Zlomíme-li si kost, přijde nám zcela samozřejmé, že k jejímu uzdravení a obnovení původní síly je nezbytný důsledný a dlouhodobý proces úzdravy. I přes svou sílu a tvrdost jsou kosti, jako každý jiný orgán v těle, utvářeny z individuálních buněk a zlomí-li se, dojde k rozbití jejich buněčného matrixu. Znamená to, že pro kompletní proces uzdravení, pro opětovné získání pevnosti zlomené kosti, je zásadní, udržet ji ve správné pozici buď zafixováním silným sádrovým odlitkem, nebo jinými metodami např. kovovými destičkami, či šrouby. Jsou-li vytvořeny správné podmínky je proces buněčné obnovy komplexní a vysoce efektivní.

Je patrné a na první pohled zcela jasné, že zlomená kost se musí „opravit“. Proč tedy píšu o něčem, na první pohled, tak zřejmém? 
Důvod je zcela prostý. Na příkladu kosti je dobře patrné, že je-li tělo, nebo některá jeho část, poškozené, potřebuje zvláštní péči. Bohužel, přijde-li řeč na svaly, setkávám se ve své praxi s tím, že z našeho lidského pohledu, nehrají nikterak důležitou roli. A přesto . . . jsou-li poraněné, měl by ozdravný program být dodržován stejně ostražitě a důsledně, jako kterýkoliv jiný ozdravný proces v těle. Při poranění svalů se nejčastěji setkávám se scénářem a bohužel i jedinou obvyklou poskytnutou péčí a to je „klidový režim bez pohybu“. Kdyby stejný scénář nastal při zmiňované zlomené kosti, byl by vnímán jako zcela špatný a nevyhovující. Proč tedy, dojde-li k poranění svalů, věnujeme problému tak málo pozornosti?

​U svalů, stejně jako kostí či jakéhokoliv jiného orgánu nebo systému v těle, jsou-li poškozené, musí dojít k obnovení a úzdravě na úrovni buněčné struktury. Znamená to, že je třeba "poskládat a zorganizovat" je zpět nejvhodnějším možným způsobem. Samozřejmě, svaly, na rozdíl od kostí, mají „elastickou“ konstrukci a z toho důvodu by sádrování nebo zpevnění nebylo vhodnou léčbou. Proces léčby a uzdravení musí být založen na vytvoření vhodných podmínek, které umožní správnou obnovu funkce daného svalu.

Není sporu o tom, že kosti hrají v těle roli podpory, jakéhosi tělesného rámu. Avšak jsou to právě svaly, co ovlivňuje postoj těla. A jsou to měkké tkáně, které ve struktuře těla drží kosti pohromadě, nikoliv opačně. Nebude-li vytvořeno vhodné prostředí pro obnovu svalů, „opraví“ se sami a bohužel způsobem, který vytvoří částečně či plně nefunkční sval a tím ovlivní postoj. Svalová tkáň respektive buňka potřebuje ke své obnově udržovat stálý kontakt s vedlejší buňkou. Je-li uspořádání svalových buněk narušováno nevhodným pohybem svalu, dojde k narušení procesu přirozené regenerace a obnovy svalu. To ve většině případů vede ke stavu permanentního (chronického) zánětu. Ten pak brání snaze těla přirozeně bolavé místo uzdravit.

Svaly fungují na principu „klouzavých vláken“ tak, že se vlákna zasouvají (vklouznou) jedno do druhého. Díky tomuto systému se mohou smršťovat (jak se vlákna zasunou jedno do druhého, sval se zkrátí, čímž zvětší svůj objem a ohne kloub) a aktivně uvolňovat (vlákna kloužou ven jedno z druhého, sval se protáhne a umožní natažení). Nejsou-li svalová vlákna přirozeně obnovována (např. díky chronickému zánětu v poškozené tkáni svalu), ztrácí svou kluznou kvalitu a jejich činnost je omezena. 

Pro obnovu funkčnosti poškozené tkáně potřebuje sval 6 týdnů a toto období nelze nijak významně zkrátit, neboť to je délka trvání fyziologického procesu v těle. Tento úzdravný proces však může být podpořen jedna pomocí vhodného pohybového režimu a druhak pomocí manuální terapie např. myoterapie, která vlákna uvolní, posílí a umožní získání jejich přirozené integrity a flexibility.
Říká se, že zlomená kost je po zahojení ještě silnější. To samé lze říci o svalech, bohužel však ze zcela jiného kontextu. Obnova bude sice pevná, ale nevhodný způsob úzdravy zanechá na tkáni neflexibilní jizvu, která bude pohyb brzdit.

Jak probíhá proces úzdravy poškozeného svalu?​
Úzdrava svalu by se v principu dala přirovnat k úzdravě řezné rány např. na ruce, když se řízneme. První k čemu dojde je krvácení, poté co krevní destičky zastaví krvácení, začnou se tvořit nové buňky, což se projeví coby křehký stroupek, a podle velikosti rány  postupně velmi robustní strup, pod kterým se po zahojení vyloupne větší či menší jizva. Dochází-li k častému narušení strupu např. tím, že je rána v místě, které je v často namáhaném místě, nebo nás rána svědí a mi si ji stále drbeme čímž strup poškodíme, pak jizva, která se pod strupem formuje bude mnohem větší. To samé platí pro náš sval a v něm poraněné tkáně. Je proto důležité, aby při poranění svalu byla prováděná vhodná péče s velmi opatrným a vhodným svalovým cvičením. Vhodná péče a pohybový řežim zároveň zajistí, že jizva bude co nejmenší a především funkční (každá jizva má tendenci se stahovat) a umožní maximální pohyb svalu.

Často se setkávám s psy, kteří mají viditelný pohybový problém bez zjevné příčiny. Postup nejčastěji probíhá tak, že majitel vezme psa k veterináři, kde je proveden rentgen. Je-li vše čisté a dojde-li veterinář k názoru, že pes je z fyziologického hlediska v pořádku doporučí klidový režim, případně aplikuje léky proti bolesti s tím, že se pravděpodobně jedná o nějakou drobnost, která odezní sama. Jedná-li se o situaci např. po srážce s automobilem, nebo kdy pes odněkud spadne, třeba z nějaké překážky apod., je doporučeno, respektive, provedeno vyšetření pomocí magnetické rezonance. Pokud ani toto vyšetření nepřinese specifický výsledek a konkrétní diagnózu má se za to, že je vše v pořádku. Pes dostane léky na bolest a klidový režim na 2-4 týdny a tím je vše považováno za vyřešené. Bohužel poškození svalu a ostatních přilehlých měkkých tkání, které je v podobných případech ve větší, či menší míře zcela jisté, může vytvořit masivní a často devastující dysfunkci pohybového aparátu měsíce a někdy i roky později.

Proto jste-li svědky, že váš pes měl nehodu ať už třeba srážka s jiným psem při hře, šlápnutí do díry a následný kotrmelec nebo i obyčejné uklouznutí na dlaždicích, vždy zvažte možnost svalového poranění, stejně jakoby se jednalo o kost či jiné poranění na těle. Zvláště pak, jste-li se svým psem sportovně aktivní. I svaly potřebují vhodnou péči k obnově.
Drobná rada na závěr. Stane-li se vám, že jste svědky byť i drobné nehody např. na cvičáku, při tréninku, nebo na vycházce v lese, ošetřete poraněnou oblast co nejdříve ledem či něčím chladivým (ideální je ihned bezprostředně, nemáte-li však možnost sehnat něco chladivého v daný okamžik, pak co nejdříve po příjezdu domů). Chlazení provádějte následně: vždy na minutu či dvě přiložte něco chladivého na danou oblast, pak nechte pár minut - dvě, tři - místo bez chlazení, aby se tkáň opět ohřála a znovu na minutu či dvě přiložte chlazení. Střídání chladu a tepla je důležité, neboť zabrání podchlazení daného místa a pomůže k rychlejší úzdravě případné pohmožděniny či jiného poranění. Provádějte 15-20 minut a za hodinku můžete zopakovat.

​Znamená to dostatečný pitný režim, dostatek pohybu, kvalitní strava případně byliny či potravinové doplňky na posílení ledvin např. ruská medicína – Urolesan.
Velmi často majitelé, když zjistí, že jejich pes má spondylartrózu, kterou bohužel provází i bolesti, nechají psa ležet na pelíšku a omezí pohyb na minimum. To je zásadní chyba! Pes pohyb potřebuje. Avšak je třeba jej nepřetěžovat, tzn. žádné náročné tréninky, ale pohodová procházka, kde si pes může jít svým tempem. Ideálně kratší, o to však častější procházky. Pro pohybový aparát psa je jednoznačně prospěšnější jít 6x na 15 minutovou procházku, než jednou na hodinu a půl. Skvělým může být i plavání. Zde je však třeba psa po plavání vždy dobře vysušit, aby nedošlo k prochlazení postižené části páteře. Omezit bychom měli rovněž schody. Především pak častá chůze ze schodů má velmi nepříznivý vliv a pro psa může být noční můrou (vice na toto téma v článku zde). V případě bolestí se poraďte s veterinářem a můžete vyzkoušet některé z nesteroidních analgetik. U zcela přírodní alternativy se mi osvědčil doplněk stravy Artrimax ve velmi vysokých dávkách. Pokud pes dostává analgetika na bolest, pak je třeba čas od času harmonizovat i játra třeba přidáním ostropestřecových semínek do stravy.

Důležité při spondylartróze je rovněž teplo. Takže v chladnějších měsících se nestyďte dát psovi deku nebo nějaký teplý kabátek na záda. Nejen, že to zabraňuje prochladnutí postižených partií a předchází možnosti vzniku akutního zánětu, ale zároveň tím chráníme i ledviny, kde chlad putuje drahou ledvin od pacek k oblasti beder a může je oslabovat. Se spondylartrózou mohou být spojené i další potíže, které na první pohled nemusíme spojovat s páteří. Organismus je spojená nádoba a vše souvisí se vším, a tak například potíže se žaludkem a časté torze či dilatace žaludku mohou být spojené právě se spondylartrózou, neboť kolem páteře naleznete nervová zakončení jednotlivých orgánů, a jestliže je páteř srostlá v místě těchto zakončení, pak může docházet k jejich útlaku, jež může mít v některých případech za následek i k chronickou poruchu organismu a při zvýšené námaze či nestandardním zatížení dochází k potížím právě na orgánu, kde je neurologické spojení  blokováno. Takže má-li pes srůsty právě v místě nervového zakončení žaludku, může trpět častými potížemi se zažíváním či dokonce opakovanými torzemi POZOR! Toto je pouze příklad, zažívací potíže mohou mít celou řadu jiných příčin a je třeba je vždy konzultovat s veterinářem!

Pokud tedy zjistíte, že pes trpí touto nemocí, pak s trochou námahy a kvalitní péčí si může majitel ušetřit mnoho starostí, umožnit psovy pohodový život a leckdy ho i prodloužit.

Artróza u psů je v několika posledních desetiletích poměrně velký problém.
 
Co to vlastně artróza je? 
Zjednodušeně lze říci, že se jedná o kloubní problém, který má mnoho negativních dopadů na život psa, včetně velké bolesti a často i omezení pohybu. Doslovný význam je „zánět kloubu“, i když teoreticky se má za to, že osteoartróza není zánětlivou záležitostí. V určitém úseku tohoto procesu však záněty vznikají. Zajímavostí může být, že se jedná o jedno z nejstarších známých onemocnění, objeveného již u fosilií z doby dinosaurů.
Postupné oslabování chrupavky (případně její poranění) vede k omezenému tření v kloubu, snížení množství kloubní tekutiny, která kloubem protéká a je odpovědná za jeho výživu, až k následným patologickým změnám v kloubu, zahrnující ztrátu chrupavky, s následnou sklerózou, či tvrdnutí (zbytnění) kosti přilehlé přímo ke kloubu. Celý proces by se dal přirovnat k mazání motoru a kvalitním tlumičům. Čím méně oleje (kloubní tekutiny) v motoru bude, k tím vyššímu tření bude docházet, až se jednoho dne zadře a auto nepojede. Stejně tak s tlumiči (chrupavkami), čím slabší budou, tím větší otřesy budou přenášeny na další části auta až se jednoho dne někde něco "vysype" a auto dojezdí. Je to sice velmi zjednodušený pohled, ale pro naše účely to zcela postačí.  
 
V počátku se bolest omezuje pouze na kloub a blízké okolí. Původně se věřilo, že bolest pochází z poškozené chrupavky v kloubu. Současná medicína však přišla na to, že bolest pramení z kosti, která se díky opotřebení chrupavky stala nechráněnou. Zároveň dochází ke zmenšení prostoru kloubního pouzdra, ve kterém kloub sedí a v okolních tkáních – šlachy, svaly, úpony - obepínajících kloub, vniká napětí a dochází k jejich zkrácení. To vše dohromady vytváří enormní tlak na daný kloub.
 
Samozřejmě je celá řada druhů a příčin artrózy, nejčastěji se však setkáváme s osteoartrózou, která se rovněž označuje jako degenerativní kloubní onemocnění. Panuje názor, že osteoartróza je jaksi nedílnou součástí procesu stárnutí a člověk s tím, ať již u sebe, či u svých čtyřnohých společníků, až zas tak moc nenadělá. Leč již méně se ví, že artróza může být rovněž důsledkem předchozího poranění kloubu. Znamená to, že artróza není „výsadou“ pouze starších psů, ale může jí "vyzískat" i poměrně mladý jedinec a bohužel, díky přetěžování psů ve velmi raném věku, kdy není kostra (potažmo pohybový aparát) plně vyvinuta, se nejedná o úplně výjimečné případy. Má se za to, že zhruba 20% psů starších 1 rok již vykazuje známky artrotických změn v jednom, či více kloubech.
 
Pokud psa provází bolest působená onemocněním jakým je artróza, jeho tělo začne postiženou oblast „vypínat“ . Jinými slovy pokouší se zastavit její požívání, aby nedošlo k dalšímu poškození. V praxi to znamená, že má-li pes např. artrózu v koleni, přestane danou nohu plně zatěžovat (snaží se najít způsob, jak ji odlehčit), čímž začne přetěžovat zbylé tři končetiny spolu s jinými částmi těla. Jedná se o proces jakési „ochrany“ a také o počátek katastrofických změn, které v relativně krátké době rozjedou další, nový cyklus bolesti, způsobený právě z výše zmíněného přetěžování a nerovnoměrným využíváním kosterně svalového systému. Zvyšující se bolest pak vytváří změnu v postoji psa, a máme tu začarovaný kruh bolesti z přetěžování. Úlevou jedné části je přetížena jiná, která dříve či později začne bolet, a tak opět dochází k úlevě a dalšímu přetížení a další úlevě a tak stále dokola a dokola . . .  Bolest ve svalech pramenící z tohoto zacyklení může být tak velká, že tím trpí nejen pohyblivost, ale i celkové zdraví psa. Proces, jak stres a napětí v těle mohou vést až k nemoci je velmi detailně popsán v lidské medicíně a stejně jako u lidí, i u psů, může popsaný proces změnit chování a zvyky psa, a protože se jedná o proces postupný, který se ve většině případů děje nepozorovaně v rámci týdnů, měsíců a někdy i let, jsou potíže, spojené s chronickou bolestí kloubu/ů - únik moči, vyprazdňování v domě, vznik zanícení kůže, olizování a kousání (pes má tendenci zbavit se napětí v daném místě), potíže se stravou, opakující se vzorce chování, nechuť potkávat se s jinými psy, či nevrlost bez zjevné příčiny - často interpretované izolovaně a nesprávně. 

Co s tím?
Degenerativní kloubní onemocnění je stav, který nelze vrátit zpět, tedy nelze jej uzdravit a vrátit kloubní spojení do původního stavu. Co však lze, je možnost významně tento proces zpomalit. Jednak pomocí vhodného pohybového režimu, aktivit a specifických cvičení se psem, a jednak pomocí vhodných terapií zaměřených právě na tuto oblast. Jednou z velmi pomocných a účinných terapií je myoterapie. Uvolnění svalů a měkkých tkání, které kompenzují či ochraňují tělo na lokální úrovni (tedy okolo postiženého kloubního spojení) s následným uvolněním bolesti z těla, dochází k nápravě v postoji psa, čímž dochází ke zmírnění či úplnému odstranění přetěžování jiné části těla. Méně bolesti rovněž znamená zrušení případné nutnosti podávat léky proti bolesti, nebo alespoň snížit jejich dávky, a snížit tak zatížení jater, potažmo ledvin v jejich nekončící činnosti odstraňování toxinů z těla, zvláště pak u mladších hafanů. Myoterapie tak nabízí maximálně efektivní zlepšení v celkové kvalitě života psa. Není výjimkou, že hafíci, kteří mají velkou bolest, aktivně při terapii spolupracují, neboť již při terapii samotné cítí obrovskou úlevu. Stejně jako u lidí i u psů jsou svaly vděčné za jakýkoliv manuální zásah, který je uvolní. U starších psích jedinců pak kombinace léčivých protizánětlivých přípravků tzv. nesteroidních analgetik s myoterapií může být velmi efektivní způsob při dlouhodobém snížení bolesti a zlepšení životní pohody psa. Velkým přínosem je myoterapie zvláště pro psy, kteří jsou na léky snižující bolest intolerantní např. z důvodu zažívacích potíží.  Ideální, pro dosažení maximálního výsledku, je kvalitní veterinární péče ve spojení s myoterapií či jinou terapií, zaměřenou na snížení či odstranění bolesti způsobenou degenerativním onemocnění kloubů.
​

Kočky jsou mnoha lidmi vnímány jako symbol mystiky. Jednak pro své elegantní a pružné tělo, a pro jejich pohled který může kohokoliv „magnetizovat“ . . .

Poslední vědecké výzkumy ukazují, že zde je další důvod, proč mají kočky titul „mysteriózních“ bytostí. Je to kočičí vidění věcí, které mi s našima očima vidět nemůžeme! Kočky, stejně jako další zvířata mají schopnost vidět psychedelická pásma na květinách, nebo ozdobné vzory na křídlech ptáků, jež jsou lidskému oku neviditelná.

Tajemstvím této super vize našich čtyřnohých přátel je UV světlo. Podle poslední studie koček, psů a dalších zvířat umí, na rozdíl od lidí, tento druh světla vnímat.
“Je celá řada věcí odrážející UV záření viditelné pro některá citlivá zvířata, zatímco pro člověka nikoliv,“ říká Ronald Douglas, profesor biologie City University v Londýne a spolu autor studie. „Například květiny mohou mít určité vzory ukazující, kde je nektar, nebo značkovací moč u zvířat. Také například sob vidí polárního medvěda díky odrazu UV záření ve sněhu.” Proto kočky, psi a sobi rozeznají pouze očima zvířata s bílou kožešinou, zatímco většina lidí uvidí pouze bílý sníh.

Douglas, který se specializuje v optice a Glen Jeffery, profesor zabývající se studiem neuronů z londýnské University College vedou diskusi, že kočky, psi, ježci, hlodavci, netopýři, lišky a okapi umí detekovat významné úrovně ultrafialového záření.
“Již dekády víme, že mnoho bezobratlých živočichů, jako jsou včely, vidí ultrafialové světlo,“ pokračuje Douglas, a dodává, že i ptáci, ryby a někteří plazi byli, v poslední době, na tento seznam přidáni. „Nicméně, vědci věří, že většina savců ultrafialové světlo vidět nemůže, neboť nemají vizuální pigment s maximální citlivostí na ultrafialové světlo, ale místo toho mají čočky, jako jsou lidské, které zabraňují ultrafialovému světlu proniknutí do sítnice,“ říká.
Profesor vysvětluje, že visuální pigmenty jsou ty, které pohlcují světlo a přeměňují je na elektrickou aktivitu, která je, pro změnu, přenášena skrze nervové buňky. Zdá se, že toto není pro citlivost na ultrafialové záření vždy nutné. Místo toho u některých zvířat transparentní části oka, jako je rohovka a křišťálové duhovky, přenášejí vlnové délky ultrafialového světla. Tato schopnost umožňuje průniku více světla do sítnice, „něco, co může být velmi užitečné pro noční tvory, kterými kočky jsou“, pokračuje.

To by rovněž vysvětlovalo, proč kočky projevují tolik zájmu k obyčejným objektům jako je kousek papíru. Někdy jsou do papíru, textilií, pracích prostředků, šamponů a kosmetiky přidávány chemické látky, aby objekt vypadal zářivěji. Jakmile tyto optické rozjasňovače absorbují ultrafialové světlo, mohou v očích zvířat, která jsou citlivá na UV paprsky, vypadat jinak. Někteří lidé, například ti, kteří prodělali operaci šedého zákalu, rovněž mohou vidět něco z UV světla, i když většina nikoliv.
“Všichni víme, že ultrafialové záření může být škodlivé,“ uvedl Jeffery pro Discovery News. „Hodně pracuji v arktické oblasti, kde je úroveň UV záření díky množství sněhu a ledu příliš vysoká. Takovýto povrch odráží 90% UV záření, čemuž jsou zvířata vystavena. Pokud nebudete mít brýle, vaše oči se poškodí během prvních 15 minut.“ Nicméně studie na sobech ukazují, že opakované vystavení ultrafialovému záření je vůbec netrápí. Je možné, že kočky, jeleni a některá další zvířata se schopností detekce UV paprsků mají ochranný mechanismus.

Vědci rovněž věří, že UV světlo má tendenci tvořit více rozostření. “Lidé jsou dobří v jedné věci: umí vidět více detailů,“ dodává Douglas a uzavírá: „Možná to je důvod, proč máme čočky, které „blokují“ ultrafialové světlo. Pokud bychom je neměli, možná by se nám svět jevil více rozostřený.“


Reference: http://rspb.royalsocietypublishing.org/content/281/1780/20132995.abstract
Přeloženo z: www.themindunleashed.org
​​

Ve své myoterapeutické praxi se nejčastěji setkávám se psy, kteří jsou ve velkém diskomfortu. Jejich svalová bolest dosáhla svého vrcholu. To přináší zřejmý dopad na kvalitu jejich života a vytváří tolik napětí v jejich těle, že často dochází ke změně v jejich chování a odráží se to na tom, jak se cítí (fyzicky i psychicky) a vnímají svět kolem sebe. A i když jsem se za ta léta naučila neřešit kolemjdoucí psy s viditelnými pohybovými obtížemi a vyvarovat se nevyžádaných rad, vždy si přeji, abych psy, jejich člověčí společníci se na mě obrátí, potkala o chloupek dříve. Ti, kteří mě znají, vědí, že o svalových obtížích u psů a o tom, jak nesnadno a velmi zřídka jsou diagnostikovány, hovořím často a na tuto otázku poukazuji kdykoliv to jen jde. Pokud bychom totiž rozpoznali tiché ukazatele tělesného diskomfortu a bolesti, které naši psi projevují, dříve, pak by bylo možné rychleji zajistit uvolnění a lepší životní pohodu našich psů. Lepší porozumění problému může zcela jistě znamenat dřívější zvládnutí obtíží díky vhodné a bezpečné péči.

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o nejčastější indikátory, které u psů můžeme běžně pozorovat, a které jsou jednoznačným projevem svalové bolesti. Některé jsou projevy v brzkém stadiu, jiné jsou již výsledkem kompenzace tělesného diskomfortu či bolesti v jedné části těla, přetěžováním části jiné. To se následně dominovým efektem propisuje na celé tělo psa a ovlivňuje jak postoj psa, tak i vzorce jeho chování, či vnímání sebe sama.
Níže uvedených sedm ukazatelů samozřejmě není kompletním seznamem, ale těmi nejčastějšími. Psi mohou projevovat jeden, nebo i více těchto symptomů, či mohou vykazovat jiné, které při dalším pozorování pomáhají vytvořit obraz o tom, co se s největší pravděpodobností v těle psa děje.

1. KULHÁNÍ. Pokud váš pes kulhá, ať již souvisle nebo nesouvisle, hodně, či málo viditelně. Z mých zkušeností 100% případů projevu kulhání je spojeno i se svalovou bolestí.

2. NAŘÍKÁNÍ. Bezděčné, náhodné naříkání např. pokud si pes lehá, nebo sedá, není normální. Pokud my lidé naříkáme když si sedáme, nebo leháme, je to téměř vždy z důvodu, že je pro nás pohyb více či méně náročný. U psů je to stejné. Naříká-li váš pes při sedání nebo lehání, možná je to projev toho, že je tento pohyb kapku obtížný (často i více než kapku). 

3. PŘEHNANÉ PROTAŽENÍ. Co to vlastně znamená, řeknu-li přehnané protažení? Jsme-li zdraví, po spánku vstaneme a pohodlně se protáhneme. Většina zvířat dělá to samé. Vlastně by se dalo říct, že pokud zvíře ať již mluvím o psovi, kočce nebo se jedná o koně či jiného savce, vstane po delší době odpočinku bez protažení, je to znak, že něco není v pořádku. 
Kdy je tedy protažení znamením, že je něco špatně? Opět to můžeme přirovnat k nám lidem. Je-li sval v napětí a stažený, musíme jej protáhnout, abychom pomohli pohybu, a abychom se cítili pohodlně, příjemně. Psi jsou na tom stejně. Pokud při běžném pohybu mají potřebu častěji se protahovat, pak se možná tam či onde cítí poněkud „stažení“ a nepohodlně. Stejně tak vstávají-li často z pelíšku, nebo gauče, aby se protáhli, používají tento způsob jako, řekněme, prodlužovací protahovací mechanismus. Může to být rovněž indikátor, že svaly na zádech jsou v napětí a stažené a pes se je snaží "natáhnout".

4. VELIKOST OBOJKU. Velikost obojku u dospělého psa by se neměla měnit. Neměla by tedy nastat situace, kdy bude třeba obojek povolit. Nicméně, pokud pes kompenzuje diskomfort v některé části těla pomocí svého „předního konce“ (to se může dít např. má-li pes problém na zádech, nebo zadních nohách), pak dochází k tzv. hypertonii, zvýšenému svalovému napětí v oblasti šíje a krku (krk je v podstatě vtažen či vtahován mezi ramena a v těle dochází k napětí). Proto se obojek může stát těsnější. Často se tento stav přisuzuje tomu, že pes přibral na váze, ale všeobecně se jedná o problém svalové kompenzace a obvykle lze pozorovat i kulhání, nebo tělesnou ztuhlost.

5. VÁLENÍ SE NA VĚCI/HRAČCE. Měli jste někdy bolest či napětí svalů mezi vašimi rameny, nebo lopatkami (někdy to můžeme vnímat, jako bychom se potřebovali podrbat mezi lopatkami)? Je to místo, kam si obtížně dosáhneme a nejlepší způsob, jak na toto místo dosáhnout je tlačením této oblasti proti jinému objektu. Já, a většina lidí co znám, používám futra od dveří! Psi dělají to samé. Aby si dosáhli na místa, kam se nedostanou, kde je jim nepohodlně, můžeme je vidět, jak se válejí na hračkách, kosti nebo něčem podobném. Někdy toto může být vnímáno jako snaha nanést pach a možná to tak je, ale kdykoliv jsem viděla psa s tímto typem chování, vždy měli bolestivá ramena a oblast krku.

6. ZPŮSOB KOUSÁNÍ. Toto je něco, co se jako svalový problém bere v potaz jen velmi zřídka. Žvýkání má komplexní neurologickou reakci založenou na mechanické akci. Svaly na žvýkání a kousání mají přímý vztah s mozkem a také s krkem. Některá zranění mohou přímo ovlivnit čelisti a jejich uspořádání. Pokud se jedná o psa, který byl šťastný kdykoliv mohl něco kousat, či žvýkat a najednou u něj postupně vzrůstá neochota to dělat, pak se s největší pravděpodobností jedná o tento případ. Další zrádný indikátor, který často není brán v potaz jako důležitý, nebo dostatečně relevantní. 

7. CHOVÁNÍ. O tomto faktoru by mohla být napsána celá kniha! Přemýšlejte, pokud vás bolí záda, budete se chovat jinak? Určitě! Rozhodně nebudete nadšení pokud s vámi bude někdo chtít jakýmkoliv způsobem manipulovat, nebo se k vám požene, že si s vámi bude hrát. S největší pravděpodobností omezíte své aktivity na nezbytně nutné a možná budete i více či méně, dříve či později, mrzutí. Všechny tyto charakteristiky platí i pro naše psy. 

Další možné indikátory, které mohou signalizovat bolest: neochota lehnout či sednout si; lehání s používáním divných/neobvyklých vzorů pohybu; neochota skákat do a z auta či postele; potřeba nacpat se do malého prostoru; lehání zády proti zdi či opěradlu postele; lehání s krkem visícím z postele či gauče; vyprazdňování stolice "na etapy" či při chůzi; způsob kousání kostí atd.

Je důležité věnovat pozornost denním aktivitám psa. Neměly by zahrnovat příliš mnoho napětí, včetně často se opakujících pohybů, nebo aktivity, které mohou mít vážný, negativní dopad na svalově kosterní systém psa, stejně jako na jeho celkové zdraví. Aktivity, na kterých se psi podílejí během dne, jsou nesmírně důležité, ale jak je to v noci?

Jak podstatné je věnovat se otázce, zda se vašemu psovi dostává „kvalitní“ spánek? Zdálo by se, že psi prospí velkou část dne. Vlastně všeobecně lze říct, že psi spí dvanáct až čtrnáct hodin denně. Avšak stejně jako u nás lidí fakt, že mají zavřené oči a leží, nemusí nutně znamenat, že mají kvalitní spánek. Kvalitní spánek se počítá podle toho, zda je pes schopný projít různými fázemi spánku. Dostatek adekvátního tzv. REM spánku (fáze spánku charakterizovaná rychlými pohyby očí, nízko-úrovňovou svalovou aktivitou a nízko-proudým EEG) je zcela kritický. Studie ukázaly, že to je čas, kdy je mozek nejvíce aktivní, ale tělo odpovídajícím způsobem odpočívá a zotavuje se. Takže když vidíme naše psi „snít“ lze předpokládat, že jsou v této fázi spánku.  Pokud pouze leží se zavřenýma očima, může se jednat o fázi spánku tzv. pomalých vln, kdy lze pozorovat zpomalený hluboký dech. Z této fáze jsou však schopni probudit se mnohem rychleji, to znamená, že nejsou plně uvolněni. Lze proto předpokládat, že procento spánku, který pes v jeho různých fázích má, může pozitivně či negativně ovlivnit jeho den.

Co tedy může bránit vašemu psovi, aby měl během noci dostatek kvalitního spánku? Pro mě osobně je jedním z největších „ničitelů“ mého spánku bolest, nebo dlouhodobá-chronická nepohoda. Za jeden z nejhlavnějších a nejčastějších příčin špatného spánku je považována svalová bolest. Jak jsem zmínila, ve skutečnosti mám problémy s krkem, které se často spustí bez „zjevné“ příčiny. A pokud to následně zanalyzuji, jedním z největších důvodů kdy bolesti přijdou je, když během noci špatně ležím, nebo když je můj polštář ve špatné pozici a já jsem celou noc doslova „držela“ krk ve špatné poloze. Když říkám „držela“ svůj krk, tak to je přesně to, co jsem dělala - aktivně jsem jej podpírala. Opravdu je velmi důležité, aby můj krk byl vhodně podepřen během spánku, a to ne pouze pro mé pohodlí, ale především pro udržení integrity celé mé páteře. Správný polštář je pro mě v mnoha důvodech důležitější, než matrace.

Dle mého názoru příležitost pro psa vytvořit si svou vlastní tělesnou podporu, kde spí a možnost ležet při odpočinku v jakékoliv pozici, je opravdu důležité. Proto poskytnout psovi něco, co by mohl použít jako podporu krku je, z mého pohledu, klíčové. Mohu sebevědomě prohlásit, že každý pes, u kterého jsem prováděla myoterapeutickou péči kvůli jakékoliv formě kulhání, měl potíže s krkem. Takže když spí, zvláště během noci, možnost něčeho, co bude sloužit jako případná podpora krku, je dle mého názoru kritickou součástí jeho stálého zdraví.

Nikdy nezapomenu na klientku, které jsem navrhla, aby dala svému psovi polštář. Prováděla jsem myoterapii jejímu psovi. Především bolesti krku byly z chování psa zcela evidentní. Zeptala jsem se majitelky, zda má přístup k čemukoliv, co by mohl použít jako polštář. Mé otázce se smála a řekla „on by přece nevěděl, jak má polštář použít!“ V tu chvíli jsme vzala polštář a položila jej na podlahu. Bylo po terapii a on ležel v poloze sfingy na podlaze s hlavou mezi tlapkami a relaxoval.  V momentě, kdy jsem položila polštář na podlahu, zvedl se a lehl si těsně vedle polštáře, na který si položil krk v evidentně nejpohodlnější pozici na stranu. Impuls říct „já Ti to říkala“ byl velmi silný, ale odolala jsem!

Pro psy, stejně jako pro nás, je dle mého názoru vhodná podpora těla během spánku prvořadá, stejně jako možnost vytvořit si v pelíšku vlastní oporu těla na míru. Jsem přesvědčená, že je to velmi důležité. 
To je také důvod, proč je důležité zvážit druh pelíšku, ve kterém váš pes leží … nebo ne? Může ve svém pelíšku ležet a měnit pozici dle potřeby? Nemluvím o tom, abyste pro psa udělali stejnou postel, jako máte vy, ale o tom, co pelíšek vašemu psovi poskytuje. Vezměte v úvahu, má-li bolavá, zraněná, bolestivá záda a/nebo krk, zda není nucen (např. tvarem či velikostí) být v zaobleném pelíšku během celé noci schoulený do pozice plodu? Má možnost pohodlné polohy pro svá záda a krk? Pokud bych já dostala omezující postel, nebo takovou, kde bych neměla možnost adaptace, rovnalo by se moje spaní nepříjemnému spánku na sedadle v letadle v ekonomické třídě!

Pokud bude mít pes svalové problémy coby důsledek artritidy, zranění, nebo prostě všeobecného opotřebení, bude omezený a nebude mít podporu těla během noci, může se jeho kondice zhoršit, nebo se probouzet a vstávat ve špatné náladě. Nebyly byste vy?
To je důvod, proč typ pelíšku není bezpodmínečným kritériem, tedy zda spí v nebo na pelíšku, ale jeho přizpůsobivost k tělesné podpoře psa s možností najít si pohodlnou a uvolněnou pozici a možnost uvolnit své svaly a pomoci tak k jejich zotavení a nikoliv je i ve spánku zatěžovat. Vždy bych doporučila zvážit možnost dát vašemu psovi nějakou formu polštáře, aby ji měl k dispozici, nemusí ji použít. Zkuste to a uvidíte, co se stane!
​
Převzato z: Galen Therapy Center UK 
Autorka článku: Julia Robertson
Překlad: Šárka Janouchová
​

​Vždy mě překvapí, když mi majitelé při diskusi o zdravotním stavu a chování svého psa ve chvíli, kdy zmíním, že by ho mohlo něco bolet, bez zaváhání řeknou „mého psa nic nebolí“. Již jsem tuto větu slyšela mockrát a vždy mě zaskočí jejich naprostá jistota. Za několik let své praxe myoterapeutky a komunikátorky se zvířaty jsem se setkala s pěknou řádkou hafanů, o kterých to jejich majitelé tvrdili. Malý příklad ze života, jakým je třeba takové kadění (nesmějte se opravdu mám na mysli vylučování exkrementů) . . . velmi často si lidé myslí, že jejich pes je čuník, protože se nevykadí pěkně na jednu hromádku, ale „kadí na etapy“ tedy buď při tom popochází, nebo jde v „podřepu“ a vylučuje zároveň, abych to popsala přesněji. Důvod k tomuto chování je zcela prostý. Psa bolí záda natolik, že udržet tělo v přidřepnutí a tlačit zároveň je nemožné a pohyb vyprázdnění střevních útrob  ulehčuje. A ano, může se to dít i v již poměrně mladém věku psa. Věřte nebo nevěřte, velmi často zvláštnosti v chování psa znamenají tělesný diskomfort nebo bolest. (O tom, jak svaly ovlivňují postoj, můžete číst v článku zde.)​

​Co to vlastně bolest je? Jak ji vyjádřit?

​Většina lidí nezaznamená bolest u svého psa dříve, než je viditelná a doslova křičí skrze kulhání, obtíže vstát, nechuť k pohybu a řadu další podobných projevů. Tyto projevy jsou však již formou velmi bolestivé a akutní záležitosti a rozhodně by měly být řešeny výletem k veterináři případně terapeutovy v oblasti fyzioterapie (např. myoterapie) či chiropraxe psa (např. osteodynamika).
Avšak bolest, o které chci hovořit, je neustávající, nepříjemná, pracující na pozadí. Bolest podobná třeba té, když nás bolí v kříži, nebo máme citlivé zuby. Když se ráno probudíme bolest tam je a nemizí. Často ji během dne překryje adrenalin nekončících povinností a aktivit, ale zůstává na pozadí. Jako věrná kamarádka je tam stále, ráno, během dne a když jdeme večer spát. Mluvím o chronické bolesti, která s námi žije, někdy dá o sobě vědět víc na pár hodin, či dokonce na pár dnů a pak se zase stáhne do pozadí a tak stále dokola, dokud s tím něco neuděláme. Dalo by se to přirovnat k hluku města, nebo vlakům, které jezdí pár desítek metrů od domu. Člověk to časem přestane vnímat, i když ruch tam někde na pozadí stále je, jen tu a tam jej vyruší hádka kolemjdoucích, pískot brzd auta nebo skřípající kola nákladního vlaku.
Chronická bolest u psů je něco, co se jen velmi obtížně definuje a to jak pro majitele, tak pro veterináře. Vím to nejen od majitelů, či veterinářů když s nimi hovořím, ale především od psů, se kterými pracuji. Když ke mně přijdou, mají tělesné „nepohodlí“ navrstvené ve svalových a měkkých tkáních, které postupně vyústilo v hlubokou svalovou bolest. Důvodem je i skutečnost, že tento typ bolesti se, bohužel, projevuje tak pomalu, že pro majitele se prostě stává součástí toho, co je u psa „normální“. Napomáhá tomu i řada dogmat, kde tím nejčastějším, se kterým se setkávám, je stáří psa. Ne jednou slyším „on už je starý, tak ho chci šetřit“ v horším případě pak „on už je starý a pohyb nepotřebuje“. Což je samozřejmě omyl. Pes potřebuje pohyb v každém věku. Musí to však být pohyb vhodný a odpovídající jeho kondici a věku. Ale to je téma na jiný článek, někdy jindy. Vraťme se zpět k bolesti.

Chronická bolest, o které mluvím je záludná, vzniká velmi pomalu a umožňuje tělu vytvořit si a „sžít se“ s „cestičkami“ bolesti. Ta pak pracuje na pozadí vědomí psa, avšak tělo neustále dostává signály o přítomné bolesti a snaží se s ní vyrovnat. Výsledek se může projevit nejrůznějšími způsoby od změn v postoji, následovanými menšími, či většími změnami chování, až k netoleranci, snížení ochoty k pohybu atd. atd. Reakce na výše popsanou, život obtěžující bolest, je dlouhodobá, projevuje se velmi pomalu den za dnem a stejně jako u lidí se u každého psa projevuje jinak a zcela individuálně. Avšak společným faktorem je dopad nejen na fyziologické zdraví psa (změny v postoji, pohybová omezení, u sportovních psů snížení výkonu, chybovost při provádění cviku apod.), ale i na psychiku tzn. vnímáním světa okolo sebe. Bolest rovněž určuje reakce na situace, které pes zažívá, a které mohou mít podobu od nejrůznějších agresí, útlumů, nechuť ke hře, okusování tlapek či jiných částí těla, nechuť provádět určitý typ aktivit, neposlušnost, hyperaktivita až po příliš „zlobivý“ nebo příliš „hodný“ pes. Ne vždy se svalová bolest projevuje kulháním! (O nejčastějších projevech svalové bolesti čtěte zde)

​V současné době je velmi populární, v jistém ohledu bych řekla až určitým druhem posedlosti, věnovat pozornost bolesti kloubů a kloubním onemocněním podáváním kloubní výživy. Rozhodně, nechci snižovat důležitost výživy kloubů. Kloubní onemocnění ať již dědičná, či získaná jsou problémem a je třeba věnovat tomu patřičnou pozornost. Avšak nemyslím si, že pouhé podávání kloubní výživy je účinným a efektivním řešením.
Vždy je třeba podívat se na jádro pudla, tedy kde problém vlastně vznikl a co je výsledným efektem. Troufám si tvrdit, že velká část kloubních onemocnění je způsobena nevhodným zatěžováním a přetěžováním psa a to již od štěněčího věku. Přetěžování a nevhodný druh pohybového režimu vede k nesprávnému opotřebení kloubů a následný efekt může být až artrotická změna kloubního spojení. Tomu však předcházel pravděpodobně jeden, možná všechny aspekty svalového rázu - nesprávné zatížení, trauma (mikro zranění), kompenzace, opakující se námaha vycházející z prostředí apod. (O dopadu přetížení svalového systému na klouby čtěte zde) Znamená to, že i když dáme zvláštní péči kloubům našeho psa, ale nebudeme věnovat pozornost i jeho svalovému diskomfortu či bolesti, která tím pádem zůstává v těle, roste bolest exponenciálně, bez ohledu kolik kloubní výživy pes dostane.
​
Jako příklad na závěr bych uvedla svého pacienta Monthyho, labradora s artrózou na levé přední tlapce. Když mi jeho zoufalá majitelka volala, měla za sebou více jak roční běhání na veterinu, několik kůr podávání kloubní výživy, střídavě běžný pohybový režim s týdny klidového režimu, magnetoterapii, ale Monthyho stav se nijak výrazně nezlepšil. Monthy stále kulhal a jeho aktivity tím byly výrazně omezeny. Dnes je Monthy ve svých 10 letech velmi aktivní a stále si užívá pohyb plnými doušky. Když ke mně Monthy s paničkou před necelými dvěma lety zavítali, byla nešťastná, protože je sama velmi aktivní a Monthyho stav neumožňoval společné aktivity ve stejném rozsahu jako dříve. Pomocí myoterapie a vhodného pohybového režimu se nám však podařilo nejprve zastavit zánětlivý proces v kloubu a následně uvolnit a napravit svalovou rovnováhu do té míry, že nekulhá a nemá jiná omezení v pohybu. Na jeho levé tlapce je samozřejmě stále artróza, ale díky pravidelné péči o Monthyho svaly jednou za cca 8 týdnů si  Monthy (i ve svém věku) se svou paničkou znovu užívají velmi aktivní život bez omezení.

​​Ve své praxi se často setkávám se psy, kteří si olizují či okusují tlapky, případně jinou část svého těla. Jejich majitelé se často, pomocí nejrůznějších vyšetření, pokoušeli zjistit příčinu, bohužel však s nulovým výsledkem. Důvodem je i skutečnost, že interpretace symptomů, kdy nelze určit jasnou příčinu problému (např. akutní zánět, alergie, roztoči atd.) se nejčastěji odvozuje od chování psa. To se však může významně lišit a vést tak šetření různými směry. Jedním takový příkladem mohou být právě tlapky či jiná část těla, kterou si pes často olizuje, či okusuje. Nemám tím na mysli případ, kdy si například pes chce odstranit něco přilepeného v kožichu, či stékající vodu po srsti, ale situaci, kdy si dané místo olizuje s takovým nasazením, že si až způsobí poranění, či dokonce trvalé změny, nebo v lepším případě dané místo „pouze“ změní barvu nejčastěji na růžovo hnědou. Může se i stát, že toto záludné chování zůstane majitelem nepovšimnuto, neboť se velmi často stane běžnou součástí chování psa, např. když odpočívá, nebo v průběhu noci.
S výše uvedenými případy se setkávám poměrně často. To, co se v těle psa děje bych přirovnala k mravenčení, či pocitu „spící“ tlapky. Možná to sami znáte – třeba když máte potíže s krkem, stává se vám, že cítíte mravenčení až do konečků prstů. Pak se snažíte s rukou hýbat, hladit, drbat . . . prostě cokoliv, abyste se toho zbavili tzn. obnovili proudění krve, či trasy neurologických spojů. Každý kdo někdy zažil, že mu „usnula“ ruka, nebo noha ví, jak je to nepříjemné. To samé se děje našim psím společníkům.
Citlivost, o které hovořím, tzn., když si pes kouše přední tlapky, nejčastěji pochází od krku. Jde-li pak o zadní tlapky, či bederní oblast, kam se psi často snaží dosáhnout, aby si ulevili od napětí, či nepříjemného pocitu většinou pochází z dané oblasti. Nicméně není to vždy pravidlem. Dráha může vést ze vzdálených oblastí na těle. Ať tak, či tak vždy je nutná péče o měkké tkáně a uvolnění symptomů způsobující daný problém. Bohužel velmi často tento problém nebývá řešen, a pokud ano, pak majitelé řeší pouze dopad (zkouší nejrůznější šampony, mastičky lokálně na dané místo apod.), nikoliv však samotnou příčinu tzn. uvolnění měkkých tkání, ať již na krku, kolem ramen, či v bederní a pánevní oblasti, případně „porovnání“ kostí. Samozřejmě otázka olizování tlapek může být součástí jiného pohybového problému, který je třeba identifikovat a řešit pomocí vhodné péče o pohybový aparát psa. Rozhodně se však nejedná o něco, co bychom měli nechat bez povšimnutí.

Bolest! Asi každý z nás zažil někdy v životě zkušenost s bolestí. Ať už to byla drobnost, kdy se uhodíme o roh postele, nebo energii beroucí, nesnesitelná bolest zubů. Bolest je velmi individuální záležitostí. Někoho jen ofoukne větřík a už má pocit, že každým okamžikem umře a jinému se rozjetá motorová pila opře o nohu a on přemýšlí, zda do té nemocnice zajet, nebo to doma propláchne nějakou tou desinfekcí. Prostě každý má práh vnímání bolesti někde jinde.
S fyzickou bolestí se přímo pojí i psychická nepohoda. Je to celkem logické. Máme-li nějakou fyzickou bolest, či se necítíme fyzicky dobře, pak je to znát i na naší psychice. Jsme ve svých aktivitách omezeni, často nemáme náladu cokoliv dělat, hýbat se, být jakkoliv aktivní a pokud se to dlouhodobě nelepší, pak se může člověk propadnout až do deprsí. Nebude tedy velkým překvapením, že psi, a zvířata všeobecně, to mají úplně stejně. Stejně jako mi lidé mohou mít bolest, kterou vnímají velmi individuálně a stejně jako u lidí se to dříve, nebo později odrazí na jejich psychice.  Jenže . . . jak to člověk pozná? Řeknete si: „vždyť ten můj pes je celý den v pohodě, přes den spí a pak běhá na procházce a rozhodně nevypadá, že by ho něco bolelo“.

Takže . . .  jak to vlastně je? Dalo by se říct, že je-li pes veselý nic mu není. V zásadě ano, ale ani to nemusí platit vždy, neboť psi jsou šťastní protože jsou s námi, protože nám něčím udělají radost, protože teď je pro ně důležitější hrát si s kamošem na louce, nebo běžet za zajícem . . . bolavé rameno, kyčel, záda . . . to počká.   Asi takhle nějak to začíná. Nepozorovaně a plíživě.

V anglickém institutu Galen prováděli více jak 13 let pozorování a testy projevů bolesti u skupiny 8 tisícovek psů a zjistili, že fyzická nepohoda u psů přichází velmi pozvolna a nepovšimnutě. Rozdělili příznaky bolesti do několika fází, kde těmi prvními projevy tělesné nepohody a bolesti jsou snížená tolerance k dotekům, při česání psa, při péči o psa, či hlazení. Majitel to většinou považuje za něco úsměvného, když při hlazení pes začne „tancovat“ a „nakrucovat“ se, kde chce pohladit. Považuje to za součást normálního chování psa. Stejně tak snížená tolerance k lidem, či situacím je často připisována k „problémovému“ chování a nikoliv coby projev nepohody, či bolesti.  Přitom i tato reakce má logický základ. Když nás, lidi, bolí třeba záda, tak na sebe také nenecháme druhé sahat, často jsme nevrlí, a nedej bože, aby do nás někdo nečekaně vrazil, nebo s námi chtěl manipulovat, aniž bychom tušili, co s námi bude dělat. Protože to je přesně to, co se děje u psa. Jak může vědět, že cizí hafan na něj neskočí, nebo cizí člověk neudělá něco nečekaného, co ho bude bolet? A tak dopředu varuje, nebo se prostě projevuje jako větší, či menší asociál.  

V dalším stadiu už se pes úmyslně vyhýbá některým druhům aktivit. S tímto se často setkávám na cvičácích. Příkladem může být pes, který nechce skákat přes překážku. Majitel se rozčiluje: „vždyť on to tak krásně umí, tak proč to zrovna dnes nechce skákat“ . Možná proto, že ho bolí ramena a při každém doskoku se tato bolest zvyšuje. Jednou jsem byla svědkdem, jak cvičitel doslova drtil psa v přesnosti provedení cviku a bylo evidentní, že pes přesní ví, co se po něm chce, ale nebylo v jeho fyziologických možnostech provést cvik v přesnosti a rychlosti, která po něm byla požadována. Podobné situace často ústí ve frustraci majitele i psa. Určitě stojí alespoň za zamyšlení, proč ten hafan při přeskoku  stále drká o tu tyčku, nebo před tím přeskokem „drobí“. Pravděpodobně si jen vyměřuje skok, aby při doskoku byla bolest co nejmenší . . . a že to má od malička? Nenechte se tím zmást. K poraněním měkkých a kostních tkání, ze kterých vzniká bolest, může dojít už v brzkém štěněcím věku.   

Výše uvedené změny chování připisují  lidé jen málokdy bolesti. Ve většině případů je považují za nějaký druh chování, či neochotu poslechnout. Řeší je různými druhy výcvikových metod a ani na chvíli je nenapadne, že by psa něco mohlo bolet.
Ve své praxi myoterapeutky se setkávám s tím, že lidé nezaznamenají ani změny v postoji svého psa a všimnou si toho, až když jim změnu popíšu. Tam většinou nastává onen „aha“ efekt. I to je důkaz, že změny pramenící z bolesti přichází nepozorovaně. Změny v postoji, okusování tlapek, časté olizování nějakého konkrétního místa, destruktivní chování, potíže se zažíváním, agrese, změny ve vyprazdňování. To vše uvádí studie institutu Galen jako projevy dalšího stadia bolesti a ze své praxe to mohu plně potvrdit.  Poslední fází je pak deprese. Pes v podstatě pouze přežívá, nemá viditelně chuť do života. Jak už jsem uvedla výše, vše se děje pomalu a nepozorovaně, a tak všechny tyto typy reakcí často připisujeme věku „ono mu už je sedm, tak toho tolik nenaběhá“, nebo plemenu „no ono u těch dog/bernardýnů/dobrmanů . . . je to normální, oni na to trpí“, či „oni se prostě nedožívají více jak osmi let“, nebo dědičnosti „jeho maminka měla dysplazii“.  Jsem obklopeni  horou podobných dogmat a přitom stačí tak málo – přestat věřit dogmatům, více si všímat změn v chování u svého psa a předcházet bolesti vhodnou péčí . Ale to je téma na další článek.

​My čekali jaro a zatím přišel mráz . . . tak by se dalo popsat mrazivé počasí posledních dnů. Zmrzlá krása v zasněženém lese uchvátí nejednu romantickou duši, poněkud jinak je tomu s naším tělem. To snižujícími se stupni na teploměru může trpět a chřadnout. U psů tomu není jinak. Nebudu dnes psát o nutnosti oblékat v takto nízkých teplotách psy, kteří žijí ve vyhřátých domovech schouleni pěkně u topení. Řeč bude o bezpečnosti našich domácností a nebezpečí, která pro psy mohou představovat. Na důležitost tohoto tématu mě přivedly právě vycházky po lese, kde bylo na cestách často pěkně zledovatělo a mé hafině to tu a tam na ledu ujelo. Jakou, že má led spojitost s domácností? Hned uvidíte . . . přesněji řečeno, dočtete se!

Ve své praxi často vídám psy, kteří mají fyzické potíže nikoliv kvůli nějaké nemoci, ale kvůli zraněním z opakujícího se zatížení. Opakující se zatížení je, jak už vyplývá z názvu, konstantně opakující se činnost, která vyústí v poškození základní podpory psa, a to jak z pohledu měkkých tkání - svalů, šlach, vazů, svalové povázky, tak z pohledu kostry. Je-li poškozený sval, je pouze otázkou času, než bude omezen pohyb kloubu. Opakující zátěž může být samozřejmě způsobena i nevhodným tréninkem, ale o tom jsem již psala. Dnes se zaměřím především na naše domácí prostředí a dva nejčastější aspekty, se kterými se u svých klientů setkávám. 
 
Tělo psa bylo vytvořeno pro život v přírodě, nikoliv pro naše domovy. Bylo navrženo, aby se pohybovalo v lese, na loukách, putovalo krajinou, na povrchu, kde lze bez zbytečného úsilí udržovat správné napětí, spát v pohodlné pozici bez omezení prostorem s možností výběru povrchu i místa k životu . . . nikoliv prostoru s nábytkem, schody, kluzkou podlahou a řadou dalších překážek . . . 
Očekáváme od našich psů, že budou žít v prostředí, které je navrženo pro naše dvě, nikoliv čtyři nohy. Nebojte se, nechci se vracet zpátky na stromy a nabádat čtenáře k vytvoření lesa či louky v obýváku pro pohodlí svého psa, ale budu ráda, pokud se po přečtení alespoň zamyslíte nad možností, zda by se tu a tam nedal váš společný prostor k životu upravit pro lepší zdraví vašich čtyřnohých kamarádů.

Častou překážkou, kterou mí klienti popisují, jsou schody. Schodiště mají držadla. Ta umožňují nám lidem udržet si oporu. Psi však takovou možnost nemají. Často slýchám "dolů je to v pohodě, ale do schodů má problém". Pokud by nám k tomu řekl něco náš pes, pak by to nejspíš znělo asi nějak takto: "Jdu-li nahoru je to bolestivé, protože mě bolí kyčle a záda, ale mohu-li jít pomalu, tak se nakonec vyškrabu, i když přední nohy a krk jsou bolavé. Ze schodů je to cesta hrůzy, jako jízda po černé, bez možnosti zastavit, bolí mě krk i ramena a musím doufat, že mě udrží zadní nohy dokud se nedostanu dolů."
 
Je důležité mít na paměti, že na rozdíl od nás lidí, psi musí vždy používat přední nohy bez ohledu, zda je bolí krk či rameno. Máme-li my lidé problém na krku nebo ramenech, či kdekoliv na ruce, prostě omezíme jejich pohyb. Bolí-li nás záda, nebo kyčel, pak jen myšlenka jakéhokoliv pohybu, natož pak pohybu po schodech je, upřímně řečeno, děsivá. Většina psů nemá jinou možnost.
Bolí-li psa záda, bedra, či kyčle, projeví se to na vyšším zatížení přední části, tedy na ramenech a krku. Bohužel v našem domácím prostředí je až příliš "příležitostí", jak může dojít k poranění zadní části těla, či zad. Tím nejčastějším je kluzká podlaha - parkety, lino, dlaždice, snad nejhorší pak plovoucí podlaha. Kluzký povrch nadělá v pohybovém aparátu psa v mžiku tolik škody a to bez naprostého povšimnutí člověkem. K nejčastějším poraněním dochází u tzv. přitahovačů, jak se psovi rozjíždějí nohy ať už při chůzi, kdy uklouzne, nebo, více častěji, když se na kluzkém povrchu otáčí. Samozřejmě platí, že čím rychlejší pohyb, tím větší nebezpečí poranění hrozí. Situace, kdy se pes žene do kuchyně pro něco dobrého, nebo utíká přivítat ke dveřím návštěvu, nebo radostně skáče z gauče na zem, ze země na gauč a tak dokola, jsou na každodenním pořádku. Dojde-li k poranění přitahovačů, ovlivní to svalovinu a měkké tkáně ležící v těsné blízkosti. Tyto svaly nejsou odpovědné pouze za pohyb vpřed, ale slouží zároveň jako stabilizátory pro zadní část psího těla. Dojde-li tedy k jejich poranění je více než pravděpodobné, že k tomuto poranění bude docházet opakovaně, neboť stabilita, stejně jako síla držet nohy u sebe, bude omezena. Tak vzniká prostor pro řetězovou reakci, neboť omezená stabilita znamená větší zranitelnost zadních nohou, z toho pramenící přetížení přední části těla a další následná omezení, která se postupně, v průběhu měsíců, mohou řetězově vrstvit jedno na druhé. 

Každý z nás má nějakou představu o podobě domácnosti, jaké prostředí se mu líbí, či nelíbí a většinou není velký prostor pro nějakou zásadní změnu, ale vždy svým klientům radím, aby zvážili alespoň drobné úpravy. První krok je uvědomit si, co se našemu psovi v daném prostředí děje. Představte si, že byste celý život chodili po ledě? Určitě byste ocenili, pokud by vám někdo vytvořil alespoň malé ostrůvky (např. v podobě běhounů), po kterých byste, bez obav z uklouznutí, mohli přejít. V případě schodů to pak může být alespoň omezení četnosti pohybu po nich. Mějme stále na paměti, že jsou to psi, kdo nežije ve svém prostředí, a možná by stálo za zamyšlení, zda tu a tam neudělat ve svém vkusu kompromis. Našim psům tím můžeme prodloužit život bez bolesti. 

Neznám nikoho, kdo by ji měl rád, a přesto je běžnou součástí našich životů. Bolest! Často tiše plíživá a začínající jen pozvolným a občasným píchnutím v boku či někde jinde na těle.

Bolest je velmi individuální. Asi každý zažil situaci, kdy ho bolela hlava a svět kolem po něm chtěl výkon, aktivitu . . . prostě to své. V tu chvíli si člověk uvědomí, jak moc osobní záležitostí bolest je. Zároveň s tím si uvědomíme, že nejprve musíme o své bolesti ostatním říct, jinak může zůstat nepovšimnuta. A stejně tak je tomu u našich psů. I oni mohou v tichosti a bez povšimnutí trpět bolestí. Jejím rozpoznáním a především zvládáním, se už zabývá řada vědců a veterinářů. Cesta vede přes porozumění bolesti jako takové, tomu, jak funguje a jak ji nejen u psů, ale všeobecně u zvířat poznat, minimalizovat, případně úplně odstranit. Pouhé snížení bolesti může vést k výraznému zlepšení života jedince, neboť fyzická bolest je přímo propojená s psychikou a pocitem celkové pohody. 

V procesu rozpoznání bolesti u psa hraje zásadní roli majitel. On by měl být tím prvním, kdo rozezná indikátory bolesti či nepohodlí u svého psa. Samozřejmě důležitou roli hraje i veterinář, který by měl být slovům majitele otevřený a naslouchat, co majitel o chování a aktivitách psa říká a rozeznat tak možné projevy bolesti. Společně by pak měli hledat efektivní způsob péče a zvládnutí bolesti.

Co vlastně bolest je?
Všeobecně lze říci, že je to něco nepříjemného, co může být, do menší či větší míry, omezující fyzicky i psychicky. Jak už bylo řečeno bolest je velmi subjektivní a tudíž i obtížně měřitelná. Zcela běžně ke mě chodí hafani, kteří jsou hraví a veselí a přesto, nemohou chodit a kulhají. Jsem si jistá, že mnoho veterinářů má zkušenost, kdy do ordinace přišel pes s poraněnou nohou, běhal po ordinaci a vrtěl ocasem a jiný pes se stejným zraněním extrémně panicky naříkal bolestí. Jeden evidentně potřebuje léky, ale co ten psí pacient, který je klidný a bolest viditelně neprojevuje?

​Jak tedy bolest zjistit?
Jsou situace, kdy je vše zcela jasné - jsme-li svědky nějaké nehody či poranění psa, při zcela evidentních zraněních např. zlomená končetina, přetržený křížový vaz, nebo po nějaké operaci. Ale co skrytá bolest? Taková, která není evidentní na první pohled? Zde je třeba stát se dobrými pozorovateli, protože s bolestí je spojena změna v chování - pes vykonává některé úkony s menší ochotou např. chůze do schodů/ze schodů, překonávání překážek, neochota k některým cvikům a aktivitám. Rovněž může mít větší potřebu odpočívat a být méně aktivní. Může začít negativně reagovat na manipulaci, ať už je to zvedání, česání či manipulace s tlapkami. Velmi často jsou to jen malé drobnosti, kterým nepřisuzujeme žádný význam. U dospělých psů jsou naprosto běžné bolesti zad, které mohou být viditelně zjevné až v pozdějším věku. Projevy spojené s bolestí zad můžeme dobře pozorovat právě u starších psů, kteří mají potíže se vstáváním, někdy dokonce odmítáním vstát z pelíšku. Bolesti v oblasti krční páteře se zase mohou projevovat olizováním nebo dokonce okusováním předních tlapek. To je v mnoha případech diagnostikováno mylně jako alergie. I potřeba psa kadit na několikrát (udělá bobek, popojde, udělá další apod.) je projevem bolesti zad. Všímejte si těchto nenápadných změn v chování, neboť to jsou jediné signály, kterými váš pes komunikuje svou potřebu pomoci s bolestí. 

Jak bolest zvládnout?
Musí-li váš pes podstoupit nějakou operaci, pak je vždy vhodné probrat s veterinářem možná řešení následné bolesti. Například při lokálních zákrocích není většinou třeba léky na bolest podávat, ale pokud musí váš pes podstoupit náročnou operaci, je určitě namístě to ve spolupráci s veterinářem zvážit. Psychická i fyzická pohoda mohou urychlit uzdravení.
S veterinářem určitě stojí za to řešit i chronickou bolest např. u psů s artrózou, kde vhodná volba podávání přípravků proti bolesti může nejen zlepšit pohyblivost psa, ale pomoci zmenšit či odstranit zánětlivé procesy. Na druhé straně v některých případech podávání utišujících léků může stav zvířete zhoršit, neboť pes bolest necítí a zatěžuje tak poraněné místo, které by naopak potřebovalo klid k úzdravě. Proto je vždy třeba zvážit situaci individuálně pro daného psa, jeho kondici, temperament, zvyky, pohybový režim a samozřejmě případná možná rizika.

Stejně důležitým faktorem je vhodná výživa. Každý pes se bude mnohem lépe bránit případným degenerativním onemocněním a nápravě poraněných tkání, bude-li dostávat kvalitní stravu.
Nedílnou součástí zvládání bolesti je i vhodný pohyb, stejně jako odpovídající péče o pohybový aparátu. Psí tělo bylo stvořeno k pohybu. Ten je důležitý v každém věku. Je však stejně důležité uzpůsobit pohybový režim stavu a kondici psa. U psů s pohybovými potížemi bychom se měli držet zásady, že méně je někdy více, tzn. svaly bychom měly zatěžovat často, ale málo, abychom je zapojovaly, ale nedocházelo k jejich přetěžování. Rozhodně pohybový aparát psa ocení více procházku pět krát za den na deset minut, než jedenkrát za den na hodinu.
U velmi aktivních psů (v aktivním tréninku, při psích sportech apod.) je pak třeba zajistit správnou péči o pohybový aparát v podobě vhodného tréninkového programu a přípravy těla na aktivitu, včetně pravidelného uvolňování (vhodné masáže, hydroterapie, fyzioterapie, myoterapie apod.) a dostatečného odpočinku po námaze. Vždyť jejich aktivity lze směle přirovnat k vrcholovým sportovcům a ti také nevyskočí z auta rovnou na závodní dráhu, a po absolvování závodu zpět do auta a domů. Pro skvělý výkon musí trénovat, postupně přidávat na zátěži, stejně jako dopřávat tělu a svalům pravidelnou péči.

Stále se setkávám s názory, že "pes je blázen do aktivit, že sám chce běhat a být aktivní a z toho je jasné, že je v pohodě a bez bolesti a nepotřebuje tedy žádnou zvláštní péči". Toto naše přesvědčení však vychází z poznatků a zkušeností před mnoha desítkami let, kdy psi byli nejčastěji na zahradě. Psů ve městech a městských bytech bylo jen velmi málo. V podstatě jedinou sportovní aktivitou, která tehdy byla k mání, byl svazarmovský výcvik poslušnosti. Od té doby se však mnohé změnilo. Psi se stali nedílnou součástí našich domácnosti, gaučů a postelí. Psí sporty se rozvíjí rychlostí, že je jen obtížné je všechny sledovat a na psy je kladen stejný nárok na rychlost a výkon, jako v našem lidském světe. O "produkci" vrhů oblíbených plemen jako v továrnách a s tím související nárůst nejrůznějších druhů onemocnění  ani nemluvím. To vše samozřejmě zvětšuje prostor pro nejrůznější zdravotní potíže a s nimi spojenou bolest. To málo, co pro ně můžeme udělat, je dávat větší pozornost signálům diskomfortu a bolesti a hledat řešení, jež zlepší jejich životní pohodu a umožní co nejdelší život bez bolesti.

V první části tématu obojek vs. kšíry vs. nebezpečí poranění krku s následkem omezení hybnosti psa, jsem vysvětlovala, proč může být obojek nebezpečný, a jak moc je krk důležitý pro pohyb a zdraví psa. Že je spojnicí mezi mozkem a tělem a vedou zde životně důležité tkáně - svaly, páteř, žíly, nervy atd.  Svaly zajišťují flexibilitu a pohyblivost krku, stejně jako ochranu a podporu nervů a žil vedoucích z a do mozku - tedy zásobení životně důležitými informacemi co se kde v těle děje (neurologické spojení), živinami a kyslíkem. To vše je pro tělo životně důležité. Je-li tedy krk jakýmkoliv způsobem omezen ovlivní to nejen pohyb, ale i zdraví psa.

Dnes bych chtěla mluvit o kšírech. Ty mají mnohem menší potenciál psa poranit. Důležité však je, aby přesně padly na tělo a tady nejčastěji nastává kámen úrazu, neboť nejsou jedny kšíry, které by padly všem psům. 

Co je u správně padnoucích kšírů důležité?
Začneme u přední části. Tady je třeba, aby kšíry při tahu na vodítku nenarážely či netlačily řemínky nebo přeskami na tracheu či jícen psa. Tlak v této oblasti bude mít dopad na pozici jazyka. Správná pozice tedy je, když kšíry "sedí" na hrudní kosti.

Další zásadní prvek je eliminace tlaku na ramena a lopatky. Neumožňují-li řemínky rameni a lopatce přirozený pohyb, dochází k omezení a opět k dopadu na zdraví. Často se setkávám i s kšíry, které obepínají hrudník psa, čímž řemínky tlačí proti pohybu ramene. Tím nejen, že je pohyb ztížený, ale dochází k bolesti a nerovnováze při pohybu.

Pásek kšírů za předními tlapkami by pak měl být dále na žebrech. Jsou-li těsně za předními tlapkami, většinou psa dřou, je to pro něj nepříjemní a nepohodlné, ale především to má opět negativní dopad na jeden z velkých neurologických bodů, umístěný právě v této oblasti pod psí paží.
​
Stejně důležitá je pozornost horní části kšírů na zádech. I zde by měly kšíry sedět a být z měkkého materiálu, aby psa nedřely, či některá přeska nebo kovová úchytka nenarážela psovi do zad. 

Příliš těsné kšíry, nebo naopak příliš volné kšíry jsou špatně. Jsou-li těsné, pak psa dřou. Jsou-li příliš volné pak při pohybu či tahu dochází k odřeninám a tlaku v exponovaných místech. 

S výběrem kšírů souvisí i způsob jejich oblékání. Vždy myslete na zdravotní stav a pohyblivost svého psa. Často je pro psa obtížné zvedat tlapky a ohýbat hlavu a krk. Není výjimkou, kdy vídám jak majitel psa tahá tlapku do strany. To je pro psa nepřirozená pozice, na kterou tlapka není stavěná a snadno může dojít k poranění, které se ve většině případů neprojeví hned, ale často se zpožděním a na odlišné části těla . Stejně tak to může být pro psa bolestivé. Proto než se rozhodnete pro nějaké kšíry zvažte, jak budete psovi kšíry nasazovat a svlékat.

Jak by tedy měly vypadat správně padnoucí kšíry?

​Obojek je tradiční způsob, jak vodit psa a mít ho pod kontrolou. Jen málo, nebo vůbec, se však zamýšlíme nad tím, jaký vliv to má na anatomii psa.
Ve své praxi myoterapeutky často lidem vysvětluji důležitost a nezbytnost krku pro pohyb a zdraví psa. Krk je spojnice mezi tělem a mozkem, který kontroluje a řídí celé tělo, a je zde velké množství důležitých tkání. Je-li činnost kterékoliv z těchto tkání omezená, může to mít pro psa až život ohrožující následky. Používáním obojku totiž může docházet ke snížení funkcí - zásobení kyslíkem, krevní zásobení a výživa, neurologické spojení - které jsou pro tělo zcela zásadní.

Veškerá anatomie - svaly, páteř, žíly, nervy atd. - má svůj nezastupitelný důvod a smysl. Svaly na krku kompletně (kromě prvních dvou krčních obratlů, které lze přes kůži nahmatat) obalují páteř. Smyslem této "sestavy" svalů je zajištění flexibility a pohyblivosti krku a hlavy, stejně jako ochrana a podpora nervů a žil vedoucích z a do mozku. Je-li obojek těsný, svaly jsou stlačené. To vytváří prostor pro větší či menší poranění a pohmoždění svalu. V průběhu sebe uzdravujícího procesu poraněných svalových vláken dochází k jejich zkrácení a to u svalu obklopujícího obratle způsobí vzájemné přiblížení obratlů. Tím se zmenší prostor mezi obratli, což má dopad na ostatní struktury a vazby. Toto řetězení může pak mít devastující efekt na velké nervy a žíly v dané oblasti a může vyústit až v dysfunkci, bolest či závislou bolest, kterou mi lidé zažíváme v podobě mravenčení či "uslé" ruky. Psi zažívají to samé a často se to projevuje olizováním či kousáním předních tlapek.

Snížení průtoku krve z a do mozku může mít rovněž dopad na dodávku potřebných hormonů, což může mít katastrofický dopad na funkce smyslové - oči, uši, nos (např. suchý a popraskaný nos je často právě projevem problému s krkem). Z hlediska svalů je krk kritickou oblastí pro podnět, rovnováhu i flexibilitu. Je-li krk zatuhlý kvůli poraněným svalům, bude to mít dopad na celkovou pohyblivost psa a následně vytvářet systémové problémy v těle. Nevěříte? Vyzkoušejte si to na sobě jednoduchým cvičením: Zvedněte ramena co nejvíce k uším a pak se zkuste pohybovat . . . jaké to bylo? Jak jste se cítili?
Na krku rovněž nalezneme sval odpovědný za stabilizaci jazyka, který je zásadní z hlediska potravy a celkové rovnováhy. Poranění tohoto svalu tak ovlivní nejen pozici jazyka, ale celkovou rovnováhu psa.

Taháme-li psa na vodítku do stran, pak rovněž může dojít k tzv. hyperextenzi krku. Představte si čelní náraz v autě, kdy jde hlava dopředu, následně dozadu a pak zase vpřed - rychlost a intenzita nárazu pak způsobí výše uvedenou hyperextenzi krku. Tedy náraz, kdy krční svalstvo není schopno tento náraz absolvovat, čímž dochází k natažení páteře, svalstva, nervů a cév. Nápor, kdy silou táhneme psa za obojek, není něco, s čím si krk dokáže poradit a může tak snadno dojít k poranění a zanechat na krku permanentní, někdy opakující se bolest, způsobenou právě hyperextenzí krku.

Jakýkoliv pohyb se neobejde bez zapojení krku, stejně jako bez jeho pohyblivosti a flexibility. S tím samozřejmě souvisí i ramena, která by měla být uvolněná, jako v závěsu. Tím je psovi umožněno dobře běhat a provádět obraty. Jsou-li ramena omezena, nebo dokonce poškozena, používáním obojku či nesprávně padnoucích kšírů, bude to mít opět dopad na pohyblivost a celkovou pohodu psa.

Je-li mobilita psa omezena kvůli bolesti a stlačení krku, nebude tělo správně fungovat a postupně se bude měnit postoj psa. To povede k následným svalově-kosterním změnám coby důsledek adaptivní ochrany těla. Svalově-kosterní změny pak dále působí fyzické a psychické napětí. Jakékoliv napětí v těle má za následek nedostatečnou funkci parasympatetického systému, jehož úkolem je relaxace a regenerace těla. Následný dopad se pak projeví v dalších oblastech jako je zažívání nebo pocit větší zranitelnosti. Je to stejné jako u nás lidí - jestliže zažíváme delší dobu bolest odrazí se to, dříve či později, na našem fyzickém těle i psychice. Naše pohyblivost se snižuje a naopak pocit zranitelnosti zvyšuje. U psů je to stejné.

Pokud pes na vodítku příliš tahá, pak jedním z řešení jsou dobře padnoucí kšíry. Jaký dopad na pohybový aparát mohou mít nesprávně padnoucí kšíry i o tom, jak správně kšíry vybrat, si povíme v druhém díle tohoto povídání.

Jak moc pohybu je moc pohybu pro psa? Položili jste si někdy tuto otázku? Nebo pohyb psa v jakémkoliv rozsahu berete za samozřejmost?

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a už vůbec ne jednoznačná. Je to zcela individuální záležitost u každého psa, stejně jako dané situace. Téma množství pohybu zahrnuje tolik informací, kde každá vychází z jiné perspektivy a má jiný základ, ať již mluvíme o tréninku, chování atd.
Pojďme se na to podívat z pohledu fyziologie psa a jeho omezení pohyblivosti. Ve své praxi se často setkávám a pečuji o psy, u kterých právě díky nevhodnému pohybu, či prostřednictvím určitého, stále se opakujícího, typu pohybu, došlo v průběhu života k pohybovým potížím. 

Jedním z největších problémů, se kterým se setkávám, je opakující se zátěž. Mám na mysli jakýkoliv typ pohybu, který je se psem opakován v pravidelných vzorcích např. vycházka do parku, kde na louce pes stráví 20 minut běháním pro míček, pak možná lítá s dalšími psy. My pak jdeme domů s pocitem, že pes je unavený a dobře vyvenčený. Stane-li se jeden druh pohybu pravidelnou, každodenní součástí aktivit psa, projeví se to dříve, či později negativním dopadem na jeho těle v důsledku stále se opakující zvýšené zátěže na jednu část svalového a kosterního systému.

Všeobecně by se dalo říct, že pohybový režim je v pořádku tehdy, je-li pestrý a zahrnuje-li, zjednodušeně řečeno, zapojení nejen vnějších svalů tzn. těch, na které si můžeme sáhnout, ale i svaly v hlubších vrstvách těla, tedy ty, které drží kostru pohromadě. Je třeba mít na paměti pestrost a vyváženost, spolu s postupným zatěžováním a budováním kondice. Je málo pravděpodobné, že byste očekávali od nesportovce závodní výkony bez postupného vybudování fyzičky.

Co mám tedy na mysli když hovořím o jednom druhu pohybu či opakujícím se zatížení? Zde jsou nejčastější příklady:

Chytání míčku, které jsem již zmínila. Házení míčku nebo frisbee - tato nepřetržitá akce běhu, lovu a otáčení způsobuje v psím těle obrovské potíže. Navíc při této aktivitě přetěžuje pes vždy jen jednu stranu těla. Tak jako mi lidé i zvířata preferují jednu stranu těla více, než druhou. A tak pes bude vždy dělat stejný pohyb - chytí míček a otočí se pokaždé na stejnou stranu. Přetížení svalů znamená jejich zkrácení. To vede ke zvýšenému napětí kolem kloubů. Pro kloub to pak znamená omezení pohybu a nedostatečnou výživu. Běhání za míčkem je však pro psa neodolatelná zábava, což se může stát velkým problémem. Možná už se vám někdy stalo, že jste rozdělali nějakou práci a uprostřed vás začalo někde na těle něco bolet. Protože to byla bolest, která se dala vydržet, řekli jste si "tak to už dodělám". U mladších ročníků to může být třeba přehnaný sportovní výkon, kdy si řeknete "trochu mě píchá v koleni, ale vždyť už je to jen kilometr, to zvládnu". S přibývajícím roky může být bolest výraznější a mi si začneme ulevovat o něco více. Pokud těmto občasným potížím nezačneme věnovat pozornost a potřebnou péči, začneme mít, dříve či později, změny v postoji i v chůzi a v horším případě i zdravotní potíže. To samé se děje v těle psů, jen, vzhledem k věku, kterého se dožívají, je celý proces výrazně rychlejší. Pes nepřemýšlí "no asi bych si mohl poranit sval, nebo to není dobrý pro moje klouby". Je to zábava, která ho baví, a tak nikdy neřekne „dost“. Postupně tak dochází ke stále masivnějšímu, opakujícímu se náporu na svaly a klouby. Nenechte se mýlit, že „kdyby psa něco bolelo, tak to přece nebude dělat“. Téměř každý pes, pokud mu nabídnete aktivitu, kterou má rád, neřeší, že ho něco bolí, nebo někde píchá. Viděla jsem psa, který měl do krve rozedrané tlapky, a přesto stále vždy dychtivě a s radostí vyběhl za letícím míčkem.  

Další aktivitou je běh u kola, která by se mohla zdát jako výhra na obou stranách. Cyklista si zajezdí na kole a pes má pohyb. Běh u kola má však mnoho různých aspektů, včetně skrytých negativních následků.
Předně je vysoce pravděpodobné, že po psovi bude požadováno mnohem více pohybu, než je vhodné, protože pro cyklistu je aktivita mnohem snadnější, a tím pádem může být pocit únavového faktoru u psa snadno přehlédnutý. Dalším faktorem je tempo psa. Ten jej musí stále upravovat podle rychlosti kola, což ve většině znamená, že převážnou část doby cválá/kluše (v nejhorším případě stále upravuje tempo) konstantní rychlostí. To je spouštěcí prvek pro přetížení svalů, které pracují pouze v jednom rozsahu (jeden rozsah = fixovaná délka kroku beze změny). Svaly se tak sice mohou zvětšovat a vypadat velmi vypracovaně, ale nejsou zdravé, protože jsou „upravené“ a ve skutečnosti zkrácené pouze na jeden rozsah pohybu. To způsobuje, že svaly přestávají být plně funkční.
Dalším vážným problémem může být snaha psa vyhnout se přílišné blízkosti kola. Valná většina psů bude preferovat udržení si dostatečné vzdálenosti. Má to svou logiku, kdo by chtěl dát si přejet nohy pneumatikou. Proto pes běží a zároveň se uhýbá, čímž se vytváří rotační zatížení na celé tělo, a to následně způsobuje vážný problém v pohybovém systému. Důležitým aspektem je rovněž povrch – tvrdá silnice, nebo naopak měkký či nerovný terén po celou dobu jízdy. Každý z těchto povrchů může mít dopad na funkci psích svalů a jeho celkové zdraví. Otázka povrchu je aktuální i v případě běhání se psem. Všeho moc škodí, stejně tak příliš jednostranného povrchu. Je třeba různorodost, jen tak dochází k rovnovážnému zatížení celého těla.

​Asi nejčastějším vzorcem opakujícího se pohybu, se kterým se setkávám, jsou tzv. víkendoví bojovníci. Tento druh pohybu může u psů způsobovat velkou řadu potíží, které se však ve valné většině projevují až s odstupem týdnů, měsíců, ale i let! Víkendoví bojovníci jsou psi, kteří během týdne mají krátké procházky plus, mínus dvacet minut, možná hodinku, dvakrát denně, a pak o víkendu vyrazí se svými pány na pořádnou vycházku, která trvá více jak hodinu a často se jedná o výlet na celý den!  To je pro psa extrémně náročné. Během týdne je totiž v relativním klidu a o víkendu se má stát nejzdatnějším atletem, protože rodina má pocit, že je důležité alespoň jednou týdně pořádně „psa vyvenčit“. Už slyším jak si teď mnoho z vás v duchu říká: „ale vždyť je to pes, tak potřebuje pořádnou procházku“, „je to pes, a má tyto schopnosti“, nebo „když se celý týden neproběhne, potřebuje se pořádně projít alespoň o víkendu!“. Všechna tato tvrzení jsou vůči psům velmi tvrdá. Je třeba mít na zřeteli, že pes není „chodící stroj“. Má téměř totožný svalový a kosterní systém jako člověk. Představte si, že každý den vyjdete na klidnou a pohodovou cca dvacetiminutovou procházku a někdy, když nestíháte, ji úplně vynecháte a o víkendu vyrazíte na běžecké závody v půlmaratonu. Pro většinu lidí zcela nereálné, a přesto, od našich psů to očekáváme.
Víkendové dlouhé vycházky způsobují mnoha psům opravdu bolesti a následnou letargii na minimálně další dva dny, která je často pochopena jako, že pes je „šťastný a unavený“. Do pátku se pak relativně zotaví na další víkend plný pohybu. Jak již bylo řečeno, pes určitě nebude protestovat, ale pokud je ztuhlý a tichý, ukazuje diskomfort či bolest. A ani tento vzorec nezůstane bez následků.
Jestliže nemají svaly dostatek času či vhodnou péči, zotavují se z přespřílišného zatížení v kratším uspořádání.  Tzn. svalová vlákna se postupně zkracují, čímž vytváří obrovské napětí v kloubech. To pak může být první krok k artróze, či jinému degenerativnímu kosternímu onemocnění.
​
Je patrné, že většina zátěžového pohybu má v základě dobrý záměr – odhodlání majitele dát psovi to, co potřebuje – pohyb. Ano, pohyb je pro dobré zdraví psa důležitý, avšak v mnoha případech je dobré držet se pravidla „méně je více“. Nechápejte mě špatně, že pes by měl ležet doma na gauči nebo zahradě a nehýbat se. Naopak! Inspiraci můžeme hledat u vlků. Mláďata si postupně budují tělesnou kondici tak, že si chvíli hrají, pak chvíli odpočívají a tak stále dokola celý den. Jejich pohybové aktivy jsou rozmanité. Do našeho života by se to dalo převést pravidlem "málo, ale často". Svaly jsou stále procvičovány, ale nepřetěžovány. Například, miluje-li pes honění míčku, bude pro něj mnohem zdravější půjdeme-li s ním alespoň 10 minut krokem, poté jednou, či dvakrát hodíme míček, a pak necháme psa míček nosit v tlamce, či znovu proložíme 10-15 minutami krokem, nebo volným pohybem psa. Rovněž, házíme-li míček, je dobré jej udržovat nízko nad zemí, aby pes nemusel skákat a otáčet se zároveň. Co třeba schovat míček, aby jej musel vyčenichat? Čenichání je velmi podněcující a nemá negativní dopad na fyzické zdraví psa. Právě naopak pachové práce jsou velmi stimulující a pro pohybový aparát zdravé, neboť mozek i svaly jsou zaměstnané, což vytváří více prospěšný typ pohybu.
Pokud se dostanete na procházky pouze během víkendu, je skvělé, že vezmete vašeho psa ven, ale zařaďte na vycházce pravidelné přestávky (lelkujte společně krajinou) a možná nechoďte tak daleko, nebo jděte na dvě kratší procházky. Tyto drobné změny umožní nižší nápor na pohybový systém vašeho psa, čímž přispíváte k jeho lepšímu zdraví, celkové pohodě a delšímu životu. V pokročilejším věku pak bude pes stále dobře mobilní a s největší pravděpodobností bude potřebovat mnohem méně návštěv u veterináře.

​Bude zima bude mráz, kam se pejsku, kam schováš . . . ano, v originále se tato pranostika liší ve zvířeti, ale pro naše účely je pes, zima a oblékání to, o čem chci dnes psát. Nejrůznější oblečky psů se již staly celkem běžnou součástí našeho společného soužití, a přesto často na sociálních sítích čtu otázky „oblékat či neoblékat“ a snad ještě častěji potkávám špatně oblečené psy.
Začněme tedy nejprve zda a kdy.
Svým klientům doporučuji obléknout lehkou bundičku jakmile klesne teplota pod 10 - 8°C. Ne, ne, nepatří tam minus. Opravdu doporučuji oblékat pokud je méně, než deset nad nulou. Je však třeba dodat, že moji klienti jsou ve většině hafíci s pohybovými potížemi od degenerativních onemocnění kloubů, chronického přetížení některé části těla, po nejrůznější důsledky dávných zranění, kde teplo je proti prochadnutí kloubů a tkání velmi důležité. Je-li jakýmkoliv způsobem omezeno zdraví psa, pak se to může projevit mimo jiné i na zhoršené termoregulaci těla.
​
Oblékání psů je věc značně individuální a týká se především psů, kteří s námi sdílejí domácnost  celoročně uvnitř nikoliv venku. Venku žijící psi, kteří mají boudu či místo kde najdou útočiště před nepřízní počasí, si vytvoří kvalitní podsadu tzn. silnou vrstvu „vnitřní“ srsti, která nepustí teplo ven a zimu dovnitř. Je-li váš pes celoročně venku, pak bych zvážila možnost přístupu do teplejších prostor (např. do garáže, či kotelny) nastane-li delší období větších mrazů. Všeobecně se doporučuje klesne-li teplota pod -6 až -8°C. Ale i zde je to velmi individuální. Znám psy, kteří i v těch největších mrazech spí zachumlaní do klubíčka venku ve sněhu, přestože mají luxusní zateplenou boudu.
​
Vraťme se k hafanům, kteří s námi sdílejí domácnost a leckdy náš gauč, křeslo a postel. Je třeba mít na paměti, že s námi žijí v našich příjemně vytopených příbytcích, kde je minimálně 20°C, a většinou o nějaký ten stupínek více. Jejich tělo tak nereaguje na přirozené přírodní cykly a nevytvoří si hustou, bytelnou podsadu, která by je ochránila před zimou. Teplotní rozdíl při venkovní teplotě kolem nuly pak může být pro tělo v lepším případě nekomfortní, v horším vést k prochladnutí a následné nemoci. Přirovnala bych to k procházce v mikině, nebo ve svetru. Jak dlouho bychom v zimě vydrželi venku, než bychom začali cítit zimu v každé buňce těla?
Člověk nejrychleji prochladne od nohou. U psů je to stejné. Tradiční čínská medicína to vysvětluje velmi jednoduchým způsobem. V nohách, u psů jsou to pak zadní, vede meridián (dráha) ledvin (kromě jiného). Chlad po něm stoupá nahoru a nejsou-li ledviny v teple, usídlí se zde a oslabuje svým chladem funkci ledvin, což se nemusí projevit okamžitě, ale s odstupem času. Tím snad nemyslím, že bychom měli psům dávat v zimě boty. Bože chraň! Speciální psí obuv náleží pracovním psům hasičům, vojákům či záchranářům, kde hrozí v nebezpečném terénu poranění tlapek. O ledvinách hovořím proto, že často vídám sice oblečené psy, ale obleček jim končí přesně tam, kde je nejdůležitější, aby byl – v bederní části. Je důležité, aby psí kabát byl dostatečně dlouhý, a i při pohybu psa, zakrýval jeho bederní část až za kořen ocasu. U starších hafíků, či psů s artrózou je dobré udržet v teple i velké klouby. Tady pomůže pokud je obleček o něco větší/delší. Řešením může být obleček s nohavicemi, tady však pozor při oblékání a manipulaci s tlapkami. Tlapky psa mají rozsah pohybu pouze dopředu a dozadu, do vnější strany je jen velmi omezený a při oblékání psa "vyvracením" tlapky do vnější strany můžeme způsobit vnitřní velmi drobounká poranění. Ta však při častém opakování a s odstupem času mohou mít zásadní dopad na pohyb psa. Při jakékoliv manipulaci (oblékání, mytí tlapek, sušení tlapek) by tlapka měla zůstávat v přirozené pozici pod tělem psa s pohybem pouze vpřed a vzad, nikoliv do strany. Měla by kopírovat přirozený pohyb tlapky.

Nejste-li si jisti, zda pořídit psovi kabát či ne, zde je šest faktorů, kterým byste měli věnovat pozornost:

​Jak vybrat vhodný oblek pro psa?
​Dnešní trh nabízí už širokou škálu oblečků pro psy od módních výstřelků po praktické kousky. Základem je, aby oblek psovi dobře padnul tzn. aby byl dostatečné dlouhý a zakrýval celou část bederní páteře až k ocasu, a to nejen když stojí, ale především při běžném pohybu. Někdy může být obtížné najít vhodnou velikost, proto kupujete-li oblek v obchodě, je dobré vzít hafana s sebou. Většina obchodů s potřebami pro zvířata s tím nemá problém.
Další možností je internet, kde je výběr poměrně široký, ale určení velikosti může být někdy sázka do loterie. Pak se hodí, je-li prodejce vstřícný co se poštovného týče.
Máte-li obří plemeno  či nestandardní velikost psa, můžete se obrátit na profesionály, kteří šijí obleky na míru. I zde už je z čeho vybírat. A pokud rádi šijete, pak se do toho jednoduše vrhněte sami. Za dva večery jste hotoví a oblek bude přesně podle vašich představ.
​
Určitě oceníte bude-li z materiálu, který se snadno udržuje tzn. rychle vyprat, rychle vysušit. Oblek by měl dobře padnout, ale nebýt příliš upjatý, aby psa nikde neškrtil, nedřel kůži apod., zvláště pak kolem předních tlapek, gumičky na zadních tlapkách či konce zipů.
Doporučuji spíše jednoduchý oblek bez knoflíků, šňůrek a jiných „ozdobiček“, které mohou jednak psa iritovat, ale především mohou být nebezpečné tím, že se jimi pes někde zachytí.
Oblek by měl jít snadno a bez obtíží nandat a sundat. U navlékacích obleků pozor na vyvracení tlapek do strany. Při manipulaci by tlapka měla být ve skrčené pozici POD tělem psa, nikoliv tahána/vyvracena do strany.
​
Je-li podzimní, nebo jarní počasí, kdy fouká studený vítr a v minutě vyskočí sluníčko a je teplo, kontrolujte tu a tam psa, zda mu není teplo. Při delší vycházce či celodenním výletě pak dle potřeby sundejte/nandejte oblek, aby mu naopak nebylo zbytečně horko. Řešením může být lehčí kabát, fleece nebo šusťák na podzim a brzké jaro a zimní, vyteplená, bunda na zimu. Ze zkušenosti mohu potvrdit, že to funguje skvěle.
​
Hodně radosti na společných toulkách s vašimi psy a nezapomeňte „Není špatného počasí, je jen špatně oblečený pejskař“, v našem případě i pes. 

V horkých dnech je třeba mít neustále na paměti, že regulace teploty těla u psů probíhá pouze dýcháním a v omezené míře tlapkami. Na rozdíl od nás lidí psi nemají potní žlázy (kromě těch na tlapkách), a proto se nemohou ochladit pocením, jako mi lidé, ale pouze dechem. Vzpomeňte si jaké to je, když vstoupíte v létě z horké ulice do vychlazené místnosti . . . první, co uděláte je, že se nadechnete chladného příjemného vzduchu. Stejným principem se ochlazují psi. Čím chladnější vzduch dýchají, tím snadněji se ochlazují. Vzduch proudí do plic a odtud ochlazuje tělo směrem ven.

Základem (a to nejen v létě) je čistá voda. V letním období je třeba dávat větší pozor, že je v misce čistá voda, nejlépe chladná (ne však ledová). Cestujete-li pak by ve vaší výbavě neměla chybět lahev s vodou a cestovní miska pro psa.

Nejlepší způsob, jak ochladit psa, je tedy  nechat ho dýchat chladný vzduch. Pokud je mu viditelné horko nebo je už dokonce přehřátý, pak jste-li doma je nejrychlejší otevřít mrazák a postavit ho na chvíli před něj. Nebo alespoň lednici. 
Stejně tak můžeme psa polévat chladnou (nikoliv ledovou) vodou, kde začínáme od tlapek a pokračujeme směrem nahoru k hrudníku.

Jste-li na cestách, pak najděte nejbližší stánek s občerstvením a požádejte o trochu ledu, do kterého strčíte psí tlapky. Nelze-li jinak kupte kelímky se zmrzlinou a psovi do nich tlapy prostě postavte. Zoufalá situace, si žádá zoufalá řešení! Psa však můžete postavit do vody - najděte nejbližší potok či kaluž a nehleďte na její čistotu.

Pomocníkem v letních dnech jsou i chladící podložky, které psovi chladí hrudník (plíce, srdce) a tlapky. 
Pozor však na ochlazování hřbetu např. pomocí mokrého hadru. Toto je velmi nebezpečné a může v některých extrémních případech způsobit i smrt zvířete. Neboť dáme-li něco studeného, ať už nějaký hadr, nebo namočený ručník přes přehřátého psa, pak krevní kapiláry, které jsou v podkoží a které jsou vlivem odcházejícího tepla roztažené k maximálnímu odvodu tepla z těla, se chladem mokrého hadru smrští a teplo se začne vracet zpět do těla. Paradoxně tak situaci zhoršujeme, neboť je-li pes již přehřátý, začne se navracením tepla do středu těla, tělesná teplota psa ještě zvyšovat a může dojít ke ztrátě vědomí a v případě, že nedojde k rychlému ochlazení, tak i smrti z přehřátí organismu.

Dalším skvěle fungujícím chladilem může být "psí zmrzlina" v podobě zmrzlých pamlsků např. zmrzlé kostky masového vývaru, zmrzlý jogurt, nebo nějaká mlska, kterou má váš hafík rád, lze ji zmrazit v pamlskové formě a váš pes ji poctivě vyblíže. Já osobně mám nabalíčkované porce kostí, které v letních dnech dávám mojí psí holce Love rovnou z mrazáku. Nejen, že má na více jak půl hodinky zábavu, ale ještě se ochladí. Kromě kostí jí někdy dávám trochu vychlazené syrovátky či kozí kefír, které miluje.
Už slyším námitky, že dávat něco ledového je nebezpečné a zničí to psovi zažívání. Prosím používejte selský rozum! Máte-li psa, který má citlivé zažívání či s ním dokonce má potíže, nebo mu jen studené/ledové nedělá dobře, pak prostě využijte jiný způsob, jak usnadnit psovi horké dny, je-li to třeba. Stejně tak máte-li psa, který cokoliv, co dostane, v podstatě vdechne s výrazem: "to jsem jako měl oblíznout? . . . nebo snad dokonce kousat? . . . a prooooč?". V tomto případě hrozí nebezpečí, že se jim nerozkousaná kost, či kostka ledu (jedná-li se o malého psa) vzpříčí po cestě do žaludku a v nejhorším případě hrozí udušení. U těchto psů bych volila třeba trochu vychlazeného masového vývaru do misky (ten lze použít i u psů, kteří pitnému režimu moc nedají), či jogurt rozmixovaný s mraženými borůvkami (množství zvolte úměrně podle velikosti hafana). Lupnout do břicha na jedno polknutí celou mraženou kůstku, nebo kostku ledu není značka ideál nejen z hlediska nebezpečí udušení, ale i s ohledem na fakt, že je-li ledového do těla příliš mineme se účinkem zamýšleného ochlazení a tělo začne vytvářet teplo, aby vyrovnalo ledovou zátěž v těle. Moje doga Love každou kost poctivě oštipuje, okusuje, vylizuje morek a má to jako takovou kostní zmrzlinu. A už jste si někdy v parném letním dni, v pohodě a klidu vyblízanou zmrzlinou, zastudili žaludek?