Tato kniha je esenciálním návodem pro milovníky zvířat. Je napsaná na základě osobního příběhu autorky a Bigglese, načechraného, rezavého kocoura, který se dostal ze svého boxu na přistávací dráhu mezinárodního letiště v Kapském Městě. Příběh o tom, jak a proč trvalo šest týdnů dostat ho zpět domů. Kniha kombinuje příběhy ze života s praktickým návodem, jak na to. Dozvíte se praktické kroky jak postupovat v umění komunikace se zvířaty. Wynter Worsthorne Vám pomůže poznat, co dělat když se váš milovaný zvířecí společník rozhodne jít sám na procházku.
Tato kniha vás naučí nejen dovednosti komunikace se zvířaty a stálého propojení se s vaším zvířecím kamarádem, ale také jak utišit své strachy a porozumět proč se zvíře ztratí a jak se vyrovnat se všemi emocemi, které podobnou situaci provází. Nečekejte až váš milovaný chlupatý, nebo opeřený kamarád vyrazí na dobrodružnou cestu bez vás, než začnete číst tuto knihu. Buďte připraveni!
„Kde je Biggles?“ obsahuje rovněž příběhy mnoha milovníků zvířat o tom, jak s využitím komunikace se zvířaty, našli své ztracené zvířecí kamarády.
Kde je Biggles? je jediná kniha v českém jazyce, která nabízí pohled do komunikace se zvířaty s konkrétním návodem, jak na to. Krok po kroku provádí čtenáře, jak komunikovat s vlastními, či jinými zvířaty a co dělat, když se dostaneme do situace, že se naše zvíře ztratí. Vše je doplněno o skutečné příběhy zvířat.
Předmluvu ke knize napsala Linda Tucker, zakladatelka Global White Lion Protection Trust (Nadace na ochranu bílých lvů), udržovatelka bílých lvů v divoké přírodě, autorka knih Tajemství bílých lvů (2001), Zachraňte bílé lvy (2013), 13 zákonů vedení srdcem bílého lva (2017)
Do knihy přispěla rovněž Amelie Kinkade, profesionální komunikátorka se zvířaty, lektorka a učitelka komunikace se zvířaty
Úryvek z knihy:
Tato kniha vás naučí nejen dovednosti komunikace se zvířaty a stálého propojení se s vaším zvířecím kamarádem, ale také jak utišit své strachy a porozumět proč se zvíře ztratí a jak se vyrovnat se všemi emocemi, které podobnou situaci provází. Nečekejte až váš milovaný chlupatý, nebo opeřený kamarád vyrazí na dobrodružnou cestu bez vás, než začnete číst tuto knihu. Buďte připraveni!
„Kde je Biggles?“ obsahuje rovněž příběhy mnoha milovníků zvířat o tom, jak s využitím komunikace se zvířaty, našli své ztracené zvířecí kamarády.
Kde je Biggles? je jediná kniha v českém jazyce, která nabízí pohled do komunikace se zvířaty s konkrétním návodem, jak na to. Krok po kroku provádí čtenáře, jak komunikovat s vlastními, či jinými zvířaty a co dělat, když se dostaneme do situace, že se naše zvíře ztratí. Vše je doplněno o skutečné příběhy zvířat.
Předmluvu ke knize napsala Linda Tucker, zakladatelka Global White Lion Protection Trust (Nadace na ochranu bílých lvů), udržovatelka bílých lvů v divoké přírodě, autorka knih Tajemství bílých lvů (2001), Zachraňte bílé lvy (2013), 13 zákonů vedení srdcem bílého lva (2017)
Do knihy přispěla rovněž Amelie Kinkade, profesionální komunikátorka se zvířaty, lektorka a učitelka komunikace se zvířaty
Úryvek z knihy:
ZLATÁ DĚVČATA
Toto je možná nejvíce ohromující příběh ztraceného zvířete v mé celé kariéře. „Zlatá děvčata“ jsou dvě úžasné žlutohnědé lvice, které tvoří část Akeru smečky sídlící v rezervaci Tsau!, sídle Mezinárodní asociace na ochranu bílých lvů (Global White Lion Protection Trust) a projektu na znovu obnovení bílých lvů ve Velké Timbavati v Jižní Africe. Jak si můžete představit, nejedná se o běžný příběh „ztracené kočky“.
Khanyisa a Nyeleti se staly sirotky v poměrně mladém věku. Žily v divoké rezervaci blízko Kruegerova národního parku. Rezervace znamená padesát tisíc hektarů divoké buše. Tato úžasná dvojka přežila proti všem překážkám. Bez matky, která by je naučila jak lovit a bez otce, který by je ochraňoval. Staly se ohromným týmem, ale svojí vlastní smečkou nebyly přijaty a ani nenašly samce, se kterým by vytvořili spojení. Byly neskutečně divoké, držely se spolu a vždy se vyhýbaly lidským turistům i rančerům.
Majitelé rezervace si o blaho sester dělali starosti a nabídli, že je darují Nadaci na ochranu bílých lvů, která hledala dvě žlutohnědé lvice pro spojení s dospělými bratry divoce žijících bílých lvů Letaba a Reguse. Ti byli úspěšně dosazeni do jejich endemického domova, ale potřebovali ženskou společnost, aby mohli vytvořit jejich vlastní divokou smečku.
Nadace tento velkorysý dar ochotně přijala a bylo naplánováno kam dostat sestry, aby mohly být přemístěny. Nejdříve však tyto dvě skryté kočky bylo třeba nalézt na padesáti tisících hektarech divoké buše bez jediné mizerné stopy. Stopaři strávili tři týdny pokusy alespoň je zahlédnout bez kouska štěstí. Čas ubíhal a opravdu to vypadalo, jako kdyby tyto dvě holky nechtěly být nalezeny. Linda Tucker, zakladatelka Nadace na ochranu bílých lvů, mi zavolala a požádala, abych poslala lvicím zprávu, která by jim pomohla porozumět, co se děje.
Dohoda zněla: ukáží-li se v určité oblasti, bude jim necháno coby oběť tělo antilopy. To by posloužilo dvěma účelům, jeden: že budou plně nažrané a budou mít dostatečnou energii pro přesun a druhý, bude to pro ně rozptýlení, zatímco je veterinář uspí šipkou, aby mohly být bezpečně přemístěny.
Seděla jsem v klidné meditaci, vysvětlovala celou situaci. Popsala jsem jejich nový domov tak, že jsem jim poslala obrazy krajiny, Letaby
a Reguse. Poslala jsem jim pocity a záměry Nadace na ochranu bílých lvů a jakou důležitou roli budou hrát v projektu obnovení života bílých lvů v divočině. Bylo rovněž důležité vysvětlit jim celý proces od daru antilopy, po uspání (opravdový pocit jehly, která se do nich zapíchne a jak poté usnou), nakládaní do vozu, vykládání a obraz jich samotných v adaptační ohradě, kde budou pomalu seznamovány s jejich novými mužskými společníky. Všechny tyto zprávy jsem poslala skrze mentální obrazy, společně s obrovským pocitem bezpodmínečné lásky a respektem.
Požádala jsem Lindu a její tým v Tsau!, aby poslali stejnou zprávu. Po chvíli jsem cítila, že velké kočky nabídku přijaly a jsou ochotné být součástí projektu.
Když se o několik dní později ukázaly přímo před pozorovacím domem v divočině, nebylo to pro mě příliš velké překvapení. Strážce byl však bohužel zcela překvapený a nebyl připravený. Jednal zbrkle
a okamžitě volal veterináře. Khanisa a Nyelety se držely okolo (čekaly na slíbenou antilopu). Linda a Jason Turner (lví ekolog a vedoucí projektu bílých lvů) byli stále hodinu jízdy od tam. Jeli jak nejrychleji to jen šlo, aby tam byli včas, pomohli při celém procesu a udrželi energii a prostor.
Tady je důvod proč, když něco zvířeti slíbíte, byste to měli splnit
a ujistit se, že VŠICHNI vědí, co dělat a jaká je jejich role.
Strážce pro zlaté holky nepřipravil tělo antilopy a podcenil, nebo zapomněl vše, na čem se s Lindou a Jasonem dohodli. Veterinář měl děvčata na mušce. Měl strach, že pokud bude čekat, než dorazí Jason a Linda, ztratí příležitost pro dobrou trefu. Takže proti prosbě Jasona, aby počkal, vystřelil uspávací dávku.
Samozřejmě jeden s puškou může v danou chvíli uspat pouze jednoho lva. Když viděla, jak se po střelbě její sestra svalila, Khanyisa utíkala a nezastavovala se. Katastrofa! Jak jí v padesáti tisících hektarech divoké buše znovu najdou?
Celý příběh a jeho konec si můžete přečíst v knize Kde je Biggles?, kde kromě dalších příběhu naleznete i návod, jak komunikovat se zvířaty.
Toto je možná nejvíce ohromující příběh ztraceného zvířete v mé celé kariéře. „Zlatá děvčata“ jsou dvě úžasné žlutohnědé lvice, které tvoří část Akeru smečky sídlící v rezervaci Tsau!, sídle Mezinárodní asociace na ochranu bílých lvů (Global White Lion Protection Trust) a projektu na znovu obnovení bílých lvů ve Velké Timbavati v Jižní Africe. Jak si můžete představit, nejedná se o běžný příběh „ztracené kočky“.
Khanyisa a Nyeleti se staly sirotky v poměrně mladém věku. Žily v divoké rezervaci blízko Kruegerova národního parku. Rezervace znamená padesát tisíc hektarů divoké buše. Tato úžasná dvojka přežila proti všem překážkám. Bez matky, která by je naučila jak lovit a bez otce, který by je ochraňoval. Staly se ohromným týmem, ale svojí vlastní smečkou nebyly přijaty a ani nenašly samce, se kterým by vytvořili spojení. Byly neskutečně divoké, držely se spolu a vždy se vyhýbaly lidským turistům i rančerům.
Majitelé rezervace si o blaho sester dělali starosti a nabídli, že je darují Nadaci na ochranu bílých lvů, která hledala dvě žlutohnědé lvice pro spojení s dospělými bratry divoce žijících bílých lvů Letaba a Reguse. Ti byli úspěšně dosazeni do jejich endemického domova, ale potřebovali ženskou společnost, aby mohli vytvořit jejich vlastní divokou smečku.
Nadace tento velkorysý dar ochotně přijala a bylo naplánováno kam dostat sestry, aby mohly být přemístěny. Nejdříve však tyto dvě skryté kočky bylo třeba nalézt na padesáti tisících hektarech divoké buše bez jediné mizerné stopy. Stopaři strávili tři týdny pokusy alespoň je zahlédnout bez kouska štěstí. Čas ubíhal a opravdu to vypadalo, jako kdyby tyto dvě holky nechtěly být nalezeny. Linda Tucker, zakladatelka Nadace na ochranu bílých lvů, mi zavolala a požádala, abych poslala lvicím zprávu, která by jim pomohla porozumět, co se děje.
Dohoda zněla: ukáží-li se v určité oblasti, bude jim necháno coby oběť tělo antilopy. To by posloužilo dvěma účelům, jeden: že budou plně nažrané a budou mít dostatečnou energii pro přesun a druhý, bude to pro ně rozptýlení, zatímco je veterinář uspí šipkou, aby mohly být bezpečně přemístěny.
Seděla jsem v klidné meditaci, vysvětlovala celou situaci. Popsala jsem jejich nový domov tak, že jsem jim poslala obrazy krajiny, Letaby
a Reguse. Poslala jsem jim pocity a záměry Nadace na ochranu bílých lvů a jakou důležitou roli budou hrát v projektu obnovení života bílých lvů v divočině. Bylo rovněž důležité vysvětlit jim celý proces od daru antilopy, po uspání (opravdový pocit jehly, která se do nich zapíchne a jak poté usnou), nakládaní do vozu, vykládání a obraz jich samotných v adaptační ohradě, kde budou pomalu seznamovány s jejich novými mužskými společníky. Všechny tyto zprávy jsem poslala skrze mentální obrazy, společně s obrovským pocitem bezpodmínečné lásky a respektem.
Požádala jsem Lindu a její tým v Tsau!, aby poslali stejnou zprávu. Po chvíli jsem cítila, že velké kočky nabídku přijaly a jsou ochotné být součástí projektu.
Když se o několik dní později ukázaly přímo před pozorovacím domem v divočině, nebylo to pro mě příliš velké překvapení. Strážce byl však bohužel zcela překvapený a nebyl připravený. Jednal zbrkle
a okamžitě volal veterináře. Khanisa a Nyelety se držely okolo (čekaly na slíbenou antilopu). Linda a Jason Turner (lví ekolog a vedoucí projektu bílých lvů) byli stále hodinu jízdy od tam. Jeli jak nejrychleji to jen šlo, aby tam byli včas, pomohli při celém procesu a udrželi energii a prostor.
Tady je důvod proč, když něco zvířeti slíbíte, byste to měli splnit
a ujistit se, že VŠICHNI vědí, co dělat a jaká je jejich role.
Strážce pro zlaté holky nepřipravil tělo antilopy a podcenil, nebo zapomněl vše, na čem se s Lindou a Jasonem dohodli. Veterinář měl děvčata na mušce. Měl strach, že pokud bude čekat, než dorazí Jason a Linda, ztratí příležitost pro dobrou trefu. Takže proti prosbě Jasona, aby počkal, vystřelil uspávací dávku.
Samozřejmě jeden s puškou může v danou chvíli uspat pouze jednoho lva. Když viděla, jak se po střelbě její sestra svalila, Khanyisa utíkala a nezastavovala se. Katastrofa! Jak jí v padesáti tisících hektarech divoké buše znovu najdou?
Celý příběh a jeho konec si můžete přečíst v knize Kde je Biggles?, kde kromě dalších příběhu naleznete i návod, jak komunikovat se zvířaty.
