V jednom z interview Joseph Campbell, spisovatel a lektor věnující se dávným mytologiím, řekl: „Často říkáme že to, co hledáme, je smysl života. Nemyslím, že to je tím, co opravdu hledáme. Myslím, že to, co hledáme, je zažít naplněnost životem, být živí.“ Osobně s tímto tvrzením velmi souzním a jsem přesvědčená, že naše touha po životě plném Života vede tolik lidí k tomu mít zvířata či s nimi pracovat. Zvířata po našem boku nám ukazují a učí nás, jak žít naplno, jak si život užívat v maximální možné míře v každém jeho okamžiku.
Dopřejeme-li si čas k lelkování a pozorování přírody a zvířat, pak se staneme svědky neutuchající touhy po životě. Necháme-li se inspirovat a odevzdáme-li se spolu s nimi kouzlu okamžiku, začnou se dít zázraky. Třeba tím, že využijeme slunečný den, abychom si sedli, na chvíli dali dovolenou svým myšlenkám a jen tak se nechali hýčkat silou a teplem jarních slunečních paprsků, jež dokáží vytáhnout na povrch život spící v temných hlubinách země.
Zkuste občas překonat svou pohodlnost a vyskočit z tepla postele už před rozbřeskem. Vyjděte mezi nejbližší zeleň a dopřejte si ranní koupel v příjemně ohlušujícím zpěvu snad tisíce ptáků najednou. Po krátké chvilce zjistíte, že vaše tělo je nabité energií a chce se mu tančit. Vstanete-li dostatečně brzo, pak vaše srdce naplní všeobjímající pohled na nebe plné hvězd, které za doprovodu zpěvu ptáků postupně blednou a nebe převléká svůj barevný háv úsvitem zatím skrytého slunce. Otevřete svou mysl a vnímejte, jak se noční život ukládá ke svému spánku a příběhy nového dne začínají radostně psát své první řádky.
Dopřejeme-li si čas k lelkování a pozorování přírody a zvířat, pak se staneme svědky neutuchající touhy po životě. Necháme-li se inspirovat a odevzdáme-li se spolu s nimi kouzlu okamžiku, začnou se dít zázraky. Třeba tím, že využijeme slunečný den, abychom si sedli, na chvíli dali dovolenou svým myšlenkám a jen tak se nechali hýčkat silou a teplem jarních slunečních paprsků, jež dokáží vytáhnout na povrch život spící v temných hlubinách země.
Zkuste občas překonat svou pohodlnost a vyskočit z tepla postele už před rozbřeskem. Vyjděte mezi nejbližší zeleň a dopřejte si ranní koupel v příjemně ohlušujícím zpěvu snad tisíce ptáků najednou. Po krátké chvilce zjistíte, že vaše tělo je nabité energií a chce se mu tančit. Vstanete-li dostatečně brzo, pak vaše srdce naplní všeobjímající pohled na nebe plné hvězd, které za doprovodu zpěvu ptáků postupně blednou a nebe převléká svůj barevný háv úsvitem zatím skrytého slunce. Otevřete svou mysl a vnímejte, jak se noční život ukládá ke svému spánku a příběhy nového dne začínají radostně psát své první řádky.
Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat.
Že neradi vstáváte? Podvečer je rovněž okouzlující části dne. Pár okamžiků před tím, než se sluneční bůh Ra vydá na svou každodenní cestou podsvětím spočiňte a pozorujte ptáky, jak využívají poslední chvilky dne, aby naplnili svá kulaťoučká bříška, než se zachumlají do bezpečí hnízda a tiše se uloží ke spánku. Zaposlouchejte se do tónů okouzlující ukolébavky podvečerních hlasů přírody, doprovázející západ slunce, než jeho poslední paprsky uhasnout, aby daly prostor Venuši, první zářivé hvězdě, následované miliardami dalších, spojujících se v tajemná souhvězdí, jež probouzející naši zvědavost a představivost. Dovolíte-li se oddat kouzlu přítomného okamžiku, naplní vás pocit blaženosti, vděčnosti a úžasu, jak krásné místo k žití máme.
Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat. Je-li jakákoliv bytost plně propojena s vlastní spirituální, chcete-li duševní, silou, září energií a vitalitou. Dalo by se říct, že je doma, doma ve svém těle. Každá bytost jejíž duše je plně ve fyzickém těle vnímá hlubokou rezonanci se spiritualitou či vibrací ostatních živých bytostí a předmětů. Naproti tomu ztratí-li jakákoliv bytost část své spirituální esence (např. prožitým traumatem), může se dostavit vyčerpání a pocit odcizení od zbytku stvoření. V takovou chvíli se často snaží zaplnit toto prázdné místo, podle velikosti své skryté a potlačené bolesti, nejrůznějšími šidítky – alkohol, neustálé nakupování a pořizování si nových a nových věcí, drogy, bezuzdné zábavy a sex, ale i potřeba pomáhat za každou cenu na úkor svého zničení či nejrůznější posedlosti apod.
Pomoci v takovém případě může pozornost našim talentům, tomu, co nám přináší opravdovou, ryzí radost, namísto chvilkového opojení. Spirituální sílu, dary a talenty má každý z nás a jsou výjimečné a jedinečné u každého člověka. Sama za sebe mohu říct, že jsem dlouho, mnoho let, hledala samu sebe. Byla to až komunikace se zvířaty, která mi opravdu otevřela cestu do mého nitra. Zvířata mi ukázala, že všechny odpovědi i svou cestu naleznu ve svém srdci. Cestu nezastíněnou názorem, emocemi a zkušenostmi jiných, kteří měli jasnou představu o tom, jaké jsou moje potřeby, co je pro mě nejlepší, kterým směrem se musím ubírat bez ohledu na mé pocity.
Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat. Je-li jakákoliv bytost plně propojena s vlastní spirituální, chcete-li duševní, silou, září energií a vitalitou. Dalo by se říct, že je doma, doma ve svém těle. Každá bytost jejíž duše je plně ve fyzickém těle vnímá hlubokou rezonanci se spiritualitou či vibrací ostatních živých bytostí a předmětů. Naproti tomu ztratí-li jakákoliv bytost část své spirituální esence (např. prožitým traumatem), může se dostavit vyčerpání a pocit odcizení od zbytku stvoření. V takovou chvíli se často snaží zaplnit toto prázdné místo, podle velikosti své skryté a potlačené bolesti, nejrůznějšími šidítky – alkohol, neustálé nakupování a pořizování si nových a nových věcí, drogy, bezuzdné zábavy a sex, ale i potřeba pomáhat za každou cenu na úkor svého zničení či nejrůznější posedlosti apod.
Pomoci v takovém případě může pozornost našim talentům, tomu, co nám přináší opravdovou, ryzí radost, namísto chvilkového opojení. Spirituální sílu, dary a talenty má každý z nás a jsou výjimečné a jedinečné u každého člověka. Sama za sebe mohu říct, že jsem dlouho, mnoho let, hledala samu sebe. Byla to až komunikace se zvířaty, která mi opravdu otevřela cestu do mého nitra. Zvířata mi ukázala, že všechny odpovědi i svou cestu naleznu ve svém srdci. Cestu nezastíněnou názorem, emocemi a zkušenostmi jiných, kteří měli jasnou představu o tom, jaké jsou moje potřeby, co je pro mě nejlepší, kterým směrem se musím ubírat bez ohledu na mé pocity.
Ne snad, že by komunikace se zvířaty byla bez emocí či jejich názoru a pohledu na věc. Naopak! Vzpomínám si na jednu komunikaci se zelenou pšenicí. Ano s rostlinou zelené pšenice v květináči. Jeden můj kamarád Dušan, vědec, který se, mimo jiné, věnuje komunikaci se zvířaty, se rozhodl pro pokus s rostlinou zelené pšenice. V přesně daných vědeckých podmínkách měl tři květináče se semínky pšenice. Každý květináč byl umístěn do jednoho z emočních sektorů – láska – neutrál – nenávist. Pokus spočíval v tom, že každý den bude do sektoru láska a nenávist chodit člověk a vysílat rostlině danou emoci. Láska je asi pro milovníky zvířat a přírody celkem jednoduchá vyjádřit, ale nenávist . . . Nakonec se toho Dušan ujal sám.
Je třeba doplnit, že zvířata, děti, ale i rostliny poznají naše vnitřní naladění. Tzn. poznají, že i když se usmíváme a hýříme vtipem, máme uvnitř bolest a smutek a naopak. Jste-li společníkem psa, pak jste určitě někdy zažili situaci, kdy jste ho uzřeli při tom, jak si nezřízeně užívá a pochutnává na něčem hodně, ale opravdu hodně smrdutém. Přesto, že jste v sobě vyburcovali sílu a rychlost akčního hrdiny, abyste dopadli, byť milovaného, avšak v tuto chvíli zvířecího zloducha, drží si tento sice malý, ale stále dostatečný odstup. „Zůstaň v klidu a usmívej se, jakože nic“, opakujete si v duchu, ale uvnitř vás se Vesuv probouzí k životu a láva probublává se stále větší intenzitou. Zvíře přesně a neomylně ví, že sopka může vybuchnout v každé vteřině, a proto si udržuje odstup, bez ohledu, jak milí či usměvaví jsme ve svém výrazu tváře či slovech.
Zpět tedy k onomu pokusu s rostlinami. Po několika dnech, kdy pšenice klíčila a rostla, mi Dušan zavolal a říká: „Prosím Tě, nemůžeš se napojit na tu pšenici „v nenávisti“? Víš, ona, byť by vlastně měla skomírat, tak je z nich nejvzrostlejší a nejhezčí a „v lásce“, která by naopak měla být nejlépe rostoucí, je tak nastejno s neutrálem. Nechápu proč to tak je. . . “
Je třeba doplnit, že zvířata, děti, ale i rostliny poznají naše vnitřní naladění. Tzn. poznají, že i když se usmíváme a hýříme vtipem, máme uvnitř bolest a smutek a naopak. Jste-li společníkem psa, pak jste určitě někdy zažili situaci, kdy jste ho uzřeli při tom, jak si nezřízeně užívá a pochutnává na něčem hodně, ale opravdu hodně smrdutém. Přesto, že jste v sobě vyburcovali sílu a rychlost akčního hrdiny, abyste dopadli, byť milovaného, avšak v tuto chvíli zvířecího zloducha, drží si tento sice malý, ale stále dostatečný odstup. „Zůstaň v klidu a usmívej se, jakože nic“, opakujete si v duchu, ale uvnitř vás se Vesuv probouzí k životu a láva probublává se stále větší intenzitou. Zvíře přesně a neomylně ví, že sopka může vybuchnout v každé vteřině, a proto si udržuje odstup, bez ohledu, jak milí či usměvaví jsme ve svém výrazu tváře či slovech.
Zpět tedy k onomu pokusu s rostlinami. Po několika dnech, kdy pšenice klíčila a rostla, mi Dušan zavolal a říká: „Prosím Tě, nemůžeš se napojit na tu pšenici „v nenávisti“? Víš, ona, byť by vlastně měla skomírat, tak je z nich nejvzrostlejší a nejhezčí a „v lásce“, která by naopak měla být nejlépe rostoucí, je tak nastejno s neutrálem. Nechápu proč to tak je. . . “
Nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi, velmi bohatý emocionální život.
Spojila jsem telepaticky s rostlinou „v nenávisti“ a v tom okamžiku jsem dostala neuvěřitelný záchvat smíchu, který trval několik minut. Bylo to tak silné, bez možnosti přestat. Bylo mi líto Dušana na druhé straně telefonu, který netušil, co se děje, a přestože jsem se snažila uklidnit smích alespoň do té míry, abych byla schopná mluvit, nedalo se to zastavit. Uvědomila jsem si, že přesně takto se cítí ona pšenice. Dušan patří k nejhodnějším lidem, které znám a jeho „nenávist“, kterou vysílal pšenici byla pro ni velmi zábavná. Přirovnala bych to jako když ve hře strašíme děti „bu, bu, bubububuuuuu“, děti radostně zavýskají a chtějí ještě. Paradoxně, tak pro pšenici vytvořil energetické pole plné radosti a lásky, proto tak dobře prospívala. Z vědeckého hlediska to sice úspěch nebyl, ale pro mě to bylo osobní poznání, že nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi, velmi bohatý emocionální život. Není divu. Vědci objevují a postupně rozkrývají fakta ze života rostlin, například že některé rostliny mají větší genom, než je ten náš lidský. Česko-britský tým vědců zjistil, že vraní oko čtyřlisté má dvacetkrát více bází DNA než ta člověčí.
Komunikace s živým světem kolem nás je zde od počátku věků. Podíváme-li se na počátek lidstva a jeho spojení se zvířaty, zjistíme, že pro původní národy byla komunikace se zvířaty, rostlinami a přírodou něco zcela samozřejmého. Když chtěl člověk jablko, požádal strom, aby jeho větve vydaly něco málo ze svého bohatství. Když chtěl muž požádat ženu, aby za ním přišla, pomyslel na její vlasy, na její vůni . . . lidé komunikovali telepaticky, prostřednictvím srdce, na všech úrovních. Chystal-li se kmen na lov, pak se nejdříve spojil s daným stádem a požádal jej, aby mu jako potravu vydalo ze svého stáda jeden kus - nejslabší, starý, poraněný . . . ještě v dnešních dnech můžeme najít v africké poušti Kalahari kmeny Křováků, kteří žijí stejně jako před stovkami let. Člověk si bral z přírody jen to, co potřeboval k obživě a vždy po vzájemné dohodě. Panovaly vzájemný respekt a úcta. To je to, co nás zvířata učí. Ukazují nám, že ve skutečnosti jsme vzájemně propojeni mnoha způsoby, na mnoha úrovních.
Spojení a komunikace se zvířaty nám pomáhá otevírat naše srdce, naplnit jej láskou a objevovat v něm naše skryté dary. Pomáhá nám překročit nejen naši oddělenost od zvířat, ale naši oddělenost od přírody, od země, od vesmíru. Využijme tedy čas jara, kdy vzduch je naplněný láskou a radostí a otevřme se možnosti mezidruhové komunikace. Začneme pak více chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem v určité situaci. Začneme je více poznávat v jejich čisté přirozenosti a začneme více přijímat i svou vlastní přirozenost. Díky tomu začneme setrvávat v pocitu lásky a vděčnosti, namísto strachu a obav. Neboť to, co člověk nezná, toho se bojí a má tendenci to ničit a naopak. Poznáme-li toho druhého, začneme-li vnímat a chápat jeho postoj či jeho pohnutky k jeho činů v našem srdci nikoliv v naší hlavě, pak i když s jeho činy nebudeme souhlasit, budeme k němu cítit soucit a lásku, bez potřeby souzení za jeho skutky. A jak praví starověké texty „Jak uvnitř, tak vně“. Začneme-li soucítit s ostatními, začneme soucítit sami se sebou. A to je opravdová cesta ke svobodě a ráji na Zemi.
Komunikace s živým světem kolem nás je zde od počátku věků. Podíváme-li se na počátek lidstva a jeho spojení se zvířaty, zjistíme, že pro původní národy byla komunikace se zvířaty, rostlinami a přírodou něco zcela samozřejmého. Když chtěl člověk jablko, požádal strom, aby jeho větve vydaly něco málo ze svého bohatství. Když chtěl muž požádat ženu, aby za ním přišla, pomyslel na její vlasy, na její vůni . . . lidé komunikovali telepaticky, prostřednictvím srdce, na všech úrovních. Chystal-li se kmen na lov, pak se nejdříve spojil s daným stádem a požádal jej, aby mu jako potravu vydalo ze svého stáda jeden kus - nejslabší, starý, poraněný . . . ještě v dnešních dnech můžeme najít v africké poušti Kalahari kmeny Křováků, kteří žijí stejně jako před stovkami let. Člověk si bral z přírody jen to, co potřeboval k obživě a vždy po vzájemné dohodě. Panovaly vzájemný respekt a úcta. To je to, co nás zvířata učí. Ukazují nám, že ve skutečnosti jsme vzájemně propojeni mnoha způsoby, na mnoha úrovních.
Spojení a komunikace se zvířaty nám pomáhá otevírat naše srdce, naplnit jej láskou a objevovat v něm naše skryté dary. Pomáhá nám překročit nejen naši oddělenost od zvířat, ale naši oddělenost od přírody, od země, od vesmíru. Využijme tedy čas jara, kdy vzduch je naplněný láskou a radostí a otevřme se možnosti mezidruhové komunikace. Začneme pak více chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem v určité situaci. Začneme je více poznávat v jejich čisté přirozenosti a začneme více přijímat i svou vlastní přirozenost. Díky tomu začneme setrvávat v pocitu lásky a vděčnosti, namísto strachu a obav. Neboť to, co člověk nezná, toho se bojí a má tendenci to ničit a naopak. Poznáme-li toho druhého, začneme-li vnímat a chápat jeho postoj či jeho pohnutky k jeho činů v našem srdci nikoliv v naší hlavě, pak i když s jeho činy nebudeme souhlasit, budeme k němu cítit soucit a lásku, bez potřeby souzení za jeho skutky. A jak praví starověké texty „Jak uvnitř, tak vně“. Začneme-li soucítit s ostatními, začneme soucítit sami se sebou. A to je opravdová cesta ke svobodě a ráji na Zemi.
RSS Feed