​Dárků není nikdy dost
Sameček srpice (druh mušky) se na rozdíl od čolka snaží svou samičku okouzlit a získat darem v podobě výživného smotku slinných žláz. Přijme-li samička jeho dar, má vyhráno.
Stejně jako sameček sovy pálené přináší v době námluv dary. Těmi jsou mrtvé myšky. Reaguje-li na to samička skřehotavými zvuky, říkám tím své „ano“. I přesto, že 90% ptáků žije sociálně monogamním životem, neznamená to bezmeznou věrnost pouze jednomu partnerovi, avšak u zmíněné sovy pálené, když se jednou soví slečna rozhodne, pak je to navždy.

​​Afrodisiakum v hlavní roli
Sameček čolka červeno-skvrnitého prostě ví jak přimět samičku, aby ho milovala. Když o něj nejeví zájem začne vypouštět speciální afrodisiakum, které pak aplikuje třením čelistní žlázy o tlamku samičky. Ta nakonec nemůže jinak, než podlehnout.
​Morseovka nebo láskyplné volání?
Stejně jako se mi lidé snažíme v době seznamování jeden druhého okouzlit a zaujmout, i v říši zvířat nechybí tanec, zpěv a čepýření. Prostě je třeba ukázat se v co nejlepším světle. Námluvy světlušek jsou přímo světelnou symfonií. Aź budete za letní horké noci pozorovat světlušky a uvidíte něco jako morseovku, pak si můžete být jisti, že sledujete světluščí námluvy. Při nich sameček bliká každých pět sekund a samička reaguje odpovědí blikáním každé dvě sekundy. Druh světlušek v Americe k tomu dokonce používá i různé barvy blikání.

​Láska může být pěkná dřina
Námluvy však nejsou vždy jen romantické. Zaujmout a uspokojit svůj protějšek může být často velká a úmorná dřina. Vyprávět by o tom mohl snovač. Aby zaujal svou vyvolenou, staví rovnou nové obydlí. Jenže . . . má to háček. Samičky snovačů se nespokojí jen tak s nějakým hnízdem, a tak když to není podle jejích představ, prostě a jednoduše jej rozboří a její milý začíná na novo. A tak pánové staví a dámy boří tak dlouho, dokud to není architektonicky zcela podle představ a paní Snovačová není docela a úplně spokojená.

​Když jde v lásce o život
Někdy se takové seznamování a milostný život mohou stát doslova životu nebezpečné. To buď je-li třeba prokázat svou „mužnost“ a svou vyvolenou si vybojovat se sokem v kolbišti. V našem případě někde v lese, nebo na louce. Většinou je to jako, když se chlapy v hospodě poperou. Skončí to drobným škrábnutím nebo šrámem a v případě poraženého vyklizením pole vítězi. Ale jsou případy, kdy se může jednat i o boj na život a na smrt jako třeba u některých druhů kohoutů, rypoušů či roháčů. Tam už jde veškerá legrace stranou, neboť přicházejí ke slovu drápy ostré jako nože, či rohy, které dokáží provrtat protivníka jako nic. A to vše kvůli ženě, tedy vlastně samičce vlastního druhu.

​Tanec se smrtí
Jindy si zase sameček není jistý, zda si ho samička po splnění jeho manželských povinností nedá jako záskusek. Tím jsou známé převážně kudlanky, ale podobný konec riskují i některé druhy pavouků například sklípkani, kde sameček je výrazně menší, a protože pavouci nemají úplně dobrý zrak, hrozí, že si ho samička splete s večeří. Pavouci tak doslova tancují se smrtí, kdy používají nejrůznější signály v podobě hry na vlákna pavučiny, aby sdělili samičce, že jsou to oni a nikoliv něco k sezobnutí.
Nejsou to však jenom pavouci, kdo čelí v lásce smrti. Ani jiní samečci, kteří volají své samičky to nemají lehké. Snadno se totiž mohou ocitnout na jídelním lístku nějakého predátora. Svým hlasitým vábením totiž často rychleji zaujmou svého nepřítele, než samičku, jako je to u jedné jihoamerické žáby, kde jsou samečci v době páření pozvánkou k večeři pro netopýry. Možná i proto dochází k milostným hrám v přírodě, až na výjimky např. u delfínů, pouze za účelem rozmnožení rodu. Neboť některé druhy lásky nemusí být vždy bezpečnou záležitostí.

​Prozíravost krále zvířat
Příroda je ve svém zachování druhu velmi moudrá. Při jedné ze svých návštěv v Africe jsem měla štěstí a můj pobyt v buši byl právě v období páření lvů. Stejně jako mnoho jiných druhů se i lvi setkávají pouze v době páření. Bylo nádherné pozorovat jemnosti a pozornosti, kterými se navzájem zahrnovali. Jednalo se o dvě lvice a dva lví bratry, kteří pro období lásky vytvořili páry. Každé ráno a každý podvečer jsme jezdili do buše a pozorovali jejich laskavosti, péči a jemné doteky jeden druhému. Lepší než super skvělá telenovela. K našemu překvapení se během jedné noci páry vyměnili. Chvilku jsme nechápavě koukali na novou situaci. Řekli byste si promiskuita? Nikoliv . . . velká moudrost krále zvířat. Lev jiný gen, než ten svůj nemilosrdně eliminuje, a protože tito čtyři lvi sdílejí jedno teritorium zajistili touto malou šarádou, že po narození ponesou mláďata geny obou otců a mohou tak žít jako jedna velká rodina.
Mluvím-li o partnerství a lvech, pak mi dovolte podělit se s vámi ještě o jeden příběh. V oblasti výběru partnera je to u lvů vždy lvice, kdo si vybírá, nikoliv naopak. Nevěříte? Příběh, který chci sdílet je o lvici jménem Kleopatra, jež si coby otce svých koťat vyhlédla překrásného lva, bílého jako padlý sníh, jménem Mandla. Bohužel lásce na první pohled bránilo oplocení mezi jednotlivými rezervacemi. Pro upřesnění v Jihoafrické republice je oploceno snad vše. Je však třeba dodat, že i ty nejmenší rezervace mají rozlohu některého z našich národních parků. Jen samotný Krugerův národní park by zabral cca třetinu České republiky. Kleopatra chodila na hranici území a volala a vábila Mandlu. Společně pak trávili čas každý na své straně. Jenže . . . Kleopatru si vyhlédl lev z jejího teritoria a tady začaly trable lásky. Hrozilo nebezpečí, že sokové v lásce najdou způsob, jak překonat oplocení a rozhodnout, čí partnerkou se lvice stane. Nadace na ochranu bílého lva začala se sousední rezervací vyjednávat o získání Kleopatry. Jednání se však táhla několik let a téměř dvacetiletý Mandla odešel za svými předky. Kleopatra však byla pevně rozhodnutá spojit Mandlovy geny s těmi svými a nenechala se odradit. Při jedné své říji začala volat a vábit stejně krásného bílého lva Zukharu, syna velkého Mandly a na obzoru byly další potíže. Byť mu Kleopatra za ty roky nedala špetku naděje, stále po ní lev z jejího teritoria toužil a nehodlal se vzdát bez boje. Oběma lvům-sokům v lásce se podařilo překonat elektrické oplocení a změřit své síly. Díky bohu to skončilo jen drobnými šrámy a nadaci se nakonec podařilo vyjednat přemístění Kleopatry kam ji srdce táhlo, ke smečce bílých lvů. Bohužel, zatím láskyplný akt Zukhary a Kleopatry nepřinesl výsledek, ale oba jsou v nejlepších letech a mají ještě mnoho krásného před sebou a třeba se jednoho dne rozroste jejich smečka o krásná bílá koťata.

Intriky nejsou jen výsadou lidí
Při námluvách ve světě zvířat, stejně jako v tom lidském, nechybí ani intriky a tajná dostaveníčka. Někteří mladí jeleni, kteří by v boji neobstáli, avšak přesto touží předat své geny, se prostě a jednoduše vplíží na tajňačku do stáda dominantního samce. Najdou si vhodnou smilnici a po aktu lásky se opět potajmu vykradou ze stáda ven. Jak říkám říše lidí a říše zvířat jsou si v mnohém podobné.
Věrnost na celý život
Uvádí se, že monogamním způsobem života žije asi 3% zvířat. Zajímalo by mě, jak je to u lidí . . . možná při bližším ohledání bychom zjistili, že na tom nejsme o moc lépe . . . leč doufejme, že naše čísla jsou přeci jen o trochu vyšší. Příkladem věrnosti na celý život je bobr.
Bobr věnuje udržování a péči o svůj partnerský vztah stejně času, jako výstavbě přehrad a svých obydlí. Pan bobr i paní bobrová se o svá mláďata starají dohromady a stejně jako vlci spolu zůstávají, „dokud je smrt nerozdělí“. Je známo, že vlci tvoří páry na celý život. Založí rodinu a vybudují svou vlastní smečku, takže zahlédnete-li vlka samotáře, je pravděpodobně buď singl a hledá nějakou lásku na celý život, nebo naopak prožívá zármutek ze ztráty partnera.
Monogamním životem však žijí třeba i giboni. Nejen, že páry spolu zůstávají celý život, ale společně vychovávají mladé, vzájemně o sebe pečují a tráví spolu čas, který bychom mi lidé nazvali „kvalitně stráveným“. Ale stejně jako v lidské cházce ani u gibonů není vždy vše zalité slunce a najdeme zde podvádění a občas nějaký ten rozchod od stolu i lože.​

Právo na lásku
Láska nekvete však pouze mezi savci a ptáky, ale třeba mezi ještěrkami. Australští scinkové uťatí mají oči jen jeden pro druhého. Samečci provádějí sérii pohybů včetně něžností a olizování samičky, než se oddají aktu lásky. Námluvy u scinků trvají měsíc, ale požehnané partnerství i více než 20 let.
Ani dálka nás nerozdělí
Vztahy na dlouhé vzdálenosti nejsou snadné, ale orlu bělohlavému prospívají. Každý z partnerů se na cestu za teplem vydává sám, aby se opět šťastně shledali v době páření. Svatbu mají většinou kolem pátého roku života a společně takto životem létají minimálně dalších 20 let.

Trochu soukromí prosím!
I ve vodě lze najít monogamní vztahy. Přestože si většina chobotnic při páření nechává od sebe odstup minimálně na vzdálenost chapadel, přijde-li na partnerské vztahy, pak velká proužkatá chobotnice patří mezi výjimky. Na rozdíl od jiných chobotnic, které žijí jeden či dva roky a umírají krátce po narození potomstva, proužkatá chobotnice má schopnost více násobného kladení vajíček. Tedy místo jednorázového páření na dálku, aby se vyhnula sežrání, se tento druh chobotnice páří tváří v tvář několikrát za život a dokonce se zdá, že se líbají a vzájemně laskají své přísavky.
Prostě s trochou nadhledu jsme si se zvířaty v mnohém podobní. Ani ona to nemají vždy snadné, když přijde na otázku vztahů s opačným pohlavím. Stejně jako člověk i zvířata jsou bytosti, které mají emoce. Prožívají radost, smutek, vášně i zklamání. Mohou nám být inspirací a poučením, neboť na rozdíl od nás lidí zvířata emoce prožívají v přítomném okamžiku. Dají jim plnou pozornost, prožijí je, ale následně už o nich nepřemýšlí a nevracejí se k nim. To může být inspirace pro nás lidi, jak řešit své emoce v partnerských vztazích a případné krize překonávat rychleji, s větším klidem, abychom se opět mohli radovat ze života.
​

Už se vám někdy stalo, že jste na procházce v lese narazili na nějakou zvířecí stopu a nechali se unést a pohltit jejím příběhem? Začali si klást otázky, co to bylo za zvíře, kam šlo, proč tam šlo, co se zde stalo . . . prostě vydali jste po stopě? Možná jste něco podobného zažili se zvukem, který vás zaujal . . . slyšeli nějaké zvíře a pátrali, co za zvíře to může být?

Příroda s námi neustále komunikuje a používá k tomu nejrůznější způsoby. Ze vzkazů, které nám nechává, lze vyčíst v podstatě vše o zvířeti, o situaci, o události . . . Afričtí stopaři dokáží, podle jedné jediné stopy v písku, určit konkrétní zvíře, jemuž stopa patří. Podle zvuku a způsobu pohybu ptáků zase dokáží s přesností určit, jak daleko je nebezpečí, třeba v podobě lva, či kde se pohybuje večeře v podobě stáda antilop. Africký domorodec, stopař jménem !Nqate Xqamxebe v dokumentu o způsobu komunikace se zvířaty a přírodou původních obyvatel Afriky, Lidí San, známých také jako Křováci, popsal své dokonalé stopařské schopnosti takto:: "Když stopujete, tancujete, mluvíte s Bohem".

Na rozdíl od Lidí San, kteří i v dnešní době žijí stále původním, přírodním způsobem života, není pro nás dovednost komunikace s přírodou a čtení jejích každodenních příběhů životní nezbytností. Avšak její poznávání, třeba s využitím starověkých technik právě Lidí San, může být pro náš život velmi obohacující. Vstoupíme-li do přírody, dochází k okamžitému vzájemnému propojení a začneme-li vědomě sledovat, co se kolem nás děje, pozorovat zvířata a jejich každodenní příběhy, pak můžeme začít vnímat, jak se naše propojení s přírodou proměňuje, krásní a prohlubuje. Začneme odhalovat její tajemství a cykly jimiž prochází, stejně jako skryté příběhy jejích obyvatel a objevovat svůj vnitřní dar nádherné přirozenosti.

Pobyt v přírodě nám pomáhá nejen prohlubovat spojení s ní, ale má velký přínos pro všechny oblasti našeho života. Vnáší do něj více úcty, soucitu a zklidnění mysli. A právě klidná mysl je to, co nám umožňuje přístup do informačního pole a možnost komunikovat se zvířaty. ​

​Pozorování, objevování, spočinutí v přírodě . . . to vše nás učí zklidnit naši často přetíženou mysl. I když komunikace s volně žijícími zvířaty může být o trochu náročnější, než komunikovat s domestikovanými zvířaty, přesto je to velká zábava, jež přináší mnohá poznání a spoustu dobrodružství. Vzpomínám si na příběh s výrem velkým, se kterým jsem se setkala při své noční vycházce adršpašskou krajinou. Byl podzimní večer a krajina již byla zahalená do tmy. Nebe zářilo miliony hvězd a já se vydala do krajiny, abych se přivítala a zároveň požádala o podporu v našich společných aktivitách v rámci workshopu Po stopách vlků. Tma dodávala skalám velké kouzlo tajemnosti. Všude vládl klid. Oči ztratily na své důležitosti, neboť tma dokonale zahalila krajinu a umožnila tak odevzdat se přítomnému okamžiku a intuitivně se nechat vést krajinou. Kráčela jsem pomalu . . . občas pohlédla na oblohu a s dětskou radostí objevovala souhvězdí . . . skály vystřídala louka a po louce přišel okraj lesa. Srpek měsíce dával tušit lavičku, ze které byl překrásný "výhled" do tmou zahaleného kraje. Oči přivykly na tmu, a tak na protější straně bylo možné rozeznat siluety skal a v nedalekém údolí do tmy zářila rozsvícená okna chalup. Tiše jsem seděla a svým vnitřním hlasem rozmlouvala s krajinou a místními zvířecími obyvateli, vlky nevyjímaje. Říká se, že ticho léčí  . . . ticho nočního lesa nejen léčí, ale i povznáší.  Okamžiky rozjímání přerušil pronikavý zvuk nočního ptáka. Komunikace se zvířaty není pouze o lásce a respektu ke zvířatům, ale především o radosti, hře a zábavě. Vždyť přesně tak - hrou - se učí malé děti, a proto kdykoliv je to možné hraju si. I v tuto chvíli jsem využila příležitost a spojila se tímto nočním ptákem, jehož zvuk vyčníval nad tichým ševelením nočního lesa. Chvíli se nic nedělo . . . najednou znovu . . . ať jsem naslouchala sebevíc, neuměla zvuk přiřadit ke konkrétnímu zvířeti. Ještě chvíli jsem zaměstnávala svou logickou mysl, a pak udělala tu nejjednodušší věc - zeptala jsem se onoho nočního křiklouna, co je zač. Okamžitě přišla odpověď Výr. Radovala jsem se jak malé děcko a celá vzrušená rozhodla, že musím do pensionu. Veškerý můj klid skončil a jediné po čem jsem v danou chvíli toužila bylo ověřit si, že informace, kterou jsem dostala, je pravdivá. S poděkováním krajině jsem vyrazila zpět k pensionu a okamžitě se vrhla na průzkum ptačích zvuků. Ještě, že máme google. K mému milému překvapení jsem zjistila, že se opravdu jednalo o výra velkého. Podobné okamžiky jsou vždy chvilkou pocitu vítězství . . . a také dodání odvahy k dalším experimentům v přírodě a v komunikaci s ní a zvířaty.
 
Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě prostřednictvím našich smyslů také výživu svému tělu v podobě vitamínu P. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Podle data narození zjišťují tato učení kolik kterého elementu máme. Příroda vyrovnává tyto elementy v našem těle zcela přirozeně. Vyzkoušejte to!

A až příště vyrazíte do lesa mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
​Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy ať už s tímto cvičením či bez!

Zajímá-li vás komunikace se zvířaty či čtení v "knize přírody", klikněte na přehled plánovaných seminářů a workshopů níže. Třeba Vás některý z nich osloví.