Další z oblastí, kde komunikace se zvířaty pomáhá je zdravotní stav a celková životní pohoda zvířete. Hned na úvod musím říci a především zdůraznit, že mezidruhová komunikace není určena k diagnostikování nemoci!!!! Tzn. neměla by být zaměňována za veterináře a jemu náležející určení případné diagnózy či za kvalitní veterinární péči. Volně v překladu tím mám na mysli, že je-li naše zvíře nemocné je návštěva veterináře vždy na prvním místě.

Kde však mezidruhová komunikace pomoci může je situace, kdy léčba došla do mrtvého bodu, a kdy nejrůznější vyšetření nepřinášejí žádné nové informace a léčba viditelně nikam nepostupuje. Zde může komunikace se zvířetem pomoci v nasměrování např. tím, že se pomocí komunikace se zvířetem dozvíme, kde leží příčina jeho diskomfortu či dokonce bolesti. 

Stejně tak může komunikace pomoci ve chvíli, kdy se zvíře pro vnější okolí jeví úplně v pořádku, ale mi víme, že se něco děje, že zvíře "není ve své kůži", a to i přesto, že k tomu není žádný zjevný důvod. Žijeme-li s našimi zvířaty den co den, poznáme, že věci nejsou tak, jak mají být a komunikace nás může nasměrovat, zda se jedná jen třeba o drobné změny v domácnosti, které nám přišli bezvýznamné, ale z pohledu zvířete významné byly, a nebo se opravdu jedná o počátek nějakého onemocnění či tělesného diskomfortu. Vzpomínám si na komunikaci s jednou postarší psí dámou, kdy mi nervózní kamarádka volala krátce před návštěvou veterináře, že se něco děje a zda se má bát hodně či středně. Tehdy informace, kterou jsem dostala, byl obraz černého řekněme fleku či spíše koule na slinivce. Úsměvné pak bylo, když během sonografického vyšetření říká veterinářka mé kamarádce " . . . vidíte, tady ten černý flek . . .". Jednalo se o potíže se slinivkou, které vyřešila dietka a medikace a hafinka zde byla ještě řadu krásných let.

Pomáhají nám zvířata s našimi zdravotními obtížemi?
Možná už jste přemítali nad tím, zda je možná nějaká spojitost mezi tím, že vaše zvíře má stejné či obdobné zdravotní potíže jako vy. Odpověď je jednoznačně ANO!
Někdy nám pomáhají a ulevují tak našemu tělu, aby mělo více prostoru na úzdravu a jindy nám ukazují, kde jsme v nerovnováze a máme prostor ve svém životě ke zlepšení.
V tomto ohledu mi přijde velmi výstižný příběh jedné kočičí dámy, která umírala na rakovinu. Její čas odchodu byl velmi blízko a její majitelka se s ní chtěla skrze komunikaci ještě naposledy spojit. Z komunikace vyplynulo, že majitelka žila v toxickém a sebezničujícím vztahu, a přestože jí již řadu let její blízcí a blízké okolí říkali, že by tento vztah měla opustit, uslyšela to až ve chvíli, kdy jí to sdělila její kočka, která právě skrze toto zhoubné onemocnění (buňky napadají vlastní tělo, tedy sebedestrukce) promlouvala ke své majitelce. Jedná se o příběh extrémní, ale použila jsem jej právě pro jeho jasnost, kdy nám zvíře skrze své onemocnění sděluje, že je třeba přiznat si pravdu o nás samých, našich emocích a nemocích a učí nás znovu nalézt rovnováhu v životě. 

Cože? Co říkáte? Že to nemá zvíře dělat? Že nechcete, aby vám pomáhalo? Aby přebíralo vaše nemoci? Aby bylo nemocné kvůli vám? 
Napadla-li vás některá z těchto otázek, pak vás nepotěším. Nemůžete změnit rozhodnutí vašeho zvířete. Jediné, co vám mohu doporučit: "buďte k sobě brutálně upřímní". Přiznejte si, co ve vašem životě nefunguje. Uzdravte se! Změňte svůj vnitřní postoj k sobě . . . k situaci . . . k okolí . . . ke vztahu . . . 
Zvířata jsou svobodné bytosti a rozhodnou-li se ukázat nám, kde máme rezervy, co v našem životě nefunguje, či nám jen chtějí s aktuální "náloží" od života trochu pomoci, nemůžeme jejich rozhodnutí změnit. Mezidruhová komunikace není "ovladač", kterým přepneme zvíře na program "poslušný" a ono nás bude poslouchat ve všem, co od něj budeme požadovat. To je jeden z nejčastějších omylů, se kterým se setkávám. Lidé se domnívají, že když se naučí komunikovat se zvířaty, začnou je ta poslouchat, ale nenechte se mýlit. Vstoupíme-li do světa komunikace se zvířaty, umožní nám to lépe porozumět. Lépe porozumět potřebám zvířat, důvodům proč dělají to, co dělají či se chovají tak, jak se chovají. V konečném důsledku pak porozumět lépe i sami sobě a příležitost posunout se dopředu, uzdravit svá vnitřní zranění, která si životem neseme. Zvířata nás učí více se v životě radovat, vedou nás k naslouchání tvořivosti našeho srdce, k životu v harmonii a rovnováze a cesty či způsoby, které k tomu volí jsou různé. 

Oblastí, kde komunikace se zvířaty je jednoznačně velkým přínosem, je hledání ztracených zvířat. Za mě osobně je hledání zvířat asi nejtěžší disciplínou v oblasti mezidruhové komunikace a to hned z několika důvodů.

V první řadě vyžaduje poměrně velkou přesnost a relevantnost v informacích, které od zvířete dostaneme.  Ztratí-li se zvíře nepomůže k jeho nalezení to, jak se cítí (i když to může být pro majitele informace, která ho zajímá a je pro něj důležitá), ale především přesný popis prostředí, ve kterém se aktuálně nachází, vzdálenost a směr od místa, kde se ztratilo, nebo od místa kde žije apod.

Zcela zásadní je KLID, a to jak majitele, kterému se zvíře ztratilo, tak případného komunikátora, který s nalezením zvířete pomáhá. Tím že se komunikátor nechá zahlit, či dokonce převálcovat zoufalstvím a emocemi hledajícího majitele, zvířeti, které je často samo ve velkém stresu, ani trochu nepomůže. Pro komunikaci se zvířetem je třeba "čistá hlava" a vnitřní rovnováha. Strach a obavy jsou nejčastější překážkou mezidruhové komunikace.

Třetí, ne méně důležitým aspektem je DŮVOD! Důvod proč se zvíře ztratilo. Neboť z několikaleté zkušenosti, kdy jsem pomáhala zvířata hledat, mohu potvrdit vše, o čem krásně a jasně píše ve své knize Kde je Biggles? moje učitelka komunikace se zvířaty Wynter Worsthorne a to, že zmizení zvířete má VŽDY nějaký důvod (a to i v případě, že se něčeho lekne a v panice uteče). Někdy je tento důvod více, jindy méně jasný, ale vždy tam je. Ze zkušenosti musím bohužel říct, že neochota lidí tento důvod vidět byla asi tou nejčastější příčinou, kdy se zvíře nepodařilo najít. Z osobní zkušenosti pak mohu potvrdit, že zvíře se často najde právě ve chvíli, kdy si tento důvod zvědomíme. Sama jsem ztrátu vlastního psa zažila dvakrát. S odstupem několika let se nejdříve ztratila moje doga Nikita. Spolu s Kačkou mou tehdejší druhou dogou pobíhaly kolem mě a ve vteřině Nikita nebyla. Následně o mnoho let později se moje stávající dogouší holka Love lekla jiné psí holky a dala se do bezhlavého úprku. Pokaždé byly "nezvěstné" několik dlouhých hrůzostrašných hodin, aby se jako zázrakem našly během poměrně krátké chvíle v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, co mi tím chtěly sdělit.

Dojde-li  tedy k tomu, že se zvíře ztratí, první, nesmírně důležitý, krok je ZKLIDNĚNÍ . . . pomalý jemný nádech, výdech . . . nádech, výdech . . . strach, obavy, pocity viny, spílání sobě, jiným atd. atd. zvíře nenajdou. Spíše naopak. 
Dalším krok je Městská policie, zvláště ztratilo-li se zvíře někde ve městě či v obydlené části. Městská policie je totiž nejčastější místo, kam lidé volají, vidí-li volně pobíhat bezprizorního psa, či jiné zvíře typu kůň, papoušek, fretka apod. (ano i ti se ztrácejí). Co se koček týče, ty se bohužel hledají asi nejhůře ze všech zvířat, neboť na samostatně se pohybující kočce není nic neobvyklého, zvláště pak na vesnicích či v malých městech. Navíc kočky ve stresu mají tendenci zalézt do těch neroztodivnějších míst, pro člověka často zcela nepřístupných. 
Následuje další krok - letáky, sociální sítě, lokální rádia . . . dostat informaci mezi co nejvíce lidí. Nikdy nevíte, kdo zvíře uvidí a dá vědět. Ideální místa pro letáky jsou úřady, nákupní centra, abutobusové zastávky . . . prostě místa, kudy projde hodně lidí. Nezapomínejte však požádat o svolení letáky na podobných místech vyvěsit. 
Spojte se se zvířetem! Každý z nás má schopnost komunikovat se zvířaty. Využijte této skutečnosti a vězte, že i když vy jste svou schopnost dostat od zvířete vědomě informaci na cestě životem zapomněli, vaše zvíře je na vás stále napojené a "slyší" vás. V klidu a vnitřní rovnováze k němu promlouvejte ve své mysli, tak jak jste to dělali, když bylo v bezpečí domova. 
Požádejte zvíře o pomoc! Zvířata nejsou bezmocná, jak si o nich často myslíme, proto je požádejte o pomoc či spolupráci. Krásně to ukazují některé příběhy, které ve své knize Wynter uvádí. Pomoc může být nejrůznějšího charakteru. Wynter požádala Bigglese, který se ztratil na letištní runway na johannesburském letišti, aby "udělal správnou věc". Máte-li podezření, že zvíře nemůže od někud ven, požádejte ho, aby vydávalo zvuky - mňoukání, štěkání. Tento způsob jsem využila u jednoho hafana, který se ztratil v lese. Díky štěkotu ho našli nedaleko tábořící skauti.

A nezapomínejte, odpovědnost za hledání leží vždy a pouze na majiteli. Nechápejte mě špatně, že ztratí-li se nám zvíře jsme v tom sami. To určitě ne. Jen, ztratí-li se nám zvíře, měli bychom to být mi, kdo je hnacím motorem v hledání a ostatní, ti, kteří jsou ochotni nám pomoci jsou naší podporou a pomocnou rukou. 
Přeji každému, kdo má zvíře, aby jej nikdy nemusel hledat a stane-li se, že se vaše zvíře vydá na dobrodružnou výpravu za poznáním, abyste jej vždy ve zdraví našli!

​Pro mnoho lidí je komunikace se zvířaty stále něco, na co si nelze sáhnout, a proto tomu nelze věřit. Většinou se setkávám s lehkým pousmáním, které říká "jo jasně a tu o šípkové Růžence znáš?". Skeptici tvrdí, že komunikaci se zvířaty nelze dokázat . . . a přesto . . . komunikátoři z celého světa mají nespočet příběhů, kdy komunikace pomohla vyřešit nastalé potíže.

První z oblastí, kde komunikace může pomoci je problémové či nežádoucí chování. Pro příklad nemusím chodit daleko. Vzpomeňte na černého pantera Spirita, který se původně jmenoval Diablo. Video o něm neminulo snad nikoho, koho tato tematika zajímá. Komunikace s ním pomohla jak panterovi, tak i jeho nové rodině, pochopit příčinu jeho chování a provést změny k harmonickému soužití.

Z mé praxe mě napadá příklad kočičí slečny, která z ničeho nic najednou začala čůrat všude po domě. Neměla jedno či dvě místa, ale z pohledu paní, která se na mne obrátila to vypadalo, že to pustí, kam ji zrovna v daný okamžik napadne.  Komunikace s ní ukázala, že paní domu měla potíže se stanovováním si hranic ve svém životě, nejvíce pak vůči svému partnerovi, a tak ji její kočičí slečna ukazovala, že je třeba "vytýčit" hranice. Prostě a jednoduše, protože to neuměl člověk, vzala tuto úloha na sebe kočka. Chvilku tu trvalo a pro paní bylo obtížné si tento problém připustit a začít s tím pracovat, ale ve chvíli, kdy se jí to podařilo, bylo po čůrání. 

Jiný příběh, se kterým jsem se setkala, byla opět paní, která měla několik koček, kde jeden kocourek, kterého byť měla od koťátka a byl kastrovaný, začal stejně jako předchozí kočka čůrat různě po bytě. Z komunikace s ním vyplynulo, že: "nemá jasnou pozici ve smečce" a značkování byl způsob, jak se snažil vymezit si svůj prostor. Což následně potvrdila i paní, že by asi vlastně mohlo být, neboť původní členové smečky byla jedna kočička a tento kocourek. Následně si však postupně pořídila ještě další 2 kočičky z útulku. I přesto, že paní měla pocit, že spolu všechny kočky vycházejí v pohodě, protože nedocházelo k žádným šarvátkám, kocourkovi v tom dobře nebylo. My lidé máme tendenci dívat se na věci z našeho lidského pohledu. Nenapadne nás, že to, o čem se domníváme, že je jasné, pro zvířata vůbec jasné být nemusí. Často jsou to drobnosti, kterých si nejsme vědomi, avšak zvířata je vnímají a projevují velmi viditelně a někdy neblaze cítitelně.

​Jsou situace, kdy nás změna chování přivádí až k šílenství. Zjistíme-li však příčinu, proč se zvíře chová tak, jak se chová, porozumíme motivaci jeho chování a jsme-li ochotni podívat se na svůj díl, kterým přispíváme a někdy více či méně vědomě, nebo dokonce svým nevědomým vnitřním nastavením vytváříme, zvíře své chování změní. 

Do třetice příkladů zůstanu tentokrát u sebe a mojí německé dogy Love. Kdykoliv jsme na procházce potkali nějaké lidi, už z dálky Love nelibě štěkala a tvářila se, že pokud se přiblíží jen o malou píď, vrhne se na ně a rozsápe je. Samozřejmě se nikdy nic takového nestalo, neboť jsme jí vždy držela, ale věřím, že pohled na ženu spíše menšího vzrůstu a nikterak rozložitou, držící obrovskou, 70kilovou, zmítající se krvelačnou bestii, mohlo u některých lidí způsobit i cvrknutí si do gatí.
Love je ochranitelka a svou silně vyvinutou potřebu mě ochraňovat dovedla k extrémní přehnanosti. Příčina byla velmi prostá, i když jsem si uvědomila až po prozkoumání příčiny nechtěného chování Love. Byla jsem unavená, nebála bych se říct až vyčerpaná a tedy i snadno zranitelná, bez vnitřní síly zdravé sebeobrany v případě potřeby. Procházela jsem velmi náročným obdobím, kdy jsem seděla na několika židlích najednou, povinnosti se kupily jedna na druhou a svou tíhou mě válcovaly. Extrémní únava, nedostatek spánku z přílišného stresu vedly k nutkavé potřebě samoty a odpočinku od všeho a od všech. Přítomnost lidí v lese mě nejen obtěžovala, ale vyloženě štvala (i to jsem si však uvědomila až o něco později). Zvířata vnímají všechny naše pocity, naše vnitřní nastavení vůči sobě i světu navenek, a tak Love prostě odháněla každého, kdo se přiblížil byť jen na dohled, aby její milovaná psí maminka mohla být sama a odpočívat. Chování Love mi pomohlo uvědomit si, že tento způsob fungování je cesta do pekla, neboť nejen, že jsem byla unavená ze všech povinností, které jsem v daném čase měla, ale vyčerpávalo mě i chování Love a následné ne úplně příjemné reakce lidí, kteří byť s ní téměř nikdy nepřišli ani do bližšího kontaktu, reagovali stejně jako Love, často velmi přehnaně, a i když jsem to chápala, příjemné to prostě nebylo.
Došlo mi, že musím radikálně přehodnotit všechny své aktivity a především si odpočinout. Jakmile se mi podařilo se tímto směrem naladit a vydat, a dostala jsem se do, byť jen částečné, vnitřní rovnováhy, přestali mi vadit lidé, které jsem v lese potkávala a z Love se stal přátelský a pohodový pes.

​Je však třeba dodat, že ne vždy, když poznáme příčinu nežádoucího chování, ji zvíře změní, jak tomu bylo po jedné komunikaci s morčetem, jehož pán chtěl vědět, proč kouše klec a požádat ho, aby s tím přestal. Komunikace ukázala, že úplně původně začalo kousání klece kvůli získání pozornosti (pán hodně cestoval a často nebýval doma). Postupně však tato činnost přerostla u morčete v zábavu, tak s tím prostě a jednoduše přestat už nechtělo . . . a zkuste morče přesvědčit . . .

Je třeba mít na paměti, že to, že umíme komunikovat se zvířaty automaticky neznamená, že nás zvíře bude poslouchat. Je to stejný dialog, jako vedeme mezi sebou mi lidé. Můžeme spolu mluvit, slyšet argumenty toho druhého, ale neznamená to, že vždy souhlasíme a poslechneme. Komunikace pomáhá lépe porozumět a dostat se do bodu, ze kterého můžeme hledat společnou cestu a řešení a to jak u lidí, tak u zvířat. 

Komunikace se zvířaty nám pomáhá porozumět situaci, příčině, tomu "proč" se zvíře chová, jak se chová. Dokážeme-li si problém uvědomit, porozumět mu a následně změnit okolnosti, svůj postoj či pohled na věc, pak se změní chování zvířat a prohloubí se vzájemný vztah mezi člověkem a zvířetem. Mluvím-li o změně postoje či našeho přístupu k situaci samotné, pak nikoliv pouze v naší hlavě, kdy si logicky srovnáme argumenty a "vše je přece jasné", ale opravdově, ryze z hloubi srdce, z hloubi naší duše duše. Jak poznáme zda jsem si jen utřídili myšlenky, nebo opravdu změnili svůj vnitřní postoj? Jednoduše, situace se změní!