Foto: Jukani Wildlife Sanctuary Pro mnoho lidí je komunikace se zvířaty stále něco, na co si nelze sáhnout, a proto tomu nelze věřit. Většinou se setkávám s lehkým pousmáním, které říká "jo jasně a tu o šípkové Růžence znáš?". Skeptici tvrdí, že komunikaci se zvířaty nelze dokázat . . . a přesto . . . komunikátoři z celého světa mají nespočet příběhů, kdy komunikace pomohla vyřešit nastalé potíže.
První z oblastí, kde komunikace může pomoci je problémové či nežádoucí chování. Pro příklad nemusím chodit daleko. Vzpomeňte na černého pantera Spirita, který se původně jmenoval Diablo. Video o něm neminulo snad nikoho, koho tato tematika zajímá. Komunikace s ním pomohla jak panterovi, tak i jeho nové rodině, pochopit příčinu jeho chování a provést změny k harmonickému soužití.
Z mé praxe mě napadá příklad kočičí slečny, která z ničeho nic najednou začala čůrat všude po domě. Neměla jedno či dvě místa, ale z pohledu paní, která se na mne obrátila to vypadalo, že to pustí, kam ji zrovna v daný okamžik napadne. Komunikace s ní ukázala, že paní domu měla potíže se stanovováním si hranic ve svém životě, nejvíce pak vůči svému partnerovi, a tak ji její kočičí slečna ukazovala, že je třeba "vytýčit" hranice. Prostě a jednoduše, protože to neuměl člověk, vzala tuto úloha na sebe kočka. Chvilku tu trvalo a pro paní bylo obtížné si tento problém připustit a začít s tím pracovat, ale ve chvíli, kdy se jí to podařilo, bylo po čůrání.
První z oblastí, kde komunikace může pomoci je problémové či nežádoucí chování. Pro příklad nemusím chodit daleko. Vzpomeňte na černého pantera Spirita, který se původně jmenoval Diablo. Video o něm neminulo snad nikoho, koho tato tematika zajímá. Komunikace s ním pomohla jak panterovi, tak i jeho nové rodině, pochopit příčinu jeho chování a provést změny k harmonickému soužití.
Z mé praxe mě napadá příklad kočičí slečny, která z ničeho nic najednou začala čůrat všude po domě. Neměla jedno či dvě místa, ale z pohledu paní, která se na mne obrátila to vypadalo, že to pustí, kam ji zrovna v daný okamžik napadne. Komunikace s ní ukázala, že paní domu měla potíže se stanovováním si hranic ve svém životě, nejvíce pak vůči svému partnerovi, a tak ji její kočičí slečna ukazovala, že je třeba "vytýčit" hranice. Prostě a jednoduše, protože to neuměl člověk, vzala tuto úloha na sebe kočka. Chvilku tu trvalo a pro paní bylo obtížné si tento problém připustit a začít s tím pracovat, ale ve chvíli, kdy se jí to podařilo, bylo po čůrání.
Foto: Šárka Janouchová Jiný příběh, se kterým jsem se setkala, byla opět paní, která měla několik koček, kde jeden kocourek, kterého byť měla od koťátka a byl kastrovaný, začal stejně jako předchozí kočka čůrat různě po bytě. Z komunikace s ním vyplynulo, že: "nemá jasnou pozici ve smečce" a značkování byl způsob, jak se snažil vymezit si svůj prostor. Což následně potvrdila i paní, že by asi vlastně mohlo být, neboť původní členové smečky byla jedna kočička a tento kocourek. Následně si však postupně pořídila ještě další 2 kočičky z útulku. I přesto, že paní měla pocit, že spolu všechny kočky vycházejí v pohodě, protože nedocházelo k žádným šarvátkám, kocourkovi v tom dobře nebylo. My lidé máme tendenci dívat se na věci z našeho lidského pohledu. Nenapadne nás, že to, o čem se domníváme, že je jasné, pro zvířata vůbec jasné být nemusí. Často jsou to drobnosti, kterých si nejsme vědomi, avšak zvířata je vnímají a projevují velmi viditelně a někdy neblaze cítitelně.
Foto: Šárka Janouchová Jsou situace, kdy nás změna chování přivádí až k šílenství. Zjistíme-li však příčinu, proč se zvíře chová tak, jak se chová, porozumíme motivaci jeho chování a jsme-li ochotni podívat se na svůj díl, kterým přispíváme a někdy více či méně vědomě, nebo dokonce svým nevědomým vnitřním nastavením vytváříme, zvíře své chování změní.
Do třetice příkladů zůstanu tentokrát u sebe a mojí německé dogy Love. Kdykoliv jsme na procházce potkali nějaké lidi, už z dálky Love nelibě štěkala a tvářila se, že pokud se přiblíží jen o malou píď, vrhne se na ně a rozsápe je. Samozřejmě se nikdy nic takového nestalo, neboť jsme jí vždy držela, ale věřím, že pohled na ženu spíše menšího vzrůstu a nikterak rozložitou, držící obrovskou, 70kilovou, zmítající se krvelačnou bestii, mohlo u některých lidí způsobit i cvrknutí si do gatí.
Love je ochranitelka a svou silně vyvinutou potřebu mě ochraňovat dovedla k extrémní přehnanosti. Příčina byla velmi prostá, i když jsem si uvědomila až po prozkoumání příčiny nechtěného chování Love. Byla jsem unavená, nebála bych se říct až vyčerpaná a tedy i snadno zranitelná, bez vnitřní síly zdravé sebeobrany v případě potřeby. Procházela jsem velmi náročným obdobím, kdy jsem seděla na několika židlích najednou, povinnosti se kupily jedna na druhou a svou tíhou mě válcovaly. Extrémní únava, nedostatek spánku z přílišného stresu vedly k nutkavé potřebě samoty a odpočinku od všeho a od všech. Přítomnost lidí v lese mě nejen obtěžovala, ale vyloženě štvala (i to jsem si však uvědomila až o něco později). Zvířata vnímají všechny naše pocity, naše vnitřní nastavení vůči sobě i světu navenek, a tak Love prostě odháněla každého, kdo se přiblížil byť jen na dohled, aby její milovaná psí maminka mohla být sama a odpočívat. Chování Love mi pomohlo uvědomit si, že tento způsob fungování je cesta do pekla, neboť nejen, že jsem byla unavená ze všech povinností, které jsem v daném čase měla, ale vyčerpávalo mě i chování Love a následné ne úplně příjemné reakce lidí, kteří byť s ní téměř nikdy nepřišli ani do bližšího kontaktu, reagovali stejně jako Love, často velmi přehnaně, a i když jsem to chápala, příjemné to prostě nebylo.
Došlo mi, že musím radikálně přehodnotit všechny své aktivity a především si odpočinout. Jakmile se mi podařilo se tímto směrem naladit a vydat, a dostala jsem se do, byť jen částečné, vnitřní rovnováhy, přestali mi vadit lidé, které jsem v lese potkávala a z Love se stal přátelský a pohodový pes.
Do třetice příkladů zůstanu tentokrát u sebe a mojí německé dogy Love. Kdykoliv jsme na procházce potkali nějaké lidi, už z dálky Love nelibě štěkala a tvářila se, že pokud se přiblíží jen o malou píď, vrhne se na ně a rozsápe je. Samozřejmě se nikdy nic takového nestalo, neboť jsme jí vždy držela, ale věřím, že pohled na ženu spíše menšího vzrůstu a nikterak rozložitou, držící obrovskou, 70kilovou, zmítající se krvelačnou bestii, mohlo u některých lidí způsobit i cvrknutí si do gatí.
Love je ochranitelka a svou silně vyvinutou potřebu mě ochraňovat dovedla k extrémní přehnanosti. Příčina byla velmi prostá, i když jsem si uvědomila až po prozkoumání příčiny nechtěného chování Love. Byla jsem unavená, nebála bych se říct až vyčerpaná a tedy i snadno zranitelná, bez vnitřní síly zdravé sebeobrany v případě potřeby. Procházela jsem velmi náročným obdobím, kdy jsem seděla na několika židlích najednou, povinnosti se kupily jedna na druhou a svou tíhou mě válcovaly. Extrémní únava, nedostatek spánku z přílišného stresu vedly k nutkavé potřebě samoty a odpočinku od všeho a od všech. Přítomnost lidí v lese mě nejen obtěžovala, ale vyloženě štvala (i to jsem si však uvědomila až o něco později). Zvířata vnímají všechny naše pocity, naše vnitřní nastavení vůči sobě i světu navenek, a tak Love prostě odháněla každého, kdo se přiblížil byť jen na dohled, aby její milovaná psí maminka mohla být sama a odpočívat. Chování Love mi pomohlo uvědomit si, že tento způsob fungování je cesta do pekla, neboť nejen, že jsem byla unavená ze všech povinností, které jsem v daném čase měla, ale vyčerpávalo mě i chování Love a následné ne úplně příjemné reakce lidí, kteří byť s ní téměř nikdy nepřišli ani do bližšího kontaktu, reagovali stejně jako Love, často velmi přehnaně, a i když jsem to chápala, příjemné to prostě nebylo.
Došlo mi, že musím radikálně přehodnotit všechny své aktivity a především si odpočinout. Jakmile se mi podařilo se tímto směrem naladit a vydat, a dostala jsem se do, byť jen částečné, vnitřní rovnováhy, přestali mi vadit lidé, které jsem v lese potkávala a z Love se stal přátelský a pohodový pes.
Foto: Jackson Martins via Pexels Je však třeba dodat, že ne vždy, když poznáme příčinu nežádoucího chování, ji zvíře změní, jak tomu bylo po jedné komunikaci s morčetem, jehož pán chtěl vědět, proč kouše klec a požádat ho, aby s tím přestal. Komunikace ukázala, že úplně původně začalo kousání klece kvůli získání pozornosti (pán hodně cestoval a často nebýval doma). Postupně však tato činnost přerostla u morčete v zábavu, tak s tím prostě a jednoduše přestat už nechtělo . . . a zkuste morče přesvědčit . . .
Je třeba mít na paměti, že to, že umíme komunikovat se zvířaty automaticky neznamená, že nás zvíře bude poslouchat. Je to stejný dialog, jako vedeme mezi sebou mi lidé. Můžeme spolu mluvit, slyšet argumenty toho druhého, ale neznamená to, že vždy souhlasíme a poslechneme. Komunikace pomáhá lépe porozumět a dostat se do bodu, ze kterého můžeme hledat společnou cestu a řešení a to jak u lidí, tak u zvířat.
Komunikace se zvířaty nám pomáhá porozumět situaci, příčině, tomu "proč" se zvíře chová, jak se chová. Dokážeme-li si problém uvědomit, porozumět mu a následně změnit okolnosti, svůj postoj či pohled na věc, pak se změní chování zvířat a prohloubí se vzájemný vztah mezi člověkem a zvířetem. Mluvím-li o změně postoje či našeho přístupu k situaci samotné, pak nikoliv pouze v naší hlavě, kdy si logicky srovnáme argumenty a "vše je přece jasné", ale opravdově, ryze z hloubi srdce, z hloubi naší duše duše. Jak poznáme zda jsem si jen utřídili myšlenky, nebo opravdu změnili svůj vnitřní postoj? Jednoduše, situace se změní!
Je třeba mít na paměti, že to, že umíme komunikovat se zvířaty automaticky neznamená, že nás zvíře bude poslouchat. Je to stejný dialog, jako vedeme mezi sebou mi lidé. Můžeme spolu mluvit, slyšet argumenty toho druhého, ale neznamená to, že vždy souhlasíme a poslechneme. Komunikace pomáhá lépe porozumět a dostat se do bodu, ze kterého můžeme hledat společnou cestu a řešení a to jak u lidí, tak u zvířat.
Komunikace se zvířaty nám pomáhá porozumět situaci, příčině, tomu "proč" se zvíře chová, jak se chová. Dokážeme-li si problém uvědomit, porozumět mu a následně změnit okolnosti, svůj postoj či pohled na věc, pak se změní chování zvířat a prohloubí se vzájemný vztah mezi člověkem a zvířetem. Mluvím-li o změně postoje či našeho přístupu k situaci samotné, pak nikoliv pouze v naší hlavě, kdy si logicky srovnáme argumenty a "vše je přece jasné", ale opravdově, ryze z hloubi srdce, z hloubi naší duše duše. Jak poznáme zda jsem si jen utřídili myšlenky, nebo opravdu změnili svůj vnitřní postoj? Jednoduše, situace se změní!
RSS Feed