
Jsme bytosti hvězd, potomky velkého třesku, okamžiku zrození Vesmíru. Každý z nás si ve své buněčné paměti nese tento prvotní okamžik. Prvotní nicota, hluboká temnota, velký třesk . . . a překrásný Vesmír. Cyklus, jež se v našich životech opakuje stále dokola. Je to základní princip tvoření Vesmíru, tvoření Života. Okamžik kdy ženská energie dovolí energii muže, aby se propojili a společně vytvoří něco nového, nový život.
Zázrak zrození se děje každý den, často však bez povšimnutí. Zapomínáme si všímat možná obyčejných, přesto však okamžiků zázraků . . . třeba když začíná nový den. Slunce se vydává na svou každodenní pouť po obloze, aby svými paprsky umožňovalo stále nový a nový život na této překrásné planetě. Když se chystá ke svému spánku můžeme pozorovat, jak se pomalu rodí noční obloha posetá hvězdami.
Noční obloha mi často připomíná jednu z mých návštěv africké buše a pozorování oblohy s magickou mléčnou dráhou v hlavní roli. Kouzlo noci a jejích zvuků spojených v harmonický orchestr, dokonalou ukolébavku, i okamžik, kdy se noc nechce vzdát své vlády a promění se v černo černou tmu těsně před rozedněním.
Když slunce v Africe vstává, je to to jako když někdo vyhodí na oblohu čerstvě utržený zářící pomeranč. Tato vzpomínka mě vrací zpět k okamžikům, kdy mě paprsky ranního slunce vítaly uprostřed divoké buše, na našich výpravách za lvy. Do magické chvíle, kdy projíždíte ranní buší, a kdy je, chvilku před úsvitem, naprostý klid. Je to nepatrný okamžik zastavení, aby vše jako mávnutím kouzelného proutku oživlo . . . magie ve své plné hloubce. Zrození nového dne . . . kouzelné a fascinující zároveň. Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Dalo by se říct, že smrt i život jsou v divoké buši jakoby stále vedle sebe a všudypřítomné, a přesto . . . tato skutečnost, toto vědomí, ve mně vždy vyvolává hluboký vnitřní mír a naprostý pocit bezpečí.
Zázrak zrození se děje každý den, často však bez povšimnutí. Zapomínáme si všímat možná obyčejných, přesto však okamžiků zázraků . . . třeba když začíná nový den. Slunce se vydává na svou každodenní pouť po obloze, aby svými paprsky umožňovalo stále nový a nový život na této překrásné planetě. Když se chystá ke svému spánku můžeme pozorovat, jak se pomalu rodí noční obloha posetá hvězdami.
Noční obloha mi často připomíná jednu z mých návštěv africké buše a pozorování oblohy s magickou mléčnou dráhou v hlavní roli. Kouzlo noci a jejích zvuků spojených v harmonický orchestr, dokonalou ukolébavku, i okamžik, kdy se noc nechce vzdát své vlády a promění se v černo černou tmu těsně před rozedněním.
Když slunce v Africe vstává, je to to jako když někdo vyhodí na oblohu čerstvě utržený zářící pomeranč. Tato vzpomínka mě vrací zpět k okamžikům, kdy mě paprsky ranního slunce vítaly uprostřed divoké buše, na našich výpravách za lvy. Do magické chvíle, kdy projíždíte ranní buší, a kdy je, chvilku před úsvitem, naprostý klid. Je to nepatrný okamžik zastavení, aby vše jako mávnutím kouzelného proutku oživlo . . . magie ve své plné hloubce. Zrození nového dne . . . kouzelné a fascinující zároveň. Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Dalo by se říct, že smrt i život jsou v divoké buši jakoby stále vedle sebe a všudypřítomné, a přesto . . . tato skutečnost, toto vědomí, ve mně vždy vyvolává hluboký vnitřní mír a naprostý pocit bezpečí.

V africké buši můžete podél toků řek potkat krokodýly. I já jsem se při jedné výpravě do buše těšila, že je uvidím. Na naší cestě k soše bílého lva z křišťálů s obrovským růženínovým srdcem, vytvořeným známým africkým sochařem Andriesem Bothou, jsme šly cestou právě podél řeky poskytující domov hrochům a již zmíněným krokodýlům. Pro někoho to může znít děsivě, vypravit se na procházku do míst, kde jsou hroši a krokodýli, ale dodržuje-li člověk několik základních pravidel bezpečnosti, není se čeho bát. Navíc z mé zkušenosti zvířata sama o sobě nemají potřebu útočit, chová-li se k nim člověk s respektem.
I když se má touha vidět živého krokodýla v přírodě nenaplnila, bylo putování divokou buší obrovsky vzrušující. Něco zcela odlišného od pohodlného sezení na korbě džípu. Mám na mysli působení krajiny na tělo i mysl. Bylo zajímavé pozorovat, jak se všechny funkce mého těla sladily do jedné tóniny. Celé se úplně uvolnilo, přesto však bylo připravené kdykoliv reagovat. Centrální nervová soustava byla ve svém živlu a hypotalamus měl asi prvně v životě konečně pocit plného uplatnění. Každá část mého těla přesně věděla, kde v prostoru je a do jakého prostoru se přesouvá. Noha s naprostou přesností pokládala chodidla na prašnou zem. Uvědomovala jsem si pozici každé části svého těla v prostoru, stejně jako všeho kolem. Každou větev, kámen na cestě, prohlubeň v zemi . . . čemu je třeba se vyhnout, co je třeba překročit . . . Dech se prohloubil a sjednotil s pravidelným pohybem těla. Věřím, že jsem ochutnala, jaké to je vnímat buš každou buňkou těla. Žádný zbytečný pohyb, žádný zbytečný zvuk . . . celým svým tělem, každou buňkou jsem si uvědomovala, že jeden špatný pohyb může znamenat život, nebo také smrt. Přesto, že nám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo (možná na pár horečkových klíšťat), probudily se v mém těle instinkty přežití. Možná to bude znít paradoxně, ale uvnitř jsem cítila naprostý klid a obrovské probuzení k životu. Duchovní lídři by to možná nazvali spojení těla, mysli a ducha.
Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba jen stádo zeber, žirafy, jak natahují své dlouhé krky pro lístky akácií, či kterékoliv jiné zvíře . . .prostě jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka – jen tiše plyne.
I když se má touha vidět živého krokodýla v přírodě nenaplnila, bylo putování divokou buší obrovsky vzrušující. Něco zcela odlišného od pohodlného sezení na korbě džípu. Mám na mysli působení krajiny na tělo i mysl. Bylo zajímavé pozorovat, jak se všechny funkce mého těla sladily do jedné tóniny. Celé se úplně uvolnilo, přesto však bylo připravené kdykoliv reagovat. Centrální nervová soustava byla ve svém živlu a hypotalamus měl asi prvně v životě konečně pocit plného uplatnění. Každá část mého těla přesně věděla, kde v prostoru je a do jakého prostoru se přesouvá. Noha s naprostou přesností pokládala chodidla na prašnou zem. Uvědomovala jsem si pozici každé části svého těla v prostoru, stejně jako všeho kolem. Každou větev, kámen na cestě, prohlubeň v zemi . . . čemu je třeba se vyhnout, co je třeba překročit . . . Dech se prohloubil a sjednotil s pravidelným pohybem těla. Věřím, že jsem ochutnala, jaké to je vnímat buš každou buňkou těla. Žádný zbytečný pohyb, žádný zbytečný zvuk . . . celým svým tělem, každou buňkou jsem si uvědomovala, že jeden špatný pohyb může znamenat život, nebo také smrt. Přesto, že nám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo (možná na pár horečkových klíšťat), probudily se v mém těle instinkty přežití. Možná to bude znít paradoxně, ale uvnitř jsem cítila naprostý klid a obrovské probuzení k životu. Duchovní lídři by to možná nazvali spojení těla, mysli a ducha.
Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba jen stádo zeber, žirafy, jak natahují své dlouhé krky pro lístky akácií, či kterékoliv jiné zvíře . . .prostě jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka – jen tiše plyne.

Přirozený cyklus přírody, který můžeme pozorovat všude kolem sebe nám umožňuje spojení s našimi kořeny. Mám na mysli kořeny uvnitř nás samých. Kořeny naší duše. Propojení těla, jež je jako sama země pevné a nesmírně odolné, a přesto velmi křehké a zranitelné. Mysli, jež má sílu tvořit světy a lámat skály a duše, esenci nás samých, naší podstaty a vyššího vědomí, jež nás vede na naší cestě životem. Stačí jen se začít dívat a uvidět.
Život se rodí z ničeho, z té nejtemnější temnoty. Vstoupíme-li do ní, pak zjistíme, jak krásná, tichá a uklidňující může být. Temnota je naší hloubkou a pramení z ní naše síla. Často se setkávám s tvrzením, že temnota je něco špatného, ale jsem přesvědčená, že si pleteme temnotu se zlem, které se rádo pod rouškou temnoty schovává. Konec konců rodíme se z temnoty do světla, to je základní vesmírný princip. Bez tmy není světla a naopak. Jin a jang, světlo a tma, den a noc . . . jedno pramení z druhého. Vezměte si třeba takové bahno. Někdo by mohl říci fůj . . . Není však domovem pro nejroztodivnější druhy zvířat, či živnou půdou pro překrásné lekníny, lotosy a jiné vodní rostliny? Je domovem například pro krokodýly, kteří nesou pravěké vědění Země. Jsou doma jak ve vodě, tak na zemi, kde voda byla od pradávna spojována s Velkou Matkou, tedy femininním principem života a zrození. Z vody se rodíme. Stejně tak nás voda (naše emoce) může pohltit.
Tvoření a destrukce, a ještě více tvoření. To je primární esencí, jež odráží tyto krásné ještěry. Jsou strážci vod a břehů, tedy předělu mezi vodami a zemí, zrozením a smrtí. V tomto smyslu mohou být vnímáni jako udržovatelé a ochránci veškerého vědění. Starověké národy je vnímali coby primární matku, ve které veškeré vědění spočívá a čeká, aby se zrodilo. Díky jejich spojení s blátem jsou označováni jako symbol plodnosti a síly, neboť bláto je spojením vody a země, jež umožňuje nový život.
Život se rodí z ničeho, z té nejtemnější temnoty. Vstoupíme-li do ní, pak zjistíme, jak krásná, tichá a uklidňující může být. Temnota je naší hloubkou a pramení z ní naše síla. Často se setkávám s tvrzením, že temnota je něco špatného, ale jsem přesvědčená, že si pleteme temnotu se zlem, které se rádo pod rouškou temnoty schovává. Konec konců rodíme se z temnoty do světla, to je základní vesmírný princip. Bez tmy není světla a naopak. Jin a jang, světlo a tma, den a noc . . . jedno pramení z druhého. Vezměte si třeba takové bahno. Někdo by mohl říci fůj . . . Není však domovem pro nejroztodivnější druhy zvířat, či živnou půdou pro překrásné lekníny, lotosy a jiné vodní rostliny? Je domovem například pro krokodýly, kteří nesou pravěké vědění Země. Jsou doma jak ve vodě, tak na zemi, kde voda byla od pradávna spojována s Velkou Matkou, tedy femininním principem života a zrození. Z vody se rodíme. Stejně tak nás voda (naše emoce) může pohltit.
Tvoření a destrukce, a ještě více tvoření. To je primární esencí, jež odráží tyto krásné ještěry. Jsou strážci vod a břehů, tedy předělu mezi vodami a zemí, zrozením a smrtí. V tomto smyslu mohou být vnímáni jako udržovatelé a ochránci veškerého vědění. Starověké národy je vnímali coby primární matku, ve které veškeré vědění spočívá a čeká, aby se zrodilo. Díky jejich spojení s blátem jsou označováni jako symbol plodnosti a síly, neboť bláto je spojením vody a země, jež umožňuje nový život.

Jeho svátost Dalai Lama v knize Kniha radosti uvádí: „Nekonečný zdroj radosti je v každém z nás.“ Vstoupíme-li do přírody či sdílíme svůj prostor se zvířaty, začneme se častěji radovat. Začne být tak nějak snazší dostávat se do svého středu, do svého srdce a radovat se ze života. Přirozeně začneme mít větší respekt k životu i k sobě samým, otevírat své srdce lva či lvice a stát se tvořitelem svého života. Objevit své srdce lva a nechat se jím vést.
Krásní a majestátní. To jsou lvi. Jen obtížně se popisuje ta neskonalá krása, má-li člověk tu možnost setrvat v přítomnosti divokého lva. Sdílet společný prostor jen pár desítek metrů od sebe. Mě Vesmír požehnal a umožnil mi přímou blízkost bílého lva – Matsienga – který mě poctil, když přišel na dosah ruky. Doslova. Stál v těsné blízkosti mé strany džípu a jen stačilo natáhnout ruku. Mísil se ve mně určitý druh obavy (stále je to divoký lev a stačilo jen otočit jeho velkou hlavou a ta má by v ní skončila) a obrovský úžas, který naprosto převálcoval ony počáteční obavy. Slova láska, respekt a laskavost získaly svůj pravý a původní význam. Vše v jednom. Naprostá harmonie síly a jemnosti. Zcela mě pohltil obdiv a obrovská úcta, a to nejen k těmto dvěma nebeským hvězdám v jejich fyzické, lví podobě (o kousek dál odpočíval Matsiengův bratr Zukhara), ale úcta k životu a každé živé bytosti.
Samozřejmě proto, abychom zažili pocit hlubokého spojení s přírodou, světem kolem sebe, a především se sebou samými, nemusíme hned jezdit do Afriky. Stačí si dopřát zastavení někde v přírodě. Vypravit se do českých lesů, luhů a hájů. Máme tolik kouzelných a krásných míst, která nás probudí k životu, k tvoření a prožívání každodenních zázraků. A je jedno, zda je léto, nebo zima. Jak se říká: „Není špatného počasí, je jen špatně oblečený člověk.“ Spočinout v přírodě a jen tak pozorovat lze kdykoliv a kdekoliv. Stačí si za pár korun pořídit podložku, navrstvit oblečení, aby bylo možné podle potřeby odkládat či přioblékat a můžete vyrazit. Za přírodou, za zvířaty, k sobě, do svého srdce, ke svým kořenům. Znovu a znovu se rodit do radostí naplněného života.
„Trvající štěstí nelze najít v honbě za jakýmkoliv cílem či úspěchem. Nespočívá v bohatství či slávě. Spočívá pouze v lidské mysli a v lidském srdci. Každý den je nová příležitost začít znovu. Každý den je naším zrozením.“
Jeho svátost Dalai Lama a Arcibiskup Desmond Tutu; Kniha radosti
Krásní a majestátní. To jsou lvi. Jen obtížně se popisuje ta neskonalá krása, má-li člověk tu možnost setrvat v přítomnosti divokého lva. Sdílet společný prostor jen pár desítek metrů od sebe. Mě Vesmír požehnal a umožnil mi přímou blízkost bílého lva – Matsienga – který mě poctil, když přišel na dosah ruky. Doslova. Stál v těsné blízkosti mé strany džípu a jen stačilo natáhnout ruku. Mísil se ve mně určitý druh obavy (stále je to divoký lev a stačilo jen otočit jeho velkou hlavou a ta má by v ní skončila) a obrovský úžas, který naprosto převálcoval ony počáteční obavy. Slova láska, respekt a laskavost získaly svůj pravý a původní význam. Vše v jednom. Naprostá harmonie síly a jemnosti. Zcela mě pohltil obdiv a obrovská úcta, a to nejen k těmto dvěma nebeským hvězdám v jejich fyzické, lví podobě (o kousek dál odpočíval Matsiengův bratr Zukhara), ale úcta k životu a každé živé bytosti.
Samozřejmě proto, abychom zažili pocit hlubokého spojení s přírodou, světem kolem sebe, a především se sebou samými, nemusíme hned jezdit do Afriky. Stačí si dopřát zastavení někde v přírodě. Vypravit se do českých lesů, luhů a hájů. Máme tolik kouzelných a krásných míst, která nás probudí k životu, k tvoření a prožívání každodenních zázraků. A je jedno, zda je léto, nebo zima. Jak se říká: „Není špatného počasí, je jen špatně oblečený člověk.“ Spočinout v přírodě a jen tak pozorovat lze kdykoliv a kdekoliv. Stačí si za pár korun pořídit podložku, navrstvit oblečení, aby bylo možné podle potřeby odkládat či přioblékat a můžete vyrazit. Za přírodou, za zvířaty, k sobě, do svého srdce, ke svým kořenům. Znovu a znovu se rodit do radostí naplněného života.
„Trvající štěstí nelze najít v honbě za jakýmkoliv cílem či úspěchem. Nespočívá v bohatství či slávě. Spočívá pouze v lidské mysli a v lidském srdci. Každý den je nová příležitost začít znovu. Každý den je naším zrozením.“
Jeho svátost Dalai Lama a Arcibiskup Desmond Tutu; Kniha radosti