Německá doga
Německá doga je moje životní láska. Od chvíle, kdy jsem se prvně, ve svých 10 letech, podívala z oka do oka německému dogoušovi, jsem věděla, že to je zvíře, které si jednou pořídím. Trvalo to sice dalších 20 let, a celá moje rodina mi říkala, že jsem blázen a šílená, ale můj sen se splnil a mohu směle říct, že doga už je neoddělitelnou součástí mého života . . .
"Neznám citlivější, jemnější a hravější zvíře. Má na jedné straně vlastnosti bojovníka a štváče, na druhé dušičku až dívčí jemnosti. Spojuje v sobě velikost a hrdost šlechtice, pružnost šermířovu, krásu a statečnost dohromady. Tak, jak se k doze chováte, takového psa budete mít. Doga nikdy nezapomene a těžko odpouští."
Citát z knihy Josefa Podhorského
Doga je připomínkou minulosti sahající více než 3 000 let zpátky. Je to aristokratické plemeno. Ušlechtilé a krásné. Cesta od prapůvodní tibetské dogy k dnešní německé byla složitá. Měnil se zevnějšek, povaha i pracovní upotřebení. V bohaté a pestré minulosti dogy se promítá dramatický vývoj a osudy celých národů, vzestupy a pády osobností jako byl Čingischán, Xerxes, Alexandr Veliký nebo kancléř Bismark. Staří Sumerové a Asyřané zdobili jejím obrazem hraniční milníky, paláce a chrámy.
Tak například kmen Molosanů, obívající kraj Epiru, získal jako válečnou kořit psy perského krále Xerxesa. Během krátkého období se tito psi stali výborným obchodním artiklem. Panovníci, knížata a šlechtici pokládali za otázku své prestiže, aby vlastnili dostatečný počet psů z Epiru, jimž se začalo říkat epirští nebo mološští psi. Protož byl vývoz psů velmi výnosný, měli Molosané zájem, aby jim nikdo nekonkuroval, a proto prodávali výhradě jen samce, nikdy ne feny. Vytvořili si tak na více než sto let monopol, který se stal zdrojem vysokých příjmů. Teprve když se molosská princezna Olymipas provdala za marockého krále Filipa dostala od svých rodičů jako dar k narození syna Alexandra smečku psů. Psi Alexandra Velikého doprovázeli celý život a mimo jiné i na jeho výbojích do přední Asie a do Indie. Zde mezi králi, které si Alexandr podrobil, byl také indický král Porus-Sofites. Ten, protože byl chytrým diplomatem, vyšel při přiblížení Alexandrova vojska ze své rezidence, vstříc Alexandrovi s cennými dary, mezi jiným i 150 velkými psy. Byli to psi daleko větší než psi epirští. Ukázalo se, že ti za sto let své domestikace značně zakrněli. Indičtí psi, které Alexandr dostal darem, byli ve stavbě těla daleko mohutnější. Vyznačovali se větší odvahou a bojovností a přispěli k osvěžení krve domácích psů. Jejich potomkům se říkalo supermolosské dogy. Po svém posledním psu pojmenoval Alexandr Veliký indické město Peritas.
Starověké dogy zase pronikly do náboženství. Podle jedné báje psi, přicházející z východu, vnikli od zvířat, které bůh Vulkán vytvořil z lávy a věnoval je bohu Jupiterovi. Také v umění se doga objevovala velmi často např. ve starověkých literárních dílech o ni psali zejména Aristoteles, Britannicus, Diodorus, Falisous, Herodot, Horacius Lucretius, Oppian, Strabo, Xenofon a řada dalších.
I pojmenování dogy ušlo dlouho cestu, než se ustálilo označení Německá doga. Původní označení Doga patřilo velkým a silným psům, kteří z počátku nemuseli patřit k nějaké konkrétní rase. Později se názvy pro dogu různily podle barvy a velikosti, místa či kmenu ke kterému patřili např. ulmská doga, anglická doga, pes na štvaní, pes na divočáky nebo velká doga. Roku 1878 se sedmi členný výbor chovatelských nadšenců rozhodl sloučit všechny tyto variety pod jeden název "německá doga". Tento okamžik se dá pokládat za jakýsi základní kámen samostatné rasy Německá doga.
V době kdy byli psi využívání především na vojenské a lovecké účely se vyžadovala hrubá stavba těla, mohutná hlava a silná šíje, odvaha, útočnost a neohroženost. Když se medvědi, vlci a divočáci stali více méně minulostí, změnily se i požadavky a to jak na zevnějšek, tak na povahu psů. Přecházelo se k ušlechtilým a elegantním formám a jemnější povaze. Typické znaky však zůstaly - mohutná stavba těla a výška.
I v dnešní době je nejvýraznějším znakem dogy její velikost, především výška. Měla by mít jemně modelovanou hlavu cihlového tvaru a výrazný a elegantní zevnějšek. Bohužel celá řada současných chovatelů tíhne k robustnímu až "mastodontnímu" stylu a potkáváme tak dogy, které více připomínají mastifa. Tím doga velmi často získává vzhled hloupého zvířete, jímž rozhodně není. Je sebevědomá, klidná, trpělivá, oddaná svému pánovi, spolehlivý společník, vhodná k dětem. K cizím lidem je však nedůvěřivá.
Potkáme ji v barevných rázech žlutá, žíhaná, černá, skvrnitá (harlekýn) a modrá. Před několika lety uznala konečně FCI rovněž barvy tzv. šedého a porcelánového tygra, kteří se v minulosti často tajně utráceli neboť se jednalo o nežádoucí zbarvení.
"Neznám citlivější, jemnější a hravější zvíře. Má na jedné straně vlastnosti bojovníka a štváče, na druhé dušičku až dívčí jemnosti. Spojuje v sobě velikost a hrdost šlechtice, pružnost šermířovu, krásu a statečnost dohromady. Tak, jak se k doze chováte, takového psa budete mít. Doga nikdy nezapomene a těžko odpouští."
Citát z knihy Josefa Podhorského
Doga je připomínkou minulosti sahající více než 3 000 let zpátky. Je to aristokratické plemeno. Ušlechtilé a krásné. Cesta od prapůvodní tibetské dogy k dnešní německé byla složitá. Měnil se zevnějšek, povaha i pracovní upotřebení. V bohaté a pestré minulosti dogy se promítá dramatický vývoj a osudy celých národů, vzestupy a pády osobností jako byl Čingischán, Xerxes, Alexandr Veliký nebo kancléř Bismark. Staří Sumerové a Asyřané zdobili jejím obrazem hraniční milníky, paláce a chrámy.
Tak například kmen Molosanů, obívající kraj Epiru, získal jako válečnou kořit psy perského krále Xerxesa. Během krátkého období se tito psi stali výborným obchodním artiklem. Panovníci, knížata a šlechtici pokládali za otázku své prestiže, aby vlastnili dostatečný počet psů z Epiru, jimž se začalo říkat epirští nebo mološští psi. Protož byl vývoz psů velmi výnosný, měli Molosané zájem, aby jim nikdo nekonkuroval, a proto prodávali výhradě jen samce, nikdy ne feny. Vytvořili si tak na více než sto let monopol, který se stal zdrojem vysokých příjmů. Teprve když se molosská princezna Olymipas provdala za marockého krále Filipa dostala od svých rodičů jako dar k narození syna Alexandra smečku psů. Psi Alexandra Velikého doprovázeli celý život a mimo jiné i na jeho výbojích do přední Asie a do Indie. Zde mezi králi, které si Alexandr podrobil, byl také indický král Porus-Sofites. Ten, protože byl chytrým diplomatem, vyšel při přiblížení Alexandrova vojska ze své rezidence, vstříc Alexandrovi s cennými dary, mezi jiným i 150 velkými psy. Byli to psi daleko větší než psi epirští. Ukázalo se, že ti za sto let své domestikace značně zakrněli. Indičtí psi, které Alexandr dostal darem, byli ve stavbě těla daleko mohutnější. Vyznačovali se větší odvahou a bojovností a přispěli k osvěžení krve domácích psů. Jejich potomkům se říkalo supermolosské dogy. Po svém posledním psu pojmenoval Alexandr Veliký indické město Peritas.
Starověké dogy zase pronikly do náboženství. Podle jedné báje psi, přicházející z východu, vnikli od zvířat, které bůh Vulkán vytvořil z lávy a věnoval je bohu Jupiterovi. Také v umění se doga objevovala velmi často např. ve starověkých literárních dílech o ni psali zejména Aristoteles, Britannicus, Diodorus, Falisous, Herodot, Horacius Lucretius, Oppian, Strabo, Xenofon a řada dalších.
I pojmenování dogy ušlo dlouho cestu, než se ustálilo označení Německá doga. Původní označení Doga patřilo velkým a silným psům, kteří z počátku nemuseli patřit k nějaké konkrétní rase. Později se názvy pro dogu různily podle barvy a velikosti, místa či kmenu ke kterému patřili např. ulmská doga, anglická doga, pes na štvaní, pes na divočáky nebo velká doga. Roku 1878 se sedmi členný výbor chovatelských nadšenců rozhodl sloučit všechny tyto variety pod jeden název "německá doga". Tento okamžik se dá pokládat za jakýsi základní kámen samostatné rasy Německá doga.
V době kdy byli psi využívání především na vojenské a lovecké účely se vyžadovala hrubá stavba těla, mohutná hlava a silná šíje, odvaha, útočnost a neohroženost. Když se medvědi, vlci a divočáci stali více méně minulostí, změnily se i požadavky a to jak na zevnějšek, tak na povahu psů. Přecházelo se k ušlechtilým a elegantním formám a jemnější povaze. Typické znaky však zůstaly - mohutná stavba těla a výška.
I v dnešní době je nejvýraznějším znakem dogy její velikost, především výška. Měla by mít jemně modelovanou hlavu cihlového tvaru a výrazný a elegantní zevnějšek. Bohužel celá řada současných chovatelů tíhne k robustnímu až "mastodontnímu" stylu a potkáváme tak dogy, které více připomínají mastifa. Tím doga velmi často získává vzhled hloupého zvířete, jímž rozhodně není. Je sebevědomá, klidná, trpělivá, oddaná svému pánovi, spolehlivý společník, vhodná k dětem. K cizím lidem je však nedůvěřivá.
Potkáme ji v barevných rázech žlutá, žíhaná, černá, skvrnitá (harlekýn) a modrá. Před několika lety uznala konečně FCI rovněž barvy tzv. šedého a porcelánového tygra, kteří se v minulosti často tajně utráceli neboť se jednalo o nežádoucí zbarvení.
Doga, stejně jako každé zvíře, potřebuje lásku, kvalitní stavu, dostatek pohybu, základní výcvik a kvalitní veterinární péči. Dobře vychovaná doga je velmi příjemným a oddaným společníkem. Nemá potřebu ukazovat sílu a převahu.
copyright Šárka Janouchová, Krásná čarodějka, 2023