Všechny příspěvky

Sdílení společných prostor s pavouky byla nepředstavitelná a naprosto nemyslitelná skutečnost. Každé naše setkání mělo vždy stejný průběh. . . leknutí. . . panika . . . hysterie. . . nádech . . . bryskní skok po vysavači . . . okamžitá smrt! Nikoli moje, ale toho nebohého tvora, který se rozhodl udělat si svůj příbytek v tom mém.

Má vitamin E v přirozené stravě psů své místo? Podívejme se na fakta, výživové normy i reálné složení krmné dávky. V článku se dozvíte, proč je vitamin E jedním z mála vitamínů, které má smysl u psů na BARFu cíleně doplňovat, kdy je suplementace nutná a kdy naopak není.

Mezidruhová komunikace není jen schopnost „slyšet“ zvířata – je to postoj k životu. V článku najdete inspiraci, jak skrze pozorování přírody, pochopení souvislostí a drobné každodenní kroky posilovat vztah ke zvířatům, krajině i sobě.

Pokud máte doma fenku, možná tenhle scénář znáte až příliš dobře. Po každém hárání se z ní stane matka bez štěňat a svět se točí jen kolem pelíšku a hraček. V tomhle článku vám ukážu jednoduchý bylinný způsob, který funguje u nás.

Jen tehdy budete-li se komunikaci věnovat s pravidelností zjisíte, jaký je ten váš styl, jaká je právě ta vaše cesta.

Vitamín D patří v přirozené výživě psů a koček mezi zásadní prvky. Na rozdíl od člověka psi ani kočky nedokážou syntetizovat vitamín D působením slunečního záření. Pobyt venku tedy hladinu vitamínu D nezvyšuje – ani u koček, ani u psů. Jediným zdrojem vitamínu D je pro ně strava.I proto se vitamín D řadí mezi esenciální živiny, které musí být v krmné dávce přítomné v odpovídajícím množství.

V každý okamžik dne je co pozorovat a nejoblíbenější částí přeci bývá podvečer. Okouzlující okamžik těsně před tím, než se sluneční bůh Ra vydá na svou každodenní cestu podsvětím. Okamžik pro spočinutí a pozorování, jak příroda využívá poslední chvilky dne.

Kuřecí vývar pro psy jako přirozený zdroj kolagenu, minerálů a aminokyselin. Jemný, lehce stravitelný a ideální při průjmu, nemoci i návratu k rovnováze.

Nejsem jen tak nějaká obyčejná zelenina. Jsem mnohem, mnohem víc. Jsem doslova napěchovaná antioxidanty, vitamíny a látkami, které tělo potřebuje k udržení hormonální rovnováhy a vnitřní stability vašeho psa.

Zapomněli jsme na univerzální jazyk, kterým kdysi lidé i zvířata běžně hovořili – tichý jazyk intuice, empatie a lásky. Původní národy jej stále znají, západní svět však uvízl v oddělenosti a nyní nastal čas znovu se rozpomenout na svou světelnou podstatu.

Potemnělé, zimou naplněné, dny jsou obdobím, kdy po velkém "vývarovém" hrnci sahám více, než v jiná období roku. Ne snad proto, že by u nás někdo marodil, ale prostě proto, že vývar u nás doma k zimě patří stejně přirozeně, jako teplý svetr.

Dovolte mi sdílet s vámi krátký příběh komunikace s pšenicí. Ano, čtete správně . . . s pšenicí . . .

Malé, nenápadné ingredience s velkým přínosem pro psí zažívání, imunitu i vitalitu. Rychlá, zdravá svačina, která zahřeje, podpoří lymfu, trávení i krev.

Když se mysl ztiší, krajina začne mluvit. V nitru se rodí mír, kterým nepohne žádná bouře. Štěstí jako rozhodnutí být skutečně doma – v sobě.

Zvířata nejsou oběťmi – jsou svobodnými bytostmi a vědomými průvodci. Tento díl série ukazuje, jak nám mohou pomoci odhalit toxické vzorce, nepravdy a vnitřní zranění, která si sami nechceme přiznat.

Jak může komunikace se zvířaty pomoci v oblasti zdraví – a kde jsou její hranice? Autentické příběhy ukazují, že komunikace není diagnóza, ale cenný doplněk veterinární péče.

Příběh morčete Felixe ukazuje, že porozumění chování zvířat neznamená okamžitou změnu – ale otevření dialogu, který vede k hlubšímu vztahu i proměně nás samotných.

"Až když jsem sama přehodnotila své tempo a vrátila se do vnitřní rovnováhy změnilo se i chování Love.

Nenápadná kráska z kmenu stromů… zdroj životní síly pro nás i naše psy. Podporuje imunitu, trávení i zdravé klouby. Pozvěte ji do kuchyně i do psí misky a vyzkoušejte jednoduchý recept.

Začne-li zvíře z ničeho nic „značkovat náš svět“, často nám tím kreslí mapu vlastních emocí — i těch našich. Co tím říká — a komu? Dva příběhy z praxe ukazují, že odpověď většinou neleží ve zvířeti … ale v nás.