Cestu nelze posoudit z místa, kde stojíme

O hledání vlastní řeči se zvířaty.

Zdá se jakoby to bylo včera, kdy jsem uspořádala svůj první seminář komunikace se zvířaty. Leč čas se ani na chvíli nezastaví a je to už 11 let, co se mezidruhové komunikaci aktivně věnuji.

A věřte či ne, nebylo vždy vše zalito sluncem. Patřím k těm jedincům, kterým hned na první dobrou vše zafungovalo, komunikace běžela jak na drátku, bez ohledu zda jsem vedle zvířete stála, nebo bylo na druhé staně zeměkoule. O to tvrdší pád to byl, když komunikace přestala fungovat a zprávy, které jsem dostávala nestály za nic. Bylo pár okamžiků, kdy jsem si říkala, že komunikaci pověsím na hřebík. Vydržela jsem a dnes jsem tomu ráda!

Možná procházíte stejnou frustrací jako já tehdy. Stejně jako já se ptáte: "Proč to sakra nejde?" Příčin samozřejmě může být celá řada. U mě to byla snaha napasovat se do způsobu komunikace mé učitelky Wynter Worsthorne. Dnes vidím, že to nikdy nemohlo fungovat. Přesněji řečeno - pro mě to nemohlo fungovat. Wynter je nesmírně klidná žena, meditativní typ, klidně tekoucí potůček, který nikam nespěchá, tu se zastaví v tůňce, tady se porozhlédne co se děje na louce. A Já? Já jsem pravý opak, mám ráda, když se věci dějí, odsýpají a ke klidným meditacím jsem se musela doslova protancovat, než jsem si k nim konečně sedla. Tímto způsobem jsem si našla i svoji cestu, jak komunikovat se zvířaty.

Tento příběh vyprávím proto, že chce-li člověk skutečně porozumět zvířatům a jejich řeči, nesmí se nechat odradit počáteční ani pozdější stagnací či neúspěšností v získávání zpráv od zvířat. Je skvělé mít kvalitní základ od zkušeného lektora, který se s vámi podělí o své zkušenosti, avšak způsob, který bude sedět právě vám, a ve kterém se budete cítit dobře, si musíte najít sami. Mějte při tom na paměti, že:

Cestu nelze posoudit z místa, kde stojíte. Musíte po ní vykročit.

Jen tehdy budete-li se komunikaci věnovat s pravidelností, zjistíte jaký je ten váš styl, jaká je právě ta vaše cesta. Vydržíte-li věřte, že každá relevantní informace od zvířete vám mnohonásobně vynahradí chvíle frustrací a pocitu, že se to snad nikdy nenaučíte. Příroda vás vždy odmění.

Vzpomínám si na jeden naprosto okouzlující "rozhovor" s překrásným stromem, který přišel zcela nečekaně po několika dnech frustrace a beznaděje. Krásný vzrostlý buk, odhadem 10-15 metrů vysoký. Byl, nebo bych spíš měla říct, byla jako tančící víla. I když mi došlá informace, že strom je ženského rodu, připadala v té době trochu zvláštní, neměla jsem důvod nevěřit. Ze stromu skutečně vyzařovala ženská energie, tak jemná, ale zároveň nesmírně silná a pevná. Tato tančící krása se mnou v tichu, beze slov, rozmlouvala. 

Bylo to jako povídat si s někým v parku na lavičce za krásného slunečného dne, kdy vládne radost a pohoda všude kolem.  Bylo krásné vidět obrazy, které mi "posílala" - radost z každého ptáčka, který usedne na její větev, aby předvedl některou ze svých sonát, nebo jen tak spočinul, či se schoval do stínu. Potěšení z větru, který jí pročesává její ladné větve. Celý roční cyklus, který plyne tak přirozeně, jak plyne čas. Jarní pučení a rozkvétání, postupné probouzení každé buňky stromu, každého lístečku. Jak si užívá letní slunce. Pokorně přijímá letní žár a vítá každou kapku živé vody. I postupné ubývání slunečních paprsků s nadcházejícím podzimem. Podzimem, který vydává své nejkrásnější plody. Podzimem, kdy se každý list pyšní svou jedinečnou barvu a v největším tichu se postupně, jeden za druhým, den po dni, snáší k zemi. Zůstanou jen nahé větve. Strom odhalí svou vnitřní krásu. Celý cyklus pak končí v tichu zimy, kdy se životodárná míza pomalu ukládá do kořenů, a umožňuje stromu odpočívat a nabrat sílu na další cyklus. Vše bez jakéhokoliv činění, jen v pouhém bytí.   

Tehdy jsem si uvědomila, že jakmile jednou překročíme sami sebe a sestoupíme z mysli do svého srdce, začneme komunikovat se všemi bytostmi, nejen se zvířaty. Je to překrásná cesta. Cesta radosti, lásky a respektu. 

Každý takovýto okamžik, kdy se nám podaří být plně v srdci, plně teď a tady a nemyslet na to, co budu vařit k večeři, nebo kdy musím odevzdat práci šéfovi, nám prosvětluje cestu životem a činí jej lehčím a radostnějším.

Zajímá-li vás širší pohled na tuto tematiku, můžete jej najít zde: Komunikace se zvířaty