Návštěva bílých lvů a pobyt v Africe . . . jak uchopit něco, co lze jen těžko dát do slov. Začnu po vzoru Švejka s malou obměnou "Tak jsme se vrátili z Tsau!, Velké Timbavati v Jižní Africe". Z místa uprostřed buše, kde dobrou noc namísto lišek, dávají lvi, hyeny a paviáni. Z místa, kde každá vnitřní nezodpovězená otázka nabývá na důležitosti a vyplave na povrch rychleji, než bys řekl "švec". I to byl důvod, proč jsem hned po návratu minulý rok začala poměrně intenzivně pracovat se svým celoživotním strachem z pavouků. V létě, tedy v tom africkém (naší zimě) vylézají totiž hadi, pavouci, štíři a všelijaká jiná havěť na povrch. A jestli si člověk něčím může být jistý, tak tím, že ho rozhodně přijdou pozdravit.
Moje uvítací družina měla až mystickou podobu a přišla mě přivítat jen pár hodin po příjezdu. Vybrala si k tomu dobu nejpříhodnější - temnou noc, kdy celý kemp spočinul v náruči boha Morfea. I já jsem se ponořila do říše snů, když mě najednou uprostřed noci, zničeho nic, probudil zvláštní zvuk, který tak nějak nezapadal do nočního koncertu cikád. V bezpečí své postele se snažím identifikovat, co to může být . . . nic mě nenapadá, zvuk neumím nikam zařadit. Samozřejmě první, co mě napadne jsou tak trochu hororové možnosti, ale rychle je zaženu se slibem, že se musím přestat koukat na některé filmy. "Zkusím to zaspat" pomyslím si a s odhodláním zavřu oči . . . chvíli se nic neděje . . . s úlevou si říkám "výborně, to asi byla jen rozvrzaná postel, nebo tak něco" . . . ale po chvíli se to ozve znovu . . . silněji. Nedá se nic dělat, musím rozsvítit a najít původ zvuku, jinak do rána nezamhouřím oka. Vylučovací metoda mě dovedla až ke koupelně. Sáhnu po vypínači, a oněmím úžasem! Na protější stěně, cca metr ode mě doslova zírám na zvíře, které by klidně mohlo dostat hlavní roli v některém z fantasy filmů. Přemýšlím zda se mám bát, nebo být zvědavá. Chápejte, člověk je připravený na škorpiony, pavouky, ale tohle bylo ploché, velké jako mužská ruka s dlouhatánskými tykadly něco mezi plošticí, pavoukem, škorpionem a krabem dohromady. V tichosti jsme tam proti sobě stáli a chtělo by se říct zírali na sebe. Tedy já jsem zírala, jestli zírala i má noční návštěva se mohu jen dohadovat. Pozitivní v dané chvíli bylo, že světlo v koupelně vysvětlilo záhadu zvuku - kapající sprcha s vodou dopadající na podlážku. Jenže pro změnu vyvstala další otázka - "Co je můj noční návštěvník zač?" a "Jak moc je bezpečné pobývat s ním v jednom prostoru?". Ty z vás, které napadlo zavřít dveře do koupelny, mohu ujistit, že to nešlo, neb tam žádné dveře nebyly, a navíc stěna byla jen jakousi zástěnou, takže i kdyby tam dveře byly, tak by to nebylo nic platné. Stála jsem tam a hlavou se mi honilo, co budu udělat. Neměla jsem ponětí, co je moje uvítací návštěva zač. Zda mě přišla ve svém příbytku uvítat, nebo se mě chystá za narušení jejího prostoru ztrestat jedním rychlým kousnutím, které mě rázem pošle do Osirisovi říše mrtvých. Jediné, co mi přišlo na mysl byl černý humor: "tak vida, kde kdo platí velké peníze za semináře, aby se setkal se smrtí a já to možná budu mít zadarmo". . . no . . . koukání už bylo dost, rozhodla jsem se jednat - "vynesu ji ven". S tímto rozhodnutím jsem statečně vzala průvodce africkou zvířenou v důvěře, že tato papírová plocha by mohla k přemístění stačit. Mystická příšerka však toto moje odhodlání nesdílela a neočekávanou rychlostí plynulým pohybem do strany byla v sekundě za umyvadlem. "Tož to je zas jednou situace!" pomyslela jsem si a zcela reálně a pragmaticky vyhodnotila, že tady už se toho asi moc dělat nedá. Jediná možnost je se s ní prostě domluvit! Takže jsem ji slušně a jasně požádala, že ač pravděpodobně vetřelec v jejím prostoru, jsem zde hostem a byla bych jí moc vděčná, pokud by pro dnešní noc zůstala tam, kde je. Připomněla jsem si, že žádné zvíře nemá potřebu ubližovat, či útočit a jednoduše šla spát. Ráno jsem se pak dozvěděla, že je to zcela neškodná a mírumilovná bytost. Na jméno se mě neptejte, to už jsem zapomněla. Přišlo mi stejně složité, jako její vzezření. Takže, vlastně o nic nešlo . . .
Jsem si jistá, že kromě uvítání byla tato příhoda i jakýmsi zkušebním testem buše, neboť kromě jednoho malého pavouka, který se mnou spal v moskytiéře, dalšího - no, ten už byl trošku větší, těch 7-8cm měl, ale zase se držel na vnější straně moskytiéry a jak jsem se dozvěděla, tak prý to byl "malý" neškodný dešťový pavouk - a jedné pakobylky, mě už žádný významný hmyz nenavštívil. Ještě bych se pozastavila u označení "malý" pro onoho dešťového pavouka. Ten africký a český úhel pohledu, co je malé a velké mě hodně rozesmál, zvláště poté když se mi jeden "malý" pavouček nastěhoval do tašky a chtěl se mnou odjet do Čech. I to mě rozesmálo, neboť v Čechách by mi jeho velikost přišla už hodně velká (měl cca 4-5cm), a já po deseti dnech v buši odjížděla se slovy: "nějaký malý pavouk se ode mě nechce hnout". Vážně, trvalo několik minut, než jsme ho přesvědčili, že jeho domov je v Africe. Dokonce jsem ho vzala i do ruky a . . . Světe div se! . . . nebylo to ani trochu nepříjemné.
Jsem si jistá, že kromě uvítání byla tato příhoda i jakýmsi zkušebním testem buše, neboť kromě jednoho malého pavouka, který se mnou spal v moskytiéře, dalšího - no, ten už byl trošku větší, těch 7-8cm měl, ale zase se držel na vnější straně moskytiéry a jak jsem se dozvěděla, tak prý to byl "malý" neškodný dešťový pavouk - a jedné pakobylky, mě už žádný významný hmyz nenavštívil. Ještě bych se pozastavila u označení "malý" pro onoho dešťového pavouka. Ten africký a český úhel pohledu, co je malé a velké mě hodně rozesmál, zvláště poté když se mi jeden "malý" pavouček nastěhoval do tašky a chtěl se mnou odjet do Čech. I to mě rozesmálo, neboť v Čechách by mi jeho velikost přišla už hodně velká (měl cca 4-5cm), a já po deseti dnech v buši odjížděla se slovy: "nějaký malý pavouk se ode mě nechce hnout". Vážně, trvalo několik minut, než jsme ho přesvědčili, že jeho domov je v Africe. Dokonce jsem ho vzala i do ruky a . . . Světe div se! . . . nebylo to ani trochu nepříjemné.
Přítomnost v buši ve mě vždy vzbuzuje pocit velkého bezpečí a pokaždé zde cítím velký klid a mír. Vnitřní ticho plné radosti, hravosti a života. Život zde ukazuje všechny své podoby. Během afrického léta oplývá země velkým bohatstvím. Všeho je dostatek, všeho je plno - slunce, vody, potravy. Z bílé kávy se barva zimní buše změní na zelenou ve všech svých odstínech. Barva hlíny potemní na cihlově červenou. Kolonie desítek tisíců snovačů se do úmoru snaží uspokojit svou samičku tím nejlepším hnízdem. Stéblo po stéblu vystaví domov pro tento rok, aby jej samička jedním pohybem rozmetala možná právě kvůli tomu jednomu, poslednímu stéblu, které snad nemělo to správné umístění. Kdo ví . . . Jediné v co může pan Snovač, při své pilné práci architekta, doufat, je, že paní Snovačová ví, co chce a nakonec mu to jedno poslední hnízdo nezboří. Bohatost života, hojnost a všudy přítomnou radost jen tu a tam vystřídá drama přežití, které se však během chvilky promění na více, či méně opulentní hostinu následovanou zaslouženým odpočinkem. Nedávný příběh života a smrti pak připomíná už jen zbytek zvířeného prachu, který se tu a tam ještě vznáší v drobných poryvech větru. Buší zas vládne hravost, radost a život ve všech svých podobách!
Čilý ruch nocí i dnem, neustálé hemžení . . . stále se něco děje, a každý tu má své nezastupitelné místo. Vždy a za všech okolností je zde udržována rovnováha života a smrti v nekonečném cyklu přírody. Každý den píše znovu a znovu nové příběhy. Číst je lze na každém kroku, třeba ze stopy mravenečníka, který na své cestě za termití potravou hloubí podzemní katakomby, které se pak stanou nočním útočištěm divokých prasat bradavičnatých, aby je během bílého dne vystřídala hyena. Jednotlivé kapitoly příběhů oddělují jen zbytky kostí před norou a věčný zápas hyen, které své mršiny pojídají v klidu nory a prasat, která nadělaný nepořádek z nory vyklízejí ven. A ten dikobrazí osten, který tu leží v trávě? . . . to už je zase jiný příběh . . .
Všechny odpovědi nalezneme v tichu. Africké ticho je přímo nabité odpověďmi a doslova je na člověka křičí. Tedy pokud si dovolí se do toho svého vnitřního ticha ponořit. Pak dostane velký dar - uslyší. Uslyší přírodu, její překrásný hlas. Vlastně všechny její hlasy a všechny jazyky, kterými hovoří její obyvatelé. Tisíce zvuků, jedinečných tónů, které dohromady utváří jeden dokonalý orchestr, hudbu sfér. Stačí jen být a zaposlouchat se do tohoto unikátního koncertu, nebo se třeba nechat unášet na vlně jen jednoho jediného tónu . . . kouzlo vnitřní tiché radosti, pozvánka k propojení s buší a všemi jejími obyvateli. Vychutnávala jsem si každý moment, který jsme trávili v buši a v přítomnosti nejrůznějších zvířat od strážce tajemství šakala, přes stádo klaunů buše pakoní, tak trochu manekýnky připomínajících zeber, ladně elegantních žiraf, majestátních slonů, či trpělivých supů a překrásných afrických divokých psů. Tolik nádherných bytostí, tolik překrásných zážitků . . . Kromě lvů, ke kterým se ještě dostanu, byla zcela okouzlující zkušenost s tlupou paviánů. Jedno odpoledne, když horko poledního slunce trochu opadlo, jsme se vydali k monolitu sochy bílého lva, umístěného v srdci země předků, přesně na 31° rovnoběžky, která je tzv. Nilským meridiánem - přímou spojnicí se Sfingou v egyptské Gíze, a vytvořeného ze 3 tun královského křišťálu s obrovským růženínovým srdcem. Hned po pár metrech naší cesty jsme narazili na tlupu paviánů. Zastavili jsme a čekali až paviáni odejdou. Ti však vždy popošli pár metrů, a jak jsme mi zastavili, zastavili se i oni. Jakoby na nás čekali. A tak jsme putovali podél řeky, sledujíc stopu hrocha, který tu prošel jen pár hodin před námi, doprovázeni tlupou paviánů. Prostě zázrak.
Stejně zázračné byli i návštěvy lvů. Ranní, kdy se pomalu chystali k odpočinku, stejně jako podvečerní, kdy se pro změnu probouzeli do nočního života. Jednou jsme v tichosti šeřící se buše, na zpáteční cestě do kempu, zahlédli stádo antilop, pakoní a zeber, jak se pasou na prostorné pláni. Zastavili jsme džíp a tiše pozorovali tuto idylickou scénu stáda v zapadajícím slunci, když tu se najednou na cestě za námi vynořili Zukhara a Matsieng. (Ti kteří četli mé minulé postřehy vědí, že jsou to překrásní bílí lvi). Přátelsky se k nám přidali a uvelebili se doslova hned vedle džípu, kde stejně jako mi, měli skvělý výhled na stádo, pasoucí se jen pár desítek metrů opodál. Slunce již schovalo své poslední paprsky za horizont a dalo se tušit, že po týdenním páření (kdo by tedy měl čas zabývat se potravou), bude pro lvy těžké odolat tak těsné blízkosti případné večeře. George jako správný africký ranger okamžitě vyhodnotil situaci, zařadil, nebo spíše vyřadil řadící páku na neutrál a nechal džíp tiše a pomalu couvat do vzdálenosti, která nenaruší večerní idylu. Dalo by se říct, že v klidu a tichosti nastartoval, ale to by asi znělo divně, vzhledem k hluku, který vydává motor džípu. Ale přesto, náš odjezd byl velmi klidný, plynulý, tak nějak nepozorovaně jsme vyklidili pole pro blížící se lov. I když nakonec to byly lvice, které tu noc byly v lovu úspěšné.
Každá chvíle strávená v přítomnosti těchto posvátných koček byla požehnáním a zázrakem. Ten největší zázrak se však stal poslední ráno v den našeho odjezdu. Pátá hodina odbila a mi vyráželi za Cleopatrou a Tswalu. Hledali jsme lvice, avšak bez kouska štěstí. To byla jedna ze zkušeností, která jasně ukazovala, že o tom se kterými zvířaty se člověk setká, rozhodují sama zvířata. Podle vysílačky jsme věděli, že lvice jsou v naší přímé blízkosti, doslova pár metrů, a přesto jsme z nich neviděli ani špičku jejich ocasu. To jsme však ještě netušili, že na nás čeká překvapení a sladká tečka. Respektovali jsme rozhodnutí lvic být o samotě a vydali se hledat Matsienga a Zukharu. Po relativně krátké chvíli jsme zaznamenali jejich signál na vysílačce. A najednou tu byli, ve své královské majestátnosti odpočívali po noční hostině. Pomalu jsme přijížděli do jejich blízkosti, avšak zastavili v dostatečné vzdálenosti, abychom je nerušili v odpočinku. Užívali jsme si poslední okamžiky v jejich přítomnosti. Po chvíli se Matsieng zvedl a svým klidným, důstojným krokem mířil přímo k nám. Zastavil se v tak těsné blízkosti džípu, že stačilo jen natáhnout ruku a prohrábnout prsty jeho krásnou mohutnou hřívu. "Bože to je nádhera!" pomyslela jsem si a byla jsem v tu chvíli asi nejšťastnější člověk na světě. Stál tam ve své mohutnosti a kráse a jeho oči, byly doslova několik desítek centimetrů od těch mých. Byl v tom obrovský vzájemný respekt a naprostá důvěra. Vždycky jsem toužila setkat se s živým lvem oko v oko, ale tohle zdaleka překonalo veškeré moje představy. Užívala jsem si tu těsnou blízkost a potvrdila si své přesvědčení, že dá-li člověk zvířatům lásku a respekt, nemají nikdy důvod mu ublížit. Myslím, že pro každého z nás to bylo velkolepé rozloučení a pro mě jednoznačně zatím nejsilnějším zážitkem - být tváří v tvář divokému lvu v naprosté důvěře a beze strachu. Díky za ten dar!
RSS Feed