. . . zpívají v jedné staré písničce Waldemar Matuška s Olgou Blechovou. Jakpak by ne! Možná právě ten povznesený stav zažíváte, nebo ve vzpomínkách vylovíte tu na svou první lásku . . . člověk je zamilovaný, blažený duchem. Svět je plný radosti a všechny strasti a starosti života se zdají být, slovy klasika, „pouhým bzukotem mouchy kolem uší“.
Komunikace se zvířaty mě naučila, tedy abych byla úplně přesná, zvířata mě naučila, že pro komunikaci s nimi je láska spolu s radostí a respektem, základním předpokladem. Milujeme-li zvířata, pak jsme na půl cesty tam. Pokud nás to navíc baví, pak to půjde lehce a zbývá už jen vzájemný respekt k potřebám toho druhého i svým. Mezidruhovou komunikaci mnoho komunikátorů nazývá jazykem srdce, neboť základem pro telepatickou komunikaci je právě spojení srdcí. Jsem přesvědčená, že to platí i v komunikaci mezi lidmi. Ať už vědomě či nevědomě mezi sebou komunikujeme na úrovni srdce. Zůstaneme-li u vzpomínky na první lásku, pak mi dáte za pravdu, že v tu chvíli se svět stává překrásným místem k žití. K lidem máme tak nějak blíž, máme pochopení pro věci, které nás dříve rozčilovali, problémy se jakoby zázrakem řeší sami a život je zkrátka báječný. Naše srdce je ve stavu koherence, tedy v naprosté, hluboké rovnováze. Koupe se ve štěstí. Tělo, mysl a duše jsou jedním. Je to okamžik, kdy se začínají dít zázraky. Otevírají se nám dveře k sobě, do komunikace se zvířaty, se světem kolem sebe, se stromy, s rostlinami, se zvířaty . . .
Jak si udržet propojení srdce, těla a mysli?
To, co nám často brání spojit se s naším srdcem a žít požehnaný a radostný život i ve chvílích, kdy zrovna nejsme do někoho zamilovaní, nebo přijdou-li deštivá období života, jsou naše vnitřní strachy. Strachy pramenící z nejrůznějších zranění, nastřádaných během naší cesty životem. Strachy, které nám brání naslouchat svému srdci a projevit svou autenticitu.
Být v srdci znamená být tím, kým opravdu jsme - zářivou bytostí. Bohužel, naše člověčí touha po dokonalosti a nových technologiích nás postupně oddělila od spojení s přírodou. Zapomněli jsme na svou podstatu. Na to, že jsme překrásné, zářivé bytosti, které jsou dostatečné a dokonalé takové, jaké právě jsou v situaci, ve které se právě nachází. Během své pozemské pouti jsme zapomněli na spojení s energetickou částí nás samých. Sami sebe jsme „uvěznili“ pouze do fyzického světa. Nyní se nacházíme v úžasném přechodovém období věků, kdy možná můžeme vnímat chaos, ale zároveň příležitost rozpomenout se na svou přirozenost a božskou podstatu. Spojení s přírodou a zvířaty, komunikace s nimi, nám pomáhá vzpomenout si na naše hvězdné kořeny. Jsou to právě zvířata a příroda, kdo nám ukazuje cestu návratu zpět ke své autenticitě. Cestu propojení s hloubkou svého srdce a opětovného nabytí ztraceného vědomí sebe sama. Učí nás poznávat nejrůznější stránky naší osobnosti a to nejen ty láskyplné, úžasné a skvělé, ale i ty, které bychom raději neměli. Leč i vztek, naštvání či smutek jsou naší neoddělitelnou součástí. Každý z nás má své stíny a naši zvířecí kamarádi nás je učí objevovat, rozpoznávat, pochopit, že jsou naší plnou součástí. Ukazují nám možnosti, jak jim nepodléhat, ale umět s nimi pracovat. Zvířata nás milují takové jací jsme, s nimi si dovolujeme být sami sebou bez her a přetvářek. Zvířata nás nikdy nesoudí, proto je nám s nimi tak příjemně, a proto často můžeme slyšet„mám raději zvířata než lidi“.
Komunikace se zvířaty mě naučila, tedy abych byla úplně přesná, zvířata mě naučila, že pro komunikaci s nimi je láska spolu s radostí a respektem, základním předpokladem. Milujeme-li zvířata, pak jsme na půl cesty tam. Pokud nás to navíc baví, pak to půjde lehce a zbývá už jen vzájemný respekt k potřebám toho druhého i svým. Mezidruhovou komunikaci mnoho komunikátorů nazývá jazykem srdce, neboť základem pro telepatickou komunikaci je právě spojení srdcí. Jsem přesvědčená, že to platí i v komunikaci mezi lidmi. Ať už vědomě či nevědomě mezi sebou komunikujeme na úrovni srdce. Zůstaneme-li u vzpomínky na první lásku, pak mi dáte za pravdu, že v tu chvíli se svět stává překrásným místem k žití. K lidem máme tak nějak blíž, máme pochopení pro věci, které nás dříve rozčilovali, problémy se jakoby zázrakem řeší sami a život je zkrátka báječný. Naše srdce je ve stavu koherence, tedy v naprosté, hluboké rovnováze. Koupe se ve štěstí. Tělo, mysl a duše jsou jedním. Je to okamžik, kdy se začínají dít zázraky. Otevírají se nám dveře k sobě, do komunikace se zvířaty, se světem kolem sebe, se stromy, s rostlinami, se zvířaty . . .
Jak si udržet propojení srdce, těla a mysli?
To, co nám často brání spojit se s naším srdcem a žít požehnaný a radostný život i ve chvílích, kdy zrovna nejsme do někoho zamilovaní, nebo přijdou-li deštivá období života, jsou naše vnitřní strachy. Strachy pramenící z nejrůznějších zranění, nastřádaných během naší cesty životem. Strachy, které nám brání naslouchat svému srdci a projevit svou autenticitu.
Být v srdci znamená být tím, kým opravdu jsme - zářivou bytostí. Bohužel, naše člověčí touha po dokonalosti a nových technologiích nás postupně oddělila od spojení s přírodou. Zapomněli jsme na svou podstatu. Na to, že jsme překrásné, zářivé bytosti, které jsou dostatečné a dokonalé takové, jaké právě jsou v situaci, ve které se právě nachází. Během své pozemské pouti jsme zapomněli na spojení s energetickou částí nás samých. Sami sebe jsme „uvěznili“ pouze do fyzického světa. Nyní se nacházíme v úžasném přechodovém období věků, kdy možná můžeme vnímat chaos, ale zároveň příležitost rozpomenout se na svou přirozenost a božskou podstatu. Spojení s přírodou a zvířaty, komunikace s nimi, nám pomáhá vzpomenout si na naše hvězdné kořeny. Jsou to právě zvířata a příroda, kdo nám ukazuje cestu návratu zpět ke své autenticitě. Cestu propojení s hloubkou svého srdce a opětovného nabytí ztraceného vědomí sebe sama. Učí nás poznávat nejrůznější stránky naší osobnosti a to nejen ty láskyplné, úžasné a skvělé, ale i ty, které bychom raději neměli. Leč i vztek, naštvání či smutek jsou naší neoddělitelnou součástí. Každý z nás má své stíny a naši zvířecí kamarádi nás je učí objevovat, rozpoznávat, pochopit, že jsou naší plnou součástí. Ukazují nám možnosti, jak jim nepodléhat, ale umět s nimi pracovat. Zvířata nás milují takové jací jsme, s nimi si dovolujeme být sami sebou bez her a přetvářek. Zvířata nás nikdy nesoudí, proto je nám s nimi tak příjemně, a proto často můžeme slyšet„mám raději zvířata než lidi“.
Zvířata nás učí radovat se z maličkostí . . .
Ne jenom ta milovaná a opečovávaná, ale i ta, která měla méně štěstí a skončila nechtěná, opuštěná a zapomenutá někde v útulku. Právě ta mohou být pro nás obrovskou inspirací, že i přes nepřízeň osudu se dokážou ze života radovat. Třeba když je někdo přijde vzít na chvíli ven na procházku. Namísto, aby celou procházku přemýšleli nad tím, že za chvíli zas budou muset zpět do kotce, užívají si každou buňkou svého těla radost přítomného okamžiku. Honí se za motýlem, nebo jen tak volně běhají po louce a zkoumají svým čenichem události a život lučních obyvatel. Jindy jim ke štěstí stačí pár slunečních paprsků, které na chvíli zasvítí do jejich útulkového příbytku. Jen tak se natáhnou a čerpají životadárnou energii zářivého zlata na obloze.
Zvířata jsou v neustálém spojení s přírodou a vesmírem . Žijí přítomným okamžikem, jsou ve svém středu, ve svém srdci. Stejně jako mi lidé prožívají emoce. Jsou smutní i veselí, prožívají radosti i nervozitu , vztek a rozmrzelost, strach. Na rozdíl od nás lidí však emoci prožijí v daném okamžiku a už o ní dál nepřemýšlí. Samozřejmě dostanou-li se do situace, ve které se v minulosti již vícekrát necítili komfortně či dokonce měli strach, bude se tato emoce opakovat, ale pomine-li důvod ke strachu, žijí dál život plný zábavy a radosti. Nepřemýšlí nad tím, že včera byla bouřka a opravdu se hodně báli a co když přijde dnes, zítra, za týden . . . znovu? Už slyším námitky, že nemusí řešit hypotéky , splátky na auto, nepříjemného šéfa či protivného souseda „naschválistu“ . . . leč . . . vězte, že jejich zvířecí starosti mají pro ně stejnou váhu, jako ty naše člověčí pro nás. Začneme-li, po vzoru zvířat, být více ve svém srdci, namísto ve své mysli, pak je jisté, že do našeho života vstoupí více radosti a pohody.
Přítomnost je cesta . . .
Věnujeme-li zvířatům či přírodě svou plnou pozornost namísto přemýšlení: „co ještě musíme udělat, zařídit, připravit . . .“, pak se téměř okamžitě dostáváme do pohody a radosti. Zcela přirozeně a bez usilování. Nevěříte? Vzpomeňte si na své dětství, nebo zkuste pozorovat děti či zvířata při hře. Vždy jsou plně zaujati tím, co dělají. Nic nedělají na půl. Jsou zcela pohlceni přítomným okamžikem. Zkuste si to! Třeba pozorujte mravence v mraveništi, nebo si najděte aktivitu ,která vás opravdu baví a uvidíte, že čas přestane existovat. Když nás něco baví, věnujeme tomu plnou pozornost. Pouze jsme! V přítomném okamžiku, v plné pozornosti tomu, co nás zajímá. To je chvíle, kdy jsme ve spojení se svým srdcem, naše tělo je uvolněné, produkuje endorfiny a „opravuje“ v těle vše, co je třeba. Bohužel si podobné aktivity většina lidí dovoluje jen zřídka. Vždy máme pocit, že je v životě něco důležitějšího, co nás sice nebaví, ale je to třeba či „je to tak správně“. A tak dny ubíhají a mi jsme čím dál více otrávení, rozhodí nás každá maličkost a jsme nespokojeni se svým životem, sami se sebou. Nikdy není pozdě to změnit. Zkuste to! Rozhodněte se! Najděte si něco, co vás baví a věnujte se tomu alespoň jednou týdně.
Ukazují nám cestu do srdce . . .
Nemusíte být zrovna komunikátor se zvířaty, abyste se zvířaty nechali inspirovat či vést. Zvířata k nám hovoří třeba srze změnu chování či nemoce. Z mé zkušenosti nemoce u zvířat zrcadlí to, co máme ukryto v našem nevědomí. Napadá mě příběh jedné paní, která stále řešila nemoci u svých psů a nechtěla vidět, že její vnitřní a hluboká potřeba péče, starosti a především sebe obětování se způsobovali, že její psi, aby tuto její nevědomou touhu naplnili, měli stále nové a nové zdravotní potíže. Stačilo pouze uvidět tento svůj vnitřní „program chování“ a uzdravit zranění, ze kterého pramenil a bylo po nemocech.
Nasloucháme-li svému srdci, vždy víme, co je třeba. Většinou víme, kde sedí žába na prameni, ale není zrovna v naší moci to změnit. Pokud zvířata zrcadlí naše podvědomé programy, vyvstává tedy otázka, zda bude mít zvíře stále stejný problém, dokud jej nevyřešíme. Samozřejmě „uzdravit“ situaci harmonizací svých emočních nastavení je nejrychlejší a nejefektivnější. Pro začátek však stačí, když si danou skutečnost uvědomíme a přiznáme si pravdu. Zvířata chtějí, abychom byli šťastní a hledají způsob, jak nás tam „dotlačit“. Někdy je to drama, jindy dokonce děsivé, často však skotačivé. Chtějí od nás, abychom byli autentičtí, abychom našli svou vlastní pravdu a přirozenost! Poznat sebe sama do hloubky. Co známe, toho se přestáváme bát, začneme k tomu mít vztah a čím více stránek obávaného poznáme, tím vřelejší vztah k tomu máme.
„Naším nejhlubším strachem není to, že nejsme dostačující. Naším nejhlubším strachem je, že jsme mocní nad hranice měřitelného. Je to naše světlo, nikoliv naše temnota, které nás děsí.“ , pronesl Nelson Mandela ve své inaugurační řeči. Myslím, že v tom je hluboká pravda, neboť většina z nás hbitě vyjmenuje své nedostatky, ale jen s obtížemi své přednosti, dovednosti a dary, a přesto je často nevědomě záříme a rozdáváme do svého okolí. Svou bezpodmínečnou láskou, kterou k nám mají, nás zvířata učí být ve svém srdci a umět mu naslouchat.
Dovolte si více setrvávat ve svém srdci, zářit svou vnitřní krásu a vězte, že srdce nekřičí, ale tiše čeká, až jej uslyšíme.
Ne jenom ta milovaná a opečovávaná, ale i ta, která měla méně štěstí a skončila nechtěná, opuštěná a zapomenutá někde v útulku. Právě ta mohou být pro nás obrovskou inspirací, že i přes nepřízeň osudu se dokážou ze života radovat. Třeba když je někdo přijde vzít na chvíli ven na procházku. Namísto, aby celou procházku přemýšleli nad tím, že za chvíli zas budou muset zpět do kotce, užívají si každou buňkou svého těla radost přítomného okamžiku. Honí se za motýlem, nebo jen tak volně běhají po louce a zkoumají svým čenichem události a život lučních obyvatel. Jindy jim ke štěstí stačí pár slunečních paprsků, které na chvíli zasvítí do jejich útulkového příbytku. Jen tak se natáhnou a čerpají životadárnou energii zářivého zlata na obloze.
Zvířata jsou v neustálém spojení s přírodou a vesmírem . Žijí přítomným okamžikem, jsou ve svém středu, ve svém srdci. Stejně jako mi lidé prožívají emoce. Jsou smutní i veselí, prožívají radosti i nervozitu , vztek a rozmrzelost, strach. Na rozdíl od nás lidí však emoci prožijí v daném okamžiku a už o ní dál nepřemýšlí. Samozřejmě dostanou-li se do situace, ve které se v minulosti již vícekrát necítili komfortně či dokonce měli strach, bude se tato emoce opakovat, ale pomine-li důvod ke strachu, žijí dál život plný zábavy a radosti. Nepřemýšlí nad tím, že včera byla bouřka a opravdu se hodně báli a co když přijde dnes, zítra, za týden . . . znovu? Už slyším námitky, že nemusí řešit hypotéky , splátky na auto, nepříjemného šéfa či protivného souseda „naschválistu“ . . . leč . . . vězte, že jejich zvířecí starosti mají pro ně stejnou váhu, jako ty naše člověčí pro nás. Začneme-li, po vzoru zvířat, být více ve svém srdci, namísto ve své mysli, pak je jisté, že do našeho života vstoupí více radosti a pohody.
Přítomnost je cesta . . .
Věnujeme-li zvířatům či přírodě svou plnou pozornost namísto přemýšlení: „co ještě musíme udělat, zařídit, připravit . . .“, pak se téměř okamžitě dostáváme do pohody a radosti. Zcela přirozeně a bez usilování. Nevěříte? Vzpomeňte si na své dětství, nebo zkuste pozorovat děti či zvířata při hře. Vždy jsou plně zaujati tím, co dělají. Nic nedělají na půl. Jsou zcela pohlceni přítomným okamžikem. Zkuste si to! Třeba pozorujte mravence v mraveništi, nebo si najděte aktivitu ,která vás opravdu baví a uvidíte, že čas přestane existovat. Když nás něco baví, věnujeme tomu plnou pozornost. Pouze jsme! V přítomném okamžiku, v plné pozornosti tomu, co nás zajímá. To je chvíle, kdy jsme ve spojení se svým srdcem, naše tělo je uvolněné, produkuje endorfiny a „opravuje“ v těle vše, co je třeba. Bohužel si podobné aktivity většina lidí dovoluje jen zřídka. Vždy máme pocit, že je v životě něco důležitějšího, co nás sice nebaví, ale je to třeba či „je to tak správně“. A tak dny ubíhají a mi jsme čím dál více otrávení, rozhodí nás každá maličkost a jsme nespokojeni se svým životem, sami se sebou. Nikdy není pozdě to změnit. Zkuste to! Rozhodněte se! Najděte si něco, co vás baví a věnujte se tomu alespoň jednou týdně.
Ukazují nám cestu do srdce . . .
Nemusíte být zrovna komunikátor se zvířaty, abyste se zvířaty nechali inspirovat či vést. Zvířata k nám hovoří třeba srze změnu chování či nemoce. Z mé zkušenosti nemoce u zvířat zrcadlí to, co máme ukryto v našem nevědomí. Napadá mě příběh jedné paní, která stále řešila nemoci u svých psů a nechtěla vidět, že její vnitřní a hluboká potřeba péče, starosti a především sebe obětování se způsobovali, že její psi, aby tuto její nevědomou touhu naplnili, měli stále nové a nové zdravotní potíže. Stačilo pouze uvidět tento svůj vnitřní „program chování“ a uzdravit zranění, ze kterého pramenil a bylo po nemocech.
Nasloucháme-li svému srdci, vždy víme, co je třeba. Většinou víme, kde sedí žába na prameni, ale není zrovna v naší moci to změnit. Pokud zvířata zrcadlí naše podvědomé programy, vyvstává tedy otázka, zda bude mít zvíře stále stejný problém, dokud jej nevyřešíme. Samozřejmě „uzdravit“ situaci harmonizací svých emočních nastavení je nejrychlejší a nejefektivnější. Pro začátek však stačí, když si danou skutečnost uvědomíme a přiznáme si pravdu. Zvířata chtějí, abychom byli šťastní a hledají způsob, jak nás tam „dotlačit“. Někdy je to drama, jindy dokonce děsivé, často však skotačivé. Chtějí od nás, abychom byli autentičtí, abychom našli svou vlastní pravdu a přirozenost! Poznat sebe sama do hloubky. Co známe, toho se přestáváme bát, začneme k tomu mít vztah a čím více stránek obávaného poznáme, tím vřelejší vztah k tomu máme.
„Naším nejhlubším strachem není to, že nejsme dostačující. Naším nejhlubším strachem je, že jsme mocní nad hranice měřitelného. Je to naše světlo, nikoliv naše temnota, které nás děsí.“ , pronesl Nelson Mandela ve své inaugurační řeči. Myslím, že v tom je hluboká pravda, neboť většina z nás hbitě vyjmenuje své nedostatky, ale jen s obtížemi své přednosti, dovednosti a dary, a přesto je často nevědomě záříme a rozdáváme do svého okolí. Svou bezpodmínečnou láskou, kterou k nám mají, nás zvířata učí být ve svém srdci a umět mu naslouchat.
Dovolte si více setrvávat ve svém srdci, zářit svou vnitřní krásu a vězte, že srdce nekřičí, ale tiše čeká, až jej uslyšíme.
RSS Feed