Foto: Šárka Janouchová
"Je-li semínko živé a má tedy schopnost obnovy a rozmanitosti, je potravou pro hmyz, jež jej na oplátku opyluje. Stejně tak je jeho obnova důležitá pro půdní organizmy a zvířata, včetně člověka.
Nemají-li semínka schopnost obnovy, jsou-li množena a vytvářena uměle, či geneticky upravována pomocí toxických genů BT nebo Roudup Ready genů (plodiny odolné k herbicidu Roudup), rozmanitost mizí. Chemické složeniny zabíjejí hmyz a půdní organizmy. Chemicky formovaná půda, stříkaná herbicidy a pesticidy, pak zabíjí organizmy důležité a nezbytné pro úrodnost půdy. . . . " četla jsem si v knize o důležitosti návratu k původním druhům semen, pohodlně usazená v křesle uprostřed divoké africké buše.
Jako každý rok, i letos se kemp Jednorožec v rezervaci Tsau! ve Velké Timbavati v Jižní Africe, stal na jeden červencový týden mým domovem.
Přes několik dramatických okamžiků před cestou, kdy ještě den před odletem vypadalo, že neodcestuji, se nakonec vše v dobré obrátilo a cesta byla od samého počátku plná radosti, smíchu a sdílení s úžasnými lidmi, kteří se rozhodli se mnou jet a setkat se s bílými lvy osobně. Dovolte mi podělit se o některé okamžiky mého pobytu v několika krátkých příbězích. Ten první - setkání se strachem - se přihodil hned první zimní africké ráno po mém příjezdu
Nemají-li semínka schopnost obnovy, jsou-li množena a vytvářena uměle, či geneticky upravována pomocí toxických genů BT nebo Roudup Ready genů (plodiny odolné k herbicidu Roudup), rozmanitost mizí. Chemické složeniny zabíjejí hmyz a půdní organizmy. Chemicky formovaná půda, stříkaná herbicidy a pesticidy, pak zabíjí organizmy důležité a nezbytné pro úrodnost půdy. . . . " četla jsem si v knize o důležitosti návratu k původním druhům semen, pohodlně usazená v křesle uprostřed divoké africké buše.
Jako každý rok, i letos se kemp Jednorožec v rezervaci Tsau! ve Velké Timbavati v Jižní Africe, stal na jeden červencový týden mým domovem.
Přes několik dramatických okamžiků před cestou, kdy ještě den před odletem vypadalo, že neodcestuji, se nakonec vše v dobré obrátilo a cesta byla od samého počátku plná radosti, smíchu a sdílení s úžasnými lidmi, kteří se rozhodli se mnou jet a setkat se s bílými lvy osobně. Dovolte mi podělit se o některé okamžiky mého pobytu v několika krátkých příbězích. Ten první - setkání se strachem - se přihodil hned první zimní africké ráno po mém příjezdu
Foto: Šárka Janouchová
Každá návštěva buše je pro mě velmi posvátnou. Odhodlaná učit se a naslouchat, pozoruji a spočívám v tichu, jen abych uslyšela alespoň kousek z její moudrosti. Tak tomu bylo i tohoto zimního rána. Probudila jsem se časně z rána kolem půl páté. Pozorovat lvy se jezdí ještě před rozedněním, v době, kdy se lvi po aktivní noci chystají k odpočinku. Kemp byl ještě ponořený do spánku, když jsem se rozhodla opustit teplou postel a vyrazit na procházku. K odjezdu do buše zbývala více jak hodinka času. Říká se, že největší tma je před rozedněním, a opravdu . . . noc jakoby ještě více zakryla krajinu svým temným hávem a ukazovala svou sílu, než začne předávat vládu sluncem prozářenému dni.
Těšila jsem se na ticho tmou naplněné buše s jen tu a tam přicházejícími zvuky paviánů, lvů či hyen . . . čas kdy člověk není klamán smyslem vidění a tělo automaticky přepíná na ostatní smysly - tedy sluch, a především intuici a své vnitřní vědění. Kráčela jsem pomalu, za svitu za mraky skrytého měsíce a postupně mizejících hvězd . , . a spíše jen po paměti jsem směřovala tam, kde jsem tušila, že je cesta vedoucí k jedné ze 3 bran, jež jsou vstupem do divoké buše. Jen na vysvětlenou - kemp je umístěn uprostřed divoké africké buše, oddělen elektrickým ohradníkem. Takže by se dalo říct, že člověk je v bezpečí, chráněn lvy a divokými zvířaty.
Po několika minutách, pouhých pár metrů přede mnou, jsem začala rozeznávat obrysy toho, co by mohla být brána. Došla jsem až do těsné blízkosti, zastavila se a v naprosté tichosti naslouchala . . . naslouchala všem zvukům buše . . . nedaleko zaznělo volání lvů . . . ve skrytu duše jsem si přála, aby se zčistajasna objevili za branou a já mohla, oddělena jen několika metry a cca metrovou bránou, spočinout s králem zvířat o samotě. Jak jsem se nechala unášet myšlenkami na toto setkání, vrátil mě do reality nečekaný zvuk přicházející z místa jen kousek ode mě. Byl to zvuk většího zvířete. Napadlo mě: "to by mohla být antilopa" . . . vzápětí na to jsem si hned odpověděla: "ale ta není tak hlučná". Trochu zklamaná jsem si uvědomila, že to nejsou ani lvi. Zklamání v mžiku vystřídala lehká nervozita. Mohlo by se zdát, že elektrický plot je jistota bezpečí, stále je však řada zvířat, která s jeho překonáním problém nemají a tu a tam si cestu přes kemp zkrátí. Z těch, řekněme, více společenských nás chodila navštěvovat a pobývat s námi antilopa nyali nížinné se svým mládětem. Museli nějak prolézt skrze dráty ohradníku, neboť statný samec nyali, se držel za ohradníkem v jejich blízkosti. Stálicemi v našem každodenním životě byli i kočkodani. Miluji toto soužití s divokými zvířaty v takhle těsné blízkosti. Jasně . . . nějaký rain spider (dešťový pavouk), nebo škorpion v rondelu (hliněná budova, ve které se přespává) už taková hitparáda není, ale dešťový pavouk je i přes svou velikost celkem neškodný a onen druh škorpiona, který se mnou trávil minulé léto v ronedlu, byl rovněž mírumilovné a naprosto neškodné zvíře. Za těch několik málo let, kdy se věnuji komunikaci se zvířaty jsem se naučila, že příroda ani zvířata nemají zájem nám ubližovat ani nás děsit, a že jsou to často naše nereálné strachy, které nás děsí . . .
Těšila jsem se na ticho tmou naplněné buše s jen tu a tam přicházejícími zvuky paviánů, lvů či hyen . . . čas kdy člověk není klamán smyslem vidění a tělo automaticky přepíná na ostatní smysly - tedy sluch, a především intuici a své vnitřní vědění. Kráčela jsem pomalu, za svitu za mraky skrytého měsíce a postupně mizejících hvězd . , . a spíše jen po paměti jsem směřovala tam, kde jsem tušila, že je cesta vedoucí k jedné ze 3 bran, jež jsou vstupem do divoké buše. Jen na vysvětlenou - kemp je umístěn uprostřed divoké africké buše, oddělen elektrickým ohradníkem. Takže by se dalo říct, že člověk je v bezpečí, chráněn lvy a divokými zvířaty.
Po několika minutách, pouhých pár metrů přede mnou, jsem začala rozeznávat obrysy toho, co by mohla být brána. Došla jsem až do těsné blízkosti, zastavila se a v naprosté tichosti naslouchala . . . naslouchala všem zvukům buše . . . nedaleko zaznělo volání lvů . . . ve skrytu duše jsem si přála, aby se zčistajasna objevili za branou a já mohla, oddělena jen několika metry a cca metrovou bránou, spočinout s králem zvířat o samotě. Jak jsem se nechala unášet myšlenkami na toto setkání, vrátil mě do reality nečekaný zvuk přicházející z místa jen kousek ode mě. Byl to zvuk většího zvířete. Napadlo mě: "to by mohla být antilopa" . . . vzápětí na to jsem si hned odpověděla: "ale ta není tak hlučná". Trochu zklamaná jsem si uvědomila, že to nejsou ani lvi. Zklamání v mžiku vystřídala lehká nervozita. Mohlo by se zdát, že elektrický plot je jistota bezpečí, stále je však řada zvířat, která s jeho překonáním problém nemají a tu a tam si cestu přes kemp zkrátí. Z těch, řekněme, více společenských nás chodila navštěvovat a pobývat s námi antilopa nyali nížinné se svým mládětem. Museli nějak prolézt skrze dráty ohradníku, neboť statný samec nyali, se držel za ohradníkem v jejich blízkosti. Stálicemi v našem každodenním životě byli i kočkodani. Miluji toto soužití s divokými zvířaty v takhle těsné blízkosti. Jasně . . . nějaký rain spider (dešťový pavouk), nebo škorpion v rondelu (hliněná budova, ve které se přespává) už taková hitparáda není, ale dešťový pavouk je i přes svou velikost celkem neškodný a onen druh škorpiona, který se mnou trávil minulé léto v ronedlu, byl rovněž mírumilovné a naprosto neškodné zvíře. Za těch několik málo let, kdy se věnuji komunikaci se zvířaty jsem se naučila, že příroda ani zvířata nemají zájem nám ubližovat ani nás děsit, a že jsou to často naše nereálné strachy, které nás děsí . . .
Foto: Šárka Janouchová
Ale zpátky do nejtemnější části noci před rozedněním, kdy jsem v těsné blízkosti slyšela pohyb pravděpodobně většího zvířete, které jsem však nedokázala identifikovat. Nervozita narůstala. Začal se mě zmocňovat zvláštní pocit, neboť podle stop v kempu v minulých letech vím, že elektrické oplocení zcela hravě překonají třeba leopard či jiná menší divoká kočka, nebo paviáni . . . prostě zvířata pohybující se i větvovím stromů. Z osobních zkušeností při setkání s "nebezpečnými" zvířaty vím, že žádné zvíře člověku neublíží, nedá-li mu k tomu člověk vážný důvod. Ale jedna věc je setkat se se zvířetem během dne, kdy víte, kdo proti vám stojí, kde stojí, jak se tváří, jaký má postoj těla . . . prostě v situaci, kdy se lze orientovat a případně reagovat, a něco úplně jiného je stát uprostřed tmy, slyšet v těsné blízkosti zvuk a nevědět kdo nebo co to je . . . zvuk se znovu opakoval. Hledala jsem alespoň obrys ve tmě, který by naznačil jaké zvíře mi dopřálo čest se takto setkat, napínala jsem sluch a všechny své smysly . . . marně . . . jediné, co jsem slyšela, byl neurčitý zvuk pohybu v suché trávě . . . hlava začala produkovat jednu myšlenku za druhou v poměrně rychlém sledu . . ."mám utéct?" napadlo mě. . . "blbost, utíká jen kořist" . . . začala jsem cítit stahující se břicho . . . " uklidni se. . . " mluvila jsem vnitřním hlasem sama k sobě . . . břicho se pomalu, ale jistě začalo stahovat strachem. "Tak se ukaž panenko. . . lidem radíš, jak pracovat se strachem a teď ho sama máš . . . tak co teď uděláš?" vedla jsem vnitřní dialog a snažila se najít řešení situace. Najednou to bylo tu, věděla jsem, co musím udělat. Vzpomněla jsem jsi na krásný příběh Credo Mutwy, nejvyššího šamana Jihoafrické republiky, o jeho setkání se strachem. Okamžitě jsem začala ve své mysli promlouvat k danému zvířeti: " Jsi můj přítel, miluji Tě, stojím zde v míru a respektu . . . ", jak jsem si opakovala tato slova, strach se pomalu rozpouštěl. Mé tělo se začalo uvolňovat a dostávat do rovnováhy. Najednou se strach proměnil ve vnitřní klid a já začala cítit dětskou zvědavost setkat se s tím, tmou zahaleným, zvířetem . . . ale to už začaly zvuky řídnout a jakoby se vzdalovat . . . jakoby má lekce překonání strachu byla u konce.
Později téhož dne jsem se dozvěděla, že několik paviánů bylo právě ono ráno v kempu, jen několik desítek metrů od místa, kde jsem stála . . . no a kromě nějaké potravy, za kterou tam byli, se na mě prostě jen přišli podívat zblízka . . .
Později téhož dne jsem se dozvěděla, že několik paviánů bylo právě ono ráno v kempu, jen několik desítek metrů od místa, kde jsem stála . . . no a kromě nějaké potravy, za kterou tam byli, se na mě prostě jen přišli podívat zblízka . . .
