Bolest! Asi každý z nás zažil někdy v životě zkušenost s bolestí. Ať už to byla drobnost, kdy se uhodíme o roh postele, nebo energii beroucí, nesnesitelná bolest zubů. Bolest je velmi individuální záležitostí. Někoho jen ofoukne větřík a už má pocit, že každým okamžikem umře a jinému se rozjetá motorová pila opře o nohu a on přemýšlí, zda do té nemocnice zajet, nebo to doma propláchne nějakou tou desinfekcí. Prostě každý má práh vnímání bolesti někde jinde.
S fyzickou bolestí se přímo pojí i psychická nepohoda. Je to celkem logické. Máme-li nějakou fyzickou bolest, či se necítíme fyzicky dobře, pak je to znát i na naší psychice. Jsme ve svých aktivitách omezeni, často nemáme náladu cokoliv dělat, hýbat se, být jakkoliv aktivní a pokud se to dlouhodobě nelepší, pak se může člověk propadnout až do deprsí. Nebude tedy velkým překvapením, že psi, a zvířata všeobecně, to mají úplně stejně. Stejně jako mi lidé mohou mít bolest, kterou vnímají velmi individuálně a stejně jako u lidí se to dříve, nebo později odrazí na jejich psychice. Jenže . . . jak to člověk pozná? Řeknete si: „vždyť ten můj pes je celý den v pohodě, přes den spí a pak běhá na procházce a rozhodně nevypadá, že by ho něco bolelo“.
Takže . . . jak to vlastně je? Dalo by se říct, že je-li pes veselý nic mu není. V zásadě ano, ale ani to nemusí platit vždy, neboť psi jsou šťastní protože jsou s námi, protože nám něčím udělají radost, protože teď je pro ně důležitější hrát si s kamošem na louce, nebo běžet za zajícem . . . bolavé rameno, kyčel, záda . . . to počká. Asi takhle nějak to začíná. Nepozorovaně a plíživě.
V anglickém institutu Galen prováděli více jak 13 let pozorování a testy projevů bolesti u skupiny 8 tisícovek psů a zjistili, že fyzická nepohoda u psů přichází velmi pozvolna a nepovšimnutě. Rozdělili příznaky bolesti do několika fází, kde těmi prvními projevy tělesné nepohody a bolesti jsou snížená tolerance k dotekům, při česání psa, při péči o psa, či hlazení. Majitel to většinou považuje za něco úsměvného, když při hlazení pes začne „tancovat“ a „nakrucovat“ se, kde chce pohladit. Považuje to za součást normálního chování psa. Stejně tak snížená tolerance k lidem, či situacím je často připisována k „problémovému“ chování a nikoliv coby projev nepohody, či bolesti. Přitom i tato reakce má logický základ. Když nás, lidi, bolí třeba záda, tak na sebe také nenecháme druhé sahat, často jsme nevrlí, a nedej bože, aby do nás někdo nečekaně vrazil, nebo s námi chtěl manipulovat, aniž bychom tušili, co s námi bude dělat. Protože to je přesně to, co se děje u psa. Jak může vědět, že cizí hafan na něj neskočí, nebo cizí člověk neudělá něco nečekaného, co ho bude bolet? A tak dopředu varuje, nebo se prostě projevuje jako větší, či menší asociál.
V dalším stadiu už se pes úmyslně vyhýbá některým druhům aktivit. S tímto se často setkávám na cvičácích. Příkladem může být pes, který nechce skákat přes překážku. Majitel se rozčiluje: „vždyť on to tak krásně umí, tak proč to zrovna dnes nechce skákat“ . Možná proto, že ho bolí ramena a při každém doskoku se tato bolest zvyšuje. Jednou jsem byla svědkdem, jak cvičitel doslova drtil psa v přesnosti provedení cviku a bylo evidentní, že pes přesní ví, co se po něm chce, ale nebylo v jeho fyziologických možnostech provést cvik v přesnosti a rychlosti, která po něm byla požadována. Podobné situace často ústí ve frustraci majitele i psa. Určitě stojí alespoň za zamyšlení, proč ten hafan při přeskoku stále drká o tu tyčku, nebo před tím přeskokem „drobí“. Pravděpodobně si jen vyměřuje skok, aby při doskoku byla bolest co nejmenší . . . a že to má od malička? Nenechte se tím zmást. K poraněním měkkých a kostních tkání, ze kterých vzniká bolest, může dojít už v brzkém štěněcím věku.
Výše uvedené změny chování připisují lidé jen málokdy bolesti. Ve většině případů je považují za nějaký druh chování, či neochotu poslechnout. Řeší je různými druhy výcvikových metod a ani na chvíli je nenapadne, že by psa něco mohlo bolet.
Ve své praxi myoterapeutky se setkávám s tím, že lidé nezaznamenají ani změny v postoji svého psa a všimnou si toho, až když jim změnu popíšu. Tam většinou nastává onen „aha“ efekt. I to je důkaz, že změny pramenící z bolesti přichází nepozorovaně. Změny v postoji, okusování tlapek, časté olizování nějakého konkrétního místa, destruktivní chování, potíže se zažíváním, agrese, změny ve vyprazdňování. To vše uvádí studie institutu Galen jako projevy dalšího stadia bolesti a ze své praxe to mohu plně potvrdit. Poslední fází je pak deprese. Pes v podstatě pouze přežívá, nemá viditelně chuť do života. Jak už jsem uvedla výše, vše se děje pomalu a nepozorovaně, a tak všechny tyto typy reakcí často připisujeme věku „ono mu už je sedm, tak toho tolik nenaběhá“, nebo plemenu „no ono u těch dog/bernardýnů/dobrmanů . . . je to normální, oni na to trpí“, či „oni se prostě nedožívají více jak osmi let“, nebo dědičnosti „jeho maminka měla dysplazii“. Jsem obklopeni horou podobných dogmat a přitom stačí tak málo – přestat věřit dogmatům, více si všímat změn v chování u svého psa a předcházet bolesti vhodnou péčí . Ale to je téma na další článek.
S fyzickou bolestí se přímo pojí i psychická nepohoda. Je to celkem logické. Máme-li nějakou fyzickou bolest, či se necítíme fyzicky dobře, pak je to znát i na naší psychice. Jsme ve svých aktivitách omezeni, často nemáme náladu cokoliv dělat, hýbat se, být jakkoliv aktivní a pokud se to dlouhodobě nelepší, pak se může člověk propadnout až do deprsí. Nebude tedy velkým překvapením, že psi, a zvířata všeobecně, to mají úplně stejně. Stejně jako mi lidé mohou mít bolest, kterou vnímají velmi individuálně a stejně jako u lidí se to dříve, nebo později odrazí na jejich psychice. Jenže . . . jak to člověk pozná? Řeknete si: „vždyť ten můj pes je celý den v pohodě, přes den spí a pak běhá na procházce a rozhodně nevypadá, že by ho něco bolelo“.
Takže . . . jak to vlastně je? Dalo by se říct, že je-li pes veselý nic mu není. V zásadě ano, ale ani to nemusí platit vždy, neboť psi jsou šťastní protože jsou s námi, protože nám něčím udělají radost, protože teď je pro ně důležitější hrát si s kamošem na louce, nebo běžet za zajícem . . . bolavé rameno, kyčel, záda . . . to počká. Asi takhle nějak to začíná. Nepozorovaně a plíživě.
V anglickém institutu Galen prováděli více jak 13 let pozorování a testy projevů bolesti u skupiny 8 tisícovek psů a zjistili, že fyzická nepohoda u psů přichází velmi pozvolna a nepovšimnutě. Rozdělili příznaky bolesti do několika fází, kde těmi prvními projevy tělesné nepohody a bolesti jsou snížená tolerance k dotekům, při česání psa, při péči o psa, či hlazení. Majitel to většinou považuje za něco úsměvného, když při hlazení pes začne „tancovat“ a „nakrucovat“ se, kde chce pohladit. Považuje to za součást normálního chování psa. Stejně tak snížená tolerance k lidem, či situacím je často připisována k „problémovému“ chování a nikoliv coby projev nepohody, či bolesti. Přitom i tato reakce má logický základ. Když nás, lidi, bolí třeba záda, tak na sebe také nenecháme druhé sahat, často jsme nevrlí, a nedej bože, aby do nás někdo nečekaně vrazil, nebo s námi chtěl manipulovat, aniž bychom tušili, co s námi bude dělat. Protože to je přesně to, co se děje u psa. Jak může vědět, že cizí hafan na něj neskočí, nebo cizí člověk neudělá něco nečekaného, co ho bude bolet? A tak dopředu varuje, nebo se prostě projevuje jako větší, či menší asociál.
V dalším stadiu už se pes úmyslně vyhýbá některým druhům aktivit. S tímto se často setkávám na cvičácích. Příkladem může být pes, který nechce skákat přes překážku. Majitel se rozčiluje: „vždyť on to tak krásně umí, tak proč to zrovna dnes nechce skákat“ . Možná proto, že ho bolí ramena a při každém doskoku se tato bolest zvyšuje. Jednou jsem byla svědkdem, jak cvičitel doslova drtil psa v přesnosti provedení cviku a bylo evidentní, že pes přesní ví, co se po něm chce, ale nebylo v jeho fyziologických možnostech provést cvik v přesnosti a rychlosti, která po něm byla požadována. Podobné situace často ústí ve frustraci majitele i psa. Určitě stojí alespoň za zamyšlení, proč ten hafan při přeskoku stále drká o tu tyčku, nebo před tím přeskokem „drobí“. Pravděpodobně si jen vyměřuje skok, aby při doskoku byla bolest co nejmenší . . . a že to má od malička? Nenechte se tím zmást. K poraněním měkkých a kostních tkání, ze kterých vzniká bolest, může dojít už v brzkém štěněcím věku.
Výše uvedené změny chování připisují lidé jen málokdy bolesti. Ve většině případů je považují za nějaký druh chování, či neochotu poslechnout. Řeší je různými druhy výcvikových metod a ani na chvíli je nenapadne, že by psa něco mohlo bolet.
Ve své praxi myoterapeutky se setkávám s tím, že lidé nezaznamenají ani změny v postoji svého psa a všimnou si toho, až když jim změnu popíšu. Tam většinou nastává onen „aha“ efekt. I to je důkaz, že změny pramenící z bolesti přichází nepozorovaně. Změny v postoji, okusování tlapek, časté olizování nějakého konkrétního místa, destruktivní chování, potíže se zažíváním, agrese, změny ve vyprazdňování. To vše uvádí studie institutu Galen jako projevy dalšího stadia bolesti a ze své praxe to mohu plně potvrdit. Poslední fází je pak deprese. Pes v podstatě pouze přežívá, nemá viditelně chuť do života. Jak už jsem uvedla výše, vše se děje pomalu a nepozorovaně, a tak všechny tyto typy reakcí často připisujeme věku „ono mu už je sedm, tak toho tolik nenaběhá“, nebo plemenu „no ono u těch dog/bernardýnů/dobrmanů . . . je to normální, oni na to trpí“, či „oni se prostě nedožívají více jak osmi let“, nebo dědičnosti „jeho maminka měla dysplazii“. Jsem obklopeni horou podobných dogmat a přitom stačí tak málo – přestat věřit dogmatům, více si všímat změn v chování u svého psa a předcházet bolesti vhodnou péčí . Ale to je téma na další článek.
RSS Feed