Ve své myoterapeutické praxi se nejčastěji setkávám se psy, kteří jsou ve velkém diskomfortu. Jejich svalová bolest dosáhla svého vrcholu. To přináší zřejmý dopad na kvalitu jejich života a vytváří tolik napětí v jejich těle, že často dochází ke změně v jejich chování a odráží se to na tom, jak se cítí (fyzicky i psychicky) a vnímají svět kolem sebe. A i když jsem se za ta léta naučila neřešit kolemjdoucí psy s viditelnými pohybovými obtížemi a vyvarovat se nevyžádaných rad, vždy si přeji, abych psy, jejich člověčí společníci se na mě obrátí, potkala o chloupek dříve. Ti, kteří mě znají, vědí, že o svalových obtížích u psů a o tom, jak nesnadno a velmi zřídka jsou diagnostikovány, hovořím často a na tuto otázku poukazuji kdykoliv to jen jde. Pokud bychom totiž rozpoznali tiché ukazatele tělesného diskomfortu a bolesti, které naši psi projevují, dříve, pak by bylo možné rychleji zajistit uvolnění a lepší životní pohodu našich psů. Lepší porozumění problému může zcela jistě znamenat dřívější zvládnutí obtíží díky vhodné a bezpečné péči.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o nejčastější indikátory, které u psů můžeme běžně pozorovat, a které jsou jednoznačným projevem svalové bolesti. Některé jsou projevy v brzkém stadiu, jiné jsou již výsledkem kompenzace tělesného diskomfortu či bolesti v jedné části těla, přetěžováním části jiné. To se následně dominovým efektem propisuje na celé tělo psa a ovlivňuje jak postoj psa, tak i vzorce jeho chování, či vnímání sebe sama.
Níže uvedených sedm ukazatelů samozřejmě není kompletním seznamem, ale těmi nejčastějšími. Psi mohou projevovat jeden, nebo i více těchto symptomů, či mohou vykazovat jiné, které při dalším pozorování pomáhají vytvořit obraz o tom, co se s největší pravděpodobností v těle psa děje.

1. KULHÁNÍ. Pokud váš pes kulhá, ať již souvisle nebo nesouvisle, hodně, či málo viditelně. Z mých zkušeností 100% případů projevu kulhání je spojeno i se svalovou bolestí.

2. NAŘÍKÁNÍ. Bezděčné, náhodné naříkání např. pokud si pes lehá, nebo sedá, není normální. Pokud my lidé naříkáme když si sedáme, nebo leháme, je to téměř vždy z důvodu, že je pro nás pohyb více či méně náročný. U psů je to stejné. Naříká-li váš pes při sedání nebo lehání, možná je to projev toho, že je tento pohyb kapku obtížný (často i více než kapku). 

3. PŘEHNANÉ PROTAŽENÍ. Co to vlastně znamená, řeknu-li přehnané protažení? Jsme-li zdraví, po spánku vstaneme a pohodlně se protáhneme. Většina zvířat dělá to samé. Vlastně by se dalo říct, že pokud zvíře ať již mluvím o psovi, kočce nebo se jedná o koně či jiného savce, vstane po delší době odpočinku bez protažení, je to znak, že něco není v pořádku. 
Kdy je tedy protažení znamením, že je něco špatně? Opět to můžeme přirovnat k nám lidem. Je-li sval v napětí a stažený, musíme jej protáhnout, abychom pomohli pohybu, a abychom se cítili pohodlně, příjemně. Psi jsou na tom stejně. Pokud při běžném pohybu mají potřebu častěji se protahovat, pak se možná tam či onde cítí poněkud „stažení“ a nepohodlně. Stejně tak vstávají-li často z pelíšku, nebo gauče, aby se protáhli, používají tento způsob jako, řekněme, prodlužovací protahovací mechanismus. Může to být rovněž indikátor, že svaly na zádech jsou v napětí a stažené a pes se je snaží "natáhnout".

4. VELIKOST OBOJKU. Velikost obojku u dospělého psa by se neměla měnit. Neměla by tedy nastat situace, kdy bude třeba obojek povolit. Nicméně, pokud pes kompenzuje diskomfort v některé části těla pomocí svého „předního konce“ (to se může dít např. má-li pes problém na zádech, nebo zadních nohách), pak dochází k tzv. hypertonii, zvýšenému svalovému napětí v oblasti šíje a krku (krk je v podstatě vtažen či vtahován mezi ramena a v těle dochází k napětí). Proto se obojek může stát těsnější. Často se tento stav přisuzuje tomu, že pes přibral na váze, ale všeobecně se jedná o problém svalové kompenzace a obvykle lze pozorovat i kulhání, nebo tělesnou ztuhlost.

5. VÁLENÍ SE NA VĚCI/HRAČCE. Měli jste někdy bolest či napětí svalů mezi vašimi rameny, nebo lopatkami (někdy to můžeme vnímat, jako bychom se potřebovali podrbat mezi lopatkami)? Je to místo, kam si obtížně dosáhneme a nejlepší způsob, jak na toto místo dosáhnout je tlačením této oblasti proti jinému objektu. Já, a většina lidí co znám, používám futra od dveří! Psi dělají to samé. Aby si dosáhli na místa, kam se nedostanou, kde je jim nepohodlně, můžeme je vidět, jak se válejí na hračkách, kosti nebo něčem podobném. Někdy toto může být vnímáno jako snaha nanést pach a možná to tak je, ale kdykoliv jsem viděla psa s tímto typem chování, vždy měli bolestivá ramena a oblast krku.

6. ZPŮSOB KOUSÁNÍ. Toto je něco, co se jako svalový problém bere v potaz jen velmi zřídka. Žvýkání má komplexní neurologickou reakci založenou na mechanické akci. Svaly na žvýkání a kousání mají přímý vztah s mozkem a také s krkem. Některá zranění mohou přímo ovlivnit čelisti a jejich uspořádání. Pokud se jedná o psa, který byl šťastný kdykoliv mohl něco kousat, či žvýkat a najednou u něj postupně vzrůstá neochota to dělat, pak se s největší pravděpodobností jedná o tento případ. Další zrádný indikátor, který často není brán v potaz jako důležitý, nebo dostatečně relevantní. 

7. CHOVÁNÍ. O tomto faktoru by mohla být napsána celá kniha! Přemýšlejte, pokud vás bolí záda, budete se chovat jinak? Určitě! Rozhodně nebudete nadšení pokud s vámi bude někdo chtít jakýmkoliv způsobem manipulovat, nebo se k vám požene, že si s vámi bude hrát. S největší pravděpodobností omezíte své aktivity na nezbytně nutné a možná budete i více či méně, dříve či později, mrzutí. Všechny tyto charakteristiky platí i pro naše psy. 

Další možné indikátory, které mohou signalizovat bolest: neochota lehnout či sednout si; lehání s používáním divných/neobvyklých vzorů pohybu; neochota skákat do a z auta či postele; potřeba nacpat se do malého prostoru; lehání zády proti zdi či opěradlu postele; lehání s krkem visícím z postele či gauče; vyprazdňování stolice "na etapy" či při chůzi; způsob kousání kostí atd.

Je důležité věnovat pozornost denním aktivitám psa. Neměly by zahrnovat příliš mnoho napětí, včetně často se opakujících pohybů, nebo aktivity, které mohou mít vážný, negativní dopad na svalově kosterní systém psa, stejně jako na jeho celkové zdraví. Aktivity, na kterých se psi podílejí během dne, jsou nesmírně důležité, ale jak je to v noci?

Jak podstatné je věnovat se otázce, zda se vašemu psovi dostává „kvalitní“ spánek? Zdálo by se, že psi prospí velkou část dne. Vlastně všeobecně lze říct, že psi spí dvanáct až čtrnáct hodin denně. Avšak stejně jako u nás lidí fakt, že mají zavřené oči a leží, nemusí nutně znamenat, že mají kvalitní spánek. Kvalitní spánek se počítá podle toho, zda je pes schopný projít různými fázemi spánku. Dostatek adekvátního tzv. REM spánku (fáze spánku charakterizovaná rychlými pohyby očí, nízko-úrovňovou svalovou aktivitou a nízko-proudým EEG) je zcela kritický. Studie ukázaly, že to je čas, kdy je mozek nejvíce aktivní, ale tělo odpovídajícím způsobem odpočívá a zotavuje se. Takže když vidíme naše psi „snít“ lze předpokládat, že jsou v této fázi spánku.  Pokud pouze leží se zavřenýma očima, může se jednat o fázi spánku tzv. pomalých vln, kdy lze pozorovat zpomalený hluboký dech. Z této fáze jsou však schopni probudit se mnohem rychleji, to znamená, že nejsou plně uvolněni. Lze proto předpokládat, že procento spánku, který pes v jeho různých fázích má, může pozitivně či negativně ovlivnit jeho den.

Co tedy může bránit vašemu psovi, aby měl během noci dostatek kvalitního spánku? Pro mě osobně je jedním z největších „ničitelů“ mého spánku bolest, nebo dlouhodobá-chronická nepohoda. Za jeden z nejhlavnějších a nejčastějších příčin špatného spánku je považována svalová bolest. Jak jsem zmínila, ve skutečnosti mám problémy s krkem, které se často spustí bez „zjevné“ příčiny. A pokud to následně zanalyzuji, jedním z největších důvodů kdy bolesti přijdou je, když během noci špatně ležím, nebo když je můj polštář ve špatné pozici a já jsem celou noc doslova „držela“ krk ve špatné poloze. Když říkám „držela“ svůj krk, tak to je přesně to, co jsem dělala - aktivně jsem jej podpírala. Opravdu je velmi důležité, aby můj krk byl vhodně podepřen během spánku, a to ne pouze pro mé pohodlí, ale především pro udržení integrity celé mé páteře. Správný polštář je pro mě v mnoha důvodech důležitější, než matrace.

Dle mého názoru příležitost pro psa vytvořit si svou vlastní tělesnou podporu, kde spí a možnost ležet při odpočinku v jakékoliv pozici, je opravdu důležité. Proto poskytnout psovi něco, co by mohl použít jako podporu krku je, z mého pohledu, klíčové. Mohu sebevědomě prohlásit, že každý pes, u kterého jsem prováděla myoterapeutickou péči kvůli jakékoliv formě kulhání, měl potíže s krkem. Takže když spí, zvláště během noci, možnost něčeho, co bude sloužit jako případná podpora krku, je dle mého názoru kritickou součástí jeho stálého zdraví.

Nikdy nezapomenu na klientku, které jsem navrhla, aby dala svému psovi polštář. Prováděla jsem myoterapii jejímu psovi. Především bolesti krku byly z chování psa zcela evidentní. Zeptala jsem se majitelky, zda má přístup k čemukoliv, co by mohl použít jako polštář. Mé otázce se smála a řekla „on by přece nevěděl, jak má polštář použít!“ V tu chvíli jsme vzala polštář a položila jej na podlahu. Bylo po terapii a on ležel v poloze sfingy na podlaze s hlavou mezi tlapkami a relaxoval.  V momentě, kdy jsem položila polštář na podlahu, zvedl se a lehl si těsně vedle polštáře, na který si položil krk v evidentně nejpohodlnější pozici na stranu. Impuls říct „já Ti to říkala“ byl velmi silný, ale odolala jsem!

Pro psy, stejně jako pro nás, je dle mého názoru vhodná podpora těla během spánku prvořadá, stejně jako možnost vytvořit si v pelíšku vlastní oporu těla na míru. Jsem přesvědčená, že je to velmi důležité. 
To je také důvod, proč je důležité zvážit druh pelíšku, ve kterém váš pes leží … nebo ne? Může ve svém pelíšku ležet a měnit pozici dle potřeby? Nemluvím o tom, abyste pro psa udělali stejnou postel, jako máte vy, ale o tom, co pelíšek vašemu psovi poskytuje. Vezměte v úvahu, má-li bolavá, zraněná, bolestivá záda a/nebo krk, zda není nucen (např. tvarem či velikostí) být v zaobleném pelíšku během celé noci schoulený do pozice plodu? Má možnost pohodlné polohy pro svá záda a krk? Pokud bych já dostala omezující postel, nebo takovou, kde bych neměla možnost adaptace, rovnalo by se moje spaní nepříjemnému spánku na sedadle v letadle v ekonomické třídě!

Pokud bude mít pes svalové problémy coby důsledek artritidy, zranění, nebo prostě všeobecného opotřebení, bude omezený a nebude mít podporu těla během noci, může se jeho kondice zhoršit, nebo se probouzet a vstávat ve špatné náladě. Nebyly byste vy?
To je důvod, proč typ pelíšku není bezpodmínečným kritériem, tedy zda spí v nebo na pelíšku, ale jeho přizpůsobivost k tělesné podpoře psa s možností najít si pohodlnou a uvolněnou pozici a možnost uvolnit své svaly a pomoci tak k jejich zotavení a nikoliv je i ve spánku zatěžovat. Vždy bych doporučila zvážit možnost dát vašemu psovi nějakou formu polštáře, aby ji měl k dispozici, nemusí ji použít. Zkuste to a uvidíte, co se stane!
​
Převzato z: Galen Therapy Center UK 
Autorka článku: Julia Robertson
Překlad: Šárka Janouchová
​

​Vždy mě překvapí, když mi majitelé při diskusi o zdravotním stavu a chování svého psa ve chvíli, kdy zmíním, že by ho mohlo něco bolet, bez zaváhání řeknou „mého psa nic nebolí“. Již jsem tuto větu slyšela mockrát a vždy mě zaskočí jejich naprostá jistota. Za několik let své praxe myoterapeutky a komunikátorky se zvířaty jsem se setkala s pěknou řádkou hafanů, o kterých to jejich majitelé tvrdili. Malý příklad ze života, jakým je třeba takové kadění (nesmějte se opravdu mám na mysli vylučování exkrementů) . . . velmi často si lidé myslí, že jejich pes je čuník, protože se nevykadí pěkně na jednu hromádku, ale „kadí na etapy“ tedy buď při tom popochází, nebo jde v „podřepu“ a vylučuje zároveň, abych to popsala přesněji. Důvod k tomuto chování je zcela prostý. Psa bolí záda natolik, že udržet tělo v přidřepnutí a tlačit zároveň je nemožné a pohyb vyprázdnění střevních útrob  ulehčuje. A ano, může se to dít i v již poměrně mladém věku psa. Věřte nebo nevěřte, velmi často zvláštnosti v chování psa znamenají tělesný diskomfort nebo bolest. (O tom, jak svaly ovlivňují postoj, můžete číst v článku zde.)​

​Co to vlastně bolest je? Jak ji vyjádřit?

​Většina lidí nezaznamená bolest u svého psa dříve, než je viditelná a doslova křičí skrze kulhání, obtíže vstát, nechuť k pohybu a řadu další podobných projevů. Tyto projevy jsou však již formou velmi bolestivé a akutní záležitosti a rozhodně by měly být řešeny výletem k veterináři případně terapeutovy v oblasti fyzioterapie (např. myoterapie) či chiropraxe psa (např. osteodynamika).
Avšak bolest, o které chci hovořit, je neustávající, nepříjemná, pracující na pozadí. Bolest podobná třeba té, když nás bolí v kříži, nebo máme citlivé zuby. Když se ráno probudíme bolest tam je a nemizí. Často ji během dne překryje adrenalin nekončících povinností a aktivit, ale zůstává na pozadí. Jako věrná kamarádka je tam stále, ráno, během dne a když jdeme večer spát. Mluvím o chronické bolesti, která s námi žije, někdy dá o sobě vědět víc na pár hodin, či dokonce na pár dnů a pak se zase stáhne do pozadí a tak stále dokola, dokud s tím něco neuděláme. Dalo by se to přirovnat k hluku města, nebo vlakům, které jezdí pár desítek metrů od domu. Člověk to časem přestane vnímat, i když ruch tam někde na pozadí stále je, jen tu a tam jej vyruší hádka kolemjdoucích, pískot brzd auta nebo skřípající kola nákladního vlaku.
Chronická bolest u psů je něco, co se jen velmi obtížně definuje a to jak pro majitele, tak pro veterináře. Vím to nejen od majitelů, či veterinářů když s nimi hovořím, ale především od psů, se kterými pracuji. Když ke mně přijdou, mají tělesné „nepohodlí“ navrstvené ve svalových a měkkých tkáních, které postupně vyústilo v hlubokou svalovou bolest. Důvodem je i skutečnost, že tento typ bolesti se, bohužel, projevuje tak pomalu, že pro majitele se prostě stává součástí toho, co je u psa „normální“. Napomáhá tomu i řada dogmat, kde tím nejčastějším, se kterým se setkávám, je stáří psa. Ne jednou slyším „on už je starý, tak ho chci šetřit“ v horším případě pak „on už je starý a pohyb nepotřebuje“. Což je samozřejmě omyl. Pes potřebuje pohyb v každém věku. Musí to však být pohyb vhodný a odpovídající jeho kondici a věku. Ale to je téma na jiný článek, někdy jindy. Vraťme se zpět k bolesti.

Chronická bolest, o které mluvím je záludná, vzniká velmi pomalu a umožňuje tělu vytvořit si a „sžít se“ s „cestičkami“ bolesti. Ta pak pracuje na pozadí vědomí psa, avšak tělo neustále dostává signály o přítomné bolesti a snaží se s ní vyrovnat. Výsledek se může projevit nejrůznějšími způsoby od změn v postoji, následovanými menšími, či většími změnami chování, až k netoleranci, snížení ochoty k pohybu atd. atd. Reakce na výše popsanou, život obtěžující bolest, je dlouhodobá, projevuje se velmi pomalu den za dnem a stejně jako u lidí se u každého psa projevuje jinak a zcela individuálně. Avšak společným faktorem je dopad nejen na fyziologické zdraví psa (změny v postoji, pohybová omezení, u sportovních psů snížení výkonu, chybovost při provádění cviku apod.), ale i na psychiku tzn. vnímáním světa okolo sebe. Bolest rovněž určuje reakce na situace, které pes zažívá, a které mohou mít podobu od nejrůznějších agresí, útlumů, nechuť ke hře, okusování tlapek či jiných částí těla, nechuť provádět určitý typ aktivit, neposlušnost, hyperaktivita až po příliš „zlobivý“ nebo příliš „hodný“ pes. Ne vždy se svalová bolest projevuje kulháním! (O nejčastějších projevech svalové bolesti čtěte zde)

​V současné době je velmi populární, v jistém ohledu bych řekla až určitým druhem posedlosti, věnovat pozornost bolesti kloubů a kloubním onemocněním podáváním kloubní výživy. Rozhodně, nechci snižovat důležitost výživy kloubů. Kloubní onemocnění ať již dědičná, či získaná jsou problémem a je třeba věnovat tomu patřičnou pozornost. Avšak nemyslím si, že pouhé podávání kloubní výživy je účinným a efektivním řešením.
Vždy je třeba podívat se na jádro pudla, tedy kde problém vlastně vznikl a co je výsledným efektem. Troufám si tvrdit, že velká část kloubních onemocnění je způsobena nevhodným zatěžováním a přetěžováním psa a to již od štěněčího věku. Přetěžování a nevhodný druh pohybového režimu vede k nesprávnému opotřebení kloubů a následný efekt může být až artrotická změna kloubního spojení. Tomu však předcházel pravděpodobně jeden, možná všechny aspekty svalového rázu - nesprávné zatížení, trauma (mikro zranění), kompenzace, opakující se námaha vycházející z prostředí apod. (O dopadu přetížení svalového systému na klouby čtěte zde) Znamená to, že i když dáme zvláštní péči kloubům našeho psa, ale nebudeme věnovat pozornost i jeho svalovému diskomfortu či bolesti, která tím pádem zůstává v těle, roste bolest exponenciálně, bez ohledu kolik kloubní výživy pes dostane.
​
Jako příklad na závěr bych uvedla svého pacienta Monthyho, labradora s artrózou na levé přední tlapce. Když mi jeho zoufalá majitelka volala, měla za sebou více jak roční běhání na veterinu, několik kůr podávání kloubní výživy, střídavě běžný pohybový režim s týdny klidového režimu, magnetoterapii, ale Monthyho stav se nijak výrazně nezlepšil. Monthy stále kulhal a jeho aktivity tím byly výrazně omezeny. Dnes je Monthy ve svých 10 letech velmi aktivní a stále si užívá pohyb plnými doušky. Když ke mně Monthy s paničkou před necelými dvěma lety zavítali, byla nešťastná, protože je sama velmi aktivní a Monthyho stav neumožňoval společné aktivity ve stejném rozsahu jako dříve. Pomocí myoterapie a vhodného pohybového režimu se nám však podařilo nejprve zastavit zánětlivý proces v kloubu a následně uvolnit a napravit svalovou rovnováhu do té míry, že nekulhá a nemá jiná omezení v pohybu. Na jeho levé tlapce je samozřejmě stále artróza, ale díky pravidelné péči o Monthyho svaly jednou za cca 8 týdnů si  Monthy (i ve svém věku) se svou paničkou znovu užívají velmi aktivní život bez omezení.

Zlomíme-li si kost, přijde nám zcela samozřejmé, že k jejímu uzdravení a obnovení původní síly je nezbytný důsledný a dlouhodobý proces úzdravy. I přes svou sílu a tvrdost jsou kosti, jako každý jiný orgán v těle, utvářeny z individuálních buněk a zlomí-li se, dojde k rozbití jejich buněčného matrixu. Znamená to, že pro kompletní proces uzdravení, pro opětovné získání pevnosti zlomené kosti, je zásadní, udržet ji ve správné pozici buď zafixováním silným sádrovým odlitkem, nebo jinými metodami např. kovovými destičkami, či šrouby. Jsou-li vytvořeny správné podmínky je proces buněčné obnovy komplexní a vysoce efektivní.

Je patrné a na první pohled zcela jasné, že zlomená kost se musí „opravit“. Proč tedy píšu o něčem, na první pohled, tak zřejmém? 
Důvod je zcela prostý. Na příkladu kosti je dobře patrné, že je-li tělo, nebo některá jeho část, poškozené, potřebuje zvláštní péči. Bohužel, přijde-li řeč na svaly, setkávám se ve své praxi s tím, že z našeho lidského pohledu, nehrají nikterak důležitou roli. A přesto . . . jsou-li poraněné, měl by ozdravný program být dodržován stejně ostražitě a důsledně, jako kterýkoliv jiný ozdravný proces v těle. Při poranění svalů se nejčastěji setkávám se scénářem a bohužel i jedinou obvyklou poskytnutou péčí a to je „klidový režim bez pohybu“. Kdyby stejný scénář nastal při zmiňované zlomené kosti, byl by vnímán jako zcela špatný a nevyhovující. Proč tedy, dojde-li k poranění svalů, věnujeme problému tak málo pozornosti?

​U svalů, stejně jako kostí či jakéhokoliv jiného orgánu nebo systému v těle, jsou-li poškozené, musí dojít k obnovení a úzdravě na úrovni buněčné struktury. Znamená to, že je třeba "poskládat a zorganizovat" je zpět nejvhodnějším možným způsobem. Samozřejmě, svaly, na rozdíl od kostí, mají „elastickou“ konstrukci a z toho důvodu by sádrování nebo zpevnění nebylo vhodnou léčbou. Proces léčby a uzdravení musí být založen na vytvoření vhodných podmínek, které umožní správnou obnovu funkce daného svalu.

Není sporu o tom, že kosti hrají v těle roli podpory, jakéhosi tělesného rámu. Avšak jsou to právě svaly, co ovlivňuje postoj těla. A jsou to měkké tkáně, které ve struktuře těla drží kosti pohromadě, nikoliv opačně. Nebude-li vytvořeno vhodné prostředí pro obnovu svalů, „opraví“ se sami a bohužel způsobem, který vytvoří částečně či plně nefunkční sval a tím ovlivní postoj. Svalová tkáň respektive buňka potřebuje ke své obnově udržovat stálý kontakt s vedlejší buňkou. Je-li uspořádání svalových buněk narušováno nevhodným pohybem svalu, dojde k narušení procesu přirozené regenerace a obnovy svalu. To ve většině případů vede ke stavu permanentního (chronického) zánětu. Ten pak brání snaze těla přirozeně bolavé místo uzdravit.

Svaly fungují na principu „klouzavých vláken“ tak, že se vlákna zasouvají (vklouznou) jedno do druhého. Díky tomuto systému se mohou smršťovat (jak se vlákna zasunou jedno do druhého, sval se zkrátí, čímž zvětší svůj objem a ohne kloub) a aktivně uvolňovat (vlákna kloužou ven jedno z druhého, sval se protáhne a umožní natažení). Nejsou-li svalová vlákna přirozeně obnovována (např. díky chronickému zánětu v poškozené tkáni svalu), ztrácí svou kluznou kvalitu a jejich činnost je omezena. 

Pro obnovu funkčnosti poškozené tkáně potřebuje sval 6 týdnů a toto období nelze nijak významně zkrátit, neboť to je délka trvání fyziologického procesu v těle. Tento úzdravný proces však může být podpořen jedna pomocí vhodného pohybového režimu a druhak pomocí manuální terapie např. myoterapie, která vlákna uvolní, posílí a umožní získání jejich přirozené integrity a flexibility.
Říká se, že zlomená kost je po zahojení ještě silnější. To samé lze říci o svalech, bohužel však ze zcela jiného kontextu. Obnova bude sice pevná, ale nevhodný způsob úzdravy zanechá na tkáni neflexibilní jizvu, která bude pohyb brzdit.

Jak probíhá proces úzdravy poškozeného svalu?​
Úzdrava svalu by se v principu dala přirovnat k úzdravě řezné rány např. na ruce, když se řízneme. První k čemu dojde je krvácení, poté co krevní destičky zastaví krvácení, začnou se tvořit nové buňky, což se projeví coby křehký stroupek, a podle velikosti rány  postupně velmi robustní strup, pod kterým se po zahojení vyloupne větší či menší jizva. Dochází-li k častému narušení strupu např. tím, že je rána v místě, které je v často namáhaném místě, nebo nás rána svědí a mi si ji stále drbeme čímž strup poškodíme, pak jizva, která se pod strupem formuje bude mnohem větší. To samé platí pro náš sval a v něm poraněné tkáně. Je proto důležité, aby při poranění svalu byla prováděná vhodná péče s velmi opatrným a vhodným svalovým cvičením. Vhodná péče a pohybový řežim zároveň zajistí, že jizva bude co nejmenší a především funkční (každá jizva má tendenci se stahovat) a umožní maximální pohyb svalu.

Často se setkávám s psy, kteří mají viditelný pohybový problém bez zjevné příčiny. Postup nejčastěji probíhá tak, že majitel vezme psa k veterináři, kde je proveden rentgen. Je-li vše čisté a dojde-li veterinář k názoru, že pes je z fyziologického hlediska v pořádku doporučí klidový režim, případně aplikuje léky proti bolesti s tím, že se pravděpodobně jedná o nějakou drobnost, která odezní sama. Jedná-li se o situaci např. po srážce s automobilem, nebo kdy pes odněkud spadne, třeba z nějaké překážky apod., je doporučeno, respektive, provedeno vyšetření pomocí magnetické rezonance. Pokud ani toto vyšetření nepřinese specifický výsledek a konkrétní diagnózu má se za to, že je vše v pořádku. Pes dostane léky na bolest a klidový režim na 2-4 týdny a tím je vše považováno za vyřešené. Bohužel poškození svalu a ostatních přilehlých měkkých tkání, které je v podobných případech ve větší, či menší míře zcela jisté, může vytvořit masivní a často devastující dysfunkci pohybového aparátu měsíce a někdy i roky později.

Proto jste-li svědky, že váš pes měl nehodu ať už třeba srážka s jiným psem při hře, šlápnutí do díry a následný kotrmelec nebo i obyčejné uklouznutí na dlaždicích, vždy zvažte možnost svalového poranění, stejně jakoby se jednalo o kost či jiné poranění na těle. Zvláště pak, jste-li se svým psem sportovně aktivní. I svaly potřebují vhodnou péči k obnově.
Drobná rada na závěr. Stane-li se vám, že jste svědky byť i drobné nehody např. na cvičáku, při tréninku, nebo na vycházce v lese, ošetřete poraněnou oblast co nejdříve ledem či něčím chladivým (ideální je ihned bezprostředně, nemáte-li však možnost sehnat něco chladivého v daný okamžik, pak co nejdříve po příjezdu domů). Chlazení provádějte následně: vždy na minutu či dvě přiložte něco chladivého na danou oblast, pak nechte pár minut - dvě, tři - místo bez chlazení, aby se tkáň opět ohřála a znovu na minutu či dvě přiložte chlazení. Střídání chladu a tepla je důležité, neboť zabrání podchlazení daného místa a pomůže k rychlejší úzdravě případné pohmožděniny či jiného poranění. Provádějte 15-20 minut a za hodinku můžete zopakovat.

​​Ve své praxi se často setkávám se psy, kteří si olizují či okusují tlapky, případně jinou část svého těla. Jejich majitelé se často, pomocí nejrůznějších vyšetření, pokoušeli zjistit příčinu, bohužel však s nulovým výsledkem. Důvodem je i skutečnost, že interpretace symptomů, kdy nelze určit jasnou příčinu problému (např. akutní zánět, alergie, roztoči atd.) se nejčastěji odvozuje od chování psa. To se však může významně lišit a vést tak šetření různými směry. Jedním takový příkladem mohou být právě tlapky či jiná část těla, kterou si pes často olizuje, či okusuje. Nemám tím na mysli případ, kdy si například pes chce odstranit něco přilepeného v kožichu, či stékající vodu po srsti, ale situaci, kdy si dané místo olizuje s takovým nasazením, že si až způsobí poranění, či dokonce trvalé změny, nebo v lepším případě dané místo „pouze“ změní barvu nejčastěji na růžovo hnědou. Může se i stát, že toto záludné chování zůstane majitelem nepovšimnuto, neboť se velmi často stane běžnou součástí chování psa, např. když odpočívá, nebo v průběhu noci.
S výše uvedenými případy se setkávám poměrně často. To, co se v těle psa děje bych přirovnala k mravenčení, či pocitu „spící“ tlapky. Možná to sami znáte – třeba když máte potíže s krkem, stává se vám, že cítíte mravenčení až do konečků prstů. Pak se snažíte s rukou hýbat, hladit, drbat . . . prostě cokoliv, abyste se toho zbavili tzn. obnovili proudění krve, či trasy neurologických spojů. Každý kdo někdy zažil, že mu „usnula“ ruka, nebo noha ví, jak je to nepříjemné. To samé se děje našim psím společníkům.
Citlivost, o které hovořím, tzn., když si pes kouše přední tlapky, nejčastěji pochází od krku. Jde-li pak o zadní tlapky, či bederní oblast, kam se psi často snaží dosáhnout, aby si ulevili od napětí, či nepříjemného pocitu většinou pochází z dané oblasti. Nicméně není to vždy pravidlem. Dráha může vést ze vzdálených oblastí na těle. Ať tak, či tak vždy je nutná péče o měkké tkáně a uvolnění symptomů způsobující daný problém. Bohužel velmi často tento problém nebývá řešen, a pokud ano, pak majitelé řeší pouze dopad (zkouší nejrůznější šampony, mastičky lokálně na dané místo apod.), nikoliv však samotnou příčinu tzn. uvolnění měkkých tkání, ať již na krku, kolem ramen, či v bederní a pánevní oblasti, případně „porovnání“ kostí. Samozřejmě otázka olizování tlapek může být součástí jiného pohybového problému, který je třeba identifikovat a řešit pomocí vhodné péče o pohybový aparát psa. Rozhodně se však nejedná o něco, co bychom měli nechat bez povšimnutí.

Bolest! Asi každý z nás zažil někdy v životě zkušenost s bolestí. Ať už to byla drobnost, kdy se uhodíme o roh postele, nebo energii beroucí, nesnesitelná bolest zubů. Bolest je velmi individuální záležitostí. Někoho jen ofoukne větřík a už má pocit, že každým okamžikem umře a jinému se rozjetá motorová pila opře o nohu a on přemýšlí, zda do té nemocnice zajet, nebo to doma propláchne nějakou tou desinfekcí. Prostě každý má práh vnímání bolesti někde jinde.
S fyzickou bolestí se přímo pojí i psychická nepohoda. Je to celkem logické. Máme-li nějakou fyzickou bolest, či se necítíme fyzicky dobře, pak je to znát i na naší psychice. Jsme ve svých aktivitách omezeni, často nemáme náladu cokoliv dělat, hýbat se, být jakkoliv aktivní a pokud se to dlouhodobě nelepší, pak se může člověk propadnout až do deprsí. Nebude tedy velkým překvapením, že psi, a zvířata všeobecně, to mají úplně stejně. Stejně jako mi lidé mohou mít bolest, kterou vnímají velmi individuálně a stejně jako u lidí se to dříve, nebo později odrazí na jejich psychice.  Jenže . . . jak to člověk pozná? Řeknete si: „vždyť ten můj pes je celý den v pohodě, přes den spí a pak běhá na procházce a rozhodně nevypadá, že by ho něco bolelo“.

Takže . . .  jak to vlastně je? Dalo by se říct, že je-li pes veselý nic mu není. V zásadě ano, ale ani to nemusí platit vždy, neboť psi jsou šťastní protože jsou s námi, protože nám něčím udělají radost, protože teď je pro ně důležitější hrát si s kamošem na louce, nebo běžet za zajícem . . . bolavé rameno, kyčel, záda . . . to počká.   Asi takhle nějak to začíná. Nepozorovaně a plíživě.

V anglickém institutu Galen prováděli více jak 13 let pozorování a testy projevů bolesti u skupiny 8 tisícovek psů a zjistili, že fyzická nepohoda u psů přichází velmi pozvolna a nepovšimnutě. Rozdělili příznaky bolesti do několika fází, kde těmi prvními projevy tělesné nepohody a bolesti jsou snížená tolerance k dotekům, při česání psa, při péči o psa, či hlazení. Majitel to většinou považuje za něco úsměvného, když při hlazení pes začne „tancovat“ a „nakrucovat“ se, kde chce pohladit. Považuje to za součást normálního chování psa. Stejně tak snížená tolerance k lidem, či situacím je často připisována k „problémovému“ chování a nikoliv coby projev nepohody, či bolesti.  Přitom i tato reakce má logický základ. Když nás, lidi, bolí třeba záda, tak na sebe také nenecháme druhé sahat, často jsme nevrlí, a nedej bože, aby do nás někdo nečekaně vrazil, nebo s námi chtěl manipulovat, aniž bychom tušili, co s námi bude dělat. Protože to je přesně to, co se děje u psa. Jak může vědět, že cizí hafan na něj neskočí, nebo cizí člověk neudělá něco nečekaného, co ho bude bolet? A tak dopředu varuje, nebo se prostě projevuje jako větší, či menší asociál.  

V dalším stadiu už se pes úmyslně vyhýbá některým druhům aktivit. S tímto se často setkávám na cvičácích. Příkladem může být pes, který nechce skákat přes překážku. Majitel se rozčiluje: „vždyť on to tak krásně umí, tak proč to zrovna dnes nechce skákat“ . Možná proto, že ho bolí ramena a při každém doskoku se tato bolest zvyšuje. Jednou jsem byla svědkdem, jak cvičitel doslova drtil psa v přesnosti provedení cviku a bylo evidentní, že pes přesní ví, co se po něm chce, ale nebylo v jeho fyziologických možnostech provést cvik v přesnosti a rychlosti, která po něm byla požadována. Podobné situace často ústí ve frustraci majitele i psa. Určitě stojí alespoň za zamyšlení, proč ten hafan při přeskoku  stále drká o tu tyčku, nebo před tím přeskokem „drobí“. Pravděpodobně si jen vyměřuje skok, aby při doskoku byla bolest co nejmenší . . . a že to má od malička? Nenechte se tím zmást. K poraněním měkkých a kostních tkání, ze kterých vzniká bolest, může dojít už v brzkém štěněcím věku.   

Výše uvedené změny chování připisují  lidé jen málokdy bolesti. Ve většině případů je považují za nějaký druh chování, či neochotu poslechnout. Řeší je různými druhy výcvikových metod a ani na chvíli je nenapadne, že by psa něco mohlo bolet.
Ve své praxi myoterapeutky se setkávám s tím, že lidé nezaznamenají ani změny v postoji svého psa a všimnou si toho, až když jim změnu popíšu. Tam většinou nastává onen „aha“ efekt. I to je důkaz, že změny pramenící z bolesti přichází nepozorovaně. Změny v postoji, okusování tlapek, časté olizování nějakého konkrétního místa, destruktivní chování, potíže se zažíváním, agrese, změny ve vyprazdňování. To vše uvádí studie institutu Galen jako projevy dalšího stadia bolesti a ze své praxe to mohu plně potvrdit.  Poslední fází je pak deprese. Pes v podstatě pouze přežívá, nemá viditelně chuť do života. Jak už jsem uvedla výše, vše se děje pomalu a nepozorovaně, a tak všechny tyto typy reakcí často připisujeme věku „ono mu už je sedm, tak toho tolik nenaběhá“, nebo plemenu „no ono u těch dog/bernardýnů/dobrmanů . . . je to normální, oni na to trpí“, či „oni se prostě nedožívají více jak osmi let“, nebo dědičnosti „jeho maminka měla dysplazii“.  Jsem obklopeni  horou podobných dogmat a přitom stačí tak málo – přestat věřit dogmatům, více si všímat změn v chování u svého psa a předcházet bolesti vhodnou péčí . Ale to je téma na další článek.

​My čekali jaro a zatím přišel mráz . . . tak by se dalo popsat mrazivé počasí posledních dnů. Zmrzlá krása v zasněženém lese uchvátí nejednu romantickou duši, poněkud jinak je tomu s naším tělem. To snižujícími se stupni na teploměru může trpět a chřadnout. U psů tomu není jinak. Nebudu dnes psát o nutnosti oblékat v takto nízkých teplotách psy, kteří žijí ve vyhřátých domovech schouleni pěkně u topení. Řeč bude o bezpečnosti našich domácností a nebezpečí, která pro psy mohou představovat. Na důležitost tohoto tématu mě přivedly právě vycházky po lese, kde bylo na cestách často pěkně zledovatělo a mé hafině to tu a tam na ledu ujelo. Jakou, že má led spojitost s domácností? Hned uvidíte . . . přesněji řečeno, dočtete se!

Ve své praxi často vídám psy, kteří mají fyzické potíže nikoliv kvůli nějaké nemoci, ale kvůli zraněním z opakujícího se zatížení. Opakující se zatížení je, jak už vyplývá z názvu, konstantně opakující se činnost, která vyústí v poškození základní podpory psa, a to jak z pohledu měkkých tkání - svalů, šlach, vazů, svalové povázky, tak z pohledu kostry. Je-li poškozený sval, je pouze otázkou času, než bude omezen pohyb kloubu. Opakující zátěž může být samozřejmě způsobena i nevhodným tréninkem, ale o tom jsem již psala. Dnes se zaměřím především na naše domácí prostředí a dva nejčastější aspekty, se kterými se u svých klientů setkávám. 
 
Tělo psa bylo vytvořeno pro život v přírodě, nikoliv pro naše domovy. Bylo navrženo, aby se pohybovalo v lese, na loukách, putovalo krajinou, na povrchu, kde lze bez zbytečného úsilí udržovat správné napětí, spát v pohodlné pozici bez omezení prostorem s možností výběru povrchu i místa k životu . . . nikoliv prostoru s nábytkem, schody, kluzkou podlahou a řadou dalších překážek . . . 
Očekáváme od našich psů, že budou žít v prostředí, které je navrženo pro naše dvě, nikoliv čtyři nohy. Nebojte se, nechci se vracet zpátky na stromy a nabádat čtenáře k vytvoření lesa či louky v obýváku pro pohodlí svého psa, ale budu ráda, pokud se po přečtení alespoň zamyslíte nad možností, zda by se tu a tam nedal váš společný prostor k životu upravit pro lepší zdraví vašich čtyřnohých kamarádů.

Častou překážkou, kterou mí klienti popisují, jsou schody. Schodiště mají držadla. Ta umožňují nám lidem udržet si oporu. Psi však takovou možnost nemají. Často slýchám "dolů je to v pohodě, ale do schodů má problém". Pokud by nám k tomu řekl něco náš pes, pak by to nejspíš znělo asi nějak takto: "Jdu-li nahoru je to bolestivé, protože mě bolí kyčle a záda, ale mohu-li jít pomalu, tak se nakonec vyškrabu, i když přední nohy a krk jsou bolavé. Ze schodů je to cesta hrůzy, jako jízda po černé, bez možnosti zastavit, bolí mě krk i ramena a musím doufat, že mě udrží zadní nohy dokud se nedostanu dolů."
 
Je důležité mít na paměti, že na rozdíl od nás lidí, psi musí vždy používat přední nohy bez ohledu, zda je bolí krk či rameno. Máme-li my lidé problém na krku nebo ramenech, či kdekoliv na ruce, prostě omezíme jejich pohyb. Bolí-li nás záda, nebo kyčel, pak jen myšlenka jakéhokoliv pohybu, natož pak pohybu po schodech je, upřímně řečeno, děsivá. Většina psů nemá jinou možnost.
Bolí-li psa záda, bedra, či kyčle, projeví se to na vyšším zatížení přední části, tedy na ramenech a krku. Bohužel v našem domácím prostředí je až příliš "příležitostí", jak může dojít k poranění zadní části těla, či zad. Tím nejčastějším je kluzká podlaha - parkety, lino, dlaždice, snad nejhorší pak plovoucí podlaha. Kluzký povrch nadělá v pohybovém aparátu psa v mžiku tolik škody a to bez naprostého povšimnutí člověkem. K nejčastějším poraněním dochází u tzv. přitahovačů, jak se psovi rozjíždějí nohy ať už při chůzi, kdy uklouzne, nebo, více častěji, když se na kluzkém povrchu otáčí. Samozřejmě platí, že čím rychlejší pohyb, tím větší nebezpečí poranění hrozí. Situace, kdy se pes žene do kuchyně pro něco dobrého, nebo utíká přivítat ke dveřím návštěvu, nebo radostně skáče z gauče na zem, ze země na gauč a tak dokola, jsou na každodenním pořádku. Dojde-li k poranění přitahovačů, ovlivní to svalovinu a měkké tkáně ležící v těsné blízkosti. Tyto svaly nejsou odpovědné pouze za pohyb vpřed, ale slouží zároveň jako stabilizátory pro zadní část psího těla. Dojde-li tedy k jejich poranění je více než pravděpodobné, že k tomuto poranění bude docházet opakovaně, neboť stabilita, stejně jako síla držet nohy u sebe, bude omezena. Tak vzniká prostor pro řetězovou reakci, neboť omezená stabilita znamená větší zranitelnost zadních nohou, z toho pramenící přetížení přední části těla a další následná omezení, která se postupně, v průběhu měsíců, mohou řetězově vrstvit jedno na druhé. 

Každý z nás má nějakou představu o podobě domácnosti, jaké prostředí se mu líbí, či nelíbí a většinou není velký prostor pro nějakou zásadní změnu, ale vždy svým klientům radím, aby zvážili alespoň drobné úpravy. První krok je uvědomit si, co se našemu psovi v daném prostředí děje. Představte si, že byste celý život chodili po ledě? Určitě byste ocenili, pokud by vám někdo vytvořil alespoň malé ostrůvky (např. v podobě běhounů), po kterých byste, bez obav z uklouznutí, mohli přejít. V případě schodů to pak může být alespoň omezení četnosti pohybu po nich. Mějme stále na paměti, že jsou to psi, kdo nežije ve svém prostředí, a možná by stálo za zamyšlení, zda tu a tam neudělat ve svém vkusu kompromis. Našim psům tím můžeme prodloužit život bez bolesti. 

Neznám nikoho, kdo by ji měl rád, a přesto je běžnou součástí našich životů. Bolest! Často tiše plíživá a začínající jen pozvolným a občasným píchnutím v boku či někde jinde na těle.

Bolest je velmi individuální. Asi každý zažil situaci, kdy ho bolela hlava a svět kolem po něm chtěl výkon, aktivitu . . . prostě to své. V tu chvíli si člověk uvědomí, jak moc osobní záležitostí bolest je. Zároveň s tím si uvědomíme, že nejprve musíme o své bolesti ostatním říct, jinak může zůstat nepovšimnuta. A stejně tak je tomu u našich psů. I oni mohou v tichosti a bez povšimnutí trpět bolestí. Jejím rozpoznáním a především zvládáním, se už zabývá řada vědců a veterinářů. Cesta vede přes porozumění bolesti jako takové, tomu, jak funguje a jak ji nejen u psů, ale všeobecně u zvířat poznat, minimalizovat, případně úplně odstranit. Pouhé snížení bolesti může vést k výraznému zlepšení života jedince, neboť fyzická bolest je přímo propojená s psychikou a pocitem celkové pohody. 

V procesu rozpoznání bolesti u psa hraje zásadní roli majitel. On by měl být tím prvním, kdo rozezná indikátory bolesti či nepohodlí u svého psa. Samozřejmě důležitou roli hraje i veterinář, který by měl být slovům majitele otevřený a naslouchat, co majitel o chování a aktivitách psa říká a rozeznat tak možné projevy bolesti. Společně by pak měli hledat efektivní způsob péče a zvládnutí bolesti.

Co vlastně bolest je?
Všeobecně lze říci, že je to něco nepříjemného, co může být, do menší či větší míry, omezující fyzicky i psychicky. Jak už bylo řečeno bolest je velmi subjektivní a tudíž i obtížně měřitelná. Zcela běžně ke mě chodí hafani, kteří jsou hraví a veselí a přesto, nemohou chodit a kulhají. Jsem si jistá, že mnoho veterinářů má zkušenost, kdy do ordinace přišel pes s poraněnou nohou, běhal po ordinaci a vrtěl ocasem a jiný pes se stejným zraněním extrémně panicky naříkal bolestí. Jeden evidentně potřebuje léky, ale co ten psí pacient, který je klidný a bolest viditelně neprojevuje?

​Jak tedy bolest zjistit?
Jsou situace, kdy je vše zcela jasné - jsme-li svědky nějaké nehody či poranění psa, při zcela evidentních zraněních např. zlomená končetina, přetržený křížový vaz, nebo po nějaké operaci. Ale co skrytá bolest? Taková, která není evidentní na první pohled? Zde je třeba stát se dobrými pozorovateli, protože s bolestí je spojena změna v chování - pes vykonává některé úkony s menší ochotou např. chůze do schodů/ze schodů, překonávání překážek, neochota k některým cvikům a aktivitám. Rovněž může mít větší potřebu odpočívat a být méně aktivní. Může začít negativně reagovat na manipulaci, ať už je to zvedání, česání či manipulace s tlapkami. Velmi často jsou to jen malé drobnosti, kterým nepřisuzujeme žádný význam. U dospělých psů jsou naprosto běžné bolesti zad, které mohou být viditelně zjevné až v pozdějším věku. Projevy spojené s bolestí zad můžeme dobře pozorovat právě u starších psů, kteří mají potíže se vstáváním, někdy dokonce odmítáním vstát z pelíšku. Bolesti v oblasti krční páteře se zase mohou projevovat olizováním nebo dokonce okusováním předních tlapek. To je v mnoha případech diagnostikováno mylně jako alergie. I potřeba psa kadit na několikrát (udělá bobek, popojde, udělá další apod.) je projevem bolesti zad. Všímejte si těchto nenápadných změn v chování, neboť to jsou jediné signály, kterými váš pes komunikuje svou potřebu pomoci s bolestí. 

Jak bolest zvládnout?
Musí-li váš pes podstoupit nějakou operaci, pak je vždy vhodné probrat s veterinářem možná řešení následné bolesti. Například při lokálních zákrocích není většinou třeba léky na bolest podávat, ale pokud musí váš pes podstoupit náročnou operaci, je určitě namístě to ve spolupráci s veterinářem zvážit. Psychická i fyzická pohoda mohou urychlit uzdravení.
S veterinářem určitě stojí za to řešit i chronickou bolest např. u psů s artrózou, kde vhodná volba podávání přípravků proti bolesti může nejen zlepšit pohyblivost psa, ale pomoci zmenšit či odstranit zánětlivé procesy. Na druhé straně v některých případech podávání utišujících léků může stav zvířete zhoršit, neboť pes bolest necítí a zatěžuje tak poraněné místo, které by naopak potřebovalo klid k úzdravě. Proto je vždy třeba zvážit situaci individuálně pro daného psa, jeho kondici, temperament, zvyky, pohybový režim a samozřejmě případná možná rizika.

Stejně důležitým faktorem je vhodná výživa. Každý pes se bude mnohem lépe bránit případným degenerativním onemocněním a nápravě poraněných tkání, bude-li dostávat kvalitní stravu.
Nedílnou součástí zvládání bolesti je i vhodný pohyb, stejně jako odpovídající péče o pohybový aparátu. Psí tělo bylo stvořeno k pohybu. Ten je důležitý v každém věku. Je však stejně důležité uzpůsobit pohybový režim stavu a kondici psa. U psů s pohybovými potížemi bychom se měli držet zásady, že méně je někdy více, tzn. svaly bychom měly zatěžovat často, ale málo, abychom je zapojovaly, ale nedocházelo k jejich přetěžování. Rozhodně pohybový aparát psa ocení více procházku pět krát za den na deset minut, než jedenkrát za den na hodinu.
U velmi aktivních psů (v aktivním tréninku, při psích sportech apod.) je pak třeba zajistit správnou péči o pohybový aparát v podobě vhodného tréninkového programu a přípravy těla na aktivitu, včetně pravidelného uvolňování (vhodné masáže, hydroterapie, fyzioterapie, myoterapie apod.) a dostatečného odpočinku po námaze. Vždyť jejich aktivity lze směle přirovnat k vrcholovým sportovcům a ti také nevyskočí z auta rovnou na závodní dráhu, a po absolvování závodu zpět do auta a domů. Pro skvělý výkon musí trénovat, postupně přidávat na zátěži, stejně jako dopřávat tělu a svalům pravidelnou péči.

Stále se setkávám s názory, že "pes je blázen do aktivit, že sám chce běhat a být aktivní a z toho je jasné, že je v pohodě a bez bolesti a nepotřebuje tedy žádnou zvláštní péči". Toto naše přesvědčení však vychází z poznatků a zkušeností před mnoha desítkami let, kdy psi byli nejčastěji na zahradě. Psů ve městech a městských bytech bylo jen velmi málo. V podstatě jedinou sportovní aktivitou, která tehdy byla k mání, byl svazarmovský výcvik poslušnosti. Od té doby se však mnohé změnilo. Psi se stali nedílnou součástí našich domácnosti, gaučů a postelí. Psí sporty se rozvíjí rychlostí, že je jen obtížné je všechny sledovat a na psy je kladen stejný nárok na rychlost a výkon, jako v našem lidském světe. O "produkci" vrhů oblíbených plemen jako v továrnách a s tím související nárůst nejrůznějších druhů onemocnění  ani nemluvím. To vše samozřejmě zvětšuje prostor pro nejrůznější zdravotní potíže a s nimi spojenou bolest. To málo, co pro ně můžeme udělat, je dávat větší pozornost signálům diskomfortu a bolesti a hledat řešení, jež zlepší jejich životní pohodu a umožní co nejdelší život bez bolesti.

V první části tématu obojek vs. kšíry vs. nebezpečí poranění krku s následkem omezení hybnosti psa, jsem vysvětlovala, proč může být obojek nebezpečný, a jak moc je krk důležitý pro pohyb a zdraví psa. Že je spojnicí mezi mozkem a tělem a vedou zde životně důležité tkáně - svaly, páteř, žíly, nervy atd.  Svaly zajišťují flexibilitu a pohyblivost krku, stejně jako ochranu a podporu nervů a žil vedoucích z a do mozku - tedy zásobení životně důležitými informacemi co se kde v těle děje (neurologické spojení), živinami a kyslíkem. To vše je pro tělo životně důležité. Je-li tedy krk jakýmkoliv způsobem omezen ovlivní to nejen pohyb, ale i zdraví psa.

Dnes bych chtěla mluvit o kšírech. Ty mají mnohem menší potenciál psa poranit. Důležité však je, aby přesně padly na tělo a tady nejčastěji nastává kámen úrazu, neboť nejsou jedny kšíry, které by padly všem psům. 

Co je u správně padnoucích kšírů důležité?
Začneme u přední části. Tady je třeba, aby kšíry při tahu na vodítku nenarážely či netlačily řemínky nebo přeskami na tracheu či jícen psa. Tlak v této oblasti bude mít dopad na pozici jazyka. Správná pozice tedy je, když kšíry "sedí" na hrudní kosti.

Další zásadní prvek je eliminace tlaku na ramena a lopatky. Neumožňují-li řemínky rameni a lopatce přirozený pohyb, dochází k omezení a opět k dopadu na zdraví. Často se setkávám i s kšíry, které obepínají hrudník psa, čímž řemínky tlačí proti pohybu ramene. Tím nejen, že je pohyb ztížený, ale dochází k bolesti a nerovnováze při pohybu.

Pásek kšírů za předními tlapkami by pak měl být dále na žebrech. Jsou-li těsně za předními tlapkami, většinou psa dřou, je to pro něj nepříjemní a nepohodlné, ale především to má opět negativní dopad na jeden z velkých neurologických bodů, umístěný právě v této oblasti pod psí paží.
​
Stejně důležitá je pozornost horní části kšírů na zádech. I zde by měly kšíry sedět a být z měkkého materiálu, aby psa nedřely, či některá přeska nebo kovová úchytka nenarážela psovi do zad. 

Příliš těsné kšíry, nebo naopak příliš volné kšíry jsou špatně. Jsou-li těsné, pak psa dřou. Jsou-li příliš volné pak při pohybu či tahu dochází k odřeninám a tlaku v exponovaných místech. 

S výběrem kšírů souvisí i způsob jejich oblékání. Vždy myslete na zdravotní stav a pohyblivost svého psa. Často je pro psa obtížné zvedat tlapky a ohýbat hlavu a krk. Není výjimkou, kdy vídám jak majitel psa tahá tlapku do strany. To je pro psa nepřirozená pozice, na kterou tlapka není stavěná a snadno může dojít k poranění, které se ve většině případů neprojeví hned, ale často se zpožděním a na odlišné části těla . Stejně tak to může být pro psa bolestivé. Proto než se rozhodnete pro nějaké kšíry zvažte, jak budete psovi kšíry nasazovat a svlékat.

Jak by tedy měly vypadat správně padnoucí kšíry?

​Obojek je tradiční způsob, jak vodit psa a mít ho pod kontrolou. Jen málo, nebo vůbec, se však zamýšlíme nad tím, jaký vliv to má na anatomii psa.
Ve své praxi myoterapeutky často lidem vysvětluji důležitost a nezbytnost krku pro pohyb a zdraví psa. Krk je spojnice mezi tělem a mozkem, který kontroluje a řídí celé tělo, a je zde velké množství důležitých tkání. Je-li činnost kterékoliv z těchto tkání omezená, může to mít pro psa až život ohrožující následky. Používáním obojku totiž může docházet ke snížení funkcí - zásobení kyslíkem, krevní zásobení a výživa, neurologické spojení - které jsou pro tělo zcela zásadní.

Veškerá anatomie - svaly, páteř, žíly, nervy atd. - má svůj nezastupitelný důvod a smysl. Svaly na krku kompletně (kromě prvních dvou krčních obratlů, které lze přes kůži nahmatat) obalují páteř. Smyslem této "sestavy" svalů je zajištění flexibility a pohyblivosti krku a hlavy, stejně jako ochrana a podpora nervů a žil vedoucích z a do mozku. Je-li obojek těsný, svaly jsou stlačené. To vytváří prostor pro větší či menší poranění a pohmoždění svalu. V průběhu sebe uzdravujícího procesu poraněných svalových vláken dochází k jejich zkrácení a to u svalu obklopujícího obratle způsobí vzájemné přiblížení obratlů. Tím se zmenší prostor mezi obratli, což má dopad na ostatní struktury a vazby. Toto řetězení může pak mít devastující efekt na velké nervy a žíly v dané oblasti a může vyústit až v dysfunkci, bolest či závislou bolest, kterou mi lidé zažíváme v podobě mravenčení či "uslé" ruky. Psi zažívají to samé a často se to projevuje olizováním či kousáním předních tlapek.

Snížení průtoku krve z a do mozku může mít rovněž dopad na dodávku potřebných hormonů, což může mít katastrofický dopad na funkce smyslové - oči, uši, nos (např. suchý a popraskaný nos je často právě projevem problému s krkem). Z hlediska svalů je krk kritickou oblastí pro podnět, rovnováhu i flexibilitu. Je-li krk zatuhlý kvůli poraněným svalům, bude to mít dopad na celkovou pohyblivost psa a následně vytvářet systémové problémy v těle. Nevěříte? Vyzkoušejte si to na sobě jednoduchým cvičením: Zvedněte ramena co nejvíce k uším a pak se zkuste pohybovat . . . jaké to bylo? Jak jste se cítili?
Na krku rovněž nalezneme sval odpovědný za stabilizaci jazyka, který je zásadní z hlediska potravy a celkové rovnováhy. Poranění tohoto svalu tak ovlivní nejen pozici jazyka, ale celkovou rovnováhu psa.

Taháme-li psa na vodítku do stran, pak rovněž může dojít k tzv. hyperextenzi krku. Představte si čelní náraz v autě, kdy jde hlava dopředu, následně dozadu a pak zase vpřed - rychlost a intenzita nárazu pak způsobí výše uvedenou hyperextenzi krku. Tedy náraz, kdy krční svalstvo není schopno tento náraz absolvovat, čímž dochází k natažení páteře, svalstva, nervů a cév. Nápor, kdy silou táhneme psa za obojek, není něco, s čím si krk dokáže poradit a může tak snadno dojít k poranění a zanechat na krku permanentní, někdy opakující se bolest, způsobenou právě hyperextenzí krku.

Jakýkoliv pohyb se neobejde bez zapojení krku, stejně jako bez jeho pohyblivosti a flexibility. S tím samozřejmě souvisí i ramena, která by měla být uvolněná, jako v závěsu. Tím je psovi umožněno dobře běhat a provádět obraty. Jsou-li ramena omezena, nebo dokonce poškozena, používáním obojku či nesprávně padnoucích kšírů, bude to mít opět dopad na pohyblivost a celkovou pohodu psa.

Je-li mobilita psa omezena kvůli bolesti a stlačení krku, nebude tělo správně fungovat a postupně se bude měnit postoj psa. To povede k následným svalově-kosterním změnám coby důsledek adaptivní ochrany těla. Svalově-kosterní změny pak dále působí fyzické a psychické napětí. Jakékoliv napětí v těle má za následek nedostatečnou funkci parasympatetického systému, jehož úkolem je relaxace a regenerace těla. Následný dopad se pak projeví v dalších oblastech jako je zažívání nebo pocit větší zranitelnosti. Je to stejné jako u nás lidí - jestliže zažíváme delší dobu bolest odrazí se to, dříve či později, na našem fyzickém těle i psychice. Naše pohyblivost se snižuje a naopak pocit zranitelnosti zvyšuje. U psů je to stejné.

Pokud pes na vodítku příliš tahá, pak jedním z řešení jsou dobře padnoucí kšíry. Jaký dopad na pohybový aparát mohou mít nesprávně padnoucí kšíry i o tom, jak správně kšíry vybrat, si povíme v druhém díle tohoto povídání.