Oblastí, kde komunikace se zvířaty je jednoznačně velkým přínosem, je hledání ztracených zvířat. Za mě osobně je hledání zvířat asi nejtěžší disciplínou v oblasti mezidruhové komunikace a to hned z několika důvodů.
V první řadě vyžaduje poměrně velkou přesnost a relevantnost v informacích, které od zvířete dostaneme. Ztratí-li se zvíře nepomůže k jeho nalezení to, jak se cítí (i když to může být pro majitele informace, která ho zajímá a je pro něj důležitá), ale především přesný popis prostředí, ve kterém se aktuálně nachází, vzdálenost a směr od místa, kde se ztratilo, nebo od místa kde žije apod.
Zcela zásadní je KLID, a to jak majitele, kterému se zvíře ztratilo, tak případného komunikátora, který s nalezením zvířete pomáhá. Tím že se komunikátor nechá zahlit, či dokonce převálcovat zoufalstvím a emocemi hledajícího majitele, zvířeti, které je často samo ve velkém stresu, ani trochu nepomůže. Pro komunikaci se zvířetem je třeba "čistá hlava" a vnitřní rovnováha. Strach a obavy jsou nejčastější překážkou mezidruhové komunikace.
Třetí, ne méně důležitým aspektem je DŮVOD! Důvod proč se zvíře ztratilo. Neboť z několikaleté zkušenosti, kdy jsem pomáhala zvířata hledat, mohu potvrdit vše, o čem krásně a jasně píše ve své knize Kde je Biggles? moje učitelka komunikace se zvířaty Wynter Worsthorne a to, že zmizení zvířete má VŽDY nějaký důvod (a to i v případě, že se něčeho lekne a v panice uteče). Někdy je tento důvod více, jindy méně jasný, ale vždy tam je. Ze zkušenosti musím bohužel říct, že neochota lidí tento důvod vidět byla asi tou nejčastější příčinou, kdy se zvíře nepodařilo najít. Z osobní zkušenosti pak mohu potvrdit, že zvíře se často najde právě ve chvíli, kdy si tento důvod zvědomíme. Sama jsem ztrátu vlastního psa zažila dvakrát. S odstupem několika let se nejdříve ztratila moje doga Nikita. Spolu s Kačkou mou tehdejší druhou dogou pobíhaly kolem mě a ve vteřině Nikita nebyla. Následně o mnoho let později se moje stávající dogouší holka Love lekla jiné psí holky a dala se do bezhlavého úprku. Pokaždé byly "nezvěstné" několik dlouhých hrůzostrašných hodin, aby se jako zázrakem našly během poměrně krátké chvíle v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, co mi tím chtěly sdělit.
Dojde-li tedy k tomu, že se zvíře ztratí, první, nesmírně důležitý, krok je ZKLIDNĚNÍ . . . pomalý jemný nádech, výdech . . . nádech, výdech . . . strach, obavy, pocity viny, spílání sobě, jiným atd. atd. zvíře nenajdou. Spíše naopak.
Dalším krok je Městská policie, zvláště ztratilo-li se zvíře někde ve městě či v obydlené části. Městská policie je totiž nejčastější místo, kam lidé volají, vidí-li volně pobíhat bezprizorního psa, či jiné zvíře typu kůň, papoušek, fretka apod. (ano i ti se ztrácejí). Co se koček týče, ty se bohužel hledají asi nejhůře ze všech zvířat, neboť na samostatně se pohybující kočce není nic neobvyklého, zvláště pak na vesnicích či v malých městech. Navíc kočky ve stresu mají tendenci zalézt do těch neroztodivnějších míst, pro člověka často zcela nepřístupných.
Následuje další krok - letáky, sociální sítě, lokální rádia . . . dostat informaci mezi co nejvíce lidí. Nikdy nevíte, kdo zvíře uvidí a dá vědět. Ideální místa pro letáky jsou úřady, nákupní centra, abutobusové zastávky . . . prostě místa, kudy projde hodně lidí. Nezapomínejte však požádat o svolení letáky na podobných místech vyvěsit.
Spojte se se zvířetem! Každý z nás má schopnost komunikovat se zvířaty. Využijte této skutečnosti a vězte, že i když vy jste svou schopnost dostat od zvířete vědomě informaci na cestě životem zapomněli, vaše zvíře je na vás stále napojené a "slyší" vás. V klidu a vnitřní rovnováze k němu promlouvejte ve své mysli, tak jak jste to dělali, když bylo v bezpečí domova.
Požádejte zvíře o pomoc! Zvířata nejsou bezmocná, jak si o nich často myslíme, proto je požádejte o pomoc či spolupráci. Krásně to ukazují některé příběhy, které ve své knize Wynter uvádí. Pomoc může být nejrůznějšího charakteru. Wynter požádala Bigglese, který se ztratil na letištní runway na johannesburském letišti, aby "udělal správnou věc". Máte-li podezření, že zvíře nemůže od někud ven, požádejte ho, aby vydávalo zvuky - mňoukání, štěkání. Tento způsob jsem využila u jednoho hafana, který se ztratil v lese. Díky štěkotu ho našli nedaleko tábořící skauti.
A nezapomínejte, odpovědnost za hledání leží vždy a pouze na majiteli. Nechápejte mě špatně, že ztratí-li se nám zvíře jsme v tom sami. To určitě ne. Jen, ztratí-li se nám zvíře, měli bychom to být mi, kdo je hnacím motorem v hledání a ostatní, ti, kteří jsou ochotni nám pomoci jsou naší podporou a pomocnou rukou.
Přeji každému, kdo má zvíře, aby jej nikdy nemusel hledat a stane-li se, že se vaše zvíře vydá na dobrodružnou výpravu za poznáním, abyste jej vždy ve zdraví našli!
V první řadě vyžaduje poměrně velkou přesnost a relevantnost v informacích, které od zvířete dostaneme. Ztratí-li se zvíře nepomůže k jeho nalezení to, jak se cítí (i když to může být pro majitele informace, která ho zajímá a je pro něj důležitá), ale především přesný popis prostředí, ve kterém se aktuálně nachází, vzdálenost a směr od místa, kde se ztratilo, nebo od místa kde žije apod.
Zcela zásadní je KLID, a to jak majitele, kterému se zvíře ztratilo, tak případného komunikátora, který s nalezením zvířete pomáhá. Tím že se komunikátor nechá zahlit, či dokonce převálcovat zoufalstvím a emocemi hledajícího majitele, zvířeti, které je často samo ve velkém stresu, ani trochu nepomůže. Pro komunikaci se zvířetem je třeba "čistá hlava" a vnitřní rovnováha. Strach a obavy jsou nejčastější překážkou mezidruhové komunikace.
Třetí, ne méně důležitým aspektem je DŮVOD! Důvod proč se zvíře ztratilo. Neboť z několikaleté zkušenosti, kdy jsem pomáhala zvířata hledat, mohu potvrdit vše, o čem krásně a jasně píše ve své knize Kde je Biggles? moje učitelka komunikace se zvířaty Wynter Worsthorne a to, že zmizení zvířete má VŽDY nějaký důvod (a to i v případě, že se něčeho lekne a v panice uteče). Někdy je tento důvod více, jindy méně jasný, ale vždy tam je. Ze zkušenosti musím bohužel říct, že neochota lidí tento důvod vidět byla asi tou nejčastější příčinou, kdy se zvíře nepodařilo najít. Z osobní zkušenosti pak mohu potvrdit, že zvíře se často najde právě ve chvíli, kdy si tento důvod zvědomíme. Sama jsem ztrátu vlastního psa zažila dvakrát. S odstupem několika let se nejdříve ztratila moje doga Nikita. Spolu s Kačkou mou tehdejší druhou dogou pobíhaly kolem mě a ve vteřině Nikita nebyla. Následně o mnoho let později se moje stávající dogouší holka Love lekla jiné psí holky a dala se do bezhlavého úprku. Pokaždé byly "nezvěstné" několik dlouhých hrůzostrašných hodin, aby se jako zázrakem našly během poměrně krátké chvíle v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, co mi tím chtěly sdělit.
Dojde-li tedy k tomu, že se zvíře ztratí, první, nesmírně důležitý, krok je ZKLIDNĚNÍ . . . pomalý jemný nádech, výdech . . . nádech, výdech . . . strach, obavy, pocity viny, spílání sobě, jiným atd. atd. zvíře nenajdou. Spíše naopak.
Dalším krok je Městská policie, zvláště ztratilo-li se zvíře někde ve městě či v obydlené části. Městská policie je totiž nejčastější místo, kam lidé volají, vidí-li volně pobíhat bezprizorního psa, či jiné zvíře typu kůň, papoušek, fretka apod. (ano i ti se ztrácejí). Co se koček týče, ty se bohužel hledají asi nejhůře ze všech zvířat, neboť na samostatně se pohybující kočce není nic neobvyklého, zvláště pak na vesnicích či v malých městech. Navíc kočky ve stresu mají tendenci zalézt do těch neroztodivnějších míst, pro člověka často zcela nepřístupných.
Následuje další krok - letáky, sociální sítě, lokální rádia . . . dostat informaci mezi co nejvíce lidí. Nikdy nevíte, kdo zvíře uvidí a dá vědět. Ideální místa pro letáky jsou úřady, nákupní centra, abutobusové zastávky . . . prostě místa, kudy projde hodně lidí. Nezapomínejte však požádat o svolení letáky na podobných místech vyvěsit.
Spojte se se zvířetem! Každý z nás má schopnost komunikovat se zvířaty. Využijte této skutečnosti a vězte, že i když vy jste svou schopnost dostat od zvířete vědomě informaci na cestě životem zapomněli, vaše zvíře je na vás stále napojené a "slyší" vás. V klidu a vnitřní rovnováze k němu promlouvejte ve své mysli, tak jak jste to dělali, když bylo v bezpečí domova.
Požádejte zvíře o pomoc! Zvířata nejsou bezmocná, jak si o nich často myslíme, proto je požádejte o pomoc či spolupráci. Krásně to ukazují některé příběhy, které ve své knize Wynter uvádí. Pomoc může být nejrůznějšího charakteru. Wynter požádala Bigglese, který se ztratil na letištní runway na johannesburském letišti, aby "udělal správnou věc". Máte-li podezření, že zvíře nemůže od někud ven, požádejte ho, aby vydávalo zvuky - mňoukání, štěkání. Tento způsob jsem využila u jednoho hafana, který se ztratil v lese. Díky štěkotu ho našli nedaleko tábořící skauti.
A nezapomínejte, odpovědnost za hledání leží vždy a pouze na majiteli. Nechápejte mě špatně, že ztratí-li se nám zvíře jsme v tom sami. To určitě ne. Jen, ztratí-li se nám zvíře, měli bychom to být mi, kdo je hnacím motorem v hledání a ostatní, ti, kteří jsou ochotni nám pomoci jsou naší podporou a pomocnou rukou.
Přeji každému, kdo má zvíře, aby jej nikdy nemusel hledat a stane-li se, že se vaše zvíře vydá na dobrodružnou výpravu za poznáním, abyste jej vždy ve zdraví našli!
RSS Feed