Jak mě pavouci naučili se nebát, aneb strach jako brána k poznání

Dnes bych s vámi chtěla sdílet příběh o strachu. Vybavil se mi při konzultaci minulý týden, kdy pes zrcadlil svému dvounohému psímu rodiči jeho vnitřní strachy.

Je to již pěknou řádku let, kdy jsem se shodou různých okolností stala zcela neplánovaně, a v té době i nechtěně, členem facebookové skupiny Pavouci České republiky. Přineslo mi to hodně zajímavý postřeh, který stojí za sdílení a inspiraci pro ty, kteří mají fobii z nějakého zvířete.

Jak se mi zobrazovaly jednotlivé příspěvky a pročítala jsem si, spíše jen ze zvědavosti, informace o pavoucích, začaly mě fascinovat všechny ty latinské názvy a způsob pavoučího života. Můj pohled na pavouky se najednou začal měnit a s tím i můj vztah k nim. Začala jsem k nim mít tak trochu blíž a můj vztah k nim se stal o kousek přátelštější. 

Jak to celé začalo

Ale od začátku. Celý život jsem byla arachnofobik. Ano byla! Mohu směle prohlásit, že díky komunikaci se zvířaty jsem s touto fobii skoncovala. Může se to zdát bláznivé, pro někoho nesmyslné, možná neuvěřitelné, ale opravdu díky komunikaci s pavouky, dnes mohu použít minulý čas.

Fobie bez příčiny

Přes veškerou lásku, kterou jsem pro zvířata měla a mám, pro mne byli pavouci děsivá stvoření už od malička a to i přesto, že jsem nikdy neměla špatnou zkušenost, nebo že by mě někdo strašil. Tedy minimálně, jak si to pamatuji já a moji rodiče. Takže důvod bát se pavouků byl naprosto bez reálného základu.

Jak to tak v životě bývá, ne vždy byl po ruce někdo, kdo by mě zachránil od "můj život ohrožujících" osminožců, a tak jsem se s tím naučila žít.

No žít . . .   

Panika, vysavač, smrt

Každé setkání byl okamžik hrůzy, paniky, strachu . . . a hlavně pocit ohrožení na životě. Doslova! Ano, tento v podstatě nevinný tvor, který byl většinou navíc ještě několik metrů ode mě, pro mne znamenal ohrožení na životě. Uznávám, že je to zcela absurdní a iracionální, ale to jsou v podstatě všechny fobie.

Sdílení společných prostor tudíž byla nepředstavitelná a naprosto nemyslitelná skutečnost. Každé naše setkání mělo vždy stejný průběh. . . leknutí. . . panika . . . hysterie. . . nádech . . . bryskní skok po vysavači . . . okamžitá smrt! Nikoli moje, ale toho nebohého tvora, který se rozhodl udělat si svůj příbytek v tom mém.

Další fáze mého soužití s pavouky byla fází domlouvání. Aniž bych tehdy cokoliv tušila o komunikaci se zvířaty, čile jsem s nimi rozmlouvala. Neustále jsem se snažila jim vysvětlit, že pokud vlezou do mého bytu, budou nemilosrdně popraveni způsobem sacím, nebo hysterickým utlučením první botou, která mi přijde do ruky. Vemlouvavě jsem do prostoru (kde jsem předpokládala, že jsou) nabízela lepší příbytky mimo vnitřní prostory a ujišťovala je, že v rámci zachování si zdraví a života, bude rozhodně lepší, najdou-li si domov někde jinde.

Pokoutníci rebelové

Zdálo se, že moji prosbu a výzvu pavouci v mém okolí akceptují, avšak kromě pokoutníků (takoví ti velcí masití, brrr). Ti se zdáli být adrenalinovým způsobem života "kdo uteče, není ubit" přímo přitahováni. Dalo by se říct, že nejen, že si odstup nedrželi, zdálo se, že svoji invazi do mého soukromí dokonce zvýšili. Zcela bezostyšně zkoušeli můj nervový systém, a srdeční svalovinu - to když si to jeden, pěkně velký, štřádoval přímo proti mě v kuchyni, nebo mě z ničeho nic překvapil zase jiný, ve spíži. Vrchol byl, když se další chystal spočinout asi v mém klíně, nebo vedle mě na gauči a já ho zaznamenala jen pouhých 50 centimetrů ode mě??? Ještě dlouho mé tělo reagovalo třesem, když jsem si na tuto frapantní epizodu boje o vlastní život vzpomněla. Hádáte správně, já přežila a pokoutníci se všichni do jednoho, přesunuli do nebeských sfér. Jasně, že mi jich bylo líto, ale věřte mi nebo ne, byla to, v té chvíli, otázka života a smrti. Jo strach je strašná bestie, přemůže-li vás. Každý kdo má v životě fóbii z nějakého zvířete určitě ví, o čem mluvím.

Když jsem s nimi začala mluvit

Pak mi život přivedl do cesty komunikaci se zvířaty. Začala jsem s pavouky pomaloučku, polehoučku vědomě komunikovat (nic se nemá přehánět) a zkoušela přijít na to, proč se jich bojím. Najít způsob, jak to změnit. Šlo to pomalu, ale dalo by se říct, že nějaké malinké posuny tam byly. Nicméně jakýkoliv osminožec v mé blízkosti větší, než jeden centimetr (ty jsem byla schopna, samozřejmě s velkou dávkou sebezapření, vynést ve sklenici ven) se i nadále stal synem smrti.

Afirka - zkouška ohněm

Jak to tak bývá, život člověka nenechá zahálet. Tedy alespoň ten můj život. Když se tvářím, že je vlastně vše v pohodě, a tak nějak pěkně stabilizované, většinou mi přijde do cesty další výzva. Co se pavouků týče, tak to byla moje další  cesta do Afriky tentokrát v africkém létě, kdy na rozdíl od zimy, hadi, pavouci a štíři žijí čilým společenským životem. Po předchozích zkušenostech z buše jsem věděla, že pokud se svému strachu z pavouků nepostavím, bude můj pohyb v ní velmi, velmi obtížný. Neboť africká buš člověku ukáže, kde jsou jeho rezervy. A tak jsem zahájila intenzivní práci se svým strachem. Komunikovala jsem s každým pavoukem ve svém okolí.

Paní Vincentová

Hodně mi pomáhala paní Vincentová, tak jsem pojmenovala dámu křižáka, která si upředla svou síť přímo v otevřeném okně mé spíže. Bylo to chytré a strategické, neb oknem lítaly mouchy za vůní dobrot a to byl začátek mého obdivu k paní Vincentové. Strávila jsem s ní celkem hodně času. Pozorováním i povídáním.

Práce se strachem jinak

Kromě povídání si s pavouky z masa a kostí, ehm přesněji řečeno z článků a kutikoly, jsem zkoušela i meditační techniky. Práce s energií mě totiž naučila, že postavím-li se svému strachu na energetické úrovni (např. ve zmíněné meditaci), nebude třeba se s ním setkávat na úrovni fyzického světa.

Konec dobrý, všechno dobré

Světe div se, povedlo se! Do Afriky jsem odjížděla bez strachu z pavouků. Jasně neskáču radostí, když nějakého potkám a nestal se ze mě nadšený chovatel sklípkanů. Ani nepředpokládám, že by se z nás stali nejlepší kamarádi . . .  i když, co člověk ví . . .

Harmonie soužití

Od té doby se mnohé změnilo. S pavouky, zvláště s třesavkami sdílíme obydlí celkem v harmonii. Chce-li se nastěhovat nějaký jiný druh ať už skákavka nebo již ziňovaný pokoutník, pak ty menší vezmu do ruky, větší pak do sklendy a když je pouštím venku na dvoře, doporučuji jim najít si jiné bydlení.

Je až s podivem, jak moc pravdivé je, že se bojíme toho, co neznáme. Potíž je, že když se něčeho bojíme, nijak zvlášť nás to nezajímá, často se tomu i vyhýbáme. Odvážíme-li se však překonat tento svůj nezájem a vstoupit do, pro nás, neznámého prostoru a začneme-li pozorovat a postupně poznávat toto neznámo, můžeme tím překonávat prahy svých vlastních strachů a třeba i objevovat nové a fascinující světy kolem sebe. 

Tak hodně odvahy a vzhůru za novými objevy!

Zajímá-li vás komunikace se zvířaty, další informace můžete najít v článcích zde na blogu, nebo na stránce věnované přímo Komunikace se zvířaty.