Co nás zvířata učí o respektu

​Každý z nás si hledá tu svou cestu životem. Svým vlastním tempem, s větším či menším úspěchem. Někteří smysl a naplnění svého života již našli, jiní jsou stále na cestě a další ještě nevystrčili nos z pohodlného smrádečku. Ať už jsme v jakékoliv fázi, jisté je, že každý z nás touží po lásce, bezpečí, respektu a radosti, a snaží se pro to dělat vše.

Zvířata to mají stejně.

I ona touží mít ve svém životě lásku a bezpečí. Jistě, každé ze svého úhlu pohledu. Pro takového krokodýla to bude znamenat něco jiného, než třeba pro antilopu. To však neznamená, že antilopa by byla horší nebo lepší, než krokodýl. Řeknete si, to je přeci logické. Krokodýl má jiný způsob života než antilopa. Faktem však zůstává, že krokodýl má antilopu čas od času na jídelníčku. Je snad pro to zlý a špatný? A nebo je snad horší kvůli tomu, že většinu svého života stráví v bahně a v temnotě? Kdo to určí, zda je krokodýl záporný hrdina jen proto, že jeho přežití závisí právě na tom, že si rád dá antilopu k večeři? I toto má asi pro každého z nás logiku a říkáte si, to je příroda, co je to za hloupé otázky . . . a proč nám tedy vadí lidé, kteří . . . jedí maso, kupují si kožené věci, mají jiný názor na nějakou situaci, lžou, podvádějí . . . dosaďte si, co zrovna vám vadí ve vašem okolí? Že je to něco jiného? Krást a podvádět se přeci nemá a jíme-li zvířata, pak je zabíjíme a zabíjet je rovněž špatné. Ale co když ten, který „špatné“ koná nevidí jinou možnost a jeho pohledu na věc je to jediná možnost?  Nechápejte mě špatně, neznamená to, že bychom s tím měli souhlasit, jen přestat soudit konání jiných.

Zůstaňme však ve světě zvířat, neboť právě zde se dostáváme k zajímavé otázce. Proč některá zvířata obdivujeme a jiná v nás vyvolávají odpor? Proč lva vnímáme jako symbol síly a majestátnosti, zatímco klíště budí znechucení?

Jak vy vnímáte klíšťata? Neznám mnoho lidí, kteří by se znechucením neoklepali jen když to slovo vypustí z pusy. Už to slyším . . . „fůůůj, klíšťata, nesnáším klíšťata, klíšťata jsou odporná atd.“ . . . schválně . . .  na chvíli teď přestaňte číst a pokuste se najít alespoň jednu pozitivní věc na klíštěti.

Tak co? Povedlo se? Kromě toho, že klíšťata jsou jedním z velmi kvalitních zdrojů proteinu pro ptáky a mají tedy své místo v ekosystému, tak mohou být skvělým ukazatelem, kde v našem těle je něco v nepořádku. Většinou tomu nedáváme pozornost, ale zkuste si všimnout, že se často zakusují v jedné oblasti těla. Budeme-li pak více pozorní, zjistíme, že to je zrovna oblast, kde v našem či zvířecím těle panuje určitá neharmonie a diskomfort. Klíště přenáší boreliózu, která napadá klouby, nervový systém a srdce. O čem vypovídá tato skutečnost? Podíváme-li se na spirituální význam klíštěte, pak je vhodné zaměřit naši pozornost právě na tuto oblast a klást si otázky:

Kde nejsem dostatečně flexibilní? Kde ve svém životě používám chladnou analytickou mysl namísto srdce? Kde v životě jsem zatuhl či se nedokážu rozhýbat? A tak bych mohla pokračovat. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jakmile změníme ke zvířecímu druhu postoj (přestaneme se ho bát, pohrdat jím, ošklivit si ho apod.), pak se většinou z našeho života vytratí. Neboť zvířata jsou velmi často zrcadlením toho, co se děje uvnitř nás samých, na naší nevědomé úrovni.​​

Začneme-li více poznávat zvířata, jejich zvyky a potřeby, třeba skrze komunikaci s nimi, pak se od nich můžeme učit velké toleranci jeden k druhému a neskonalému soucitu. Nikoliv lítosti, ale opravdovému soucítění v pravém slova smyslu, naplněným respektem k druhým. Svým spojením s přírodou zvířata vědí, že každý druh, stejně jako každý jedinec má své místo a svou důležitost. Samozřejmě pakůň, který se stal večeří lva asi není ve chvíli, kdy je loven nadšený, stejně jako člověk nemusí souhlasit s konáním jiných. Pakůň však svou roli respektuje a nemyslí si, že lev je lup jen proto, že je pakůň jeho neoblíbenější potravou. Moje učitelka komunikace se zvířaty Wynter mi při jedné mé návštěvě v buši vyprávěla, že se ptala právě pakoní, jak vnímají to, že jsou pochoutkou pro lvy. Odpovědí jí byl obraz, ve kterém je pozření lvem pro pakoně transformací. Pakoně Wynter ukázali, jak spirálově stoupají k nebi, kde se mění v okřídlené lvy a sobě vlastním způsobem tedy vnímali sežrání lvem jako něco pozitivního.

Zvířata stejně jako lidé jsou duchovní bytosti a po více jak 11 letech aktivní komunikace se zvířaty si troufám tvrdit, že jsou na vyšším stupni vývoje, než většina z nás. Na rozdíl od nás lidí jsou totiž stále v přímém a plném spojení s přírodou, s matkou Zemí, stejně jako s Vesmírem. Zůstávají v přítomném okamžiku. Stejně jako mi lidé prožívají emoce radosti, smutku, ale i utrpení. Na rozdíl od nás lidí však v negativních emocích nezůstávají. Prožijí je, dají jim průchod v daném okamžiku a dál už o nich nepřemýšlí, neanalyzují a nepitvají je. Jak by nám lidem bylo lépe, kdybychom toto uměli.

​Mírumilovně, s velký pochopením a soucitem nám ukazují cestu, učí nás respektovat jeden druhého a jeho svobodnou volbu. Až teprve nedávno jsem zcela pochopila proč se některé duše vrací do těl zvířat. Nikoliv za trest, coby do těla nižšího druhu, jak se často říká, ale aby pochopili jaký je pravý stav věcí, co je důležité a co nikoliv.

Učme se tedy od zvířat většímu respektu k ostatním – lidem, zvířatům, ale především k sobě a ke svým potřebám. Neboť bez respektu k sobě nemůžeme respektovat druhé. Nezapomínejme však při tom, že to, že něco respektuji neznamená, že s tím souhlasím či se na tom budu podílet, pouze nesoudím a respektuji jinou cestu. Vždy když přijde myšlenka „no to bych nemohl. . . to je odporné . . . jak může . . .atd. atd“, zastavte se a pokuste se najít soucítění s daným člověkem. Možná bychom při stejných zkušenostech, stejných zraněních a stejném životním příběhu jednali úplně stejně. A právě tato představa může být prvním krokem k opravdovému soucítění.