Zapomenutý jazyk života

Komunikace s živým světem kolem nás není ničím novým. Není to moderní trend ani zvláštní schopnost vyhrazená několika vyvoleným lidem. Je stará jako lidstvo samo. Po tisíce let byla součástí každodenního života. Naši předkové pozorovali zvířata, naslouchali větru, sledovali pohyb mraků, vnímali řeč stromů i krajiny. Pro původní národy nebyla příroda něčím odděleným. Nebyla jakousi kulisou či pouhým zdrojem pro obživu. Byla rodinou.

Zvířata byla učiteli. Rostliny spojenci. Země živou bytostí, která člověka živila, chránila a poskytovala mu domov. Člověk si z přírody bral pouze to, co byla skutečně potřeboval. Když lovil, děkoval. Když sbíral rostliny, žádal o svolení. Uvědomoval si, že je součástí většího celku.

Původní i dnešní Křováci z africké pouště Kalahari před lovem pořádají obřad, při němž žádají stádo, aby jim vydalo nemocný nebo nejslabší kus. Po lovu děkují zvířeti za jeho dar. Je to smrt, která umožňuje život. Cyklus zrození a odchodu, který je od nepaměti součástí života na této planetě.

Nový moderní svět na tento hluboký vztah postupně zapomněl. Na naší cestě za poznáním a rozvojem jsme se sice naučili měřit, analyzovat, ovládat a využívat, získali obrovské množství poznatků a užitečných věcí, ale současně jsme se vzdálili základní schopnosti naslouchat.

Naslouchat druhému člověku.

Naslouchat vlastnímu tělu.

Naslouchat zvířatům.

Naslouchat Zemi.

A právě naslouchání je základem každé skutečné komunikace.

Ve své praxi komunikátorky se zvířaty často vidím, že pod komunikací se zvířaty si mnoho lidí představuje okamžité odpovědi. Chtějí vědět, co si jejich pes myslí, proč se jejich kůň chová určitým způsobem, nebo co potřebuje jejich kočka. A ano, i to je součástí komunikace. Mezidruhová komunikace je však něco mnohem, mnohem hlubšího.

Je o nás.

Je o tom, že nás zvířata vedou zpět k částem nás samotných, na které jsme zapomněli.

K citlivosti.

K intuici.

K důvěře.

K otevřenému srdci.

Za dvanáct let, kdy se komunikaci se zvířaty věnuji, jsem se nesetkala s jediným zvířetem, které by řešilo, zda je dost dobré, nebo se porovnávalo s ostatními. Prostě jsou a jsou takoví jací jsou ve své přirozenosti a autenticitě.

A právě tím nás učí.

Učí nás vracet se do přítomného okamžiku.

Zvířata nás učí přijímat přítomný okamžik takový, jaký je.

Neznamená to vzdát se snů nebo přání.

Znamená to netlačit vodu do kopce, ale vytvářet cestu, aby mohla téct bez zbytečného úsilí.

Dáme-li si trochu té námahy a začneme poznávat druhé bytosti (lidské, zvířecí či rostlinné), přestaneme se bát. Poznání přináší porozumění. Porozumění přináší soucit. A soucit otevírá dveře lásce.

Starověké tradice po celém světě opakují jednoduchou myšlenku:

"Jak uvnitř, tak vně."

Je to nesmírně prosté - svět kolem nás odráží svět, který si nosíme uvnitř sebe. Vesmír nám dá nikoliv to, co si přejeme, ale to co vyzařujeme. Pokud vedeme boj sami se sebou, často jej (nevědomky) vedeme i s okolním světem.

Naopak nalezneme-li v sobě soucit, začneme jej nacházet i kolem sebe. A mluvím o našem těle, o našem srdci nikoliv naší mysli. Mi lidé, na rozdíl od zvířat, když věci pochopíme a urovnáme si je v hlavě, máme často pocit, že to tak je i v těle. Pokud je však naše tělo unavené, nemocné, v napětí, není v něm prostor pro radost, soucit a lásku. Příkladem opět mohou být zvířata. Jsou-li nemocná, nebo pokud je trápí nějaký neduh, nejprve si odpočinou, najdou cestu k úzdravě a k tělesnému stavu, který jim umožní opět se ze života radovat a užívat si se vším všudy.

A možná právě proto je komunikace se zvířaty a přírodou mnohem víc než jen zajímavá dovednost.

Je cestou návratu.

Návratu k sobě.

Návratu k Zemi.

Návratu k vědomí, že nejsme oddělení od života kolem nás, ale jeho součástí.

A možná právě v tomto návratu se skrývá něco, po čem dnes tolik lidí touží.

Ne další informace. Ne další techniky.

Ale pocit, že někam patří.

Že jsme doma.

Vnitřní poznání, že jsme součástí živého světa, který s námi neustále komunikuje.

A možná právě v okamžiku, kdy znovu otevřeme své srdce světu kolem nás, objevíme i větší soucit sami k sobě.

Protože opravdová svoboda nezačíná ovládáním či kontrolou světa a bytostí kolem nás.

Začíná vztahem.

Vztahem k sobě.

Vztahem k ostatním.

A ke všemu živému kolem nás.

To je cesta, která podle mého vede k ráji na Zemi.