Nedávno jsem se, díky okolnostem, stala zcela neplánovaně, a vlastně i nechtěně, členem facebookové skupiny Pavouci České republiky. Musím říct, že mi to přineslo hodně zajímavý postřeh, i díky kterému jsem se rozhodla o tomto tématu napsat. Jak se mi zobrazovaly jednotlivé příspěvky a pročítala jsem si, spíše jen ze zvědavosti, informace o pavoucích, začaly mě fascinovat všechny ty latinské názvy a způsob pavoučího života. Můj pohled na pavouky se najednou začal měnit a s tím i můj vztah k nim. Začala jsem k nim mít tak trochu blíž a můj vztah k nim je zase o kousek přátelštější.
Celý život jsem totiž byla arachnofobik. Ano byla! Mohu směle prohlásit, že díky komunikaci se zvířaty jsem tuto svou fobii před nějakou dobou překonala. Může se to zdát bláznivé, pro někoho nesmyslné, možná neuvěřitelné, ale opravdu díky komunikaci s pavouky, dnes mohu použít minulý čas.
Z pavouků jsem měla panickou hrůzu od malička a to i přesto, že jsem nikdy neměla špatnou zkušenost, nebo že by mě někdo strašil. Tedy minimálně, jak si to pamatuji já a moji rodiče. Takže důvod bát se pavouků byl naprosto bez reálného základu. Samozřejmě v životě nebyl vždy po ruce někdo, kdo by mě zachránil od "můj život ohrožujících" osminožců, a tak jsem se s tím naučila žít.
No žít . . .
Každé setkání byl okamžik hrůzy, paniky, strachu . . . a hlavně pocit ohrožení na životě. Ano, tento v podstatě nevinný tvor, který byl většinou navíc ještě několik metrů ode mě, pro mne znamenal ohrožení na životě. Uznávám, že je to zcela absurdní, ale to jsou v podstatě všechny fobie.
Sdílení společných prostor tudíž byla nepředstavitelná a naprosto nemyslitelná skutečnost. Každé naše setkání mělo vždy stejný průběh. . . leknutí. . . panika . . . hysterie. . . nádech . . . bryskní skok po vysavači . . . okamžitá smrt! Nikoli moje, ale toho nebohého tvora, který se rozhodl udělat si svůj příbytek v tom mém.
Další fáze mého soužití s pavouky byla fází domlouvání. Aniž bych tehdy cokoliv tušila o komunikaci se zvířaty, čile jsem s nimi rozmlouvala. Neustále jsem se snažila jim vysvětlit, že pokud vlezou do mého bytu, budou nemilosrdně popraveni způsobem sacím, nebo utlučením první botou, která mi přijde do ruky. Nabízela jsem lepší příbytky mimo vnitřní prostory a ujišťovala je, že v rámci zachování si zdraví a života, bude rozhodně lepší, najdou-li si domov někde jinde. Zdálo se, že to všichni pavouci v mém okolí akceptují, avšak kromě pokoutníků (takoví ti velcí masití). Ti se zdáli být adrenalinovým způsobem života "kdo uteče, není ubit" přímo přitahováni. Dalo by se říct, že nejen, že si odstup nedrželi, zdálo se, že svoji invazi do mého soukromí dokonce zvýšili. Zcela bezostyšně zkoušeli můj nervový systém, a srdeční svalovinu to když si to jeden, pěkně velký, štřádoval přímo proti mě v kuchyni, nebo mě z ničeho nic překvapil zase jiný, ve spíži. Vrchol byl, když se další chystal spočinout asi v mém klíně, nebo vedle mě, na gauči a já ho zaznamenala jen pouhých 50 centimetrů ode mě. Ještě teď moje tělo reaguje třesem, když si na tuhle frapantní epizodu boje o vlastní život vzpomenu. Hádáte správně, všichni do jednoho se přesunuli do nebeských sfér. Jasně, že mi jich bylo líto, ale věřte mi, byla to, v té chvíli, otázka života a smrti. Jo strach je strašná bestie, přemůže-li vás. Každý kdo v životě má fóbii z nějakého zvířete určitě ví, o čem mluvím.
Pak mi život přivedl do cesty komunikaci se zvířaty. Začala jsem s pavouky pomaloučku, polehoučku komunikovat (nic se nemá přehánět) a zkoušela přijít na to, proč se jich bojím. Najít způsob, jak to změnit. Šlo to pomalu, ale dalo by se říct, že nějaké malinké posuny tam byly. Nicméně jakýkoliv osminožec v mé blízkosti větší, než jeden centimetr (ty jsem byla schopna, samozřejmě s velkou dávkou sebezapření, vynést ve sklenici ven) se i nadále stal v okamžení synem smrti.
Jak to tak bývá, život člověka nenechá zahálet. Tedy alespoň ten můj život, když se tvářím, že je vlastně vše v pohodě, a tak nějak pěkně stabilizované, většinou mi přinese do cesty další výzvu. Co se pavouků týče, tak to byla moje cesta do Afriky. Po zkušenostech z buše jsem věděla, že pokud se svém strachu z pavouků nepostavím, bude můj pohyb v ní velmi, velmi obtížný. Neboť africká buš člověku ukáže, kde jsou jeho rezervy. A tak jsem zahájila intenzivní práci se svým strachem. Komunikovala jsem s každým pavoukem ve svém okolí. Hodně mi pomáhala paní Vincentová, dáma křižáka, která si upředla svou síť přímo v otevřeném okně mé spíže. Bylo to chytré a strategické, neb oknem lítaly mouchy za vůní dobrot a to byl začátek mého obdivu k ní. Strávila jsem s ní celkem hodně času. Pozorováním i povídáním.
Kromě povídání si s pavouky z masa a kostí, ehm přesněji řečeno z článků a kutikoly jsem zkoušela i meditační techniky. Práce s energií mě totiž naučila, že postavím-li se svému strachu na energetické úrovni (např. ve zmíněné meditaci), nebude třeba se s ním setkávat na úrovni fyzického světa.
Světe div se, povedlo se! Do Afriky jsem odjížděla bez strachu z pavouků. Jasně neskáču radostí, když nějakého potkám a asi z nás nejlepší kamarádi nebudou . . . i když, co člověk ví . . . ale už je nevraždím. Stále s nimi nemám potřebu sdílet domácnost, avšak přijde-li nějaký na návštěvu, v klidu ty malé vezmu do ruky, ty větší pak do sklenky a vynesu ven. V Africe jsem pavouka velikosti pokoutníka dokonce vzala do ruky, to když se rozhodl, že se mnou bude cestovat zpátky do Čech.
Zajímavé je, že od doby, kdy jsem se jich přestala bát, jejich počet v mém bytě výrazným způsobem klesl. Takže . . . šťastný happy end :-)
Je až s podivem, jak moc pravdivé je, že se bojíme toho, co neznáme. Potíž je, že když se něčeho bojíme, nijak zvlášť nás to nezajímá, často se tomu i vyhýbáme. Odvážíme-li se však překonat tento svůj nezájem a vstoupit do, pro nás, neznámého prostoru a začneme-li pozorovat a postupně poznávat toto neznámo, můžeme tím překonávat prahy svých vlastních strachů a třeba i objevovat nové a fascinující světy kolem sebe.
Tak hodně odvahy a vzhůru za novými objevy!
Celý život jsem totiž byla arachnofobik. Ano byla! Mohu směle prohlásit, že díky komunikaci se zvířaty jsem tuto svou fobii před nějakou dobou překonala. Může se to zdát bláznivé, pro někoho nesmyslné, možná neuvěřitelné, ale opravdu díky komunikaci s pavouky, dnes mohu použít minulý čas.
Z pavouků jsem měla panickou hrůzu od malička a to i přesto, že jsem nikdy neměla špatnou zkušenost, nebo že by mě někdo strašil. Tedy minimálně, jak si to pamatuji já a moji rodiče. Takže důvod bát se pavouků byl naprosto bez reálného základu. Samozřejmě v životě nebyl vždy po ruce někdo, kdo by mě zachránil od "můj život ohrožujících" osminožců, a tak jsem se s tím naučila žít.
No žít . . .
Každé setkání byl okamžik hrůzy, paniky, strachu . . . a hlavně pocit ohrožení na životě. Ano, tento v podstatě nevinný tvor, který byl většinou navíc ještě několik metrů ode mě, pro mne znamenal ohrožení na životě. Uznávám, že je to zcela absurdní, ale to jsou v podstatě všechny fobie.
Sdílení společných prostor tudíž byla nepředstavitelná a naprosto nemyslitelná skutečnost. Každé naše setkání mělo vždy stejný průběh. . . leknutí. . . panika . . . hysterie. . . nádech . . . bryskní skok po vysavači . . . okamžitá smrt! Nikoli moje, ale toho nebohého tvora, který se rozhodl udělat si svůj příbytek v tom mém.
Další fáze mého soužití s pavouky byla fází domlouvání. Aniž bych tehdy cokoliv tušila o komunikaci se zvířaty, čile jsem s nimi rozmlouvala. Neustále jsem se snažila jim vysvětlit, že pokud vlezou do mého bytu, budou nemilosrdně popraveni způsobem sacím, nebo utlučením první botou, která mi přijde do ruky. Nabízela jsem lepší příbytky mimo vnitřní prostory a ujišťovala je, že v rámci zachování si zdraví a života, bude rozhodně lepší, najdou-li si domov někde jinde. Zdálo se, že to všichni pavouci v mém okolí akceptují, avšak kromě pokoutníků (takoví ti velcí masití). Ti se zdáli být adrenalinovým způsobem života "kdo uteče, není ubit" přímo přitahováni. Dalo by se říct, že nejen, že si odstup nedrželi, zdálo se, že svoji invazi do mého soukromí dokonce zvýšili. Zcela bezostyšně zkoušeli můj nervový systém, a srdeční svalovinu to když si to jeden, pěkně velký, štřádoval přímo proti mě v kuchyni, nebo mě z ničeho nic překvapil zase jiný, ve spíži. Vrchol byl, když se další chystal spočinout asi v mém klíně, nebo vedle mě, na gauči a já ho zaznamenala jen pouhých 50 centimetrů ode mě. Ještě teď moje tělo reaguje třesem, když si na tuhle frapantní epizodu boje o vlastní život vzpomenu. Hádáte správně, všichni do jednoho se přesunuli do nebeských sfér. Jasně, že mi jich bylo líto, ale věřte mi, byla to, v té chvíli, otázka života a smrti. Jo strach je strašná bestie, přemůže-li vás. Každý kdo v životě má fóbii z nějakého zvířete určitě ví, o čem mluvím.
Pak mi život přivedl do cesty komunikaci se zvířaty. Začala jsem s pavouky pomaloučku, polehoučku komunikovat (nic se nemá přehánět) a zkoušela přijít na to, proč se jich bojím. Najít způsob, jak to změnit. Šlo to pomalu, ale dalo by se říct, že nějaké malinké posuny tam byly. Nicméně jakýkoliv osminožec v mé blízkosti větší, než jeden centimetr (ty jsem byla schopna, samozřejmě s velkou dávkou sebezapření, vynést ve sklenici ven) se i nadále stal v okamžení synem smrti.
Jak to tak bývá, život člověka nenechá zahálet. Tedy alespoň ten můj život, když se tvářím, že je vlastně vše v pohodě, a tak nějak pěkně stabilizované, většinou mi přinese do cesty další výzvu. Co se pavouků týče, tak to byla moje cesta do Afriky. Po zkušenostech z buše jsem věděla, že pokud se svém strachu z pavouků nepostavím, bude můj pohyb v ní velmi, velmi obtížný. Neboť africká buš člověku ukáže, kde jsou jeho rezervy. A tak jsem zahájila intenzivní práci se svým strachem. Komunikovala jsem s každým pavoukem ve svém okolí. Hodně mi pomáhala paní Vincentová, dáma křižáka, která si upředla svou síť přímo v otevřeném okně mé spíže. Bylo to chytré a strategické, neb oknem lítaly mouchy za vůní dobrot a to byl začátek mého obdivu k ní. Strávila jsem s ní celkem hodně času. Pozorováním i povídáním.
Kromě povídání si s pavouky z masa a kostí, ehm přesněji řečeno z článků a kutikoly jsem zkoušela i meditační techniky. Práce s energií mě totiž naučila, že postavím-li se svému strachu na energetické úrovni (např. ve zmíněné meditaci), nebude třeba se s ním setkávat na úrovni fyzického světa.
Světe div se, povedlo se! Do Afriky jsem odjížděla bez strachu z pavouků. Jasně neskáču radostí, když nějakého potkám a asi z nás nejlepší kamarádi nebudou . . . i když, co člověk ví . . . ale už je nevraždím. Stále s nimi nemám potřebu sdílet domácnost, avšak přijde-li nějaký na návštěvu, v klidu ty malé vezmu do ruky, ty větší pak do sklenky a vynesu ven. V Africe jsem pavouka velikosti pokoutníka dokonce vzala do ruky, to když se rozhodl, že se mnou bude cestovat zpátky do Čech.
Zajímavé je, že od doby, kdy jsem se jich přestala bát, jejich počet v mém bytě výrazným způsobem klesl. Takže . . . šťastný happy end :-)
Je až s podivem, jak moc pravdivé je, že se bojíme toho, co neznáme. Potíž je, že když se něčeho bojíme, nijak zvlášť nás to nezajímá, často se tomu i vyhýbáme. Odvážíme-li se však překonat tento svůj nezájem a vstoupit do, pro nás, neznámého prostoru a začneme-li pozorovat a postupně poznávat toto neznámo, můžeme tím překonávat prahy svých vlastních strachů a třeba i objevovat nové a fascinující světy kolem sebe.
Tak hodně odvahy a vzhůru za novými objevy!
RSS Feed