Vždy mě překvapí, když mi majitelé při diskusi o zdravotním stavu a chování svého psa ve chvíli, kdy zmíním, že by ho mohlo něco bolet, bez zaváhání řeknou „mého psa nic nebolí“. Již jsem tuto větu slyšela mockrát a vždy mě zaskočí jejich naprostá jistota. Za několik let své praxe myoterapeutky a komunikátorky se zvířaty jsem se setkala s pěknou řádkou hafanů, o kterých to jejich majitelé tvrdili. Malý příklad ze života, jakým je třeba takové kadění (nesmějte se opravdu mám na mysli vylučování exkrementů) . . . velmi často si lidé myslí, že jejich pes je čuník, protože se nevykadí pěkně na jednu hromádku, ale „kadí na etapy“ tedy buď při tom popochází, nebo jde v „podřepu“ a vylučuje zároveň, abych to popsala přesněji. Důvod k tomuto chování je zcela prostý. Psa bolí záda natolik, že udržet tělo v přidřepnutí a tlačit zároveň je nemožné a pohyb vyprázdnění střevních útrob ulehčuje. A ano, může se to dít i v již poměrně mladém věku psa. Věřte nebo nevěřte, velmi často zvláštnosti v chování psa znamenají tělesný diskomfort nebo bolest. (O tom, jak svaly ovlivňují postoj, můžete číst v článku zde.)
Co to vlastně bolest je? Jak ji vyjádřit?
Většina lidí nezaznamená bolest u svého psa dříve, než je viditelná a doslova křičí skrze kulhání, obtíže vstát, nechuť k pohybu a řadu další podobných projevů. Tyto projevy jsou však již formou velmi bolestivé a akutní záležitosti a rozhodně by měly být řešeny výletem k veterináři případně terapeutovy v oblasti fyzioterapie (např. myoterapie) či chiropraxe psa (např. osteodynamika).
Avšak bolest, o které chci hovořit, je neustávající, nepříjemná, pracující na pozadí. Bolest podobná třeba té, když nás bolí v kříži, nebo máme citlivé zuby. Když se ráno probudíme bolest tam je a nemizí. Často ji během dne překryje adrenalin nekončících povinností a aktivit, ale zůstává na pozadí. Jako věrná kamarádka je tam stále, ráno, během dne a když jdeme večer spát. Mluvím o chronické bolesti, která s námi žije, někdy dá o sobě vědět víc na pár hodin, či dokonce na pár dnů a pak se zase stáhne do pozadí a tak stále dokola, dokud s tím něco neuděláme. Dalo by se to přirovnat k hluku města, nebo vlakům, které jezdí pár desítek metrů od domu. Člověk to časem přestane vnímat, i když ruch tam někde na pozadí stále je, jen tu a tam jej vyruší hádka kolemjdoucích, pískot brzd auta nebo skřípající kola nákladního vlaku.
Chronická bolest u psů je něco, co se jen velmi obtížně definuje a to jak pro majitele, tak pro veterináře. Vím to nejen od majitelů, či veterinářů když s nimi hovořím, ale především od psů, se kterými pracuji. Když ke mně přijdou, mají tělesné „nepohodlí“ navrstvené ve svalových a měkkých tkáních, které postupně vyústilo v hlubokou svalovou bolest. Důvodem je i skutečnost, že tento typ bolesti se, bohužel, projevuje tak pomalu, že pro majitele se prostě stává součástí toho, co je u psa „normální“. Napomáhá tomu i řada dogmat, kde tím nejčastějším, se kterým se setkávám, je stáří psa. Ne jednou slyším „on už je starý, tak ho chci šetřit“ v horším případě pak „on už je starý a pohyb nepotřebuje“. Což je samozřejmě omyl. Pes potřebuje pohyb v každém věku. Musí to však být pohyb vhodný a odpovídající jeho kondici a věku. Ale to je téma na jiný článek, někdy jindy. Vraťme se zpět k bolesti.
Chronická bolest, o které mluvím je záludná, vzniká velmi pomalu a umožňuje tělu vytvořit si a „sžít se“ s „cestičkami“ bolesti. Ta pak pracuje na pozadí vědomí psa, avšak tělo neustále dostává signály o přítomné bolesti a snaží se s ní vyrovnat. Výsledek se může projevit nejrůznějšími způsoby od změn v postoji, následovanými menšími, či většími změnami chování, až k netoleranci, snížení ochoty k pohybu atd. atd. Reakce na výše popsanou, život obtěžující bolest, je dlouhodobá, projevuje se velmi pomalu den za dnem a stejně jako u lidí se u každého psa projevuje jinak a zcela individuálně. Avšak společným faktorem je dopad nejen na fyziologické zdraví psa (změny v postoji, pohybová omezení, u sportovních psů snížení výkonu, chybovost při provádění cviku apod.), ale i na psychiku tzn. vnímáním světa okolo sebe. Bolest rovněž určuje reakce na situace, které pes zažívá, a které mohou mít podobu od nejrůznějších agresí, útlumů, nechuť ke hře, okusování tlapek či jiných částí těla, nechuť provádět určitý typ aktivit, neposlušnost, hyperaktivita až po příliš „zlobivý“ nebo příliš „hodný“ pes. Ne vždy se svalová bolest projevuje kulháním! (O nejčastějších projevech svalové bolesti čtěte zde)
Většina lidí nezaznamená bolest u svého psa dříve, než je viditelná a doslova křičí skrze kulhání, obtíže vstát, nechuť k pohybu a řadu další podobných projevů. Tyto projevy jsou však již formou velmi bolestivé a akutní záležitosti a rozhodně by měly být řešeny výletem k veterináři případně terapeutovy v oblasti fyzioterapie (např. myoterapie) či chiropraxe psa (např. osteodynamika).
Avšak bolest, o které chci hovořit, je neustávající, nepříjemná, pracující na pozadí. Bolest podobná třeba té, když nás bolí v kříži, nebo máme citlivé zuby. Když se ráno probudíme bolest tam je a nemizí. Často ji během dne překryje adrenalin nekončících povinností a aktivit, ale zůstává na pozadí. Jako věrná kamarádka je tam stále, ráno, během dne a když jdeme večer spát. Mluvím o chronické bolesti, která s námi žije, někdy dá o sobě vědět víc na pár hodin, či dokonce na pár dnů a pak se zase stáhne do pozadí a tak stále dokola, dokud s tím něco neuděláme. Dalo by se to přirovnat k hluku města, nebo vlakům, které jezdí pár desítek metrů od domu. Člověk to časem přestane vnímat, i když ruch tam někde na pozadí stále je, jen tu a tam jej vyruší hádka kolemjdoucích, pískot brzd auta nebo skřípající kola nákladního vlaku.
Chronická bolest u psů je něco, co se jen velmi obtížně definuje a to jak pro majitele, tak pro veterináře. Vím to nejen od majitelů, či veterinářů když s nimi hovořím, ale především od psů, se kterými pracuji. Když ke mně přijdou, mají tělesné „nepohodlí“ navrstvené ve svalových a měkkých tkáních, které postupně vyústilo v hlubokou svalovou bolest. Důvodem je i skutečnost, že tento typ bolesti se, bohužel, projevuje tak pomalu, že pro majitele se prostě stává součástí toho, co je u psa „normální“. Napomáhá tomu i řada dogmat, kde tím nejčastějším, se kterým se setkávám, je stáří psa. Ne jednou slyším „on už je starý, tak ho chci šetřit“ v horším případě pak „on už je starý a pohyb nepotřebuje“. Což je samozřejmě omyl. Pes potřebuje pohyb v každém věku. Musí to však být pohyb vhodný a odpovídající jeho kondici a věku. Ale to je téma na jiný článek, někdy jindy. Vraťme se zpět k bolesti.
Chronická bolest, o které mluvím je záludná, vzniká velmi pomalu a umožňuje tělu vytvořit si a „sžít se“ s „cestičkami“ bolesti. Ta pak pracuje na pozadí vědomí psa, avšak tělo neustále dostává signály o přítomné bolesti a snaží se s ní vyrovnat. Výsledek se může projevit nejrůznějšími způsoby od změn v postoji, následovanými menšími, či většími změnami chování, až k netoleranci, snížení ochoty k pohybu atd. atd. Reakce na výše popsanou, život obtěžující bolest, je dlouhodobá, projevuje se velmi pomalu den za dnem a stejně jako u lidí se u každého psa projevuje jinak a zcela individuálně. Avšak společným faktorem je dopad nejen na fyziologické zdraví psa (změny v postoji, pohybová omezení, u sportovních psů snížení výkonu, chybovost při provádění cviku apod.), ale i na psychiku tzn. vnímáním světa okolo sebe. Bolest rovněž určuje reakce na situace, které pes zažívá, a které mohou mít podobu od nejrůznějších agresí, útlumů, nechuť ke hře, okusování tlapek či jiných částí těla, nechuť provádět určitý typ aktivit, neposlušnost, hyperaktivita až po příliš „zlobivý“ nebo příliš „hodný“ pes. Ne vždy se svalová bolest projevuje kulháním! (O nejčastějších projevech svalové bolesti čtěte zde)
V současné době je velmi populární, v jistém ohledu bych řekla až určitým druhem posedlosti, věnovat pozornost bolesti kloubů a kloubním onemocněním podáváním kloubní výživy. Rozhodně, nechci snižovat důležitost výživy kloubů. Kloubní onemocnění ať již dědičná, či získaná jsou problémem a je třeba věnovat tomu patřičnou pozornost. Avšak nemyslím si, že pouhé podávání kloubní výživy je účinným a efektivním řešením.
Vždy je třeba podívat se na jádro pudla, tedy kde problém vlastně vznikl a co je výsledným efektem. Troufám si tvrdit, že velká část kloubních onemocnění je způsobena nevhodným zatěžováním a přetěžováním psa a to již od štěněčího věku. Přetěžování a nevhodný druh pohybového režimu vede k nesprávnému opotřebení kloubů a následný efekt může být až artrotická změna kloubního spojení. Tomu však předcházel pravděpodobně jeden, možná všechny aspekty svalového rázu - nesprávné zatížení, trauma (mikro zranění), kompenzace, opakující se námaha vycházející z prostředí apod. (O dopadu přetížení svalového systému na klouby čtěte zde) Znamená to, že i když dáme zvláštní péči kloubům našeho psa, ale nebudeme věnovat pozornost i jeho svalovému diskomfortu či bolesti, která tím pádem zůstává v těle, roste bolest exponenciálně, bez ohledu kolik kloubní výživy pes dostane.
Jako příklad na závěr bych uvedla svého pacienta Monthyho, labradora s artrózou na levé přední tlapce. Když mi jeho zoufalá majitelka volala, měla za sebou více jak roční běhání na veterinu, několik kůr podávání kloubní výživy, střídavě běžný pohybový režim s týdny klidového režimu, magnetoterapii, ale Monthyho stav se nijak výrazně nezlepšil. Monthy stále kulhal a jeho aktivity tím byly výrazně omezeny. Dnes je Monthy ve svých 10 letech velmi aktivní a stále si užívá pohyb plnými doušky. Když ke mně Monthy s paničkou před necelými dvěma lety zavítali, byla nešťastná, protože je sama velmi aktivní a Monthyho stav neumožňoval společné aktivity ve stejném rozsahu jako dříve. Pomocí myoterapie a vhodného pohybového režimu se nám však podařilo nejprve zastavit zánětlivý proces v kloubu a následně uvolnit a napravit svalovou rovnováhu do té míry, že nekulhá a nemá jiná omezení v pohybu. Na jeho levé tlapce je samozřejmě stále artróza, ale díky pravidelné péči o Monthyho svaly jednou za cca 8 týdnů si Monthy (i ve svém věku) se svou paničkou znovu užívají velmi aktivní život bez omezení.
Vždy je třeba podívat se na jádro pudla, tedy kde problém vlastně vznikl a co je výsledným efektem. Troufám si tvrdit, že velká část kloubních onemocnění je způsobena nevhodným zatěžováním a přetěžováním psa a to již od štěněčího věku. Přetěžování a nevhodný druh pohybového režimu vede k nesprávnému opotřebení kloubů a následný efekt může být až artrotická změna kloubního spojení. Tomu však předcházel pravděpodobně jeden, možná všechny aspekty svalového rázu - nesprávné zatížení, trauma (mikro zranění), kompenzace, opakující se námaha vycházející z prostředí apod. (O dopadu přetížení svalového systému na klouby čtěte zde) Znamená to, že i když dáme zvláštní péči kloubům našeho psa, ale nebudeme věnovat pozornost i jeho svalovému diskomfortu či bolesti, která tím pádem zůstává v těle, roste bolest exponenciálně, bez ohledu kolik kloubní výživy pes dostane.
Jako příklad na závěr bych uvedla svého pacienta Monthyho, labradora s artrózou na levé přední tlapce. Když mi jeho zoufalá majitelka volala, měla za sebou více jak roční běhání na veterinu, několik kůr podávání kloubní výživy, střídavě běžný pohybový režim s týdny klidového režimu, magnetoterapii, ale Monthyho stav se nijak výrazně nezlepšil. Monthy stále kulhal a jeho aktivity tím byly výrazně omezeny. Dnes je Monthy ve svých 10 letech velmi aktivní a stále si užívá pohyb plnými doušky. Když ke mně Monthy s paničkou před necelými dvěma lety zavítali, byla nešťastná, protože je sama velmi aktivní a Monthyho stav neumožňoval společné aktivity ve stejném rozsahu jako dříve. Pomocí myoterapie a vhodného pohybového režimu se nám však podařilo nejprve zastavit zánětlivý proces v kloubu a následně uvolnit a napravit svalovou rovnováhu do té míry, že nekulhá a nemá jiná omezení v pohybu. Na jeho levé tlapce je samozřejmě stále artróza, ale díky pravidelné péči o Monthyho svaly jednou za cca 8 týdnů si Monthy (i ve svém věku) se svou paničkou znovu užívají velmi aktivní život bez omezení.
RSS Feed