O umírání zvířat aneb s lehkostí o věcech nelehkých
Když milované zvíře začne odcházet ze života, většina z nás chce jediné – zachránit ho. Hledáme dalšího veterináře, další možnost, další léčbu. Chceme něco udělat, protože představa, že bychom měli jen nečinně přihlížet, je téměř nesnesitelná.
Jenže právě ve strachu, bezmoci a zoufalé snaze udržet život za každou cenu můžeme přestat slyšet toho, koho se snažíme zachránit.
S Monique Brignoni o tom mluvím v našem rozhovoru. O jejím příběhu, kdy to na vlastní kůži sama poznala při odcházení svého milovaného kocoura Ramiho.
A podle slov Tiny Turner: "Co mě nezabije, to mě posílí." (i když první je vyslovil Nietzche), zkušenost, která Monique tehdy zlomila, se později stala začátkem její práce se zvířaty a jejich lidmi na konci života.
V našem rozhovoru otevíráme téma umírání s lehkostí bez patosu a bez strašení. Mluvíme o strachu ze smrti, potřebě mít věci pod kontrolou, eutanazii, veterinárních rozhodnutích, zármutku, ale především o tom, jak se uprostřed toho všeho vrátit k přítomnosti, k vlastnímu vnímání a ke spojení se zvířetem.
Při odcházení ze života nestojí otázka: Co ještě můžu udělat, abych tě zachránil/a? Mnohem důležitější je začít se ptát: Co ode mě teď opravdu potřebuješ?
A nevěřte nikomu, kdo říká, že na smrt se nedá připravit. Nedá se připravit na ztrátu a prázdno po milované bytosti, avšak na umírání a smrt se rozhodně připravit lze, ovšem jinak, než většina z nás předpokládá. I o tom si povídáme s Monique.
Poslechněte si to (pro neanglicky mluvící - nezapomeňte si zapnout české titulky) v našem rozhovoru.
Komentáře