Zlomíme-li si kost, přijde nám zcela samozřejmé, že k jejímu uzdravení a obnovení původní síly je nezbytný důsledný a dlouhodobý proces úzdravy. I přes svou sílu a tvrdost jsou kosti, jako každý jiný orgán v těle, utvářeny z individuálních buněk a zlomí-li se, dojde k rozbití jejich buněčného matrixu. Znamená to, že pro kompletní proces uzdravení, pro opětovné získání pevnosti zlomené kosti, je zásadní, udržet ji ve správné pozici buď zafixováním silným sádrovým odlitkem, nebo jinými metodami např. kovovými destičkami, či šrouby. Jsou-li vytvořeny správné podmínky je proces buněčné obnovy komplexní a vysoce efektivní.
Je patrné a na první pohled zcela jasné, že zlomená kost se musí „opravit“. Proč tedy píšu o něčem, na první pohled, tak zřejmém?
Důvod je zcela prostý. Na příkladu kosti je dobře patrné, že je-li tělo, nebo některá jeho část, poškozené, potřebuje zvláštní péči. Bohužel, přijde-li řeč na svaly, setkávám se ve své praxi s tím, že z našeho lidského pohledu, nehrají nikterak důležitou roli. A přesto . . . jsou-li poraněné, měl by ozdravný program být dodržován stejně ostražitě a důsledně, jako kterýkoliv jiný ozdravný proces v těle. Při poranění svalů se nejčastěji setkávám se scénářem a bohužel i jedinou obvyklou poskytnutou péčí a to je „klidový režim bez pohybu“. Kdyby stejný scénář nastal při zmiňované zlomené kosti, byl by vnímán jako zcela špatný a nevyhovující. Proč tedy, dojde-li k poranění svalů, věnujeme problému tak málo pozornosti?
Je patrné a na první pohled zcela jasné, že zlomená kost se musí „opravit“. Proč tedy píšu o něčem, na první pohled, tak zřejmém?
Důvod je zcela prostý. Na příkladu kosti je dobře patrné, že je-li tělo, nebo některá jeho část, poškozené, potřebuje zvláštní péči. Bohužel, přijde-li řeč na svaly, setkávám se ve své praxi s tím, že z našeho lidského pohledu, nehrají nikterak důležitou roli. A přesto . . . jsou-li poraněné, měl by ozdravný program být dodržován stejně ostražitě a důsledně, jako kterýkoliv jiný ozdravný proces v těle. Při poranění svalů se nejčastěji setkávám se scénářem a bohužel i jedinou obvyklou poskytnutou péčí a to je „klidový režim bez pohybu“. Kdyby stejný scénář nastal při zmiňované zlomené kosti, byl by vnímán jako zcela špatný a nevyhovující. Proč tedy, dojde-li k poranění svalů, věnujeme problému tak málo pozornosti?
U svalů, stejně jako kostí či jakéhokoliv jiného orgánu nebo systému v těle, jsou-li poškozené, musí dojít k obnovení a úzdravě na úrovni buněčné struktury. Znamená to, že je třeba "poskládat a zorganizovat" je zpět nejvhodnějším možným způsobem. Samozřejmě, svaly, na rozdíl od kostí, mají „elastickou“ konstrukci a z toho důvodu by sádrování nebo zpevnění nebylo vhodnou léčbou. Proces léčby a uzdravení musí být založen na vytvoření vhodných podmínek, které umožní správnou obnovu funkce daného svalu.
Není sporu o tom, že kosti hrají v těle roli podpory, jakéhosi tělesného rámu. Avšak jsou to právě svaly, co ovlivňuje postoj těla. A jsou to měkké tkáně, které ve struktuře těla drží kosti pohromadě, nikoliv opačně. Nebude-li vytvořeno vhodné prostředí pro obnovu svalů, „opraví“ se sami a bohužel způsobem, který vytvoří částečně či plně nefunkční sval a tím ovlivní postoj. Svalová tkáň respektive buňka potřebuje ke své obnově udržovat stálý kontakt s vedlejší buňkou. Je-li uspořádání svalových buněk narušováno nevhodným pohybem svalu, dojde k narušení procesu přirozené regenerace a obnovy svalu. To ve většině případů vede ke stavu permanentního (chronického) zánětu. Ten pak brání snaze těla přirozeně bolavé místo uzdravit.
Svaly fungují na principu „klouzavých vláken“ tak, že se vlákna zasouvají (vklouznou) jedno do druhého. Díky tomuto systému se mohou smršťovat (jak se vlákna zasunou jedno do druhého, sval se zkrátí, čímž zvětší svůj objem a ohne kloub) a aktivně uvolňovat (vlákna kloužou ven jedno z druhého, sval se protáhne a umožní natažení). Nejsou-li svalová vlákna přirozeně obnovována (např. díky chronickému zánětu v poškozené tkáni svalu), ztrácí svou kluznou kvalitu a jejich činnost je omezena.
Pro obnovu funkčnosti poškozené tkáně potřebuje sval 6 týdnů a toto období nelze nijak významně zkrátit, neboť to je délka trvání fyziologického procesu v těle. Tento úzdravný proces však může být podpořen jedna pomocí vhodného pohybového režimu a druhak pomocí manuální terapie např. myoterapie, která vlákna uvolní, posílí a umožní získání jejich přirozené integrity a flexibility.
Říká se, že zlomená kost je po zahojení ještě silnější. To samé lze říci o svalech, bohužel však ze zcela jiného kontextu. Obnova bude sice pevná, ale nevhodný způsob úzdravy zanechá na tkáni neflexibilní jizvu, která bude pohyb brzdit.
Není sporu o tom, že kosti hrají v těle roli podpory, jakéhosi tělesného rámu. Avšak jsou to právě svaly, co ovlivňuje postoj těla. A jsou to měkké tkáně, které ve struktuře těla drží kosti pohromadě, nikoliv opačně. Nebude-li vytvořeno vhodné prostředí pro obnovu svalů, „opraví“ se sami a bohužel způsobem, který vytvoří částečně či plně nefunkční sval a tím ovlivní postoj. Svalová tkáň respektive buňka potřebuje ke své obnově udržovat stálý kontakt s vedlejší buňkou. Je-li uspořádání svalových buněk narušováno nevhodným pohybem svalu, dojde k narušení procesu přirozené regenerace a obnovy svalu. To ve většině případů vede ke stavu permanentního (chronického) zánětu. Ten pak brání snaze těla přirozeně bolavé místo uzdravit.
Svaly fungují na principu „klouzavých vláken“ tak, že se vlákna zasouvají (vklouznou) jedno do druhého. Díky tomuto systému se mohou smršťovat (jak se vlákna zasunou jedno do druhého, sval se zkrátí, čímž zvětší svůj objem a ohne kloub) a aktivně uvolňovat (vlákna kloužou ven jedno z druhého, sval se protáhne a umožní natažení). Nejsou-li svalová vlákna přirozeně obnovována (např. díky chronickému zánětu v poškozené tkáni svalu), ztrácí svou kluznou kvalitu a jejich činnost je omezena.
Pro obnovu funkčnosti poškozené tkáně potřebuje sval 6 týdnů a toto období nelze nijak významně zkrátit, neboť to je délka trvání fyziologického procesu v těle. Tento úzdravný proces však může být podpořen jedna pomocí vhodného pohybového režimu a druhak pomocí manuální terapie např. myoterapie, která vlákna uvolní, posílí a umožní získání jejich přirozené integrity a flexibility.
Říká se, že zlomená kost je po zahojení ještě silnější. To samé lze říci o svalech, bohužel však ze zcela jiného kontextu. Obnova bude sice pevná, ale nevhodný způsob úzdravy zanechá na tkáni neflexibilní jizvu, která bude pohyb brzdit.
Jak probíhá proces úzdravy poškozeného svalu?
Úzdrava svalu by se v principu dala přirovnat k úzdravě řezné rány např. na ruce, když se řízneme. První k čemu dojde je krvácení, poté co krevní destičky zastaví krvácení, začnou se tvořit nové buňky, což se projeví coby křehký stroupek, a podle velikosti rány postupně velmi robustní strup, pod kterým se po zahojení vyloupne větší či menší jizva. Dochází-li k častému narušení strupu např. tím, že je rána v místě, které je v často namáhaném místě, nebo nás rána svědí a mi si ji stále drbeme čímž strup poškodíme, pak jizva, která se pod strupem formuje bude mnohem větší. To samé platí pro náš sval a v něm poraněné tkáně. Je proto důležité, aby při poranění svalu byla prováděná vhodná péče s velmi opatrným a vhodným svalovým cvičením. Vhodná péče a pohybový řežim zároveň zajistí, že jizva bude co nejmenší a především funkční (každá jizva má tendenci se stahovat) a umožní maximální pohyb svalu.
Často se setkávám s psy, kteří mají viditelný pohybový problém bez zjevné příčiny. Postup nejčastěji probíhá tak, že majitel vezme psa k veterináři, kde je proveden rentgen. Je-li vše čisté a dojde-li veterinář k názoru, že pes je z fyziologického hlediska v pořádku doporučí klidový režim, případně aplikuje léky proti bolesti s tím, že se pravděpodobně jedná o nějakou drobnost, která odezní sama. Jedná-li se o situaci např. po srážce s automobilem, nebo kdy pes odněkud spadne, třeba z nějaké překážky apod., je doporučeno, respektive, provedeno vyšetření pomocí magnetické rezonance. Pokud ani toto vyšetření nepřinese specifický výsledek a konkrétní diagnózu má se za to, že je vše v pořádku. Pes dostane léky na bolest a klidový režim na 2-4 týdny a tím je vše považováno za vyřešené. Bohužel poškození svalu a ostatních přilehlých měkkých tkání, které je v podobných případech ve větší, či menší míře zcela jisté, může vytvořit masivní a často devastující dysfunkci pohybového aparátu měsíce a někdy i roky později.
Proto jste-li svědky, že váš pes měl nehodu ať už třeba srážka s jiným psem při hře, šlápnutí do díry a následný kotrmelec nebo i obyčejné uklouznutí na dlaždicích, vždy zvažte možnost svalového poranění, stejně jakoby se jednalo o kost či jiné poranění na těle. Zvláště pak, jste-li se svým psem sportovně aktivní. I svaly potřebují vhodnou péči k obnově.
Drobná rada na závěr. Stane-li se vám, že jste svědky byť i drobné nehody např. na cvičáku, při tréninku, nebo na vycházce v lese, ošetřete poraněnou oblast co nejdříve ledem či něčím chladivým (ideální je ihned bezprostředně, nemáte-li však možnost sehnat něco chladivého v daný okamžik, pak co nejdříve po příjezdu domů). Chlazení provádějte následně: vždy na minutu či dvě přiložte něco chladivého na danou oblast, pak nechte pár minut - dvě, tři - místo bez chlazení, aby se tkáň opět ohřála a znovu na minutu či dvě přiložte chlazení. Střídání chladu a tepla je důležité, neboť zabrání podchlazení daného místa a pomůže k rychlejší úzdravě případné pohmožděniny či jiného poranění. Provádějte 15-20 minut a za hodinku můžete zopakovat.
Úzdrava svalu by se v principu dala přirovnat k úzdravě řezné rány např. na ruce, když se řízneme. První k čemu dojde je krvácení, poté co krevní destičky zastaví krvácení, začnou se tvořit nové buňky, což se projeví coby křehký stroupek, a podle velikosti rány postupně velmi robustní strup, pod kterým se po zahojení vyloupne větší či menší jizva. Dochází-li k častému narušení strupu např. tím, že je rána v místě, které je v často namáhaném místě, nebo nás rána svědí a mi si ji stále drbeme čímž strup poškodíme, pak jizva, která se pod strupem formuje bude mnohem větší. To samé platí pro náš sval a v něm poraněné tkáně. Je proto důležité, aby při poranění svalu byla prováděná vhodná péče s velmi opatrným a vhodným svalovým cvičením. Vhodná péče a pohybový řežim zároveň zajistí, že jizva bude co nejmenší a především funkční (každá jizva má tendenci se stahovat) a umožní maximální pohyb svalu.
Často se setkávám s psy, kteří mají viditelný pohybový problém bez zjevné příčiny. Postup nejčastěji probíhá tak, že majitel vezme psa k veterináři, kde je proveden rentgen. Je-li vše čisté a dojde-li veterinář k názoru, že pes je z fyziologického hlediska v pořádku doporučí klidový režim, případně aplikuje léky proti bolesti s tím, že se pravděpodobně jedná o nějakou drobnost, která odezní sama. Jedná-li se o situaci např. po srážce s automobilem, nebo kdy pes odněkud spadne, třeba z nějaké překážky apod., je doporučeno, respektive, provedeno vyšetření pomocí magnetické rezonance. Pokud ani toto vyšetření nepřinese specifický výsledek a konkrétní diagnózu má se za to, že je vše v pořádku. Pes dostane léky na bolest a klidový režim na 2-4 týdny a tím je vše považováno za vyřešené. Bohužel poškození svalu a ostatních přilehlých měkkých tkání, které je v podobných případech ve větší, či menší míře zcela jisté, může vytvořit masivní a často devastující dysfunkci pohybového aparátu měsíce a někdy i roky později.
Proto jste-li svědky, že váš pes měl nehodu ať už třeba srážka s jiným psem při hře, šlápnutí do díry a následný kotrmelec nebo i obyčejné uklouznutí na dlaždicích, vždy zvažte možnost svalového poranění, stejně jakoby se jednalo o kost či jiné poranění na těle. Zvláště pak, jste-li se svým psem sportovně aktivní. I svaly potřebují vhodnou péči k obnově.
Drobná rada na závěr. Stane-li se vám, že jste svědky byť i drobné nehody např. na cvičáku, při tréninku, nebo na vycházce v lese, ošetřete poraněnou oblast co nejdříve ledem či něčím chladivým (ideální je ihned bezprostředně, nemáte-li však možnost sehnat něco chladivého v daný okamžik, pak co nejdříve po příjezdu domů). Chlazení provádějte následně: vždy na minutu či dvě přiložte něco chladivého na danou oblast, pak nechte pár minut - dvě, tři - místo bez chlazení, aby se tkáň opět ohřála a znovu na minutu či dvě přiložte chlazení. Střídání chladu a tepla je důležité, neboť zabrání podchlazení daného místa a pomůže k rychlejší úzdravě případné pohmožděniny či jiného poranění. Provádějte 15-20 minut a za hodinku můžete zopakovat.
RSS Feed