Foto: Šárka Janouchová
Už jste někdy vyhráli v jackpotu? Já ano . . . i když . . . nebylo to v kasinu, ale v africké buši. Žádný vtip . . . to, co se nám povedlo zažít za jeden den v Kruegru, bylo opravdu jako výhra v Jackpotu.
Začalo to za ranního kuropění. Ráno se ještě halilo do nejtemnější tmy, když jsme nasedali do džípu a vyráželi do vedlejšího národního parku. Nebudu-li počítat George, našeho průvodce, pak tento den byl čistě dámskou jízdou.
I když byl džíp ze všech stran zahalený do plachtových ochran fučelo a to parádně. Nebýt zachumlané v dekách, že nám ani nos nekoukal, možná by z nás, po té hodinové jízdě, byly rampouchy. Oblečené do všeho, co jsme měly s sebou, zabalené do teplých dek, ještě pospávající, jsme se snažily nevnímat všudypřítomný chlad. V zimním období jsou africké noci chladné, teplota se pohybuje někde kolem nuly. Ale tento rok si zima dala záležet. Zdálo se, že slunce nad Timbavati si vzalo dovolenou, a tak nejen noci, ale i dny byly poměrně chladné. Líně povalující se mraky, jež bránily slunci v jeho světelné cestě na zem, byly příčinou, že onoho dne bylo namísto příjemných, slunečných dvaceti stupňů, slabých patnáct.
K branám jednoho z největších přírodních parků v Jižní Africe, který je svou rozlohou velký asi jako třetina České republiky, jsme dorazili s úsvitem. George osvobodil strany džípu od plachet, čímž nám odhalil krásný výhled na probouzející se slunce na východním horizontu.
S hlasitými pozdravy a máváním stráži parku, jsme projeli první branou. Mířili jsme k další, vnitřní bráně. V raním šeru jsme, šlehány větrem, pozorovaly slunce, jak nesměle vystrkuje své paprsky, když tu jsme jako mávnutím proutku oněměly úžasem. Přímo před námi, uprostřed silnice, ležela smečka lvů. "Tak tomu říkám uvítací četa", pomyslela jsem si s pocitem blaženosti a kochala se pohledem, který se nikdy neomrzí. Slunce si ještě ani nestihlo protřít oči a já zažívám takový zázrak! Tiše jsme seděli a jen se dívali. Po nějaké chvíli se lvi zvedli a kráčeli za zkušenou lvicí, udávající směr svým rozvážným a důstojným krokem. Mladí, odhadem dvou či tříletí, lvi si nenechali ujít žádnou příležitost ke kočkování. Překrásný okamžik přítomnosti a radost ze hry, obojí tak důležité pro život.
Začalo to za ranního kuropění. Ráno se ještě halilo do nejtemnější tmy, když jsme nasedali do džípu a vyráželi do vedlejšího národního parku. Nebudu-li počítat George, našeho průvodce, pak tento den byl čistě dámskou jízdou.
I když byl džíp ze všech stran zahalený do plachtových ochran fučelo a to parádně. Nebýt zachumlané v dekách, že nám ani nos nekoukal, možná by z nás, po té hodinové jízdě, byly rampouchy. Oblečené do všeho, co jsme měly s sebou, zabalené do teplých dek, ještě pospávající, jsme se snažily nevnímat všudypřítomný chlad. V zimním období jsou africké noci chladné, teplota se pohybuje někde kolem nuly. Ale tento rok si zima dala záležet. Zdálo se, že slunce nad Timbavati si vzalo dovolenou, a tak nejen noci, ale i dny byly poměrně chladné. Líně povalující se mraky, jež bránily slunci v jeho světelné cestě na zem, byly příčinou, že onoho dne bylo namísto příjemných, slunečných dvaceti stupňů, slabých patnáct.
K branám jednoho z největších přírodních parků v Jižní Africe, který je svou rozlohou velký asi jako třetina České republiky, jsme dorazili s úsvitem. George osvobodil strany džípu od plachet, čímž nám odhalil krásný výhled na probouzející se slunce na východním horizontu.
S hlasitými pozdravy a máváním stráži parku, jsme projeli první branou. Mířili jsme k další, vnitřní bráně. V raním šeru jsme, šlehány větrem, pozorovaly slunce, jak nesměle vystrkuje své paprsky, když tu jsme jako mávnutím proutku oněměly úžasem. Přímo před námi, uprostřed silnice, ležela smečka lvů. "Tak tomu říkám uvítací četa", pomyslela jsem si s pocitem blaženosti a kochala se pohledem, který se nikdy neomrzí. Slunce si ještě ani nestihlo protřít oči a já zažívám takový zázrak! Tiše jsme seděli a jen se dívali. Po nějaké chvíli se lvi zvedli a kráčeli za zkušenou lvicí, udávající směr svým rozvážným a důstojným krokem. Mladí, odhadem dvou či tříletí, lvi si nenechali ujít žádnou příležitost ke kočkování. Překrásný okamžik přítomnosti a radost ze hry, obojí tak důležité pro život.
"Přímo před námi, uprostřed silnice, ležela smečka lvů. "Tak tomu říkám uvítací četa", pomyslela jsem si s pocitem blaženosti a kochala se pohledem, který se nikdy neomrzí."
Foto: Šárka Janouchová
Neujeli jsme ani pět set metrů míříc do "vnitrozemě" Krugeru a naši pozornost zaujala smečka divokých afrických psů. Už to samo o sobě je velká výhra, neboť, jak jsem se později dozvěděla od místních obyvatel, potkat divoké africké psy je veliká vzácnost. Pro jejich nádherné pestré zbarvení si je lidé často pletou s hyenami. Mířili však opačným směrem, a tak jsme je nechali jejich putování a sami pokračovali tím svým. No pokračovali . . . spíše jsme se rozjeli, abychom vzápětí opět zastavili, neboť naše oči upoutalo několik překrásných gepardů. Bylo půl sedmé ráno a já se koupala v pocitu, že jsem v ráji a toto, že je den zázraků.
Foto: Šárka Janouchová
Pozorovat zvířata ve volné přírodě je totiž zázrak sám o sobě . . . kouzlo, které člověka naplní údivem a obdivem zároveň. Okamžik plné přítomnosti . . . dětské radosti a vášně pro vše, co se kolem děje.
Tiše jsem pozorovala gepardy, odevzdaná přítomnému okamžiku a ani ve snu mě nenapadlo, že podobně se bude ubírat celý náš den. Naši cestu zkřížilo tolik zvířat, že to bylo jen těžko uvěřitelné . . . antilopy všech druhů - nyaly nížinné, impaly, vodušky . . . stáda zeber či pakoňů . . . ladné žirafy.
Fakt, že každá zebra má original šrafování je všeobecně známý, ale jestli pak víte proč jsou některé žirafy tmavší a jiné světlejší? Odpověď je jednodušší, než by člověk čekal. Kvůli teplu! Starší žirafy potřebují více tělesného tepla, a tak jak stárnou, je jejich zbarvení tmavší a tím čerpají více slunečních paprsků . . . jak prosté . . . příroda je moudrá.
Tiše jsem pozorovala gepardy, odevzdaná přítomnému okamžiku a ani ve snu mě nenapadlo, že podobně se bude ubírat celý náš den. Naši cestu zkřížilo tolik zvířat, že to bylo jen těžko uvěřitelné . . . antilopy všech druhů - nyaly nížinné, impaly, vodušky . . . stáda zeber či pakoňů . . . ladné žirafy.
Fakt, že každá zebra má original šrafování je všeobecně známý, ale jestli pak víte proč jsou některé žirafy tmavší a jiné světlejší? Odpověď je jednodušší, než by člověk čekal. Kvůli teplu! Starší žirafy potřebují více tělesného tepla, a tak jak stárnou, je jejich zbarvení tmavší a tím čerpají více slunečních paprsků . . . jak prosté . . . příroda je moudrá.
"Pozorovat zvířata ve volné přírodě je totiž zázrak sám o sobě . . . kouzlo, které člověka naplní údivem a obdivem zároveň. Okamžik plné přítomnosti . . . dětské radosti a vášně pro vše, co se kolem děje."
Nebýt Georgova zkušeného oka, nikdo z nás by si nevšiml mláděte sovy, které téměř dokonale splývalo s větvovím stromu, pod jehož korunou jsme snídali. Ano snídali! Mohlo by se zdát, že podle množství zážitků se den přehoupl do své druhé poloviny, ale bylo devět hodin a mi si užívali piknik v buši, obklopení žebrajícími ptáky a v dálce se pasoucími pakoni.
Foto: Šárka Janouchová
Ohromujícím zážitkem bylo setkání se skupinou slonů. Vyzařovala z nich obrovská síla, veliká jemnost, pospolitost a mateřství. Těsná blízkost dobré stovky slonů v člověku vyvolá obrovský respekt, Nelze nevnímat jejich královskou vznešenost, hluboký vnitřní klid a starověkou moudrost země. Nebude překvapením, když napíšu, že se slony se pojí řada mystérií. Narodí-li se bílý slon, je považován za nejposvátnější zvíře. Sloni jsou velmi citliví na zvuky a i přes svou velikost umí být neslyšitelní. V některých kulturách symbolizuje slon mlhu, jež odděluje neviditelný svět od toho viditelného. Sloní populace žije ve skupinách, které řídí slonice - Matka. Skupina se dělí na slonice, mláďata a staré slonice. To je považováno za symbol ženských energií v životě - dítě, matka a moudrá stařena. Sloní samci pak většinou žijí ve skupinách, kde zkušený slon "vychovává" sloní puberťáky v moudré slony. Ke skupině slonic se pak slon přidává v době páření.
"Sloní populace žije ve skupinách, které řídí slonice - Matka. Skupina se dělí na slonice, mláďata a staré slonice. To je považováno za symbol ženských energií v životě - dítě, matka a moudrá stařena."
Foto: Šárka Janouchová
Spočinout v přírodě . . . jen tak sedět se zvířetem a BÝT je nesmírně uzdravující. Když jen tak sedíte, cítíte jeho energii, možná vám odhalí něco ze svého životního příběhu . . . zkuste to! Třeba jen v parku, nebo na zahradě. Jen tak si sedněte a pozorujte první zvíře, které vám zkříží cestu . . .
Možná to byl zázrak přírody, že jsme potkali tolik zvířat, možná za to mohlo nečekaně chladné počasí, kdy jsou zvířata přirozeně aktivnější . . . možná to byla kombinace obojího.
V souvislosti s aktivitou se spojení s krokodýlem může zdát zdánlivě nesourodé. Nepleťme si však klid s nečinností! Krokodýl si tímto způsobem opatří většinu své potravy. Je to právě krokodýl, kdo nás učí, že přesto, že zdánlivě nic neděláme, pracuje za nás náš vnitřní klid a odevzdání se přítomnému okamžiku.
Možná to byl zázrak přírody, že jsme potkali tolik zvířat, možná za to mohlo nečekaně chladné počasí, kdy jsou zvířata přirozeně aktivnější . . . možná to byla kombinace obojího.
V souvislosti s aktivitou se spojení s krokodýlem může zdát zdánlivě nesourodé. Nepleťme si však klid s nečinností! Krokodýl si tímto způsobem opatří většinu své potravy. Je to právě krokodýl, kdo nás učí, že přesto, že zdánlivě nic neděláme, pracuje za nás náš vnitřní klid a odevzdání se přítomnému okamžiku.
"Je to právě krokodýl, kdo nás učí, že přesto, že zdánlivě nic neděláme, pracuje za nás náš vnitřním klid a odevzdání se přítomnému okamžiku."
Foto: Šárka Janouchová
Úsměv na tváři snad každého vykouzlí běžící prase bradavičnaté. Když zvedne svůj ocásek se střapcem na konci do pozoru, jen těžko se lze ubránit úsměvu. Pozorovala jsem skupinku prasat v plném pracovním nasazením a přemýšlela, proč to dělají? "Proč zvedají ocas, když běží?" . . . zeptala jsem se George . . . šibalsky se na mě usmál a říká: "hádej!". Znovu jsem upřela pohled na ta tolik ošklivá, až krásná stvoření a přemýšlela . . . "dám se podat", vypadlo ze mě netrpělivě. "Aby o sobě ve vysoké trávě věděla". . . smál se George. "zase tak prosté a navíc efektní", smála jsem se spolu s Georgem.
Foto: Miroslava Jakubcová
Dalo by se říci, že ten den se náš cíl stal naší cestou. Možná i to byl důvod, proč k nám příroda byla tak neskonale štědrá. Cestu nám zkřížila dokonce i zmije útočná a to je v tuto roční dobu velmi neobvyklé, protože na hady je příliš velká zima. Po zmiji jsme obdivovali hrochy při jejich po obědové koupeli, paviána potulujícího se krajem. Možná to byl pavián průzkumník, neboť byl sám a paviáni se pohybují v tlupách. Kdo ví . . .
Do cesty nám přišlo nespočetné množství ptáků nejrůznějších barev a velikostí. Samozřejmě nechyběli ani supi. kteří tím, že se živí mršinami, pomáhají přírodu chránit před nemocemi. Objevili jsme a naučili se o zvířatech a od zvířat mnoho nového. A stejně krásně, jak celý den začal, tak, alespoň pro mě, i skončil . . . jedním z nejsilnějších a nejdojemnějším momentů dne.
Mířili jsme k bráně, abychom včas opustili park. Byli jsme už jen asi 20 minut od výjezdu. Slunce, které se tu a tam ukázalo na obloze, mířilo pomalu k západu, když jsme zahlédli hyenu odpočívající před norou. Odpočívala, ale především střežila vchod do nory, kde měla svá mláďata, zatímco její druh kousek opodál mířil za něčím k večeři. Dívaly jsme se s hyenou na sebe. Mám hyeny moc ráda, možná proto, že to bylo první zvíře, jehož zvuk jsem se naučila. Nebo proto, že hyeny jsou pro přírodu a ekosystém moc důležité. Zjednodušeně by se dalo říct, že jsou takoví uklizeči. Tuto jejich vlastnost využívali původní kmeny, když vyhazovaly kosti a zbytky jídla kousek za kraal, kde žili.
Hleděly jsme na sebe a bylo to hluboké setkání duší. Skrze tento jediný pohled jsme si o sobě řekly více, než tisíci slovy.
Do cesty nám přišlo nespočetné množství ptáků nejrůznějších barev a velikostí. Samozřejmě nechyběli ani supi. kteří tím, že se živí mršinami, pomáhají přírodu chránit před nemocemi. Objevili jsme a naučili se o zvířatech a od zvířat mnoho nového. A stejně krásně, jak celý den začal, tak, alespoň pro mě, i skončil . . . jedním z nejsilnějších a nejdojemnějším momentů dne.
Mířili jsme k bráně, abychom včas opustili park. Byli jsme už jen asi 20 minut od výjezdu. Slunce, které se tu a tam ukázalo na obloze, mířilo pomalu k západu, když jsme zahlédli hyenu odpočívající před norou. Odpočívala, ale především střežila vchod do nory, kde měla svá mláďata, zatímco její druh kousek opodál mířil za něčím k večeři. Dívaly jsme se s hyenou na sebe. Mám hyeny moc ráda, možná proto, že to bylo první zvíře, jehož zvuk jsem se naučila. Nebo proto, že hyeny jsou pro přírodu a ekosystém moc důležité. Zjednodušeně by se dalo říct, že jsou takoví uklizeči. Tuto jejich vlastnost využívali původní kmeny, když vyhazovaly kosti a zbytky jídla kousek za kraal, kde žili.
Hleděly jsme na sebe a bylo to hluboké setkání duší. Skrze tento jediný pohled jsme si o sobě řekly více, než tisíci slovy.
"Mám hyeny moc ráda, možná proto, že to bylo první zvíře, jehož zvuk jsem se naučila. Nebo proto, že hyeny jsou pro přírodu a ekosystém moc důležité. Zjednodušeně by se dalo říct, že jsou takoví uklizeči."
Foto: Šárka Janouchová
Dorazili jsme k výjezdu z parku. Ještě chvíli jsme si užívali pohled na hořící západ, než nás George obestavěl plachtovou hradbou proti větru a vyrazili jsme směr kemp. V našem africkém domově nás už čekala skvělá večeře a praskající oheň, kde jsme pod noční oblohou mohli sdílet zážitky dne s ostatními v kempu.
Byl to přenádherný den a já vyhrála jackpot!
Byl to přenádherný den a já vyhrála jackpot!
RSS Feed