkými, váš hafan si užije nové zážitky, a ještě při tom přinesete domů úlovek v podobě košíku hub. Nezapomeňte při tom vnímat všemi smysly – pozorujte, naslouchejte, dotýkejte se. Když kolem vás najednou z ničeho nic, jako mávnutím proutku ztichne les, že uslyšíte tlukot vlastního srdce, začněte hledat. Blíží se nebezpečí shora, nebo po zemi? Během dne je to nejčastěji nějaké káně, či jiný dravec, který hledá potravu. Možná postupně zjistíte, že ptáci mají jiný varovný signál pro nebezpečí shora a jiný pro blížící se nebezpečí po zemi. Při pečlivém a dlouhodobém pozorování zjistíte, že podle ptačího zvuku lze rozeznat dokonce konkrétní zvíře - zda se blíží lasička, liška, nebo káně. Zvířata a příroda hovoří neustále, stačí pouze naslouchat.
Měla jsem za sebou několik bláznivých dnů a doslova jsem vlítla do lesa, abych dopřála Love něco pohybu a lesních novin. Namísto rozjímání a radování se z procházky jsem přehazovala tunu myšlenek tížících mou hlavu z jedné strany na druhou, ovšem bez valného úspěchu. S pocitem nejvyšší důležitosti jsem se v hlavě snažila vyřešit všechny problémy světa a rychlost myšlenek bych směle přirovnala k čtyřproudé dálnici v plném pohybu . . . hučení dálnice přerušil jen tu a tam nějaký cvrkot. Po chvilce jsem si uvědomila, že onen cvrkot byl doslova ptačí křik hejna sýkorek, poskakujících všude na větvích kolem mě a mé hlavy. Tancovali ve větvoví stromů v takové blízkosti, že stačilo jen natáhnout ruku. V oněmělém úžasu jsem se zastavila a pouze hleděla na tu krásu a rozmanitost těchto drobných štěbetajících ptáčků. Uvědomila jsem si marnost svého myšlenkového kolotoče a po hukotu v mé hlavě nebyla ani památka. Byl pryč. Byla jsem jen já, sýkorky a opodál větev táhnoucí Love. Všechen spěch, stres a napětí byly ta tam. Sýkorky mi pomohli vrátit se spět k sobě samé, do svého nitra a do své rovnováhy. Jen já, Love, sýkorky a magie lesa.
Ptáci a jejich řeč jsou vůbec úžasná záležitost. Zastavíme-li se někde uprostřed zeleně a dopřejeme-li si chvíli, abychom ptáky pozorovali a naslouchali jim, pak můžeme vidět ptáčky nejrůznějších druhů, jak jsou v neustálém rozhovoru. Jejich přežití závisí na neustálé pozornosti všemu, co se děje okolo, a tak můžeme slyšet jejich švitoření a téměř nekončící rozhovor, třeba když hledají potravu: „jsi tam?“ . . . „ano, jsem tady“ . . . „a co ty, jsi tam?“ . . . „ano, jsem“ . . . „a ty?“ . . . . a tak stále dokola v jakémsi uklidňujícím rytmu. Jejich pozorování a naslouchání tomuto rytmickému toku ptačí řeči je tak uvolňující. Vyzkoušejte to!
Pozorujeme-li ptáky a přírodu, nasloucháme-li jen tak šumění trávy či nečekaným zvukům lesa, spojujeme se svým nitrem, se svým srdcem. Naše tělo se zklidňuje, hladina cortizolu (hormon stresu) klesá a tělo má větší prostor pro relaxaci a regeneraci. To nám dodává více energie a zvládneme tak více aktivit.
Vyrážejte do přírody a zeleně co nejčastěji. Nyní, kdy nastává období podzimu, je k tomu skvělá příležitost – houbaření. Načerpáte energii, budete se svými blízkými, váš hafan si užije nové zážitky, a ještě při tom přinesete domů úlovek v podobě košíku hub. Nezapomeňte při tom vnímat všemi smysly – pozorujte, naslouchejte, dotýkejte se. Když kolem vás najednou z ničeho nic, jako mávnutím proutku ztichne les, že uslyšíte tlukot vlastního srdce, začněte hledat. Blíží se nebezpečí shora, nebo po zemi? Během dne je to nejčastěji nějaké káně, či jiný dravec, který hledá potravu. Možná postupně zjistíte, že ptáci mají jiný varovný signál pro nebezpečí shora a jiný pro blížící se nebezpečí po zemi. Při pečlivém a dlouhodobém pozorování zjistíte, že podle ptačího zvuku lze rozeznat dokonce konkrétní zvíře - zda se blíží lasička, liška, nebo káně. Zvířata a příroda hovoří neustále, stačí pouze naslouchat.

Nejlépe se naslouchá někde v lese, na zahradě, nebo v městské zeleni. Je třeba si najít „své“ místo a jen se dívat. Ideálně každý den na pár minut. Já začínala před třemi lety ve své zahradě a dělám to dodnes. Každý den, v nejrůznější denní dobu vždy na 20-30 minut. Z počátku jsem viděla „jen“ ptáky létající z větve na větev. Postupem času, jsem pak začala vidět víc. Začala jsem vidět určitou dynamiku v probíhajícím dění, v různých denních hodinách, v různých ročních obdobích. Postupně se mé smysly bystřily - mé oči začaly reagovat na sebemenší pohyb, začala jsem vnímat spolupráci mezi ptačími druhy, či různé reakce v různých situacích – červenku ohlašující kočku na lovu, kosa, který ze země „vyskočil“ na nejbližší větev a počkal, dokud sousedovic kocour neprošel zahradou na své cestě za jiným dobrodružstvím, než lov onoho kosa. Ten hned, co kocour zmizel z dohledu opět slétl na zem, aby si dal k snídani potřebnou dávku červíků a žížal.
Přítomnost zvířat je jako zázračná medicína. Když jsme s nimi, tak alespoň na malou chvíli mizí naše starosti. Jejich přítomnost a výzva k nejrůznějším aktivitám, nás přirozeně přimějí být v přítomném okamžiku. Odložit minulost a přestat se zabývat budoucností. Zvířata nás sobě vlastním, často hravým, způsobem nutí a učí být teď a tady.
Ve společnosti zvířat se dostáváme sami k sobě. Tělo produkuje endorfiny, hormony štěstí a naše tělo se přirozeně dostává do harmonického stavu. Naše srdce zpomaluje do své přirozené frekvence a ladí se s frekvencí země, tedy s frekvencí zlatého řezu. Já osobně tento stav nazývám blažeností. Je to stav jakési tiché vnitřní radosti. Čím častěji jsem v přítomnosti zvířat a v přírodě, tím rychleji se do tohoto stavu blaženosti dostáváme.
Až příště vyrazíte do lesa, nebo do nedalekého parku, mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy, radosti a energie do života ať už s tímto cvičením či bez!
Přítomnost zvířat je jako zázračná medicína. Když jsme s nimi, tak alespoň na malou chvíli mizí naše starosti. Jejich přítomnost a výzva k nejrůznějším aktivitám, nás přirozeně přimějí být v přítomném okamžiku. Odložit minulost a přestat se zabývat budoucností. Zvířata nás sobě vlastním, často hravým, způsobem nutí a učí být teď a tady.
Ve společnosti zvířat se dostáváme sami k sobě. Tělo produkuje endorfiny, hormony štěstí a naše tělo se přirozeně dostává do harmonického stavu. Naše srdce zpomaluje do své přirozené frekvence a ladí se s frekvencí země, tedy s frekvencí zlatého řezu. Já osobně tento stav nazývám blažeností. Je to stav jakési tiché vnitřní radosti. Čím častěji jsem v přítomnosti zvířat a v přírodě, tím rychleji se do tohoto stavu blaženosti dostáváme.
Až příště vyrazíte do lesa, nebo do nedalekého parku, mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy, radosti a energie do života ať už s tímto cvičením či bez!