díl 1. - Cesta
Po mém návratu z Afriky jsem často dostávala otázky "Jaké to bylo?, Jaká je Afrika? Je tam horko?" atd. atd. Pokusím se dát své zážitky do slov a podělit se o své zkušenosti.
Hodně lidí, když vstoupí na africkou půdu popisuje své pocity jako by se "vrátili domů". Musím přiznat, že tento pocit u mě nenastal, ale pravděpodobně to bylo naprostým vyčerpáním z cesty, která se z plánovaných 15 hodin nečekaně protáhla na 52 hodinovou sérii menších, či větších katastrof. Začnu však od začátku.
Je první červencový den a já vyrážím za svým snem - do Jihoafrické Republiky.
O cestě do Jižní Afriky sním už od dětství, ale teprve po setkání s Wynter Worsthorne, mezinárodně uznávanou komunikátorkou se zvířaty, začal tento sen pomalu, ale jistě, dostávat konkrétní obrysy. I když trvalo ještě další rok a kousek, než se ze záměru stala skutečnost. Pracovala jsem od nevidím do nevidím a vše připravila na to, abych mohla odjet na 10 báječných dnů. Celá vzrušená jsem stála na ruzyňském letišti plná očekávání a radosti z toho, co mě čeká. A čekalo mě mnoho!
První potíže nastaly hned v letadle z Prahy do Curychu. Po 20 minutách čekání na start začala teplota v kabině stoupat. Nebylo divu, letadlo stálo na přímém slunci, klimatizace nefungovala a venku bylo skoro čtyřicet. Se stoupající teplotou začala stoupat i nervozita cestujících, neb jsme už měli být nad mraky směr Curych, když se ozvala slova kapitána: "velice se omlouváme za zpoždění, ale máme problémy s počítačem, které řešíme". Tato zpráva u některých jedinců nevyvolala úplně pozitivní reakci. Zvláště spojení "máme problémy" a "počítač". Paní vedle mě začala řešit, že se nerozloučila s dětmi, a že doufá, že manžel stihl uzavřít to cestovní pojištění jak mu kladla na srdce, aby s dětmi dostal nějaké ty peníze, až jako to letadlo s námi spadne. Podobné věci mě nechávají klidnou, neb jsem si jistá, že ani piloti nechtějí umřít a tudíž nevzlétnou, pokud si nebudou zcela a naprosto jisti, že doletí. Co mě však znervózňovalo byl fakt, že v Curychu mám jen dvě hodiny na přestup, tedy vlastně už jen hodinu a půl, což na tak velkém letišti jako je Curych nemusí být úplně dostatek času. Po dvou hodinách čekání v letadle, kdy kapitán nakonec oznámil, že letadlo je v pořádku a rolujeme na runway, se můj vnitřní klid změnil na frustraci, neboť už bylo zcela jasné, že navazující let do Johannesburgu nestihnu, ani kdyby nás zezadu tlačil Superman. To byl počátek katastrofy! Nejen, že nepřiletím do Johannesburgu druhý den ráno, já nepřiletím druhý den vůbec, takže propadne i let do Kapského města a o zkrácení mé tolik vytoužené dovolené, po téměř 10 letech, o jeden den, ani nemluvím.
Hodně lidí, když vstoupí na africkou půdu popisuje své pocity jako by se "vrátili domů". Musím přiznat, že tento pocit u mě nenastal, ale pravděpodobně to bylo naprostým vyčerpáním z cesty, která se z plánovaných 15 hodin nečekaně protáhla na 52 hodinovou sérii menších, či větších katastrof. Začnu však od začátku.
Je první červencový den a já vyrážím za svým snem - do Jihoafrické Republiky.
O cestě do Jižní Afriky sním už od dětství, ale teprve po setkání s Wynter Worsthorne, mezinárodně uznávanou komunikátorkou se zvířaty, začal tento sen pomalu, ale jistě, dostávat konkrétní obrysy. I když trvalo ještě další rok a kousek, než se ze záměru stala skutečnost. Pracovala jsem od nevidím do nevidím a vše připravila na to, abych mohla odjet na 10 báječných dnů. Celá vzrušená jsem stála na ruzyňském letišti plná očekávání a radosti z toho, co mě čeká. A čekalo mě mnoho!
První potíže nastaly hned v letadle z Prahy do Curychu. Po 20 minutách čekání na start začala teplota v kabině stoupat. Nebylo divu, letadlo stálo na přímém slunci, klimatizace nefungovala a venku bylo skoro čtyřicet. Se stoupající teplotou začala stoupat i nervozita cestujících, neb jsme už měli být nad mraky směr Curych, když se ozvala slova kapitána: "velice se omlouváme za zpoždění, ale máme problémy s počítačem, které řešíme". Tato zpráva u některých jedinců nevyvolala úplně pozitivní reakci. Zvláště spojení "máme problémy" a "počítač". Paní vedle mě začala řešit, že se nerozloučila s dětmi, a že doufá, že manžel stihl uzavřít to cestovní pojištění jak mu kladla na srdce, aby s dětmi dostal nějaké ty peníze, až jako to letadlo s námi spadne. Podobné věci mě nechávají klidnou, neb jsem si jistá, že ani piloti nechtějí umřít a tudíž nevzlétnou, pokud si nebudou zcela a naprosto jisti, že doletí. Co mě však znervózňovalo byl fakt, že v Curychu mám jen dvě hodiny na přestup, tedy vlastně už jen hodinu a půl, což na tak velkém letišti jako je Curych nemusí být úplně dostatek času. Po dvou hodinách čekání v letadle, kdy kapitán nakonec oznámil, že letadlo je v pořádku a rolujeme na runway, se můj vnitřní klid změnil na frustraci, neboť už bylo zcela jasné, že navazující let do Johannesburgu nestihnu, ani kdyby nás zezadu tlačil Superman. To byl počátek katastrofy! Nejen, že nepřiletím do Johannesburgu druhý den ráno, já nepřiletím druhý den vůbec, takže propadne i let do Kapského města a o zkrácení mé tolik vytoužené dovolené, po téměř 10 letech, o jeden den, ani nemluvím.
Čtyřproudá dálnice v plném provozu byla líně tekoucí řekou proti tomu, co se mi odehrávalo v hlavě. Odmítala jsem věřit situaci, která nastala a snažila jsem se najít nějaké řešení, ale všechny možnosti se rozplývaly rychleji, než pára nad hrncem. Poslední naděje, pokud tam vůbec ještě nějaká byla, se zhroutila se slovy dámy na přepážce curyšského letiště "bohužel Vaše letadlo již odletělo a zítřejší let ve stejnou dobu je již plně obsazen". Bylo to jak ze špatného filmu. Chvíli jsem přemýšlela, zda se to opravdu děje. Dělo! O pár vteřin později paní zcela nezúčastněně dodala "přebukovali jsme Váš let na zítra v poledne do Frankfurtu a od tam následně do Johannesburgu, ale nemusíte mít obavy, podobná situace již nenastane, neboť máte dostatečný časový prostor na přestup", a k papíru, kde jsem měla vše vypsané mi přidala poukázku na hotel, na autobus do hotelu, na stravu v hodnotě 20 švýcarských franků (na první pohled se to zdálo celkem dost, ale nikoliv na curyšském letišti, tam to znamenalo jednu bagetu a vodu) a lístek na vlak (to jako abych se druhý den dostala na letiště). Prostě mě vybavila do nepohody a teplé švýcarské noci. Bylo totiž čtvrt na dvanáct a podle poukázky na autobus, kterou mi dala, mi právě odjížděl autobus do hotelu, což jsem zjistila až po nějaké chvíli, takže jsem nemohla protestovat hned u přepážky. Jen jsem ve skrytu duše doufala, že když je to "pendl" autobus, tak za nějakou, relativně krátkou dobu, pojede další.
Dalších více jak 20 minut jsem strávila hledáním zavazadla, které nebylo jak paní říkala na pásu 21. Nebylo ani na pásu 27, jak uváděla informační obrazovka, ale jak jsem po zoufalém pobíhání mezi těmito dvěma pásy zjistila, odpočívalo spolu se zavazadly dalších nešťastníků, které stihl podobný osud, pěkně stranou v koutku na vozíku. Možná, abychom je snadněji našli, nebo taky ne??? Kdo ví.
Další rána přišla, když na uvedeném místě nejen že autobus nebyl, ale nebyla tam ani žádná zastávka, kde by bylo napsáno, že pojede nějaký další. To už bylo moc. Unavená, bezmocná a zoufalá jsem stála na téměř prázdném půlnočním letišti a chtělo se mi brečet. Bohužel žádný muž, kterému bych se zhroutila do náruče a nechala jej celou situaci vyřešit, nebyl v dosahu, a tak zvítězila praktická žena ve mě, která nejdříve jedná a až pak brečí. Zcela metodickým postupem jsem začala obcházet jednu zastávku za druhou. Po dalších 20 minutách jsem došla na konec ulice a co myslíte . . . byl tam! Sice nestál tam kde uvedla dáma za přepážkou a ani nestál u žádné zastávky, ale byl tam a jel do "mého" hotelu. Skoro mi ani nevadilo, že jsme čekali další půl hodinu na cestující, kteří řešili stejný problém jako já, jen o něco déle.
Dalších více jak 20 minut jsem strávila hledáním zavazadla, které nebylo jak paní říkala na pásu 21. Nebylo ani na pásu 27, jak uváděla informační obrazovka, ale jak jsem po zoufalém pobíhání mezi těmito dvěma pásy zjistila, odpočívalo spolu se zavazadly dalších nešťastníků, které stihl podobný osud, pěkně stranou v koutku na vozíku. Možná, abychom je snadněji našli, nebo taky ne??? Kdo ví.
Další rána přišla, když na uvedeném místě nejen že autobus nebyl, ale nebyla tam ani žádná zastávka, kde by bylo napsáno, že pojede nějaký další. To už bylo moc. Unavená, bezmocná a zoufalá jsem stála na téměř prázdném půlnočním letišti a chtělo se mi brečet. Bohužel žádný muž, kterému bych se zhroutila do náruče a nechala jej celou situaci vyřešit, nebyl v dosahu, a tak zvítězila praktická žena ve mě, která nejdříve jedná a až pak brečí. Zcela metodickým postupem jsem začala obcházet jednu zastávku za druhou. Po dalších 20 minutách jsem došla na konec ulice a co myslíte . . . byl tam! Sice nestál tam kde uvedla dáma za přepážkou a ani nestál u žádné zastávky, ale byl tam a jel do "mého" hotelu. Skoro mi ani nevadilo, že jsme čekali další půl hodinu na cestující, kteří řešili stejný problém jako já, jen o něco déle.
Celých 40 minut v autobuse jsem se těšila na sprchu a postel. V jednu hodinu v noci jsem za sebou s úlevou zavřela dveře hotelového pokoje a zamířila rovnou k oknu, abych dovnitř pustila trochu horského vzduchu (hotel byl až ve Winterthuru, v těch curyšských prý bylo plno), neboť v pokoji bylo nedýchatelno. Nadechla jsem se příjemného proudu vzduchu a tím moje úleva skončila, neboť se ozval skřípot vlaku, který zatahoval do železničního depa přímo pod okny, což se s téměř pravidelnou 15 minutovou přesností opakovalo. To byla situace! Chtěla jsem se vyspat, což by znamenalo zavřít okno. Zavřené okno však docela jistě znamenalo smrt přehřátím, nebo nedostatkem kyslíku, neboť ve čtyřhvězdičkovém hotelu nebyla klimatizace (pokud ano, zůstala plně v utajení). Zvítězila touha dýchat, která však byla vykoupena naprostým nedostatkem spánku. Tři hodinky přerušovaného spánku mi pomohly strávit fakt, že můj pobyt v Africe bude prostě o jeden den kratší.
"Buď požehnán internet a platební karty!" řekla jsem si, když mi v sekundě přišlo potvrzení, že moje nová letenka do Kapského města je úspěšně rezervována. Ve stejnou chvíli jsem však ucítila nepříjemný pocit kolem žaludku. Byl oprávněný! Koukám na nápis Lansernia na mé letence a nemohu se ubránit myšlence, že by tam mělo být uvedeno OR Tambo. Bohužel Google - přítel na internetu - mi k mé nelibosti potvrdil moji domněnku, že se sice jedná o letiště v Johannesburgu, ale dvě hodiny cesty od toho, kam přistanu. Krve by se ve mě nedořezal. Ani kdybych si najala nejrychlejšího taxikáře Johannesburgu, tak se prostě nestihnu přemístit. Co teď? Další nová letenka? Ne! Jdu na snídani a až se vrátím, tak najdu řešení! To přece musí jít nějak přebukovat! Díky bohu tato varianta zafungovala a za další úplatu letecké společnosti (která však byla stále výrazně nižší, než další letenka) se podařilo letenku změnit. Brala jsem to jako dobré znamení, že od teď už bude cesta v pohodě.
"Buď požehnán internet a platební karty!" řekla jsem si, když mi v sekundě přišlo potvrzení, že moje nová letenka do Kapského města je úspěšně rezervována. Ve stejnou chvíli jsem však ucítila nepříjemný pocit kolem žaludku. Byl oprávněný! Koukám na nápis Lansernia na mé letence a nemohu se ubránit myšlence, že by tam mělo být uvedeno OR Tambo. Bohužel Google - přítel na internetu - mi k mé nelibosti potvrdil moji domněnku, že se sice jedná o letiště v Johannesburgu, ale dvě hodiny cesty od toho, kam přistanu. Krve by se ve mě nedořezal. Ani kdybych si najala nejrychlejšího taxikáře Johannesburgu, tak se prostě nestihnu přemístit. Co teď? Další nová letenka? Ne! Jdu na snídani a až se vrátím, tak najdu řešení! To přece musí jít nějak přebukovat! Díky bohu tato varianta zafungovala a za další úplatu letecké společnosti (která však byla stále výrazně nižší, než další letenka) se podařilo letenku změnit. Brala jsem to jako dobré znamení, že od teď už bude cesta v pohodě.
V klidu jsem se sbalila a vyrazila na nádraží. Slečna na recepci popsala cestu, která vypadala naprosto jednoduše. Tak ono to jednoduché bylo, pokud to člověk znal, nebo . . . . uměl německy. Óóó díky Bože, že jsem kdysi dávno zaměstnala svou hlavou němčinou, neb angličtina zatím do švýcarského Winterthuru nepronikla. Infrastruktura ve Švýcarsku mě příjemně překvapila. Za 15 minut jsem byla na letišti a za dalších 15 minut mě letištní vlak dopravil na "můj" terminál. Super, opravdu vypadá, že nepříjemnostem je konec! Člověk míní a letecké společnosti mění. Letadlo do Frankfurtu mělo opět zpoždění. Tentokrát si nějací dva cestující dali zavazadla do zavazadlového prostoru a pravděpodobně se zapomněli někde u baru, takže slovy Ruprta "vylejt lák" v našem případě vyložit zavazadla a najít ony dvě batožiny, než se vzneseme do vzdušného prostoru. "Bože, co je to za svět, když už i letadla létají na čas, jako vlaky v Čechách", pomyslela jsem si, ale tentokrát jsem byla naprosto v klidu, neboť jsem věděla, že ve Frankfurtu mám spoustu času a tudíž mě nějaká ta minuta zpoždění nemohla vyvést z míry. Můj vnitřní klid a pohoda byly opět plně obnoveny a centrální nervová soustava mého těla mě, jako reakci na nedostatek spánku, knokautovala hned při dosednutí do sedačky, a obnovila spojení chvilku před přistáním. Vlastně mě probudil pocit, kdy se letadlo jakoby zastaví ve vzduchu. Mě osobně to připomíná něco jako zpětný chod a pak pomalu začne klesat, vysune se podvozek a při dosedu se zhoupne na runway. Ten pocit prostě miluju, stejně jako když letadlo vzlétá . . když "žhaví" motory, roluje na runway, pak se najednou zvuk změní a letadlo vyrazí plnou rychlostí vpřed, tělo se vpije do sedačky, vše uvnitř těla se jakoby vznáší . . . pak ta vteřina . . . ten okamžik, kdy se letadlo odlepí od země, stoupá. . . a letí. Zažila jsem to mockrát a pokaždé mě to úplně pohltí.
Letiště Frankfurt. Vše funguje s německy přesnou organizovaností. Po pár hodinách čekání nastává okamžik kdy konečně nasednu na mezikontinentální let. I když ani to se neobešlo bez menšího zádrhelu. Bez zjevného důvodu se jedna ze stévardek rozhodla, že s mým pasem není něco v pořádku a jala se jej prověřovat. Na tom by nebylo nic divného, pokud bych nebyla jediná ze stovky cestujících. Chvilka napětí . . . 10 minut stojím jako terorista stranou a čekám na ortel stevardky, zatímco ostatní cestující si vesele nastupují do letadla. "Že by se jim nelíbil můj růžový kufřík. . . nebo snad růžová mikina?" snažím se uchovat si vnitřní klid s humorem. Dobře to dopadlo, do letadla mě pustili a po téměř jedenácti hodinách jsem, s probouzejícím se dnem, spatřila východ slunce nad Johannesburgem. Jsem v Africe!!!
Po přistání ukazoval ranní teploměr necelých pět stupínků a já se vydala na průzkum johannesburského letiště. Usadila jsem se v restauraci, kde jsem u naprosto úžasného smoothie z maracuji (jinak také passion fruit) a kávy, napůl pospávala a napůl pozorovala dění kolem sebe. Jiné činnosti nebylo mé tělo v danou chvíli schopné. Jednou z úžasných věcí v Africe je, že ať si dáte kafe kdekoliv, vždy je vynikající. Alespoň já, coby milovník kávy, jsem měla to štěstí.
Letiště Frankfurt. Vše funguje s německy přesnou organizovaností. Po pár hodinách čekání nastává okamžik kdy konečně nasednu na mezikontinentální let. I když ani to se neobešlo bez menšího zádrhelu. Bez zjevného důvodu se jedna ze stévardek rozhodla, že s mým pasem není něco v pořádku a jala se jej prověřovat. Na tom by nebylo nic divného, pokud bych nebyla jediná ze stovky cestujících. Chvilka napětí . . . 10 minut stojím jako terorista stranou a čekám na ortel stevardky, zatímco ostatní cestující si vesele nastupují do letadla. "Že by se jim nelíbil můj růžový kufřík. . . nebo snad růžová mikina?" snažím se uchovat si vnitřní klid s humorem. Dobře to dopadlo, do letadla mě pustili a po téměř jedenácti hodinách jsem, s probouzejícím se dnem, spatřila východ slunce nad Johannesburgem. Jsem v Africe!!!
Po přistání ukazoval ranní teploměr necelých pět stupínků a já se vydala na průzkum johannesburského letiště. Usadila jsem se v restauraci, kde jsem u naprosto úžasného smoothie z maracuji (jinak také passion fruit) a kávy, napůl pospávala a napůl pozorovala dění kolem sebe. Jiné činnosti nebylo mé tělo v danou chvíli schopné. Jednou z úžasných věcí v Africe je, že ať si dáte kafe kdekoliv, vždy je vynikající. Alespoň já, coby milovník kávy, jsem měla to štěstí.
Po dalších několika hodinách čekání jsem se přiblížila okamžiku, kdy se dostanu do cíle své cesty - Kapského města. Člověk by řekl, že už se nemůže nic přihodit. Fronta pomalým tempem plynula do letadla. Odhadem polovina lidí už našla své místo a pohodlně se usadila . . . stop . . fronta se zastavila! "Proč mě to nepřekvapilo . . . to by bylo příliš jednoduché", pomyslela jsem si s notnou dávkou sarkasmu. To mě však nenapadlo, že nás zase všechny vrátí do letištní haly, abychom počkali až přistaví nové letadlo, neb to, ve kterém už byla téměř polovina lidí, bylo porouchané. Tentokrát to byly "jen" dvě hodiny zpoždění, další dvě hodiny letu a. . . přenádherný západ slunce do vln Indického oceánu spolu se Stolovou horou mě vítaly v Kapském městě. Všechny odstíny žluté, oranžové, růžové až rudě-oranžové zaplavovaly oblohu a všechny strasti mé cesty byly v okamžiku zapomenuty. Jsem TU a jsem TU SPRÁVNĚ!
díl 2. - síla oceánu a zázraky přírody
"Tak tohle je Afrika?" pomyslela jsem si, pozorujíc město a krajinu při jízdě za pamětihodnostmi, nebo bych spíše měla napsat za krásami přírody. Ta mě lákala podstatně více, než historie a starobylé stavby. Byl krásný zimní africký den, což znamenalo slunečno s příjemnými větrnými 20°C, i když po ránu ukazoval teploměr kolem nuly. Zima v Africe je typická velkými teplotními rozdíly mezi nocí a dnem.
Jeli jsme s Wynter v autě a já přemítala nahlas: "Takto jsem si Afriku nepředstavovala". "A jaká byla Tvoje představa?" ptal se se zájmem Simon, manžel Wynter, který nás doprovázel. Chvíli jsem přemýšlela a uvědomila si, že jsem vlastně konkrétní představu neměla. Pak mě to najednou napadlo. "Čekala jsem, že bude víc oranžová a ona je víc zelená". Opravdu, kdybych nevěděla, že jsem v Africe, myslela bych si, že jsme spíše někde ve Středomoří a ne v Africe. Bílé budovy, moře, květiny, palmy . . . pravděpodobně pozůstatek přílivu Evropanů do Afriky, který začal s příchodem Portugalců v 15. století a následně Holanďanů o něco později v 18.století. Kapské město bylo vůbec první evropskou osadou v Jižní Africe a řadí se k nejkrásnějším městům světa pro své nádherné přírodní scenérie jako je Stolová hora, nebo Mys dobré naděje, kam jsme právě mířili.
Jeli jsme s Wynter v autě a já přemítala nahlas: "Takto jsem si Afriku nepředstavovala". "A jaká byla Tvoje představa?" ptal se se zájmem Simon, manžel Wynter, který nás doprovázel. Chvíli jsem přemýšlela a uvědomila si, že jsem vlastně konkrétní představu neměla. Pak mě to najednou napadlo. "Čekala jsem, že bude víc oranžová a ona je víc zelená". Opravdu, kdybych nevěděla, že jsem v Africe, myslela bych si, že jsme spíše někde ve Středomoří a ne v Africe. Bílé budovy, moře, květiny, palmy . . . pravděpodobně pozůstatek přílivu Evropanů do Afriky, který začal s příchodem Portugalců v 15. století a následně Holanďanů o něco později v 18.století. Kapské město bylo vůbec první evropskou osadou v Jižní Africe a řadí se k nejkrásnějším městům světa pro své nádherné přírodní scenérie jako je Stolová hora, nebo Mys dobré naděje, kam jsme právě mířili.
Cestou jsme však udělali menší zastávky, kde tou první bylo město zvané Simon's Town (česky Simonovo město) kvůli povolení a vstupence na pláž, která byla nedaleko. Ač se to může zdát neuvěřitelné, první s kým jsem se zde setkala, byl pes německé dogy. Já, člověk, pro kterého je německá doga životní láskou!!! . . . že by snad náhoda . . . Abych to však uvedla na pravou míru, to dogou byla socha německé dogy - námořníka. Ne, nedělám si srandu. Opravdu, Just Nuisance (tak se jmenoval) byl námořníkem afrického Královského námořnictva, kde sloužil během druhé světové války, a jak se na správného námořníka sluší a patří, měl i svou vlastní námořnickou čepici, stejně jako námořnický pohřeb se všemi vojenskými poctami, když v sedmi letech zemřel.
Povolení a vstupenky máme, což znamená, že se můžeme přesunout k přírodní rezervaci Boulders Penquin. Vlastně se jedná o pláž tvořenou spoustou žulových balvanů, po kterých je i pojmenována - "Balvany" (boulders). Uvádí se, že balvany jsou 540 miliónů let staré. Waw, člověk by jim to nehádal, vypadaly dost zachovale.
Boulders by se dalo popsat jako modrý oceán omývající balvany spousty malých zátok, kde sídlí kolonie unikátních tučňáků afrických. Jedná se o pouze jednu z mála kolonií na celém světě a bohužel počet těchto úžasných vodních ptáků stále klesá. Jen za posledních 50 let se jejich populace snížila o 80%. Když je člověk tak pozoruje myslí si, jak jsou krásní a roztomilí. Roztomilí a krásní jsou, avšak jen do chvíle, kdy jim někdo hloupě, jako já, podá prst. To se rychle na vlastní kůži přesvědčí, že to roztomilé stvoření má sakra rychlý zásah a klovne člověka ani neví jak. Když on tak roztomile kroutil hlavičkou . . .
Boulders by se dalo popsat jako modrý oceán omývající balvany spousty malých zátok, kde sídlí kolonie unikátních tučňáků afrických. Jedná se o pouze jednu z mála kolonií na celém světě a bohužel počet těchto úžasných vodních ptáků stále klesá. Jen za posledních 50 let se jejich populace snížila o 80%. Když je člověk tak pozoruje myslí si, jak jsou krásní a roztomilí. Roztomilí a krásní jsou, avšak jen do chvíle, kdy jim někdo hloupě, jako já, podá prst. To se rychle na vlastní kůži přesvědčí, že to roztomilé stvoření má sakra rychlý zásah a klovne člověka ani neví jak. Když on tak roztomile kroutil hlavičkou . . .
Stékají-li se dvě řeky, je to jasné - jedna se vlévá do druhé. Ale jaké to je, když se setkají dva vodní titáni? Mám samozřejmě na mysli Tichý a Indický oceán, jejichž proudy se potkávají u Mysu dobré naděje, kam jsme právě dorazili. Za slunečného dne, jako byl ten náš, působí klidně a jako neuvěřitelně fascinující místo. Snoubí se tu romantika, úctyhodnost a mystérium zároveň. Jaké to asi je, když prší, nebo je bouřka??? To musí být obrovská síla živlů! Síla oceánu je cítit na každém kroku. Oči se nemohou odtrhnout od vln, které se rozbíjí o skály. Stejně jako když člověk kouká do ohně, ani od oceánu nemůže odtrhnout oči. Pohltí jej hloubka, kdy jeden oceán objímá ten druhý a naopak, vzájemné prolínání hranic, které se neustále mění a zůstávají zároveň . . . úchvatná podívaná . . . jak každý z oceánů má svou vlastní totožnost, proudění, barvu, teplotu . . . Země je magická!
Mys není nejnavštěvovanějším místem Jižní Afriky jen kvůli pohledu na oceány, ale také kvůli rozmanitosti divokého života, který může člověk vnímat všude kolem sebe, ať už jsou to třeba antilopa losí, antilopa černouchá, buvolec stepní, buvolec pestrý, zebry . . . prostě spousta kopytníků, nevím zda sudo, ale je jich tam fakt hodně druhů. Kromě malinkatého aligátora (teda ještěrky, která tak vypadla), pštrosa, damanů (něco jako náš svišť), desítek druhů ptáků od kormoránů, racků po okouzlující miláčky (fakt se tak jmenují), mě dostal nejdříve lachtan, který se líně povaloval na hladině oceánu a později tlupa paviánů, kteří se v zapadajícím slunci vraceli od oceánu do hor, kam se uchylují na noc. Pozorovat je z pár metrů, v podstatě se octnout uprostřed jejich tlupy, jen tak v tichu tam s nimi stát . . to je prostě nádhera, která se těžko popisuje, to se musí zažít . . . opravdové zázraky přírody!
Druhý den se o sebe program postaral sám. Přísloví "Oči by chtěli, ale pusa nemůže" by se v mém případě dalo přeonačit na "mysl a srdce lační po zážitcích, avšak tělo nemůže". Oceánová koupel, mokré džíny v kombinaci s únavou organismu po cestě žádaly daň! A vybraly si ji hned druhý den ráno, když krční mandle začaly stávkovat a o chvíli později se ve stejném smyslu začaly vyjadřovat i klouby. "Přece mě neporazí nějaká chřipka!" rozhodla jsem se ve vteřině. Holka z Čech něco vydrží a jak jsem se dozvěděla o pár dnů později Afrika není zem pro "slečinky". Navíc stejně pršelo. Co pršelo, lilo jako z konve a byla zima. Však to také ohlašoval opar nad oceánem, jak jsem se dozvěděla, který je vždy znakem, že na druhý den bude pršet a bouřka. Klidový režim mi jen prospěje. K tomu něco na posílení imunity - česnek, echinacea, zázvor . . . to by bylo, aby to nepřešlo.
Bohužel v tomto ohledu jsme se s mým tělem, ani po celém dnu odpočinku u krbu, neshodly, a tak musel nastoupit těžší kalibr. "Žlutý zázrak" jak já nazývám africké tabletky snad na všechno. Český Brufen by zbledl závistí proti tomu, co tyhle tabletky umí. Asi nebudou úplně zdravé a játra asi nejásaly velkým nadšením, ale fakt, že zafungovaly byl proti protestu jater výrazně silnějším argumentem. Ne snad, že bych chřipku neměla, ale příznaky se natolik zmenšily, že jsem ráno byla připravena vyrazit na cestu k mému hlavnímu cíli - Tsau! - místo, kde hvězdní lvi sestoupili na zem.
Druhý den se o sebe program postaral sám. Přísloví "Oči by chtěli, ale pusa nemůže" by se v mém případě dalo přeonačit na "mysl a srdce lační po zážitcích, avšak tělo nemůže". Oceánová koupel, mokré džíny v kombinaci s únavou organismu po cestě žádaly daň! A vybraly si ji hned druhý den ráno, když krční mandle začaly stávkovat a o chvíli později se ve stejném smyslu začaly vyjadřovat i klouby. "Přece mě neporazí nějaká chřipka!" rozhodla jsem se ve vteřině. Holka z Čech něco vydrží a jak jsem se dozvěděla o pár dnů později Afrika není zem pro "slečinky". Navíc stejně pršelo. Co pršelo, lilo jako z konve a byla zima. Však to také ohlašoval opar nad oceánem, jak jsem se dozvěděla, který je vždy znakem, že na druhý den bude pršet a bouřka. Klidový režim mi jen prospěje. K tomu něco na posílení imunity - česnek, echinacea, zázvor . . . to by bylo, aby to nepřešlo.
Bohužel v tomto ohledu jsme se s mým tělem, ani po celém dnu odpočinku u krbu, neshodly, a tak musel nastoupit těžší kalibr. "Žlutý zázrak" jak já nazývám africké tabletky snad na všechno. Český Brufen by zbledl závistí proti tomu, co tyhle tabletky umí. Asi nebudou úplně zdravé a játra asi nejásaly velkým nadšením, ale fakt, že zafungovaly byl proti protestu jater výrazně silnějším argumentem. Ne snad, že bych chřipku neměla, ale příznaky se natolik zmenšily, že jsem ráno byla připravena vyrazit na cestu k mému hlavnímu cíli - Tsau! - místo, kde hvězdní lvi sestoupili na zem.
díl 3. - příroda je magická, magie je přirozená
Každý den v podvečer, když zalévám svůj budoucí růžový sad (zatím jsou to jen malé růžičky, ale až se z nich stanou vzrostlé růžové keře . . . to bude teprve krása) připomíná mi západ slunce Afriku, buš a cesty za královskou lví smečkou.
Do rezervace Tsau! jsme vyrazily brzo ráno. Kapské město bylo ještě zahalené do tmy, když náš tým, který se rozrostl o Katherin a Trish, mířil v taxíku na letiště. Pozorovala jsem, jak miliony zářících světel lemují kapské ulice a jen rozsvěcující se okna prozrazovala, že se město pomalu probouzí do svých každodenních příběhů.
Čekaly na nás dvě hodinky letu do Johannesbrugu, po kterých následovalo šest hodin autobusem vyhlídkové cesty africkým venkovem. No vyhlídkové . . . první tři hodiny jsou po dálnici, takže ke koukání trošku nuda v podobě průmyslových oblastí, nebo širých afrických plání v barvách ranní bílé melty. Zato když jsme sjeli z dálnice . . .
"Tohle už je Afrika z mých představ!" pomyslela jsem si při pohledu na sytě oranžovou až červenou hlínu, stromy akácií, nebo čerstvě vypálená pole trávy, ze kterých na jaře příroda vykouzlí nové a bujné porosty a poskytne potravu a útočiště tisícům tvorů zvířecí říše. V Africe se stále vypaluje tráva tím starým původním způsobem, jak to dělali naši předkové. Uvědomila jsem si jak moc to přírodě prospívá. Samozřejmě pokud se vypalování provádí ve správnou dobu, což je v Africe konec zimy, kdy jsou všichni živočichové ještě schovaní v zemi. Důležitý je v Africe i vítr, který musí foukat správným směrem, jinak se z plánovaného omlazování země, může stát neplánovaný požár a katastrofa. No jo, když se to umí, je to hračka.
Do rezervace Tsau! jsme vyrazily brzo ráno. Kapské město bylo ještě zahalené do tmy, když náš tým, který se rozrostl o Katherin a Trish, mířil v taxíku na letiště. Pozorovala jsem, jak miliony zářících světel lemují kapské ulice a jen rozsvěcující se okna prozrazovala, že se město pomalu probouzí do svých každodenních příběhů.
Čekaly na nás dvě hodinky letu do Johannesbrugu, po kterých následovalo šest hodin autobusem vyhlídkové cesty africkým venkovem. No vyhlídkové . . . první tři hodiny jsou po dálnici, takže ke koukání trošku nuda v podobě průmyslových oblastí, nebo širých afrických plání v barvách ranní bílé melty. Zato když jsme sjeli z dálnice . . .
"Tohle už je Afrika z mých představ!" pomyslela jsem si při pohledu na sytě oranžovou až červenou hlínu, stromy akácií, nebo čerstvě vypálená pole trávy, ze kterých na jaře příroda vykouzlí nové a bujné porosty a poskytne potravu a útočiště tisícům tvorů zvířecí říše. V Africe se stále vypaluje tráva tím starým původním způsobem, jak to dělali naši předkové. Uvědomila jsem si jak moc to přírodě prospívá. Samozřejmě pokud se vypalování provádí ve správnou dobu, což je v Africe konec zimy, kdy jsou všichni živočichové ještě schovaní v zemi. Důležitý je v Africe i vítr, který musí foukat správným směrem, jinak se z plánovaného omlazování země, může stát neplánovaný požár a katastrofa. No jo, když se to umí, je to hračka.
Jak jsme se blížili k Tsau! vedla cesta překrásnou krajinou dech beroucích hor Drakensberg - Dračí hory. Konkrétně jejich severní částí, které místní říkají Dračí ocas. Dračí hory se totiž táhnout tisíc kilometrů od jihu na sever podél celého východního okraje Jihoafrické Republiky. Asi nemusím říkat, jak získaly své jméno . . . no jasně podle draků, kteří zde sídlili před mnoha tisíci lety. Dle mého názoru tu sídlí do dnes, jen už je nevidíme, neb jsme někde po cestě zapomněli vnímat i energetickou část našeho světa. Leč slovy Járy Cimrmanna "můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat".
Na krátkou chvilku jsem spatřila i kousek toku Blyder river (Šťastná řeka), která je součástí tzv. Blyder kaňonu, který patří k největším kaňonům na této planetě. Říká se, že má nejhlubší strmé srázy ze všech kaňonů na celé Zemi a je největším zázrakem přírody afrického kontinentu. Stmívání a západ slunce dodávalo kaňonu a horám magický ráz a přísahala bych, že jsem zahlédla draky, jak nás doprovází na naší cestě za lvy.
Stejně jako v Čechách, jsou zimní africké dny krátké, a tak jsme se vzduchu v Tsau! nadechli až když na obloze zářil měsíc spolu s miliardou hvězd s mléčnou dráhou v hlavní roli. Svým nikdy nemizícím úsměvem a stále dobrou náladou nás vítal George, ranger a stopař v jedné osobě. Pohoda a dobrota z něj zářila na tisíc mil i přesto, že jeho práce není vždy pohodová, neboť jako každá rezervace, která se v Africe zabývá obnovou přírody a návratem divokých zvířat do jejich endemických domovin, i Tsau! se potýká s pytláky.
Bylo zajímavé nahlédnou pod pokličku opravdového afrického rangera. Ne každý se jím totiž stane. Jen samotný výcvik trvá jeden rok a z vyprávění George je sakra náročný. Při líčení čím vším si při výcviku musel projít se stal mým hrdinou z akčních amerických filmů, avšak v reálném životě. Z necelé stovky uchazečů dokončilo výcvik jen 16 a George mezi nimi! Člověk by to do toho kluka vůbec neřekl. Hrdinu jsem v něm viděla i pro jeho stopařské znalosti a to, jak uměl zvuk snad každého zvířete, které jsme si jen vymysleli.
Poté, co nás George i s našimi zavazadly naložil, vyrazili jsme tmavou nocí směr kemp Jednorožec, který leží přímo uprostřed divoké buše. Už když jsem vystoupila z autobusu a prvně se nadechla místního povětří, začala každá buňka v mém těle zpívat. Únava a chřipka, která o sobě tu a tam dala vědět, však byly mnohem hlasitější, a tak jsem na oslavnou sonátu svých buněk musela ještě chvilku počkat.
Na krátkou chvilku jsem spatřila i kousek toku Blyder river (Šťastná řeka), která je součástí tzv. Blyder kaňonu, který patří k největším kaňonům na této planetě. Říká se, že má nejhlubší strmé srázy ze všech kaňonů na celé Zemi a je největším zázrakem přírody afrického kontinentu. Stmívání a západ slunce dodávalo kaňonu a horám magický ráz a přísahala bych, že jsem zahlédla draky, jak nás doprovází na naší cestě za lvy.
Stejně jako v Čechách, jsou zimní africké dny krátké, a tak jsme se vzduchu v Tsau! nadechli až když na obloze zářil měsíc spolu s miliardou hvězd s mléčnou dráhou v hlavní roli. Svým nikdy nemizícím úsměvem a stále dobrou náladou nás vítal George, ranger a stopař v jedné osobě. Pohoda a dobrota z něj zářila na tisíc mil i přesto, že jeho práce není vždy pohodová, neboť jako každá rezervace, která se v Africe zabývá obnovou přírody a návratem divokých zvířat do jejich endemických domovin, i Tsau! se potýká s pytláky.
Bylo zajímavé nahlédnou pod pokličku opravdového afrického rangera. Ne každý se jím totiž stane. Jen samotný výcvik trvá jeden rok a z vyprávění George je sakra náročný. Při líčení čím vším si při výcviku musel projít se stal mým hrdinou z akčních amerických filmů, avšak v reálném životě. Z necelé stovky uchazečů dokončilo výcvik jen 16 a George mezi nimi! Člověk by to do toho kluka vůbec neřekl. Hrdinu jsem v něm viděla i pro jeho stopařské znalosti a to, jak uměl zvuk snad každého zvířete, které jsme si jen vymysleli.
Poté, co nás George i s našimi zavazadly naložil, vyrazili jsme tmavou nocí směr kemp Jednorožec, který leží přímo uprostřed divoké buše. Už když jsem vystoupila z autobusu a prvně se nadechla místního povětří, začala každá buňka v mém těle zpívat. Únava a chřipka, která o sobě tu a tam dala vědět, však byly mnohem hlasitější, a tak jsem na oslavnou sonátu svých buněk musela ještě chvilku počkat.
Vřelé přivítání Lindy Tucker a Jasona Turnera (zakladatelů celého projektu) a všech obyvatel kempu, mi jen potvrdilo, jak jsou lidé v Africe milí a přátelští (alespoň ti, se kterými jsem se já setkala). Kdykoliv je člověk potkal stále se usmívali a přátelsky prohodili několik vět. Hned na přivítanou pro nás Enalani připravila fantastickou večeři a to byl jen začátek.
"Toto znamená vařit s láskou . . . to je božská mana ve své fyzické podobě" křičely chuťové pohárky po každém soustu, které přistálo v mé puse. S každým dalším jídlem, které zdobilo stůl, jsem měla pocit, že mé břicho už víc nezvládne, ale s každým novým pokrmem jsem se přesvědčila, že i když to tak nevypadá prostor, tam stále je (Enalani totiž třeba jen na snídani připravila mezi 5-6 různými pokrmy, od 2-3 druhů čerstvě pečených mufinů, vajíčka dle přání, ovocné saláty, toasty jak jinak než čerstvě pečeného chleba . . . jak říkám božská mana a to byla jen snídaně). Prostě nešlo odolat. Zvláštní bylo, že i přes to množství vynikajícího jídla, jsem si nepřivezla ani deko navíc. Přisuzuji to neskutečnému klidu a pohodě, kterou jsem tam zažívala, a tudíž nebyl důvod ukládat si cokoliv na horší časy.
Když slunce v Africe vstává, je to jako když někdo vyhodí na oblohu čerstvě utržený zářící pomeranč. První paprsky ranního slunce nás vždy vítaly v buši, na našich výpravách za lvy. Když ráno projíždíte ještě temnou buší, kdy chvilku před úsvitem je naprostý klid, aby vše jako mávnutím kouzelného proutku oživlo . . . to je prostě magické, kouzelné a fascinující zároveň. Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Smrt i život jsou plně přítomné v každé vteřině života v buši. I když to může znít zvláštně, tato skutečnost ve mě vyvolávala hluboký vnitřní mír a pocit bezpečí.
Džíp ujížděl probouzející se krajinou a vítr čechral mé vlasy tak silně, že jsem si musela dát šál. A protože noci byly chladné, jak by řekl Limonádový Joe, (v našem případě byla chladná i rána) bylo třeba i teplé spodní prádlo a deka kolem pasu navrch.
První, kdo nás při "vstupu" do buše uvítal, byl šakal. Podle slov Jasona je poměrně vzácné jej takto potkat. Z mytologického pohledu je šakal strážcem vstupu do podsvětí. Bůh Anubis, který kromě mnoha jiných rolí, byl i Pánem podsvětí, byl v době starověkého Egypta nazýván Zlatý šakal. "Že by to bylo znamení, že buš nám otevírá svá tajemství." pomyslela jsem si, když se šakal zastavil přímo uprostřed naší cesty, bystrým okem si nás prohlédl, aby klidným krokem pokračoval ve své cestě. "Co nás asi čeká . . . " následovala ještě myšlenka, aby ji vzápětí vystřídala pozornost dalším místním obyvatelům v podobě antilop, ptáků, prasat a dalších zvířat, která se různě vynořovala a zase zanořovala do nejrůznějších zákoutí buše.
"Toto znamená vařit s láskou . . . to je božská mana ve své fyzické podobě" křičely chuťové pohárky po každém soustu, které přistálo v mé puse. S každým dalším jídlem, které zdobilo stůl, jsem měla pocit, že mé břicho už víc nezvládne, ale s každým novým pokrmem jsem se přesvědčila, že i když to tak nevypadá prostor, tam stále je (Enalani totiž třeba jen na snídani připravila mezi 5-6 různými pokrmy, od 2-3 druhů čerstvě pečených mufinů, vajíčka dle přání, ovocné saláty, toasty jak jinak než čerstvě pečeného chleba . . . jak říkám božská mana a to byla jen snídaně). Prostě nešlo odolat. Zvláštní bylo, že i přes to množství vynikajícího jídla, jsem si nepřivezla ani deko navíc. Přisuzuji to neskutečnému klidu a pohodě, kterou jsem tam zažívala, a tudíž nebyl důvod ukládat si cokoliv na horší časy.
Když slunce v Africe vstává, je to jako když někdo vyhodí na oblohu čerstvě utržený zářící pomeranč. První paprsky ranního slunce nás vždy vítaly v buši, na našich výpravách za lvy. Když ráno projíždíte ještě temnou buší, kdy chvilku před úsvitem je naprostý klid, aby vše jako mávnutím kouzelného proutku oživlo . . . to je prostě magické, kouzelné a fascinující zároveň. Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Smrt i život jsou plně přítomné v každé vteřině života v buši. I když to může znít zvláštně, tato skutečnost ve mě vyvolávala hluboký vnitřní mír a pocit bezpečí.
Džíp ujížděl probouzející se krajinou a vítr čechral mé vlasy tak silně, že jsem si musela dát šál. A protože noci byly chladné, jak by řekl Limonádový Joe, (v našem případě byla chladná i rána) bylo třeba i teplé spodní prádlo a deka kolem pasu navrch.
První, kdo nás při "vstupu" do buše uvítal, byl šakal. Podle slov Jasona je poměrně vzácné jej takto potkat. Z mytologického pohledu je šakal strážcem vstupu do podsvětí. Bůh Anubis, který kromě mnoha jiných rolí, byl i Pánem podsvětí, byl v době starověkého Egypta nazýván Zlatý šakal. "Že by to bylo znamení, že buš nám otevírá svá tajemství." pomyslela jsem si, když se šakal zastavil přímo uprostřed naší cesty, bystrým okem si nás prohlédl, aby klidným krokem pokračoval ve své cestě. "Co nás asi čeká . . . " následovala ještě myšlenka, aby ji vzápětí vystřídala pozornost dalším místním obyvatelům v podobě antilop, ptáků, prasat a dalších zvířat, která se různě vynořovala a zase zanořovala do nejrůznějších zákoutí buše.
Po chvíli hledání královské smečky bílých lvů, upoutaly naši pozornost početné skupiny supů v korunách okolních stromů. Pár sekund na to zachytily naše nosy typický zápach mršiny a zvuk vysílačky potvrdil, že lvi jsou někde velmi blízko. Ještě více jsem zbystřili naše smysli. Oči pátravě projížděly každé roští . . . a najednou . . . byli tu! . . . přímo před námi . . . uprostřed cesty ležel v celé své kráse Zukhara a kousek opodál Matsieng. V roští bylo vidět tělo mršiny, nebo spíše to, co z ní zbylo. Plná, kulaťoučká bílá břicha byla potvrzením, že lvi měli opulentní hostinu. Leželi tam . . . v míru a klidu . . . odpočívali a zažívali . . . krásní a majestátní. Ani tisíce slov nedokáže popsat tu obrovskou krásu být v tak blízké přítomnosti krále zvířat. Slova láska, respekt, laskavost, zde opět získávají svůj pravý, prapůvodní význam. Vše v jednom. Naprostá harmonie síly a jemnosti . . . zcela mě pohltil obdiv a obrovská úcta a to nejen k těmto dvěma nebeským hvězdám v jejich fyzické podobě, ale úcta k životu a ke každé živé bytosti.
Každé svítání a každý soumrak byly požehnaným setkáním s těmito v skutku královskými bytostmi. Až při setkání se zvířaty v jejich domovském prostředí, nikoliv za mřížemi zoologické zahrady, člověk pochopí, proč jsou lvi považováni za krále zvířat. I když ne vždy lze pocity přesně popsat, všichni jsme se shodli, že okamžiky strávené ve lví přítomnosti, jsou hluboce posvátné. Rovněž mi došlo, že to nebylo naše rozhodnutí se s nimi setkat, ale jejich. To lvi byli ti, kdo nám umožnil se s nimi setkat, neboť pokud lev a vlastně jakékoliv jiné zvíře nebude chtít, má člověk prostě smůlu a neuvidí z něj ani zvířený zbytek prachu. I o tom jsme se přesvědčili při jedné z našich výprav do buše.
S každým dnem se můj vztah i láska k buši prohlubovaly. Milovala jsem každé ráno, kdy se buš probouzela do nového dne stejně jako večer, kdy se probouzela do své noci. To, co mi opravdu chybí je africká noc a její zvuky. Řev lvů, když kontrolují své teritorium, "kašel" jaguára obcházejícího kemp, zaslechnout hyenu smát se kdesi v dálce, nebo paviány jak řvou do noci, vše za doprovodu tisíce dalších nočních zvuků, které křičí a mlčí zároveň . . . to je ta nejkrásnější ukolébavka, kterou znám.
Každé svítání a každý soumrak byly požehnaným setkáním s těmito v skutku královskými bytostmi. Až při setkání se zvířaty v jejich domovském prostředí, nikoliv za mřížemi zoologické zahrady, člověk pochopí, proč jsou lvi považováni za krále zvířat. I když ne vždy lze pocity přesně popsat, všichni jsme se shodli, že okamžiky strávené ve lví přítomnosti, jsou hluboce posvátné. Rovněž mi došlo, že to nebylo naše rozhodnutí se s nimi setkat, ale jejich. To lvi byli ti, kdo nám umožnil se s nimi setkat, neboť pokud lev a vlastně jakékoliv jiné zvíře nebude chtít, má člověk prostě smůlu a neuvidí z něj ani zvířený zbytek prachu. I o tom jsme se přesvědčili při jedné z našich výprav do buše.
S každým dnem se můj vztah i láska k buši prohlubovaly. Milovala jsem každé ráno, kdy se buš probouzela do nového dne stejně jako večer, kdy se probouzela do své noci. To, co mi opravdu chybí je africká noc a její zvuky. Řev lvů, když kontrolují své teritorium, "kašel" jaguára obcházejícího kemp, zaslechnout hyenu smát se kdesi v dálce, nebo paviány jak řvou do noci, vše za doprovodu tisíce dalších nočních zvuků, které křičí a mlčí zároveň . . . to je ta nejkrásnější ukolébavka, kterou znám.
Bytostí v africké buši je mnoho a to jak těch z masa a kostí, tak těch, které vidět nejsou. Otisk energie předků je zde cítit na každém kroku. Moc jsem se těšila až vyrazíme na pěší výpravu k soše bílého lva, kterou z křišťálů a obrovského růženinového srdce, vytvořil známý africký sochař Andries Botha. Cesta ke lvu vedla kolem řeky, která je domovem krokodýlů a hrochů. I když to možná zní děsivě, vypravit se na procházku do míst, kde jsou krokodýli, nebo hroši, tak je to celkem bezpečné. Zvířata sama o sobě nemají potřebu útočit, pokud se člověk chová s respektem a dodržuje několik základních pravidel bezpečnosti. Navíc . . . už jste viděli krokodýla, který by svou večeři honil po břehu?
Moje touha vidět živého krokodýla se mi však nenaplnila, neboť cesta sice vedla podél řeky, ale v úpatí nad řekou a v zákrytu za křovinami nejrůznějších keřů a stromů. Ale i bez živého krokodýla, to pro mě byla fascinující zkušenost. S Georgem v čele jsme odkrývali tajemství buše. Abych byla přesnější, tajemství to byla jen pro nás. George přesně rozeznal stopu servala (taková větší divoká kočka) od stopy jaguára, a to prosím včetně přesného stáří, kdy tudy zvíře prošlo. Přesně nám popsal, co se stalo u nory, která se nějaký čas stala domovem pro hyeny a jak se tam dostal dikobrazí trn. Tomu říkám umění . . . číst přírodu . . . umět vyprávět příběh jen z několika stop, které nestihl zakrýt prach. Putování po buši pěšky je úplně jiným zážitkem, než sedět pohodlně na korbě džípu. Je to obrovsky vzrušující.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se všechny funkce mého těla sladily do jedné tóniny. Celé tělo se zcela uvolnilo, přesto však bylo připravené kdykoliv reagovat. Centrální nervová soustava byla ve svém živlu a hypotalamus (alespoň ten můj) měl, asi prvně životě, konečně pocit plného uplatnění. Každá noha přesně věděla, kam pokládá chodidlo, uvědomovala jsem si přesnou pozici každé části svého těla v prostoru a vše kolem něj, každou větev, kámen na cestě, prohlubeň v zemi . . . čemu je třeba se vyhnout, co je třeba překročit . . . dech se prohloubil a sjednotil s pravidelným pohybem těla . . . myslím, že jsem ochutnala jaké to je vnímat buš každou buňkou těla. Žádný zbytečný pohyb, žádný zbytečný zvuk . . . každá buňka v mém těle si uvědomovala, že jeden špatný pohyb může v buši znamenat život, nebo také smrt. Přesto, že nám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo (možná na pár klíšťat), probudily se v mém těle instinkty přežití. Hlava mi to dodnes nebere, ale vnitřně jsem cítila probuzení k životu, nebo možná jak by to nazvali duchovní učitelé propojení těla, mysli a ducha a jsem přesvědčená, že se to děje zcela spontánně u každého, jehož noha vstoupí do africké divoké buše, ať již vědomě, či nevědomě.
Trvalo nám necelou hodinku svižné chůze, než jsem dorazili k Nilskému meridiánu, který tvoří osu srdce Země. Přesně na této ose stojí bílý křišťálový lev a skrze africkou zem svých předků hledí na egyptskou Sfingu v Gíze a další posvátná a pro lidstvo významná místa lemující tuto linii prvopočátku času nazývaného také "Zep-tepi".
Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba jen stádo zeber, žirafy, jak natahují své dlouhé krky pro lístky akácií, či kterékoliv jiné zvíře nebo jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka - jen tiše plyne.
Moje touha vidět živého krokodýla se mi však nenaplnila, neboť cesta sice vedla podél řeky, ale v úpatí nad řekou a v zákrytu za křovinami nejrůznějších keřů a stromů. Ale i bez živého krokodýla, to pro mě byla fascinující zkušenost. S Georgem v čele jsme odkrývali tajemství buše. Abych byla přesnější, tajemství to byla jen pro nás. George přesně rozeznal stopu servala (taková větší divoká kočka) od stopy jaguára, a to prosím včetně přesného stáří, kdy tudy zvíře prošlo. Přesně nám popsal, co se stalo u nory, která se nějaký čas stala domovem pro hyeny a jak se tam dostal dikobrazí trn. Tomu říkám umění . . . číst přírodu . . . umět vyprávět příběh jen z několika stop, které nestihl zakrýt prach. Putování po buši pěšky je úplně jiným zážitkem, než sedět pohodlně na korbě džípu. Je to obrovsky vzrušující.
Bylo zajímavé pozorovat, jak se všechny funkce mého těla sladily do jedné tóniny. Celé tělo se zcela uvolnilo, přesto však bylo připravené kdykoliv reagovat. Centrální nervová soustava byla ve svém živlu a hypotalamus (alespoň ten můj) měl, asi prvně životě, konečně pocit plného uplatnění. Každá noha přesně věděla, kam pokládá chodidlo, uvědomovala jsem si přesnou pozici každé části svého těla v prostoru a vše kolem něj, každou větev, kámen na cestě, prohlubeň v zemi . . . čemu je třeba se vyhnout, co je třeba překročit . . . dech se prohloubil a sjednotil s pravidelným pohybem těla . . . myslím, že jsem ochutnala jaké to je vnímat buš každou buňkou těla. Žádný zbytečný pohyb, žádný zbytečný zvuk . . . každá buňka v mém těle si uvědomovala, že jeden špatný pohyb může v buši znamenat život, nebo také smrt. Přesto, že nám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo (možná na pár klíšťat), probudily se v mém těle instinkty přežití. Hlava mi to dodnes nebere, ale vnitřně jsem cítila probuzení k životu, nebo možná jak by to nazvali duchovní učitelé propojení těla, mysli a ducha a jsem přesvědčená, že se to děje zcela spontánně u každého, jehož noha vstoupí do africké divoké buše, ať již vědomě, či nevědomě.
Trvalo nám necelou hodinku svižné chůze, než jsem dorazili k Nilskému meridiánu, který tvoří osu srdce Země. Přesně na této ose stojí bílý křišťálový lev a skrze africkou zem svých předků hledí na egyptskou Sfingu v Gíze a další posvátná a pro lidstvo významná místa lemující tuto linii prvopočátku času nazývaného také "Zep-tepi".
Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba jen stádo zeber, žirafy, jak natahují své dlouhé krky pro lístky akácií, či kterékoliv jiné zvíře nebo jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka - jen tiše plyne.
I přesto, že je setkání s živými lvy jedinečný zážitek, kdy by člověk nejraději seskočil z džípu a pomazlil se s nimi, má své zákonitosti a je třeba mít na mysli, že je to stále divoký lev ve své fyzické podobě, z masa a kostí, a že by asi nebylo zcela moudré chtít si ho z džípu pohladit, když přijde do tak těsné blízkosti. Stejně tak je pravidlo, že na lva nesmí člověk "zírat". Jednak je to neuctivé a postrádá to respekt, ale především na té fyzické rovině, to je výzva ke střetu. Takže pokud se na vás lev zadívá je vhodné se s ním "pozdravit", což ve lví řeči znamená jemně sklonit hlavu a pomalu mrknout očima. Na potvrzení lev udělá to samé a to je teprve božský zážitek, když se takto se lvem můžete zdravit. Lvi to totiž několikrát opakují, a tak jsem se, při jedné podvečerní návštěvě, zdravila s Matsiengem několik krásných minut.
Čekalo nás loučení. Poslední návštěva u lvů. Seděli jsme tiše v džípu. Jen tak naslouchali čerstvě potemnělé buši ve společnosti lvice Tswalu, která v nedalekém houští hlídala kořist, zatímco se její sestra Kleopatra šla k nedaleké řece napít.
Moje mysl se ještě toulala u nejmenší opičky na světě, kterou jsem zahlédla před kratinkou chvilkou. V buši jí říkají baby-bush (dítě buše), protože vydává zvuky jako malé plačící dítě. Na pár krátkých vteřin na mě koukala svýma krásnýma obrovskýma kukadlama, a pak se třemi rychlými skoky ztratila ve větvích stromů. I když mysl zůstávala s tímto nesmírně roztomilým stvořením, mé uši pozorně naslouchaly všem zvukům sešeřelé buše. Ještě jsem zaslechla její "pláč", když jsem v roští jen 4 možná 3 metry ode mne uslyšela šum. Otočila jsem hlavu a s pusou otevřenou dokořán jsem oněměla úžasem - v celé své kráse se z houští vynořila Kleopatra a její kroky směřovaly rovnou ke mě, aby v těsné blízkosti obešla džíp a přidala se ke své sestře Tswalu. OHROMENÍ! Pocit naprostého respektu a okouzlení. Její totální vnitřní klid, vědomí si sama sebe a velké privelegium, které mi dala tím, že si zvolila právě tuto cestu a umožnila tak blízké setkání, kdy stačilo jen natáhnout ruku.
Každé setkání s těmito velkými kočkami bych nazvala královským a božským ve své nejčistší podobě, spolu s hlubokou moudrostí Vesmíru . . . dotekem Boha.
Čekalo nás loučení. Poslední návštěva u lvů. Seděli jsme tiše v džípu. Jen tak naslouchali čerstvě potemnělé buši ve společnosti lvice Tswalu, která v nedalekém houští hlídala kořist, zatímco se její sestra Kleopatra šla k nedaleké řece napít.
Moje mysl se ještě toulala u nejmenší opičky na světě, kterou jsem zahlédla před kratinkou chvilkou. V buši jí říkají baby-bush (dítě buše), protože vydává zvuky jako malé plačící dítě. Na pár krátkých vteřin na mě koukala svýma krásnýma obrovskýma kukadlama, a pak se třemi rychlými skoky ztratila ve větvích stromů. I když mysl zůstávala s tímto nesmírně roztomilým stvořením, mé uši pozorně naslouchaly všem zvukům sešeřelé buše. Ještě jsem zaslechla její "pláč", když jsem v roští jen 4 možná 3 metry ode mne uslyšela šum. Otočila jsem hlavu a s pusou otevřenou dokořán jsem oněměla úžasem - v celé své kráse se z houští vynořila Kleopatra a její kroky směřovaly rovnou ke mě, aby v těsné blízkosti obešla džíp a přidala se ke své sestře Tswalu. OHROMENÍ! Pocit naprostého respektu a okouzlení. Její totální vnitřní klid, vědomí si sama sebe a velké privelegium, které mi dala tím, že si zvolila právě tuto cestu a umožnila tak blízké setkání, kdy stačilo jen natáhnout ruku.
Každé setkání s těmito velkými kočkami bych nazvala královským a božským ve své nejčistší podobě, spolu s hlubokou moudrostí Vesmíru . . . dotekem Boha.
Autor: Šárka Janouchová / copyright Krásná čarodějka 2023