​Byl to můj dědeček, od kterého jsem se naučil první lekci lvího šamana: lekci překonání strachu. Mnoho násilí a necitelných činů v našem světě je kvůli tomu, že lidé jsou stále zotročeni věcí, která se nazývá strach a nedošli k poznání propojení všech věcí.
 
“Měl jsem příležitost potkat muže, kterého jedl lev“
 
Bylo to, když jsem byl v Keni coby mladý muž a pracoval v rezervaci jako průvodce turistů na safari. Stavěl jsem stan ke kempování, když najednou se celá ta věc zhroutila dolů na mě a já byl přišpendlený k zemi něčím velmi těžkým. Všude kolem byl prach a já jsem nějakou dobu nic neviděl. Najednou jsem z pod změti stanové celty čelil nejobávanějšímu obličeji, který jsem kdy ve svém životě viděl. Byl to obrovský lev, i když velmi starý. Snažil se po mě chňapnout a dostat mě. Byl tak blízko, že jsem mohl vidět, jak byly všechny jeho zuby polámané.
 
Lev, nejkrásnější zvíře, ale když je pár centimetrů od vás a snaží se vás sežrat, je tou nejobávanější věcí na světě. Později jsem zjistil, že tomuto stejnému lvu byla připisována smrt několika dětí a mnoha žen v této oblasti.
 
Lev byl obrovský a přišpendlil mě dolů, zírajíc do mého obličeje. Vlastně i něco slin z jeho otevřené tlamy ukáplo na můj obličej. Byl jsem vyděšený. Abych řekl pravdu, načůral jsem si do kalhot. Lev trhal celtu, která ležela mezi námi. Já byl naplněný strachem a zápasil. Zjistil jsem, že moje noha se nemůže hnout. Cítil jsem v ní velkou bolest. Až později jsem zjistil, že ji lev poranil, když po mě skočil.
 
Snažil jsem se uklidnit. Bestie tlačila dolů všemi čtyřmi tlapami. Potil jsem se, cvakal zuby a koncentroval se, abych udržel svůj strach na uzdě, protože jsem zjistil, že můj vlastní strach pohání tu bestii k tomu, mě sežrat. Zkoušel jsem křičet a rvát se, ale v tuto chvíli jsem bojoval se svou vlastní hrůzou. Najednou, k mému překvapení, lev odešel. Stál opodál a pozoroval.
 
To však není konec mého příběhu. Vidíc lva, jak odchází, probojovával jsem se z celty, abych se osvobodil. A v tu chvíli, samozřejmě, se lev vrátil, aby se mnou skončil. Teď používal své přední tlapy, aby roztrhal celtu s úmyslem dostat se ke mně. Vnímal jsem ty strašné zvuky, jak jeho drápy protínaly celtu. Znovu, ještě jednou jsem dělal vše, abych se uklidnil. Vzpomněl jsem si na slova svého dědečka a snažil se je dát do praxe. Řekl jsem lvovi: „Jsi mým velkým bratrem, respektuji Tě“ Mluvil jsem se lvem svou myslí, rozumějte, svou vůlí. „Nejsem tvou potravou“, řekl jsem mu, „Prosím Tě nejez mě. Nechovám k Tobě nepřátelství. Usmívám se na tebe. Nemám ostré zuby, abych Tě zranil. Prosím nech mě v klidu.“
 
A pak jsem spatřil lva, jak jednoduše odchází. Padl jsem do bezvědomí a o něco později mě našli pod stanem a dopravili do nemocnice.
 
Tato lekce mě naučila, že hrůzu nahánějící bestie, stejně jako hrůzu nahánějící lidé jsou poháněni „pachem“ strachu. Rovněž mě to naučilo, že pokud jste schopni přemoci strach, nedostane se vám násilí zpět. Pokud mi lidé dokážeme překonat věc zvanou strach, můžeme překonat nenávist světa a žít v harmonii. Trik je postavit se strachu, podívat se na něj jako na obličej vašeho milence. Naše chyba  je, že zapomínáme, že lvi – vlastně všechna zvířata, jsou požehnaná od boha.

Láska, respekt a radost! Tři základní předpoklady pro komunikaci se zvířaty. Vstoupíme-li do světa mezidruhové komunikace začneme se na svět zvířat a přírody dívat tak trochu jinýma očima. Dan George, šéf Tsleil-Waututh (Salishská pobřežní skupina, Britská Kolumbie) řekl: „“Hovoříte-li se zvířaty, budou hovořit s vámi a vzájemně se poznáte. Pokud se zvířaty nemluvíte, pak je nebudete znát, a co neznáme, z toho máme strach. Čeho se člověk bojí, to ničí.” 
Přesto, že se postupně začínáme k přírodě a její moudrosti vracet, často, byť s dobrým úmyslem, v nevědomosti děláme více škody než užitku. To je důvod, proč je důležité více poznávat skrytý život zvířat, rostlin a přírody. ​

​​Nemám na mysli pouze pohled vědecký, ale i emocionální, zážitkový, osobní. Začneme-li znát způsob života zvířat a rostlin, jejich zvyky, jejich místo v přírodě a celém ekosystému, začneme si uvědomovat nesmírnou důležitost i toho nejmenšího červíčka. Příroda, rostliny a zvířata nám svou přítomností neustále pomáhají vstoupit hlouběji do našeho srdce a najít své vlastní kořeny. Příroda probouzí naši zvědavost. Jsem přesvědčená, že pobyt v ní a zastavení či zpomalení v našem uspěchaném životě je nejrychlejší cesta, jak najít smysl ve svém životě, objevit dary, kterými můžeme obohatit tento svět, či rozvíjet ty, které jsme již objevili. Příroda nám ukazuje, jak být super hrdinou všedního dne třeba tím, že vyčistíme dávno zapomenutou studánku, kterou jsme potkali na svých toulkách lesem, pověsit na zahradu budku pro ptáky či domek pro hmyz, nebo vysadit pár květin před domem či na balkoně.

​Ráda čerpám moudrost ze starověkých učení a od původních národů. I ochrana a udržování životního prostředí měli své důležité místo v africké tradici. Původní africké kmeny nesly názvy zvířat – Buvol, Lev, Antilopa . . . Úkolem a zároveň poctou pro každý kmen byla ochrana a péče o daný druh, jehož jméno nesl. V běžném životě to znamenalo udržitelnost přírody a životního prostředí daného druhu. Kouzlo této tradice spočívá v tom, že zjistíte, že k udržení zdravé populace jednoho druhu musíte ochránit celý potravní řetězec. Abyste udrželi zdravé populace antilop musíte zajistit dostatek rozličných travin. Ochraňujete tedy ptáky a další druhy, které svým trusem roznášejí semínka a vyživují pastviny. A protože i ti mají svou potravu, dbáte, aby i pro ně bylo zdravé prostředí plné hmyzu, stromů a keřů. Je však třeba předcházet přemnožení daného druhu, a tak musíte ochraňovat i predátory, kteří se, v našem případě antilopami, živí. Podporovat i jejich životní prostor . . . Dokonalý způsob zajištění rovnováhy v přírodě, soužití s ní a jejími rytmy v harmonii. Něco, na co naše kultura poněkud zapomněla a je zoufale nutné, aby se opět rozpomenula na své spojení s matkou zemí a umožnila ji obnovu. 

​Dopřejeme-li si čas k pozorování přírody dostatečně dlouho, pak začneme objevovat její posvátnost. Začnou se nám otevírat dveře, které díky našemu rychlému životu byly zavřené. Dostalo se mi velkého požehnání moci několikrát navštívit africkou buš. Jen tak v ní spočinout a pozorovat . . . třeba zmíněné antilopy, od těch nejmenších, jakou je antilopa travní po naopak obrovského, vznešeně se nesoucího a rozvážným krokem kráčejícího Kudu velkého. Potkáte-li kudu, je to nádhera, při které se tají dech . . . jeho ladný běh, kdy s naprostou přesností zaklání hlavu, aby svými až metr dlouhými parohy nezavadil o větvový stromů či keřů a neporanil se. Parohy zdobí, u většiny druhů antilop, pouze samce. Snadno tak rozeznáte, zda jsou ve stádě samci i samice. Společné žití má totiž každý druh jinak. Někdy je ve stádě pouze jeden samec, jindy jich je více, aby lépe chránili stádo např. v době, kdy se rodí mláďata. A protože je květen, měsíc lásky, určitě je namístě něco peprnosti z milostného života antilop, konkrétně impal. Jejich techtle mechtle probíhají téměř na povel během jednoho, maximálně pěti, dnů. Pravda, lásky si moc neužijí, ale důvod je velmi prostý. Početí v rámci pár dnů znamená i stejnou dobu narození mláďat. Tím se usnadňuje péče, rodičovské povinnosti a samozřejmě snazší ochrana drobotiny. 

​Tradice ochrany životního prostředí nebyla pouze o fyzické ochraně. Pro původní kmeny byla důležitá i spirituální stránka zvířete či rostliny. V metafyzickém pojetí znamená antilopa rychlost a schopnost rychlé adaptace mysli. Stejně jako ostatní zvířata s rohy či parožím odráží spojení s korunní čakrou a všemi aspekty mentálních schopností, především schopnost rychlého důvtipu, který jim umožňuje přežití často ve velmi obtížných podmínkách. Mají se stále na pozoru. Jejich přežití závisí na výhledu, i proto jim jejich velké oči umožňují široké zorné pole, které je osm krát větší, než zorné pole člověka. Možná to je důvodem, proč nás antilopy mohou učit rozvíjet schopnost jasnozřivosti. V české přírodě je lze přirovnat k srnkám.

​​Pro pozorování zvířat a objevování jejich skrytých životů však nemusíte cestovat přes půl světa, stačí vyjet do nejbližšího lesa na pár hodin. Jen se posadit a pozorovat. Avšak návštěvou lesa toto putování skončit nemusí. Stačí tužka, poznámkový blok a zapsání všeho, co se kolem vás děje – jaká zvířata jste potkali, co vás zaujalo, co překvapilo . . . pokuste se vyčíst z přírody co nejvíce informací. Po svém návratu můžete zkusit pátrat dál v chytrých knihách či jednoduše s googlem (ten ví skoro vše) a své objevy pak můžete sdílet se svými blízkými, kamarády a přáteli. Původní africké kmeny, indiáni či Aboridžinci se vždy večer sešli u ohně a vyprávěli si své příběhy prošlého dne. Tím žila komunita v pospolitosti, která se z našich životů tak nějak vytrácí, a to je škoda.
Začneme-li poznávat svět kolem sebe, začneme ho více chápat. Pochopíme-li, přestaneme mít potřebu soudit a začneme soucítit. Máme-li soucit k sobě i ostatním, pak začneme tvořit a ochraňovat přírodu a živá společenství kolem sebe, stejně jako to své, a to je cesta k ráji na zemi.