Případů, které ukazují, že nám zvířata rozumí, bychom našli u jejich lidských společníků nekonečně. Zvířata, na rozdíl od nás lidí, jsou stále v plném spojení s přírodou. Jsou neustále "na příjmu". S rozvojem civilizace to byl člověk, který ztratil, nebo spíše zapomněl slyšet a naslouchat. I když . . . mám mnoho příběhů pečovatelů zvířat o komunikaci s nimi. Žijeme-li s našimi mazlíčky, většinou se, ve větší či menší míře, slyšet naučíme. To když chtějí jít na procházku, když se chtějí pomazlit, najíst, či si hrát. Co myslíte, je to vždy náš nápad vypravit se na vycházku, nebo dát hafíkovi, čičině nebo papouškovi nějakou tu mlsku? Jasně většina z nás si myslí, že ano. Ale jak víte, že vám jen váš čtyřnohý kamarád neposlal informaci: "je čas na zábavu", nebo "co mi tak dát ten mňamózní pamlsek, který jsi mi včera koupil"? Postupem času a praktikováním komunikace se zvířaty jsem přišla na to, že jsou to často zvířata, kdo mi připomíná, co je třeba a co právě chtějí.
Připustit, že zvířata s námi opravdu komunikují, může být pro mnoho lidí takřka nemožné. Z mé zkušenosti skeptici zbystří, až když dostanou skutečné, faktické informace, které dotyčný komunikující se zvířetem nemohl vědět. Pomáhala jsem hledat kočičku, která utekla. Abych pravdu řekla, dodnes nevím, kde tito lidé bydlí. S majitelkou, která mi zavolala na čísi doporučení, jsme komunikovaly pouze po telefonu. Manžel byl velmi skeptický, ale když mu manželka předala poměrně přesný popis jejich zahrady (kde se číča ukrývala), vzal komunikaci na milost. Předně je třeba uvést, že komunikace se zvířaty je o přesném významu sdělení od zvířete tzn. o "pouhém" předání informací, bez "překladu", co to znamená. Informace od zvířat mi často nedávají smysl. Ten však většinou přijde až s vysvětlením majitele, kterému to naopak může dávat smysl zcela jasný.
Oblast komunikace se zvířaty, které se já osobně věnuji nejraději, je ta pro zábavu, kdy není tlak na výsledek, jako je tomu třeba v případě hledání ztraceného zvířete. Jednak zábavný způsob je nejlepší cesta, jak se v komunikaci trénovat a navíc to člověku přináší radost, zábavu a často i poučení. Vzpomínám si na jeden příběh, když jsem odlétala z Afriky, konkrétně z malinkatého letiště v severovýchodní části JARu, Hoedspuritu. Celé letiště je tvořeno jednou přepážkou se dvěma úředníky na odbavení, jednou čekací halou velikosti velkého obývacího pokoje, na který navazuje příjemná zahrádka se stolečky jako v kavárně, lemovaná na protější straně druhým obrovským obývákem, který tvoří odletovou halu. Na zahrádce jsou, kromě míst k sezení, také krásné vysoké vzrostlé Feever trees (horečkové stromy), kvetoucí květiny jakéhosi kaktusového a plazivého typu, spolu se stromovými keři. Samozřejmě nechybí ani krámeček se suvenýry a opravdu skromná kantýna. Krásné na tomto letišti je, že čekání vám zpříjemňuje pozorování ptáků na stromech, nebo tu a tam nějaká ta ještěrka. Třešničkou pro milovníky zvířat, jsou pak všudepřítomní kočkodani, kteří se vesele prohánějí ve větvoví stromů . . . nenechte se však jejich roztomilostí zmást . . . při těchto svých akrobatických kouscích hledají snadnou potravu z košů, nebo od nepozorných cestujících z tašek, či ze stolu. Tento opičí způsob obstarávání potravy může probíhat i poněkud nevybíravým způsobem, neboť jakmile dáte opičákovi jednou potravu, či si ji necháte vzít dostáváte se v opičí hierarchii pod něj a má na vaši potravu právo vždy.
Připustit, že zvířata s námi opravdu komunikují, může být pro mnoho lidí takřka nemožné. Z mé zkušenosti skeptici zbystří, až když dostanou skutečné, faktické informace, které dotyčný komunikující se zvířetem nemohl vědět. Pomáhala jsem hledat kočičku, která utekla. Abych pravdu řekla, dodnes nevím, kde tito lidé bydlí. S majitelkou, která mi zavolala na čísi doporučení, jsme komunikovaly pouze po telefonu. Manžel byl velmi skeptický, ale když mu manželka předala poměrně přesný popis jejich zahrady (kde se číča ukrývala), vzal komunikaci na milost. Předně je třeba uvést, že komunikace se zvířaty je o přesném významu sdělení od zvířete tzn. o "pouhém" předání informací, bez "překladu", co to znamená. Informace od zvířat mi často nedávají smysl. Ten však většinou přijde až s vysvětlením majitele, kterému to naopak může dávat smysl zcela jasný.
Oblast komunikace se zvířaty, které se já osobně věnuji nejraději, je ta pro zábavu, kdy není tlak na výsledek, jako je tomu třeba v případě hledání ztraceného zvířete. Jednak zábavný způsob je nejlepší cesta, jak se v komunikaci trénovat a navíc to člověku přináší radost, zábavu a často i poučení. Vzpomínám si na jeden příběh, když jsem odlétala z Afriky, konkrétně z malinkatého letiště v severovýchodní části JARu, Hoedspuritu. Celé letiště je tvořeno jednou přepážkou se dvěma úředníky na odbavení, jednou čekací halou velikosti velkého obývacího pokoje, na který navazuje příjemná zahrádka se stolečky jako v kavárně, lemovaná na protější straně druhým obrovským obývákem, který tvoří odletovou halu. Na zahrádce jsou, kromě míst k sezení, také krásné vysoké vzrostlé Feever trees (horečkové stromy), kvetoucí květiny jakéhosi kaktusového a plazivého typu, spolu se stromovými keři. Samozřejmě nechybí ani krámeček se suvenýry a opravdu skromná kantýna. Krásné na tomto letišti je, že čekání vám zpříjemňuje pozorování ptáků na stromech, nebo tu a tam nějaká ta ještěrka. Třešničkou pro milovníky zvířat, jsou pak všudepřítomní kočkodani, kteří se vesele prohánějí ve větvoví stromů . . . nenechte se však jejich roztomilostí zmást . . . při těchto svých akrobatických kouscích hledají snadnou potravu z košů, nebo od nepozorných cestujících z tašek, či ze stolu. Tento opičí způsob obstarávání potravy může probíhat i poněkud nevybíravým způsobem, neboť jakmile dáte opičákovi jednou potravu, či si ji necháte vzít dostáváte se v opičí hierarchii pod něj a má na vaši potravu právo vždy.
V reálu to znamená, že opice má plné právo na veškerou vaši potravu a to za všech okolností, tedy i s hrozbou trestu, pokud mu potravu nedáte. Neznalost tohoto opičího potravního systému, pak samozřejmě vede k mnoha nepříjemnostem ve styku s člověkem, který se chce o svou potravu podělit ať již dobrovolně či nikoliv. Zpět k mému příběhu komunikace s kočkodany. Kromě pozorování opic mi čekání zpříjemňovala káva a pražené mandličky. Ty volně leželi na stole vedle kávy a pro jednoho z přítomných kočkodanů se staly velkým lákadlem. Usazen na kameni hned vedle mě hodnotil situaci. Ano mohla jsem celou situaci vyřešit tím, že mandle prostě schovám a nebudu provokovat. Ale tohle byl přesně ten okamžik, kdy mě komunikace se zvířaty baví, protože je to zábava, stejně jako ověření, že opravdu funguje. A tak jsem ve své mysli mluvila vnitřním hlasem k milému kočkodanovi. Bez sebemenšího zaváhání, nebo snad dokonce potřeby nakrmit to roztomilé zvíře, jsem mu sdělovala, že mandle, které leží na stole jsou moje a rozhodně se o ně nemíním s nikým, ani s ním, dělit. I když to byla zábava, sdělení, že si svou potravu nekompromisně chráním, jsem myslela naprosto vážně. Zvířata totiž poznají, pokud by ve sdělení byla jen špetka nejistoty, pochybností nebo náznak žertování. Několik těchto slov stačilo, aby šel kočkodan hledat něco k obědu někde jinde. Za pár minut jsem ho viděla na stromě, jak baští jablko.
Komunikace může být použita, jak už jsem uvedla výše, k nalezení ztraceného zvířete. I když hledání ztracených zvířat je v oblasti komunikace asi tou nejtěžší disciplínou, neboť je provázena emocemi a velkým strachem o dané zvíře. Je zde mnoho proměnných a ještě více strachů, zda je zvíře v pořádku či dokonce na živu. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že pokud majitel a komunikátor spolupracují, je pravděpodobnost nalezení poměrně velká, i když konec nemusí být vždy radostný. Ovšem je nutno dodat, že ztratí-li se zvíře, leží odpovědnost jeho nalezení vždy a pouze na majiteli. Zvířecí komunikátor je zde něco, jako nástroj. Setkala jsem se s paní, která hledala ztraceného psa a postupně z komunikace vyplynulo, že vlastně očekávala, že jí buď dám souřadnice, kde psa najde, nebo jí ho dokonce přivedu. Tento přístup spolupráce přinese pravděpodobně jen mizivé výsledky. Opačným případem pak byla jiná fenka, která se ztratila majitelům ze zahrady při bouřce. Ti, byť v důchodovém věku, běhali po lese s telefonem u ucha se mnou na druhé straně o 80km dále, Společně jsem se každý svým dílem snažili najít ztracenou hafinu a k radosti všech zúčastněných byla druhý den doma.
Další oblastí, kde komunikace se zvířetem může sloužit, je zdraví. Od zvířete můžeme získat informaci, co jej bolí, či jak se cítí fyzicky a někdy i co by mohlo pomoci. Tyto informace mohou být vodítkem pro veterináře. Vždy zdůrazňuji, jak moc je důležité neplést si komunikaci se zvířetem s diagnostikou zdravotních obtíží. To je činnost, která vždy náleží zkušenému veterináři. Mám štěstí na otevřené veterináře, kteří jsou ochotni naslouchat a komunikace již mnohokrát přispěla k rychlejšímu nalezení příčiny, léčbě a úzdravě.
Možností pro komunikaci je samozřejmě celá řada, nejenom výše uvedené. Komunikace nám pomáhá zvířata lépe poznávat - jejich zvyky a způsob života. Následkem toho je pak lepší, kvalitnější soužití s nimi, protože když něco poznáme, máme možnost pochopit, rozpoznat případné strachy a přestat se bát a z mé zkušenosti začínáme být ohleduplnější nejen ke zvířatům, ale k přírodě. Začneme je více respektovat. A to je nejlepší cesta, jak znovu žít se zvířaty a přírodou v souladu.
Další oblastí, kde komunikace se zvířetem může sloužit, je zdraví. Od zvířete můžeme získat informaci, co jej bolí, či jak se cítí fyzicky a někdy i co by mohlo pomoci. Tyto informace mohou být vodítkem pro veterináře. Vždy zdůrazňuji, jak moc je důležité neplést si komunikaci se zvířetem s diagnostikou zdravotních obtíží. To je činnost, která vždy náleží zkušenému veterináři. Mám štěstí na otevřené veterináře, kteří jsou ochotni naslouchat a komunikace již mnohokrát přispěla k rychlejšímu nalezení příčiny, léčbě a úzdravě.
Možností pro komunikaci je samozřejmě celá řada, nejenom výše uvedené. Komunikace nám pomáhá zvířata lépe poznávat - jejich zvyky a způsob života. Následkem toho je pak lepší, kvalitnější soužití s nimi, protože když něco poznáme, máme možnost pochopit, rozpoznat případné strachy a přestat se bát a z mé zkušenosti začínáme být ohleduplnější nejen ke zvířatům, ale k přírodě. Začneme je více respektovat. A to je nejlepší cesta, jak znovu žít se zvířaty a přírodou v souladu.