Vstupem berana do slunce 21. března, začne nový solární cyklus. Oheň v ohni, tedy radost a síla. Příroda ožívá, vše začíná kvést a bláznit, ptáci zpívat. Sílející paprsky slunce a ptačí zpěv jsou nejčastějšími důvody, které nás v tomto ročním období dostanou do přírody ať už se jedná o les, nebo o městský park.

​Období jara, zaznamenáváme více světla a s ním, po dlouhé zimě, i více lehkosti a radosti všude kolem nás. Jsou to právě radost a pocit blaženosti, které jsou v našem těle zdrojem produkce endorfínů a nejrůznějších „úzdravných látek“, jež pomáhají posilovat imunitu a magnetické pole srdce. Obojí chrání naše tělo před nejrůznějšími vnějšími vlivy. Zvířata vědí, jak je péče o tělo důležitá, a proto významnou část svého času věnují péči o něj. V těchto jarních dnech to lze nejlépe pozorovat u ptáků. Kdybychom si dopřáli celý den jen tak někde mezi několika stromy a keři, mohli bychom pozorovat, jak ráno vítají zpěvem nový den, jak se radují, že žijí a poté se vrhnou do pilné práce, aby vyspravili svá obydlí, možná postavili nová, lepší, zajistili potravu a znovu se radovali a pečovali o své tělo načechráním peří, srovnáním letek nebo koupelí v nedaleké louži. Zvířata v přírodě vědí, že je důležitá rovnováha mezi prací, zábavou, odpočinkem a péčí o tělo. Zajišťuje jim to vitalitu a životní sílu do každého dne.  I mi lidé jsme spojeni s přírodou a necháme-li se inspirovat, pak rovnováha a vnitřní harmonie povedou k významnému zlepšení našich životů.

​​Mluvíme-li o novém solárním cyklu je třeba říct, že je to nejvhodnější doba zasít semínka svých projektů, plánů a snů. V tuto roční dobu se jim dostává stejně silné moci naklíčit a růst, jako se to děje všude v přírodě kolem nás. A jsou to právě zvířata, kdo nám může pomoci naše sny a plány následovat. Stačí jen více naslouchat, co nám sdělují ať již svým chováním, nebo komunikací s námi na nejrůznějších úrovních. Často se setkávám se zvířaty, která jemným způsobem vedou své lidské společníky, nebo je jako strážci a ochránci doprovází na jejich cestě. Napadá mě příběh, kdy jsem pomáhala jedné své kamarádce při odchodu její kočičí babičky Jáji. Provázela ji životem 23 let a i po její smrti s ní zůstala v její energetické podobě. I přes smutek bylo vše na určité úrovni spojeno i s jakýmsi druhem radosti.  To když skrze zprávy, které jsem od Jáji předávala, začaly některé situace v minulosti Janě dávat větší smysl a aha momenty osvětlili prošlé události, v daný okamžik nepochopitelné.  Zvířata nás však mohou vést a inspirovat i když již nejsou s námi ve fyzické rovině. Nevěříte? Příběh Jany měl pokračování. Mluvíte-li s nějakým zvířetem je to stejné, jako byste nějakému člověku dali na sebe telefonní číslo. Může Vám kdykoliv zavolat. Jen za pár dnů po smrti Jáji jsem od ní obdržela zprávu „ať už přestane řešit a konečně něco udělá“. Byla to jasná zpráva, nebála bych se říct, v rozkazujícím způsobu. Zavolala jsem tedy Janě, zda ji to dává smysl, když se na druhém konci telefonu rozezněl upřímný smích, po kterém následovalo vysvětlení: „rozhoduji se mezi dvěma variantami a obrazně řečeno už nějakou dobu přešlapuji na místě“.

Už slyším skeptiky, jak říkají „bože, co je to hloupost . . . já jako teď budu poslouchat svého psa, nebo svoji kočku? . . . nebo . . . to jako mám o svém životě nechat rozhodovat rybičky?“. Doplňte si, co se zrovna hodí vám. Na druhou stranu jsem se bohužel setkala i s lidmi, kteří měli tendenci ptát se svých zvířat na opravdu kdejakou hloupost typu zda si vzít červený, nebo modrý svetr. Jedna moje kamarádka komunikátorka mi vyprávěla příběh, kdy se žena ptala svého kocoura, zda je v pořádku, když má milence. Tento druh komunikace, vedení a inspirace rozhodně na mysli nemám a jsem si jistá, že ani zvířata podobný způsob komunikace ráda nemají.

ZVÍŘATA TOHO VĚDÍ VÍC, NEŽ SI MI LIDÉ MYSLÍME​
Posledních několik let, kdy se věnuji komunikaci se zvířaty,  mě naučilo, že zvířata, ať se nám to líbí či nikoliv, toho vědí víc, než si mi lidé dokážeme kdy představit. Na rozdíl od nás lidí jsou stále v plném propojení s přírodou a vnímají energetický svět kolem nás, od kterého jsem se mi lidé postupně odpojili a zapomněli jej vnímat. Myslím, že ještě naši prarodiče se uměli po práci zastavit, sednout si na zápraží a jen tak být, pozorovat dění a život kolem. Ať už to bylo ve městě, někde v kavárně, nebo na vsi u chalupy na zápraží. Já pro sebe to nazývám „šťastně se nudit“ a zvířata vnímám v tomto ohledu jako velkou inspiraci. Zvláště naši kočičí a psí chlupáči jsou mistry v umění se šťastně nudit. Navíc nám svou obrovskou vnitřní čistotou, otevřeností a dětskou radostí otevírají srdce a pomáhají dostat se do vnitřní rovnováhy. Když se s nimi mazlíme, hrajeme si, pečujeme o ně, všechny starosti se rozplynou. Na chvíli prostě nejsou. V tento okamžik je naše tělo spokojené a mysl šťastná. Tělo regeneruje, neboť jakmile se srdce začne otevírat a naše energie začne být ve svém středu, zahájí srdce proces uvolňování 1 300 různých chemických prvků, které začnou opravovat a regenerovat naše tělo. Energie těla se začne zvedat. Mozek dostává energii, zvedá se hladina oxitocinu a my cítíme lásku a blaženost. Je to okamžik, kdy je rytmus našeho srdce sladěn s rytmem Země.

​​Stejný pocit nám může navodit pobyt v přírodě, či pozorování ptáků. Nyní v jarních dnech je pro to ideální čas. Naslouchání jejich trilkům, či jejich pozorování nás dostává do bytí v přítomnosti. Pozorujeme-li ptáky a nasloucháme-li jejich zpěvu naše ukřičené myšlenky se zcela automaticky ztiší (jako když ztišíte rádio nebo televizi) a my jsme. V plné přitomnosti, teď a tady.

Ptačí zpěv a ptačí jazyk však není pouze o radosti bytí a námluvách. Začneme-li ptáky skutečně pozorovat zjistíme, že rozmlouvají mezi sebou. A nejen to, při pravidelném nahlížení do jejich životů zjistíme, že ptáci nám mohou říct mnoho zajímavého o nás samotných, stejně jako o přírodě a prostředí kolem nás.

Lidé i zvířata mají neurologickou schopnost vnímat empaticky vlny a náladu kolem sebe. Tuto schopnost si neneseme pouze pro to, abychom poznali, zda je píseň smutná, nebo veselá, ale abychom vnímali, že rozčílený hlas ptáka vedle nás signalizuje, že se blíží nebezpečí. Ptačí řeč je o bezpečí a nebezpečí. Ptáci jsou buď uvolnění a šťastní, nebo v napětí a kvůli něčemu znepokojení. Stačí pouze trochu více dávat pozor a pozorovat.  V poměrně krátkém čase začneme rychle vnímat signály a to, co se kolem nás a v krajině kolem děje a to nejen našima očima, ale všemi našimi smysly a celým tělem.

Ptáci spolu mluví a mi se jim můžeme naučit porozumět. Navíc to může být radost a zábava. První na co se můžeme zaměřit je zda je pták uvolněný nebo ne. Co dělá? Zpívá si? Koupe se? Hledá potravu? Pokud není uvolněný, co dělá? Je stažený? Soustředí se na něco pod sebou? Nebo nad sebou? Je potichu a jen pozoruje, nebo křičí a rozčiluje se? Jak se například chová, když je v blízkosti kočka?

Laskavost a zájem o druhého je základem léčivého procesu uvnitř nás a tím i všeho kolem.
Ptáci nám prozrazují i mnoho o nás samých. Pozorujte jejich chování, když jste ve spěchu, nebo ve stresu. Jak na to reagují? Frnknou co nejrychleji z vašeho dosahu. Naopak vnitřní klid a pohoda, výše zmíněný blažený a radostný stav, které z nás září, odměňují ptáci svou blízkostí, či jen přelétnou na větev o kousek výš a užívají si naši společnost. A podaří-li se nám zklidnit do naprosté přítomnosti, pak si mohou sednout na naši nohu, jako se to stalo jedné mé kamarádce při jejím posezení v lese.
​
Využijme tedy nastupující jaro k plánování nových projektů, vnitřnímu zklidnění, zpomalení a péči o sebe. Požádejme přírodu o pomoc a vnímejme její podporu. Věřím, že budeme-li každý z nás ve svém středu, ve svém srdci a překročíme-li případné obavy, podsouvané nám mainstreemovými médii, překonáme toto náročné období s větším klidem a ve zdraví.

Téma odchodu zvířat z tohoto světa je bohužel stále aktuální. Již v minulosti jsem o této tematice psala, ale stálé dotazy na toto téma mě přiměly napsat znovu a něco více. Často se mě lidé ptají, jak jsem se k tomu vlastně dostala. Abych pravdu řekla, tak nějak to postupně vyplynulo. Nikdy mi nevadilo bavit se o smrti, či umírání s lidmi, kterým umřel někdo blízký, ať už člověk nebo zvíře. Tak nějak postupně jsem si začala uvědomovat, že jedním z mých darů je pomáhat v odchodu bytostem z fyzického těla do energetické či spirituální roviny. Práce se zvířata pak přinesla i druhou část toho, co dělám - pozůstalé.  Postupně se na mě začali obracet lidé o radu zda už je čas, a jak se s touto těžkou životní situací vyrovnat. Ono často stačí, že si člověk s lidmi o dané situaci, či jejich ztrátě pouze promluví. Už to ulevuje od bolesti ze ztráty. Vnímám jako důležité, když se člověk může vypovídat a někdy i vyplakat aniž by ho někdo litoval či soudil. Ze zkušenosti a pozorování bych řekla, že všeobecně lidé o tomto tématu neradi mluví. Jedni, že se bojí bolesti, kterou to vyvolává. Druzí si nevědí rady s emocemi, které to zákonitě přináší.

Asi nejčastěji pracuji s výčitkami. Často se setkávám s výčitkami buď, že člověk nechal svého zvířecího kamaráda odejít příliš brzo, nebo naopak, zda ho netrápil zbytečně dlouho. Víte ona zvířata vnímají smrt něco jako, řekněme, konec jedné kapitoly a začátek druhé. Některá pak ještě následně nějakou dobu zůstávají v té energetické rovině s námi, aby se člověk snáze smířil se změnou v tom fyzickém světě. Jiná odcházejí  během pár dnů za dalšími dobrodružstvími ať už jinde ve vesmíru, nebo znovuzrozením do našeho světa zde na Zemi. Teď zrovna jsem se setkala s fenkou, která odešla a hned, během několika měsíců, se zrodila stejné majitelce. Vědec by řekl: „nesmysl“, ale lidé, kterým se něco podobného přihodilo, vědí o čem mluvím. Zvířata, která opustí fyzické tělo jsou vždy šťastná. Alespoň všechna ta, se kterými jsem komunikovala. Z pohledu Vesmírných cyklů je to poměrně logické, neboť konec jednoho znamená začátek jiného, nového, radostného, dobrodružného . . . 

Samozřejmě odejde-li nám milovaná bytost, přinese to smutek a zármutek. Ten prožívají i zvířata, ztratí-li druha, člena smečky, kamaráda. Je to stesk po fyzické přítomnosti. Po tom, že vás nikdo nekontroluje, když vařite . . . že vám nepomáhá plít záhonky . . . že s vámi nesleduje nejnovější díl nekonečného seriálu. Na rozdíl od nás lidí, zvířata smutní pár dnů či týdnů. Nechají smutek odejít a dál se radují ze života. My lidé na tohle zapomínáme. Nikdo nás neučil, jak se s bolestí vyrovnat, a tak v ní setrváváme, namísto toho, abychom jí dali prostor, prožili si ji a tím ji zároveň i nechali odejít. Setkávám se i s lidmi, kteří mají pocit, že by měli být silní a neměli by brečet. Nejčastěji je-li v rodině další zvíře, nebo děti. V současné době je ještě moderní být „duchovní“ a vše chápat, a tak v rámci moderního „být pozitivní“ potlačí bolest někam hluboko do svého srdce. Hlava jim logicky odůvodní, že jsou věci tak a tak, a že  jsou vlastně „v pohodě“, ale ve skutečnosti jen uložili svůj smutek hluboko do svého srdce, aby se s ním nemuseli konfrontovat. Zvířata a děti však vidí do nitra naší duše, a tak, potlačíme-li mi svůj smutek, se jejich chování často změní v nežádoucí. My pak řešíme, že se zvíře či dítě nemůže vyrovnat se ztrátou odešlého zvířete, ale ve skutečnosti jsme to my sami, kdo nedošel smíření a naše okolí nám to zrcadlí. Proto lidem připomínám, že to, že něco chápu a přijde mi to jako součást života ještě neznamená, že mě to nezraňuje či nebolí. Bolest byla, je a vždy bude přirozenou součástí našich životů, a pokud si dovolíme uvědomit si ji a prožít (např. vědomě ji vyplakat z těla ven), pak se v srdci uvolní místo pro radost. To, podle mého názoru platí pro život všeobecně a v těžkých chvílích, jako je odchod milované bytosti, to platí dvojnásob. Vědomé prožití bolesti a následně ji nechat odejít nám zároveň umožní se rozloučit a dojít vnitřního smíření.

​Pak je tu otázka eutanázie, tedy uspat či neuspat? Všeobecně si myslím, že pokud se eutanázie použije ve správné chvíli, tedy ve chvíli, kdy zdravotní stav zvířete už je opravdu neslučitelný se životem, tak je určitě ku prospěchu, že člověk tuto možnost má. Leč . . . ze zkušenosti a komunikace s veterináři musím říct, že bohužel je stále ještě mnoho lidí, kteří toho zneužívají. Byla jsem osobně svědkem situace, kdy veterinářka řešila zajištění náhradního domova čtyřleté fence, kterou majitelé v podstatě nechali na veterině s tím, ať ji uspí, protože operace je moc drahá. Rozhodně se nejednalo o nějakou náročnou operaci, kterou by fenka neměla přežit, nebo kde se daly předpokládat komplikace a stejně tak se nejednalo o lidi, kteří by na to neměli. Nasedali do nového modelu auta, paní měla nejnovější trendy kabelku, zlato všude, kam bylo možné jej na těle pověsit.  Jako se vším, eutanázie může být dobrý sluha, ale špatný pán. Je otázkou, kdo určí, kdy je sluhou a kdy už se stává špatným pánem.

Co se názoru zvířat a možnosti s nimi o odchodu ze života komunikovat týče, tak ano, se zvířaty je možné mluvit o tom, zda již chtějí odejít, či nikoliv. Znám zvířata, která byla ráda za možnost odejít z tohoto světa pomocí eutanázie. Jiná si volí vlastní způsob odchodu. Je to velmi, velmi individuální. Moje zkušenost je, že zvířata vždy vědí, co je v dané chvíli třeba, a jaká je v daný okamžik ta nejlepší cesta. Stejně tak mohu říct, že jejich člověčí společníci to někde uvnitř sebe vědí rovněž, jen někdy potřebují maličko pomoc, aby potřebnou odpověď v sobě nalezli, či zvíře uslyšeli.  

Co tedy dělat, stojí-li člověk před tím asi nejtěžším rozhodnutím?
V první řadě, je důležité vědět, že na odchod zvířete musí být připraveni oba, tedy nejen zvíře, ale i člověk sám, případně celá rodina. Z mé zkušenosti, když přijde čas odchodu, zvířata jsou připravena vždy. Jsem přesvědčena, že je to právě díky jejich spojení s přírodou a jejími přirozenými cykly. Horší je to s námi lidmi. Pro nás je těžké smířit se s tím, že někdo koho milujeme, už nebude. Smiřování se s odchodem je velmi individuální pro každého člověka. Všeobecně bych asi doporučila najít v sobě sílu a nechat všemu volný průběh. Nejlépe funguje o tom se zvířetem mluvit. Říci mu, jak se opravdu cítíme. Už jen zastavit se a přiznat si, jak se opravdu cítíme, co cítíme? . . . je to strach? . . . strach z čeho? . . . možná i určitý druh úlevy – to zvláště, když je zvíře dlouhodobě těžce nemocné cítíme, že to pro něj bude úleva. Zvědomění toho, co se uvnitř nás děje, co cítíme, nám může pomoci i s rozhodnutím kdy je správný okamžik a často i pomůže pochopit, jak to vnímá samotné zvíře. Pokud se nám podaří tento krok, tedy uvědomit si své emoce, pak je velmi pomocné jakoby vnitřně od nich odstoupit a pouze je pozorovat. Nepoddávat se strachu. To nám pomůže lépe celou situaci zvládat a umožnit, aby vše bylo v určitém druhu harmonie.
Pokud se nám to nedaří, pak můžeme požádat zvíře o pomoc a znamení, že chce odejít. Žádáme-li zvíře o znamení, pak to musí být takové, které je zcela jasné, nezaměnitelné. Zde je těžké radit jaké znamení, protože to vždy záleží na znalosti zvířete a jeho zvycích. Příklad - jsou psi, pro které je jídlo celoživotní vášní a budou jíst i se smrtí na jazyku. Tady žádat, aby přestali jíst na znamení, že chtějí odejít, jde proti jejich přirozenosti a pravděpodobně to nebude fungovat. Na druhou stranu může být vazba s člověkem tak silná, že pes kvůli němu dokáže tuto svou vášeň překonat a přestane jíst na znamení, že chce odejít.  Taková ta nejběžnější poměrně jasná znamení tedy mohou být: přestat jíst, přestat pít, nevstat z pelíšku apod. Já jsem, například, měla se svou německou dogou dohodu, že pokud nebude 4 dny jíst, tak je to potvrzení, že chce odejít. Ta jednoznačnost je zde velmi důležitá, neboť jinak to vytváří prostor k pochybám, člověk se pak nemůže rozhodnout a následně to přináší pocity viny, jak jsem o tom psala výše.

Máme-li silnou vazbu se svými odešlými zvířecími kamarády, můžeme požádat o pomoc je.  Lidé, kteří pracují s anděli, zvířecími průvodci či totemy zase mohou požádat o pomoc zde.  Jak říkám kolik je lidí, tolik je cest. Co funguje jednomu nemusí fungovat druhému a opačně.
Shrnu-li to vždy je třeba obracet se do svého srdce a ptát se jak se cítím. Mě vždy funguje, když si nevím rady, požádat o pomoc dané zvíře. Jejich přímé napojení na přírodu, Zemi a Vesmír je vždy zárukou, že nemohu udělat chybu. Jediné, co k tomu je třeba, je VĚŘIT a nepochybovat. Proto věřte svým pocitům a svým zvířatům, i když to někdy znamená cítit se jako blázen, nebo jít proti celému světu.

​Drobnými krůčky a velmi pozvolna, přichází do naší krajiny jaro. Sluníčko se tu a tam osmělí, aby ukázalo teplejší paprsky. Ostýchavost slunka však nebrání nedočkavým sněženkám a bledulím ukázat svou krásu světu a zelené výhonky narcisek a krokusů spěchají, aby za nimi nezůstali příliš pozadu.
​
Teplejší dny s přibývajícím světlem budí nejen přírodu, ale i nás. Dny začínají být o krapítek veselejší a mi máme chuť trávit více času venku. Máte-li možnost a chvilku na procházku v lese či nějaké zeleni v nejbližším parku, pak i tam uslyšíte přicházející jaro. Stále ještě nahé koruny stromů umožňují pozorovat ptáky a jejich způsob probouzení, stejně jako naslouchat jejich o poznání veselejším trylkům. Slunné dny naplněné ptačím zpěvem a letmými hrátkami sice střídají ještě tu a tam ty chladné, kdy mrazivé ticho pročísne jen hejno vyplašených holubů či vzdálené zvuky datla, ale světla znatelně přibývá a příroda se po několika měsících spánku znovu probouzí k životu. 

​Pozorování zvířat a přírody nám odhaluje kouzlo přirozenosti cyklů. Cykly světla a tmy, tepla a zimy, různých barev, různých energií . . . Každý okamžik je výsledkem, jak příroda reaguje na slunce, střed naší sluneční soustavy, zdroj světla a života na této planetě. Zvířata stejně jako rostliny vědí, jak je pro ně důležité. Ve starověku bylo slunce vnímáno jako božská síla a často také považováno za boha.
Rostliny se otevírají a zavírají podle slunce, stejně jako zvířata uléhají k spánku a probouzí se podle síly a sklonu světelných paprsků. Současná věda to nazývá cirkadiánní rytmus. Ten kontroluje cyklus spánku a bdělosti a zároveň řídí vnitřní bio hodiny podle změny světla během dne a noci, a to nejen v přírodě a u zvířat, ale i u nás lidí. Dlouhé ponocování, koukání do počítače, sledování televize, to vše může narušit, díky vyzařovaní modrého světla, náš cirkadiánní rytmus. Foto-pigment, jinak také nazývaný melanopsin, vnímá světlo skrze naše oči, odkud vysílá signály do centra v hypotalamu, jež řídí náš cirkadiánní rytmus. Melanopsin je přítomný také v naší kůži, skrze kterou světlo vnímáme. Dalo by se tedy říct, že člověk je vlastně takový solární panel, neboť celé naše tělo sleduje světelné prostředí v každý okamžik našeho života. Díky tomu následně kontroluje biochemickou kaskádu produkce hormonů bdělosti, pozornosti, spánku, tělesné teploty a funkce orgánů. 

​Světlo, které na Zem proudí má nejen viditelné barevné spektrum, ale obsahuje i jiné barevné frekvence, které jsou lidskému oku neviditelné. Je tedy mnohem širší, než jsme schopni vidět očima a liší se podle úhlu dopadu světla. Viditelné světlo se pohybuje mezi cca 400-700 nanometry. Nad a pod touto frekvencí jsou pak rentgenové záření, gama paprsky na straně krátkých vlnových délek a mikrovlnné a radiové záření, ale také frekvence mobilních telefonů v dlouhých vlnových délkách. To vše je světlo, a i když není vidět, naše tělo na tyto světelné vlny reaguje. Světlo nás probouzí, světlo nám říká kdy spát, světlo nám dodává energii a tvoří hormony v našem těle, stejně tak nám světlo řekne, co můžeme a co nemáme jíst. Bez přestání absorbujeme a vysíláme světlo našimi buňkami. Jsme skutečnými bytostmi světla v plném významu tohoto tvrzení. To je důvod proč si „seřídit“ svůj cirkadiánní rytmus s přírodou a pečovat o něj.

Dovolme světlu být s námi!

Jak na to? Základem je dostatek kvalitního spánku. Než ulehnete pořádně vyvětrejte. Lidskému tělu prospívá teplé – infračervené – světelné spektrum, proto alespoň 90 minut před spaním vypněte všechny zdroje modrého světla a ideálně i elektromagnetického záření (počítač, mobil, led žárovky, wifi) Modré světlo neustále velmi rychle bliká, i když to očima nevidíme. Naše tělo to však vnímá. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy sedíte v místnosti, kde bliká rozbitá zářivka. Po nějaké chvíli to začne být velmi nepříjemné. Pokud již nemáte staré klasické žárovky, nabízí současný trh led žárovky s teplým - červeným -barevným spektrem.

​​Spánek je velmi důležitý pro každého z nás. Ponocujete-li přes týden s tím, že to o víkendu dospíte, pak vězte, že tomu tak není. Nedostatek spánku tělo nikdy nedožene, proto dopřávejte svému tělu potřebnou péči, včetně osmi hodinového spánku každý den. Uvidíte, že budete mít více energie a v kratším čase zvládnete více věcí.
Dalším krokem, jak můžete zlepšit svůj cirkadiánní rytmus je kvalitní strava, ideálně pocházející z české kotliny. Tělo rozezná odkud strava pochází, právě díky světlu. Rostliny potřebují k životu vodu a oxid uhličitý, který pomocí síly světla (fotosyntézy) přemění na hmotu – glukózu. Mitochondrie v lidském těle (malinkaté, avšak velmi mocné a existenciálně zásadní organely v každé buňce našeho těla) otočí tento fotosyntetický proces, neboť využívají cukr (glukózu) a kyslík k produkci kysličníku uhličitého a vody. Mitochondrie vytvářejí vodu pro naše tělo a generují potřebnou energii z elektronů potravin. Veškeré jídlo se v našem těle rozkládá na elektrony a protony, kterým věnují pozornost právě naše mitochondrie. Jestliže konzumované elektrony neodpovídají světlu přijímanému naší kůží a očima (banány v naší krajině nerostou), dochází k cirkadiánnímu zmatku.

​​K harmonii cirkadiánního systému jednoznačně prospívá i pobyt v přírodě. Choďte do přírody a uzemňujte se. Jsme-li uzemnění naše tělo i duše jsou v rovnováze. Zlepší se nám spánek, rytmus dne a noci se normalizuje díky srovnání hladiny hormonů kortizolu a melatoninu. Uzemnění napravuje viskozitu krve, zlepšuje činnost srdce a aktivaci tzv. parasympatetického systému, který je odpovědný za uvolnění těla a regeneraci.
Uzemníme se například chůzí bosky nebo prací s hlínou, dotýkáním se země. Povrch země je totiž bohatý na excitované a pohyblivé elektrony. Kontakt kůže se zemí tak umožňuje elektronům rozptýlit se po povrchu těla a následně do něj. Elektrony země vstupují skrze kůži do těla a fungují coby přirozené antioxidanty. Spolehlivě dokáží neutralizovat např. oxidanty v oblasti nové tkáně, jež se vytváří po jakémkoliv poranění. Tím pomáhá spojení se zemí k rychlejšímu uzdravování.
Od doby prvních zemědělců a následné průmyslové revoluce jsme se postupně vzdálili od země. Začali jsme nosit módní obuv, stavět vysoké budovy, pořizovat si pohodlné postele. Původní kultury a národy nosily prostou obuv z kůže, jejich postel byla kůže položená na zemi, v teplých měsících postačilo seno, sláma či rákos. Byli se zemí neustále ve spojení. Naše tělo bylo vyvinuto po eony k fyzickému kontaktu se zemí. Nedostatek elektronů může vést k nedostatku elektronů v mitochondriích. To vede k chronické únavě, zpomalení potřebných buněčných procesů v těle a esenciálních aktivit buněk imunitního systému. V takovou chvíli může i drobné poranění vést k dlouhodobému zdravotnímu problému.

​Ve svém výzkumu James L. Oschman, Gaétan Chevalier a Richard Brown odhalili, že kontakt lidského těla s povrchem země (uzemnění) vytváří fascinující efekt na lidskou fyziologii a zdraví. Prováděli uzemnění u pacientů s nehojícími se záněty a otevřenými ranami, kde po prvním týdnu každodenního třicetiminutového kontaktu se zemí se v ráně začala tvořit nová tkáň a po 4-5 týdnech se uzdravila zcela. Závěrem jejich výzkumu bylo, že uzemnění má neuvěřitelný vliv na záněty, imunitní reakce, hojení otevřených ran, stejně jako prevenci a léčbu chronických zánětů včetně autoimunitních onemocnění.
Ve své zprávě uvádějí že: „Oblasti s nedostatkem elektronů jsou náchylnější k zánětu. Stanou se pozitivně nabité, což znamená obtíž bránit se infekci. To vyústí v konstantní aktivování imunitního systému, což vede k jeho vyčerpání. Buňky imunitního systému pak mohou mít problém rozeznat mezi chemickými strukturami těla a molekulami parasitů, baktérií, plísní a rakovinnými buňkami. Ztráta této imunologické paměti může vést k napadení některých buněk těla na vlastních orgánech a tkáních např. destrukce chrupavky v kloubu vytvářející revmatoidní artritidu.“
Uzemněním aktivujeme náš antioxidační obranný systém. Dalo by se říct, že povrch naší matky Země je jakási „baterka“ pro život na této planetě. Proč tedy nevyužít nekonečný zdroj pohyblivých elektronů, který bez vedlejších negativních vlivů působí antioxidačně, a který je k mání na povrchu naší země a my jej získáváme z pouhého kontaktu s ní. Proto choďte co nejvíce do přírody, vyzujte boty, nebo si jen tak lehněte do trávy a rozjímejte, pozorujte nebe. V současné době je to třeba více, než kdy jindy, abychom si zachovali jak fyzické, tak duševní zdraví.​