Kolik řečí znáš, tolikrát jsi zvířetem?!

Říká se: "kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem". Má to svou logiku. Ale jak je to u zvířat? Platí tam to samé? Musíme se učit řeč každého jednotlivého druhu? Jak třeba vypadá taková papouškovina, psina, kočičina... a co třeba konina . . . taky vám v dětství říkali: "nedělej koniny"?... ano, žertuji. Komunikace se zvířaty jejich řečí je to mnohem jednodušší, než s námi lidmi. Stačí se naučit jen jeden „jazyk“ a máme to v kapse. Takže . . . oproti angličtině, němčině, afrikánštině, norštině, laponštině  . . .  velká výhoda. Uznejte sami, trochu základu, pak něco málo slovíček a . . . jde se na věc. Tuhle popovídáte se psem, tuhle s kočkou, nebo kozou, či ještěrkou, nebo třeba s pavoukem? Jak kdo chce a co ho baví, protože by to hlavně měla být zábava, ve smyslu, že by nás to mělo bavit.

Nesměli bychom to však být mi lidé, abychom nebyli skeptičtí, nevěřící a neustále si kladli stébla, někteří i pořádné klády pochybností do cesty.

Takže. . . jak to vlastně je? Opravdu může každý komunikovat se zvířaty?

Odpověď je ANO! 

Ano opravdu každý máme schopnost komunikovat se zvířaty. Asi nejvhodnější přirovnání, které mě napadá, je již výše zmíněná výuka jazyka. Bez toho, aniž bychom se naučili základní gramatiku (v našem případě techniky způsobu komunikace) a následně pak postupně rozšiřovali slovní zásobu (náš osobní způsob, jak od zvířat informace dostáváme) tím, že budeme mluvit, mluvit a mluvit, to prostě nepůjde. Tedy pokud nejste malé děti, ty jsou prosty předsudků a neznají ještě omezení, že by něco nešlo. Bohužel s přibývajícími léty a naučenými stereotypy našeho rychlého života, přibývajícími povinnostmi, zaručeně „pravdivými“, vědeckými a jinými informacemi, které na nás odevšad útočí, tuto schopnost postupně zapomínáme. Zjednodušeně řečeno, vlastně si jen musíme vzpomenout na něco, co už dávno umíme.

Ano, někdy to z počátku drhne. Gramatika není vždy úplně bez chyb, větná skladba trochu vázne, a často i slovíčka chybí . . . ,ALE když postupně, krůček po krůčku překonáme každou z těchto jednotlivých fází, kdy si místo slov občas musíme pomoct rukama a někdy dokonce i nohama, a kdy máme stokrát chuť se na to vykašlat s pocitem, že se to v životě nemůžeme naučit (věřte nebo ne takových je nás většina. Těch, kterým jdou jazyky sami je výrazná menšina), najednou přijde ten první triumf, kdy se nám podaří jednoduchá věta bez jediné chyby, a pak druhá a třetí . . . a z čista jasna zjistíme, že umíme používat i věty rozvité . . . naše slovní zásoba se rozšířila a mi jsme s každou další větou jistější. Konečně přichází okamžik důvěry v sebe sama. Zkrátka a dobře jak řekl Jan Amos Komenský „Učit se, učit se, učit se“ v případě komunikace se zvířaty „komunikovat, komunikovat, komunikovat“. Dát příležitost svému srdci a své mysli, aby se rozpomenuly na dobu, kdy slyšely. Slyšely, co nám zvířata říkají, neboť to je tou nejtěžší částí komunikace s nimi. Z počátku slyšíme možná jedno, nebo dvě slova, zachytíme nějaký letmý pocit, uvidíme nejasný obraz. U dalšího zvířete pak přijde nějaký výraznější pocit spolu s řadou dalších vjemů. S každým dalším zvířetem se pak naše vnímání ladí, vybrušuje, pěkně pomalu, jako když opracováváme diamant. Nelze to uspěchat. Najednou zjišťujeme, že jsme přešli v plynulou konverzaci s nejrůznějšími druhy zvířat a dozvídáme se informace, které v knížkách nevyčteme. A tady začíná ta pravá zábava, radost a žasnutí!

Takže ano, všichni máme schopnost komunikovat se zvířaty a každý má možnost tuto schopnost rozvíjet. Někomu to jde lusknutím prstu (ti by se však dali na prstech jedné ruky spočítat), jiní do toho musí dát více energie a úsilí. Ty jsou vždy odměněny. Z mé zkušenosti navíc více energie a úsilí pomáhá jít při komunikaci do větší hloubky a nezůstávat jen na povrchu. Umožňuje nám to poznávat další a další vrstvy, které mezidruhová komunikace nabízí. S trpělivostí a tréninkem, pak přichází další sladká odměna v podobě detailnějších informací na mnoha hlubších úrovních. Vždy je to jen na nás, jak se rozhodneme a kam až chceme dojít. Ani svetr neupletete tím, že o tom budete mluvit, ale začnete opravdu očko po očku plést. Nebo shodit pár kilo či dostat tělo do kondice - i to vyž

aduje úsilí a disciplínu. Proč by tomu u komunikace se zvířaty mělo být jinak.

Více informací o komunikaci se zvířaty můžete číst rovněž zde.