Téma odchodu zvířat z tohoto světa je bohužel stále aktuální. Již v minulosti jsem o této tematice psala, ale stálé dotazy na toto téma mě přiměly napsat znovu a něco více. Často se mě lidé ptají, jak jsem se k tomu vlastně dostala. Abych pravdu řekla, tak nějak to postupně vyplynulo. Nikdy mi nevadilo bavit se o smrti, či umírání s lidmi, kterým umřel někdo blízký, ať už člověk nebo zvíře. Tak nějak postupně jsem si začala uvědomovat, že jedním z mých darů je pomáhat v odchodu bytostem z fyzického těla do energetické či spirituální roviny. Práce se zvířata pak přinesla i druhou část toho, co dělám - pozůstalé. Postupně se na mě začali obracet lidé o radu zda už je čas, a jak se s touto těžkou životní situací vyrovnat. Ono často stačí, že si člověk s lidmi o dané situaci, či jejich ztrátě pouze promluví. Už to ulevuje od bolesti ze ztráty. Vnímám jako důležité, když se člověk může vypovídat a někdy i vyplakat aniž by ho někdo litoval či soudil. Ze zkušenosti a pozorování bych řekla, že všeobecně lidé o tomto tématu neradi mluví. Jedni, že se bojí bolesti, kterou to vyvolává. Druzí si nevědí rady s emocemi, které to zákonitě přináší.
Asi nejčastěji pracuji s výčitkami. Často se setkávám s výčitkami buď, že člověk nechal svého zvířecího kamaráda odejít příliš brzo, nebo naopak, zda ho netrápil zbytečně dlouho. Víte ona zvířata vnímají smrt něco jako, řekněme, konec jedné kapitoly a začátek druhé. Některá pak ještě následně nějakou dobu zůstávají v té energetické rovině s námi, aby se člověk snáze smířil se změnou v tom fyzickém světě. Jiná odcházejí během pár dnů za dalšími dobrodružstvími ať už jinde ve vesmíru, nebo znovuzrozením do našeho světa zde na Zemi. Teď zrovna jsem se setkala s fenkou, která odešla a hned, během několika měsíců, se zrodila stejné majitelce. Vědec by řekl: „nesmysl“, ale lidé, kterým se něco podobného přihodilo, vědí o čem mluvím. Zvířata, která opustí fyzické tělo jsou vždy šťastná. Alespoň všechna ta, se kterými jsem komunikovala. Z pohledu Vesmírných cyklů je to poměrně logické, neboť konec jednoho znamená začátek jiného, nového, radostného, dobrodružného . . .
Samozřejmě odejde-li nám milovaná bytost, přinese to smutek a zármutek. Ten prožívají i zvířata, ztratí-li druha, člena smečky, kamaráda. Je to stesk po fyzické přítomnosti. Po tom, že vás nikdo nekontroluje, když vařite . . . že vám nepomáhá plít záhonky . . . že s vámi nesleduje nejnovější díl nekonečného seriálu. Na rozdíl od nás lidí, zvířata smutní pár dnů či týdnů. Nechají smutek odejít a dál se radují ze života. My lidé na tohle zapomínáme. Nikdo nás neučil, jak se s bolestí vyrovnat, a tak v ní setrváváme, namísto toho, abychom jí dali prostor, prožili si ji a tím ji zároveň i nechali odejít. Setkávám se i s lidmi, kteří mají pocit, že by měli být silní a neměli by brečet. Nejčastěji je-li v rodině další zvíře, nebo děti. V současné době je ještě moderní být „duchovní“ a vše chápat, a tak v rámci moderního „být pozitivní“ potlačí bolest někam hluboko do svého srdce. Hlava jim logicky odůvodní, že jsou věci tak a tak, a že jsou vlastně „v pohodě“, ale ve skutečnosti jen uložili svůj smutek hluboko do svého srdce, aby se s ním nemuseli konfrontovat. Zvířata a děti však vidí do nitra naší duše, a tak, potlačíme-li mi svůj smutek, se jejich chování často změní v nežádoucí. My pak řešíme, že se zvíře či dítě nemůže vyrovnat se ztrátou odešlého zvířete, ale ve skutečnosti jsme to my sami, kdo nedošel smíření a naše okolí nám to zrcadlí. Proto lidem připomínám, že to, že něco chápu a přijde mi to jako součást života ještě neznamená, že mě to nezraňuje či nebolí. Bolest byla, je a vždy bude přirozenou součástí našich životů, a pokud si dovolíme uvědomit si ji a prožít (např. vědomě ji vyplakat z těla ven), pak se v srdci uvolní místo pro radost. To, podle mého názoru platí pro život všeobecně a v těžkých chvílích, jako je odchod milované bytosti, to platí dvojnásob. Vědomé prožití bolesti a následně ji nechat odejít nám zároveň umožní se rozloučit a dojít vnitřního smíření.
Asi nejčastěji pracuji s výčitkami. Často se setkávám s výčitkami buď, že člověk nechal svého zvířecího kamaráda odejít příliš brzo, nebo naopak, zda ho netrápil zbytečně dlouho. Víte ona zvířata vnímají smrt něco jako, řekněme, konec jedné kapitoly a začátek druhé. Některá pak ještě následně nějakou dobu zůstávají v té energetické rovině s námi, aby se člověk snáze smířil se změnou v tom fyzickém světě. Jiná odcházejí během pár dnů za dalšími dobrodružstvími ať už jinde ve vesmíru, nebo znovuzrozením do našeho světa zde na Zemi. Teď zrovna jsem se setkala s fenkou, která odešla a hned, během několika měsíců, se zrodila stejné majitelce. Vědec by řekl: „nesmysl“, ale lidé, kterým se něco podobného přihodilo, vědí o čem mluvím. Zvířata, která opustí fyzické tělo jsou vždy šťastná. Alespoň všechna ta, se kterými jsem komunikovala. Z pohledu Vesmírných cyklů je to poměrně logické, neboť konec jednoho znamená začátek jiného, nového, radostného, dobrodružného . . .
Samozřejmě odejde-li nám milovaná bytost, přinese to smutek a zármutek. Ten prožívají i zvířata, ztratí-li druha, člena smečky, kamaráda. Je to stesk po fyzické přítomnosti. Po tom, že vás nikdo nekontroluje, když vařite . . . že vám nepomáhá plít záhonky . . . že s vámi nesleduje nejnovější díl nekonečného seriálu. Na rozdíl od nás lidí, zvířata smutní pár dnů či týdnů. Nechají smutek odejít a dál se radují ze života. My lidé na tohle zapomínáme. Nikdo nás neučil, jak se s bolestí vyrovnat, a tak v ní setrváváme, namísto toho, abychom jí dali prostor, prožili si ji a tím ji zároveň i nechali odejít. Setkávám se i s lidmi, kteří mají pocit, že by měli být silní a neměli by brečet. Nejčastěji je-li v rodině další zvíře, nebo děti. V současné době je ještě moderní být „duchovní“ a vše chápat, a tak v rámci moderního „být pozitivní“ potlačí bolest někam hluboko do svého srdce. Hlava jim logicky odůvodní, že jsou věci tak a tak, a že jsou vlastně „v pohodě“, ale ve skutečnosti jen uložili svůj smutek hluboko do svého srdce, aby se s ním nemuseli konfrontovat. Zvířata a děti však vidí do nitra naší duše, a tak, potlačíme-li mi svůj smutek, se jejich chování často změní v nežádoucí. My pak řešíme, že se zvíře či dítě nemůže vyrovnat se ztrátou odešlého zvířete, ale ve skutečnosti jsme to my sami, kdo nedošel smíření a naše okolí nám to zrcadlí. Proto lidem připomínám, že to, že něco chápu a přijde mi to jako součást života ještě neznamená, že mě to nezraňuje či nebolí. Bolest byla, je a vždy bude přirozenou součástí našich životů, a pokud si dovolíme uvědomit si ji a prožít (např. vědomě ji vyplakat z těla ven), pak se v srdci uvolní místo pro radost. To, podle mého názoru platí pro život všeobecně a v těžkých chvílích, jako je odchod milované bytosti, to platí dvojnásob. Vědomé prožití bolesti a následně ji nechat odejít nám zároveň umožní se rozloučit a dojít vnitřního smíření.
Pak je tu otázka eutanázie, tedy uspat či neuspat? Všeobecně si myslím, že pokud se eutanázie použije ve správné chvíli, tedy ve chvíli, kdy zdravotní stav zvířete už je opravdu neslučitelný se životem, tak je určitě ku prospěchu, že člověk tuto možnost má. Leč . . . ze zkušenosti a komunikace s veterináři musím říct, že bohužel je stále ještě mnoho lidí, kteří toho zneužívají. Byla jsem osobně svědkem situace, kdy veterinářka řešila zajištění náhradního domova čtyřleté fence, kterou majitelé v podstatě nechali na veterině s tím, ať ji uspí, protože operace je moc drahá. Rozhodně se nejednalo o nějakou náročnou operaci, kterou by fenka neměla přežit, nebo kde se daly předpokládat komplikace a stejně tak se nejednalo o lidi, kteří by na to neměli. Nasedali do nového modelu auta, paní měla nejnovější trendy kabelku, zlato všude, kam bylo možné jej na těle pověsit. Jako se vším, eutanázie může být dobrý sluha, ale špatný pán. Je otázkou, kdo určí, kdy je sluhou a kdy už se stává špatným pánem.
Co se názoru zvířat a možnosti s nimi o odchodu ze života komunikovat týče, tak ano, se zvířaty je možné mluvit o tom, zda již chtějí odejít, či nikoliv. Znám zvířata, která byla ráda za možnost odejít z tohoto světa pomocí eutanázie. Jiná si volí vlastní způsob odchodu. Je to velmi, velmi individuální. Moje zkušenost je, že zvířata vždy vědí, co je v dané chvíli třeba, a jaká je v daný okamžik ta nejlepší cesta. Stejně tak mohu říct, že jejich člověčí společníci to někde uvnitř sebe vědí rovněž, jen někdy potřebují maličko pomoc, aby potřebnou odpověď v sobě nalezli, či zvíře uslyšeli.
Co tedy dělat, stojí-li člověk před tím asi nejtěžším rozhodnutím?
V první řadě, je důležité vědět, že na odchod zvířete musí být připraveni oba, tedy nejen zvíře, ale i člověk sám, případně celá rodina. Z mé zkušenosti, když přijde čas odchodu, zvířata jsou připravena vždy. Jsem přesvědčena, že je to právě díky jejich spojení s přírodou a jejími přirozenými cykly. Horší je to s námi lidmi. Pro nás je těžké smířit se s tím, že někdo koho milujeme, už nebude. Smiřování se s odchodem je velmi individuální pro každého člověka. Všeobecně bych asi doporučila najít v sobě sílu a nechat všemu volný průběh. Nejlépe funguje o tom se zvířetem mluvit. Říci mu, jak se opravdu cítíme. Už jen zastavit se a přiznat si, jak se opravdu cítíme, co cítíme? . . . je to strach? . . . strach z čeho? . . . možná i určitý druh úlevy – to zvláště, když je zvíře dlouhodobě těžce nemocné cítíme, že to pro něj bude úleva. Zvědomění toho, co se uvnitř nás děje, co cítíme, nám může pomoci i s rozhodnutím kdy je správný okamžik a často i pomůže pochopit, jak to vnímá samotné zvíře. Pokud se nám podaří tento krok, tedy uvědomit si své emoce, pak je velmi pomocné jakoby vnitřně od nich odstoupit a pouze je pozorovat. Nepoddávat se strachu. To nám pomůže lépe celou situaci zvládat a umožnit, aby vše bylo v určitém druhu harmonie.
Pokud se nám to nedaří, pak můžeme požádat zvíře o pomoc a znamení, že chce odejít. Žádáme-li zvíře o znamení, pak to musí být takové, které je zcela jasné, nezaměnitelné. Zde je těžké radit jaké znamení, protože to vždy záleží na znalosti zvířete a jeho zvycích. Příklad - jsou psi, pro které je jídlo celoživotní vášní a budou jíst i se smrtí na jazyku. Tady žádat, aby přestali jíst na znamení, že chtějí odejít, jde proti jejich přirozenosti a pravděpodobně to nebude fungovat. Na druhou stranu může být vazba s člověkem tak silná, že pes kvůli němu dokáže tuto svou vášeň překonat a přestane jíst na znamení, že chce odejít. Taková ta nejběžnější poměrně jasná znamení tedy mohou být: přestat jíst, přestat pít, nevstat z pelíšku apod. Já jsem, například, měla se svou německou dogou dohodu, že pokud nebude 4 dny jíst, tak je to potvrzení, že chce odejít. Ta jednoznačnost je zde velmi důležitá, neboť jinak to vytváří prostor k pochybám, člověk se pak nemůže rozhodnout a následně to přináší pocity viny, jak jsem o tom psala výše.
Máme-li silnou vazbu se svými odešlými zvířecími kamarády, můžeme požádat o pomoc je. Lidé, kteří pracují s anděli, zvířecími průvodci či totemy zase mohou požádat o pomoc zde. Jak říkám kolik je lidí, tolik je cest. Co funguje jednomu nemusí fungovat druhému a opačně.
Shrnu-li to vždy je třeba obracet se do svého srdce a ptát se jak se cítím. Mě vždy funguje, když si nevím rady, požádat o pomoc dané zvíře. Jejich přímé napojení na přírodu, Zemi a Vesmír je vždy zárukou, že nemohu udělat chybu. Jediné, co k tomu je třeba, je VĚŘIT a nepochybovat. Proto věřte svým pocitům a svým zvířatům, i když to někdy znamená cítit se jako blázen, nebo jít proti celému světu.
Co se názoru zvířat a možnosti s nimi o odchodu ze života komunikovat týče, tak ano, se zvířaty je možné mluvit o tom, zda již chtějí odejít, či nikoliv. Znám zvířata, která byla ráda za možnost odejít z tohoto světa pomocí eutanázie. Jiná si volí vlastní způsob odchodu. Je to velmi, velmi individuální. Moje zkušenost je, že zvířata vždy vědí, co je v dané chvíli třeba, a jaká je v daný okamžik ta nejlepší cesta. Stejně tak mohu říct, že jejich člověčí společníci to někde uvnitř sebe vědí rovněž, jen někdy potřebují maličko pomoc, aby potřebnou odpověď v sobě nalezli, či zvíře uslyšeli.
Co tedy dělat, stojí-li člověk před tím asi nejtěžším rozhodnutím?
V první řadě, je důležité vědět, že na odchod zvířete musí být připraveni oba, tedy nejen zvíře, ale i člověk sám, případně celá rodina. Z mé zkušenosti, když přijde čas odchodu, zvířata jsou připravena vždy. Jsem přesvědčena, že je to právě díky jejich spojení s přírodou a jejími přirozenými cykly. Horší je to s námi lidmi. Pro nás je těžké smířit se s tím, že někdo koho milujeme, už nebude. Smiřování se s odchodem je velmi individuální pro každého člověka. Všeobecně bych asi doporučila najít v sobě sílu a nechat všemu volný průběh. Nejlépe funguje o tom se zvířetem mluvit. Říci mu, jak se opravdu cítíme. Už jen zastavit se a přiznat si, jak se opravdu cítíme, co cítíme? . . . je to strach? . . . strach z čeho? . . . možná i určitý druh úlevy – to zvláště, když je zvíře dlouhodobě těžce nemocné cítíme, že to pro něj bude úleva. Zvědomění toho, co se uvnitř nás děje, co cítíme, nám může pomoci i s rozhodnutím kdy je správný okamžik a často i pomůže pochopit, jak to vnímá samotné zvíře. Pokud se nám podaří tento krok, tedy uvědomit si své emoce, pak je velmi pomocné jakoby vnitřně od nich odstoupit a pouze je pozorovat. Nepoddávat se strachu. To nám pomůže lépe celou situaci zvládat a umožnit, aby vše bylo v určitém druhu harmonie.
Pokud se nám to nedaří, pak můžeme požádat zvíře o pomoc a znamení, že chce odejít. Žádáme-li zvíře o znamení, pak to musí být takové, které je zcela jasné, nezaměnitelné. Zde je těžké radit jaké znamení, protože to vždy záleží na znalosti zvířete a jeho zvycích. Příklad - jsou psi, pro které je jídlo celoživotní vášní a budou jíst i se smrtí na jazyku. Tady žádat, aby přestali jíst na znamení, že chtějí odejít, jde proti jejich přirozenosti a pravděpodobně to nebude fungovat. Na druhou stranu může být vazba s člověkem tak silná, že pes kvůli němu dokáže tuto svou vášeň překonat a přestane jíst na znamení, že chce odejít. Taková ta nejběžnější poměrně jasná znamení tedy mohou být: přestat jíst, přestat pít, nevstat z pelíšku apod. Já jsem, například, měla se svou německou dogou dohodu, že pokud nebude 4 dny jíst, tak je to potvrzení, že chce odejít. Ta jednoznačnost je zde velmi důležitá, neboť jinak to vytváří prostor k pochybám, člověk se pak nemůže rozhodnout a následně to přináší pocity viny, jak jsem o tom psala výše.
Máme-li silnou vazbu se svými odešlými zvířecími kamarády, můžeme požádat o pomoc je. Lidé, kteří pracují s anděli, zvířecími průvodci či totemy zase mohou požádat o pomoc zde. Jak říkám kolik je lidí, tolik je cest. Co funguje jednomu nemusí fungovat druhému a opačně.
Shrnu-li to vždy je třeba obracet se do svého srdce a ptát se jak se cítím. Mě vždy funguje, když si nevím rady, požádat o pomoc dané zvíře. Jejich přímé napojení na přírodu, Zemi a Vesmír je vždy zárukou, že nemohu udělat chybu. Jediné, co k tomu je třeba, je VĚŘIT a nepochybovat. Proto věřte svým pocitům a svým zvířatům, i když to někdy znamená cítit se jako blázen, nebo jít proti celému světu.