Už se vám někdy stalo, že jste na procházce v lese narazili na nějakou zvířecí stopu a nechali se unést a pohltit jejím příběhem? Začali si klást otázky, co to bylo za zvíře, kam šlo, proč tam šlo, co se zde stalo . . . prostě vydali jste po stopě? Možná jste něco podobného zažili se zvukem, který vás zaujal . . . slyšeli nějaké zvíře a pátrali, co za zvíře to může být?
Příroda s námi neustále komunikuje a používá k tomu nejrůznější způsoby. Ze vzkazů, které nám nechává, lze vyčíst v podstatě vše o zvířeti, o situaci, o události . . . Afričtí stopaři dokáží, podle jedné jediné stopy v písku, určit konkrétní zvíře, jemuž stopa patří. Podle zvuku a způsobu pohybu ptáků zase dokáží s přesností určit, jak daleko je nebezpečí, třeba v podobě lva, či kde se pohybuje večeře v podobě stáda antilop. Africký domorodec, stopař jménem !Nqate Xqamxebe v dokumentu o způsobu komunikace se zvířaty a přírodou původních obyvatel Afriky, Lidí San, známých také jako Křováci, popsal své dokonalé stopařské schopnosti takto:: "Když stopujete, tancujete, mluvíte s Bohem".
Na rozdíl od Lidí San, kteří i v dnešní době žijí stále původním, přírodním způsobem života, není pro nás dovednost komunikace s přírodou a čtení jejích každodenních příběhů životní nezbytností. Avšak její poznávání, třeba s využitím starověkých technik právě Lidí San, může být pro náš život velmi obohacující. Vstoupíme-li do přírody, dochází k okamžitému vzájemnému propojení a začneme-li vědomě sledovat, co se kolem nás děje, pozorovat zvířata a jejich každodenní příběhy, pak můžeme začít vnímat, jak se naše propojení s přírodou proměňuje, krásní a prohlubuje. Začneme odhalovat její tajemství a cykly jimiž prochází, stejně jako skryté příběhy jejích obyvatel a objevovat svůj vnitřní dar nádherné přirozenosti.
Pobyt v přírodě nám pomáhá nejen prohlubovat spojení s ní, ale má velký přínos pro všechny oblasti našeho života. Vnáší do něj více úcty, soucitu a zklidnění mysli. A právě klidná mysl je to, co nám umožňuje přístup do informačního pole a možnost komunikovat se zvířaty.
Příroda s námi neustále komunikuje a používá k tomu nejrůznější způsoby. Ze vzkazů, které nám nechává, lze vyčíst v podstatě vše o zvířeti, o situaci, o události . . . Afričtí stopaři dokáží, podle jedné jediné stopy v písku, určit konkrétní zvíře, jemuž stopa patří. Podle zvuku a způsobu pohybu ptáků zase dokáží s přesností určit, jak daleko je nebezpečí, třeba v podobě lva, či kde se pohybuje večeře v podobě stáda antilop. Africký domorodec, stopař jménem !Nqate Xqamxebe v dokumentu o způsobu komunikace se zvířaty a přírodou původních obyvatel Afriky, Lidí San, známých také jako Křováci, popsal své dokonalé stopařské schopnosti takto:: "Když stopujete, tancujete, mluvíte s Bohem".
Na rozdíl od Lidí San, kteří i v dnešní době žijí stále původním, přírodním způsobem života, není pro nás dovednost komunikace s přírodou a čtení jejích každodenních příběhů životní nezbytností. Avšak její poznávání, třeba s využitím starověkých technik právě Lidí San, může být pro náš život velmi obohacující. Vstoupíme-li do přírody, dochází k okamžitému vzájemnému propojení a začneme-li vědomě sledovat, co se kolem nás děje, pozorovat zvířata a jejich každodenní příběhy, pak můžeme začít vnímat, jak se naše propojení s přírodou proměňuje, krásní a prohlubuje. Začneme odhalovat její tajemství a cykly jimiž prochází, stejně jako skryté příběhy jejích obyvatel a objevovat svůj vnitřní dar nádherné přirozenosti.
Pobyt v přírodě nám pomáhá nejen prohlubovat spojení s ní, ale má velký přínos pro všechny oblasti našeho života. Vnáší do něj více úcty, soucitu a zklidnění mysli. A právě klidná mysl je to, co nám umožňuje přístup do informačního pole a možnost komunikovat se zvířaty.
Pozorování, objevování, spočinutí v přírodě . . . to vše nás učí zklidnit naši často přetíženou mysl. I když komunikace s volně žijícími zvířaty může být o trochu náročnější, než komunikovat s domestikovanými zvířaty, přesto je to velká zábava, jež přináší mnohá poznání a spoustu dobrodružství. Vzpomínám si na příběh s výrem velkým, se kterým jsem se setkala při své noční vycházce adršpašskou krajinou. Byl podzimní večer a krajina již byla zahalená do tmy. Nebe zářilo miliony hvězd a já se vydala do krajiny, abych se přivítala a zároveň požádala o podporu v našich společných aktivitách v rámci workshopu Po stopách vlků. Tma dodávala skalám velké kouzlo tajemnosti. Všude vládl klid. Oči ztratily na své důležitosti, neboť tma dokonale zahalila krajinu a umožnila tak odevzdat se přítomnému okamžiku a intuitivně se nechat vést krajinou. Kráčela jsem pomalu . . . občas pohlédla na oblohu a s dětskou radostí objevovala souhvězdí . . . skály vystřídala louka a po louce přišel okraj lesa. Srpek měsíce dával tušit lavičku, ze které byl překrásný "výhled" do tmou zahaleného kraje. Oči přivykly na tmu, a tak na protější straně bylo možné rozeznat siluety skal a v nedalekém údolí do tmy zářila rozsvícená okna chalup. Tiše jsem seděla a svým vnitřním hlasem rozmlouvala s krajinou a místními zvířecími obyvateli, vlky nevyjímaje. Říká se, že ticho léčí . . . ticho nočního lesa nejen léčí, ale i povznáší. Okamžiky rozjímání přerušil pronikavý zvuk nočního ptáka. Komunikace se zvířaty není pouze o lásce a respektu ke zvířatům, ale především o radosti, hře a zábavě. Vždyť přesně tak - hrou - se učí malé děti, a proto kdykoliv je to možné hraju si. I v tuto chvíli jsem využila příležitost a spojila se tímto nočním ptákem, jehož zvuk vyčníval nad tichým ševelením nočního lesa. Chvíli se nic nedělo . . . najednou znovu . . . ať jsem naslouchala sebevíc, neuměla zvuk přiřadit ke konkrétnímu zvířeti. Ještě chvíli jsem zaměstnávala svou logickou mysl, a pak udělala tu nejjednodušší věc - zeptala jsem se onoho nočního křiklouna, co je zač. Okamžitě přišla odpověď Výr. Radovala jsem se jak malé děcko a celá vzrušená rozhodla, že musím do pensionu. Veškerý můj klid skončil a jediné po čem jsem v danou chvíli toužila bylo ověřit si, že informace, kterou jsem dostala, je pravdivá. S poděkováním krajině jsem vyrazila zpět k pensionu a okamžitě se vrhla na průzkum ptačích zvuků. Ještě, že máme google. K mému milému překvapení jsem zjistila, že se opravdu jednalo o výra velkého. Podobné okamžiky jsou vždy chvilkou pocitu vítězství . . . a také dodání odvahy k dalším experimentům v přírodě a v komunikaci s ní a zvířaty.
Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě prostřednictvím našich smyslů také výživu svému tělu v podobě vitamínu P. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Podle data narození zjišťují tato učení kolik kterého elementu máme. Příroda vyrovnává tyto elementy v našem těle zcela přirozeně. Vyzkoušejte to!
A až příště vyrazíte do lesa mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy ať už s tímto cvičením či bez!
Zajímá-li vás komunikace se zvířaty či čtení v "knize přírody", klikněte na přehled plánovaných seminářů a workshopů níže. Třeba Vás některý z nich osloví.
Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě prostřednictvím našich smyslů také výživu svému tělu v podobě vitamínu P. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Podle data narození zjišťují tato učení kolik kterého elementu máme. Příroda vyrovnává tyto elementy v našem těle zcela přirozeně. Vyzkoušejte to!
A až příště vyrazíte do lesa mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy ať už s tímto cvičením či bez!
Zajímá-li vás komunikace se zvířaty či čtení v "knize přírody", klikněte na přehled plánovaných seminářů a workshopů níže. Třeba Vás některý z nich osloví.
RSS Feed