Rozesmátá pšenice . . .

. . . aneb jak jsem nemohla zastavit smích po "rozhovoru" se zelenou pšenicí.

Dovolte mi sdílet s vámi krátký příběh komunikace s pšenicí. Ano, čtete správně . . . s pšenicí, zelenou rostlinou pšenice . . .

Možná kroutíte hlavou, co je to za nesmysl. Tak to si nechte vyprávět . . .

Příběh, o který se s vámi chci podělit je sice dva možná tři roky starý (ten čas strašně utíká), ale stále aktuální.

Začnu řečnickou otázkou: "Že zvířata mají emoce je patrné z jejich chování, ale jak je to s rostlinami, mají i rostliny emoce?"

Z mých mnohých zkušeností jednoznačně ano. Rostliny, stejně jako zvířata nebo mi lidé, prožívají smutek, obavy či radost. Samozřejmě, není to vidět a projev nelze chápat ve stejném smyslu či rozměru, jako naše lidské či některých zvířecích druhů - ať už mluvíme o delfínech, psech, kočkách, opicích, u kterých to můžeme vyčíst z jejich očí, výrazu tváře či projevů těla.

V oblasti rostlin však již existuje celá řada odborných studií, které ukazují, že rostliny spolu komunikují, rozpoznají svůj druh, spolupracují spolu, či se dokonce v rámci jednoho druhu podporují. Ortodoxní vědecká komunita se zatím ujednotila pouze na tom, že rostliny komunikují, umí rozpoznávat světlo, gravitaci, dotyk a chemické signály, ale prozatím odmítají názor Cleve Backstera. Ten v 60. letech minulého století prováděl experimenty s polygrafem, kde získaný výstup interpretoval jako „emoční reakce rostlin“. Stejně tak vědci nepřijímají názory vyslovené v knize Tajný život rostlin z roku 1973 (později ji zpopularizoval David Attenborough ve své filmové sérii se stejným názvem) od Petera Tompkinse a Christophera Birda. Ti zde uvádí, že rostliny nejsou pasivní organismy, ale živé bytosti schopné vnímat, komunikovat a reagovat na lidské emoce i okolní svět – někdy až způsobem připomínajícím vědomí.

Dost však výletů do světa vědy a vědeckých experimentů. Zpět k mému příběhu s pšenicí.

Můj kamarád Dušan - vědec, sociolog - kterého natolik zajímá komunikace se zvířaty, že se účastnil jednoho z mých prvních seminářů s touto tematikou a následně uskutečnil vědeckou studii zaměřenou právě na fenomén komunikace se zvířaty. Po několikaleté práci a velmi náročném recenzním procesu se Dušanovi podařilo až neuvěřitelné - výsledky jeho práce, z této doposud vědci nepřijímané oblasti, byly publikovány ve vědeckém časopise Society & Animals (článek zde), který rozhodně patří mezi odbornou vědeckou komunitou k respektovaným titulům.

Kromě výše uvedené studie se Dušan rozhodl pro další, jiný vědecký experiment - ovlivnění růstu rostlin v různých emočních polích.

Je to jinoch vědou protřelý a světa znalý, a tak si pronajal speciální laboratoř, aby podmínky byly zcela dle vědeckých regulí a standardů. V prostředí čistě laboratorním (tak jak to vědecká komunita má ráda) vytvořil tři sektory - emoční pole - do kterých umístil zcela totožné květináče se semínky pšenice.

Tři sektory, tři emoční pole - pozitivní/láska - neutrální - negativní/nenávist.

Celý proces spočíval v ovlivňování sektorů nenávisti a lásky odpovídajícími emocemi. Třetí sektor - neutrální - byl ponechán svému osudu bez emocí, pouze s pravidelnou zálivkou.

Po několika dnech vidím na svém telefonu "volá Dušan". "Prosím Tě, nevím, co se stalo, ale pšenice "v nenávisti" prospívá líp, než ta "v lásce", sděluje mi Dušan na druhé straně telefonu. "Můžeš se s ní spojit a zjistit, co a jak?", dodává.

Podobné experimenty miluji, a tak jsem neváhala a telepaticky se spojila s rostlinou v emočním poli "nenávist". Bez varování jsem dostala takový záchvat smíchu, že jsem několik minut nebyla schopná promluvit a jakýmkoliv způsobem to ovládat. Snažila jsem se uklidnit, ale prostě to nešlo, a už i nesmírně trpělivý člověk jako Dušan se chystal mi telefon položit. Statečně na druhé straně vydržel a já se s obrovskou snahou začít smysluplně mluvit, přerušovanou opětovnými výbuchy smíchu, nakonec znovu stala svéprávnou bytostí, abychom se mohli dostat k tomu, co se vlastně událo.

Rostliny, stejně jako zvířata či děti, vnímají naše vnitřní naladění. Poznají, že přesto, že se usmíváme jsme smutní, nebo i když se tváříme, že o nic nejde, jsme k smrti naštvaní. Prostě jim v emocích nelze lhát.

Kromě emočně laděných obrázků bylo třeba každý den po určitou dobu vstoupit do daného emočního pole a vyzařovat odpovídající emoci. Zdá se to být jednoduché, ale . . . v praxi to znamená, že ji v sobě opravdu musíte najít. A zde byl onen pověstný zakopaný pes, v našem případě pšenice.

Dušan spolu se svojí kolegyní Kačkou poctivě vstupovali do emočních polí, aby ovlivňovali emocí lásky či emocí nenávisti ony rostliny. Jak už jsem uvedla, rostliny vnímají naše skutečné, autentické naladění a dovolte mi doplnit, že Dušan s Kačkou patří k nejhodnějším lidem, které znám. A tak, i když oba vysílali nenávist a zlo seč jim síly stačily, pšenice se tím rozhodně nedala zmást či zaskočit a jejich "negativní" vibrace vyhodnotila jako velmi vtipný a zábavný příběh. Příběh na dětské hravé, zábavné a veselé "tytyty. . . a bububu . . . . a já se zlobím . . . ", kdy se dítě směje, až se za břicho popadá. Smála se i pšenice, a kdyby měla břicho, určitě by se za něj popadala.

Paradoxně tak v sektoru emoce nenávisti vytvořili Dušan s Kačkou pole zábavy a radosti. A jak často ve svých článcích píšu, radost je cestou ke zdraví a naplněnému životu.

Z čistě vědeckého hlediska tedy pokus úspěšný nebyl, ale z pohledu poznání byl jasným potvrzením, že emoce opravdu ovlivňují naše prostředí - v tomto případě růst pšenice - a vše, co se v něm nachází. Pro mě osobně byl pak hlubokým poznáním, že nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi bohatý emocionální život.

A co Vy? Mluví na Vás rostliny? Nebo Vy na ně?

Zajímá-li vás širší pohled na tuto tematiku, můžete jej najít zde: Komunikace se zvířaty