​Každý z nás si hledá tu svou cestu životem. Svým vlastním tempem, s větším či menším úspěchem. Někteří smysl a naplnění svého života již našli, jiní jsou stále na cestě a další se ještě nevystrčili nos z pohodlného smrádečku. Ať už jsme v jakékoliv fázi, jisté je, že každý z nás touží po lásce, bezpečí, respektu a radosti a snaží se pro to dělat vše. Zvířata to mají stejně. I ona touží mít ve svém životě lásku a bezpečí. Jistě, každý ze svého úhlu pohledu. Pro takového krokodýla to bude znamenat něco jiného, než třeba pro antilopu. To však neznamená, že antilopa by byla horší nebo lepší, než krokodýl. Řeknete si, to je přeci logické. Krokodýl má jiný způsob života než antilopa. Faktem však zůstává, že krokodýl má antilopu čas od času na jídelníčku. Je snad pro to zlý a špatný? A nebo je snad horší kvůli tomu, že většinu svého života stráví v bahně a v temnotě? A kdo to určí, zda je krokodýl záporný hrdina jen proto, že jeho přežití závisí právě na tom, že si dá rád antilopu k večeři? I toto má asi pro každého z nás logiku a říkáte si, to je příroda, co je to za hloupé otázky . . . a proč nám tedy vadí lidé, kteří . . . jedí maso, kupují si kožené věci, mají jiný názor na nějakou situaci, lžou, podvádějí . . . dosaďte si, co zrovna vám vadí ve vašem okolí? Že je to něco jiného? Krást a podvádět se přeci nemá a jíme-li zvířata, pak je zabíjíme a zabíjet je rovněž špatné. Ale co když ten, který „špatné“ koná nevidí jinou možnost, pak z jeho pohledu je to jediná možnost.  

Zůstaňme však ve světě zvířat. Jak vnímáte klíšťata? Neznám mnoho lidí, kteří by se znechucením neoklepal jen když to slovo vypustí z pusy. Už to slyším . . . „fůůůj, klíšťata, nesnáším klíšťat, klíšťata jsou odporná atd.“ . . . schválně . . .  na chvíli teď přestaňte číst a pokuste se najít alespoň jednu pozitivní věc na klíštěti.
​
Tak co? Povedlo se? Kromě toho, že klíšťata jsou potravou pro řadu ptáků a mají tedy své místo v ekosystému, tak jsou skvělým ukazatelem, kde v našem těle je něco v nepořádku. Většinou tomu nedáváme pozornost, ale zkuste si všimnout, že se často zakusují v jedné oblasti. Budeme-li pak více pozorní, pak zjistíme, že to je zrovna oblast, kde v našem či zvířecím těle panuje určitá neharmonie a diskomfort. Klíště přenáší boreliózu, která napadá klouby, nervový systém a srdce. O čem vypovídá tato skutečnost? Na té spirituální úrovni, máme-li problém s klíštětem, to znamená, že nejsme dostatečně flexibilní a používáme více hlavu, než srdce. A tak bych mohla pokračovat. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jakmile změníme ke zvířecímu druhu postoj (přestaneme se ho bát, pohrdat jím, ošklivit si ho apod.), pak se většinou z našeho života vytratí. Neboť zvířata jsou vždy zrcadlením toho, co se děje uvnitř nás na nevědomé úrovni.

​​Začneme-li více poznávat zvířata, jejich zvyky a potřeby, třeba skrze komunikaci s nimi, pak se od nich můžeme učit velké toleranci a především soucitu. Nikoliv lítosti, ale opravdovému soucítění v pravém slova smyslu, naplněným respektem k druhým. Svým spojením s přírodou vědí, že každý druh, stejně jako každý jedinec má své místo a svou důležitost. Samozřejmě pakůň, který se stal večeří lva asi není ve chvíli, kdy je loven nadšený, stejně jako člověk nemusí souhlasit s konáním jiných. Pakůň však svou roli respektuje a nemyslí si, že lev je lup jen proto, že je pakůň jeho neoblíbenější potravou. Moje učitelka komunikace se zvířaty Wynter mi při jedné mé návštěvě v buši vyprávěla, že se ptala právě pakoní, jak vnímají to, že jsou pochoutkou pro lvy. Odpovědí jí byl obraz, ve kterém je pozření lvem pro pakoně transformací. Pakoně Wynter ukázaly, jak spirálově stoupají k nebi, kde se mění v okřídlené lvy a sobě vlastním způsobem tedy vnímali sežrání lvem jako něco pozitivního.

Zvířata stejně jako lidi jsou duchovní bytosti a po více jak 9 letech aktivní komunikace se zvířaty si troufám tvrdit, že jsou na vyšším stupni vývoje, než většina z nás. Na rozdíl od nás lidí jsou totiž stále v přímém a plném spojení s přírodou, s matkou Zemí, stejně jako s Vesmírem. Vždy jsou v přítomném okamžiku. Stejně jako mi lidé prožívají emoce radosti, smutku, ale i utrpení. Na rozdíl od nás lidí však v negativních emocích nezůstávají. Prožijí je, dají jim průchod v daném okamžiku a dál už o nich nepřemýšlí, neanalyzují a nepitvají je. Jak by nám lidem bylo lépe, kdybychom toto uměli.

​Mírumilovně, s velký pochopením a soucitem nám ukazují cestu, učí nás respektovat jeden druhého a jeho svobodnou volbu. Až teprve nedávno jsem zcela pochopila proč se některé duše vrací do těl zvířat. Nikoliv za trest, coby do těla nižšího druhu, jak se často říká, ale aby pochopili jaký je pravý stav věcí, co je důležité a co nikoliv.
Učme se tedy od zvířat většímu respektu k ostatním – lidem, zvířatům, ale především k sobě a ke svým potřebám. Neboť bez respektu k sobě nemůžeme respektovat druhé. Nezapomínejme však při tom, že to, že něco respektuji neznamená, že s tím souhlasím či se na tom budu podílet, pouze nesoudím a respektuji jinou cestu. Vždy když přijde myšlenka „no to bych nemohl. . . to je odporné . . . jak může . . .atd. atd“, zastavte se a pokuste se najít soucítění s daným člověkem. Představte si, že jste na jeho místě a možná nemáte jinou možnost, protože je dost pravděpodobném, že kdybyste zažili jeho životní příběh a měli jeho zkušenosti, jednali byste na jeho místě úplně stejně.

​Posiluje imunitní systém, uvolňuje se při něm hormon lásky, je přírodním lékem na stres a úzkost, podporuje produkci dopaminu, zdroje naší motivace, pomáhá udržet rovnováhu nervového systému . . . nejen za tím vším, stojí objetí. Ve spojení s malou chundelatou, dvouměsíční kuličkou nějakého zvířecího mláděte, pak můžeme mluvit o stavu láskyplné blaženosti. Jsme-li v přítomnosti mláďat, ať těch lidských či zvířecích, je to zázrak. Máme chuť je objímat a neznám nikoho, kdo by nebyl v tu chvíli naplněn pocitem lásky a radosti.
Jsou roztomilá a člověk jim často promine nějakou tu lumpárnu právě proto, že jsou mrňata. Myslím, že je to stejné jako s dětmi. V jejich přítomnosti se často smějeme a je nám dobře. Ten pohled, když se na nás šibalsky podívají a zasmějí se . . . rázem jsme s argumenty v háji a jen málokdo z nás odolá a nezačne se smát. Superschopnost mláďat, těch lidských, stejně jako těch zvířecích, je život v přítomném okamžiku, objevování, divení se a radost. Nedělají si starosti s tím, co bylo nebo bude. Užívají si přítomnost a svou hravost plnými doušky a dovolíme-li si to, pak nás mohou vzít na chvíli do svého světa a nakazit nás touto svou radostí ze života.
Na rozdíl od lidských mláďat, si ta zvířecí tento svůj dar uchovávají po celý život. Soužití s nimi nám umožňuje vystoupit alespoň na chvíli z našich rolí ředitelů a ředitelek Zeměkoule či dokonce celých galaxií a jen tak být. Na chvíli zapomenout na starosti všedního dne. Miluji procházky lesem se svojí o něco více než rok starou německou dogou Love. Každý den se učím číst její povahu. To, jaká opravdu je, co je její přirozenost a učím se nedovolit mým (a především společenským) představám o soužití se psem, potlačit tuto její krásu. Už slyším, že to je přece samozřejmost, ale zkuste být takto velkorysí, když potkáte někoho, kdo se bojí psů a váš 60kg miláček se rozhodne projevit mu lásku . . . Je to velká škola hledání rovnováhy mezi přirozeností, očekáváním společnosti a vhodnosti chování. Škola lásky a respektu. Ale o tom jindy.

​Dnes je řeč o radosti, jejímž ztělesněním jsou jednoznačně mláďata. Využijí každou příležitost ke hře a zvou nás k tomu samému. Ať mám sebe náročnější den, když začne Love kozlíkovat (to jako že skáče jako kůzle) a dělat šášulu prostě jen proto, že jí to baví a dělá radost, spolehlivě mě to dostane do dobré nálady. Každý den mě, svým neutuchajícím nadšením pro život, učí, že nejdůležitější je právě radost ze života. Vystoupit z role paní důležité a prostě se jen radovat a blbnout. To se snadno řekne . . . žijeme v rychlé době a účty, hypotéky a nejrůznější povinnosti nemají pro podobné aktivity porozumění.
Drobné radosti nám však nemusí vzít mnoho času, ale jednoznačně nám život zkrášlí a udělají z deštivého dne den naplněný příjemným teplem slunce.  Někdy je to o půl minutě, kdy se k nám naše ratolest ať už zvířecí, či lidská přijde přitulit. Stačí jen malé objetí, pohlazení a chvilka pošmajchlování . . . . hned jsme o kousek milejší a laskavější, a začneme více zářit svou vnitřní krásu.
Budeme-li se inspirovat u divokých zvířat, pak ta, která žijí sociálním životem či ve smečkách, věnují péči a pozornost těm nejmladším, než přijde jejich čas na samostatný život, poměrně dlouho. U vlků jsou to tři roky. Do té doby si hrají a učí se od starších. Sloní mláďata mají na přípravu do dospělosti jedenáct až třináct let a u lvů se vydávají na samostatnou životní dráhu mezi druhým až čtvrtým rokem života. Do doby své dospělosti si většinu svého aktivního života hrají, učí se pozorováním a radují ze hry. Smečka je ke svým mláďatům velmi shovívavá a neskutečně trpělivá. I to je něco, co bychom se mi lidé měli naučit a umožnit naším mláďatům alespoň o trochu delší dětství. 

​​Se zmínkou o lvech se mi vybavuje jedna z mých nejradostnějších návštěv Krugerova parku v Africe, kdy jsme ještě za ranního šera, šleháni africkým zimním větrem, pozorujíc slunce, jak nesměle vystrkuje své paprsky, oněměli úžasem ze lví smečky ležící přímo na silnici před námi. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. S pocitem blaženosti jsem se kochala pohledem, který nikdy neomrzí. Bylo to jako vyhrát v Jackpotu! Slunce si ještě ani nestihlo protřít oči a já zažívala takový zázrak!  Vypli jsme motor džípu, tiše seděli a jen tak se dívali. Po nějaké chvíli se lvi zvedli a kráčeli za zkušenou lvicí, udávající směr svým rozvážným a důstojným krokem. Mladí, odhadem dvou či tříletí, lvi si nenechali ujít žádnou příležitost ke kočkování. Ještě, než jsme se stihli rozjet a pokračovat dál, upoutali naši pozornost překrásní gepardi. Bylo půl sedmé ráno a já jsem se koupala v pocitu, že jsem v ráji.
Pozorovat zvířata ve volné přírodě je, alespoň pro mě, zázrak sám o sobě . . . kouzlo, které člověka naplní údivem a obdivem zároveň.  Okamžik plné přítomnosti . . . dětské radosti a nadšení ze všeho, co se kolem děje.
Tiše jsem pozorovala gepardy, odevzdaná přítomnému okamžiku a ani ve snu mě nenapadlo, že podobně se bude ubírat celý den. Naši cestu tehdy zkřížilo tolik zvířat, že to bylo jen těžko uvěřitelné . . . antilopy všech druhů - nyaly, impaly, vodušky . . . stáda zeber či pakoňů . . .  ladné žirafy. A propó žirafy . . . že má každá zebra jedinečné šrafování je všeobecně známé, ale jestli pak víte, proč jsou některé žirafy tmavší a jiné světlejší? Odpověď je jednodušší, než by člověk čekal. Kvůli teplu! Starší žirafy potřebují více tělesného tepla, a tak jak stárnou, tmavne jejich zbarvení a tím čerpají více slunečních paprsků . . . jak prosté . . . příroda je velmi moudrá. 
Ohromujícím zážitkem toho dne bylo i setkání se skupinou slonů. Vyzařovala z nich obrovská síla, veliká jemnost, pospolitost a mateřství. Těsná blízkost dobré stovky slonů vzdálených doslova jen pár metrů, to v člověku vyvolá obrovský respekt. Nelze nevnímat jejich královskou vznešenost, hluboký vnitřní klid a starověkou moudrost země. Nebude překvapením, že sloni věnují svým mláďatům velkou pozornost a pojí se s nimi řada mystérií. Narodí-li se bílý slon, je považován za nejposvátnější zvíře. Sloni jsou velmi citliví na zvuky, a i přes svou velikost umí být v podstatě neslyšitelní. V některých kulturách symbolizuje slon mlhu, jež odděluje neviditelný svět od toho viditelného. Sloní populace žije ve skupinách, které řídí slonice - Matka. Skupina se dělí na dospělé slonice, mláďata a staré slonice. To je považováno za symbol ženských energií, v životě pak symbolika dítě, matka a moudrá stařena. Sloní samci většinou žijí ve skupinách, kde zkušený slon "vychovává" sloní puberťáky v moudré slony. Ke skupině slonic se slon přidává v době páření.

​Když jen tak sedíte, cítíte jeho energii, možná vám odhalí něco ze svého životního příběhu . . . zkuste to! Třeba jen v parku, nebo na zahradě. Jen tak si sedněte a pozorujte první zvíře, které vám zkříží cestu . . .
Pro mě to tehdy byla obrovská magie přírody a radost, kterou jsem zažívala, doznívá ve vzpomínce dodnes, i po tak dlouhé době. Dalo by se říct, že ten den se náš cíl stal naší cestou. Možná i to byl důvod, proč k nám příroda byla tak neskonale štědrá.
Mláďata či dospělá, zvířata nezapomínají udržovat v životě rovnováhu. Rovnováhu mezi prací (starostí o potravu), odpočinkem a zábavou. Není třeba jezdit nikam daleko. Stačí po ránu vykouknout z okna. Spatříte ptáky všech druhů, jak čile hledají něco ke snídani, aby tělu dodali energii na celý den. Vykouknete-li během dne, pak se možná zaposloucháte do melodie prozpěvujícího si kosa, trylek sýkorek či jiného ptáčka. I přes zimu jich tu je dost k pozorování. Odpoledne se vám naskytne pohled na čilý shon za večeří a očistnou koupel v kaluži, která zde zůstala po včerejším dešti. Je toho mnoho, kde se u zvířat můžeme inspirovat. Radost a rovnováha v životě jsou rozhodně oblastmi, kde máme velký prostor ke zlepšení.
Drobné radosti, pozorování či objevování ocení nejen naše mysl, ale i tělo, neboť pobyt v přírodě, objímání, úsměv či radost pomáhají aktivovat činnost našeho parasympatetického systému. Ten je odpovědný především za uvolnění a regeneraci našeho těla. Bohužel stres a rychlý způsob života nás odsuzují žít převážně v sympatetickém systému, který, zjednodušeně řečeno, zajišťuje naše přežití. Většina lidí dává přednost (ať již dobrovolně či nedobrovolně) adrenalinovému způsobu života, čímž tělo nemá možnost přepnout do módu regenerace (parasympatetického systému).
Zkusme s tím něco udělat. Využijme zimní čas k většímu odpočinku a uvolnění. Věnujme více času mláďatům, přírodě a zvířatům obecně. Nechme se inspirovat. Učme se od nich žít v radosti a vědomé přítomnosti našich životů. Vyrazme častěji do přírody, pozorujme a divme se . . . a nebo si udělejte malé krmítko za oknem a pozorujte nejrůznější druhy ptáčků, kteří ocení potravu v zimním období. Radost bude na obou stranách a brzy zjistíte, že je to lepší než nejsledovanější televizní seriál.

Říká se: "kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem". Má to svou logiku. Ale jak je to u zvířat? Platí tam to samé? Musíme se učit řeč každého jednotlivého druhu? Třeba taková papouškovina, psina, kočičina, nebo třeba konina . . . jasně . . . dělám si srandu. Se zvířaty a jejich řečí je to mnohem jednodušší, než s námi lidmi. Stačí se naučit jen jeden „jazyk“ a máme to v kapse. Takže . . .  oproti angličtině, němčině, afrikánštině, norštině, laponštině  . . .  velká výhoda. Uznejte sami, trochu základu, pak něco málo slovíček a . . . jde se na věc. Tuhle popovídáte se psem, tuhle s kočkou, nebo kozou, či ještěrkou, nebo třeba s pavoukem? No jak kdo chce a co ho baví. Hlavně to musí být zábava! A to komunikace se zvířaty často je.

Ale nesměli bychom to být mi lidé, abychom nebyli skeptičtí a nevěřící a neustále si kladli stébla, někteří i pořádné klády pochybností do cesty.
Takže. . . jak to vlastně je? Opravdu každý může komunikovat se zvířaty? Odpověď je ANO!  Ano opravdu každý máme schopnost komunikovat se zvířaty. A asi nejvhodnější přirovnání, které mě napadá, je již výše zmíněná výuka jazyka. Bez toho, aniž bychom se naučili základní gramatiku (v našem případě techniky způsobu komunikace) a následně pak postupně rozšiřovali slovní zásobu (náš osobní způsob, jak od zvířat informace dostáváme) tím, že budeme mluvit, mluvit a mluvit, to prostě nepůjde. Tedy pokud nejste malé děti, ty se s touto schopností rodí. Bohužel s přibývajícími léty a naučenými stereotypy našeho rychlého života, přibývajícími povinnostmi, zaručeně „pravdivými“, vědeckými a jinými informacemi, které na nás odevšad útočí, tuto schopnost postupně zapomínáme. Takže teď jde vlastně jen o to si znovu rozpomenout na něco, co už dávno umíme.

Ano, někdy to z počátku drhne. Gramatika není vždy úplně bez chyb a taky větná skladba trochu vázne, a často slovíčka chybí . . . ,ALE když překonáme každou z těchto jednotlivých fází, kdy si místo slov občas musíme pomoct rukama a někdy dokonce i nohama, a kdy máme stokrát chuť se na to vykašlat s pocitem, že se to v životě nemůžeme naučit (věřte nebo ne takových je nás většina. Těch, kterým jdou jazyky sami je výrazná menšina), najednou přijde ten první triumf, kdy se nám podaří jednoduchá věta bez jediné chyby, a pak druhá a třetí . . . a z čista jasna zjistíme, že umíme používat i věty rozvité . . . naše slovní zásoba se rozšířila a mi jsme s každou další větou jistější. Konečně přichází okamžik důvěry v sebe sama. Zkrátka a dobře jak řekl Jan Amos Komenský „Učit se, učit se, učit se“ v případě komunikace se zvířaty „komunikovat, komunikovat, komunikovat“. Dát příležitost svému srdci a své mysli, aby se rozpomenuly na dobu, kdy slyšely. Slyšely, co nám zvířata říkají, neboť to je tou nejtěžší částí komunikace s nimi. Z počátku slyšíme možná jedno, nebo dvě slova, zachytíme nějaký letmý pocit, uvidíme nejasný obraz. U dalšího zvířete pak přijde nějaký výraznější pocit spolu s řadou dalších vjemů. S každým dalším zvířetem se pak naše vnímání ladí, vybrušuje, pěkně pomalu, jako když opracováváme diamant. Také to nelze uspěchat. Najednou zjišťujeme, že jsme přešli v plynulou konverzaci s nejrůznějšími druhy zvířat a dozvídáme se informace, které v knížkách nevyčteme. A tady začíná ta pravá legrace!

Takže ano, každý máme schopnost komunikovat se zvířaty a každý tuto schopnost máme možnost rozvíjet. Někomu to jde lusknutím prstu (ti by se však dali na prstech spočítat), jiní do toho musí dát více energie a úsilí. Ty jsou vždy odměněny. Z mé zkušenosti navíc více energie a úsilí pomáhá jít při komunikaci do větší hloubky a nezůstávat jen na povrchu a tak poznáváme další a další vrstvy, které mezidruhová komunikace nabízí. S trpělivostí a tréninkem, pak přichází další sladká odměna v podobě detailnějších informací na mnoha hlubších úrovních. Vždy je to jen na nás, jak se rozhodneme a kam až chceme dojít.

Napadlo Vás jaké to je být psem, nebo kočkou? Jaké to je cítit každý pach v dosahu několika desítek i stovek metrů? Nebo jaké to je brousit si drápky o strom, či ve vysoké trávě nehnutě čekat na kořist? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že je něco úplně jiného poznávat zvíře z jeho vlastní perspektivy.

​Podělím se o jeden ze svých zážitků, kdy jsem se stala sovou. Sněhově bílou sovou uprostřed temné noci. Na obloze svítily hvězdy a za mraky se schovával měsíc. Seděla jsem v koruně stromu a cítila jsem hluboký klid. Bylo úplné ticho. Jen jsem seděla aniž bych udělala jediný zbytečný, či nepotřebný pohyb. Pro sovu každý pohyb má svůj jasný důvod, záměr. Vše se děje v plném vědomí, aby nebylo narušeno ticho. Pro mě objev, který jsem učinila byl, že sovy jsou tiché proto, aby slyšely vše co se kolem nich děje. Pak jsem zavnímala kořist - myš, která se vydala pro potravu. Jakmile se sova rozhodne k lovu, nikdy nemine cíl. Cítila jsem obrovskou moudrost a naprostou lehkost. I když mi vnímáme sovy jako samotáře, mají vztahy, které jsou velmi jemné a také jsou velmi trpělivé. Najednou jsem byla zpět ve svém těle. Pravděpodobně jsem se dozvěděla vše, co jsem v daný okamžik potřebovala vědět.

Chcete-li si vyzkoušet jaké to je stát se nějakým zvířetem, ztište svou mysl, svou pozornost zaměřte na svůj dech . . . hluboký, jemný nádech, pomalý jemný výdech . . . nádech, výdech . . . následně pozorujte své tělo a dovolte mu, aby se postupně proměnilo v dané zvíře. Stanete-li se zvoleným zvířetem, pouze pozorujte, co dělá, jaký je jeho život, jak se cítí, co ho zajímá . . . prostě pozorujte a vnímejte vše, co se o něm chcete dozvědět, nebo o co se s vámi zvíře podělí. Nápomocné může být i imitace pohybu daného zvířete. Lépe se vám do něj bude "vciťovat". Hrajte si, radujte se, nechte vše volně proudit. Stejně, jako si hrají malé děti. To je nejlepší způsob, jak si tuto techniku spojení se se zvířetem užít.​

Vstupem berana do slunce 21. března, začne nový solární cyklus. Oheň v ohni, tedy radost a síla. Příroda ožívá, vše začíná kvést a bláznit, ptáci zpívat. Sílející paprsky slunce a ptačí zpěv jsou nejčastějšími důvody, které nás v tomto ročním období dostanou do přírody ať už se jedná o les, nebo o městský park.

​Období jara, zaznamenáváme více světla a s ním, po dlouhé zimě, i více lehkosti a radosti všude kolem nás. Jsou to právě radost a pocit blaženosti, které jsou v našem těle zdrojem produkce endorfínů a nejrůznějších „úzdravných látek“, jež pomáhají posilovat imunitu a magnetické pole srdce. Obojí chrání naše tělo před nejrůznějšími vnějšími vlivy. Zvířata vědí, jak je péče o tělo důležitá, a proto významnou část svého času věnují péči o něj. V těchto jarních dnech to lze nejlépe pozorovat u ptáků. Kdybychom si dopřáli celý den jen tak někde mezi několika stromy a keři, mohli bychom pozorovat, jak ráno vítají zpěvem nový den, jak se radují, že žijí a poté se vrhnou do pilné práce, aby vyspravili svá obydlí, možná postavili nová, lepší, zajistili potravu a znovu se radovali a pečovali o své tělo načechráním peří, srovnáním letek nebo koupelí v nedaleké louži. Zvířata v přírodě vědí, že je důležitá rovnováha mezi prací, zábavou, odpočinkem a péčí o tělo. Zajišťuje jim to vitalitu a životní sílu do každého dne.  I mi lidé jsme spojeni s přírodou a necháme-li se inspirovat, pak rovnováha a vnitřní harmonie povedou k významnému zlepšení našich životů.

​​Mluvíme-li o novém solárním cyklu je třeba říct, že je to nejvhodnější doba zasít semínka svých projektů, plánů a snů. V tuto roční dobu se jim dostává stejně silné moci naklíčit a růst, jako se to děje všude v přírodě kolem nás. A jsou to právě zvířata, kdo nám může pomoci naše sny a plány následovat. Stačí jen více naslouchat, co nám sdělují ať již svým chováním, nebo komunikací s námi na nejrůznějších úrovních. Často se setkávám se zvířaty, která jemným způsobem vedou své lidské společníky, nebo je jako strážci a ochránci doprovází na jejich cestě. Napadá mě příběh, kdy jsem pomáhala jedné své kamarádce při odchodu její kočičí babičky Jáji. Provázela ji životem 23 let a i po její smrti s ní zůstala v její energetické podobě. I přes smutek bylo vše na určité úrovni spojeno i s jakýmsi druhem radosti.  To když skrze zprávy, které jsem od Jáji předávala, začaly některé situace v minulosti Janě dávat větší smysl a aha momenty osvětlili prošlé události, v daný okamžik nepochopitelné.  Zvířata nás však mohou vést a inspirovat i když již nejsou s námi ve fyzické rovině. Nevěříte? Příběh Jany měl pokračování. Mluvíte-li s nějakým zvířetem je to stejné, jako byste nějakému člověku dali na sebe telefonní číslo. Může Vám kdykoliv zavolat. Jen za pár dnů po smrti Jáji jsem od ní obdržela zprávu „ať už přestane řešit a konečně něco udělá“. Byla to jasná zpráva, nebála bych se říct, v rozkazujícím způsobu. Zavolala jsem tedy Janě, zda ji to dává smysl, když se na druhém konci telefonu rozezněl upřímný smích, po kterém následovalo vysvětlení: „rozhoduji se mezi dvěma variantami a obrazně řečeno už nějakou dobu přešlapuji na místě“.

Už slyším skeptiky, jak říkají „bože, co je to hloupost . . . já jako teď budu poslouchat svého psa, nebo svoji kočku? . . . nebo . . . to jako mám o svém životě nechat rozhodovat rybičky?“. Doplňte si, co se zrovna hodí vám. Na druhou stranu jsem se bohužel setkala i s lidmi, kteří měli tendenci ptát se svých zvířat na opravdu kdejakou hloupost typu zda si vzít červený, nebo modrý svetr. Jedna moje kamarádka komunikátorka mi vyprávěla příběh, kdy se žena ptala svého kocoura, zda je v pořádku, když má milence. Tento druh komunikace, vedení a inspirace rozhodně na mysli nemám a jsem si jistá, že ani zvířata podobný způsob komunikace ráda nemají.

ZVÍŘATA TOHO VĚDÍ VÍC, NEŽ SI MI LIDÉ MYSLÍME​
Posledních několik let, kdy se věnuji komunikaci se zvířaty,  mě naučilo, že zvířata, ať se nám to líbí či nikoliv, toho vědí víc, než si mi lidé dokážeme kdy představit. Na rozdíl od nás lidí jsou stále v plném propojení s přírodou a vnímají energetický svět kolem nás, od kterého jsem se mi lidé postupně odpojili a zapomněli jej vnímat. Myslím, že ještě naši prarodiče se uměli po práci zastavit, sednout si na zápraží a jen tak být, pozorovat dění a život kolem. Ať už to bylo ve městě, někde v kavárně, nebo na vsi u chalupy na zápraží. Já pro sebe to nazývám „šťastně se nudit“ a zvířata vnímám v tomto ohledu jako velkou inspiraci. Zvláště naši kočičí a psí chlupáči jsou mistry v umění se šťastně nudit. Navíc nám svou obrovskou vnitřní čistotou, otevřeností a dětskou radostí otevírají srdce a pomáhají dostat se do vnitřní rovnováhy. Když se s nimi mazlíme, hrajeme si, pečujeme o ně, všechny starosti se rozplynou. Na chvíli prostě nejsou. V tento okamžik je naše tělo spokojené a mysl šťastná. Tělo regeneruje, neboť jakmile se srdce začne otevírat a naše energie začne být ve svém středu, zahájí srdce proces uvolňování 1 300 různých chemických prvků, které začnou opravovat a regenerovat naše tělo. Energie těla se začne zvedat. Mozek dostává energii, zvedá se hladina oxitocinu a my cítíme lásku a blaženost. Je to okamžik, kdy je rytmus našeho srdce sladěn s rytmem Země.

​​Stejný pocit nám může navodit pobyt v přírodě, či pozorování ptáků. Nyní v jarních dnech je pro to ideální čas. Naslouchání jejich trilkům, či jejich pozorování nás dostává do bytí v přítomnosti. Pozorujeme-li ptáky a nasloucháme-li jejich zpěvu naše ukřičené myšlenky se zcela automaticky ztiší (jako když ztišíte rádio nebo televizi) a my jsme. V plné přitomnosti, teď a tady.

Ptačí zpěv a ptačí jazyk však není pouze o radosti bytí a námluvách. Začneme-li ptáky skutečně pozorovat zjistíme, že rozmlouvají mezi sebou. A nejen to, při pravidelném nahlížení do jejich životů zjistíme, že ptáci nám mohou říct mnoho zajímavého o nás samotných, stejně jako o přírodě a prostředí kolem nás.

Lidé i zvířata mají neurologickou schopnost vnímat empaticky vlny a náladu kolem sebe. Tuto schopnost si neneseme pouze pro to, abychom poznali, zda je píseň smutná, nebo veselá, ale abychom vnímali, že rozčílený hlas ptáka vedle nás signalizuje, že se blíží nebezpečí. Ptačí řeč je o bezpečí a nebezpečí. Ptáci jsou buď uvolnění a šťastní, nebo v napětí a kvůli něčemu znepokojení. Stačí pouze trochu více dávat pozor a pozorovat.  V poměrně krátkém čase začneme rychle vnímat signály a to, co se kolem nás a v krajině kolem děje a to nejen našima očima, ale všemi našimi smysly a celým tělem.

Ptáci spolu mluví a mi se jim můžeme naučit porozumět. Navíc to může být radost a zábava. První na co se můžeme zaměřit je zda je pták uvolněný nebo ne. Co dělá? Zpívá si? Koupe se? Hledá potravu? Pokud není uvolněný, co dělá? Je stažený? Soustředí se na něco pod sebou? Nebo nad sebou? Je potichu a jen pozoruje, nebo křičí a rozčiluje se? Jak se například chová, když je v blízkosti kočka?

Laskavost a zájem o druhého je základem léčivého procesu uvnitř nás a tím i všeho kolem.
Ptáci nám prozrazují i mnoho o nás samých. Pozorujte jejich chování, když jste ve spěchu, nebo ve stresu. Jak na to reagují? Frnknou co nejrychleji z vašeho dosahu. Naopak vnitřní klid a pohoda, výše zmíněný blažený a radostný stav, které z nás září, odměňují ptáci svou blízkostí, či jen přelétnou na větev o kousek výš a užívají si naši společnost. A podaří-li se nám zklidnit do naprosté přítomnosti, pak si mohou sednout na naši nohu, jako se to stalo jedné mé kamarádce při jejím posezení v lese.
​
Využijme tedy nastupující jaro k plánování nových projektů, vnitřnímu zklidnění, zpomalení a péči o sebe. Požádejme přírodu o pomoc a vnímejme její podporu. Věřím, že budeme-li každý z nás ve svém středu, ve svém srdci a překročíme-li případné obavy, podsouvané nám mainstreemovými médii, překonáme toto náročné období s větším klidem a ve zdraví.

Téma odchodu zvířat z tohoto světa je bohužel stále aktuální. Již v minulosti jsem o této tematice psala, ale stálé dotazy na toto téma mě přiměly napsat znovu a něco více. Často se mě lidé ptají, jak jsem se k tomu vlastně dostala. Abych pravdu řekla, tak nějak to postupně vyplynulo. Nikdy mi nevadilo bavit se o smrti, či umírání s lidmi, kterým umřel někdo blízký, ať už člověk nebo zvíře. Tak nějak postupně jsem si začala uvědomovat, že jedním z mých darů je pomáhat v odchodu bytostem z fyzického těla do energetické či spirituální roviny. Práce se zvířata pak přinesla i druhou část toho, co dělám - pozůstalé.  Postupně se na mě začali obracet lidé o radu zda už je čas, a jak se s touto těžkou životní situací vyrovnat. Ono často stačí, že si člověk s lidmi o dané situaci, či jejich ztrátě pouze promluví. Už to ulevuje od bolesti ze ztráty. Vnímám jako důležité, když se člověk může vypovídat a někdy i vyplakat aniž by ho někdo litoval či soudil. Ze zkušenosti a pozorování bych řekla, že všeobecně lidé o tomto tématu neradi mluví. Jedni, že se bojí bolesti, kterou to vyvolává. Druzí si nevědí rady s emocemi, které to zákonitě přináší.

Asi nejčastěji pracuji s výčitkami. Často se setkávám s výčitkami buď, že člověk nechal svého zvířecího kamaráda odejít příliš brzo, nebo naopak, zda ho netrápil zbytečně dlouho. Víte ona zvířata vnímají smrt něco jako, řekněme, konec jedné kapitoly a začátek druhé. Některá pak ještě následně nějakou dobu zůstávají v té energetické rovině s námi, aby se člověk snáze smířil se změnou v tom fyzickém světě. Jiná odcházejí  během pár dnů za dalšími dobrodružstvími ať už jinde ve vesmíru, nebo znovuzrozením do našeho světa zde na Zemi. Teď zrovna jsem se setkala s fenkou, která odešla a hned, během několika měsíců, se zrodila stejné majitelce. Vědec by řekl: „nesmysl“, ale lidé, kterým se něco podobného přihodilo, vědí o čem mluvím. Zvířata, která opustí fyzické tělo jsou vždy šťastná. Alespoň všechna ta, se kterými jsem komunikovala. Z pohledu Vesmírných cyklů je to poměrně logické, neboť konec jednoho znamená začátek jiného, nového, radostného, dobrodružného . . . 

Samozřejmě odejde-li nám milovaná bytost, přinese to smutek a zármutek. Ten prožívají i zvířata, ztratí-li druha, člena smečky, kamaráda. Je to stesk po fyzické přítomnosti. Po tom, že vás nikdo nekontroluje, když vařite . . . že vám nepomáhá plít záhonky . . . že s vámi nesleduje nejnovější díl nekonečného seriálu. Na rozdíl od nás lidí, zvířata smutní pár dnů či týdnů. Nechají smutek odejít a dál se radují ze života. My lidé na tohle zapomínáme. Nikdo nás neučil, jak se s bolestí vyrovnat, a tak v ní setrváváme, namísto toho, abychom jí dali prostor, prožili si ji a tím ji zároveň i nechali odejít. Setkávám se i s lidmi, kteří mají pocit, že by měli být silní a neměli by brečet. Nejčastěji je-li v rodině další zvíře, nebo děti. V současné době je ještě moderní být „duchovní“ a vše chápat, a tak v rámci moderního „být pozitivní“ potlačí bolest někam hluboko do svého srdce. Hlava jim logicky odůvodní, že jsou věci tak a tak, a že  jsou vlastně „v pohodě“, ale ve skutečnosti jen uložili svůj smutek hluboko do svého srdce, aby se s ním nemuseli konfrontovat. Zvířata a děti však vidí do nitra naší duše, a tak, potlačíme-li mi svůj smutek, se jejich chování často změní v nežádoucí. My pak řešíme, že se zvíře či dítě nemůže vyrovnat se ztrátou odešlého zvířete, ale ve skutečnosti jsme to my sami, kdo nedošel smíření a naše okolí nám to zrcadlí. Proto lidem připomínám, že to, že něco chápu a přijde mi to jako součást života ještě neznamená, že mě to nezraňuje či nebolí. Bolest byla, je a vždy bude přirozenou součástí našich životů, a pokud si dovolíme uvědomit si ji a prožít (např. vědomě ji vyplakat z těla ven), pak se v srdci uvolní místo pro radost. To, podle mého názoru platí pro život všeobecně a v těžkých chvílích, jako je odchod milované bytosti, to platí dvojnásob. Vědomé prožití bolesti a následně ji nechat odejít nám zároveň umožní se rozloučit a dojít vnitřního smíření.

​Pak je tu otázka eutanázie, tedy uspat či neuspat? Všeobecně si myslím, že pokud se eutanázie použije ve správné chvíli, tedy ve chvíli, kdy zdravotní stav zvířete už je opravdu neslučitelný se životem, tak je určitě ku prospěchu, že člověk tuto možnost má. Leč . . . ze zkušenosti a komunikace s veterináři musím říct, že bohužel je stále ještě mnoho lidí, kteří toho zneužívají. Byla jsem osobně svědkem situace, kdy veterinářka řešila zajištění náhradního domova čtyřleté fence, kterou majitelé v podstatě nechali na veterině s tím, ať ji uspí, protože operace je moc drahá. Rozhodně se nejednalo o nějakou náročnou operaci, kterou by fenka neměla přežit, nebo kde se daly předpokládat komplikace a stejně tak se nejednalo o lidi, kteří by na to neměli. Nasedali do nového modelu auta, paní měla nejnovější trendy kabelku, zlato všude, kam bylo možné jej na těle pověsit.  Jako se vším, eutanázie může být dobrý sluha, ale špatný pán. Je otázkou, kdo určí, kdy je sluhou a kdy už se stává špatným pánem.

Co se názoru zvířat a možnosti s nimi o odchodu ze života komunikovat týče, tak ano, se zvířaty je možné mluvit o tom, zda již chtějí odejít, či nikoliv. Znám zvířata, která byla ráda za možnost odejít z tohoto světa pomocí eutanázie. Jiná si volí vlastní způsob odchodu. Je to velmi, velmi individuální. Moje zkušenost je, že zvířata vždy vědí, co je v dané chvíli třeba, a jaká je v daný okamžik ta nejlepší cesta. Stejně tak mohu říct, že jejich člověčí společníci to někde uvnitř sebe vědí rovněž, jen někdy potřebují maličko pomoc, aby potřebnou odpověď v sobě nalezli, či zvíře uslyšeli.  

Co tedy dělat, stojí-li člověk před tím asi nejtěžším rozhodnutím?
V první řadě, je důležité vědět, že na odchod zvířete musí být připraveni oba, tedy nejen zvíře, ale i člověk sám, případně celá rodina. Z mé zkušenosti, když přijde čas odchodu, zvířata jsou připravena vždy. Jsem přesvědčena, že je to právě díky jejich spojení s přírodou a jejími přirozenými cykly. Horší je to s námi lidmi. Pro nás je těžké smířit se s tím, že někdo koho milujeme, už nebude. Smiřování se s odchodem je velmi individuální pro každého člověka. Všeobecně bych asi doporučila najít v sobě sílu a nechat všemu volný průběh. Nejlépe funguje o tom se zvířetem mluvit. Říci mu, jak se opravdu cítíme. Už jen zastavit se a přiznat si, jak se opravdu cítíme, co cítíme? . . . je to strach? . . . strach z čeho? . . . možná i určitý druh úlevy – to zvláště, když je zvíře dlouhodobě těžce nemocné cítíme, že to pro něj bude úleva. Zvědomění toho, co se uvnitř nás děje, co cítíme, nám může pomoci i s rozhodnutím kdy je správný okamžik a často i pomůže pochopit, jak to vnímá samotné zvíře. Pokud se nám podaří tento krok, tedy uvědomit si své emoce, pak je velmi pomocné jakoby vnitřně od nich odstoupit a pouze je pozorovat. Nepoddávat se strachu. To nám pomůže lépe celou situaci zvládat a umožnit, aby vše bylo v určitém druhu harmonie.
Pokud se nám to nedaří, pak můžeme požádat zvíře o pomoc a znamení, že chce odejít. Žádáme-li zvíře o znamení, pak to musí být takové, které je zcela jasné, nezaměnitelné. Zde je těžké radit jaké znamení, protože to vždy záleží na znalosti zvířete a jeho zvycích. Příklad - jsou psi, pro které je jídlo celoživotní vášní a budou jíst i se smrtí na jazyku. Tady žádat, aby přestali jíst na znamení, že chtějí odejít, jde proti jejich přirozenosti a pravděpodobně to nebude fungovat. Na druhou stranu může být vazba s člověkem tak silná, že pes kvůli němu dokáže tuto svou vášeň překonat a přestane jíst na znamení, že chce odejít.  Taková ta nejběžnější poměrně jasná znamení tedy mohou být: přestat jíst, přestat pít, nevstat z pelíšku apod. Já jsem, například, měla se svou německou dogou dohodu, že pokud nebude 4 dny jíst, tak je to potvrzení, že chce odejít. Ta jednoznačnost je zde velmi důležitá, neboť jinak to vytváří prostor k pochybám, člověk se pak nemůže rozhodnout a následně to přináší pocity viny, jak jsem o tom psala výše.

Máme-li silnou vazbu se svými odešlými zvířecími kamarády, můžeme požádat o pomoc je.  Lidé, kteří pracují s anděli, zvířecími průvodci či totemy zase mohou požádat o pomoc zde.  Jak říkám kolik je lidí, tolik je cest. Co funguje jednomu nemusí fungovat druhému a opačně.
Shrnu-li to vždy je třeba obracet se do svého srdce a ptát se jak se cítím. Mě vždy funguje, když si nevím rady, požádat o pomoc dané zvíře. Jejich přímé napojení na přírodu, Zemi a Vesmír je vždy zárukou, že nemohu udělat chybu. Jediné, co k tomu je třeba, je VĚŘIT a nepochybovat. Proto věřte svým pocitům a svým zvířatům, i když to někdy znamená cítit se jako blázen, nebo jít proti celému světu.

​Drobnými krůčky a velmi pozvolna, přichází do naší krajiny jaro. Sluníčko se tu a tam osmělí, aby ukázalo teplejší paprsky. Ostýchavost slunka však nebrání nedočkavým sněženkám a bledulím ukázat svou krásu světu a zelené výhonky narcisek a krokusů spěchají, aby za nimi nezůstali příliš pozadu.
​
Teplejší dny s přibývajícím světlem budí nejen přírodu, ale i nás. Dny začínají být o krapítek veselejší a mi máme chuť trávit více času venku. Máte-li možnost a chvilku na procházku v lese či nějaké zeleni v nejbližším parku, pak i tam uslyšíte přicházející jaro. Stále ještě nahé koruny stromů umožňují pozorovat ptáky a jejich způsob probouzení, stejně jako naslouchat jejich o poznání veselejším trylkům. Slunné dny naplněné ptačím zpěvem a letmými hrátkami sice střídají ještě tu a tam ty chladné, kdy mrazivé ticho pročísne jen hejno vyplašených holubů či vzdálené zvuky datla, ale světla znatelně přibývá a příroda se po několika měsících spánku znovu probouzí k životu. 

​Pozorování zvířat a přírody nám odhaluje kouzlo přirozenosti cyklů. Cykly světla a tmy, tepla a zimy, různých barev, různých energií . . . Každý okamžik je výsledkem, jak příroda reaguje na slunce, střed naší sluneční soustavy, zdroj světla a života na této planetě. Zvířata stejně jako rostliny vědí, jak je pro ně důležité. Ve starověku bylo slunce vnímáno jako božská síla a často také považováno za boha.
Rostliny se otevírají a zavírají podle slunce, stejně jako zvířata uléhají k spánku a probouzí se podle síly a sklonu světelných paprsků. Současná věda to nazývá cirkadiánní rytmus. Ten kontroluje cyklus spánku a bdělosti a zároveň řídí vnitřní bio hodiny podle změny světla během dne a noci, a to nejen v přírodě a u zvířat, ale i u nás lidí. Dlouhé ponocování, koukání do počítače, sledování televize, to vše může narušit, díky vyzařovaní modrého světla, náš cirkadiánní rytmus. Foto-pigment, jinak také nazývaný melanopsin, vnímá světlo skrze naše oči, odkud vysílá signály do centra v hypotalamu, jež řídí náš cirkadiánní rytmus. Melanopsin je přítomný také v naší kůži, skrze kterou světlo vnímáme. Dalo by se tedy říct, že člověk je vlastně takový solární panel, neboť celé naše tělo sleduje světelné prostředí v každý okamžik našeho života. Díky tomu následně kontroluje biochemickou kaskádu produkce hormonů bdělosti, pozornosti, spánku, tělesné teploty a funkce orgánů. 

​Světlo, které na Zem proudí má nejen viditelné barevné spektrum, ale obsahuje i jiné barevné frekvence, které jsou lidskému oku neviditelné. Je tedy mnohem širší, než jsme schopni vidět očima a liší se podle úhlu dopadu světla. Viditelné světlo se pohybuje mezi cca 400-700 nanometry. Nad a pod touto frekvencí jsou pak rentgenové záření, gama paprsky na straně krátkých vlnových délek a mikrovlnné a radiové záření, ale také frekvence mobilních telefonů v dlouhých vlnových délkách. To vše je světlo, a i když není vidět, naše tělo na tyto světelné vlny reaguje. Světlo nás probouzí, světlo nám říká kdy spát, světlo nám dodává energii a tvoří hormony v našem těle, stejně tak nám světlo řekne, co můžeme a co nemáme jíst. Bez přestání absorbujeme a vysíláme světlo našimi buňkami. Jsme skutečnými bytostmi světla v plném významu tohoto tvrzení. To je důvod proč si „seřídit“ svůj cirkadiánní rytmus s přírodou a pečovat o něj.

Dovolme světlu být s námi!

Jak na to? Základem je dostatek kvalitního spánku. Než ulehnete pořádně vyvětrejte. Lidskému tělu prospívá teplé – infračervené – světelné spektrum, proto alespoň 90 minut před spaním vypněte všechny zdroje modrého světla a ideálně i elektromagnetického záření (počítač, mobil, led žárovky, wifi) Modré světlo neustále velmi rychle bliká, i když to očima nevidíme. Naše tělo to však vnímá. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy sedíte v místnosti, kde bliká rozbitá zářivka. Po nějaké chvíli to začne být velmi nepříjemné. Pokud již nemáte staré klasické žárovky, nabízí současný trh led žárovky s teplým - červeným -barevným spektrem.

​​Spánek je velmi důležitý pro každého z nás. Ponocujete-li přes týden s tím, že to o víkendu dospíte, pak vězte, že tomu tak není. Nedostatek spánku tělo nikdy nedožene, proto dopřávejte svému tělu potřebnou péči, včetně osmi hodinového spánku každý den. Uvidíte, že budete mít více energie a v kratším čase zvládnete více věcí.
Dalším krokem, jak můžete zlepšit svůj cirkadiánní rytmus je kvalitní strava, ideálně pocházející z české kotliny. Tělo rozezná odkud strava pochází, právě díky světlu. Rostliny potřebují k životu vodu a oxid uhličitý, který pomocí síly světla (fotosyntézy) přemění na hmotu – glukózu. Mitochondrie v lidském těle (malinkaté, avšak velmi mocné a existenciálně zásadní organely v každé buňce našeho těla) otočí tento fotosyntetický proces, neboť využívají cukr (glukózu) a kyslík k produkci kysličníku uhličitého a vody. Mitochondrie vytvářejí vodu pro naše tělo a generují potřebnou energii z elektronů potravin. Veškeré jídlo se v našem těle rozkládá na elektrony a protony, kterým věnují pozornost právě naše mitochondrie. Jestliže konzumované elektrony neodpovídají světlu přijímanému naší kůží a očima (banány v naší krajině nerostou), dochází k cirkadiánnímu zmatku.

​​K harmonii cirkadiánního systému jednoznačně prospívá i pobyt v přírodě. Choďte do přírody a uzemňujte se. Jsme-li uzemnění naše tělo i duše jsou v rovnováze. Zlepší se nám spánek, rytmus dne a noci se normalizuje díky srovnání hladiny hormonů kortizolu a melatoninu. Uzemnění napravuje viskozitu krve, zlepšuje činnost srdce a aktivaci tzv. parasympatetického systému, který je odpovědný za uvolnění těla a regeneraci.
Uzemníme se například chůzí bosky nebo prací s hlínou, dotýkáním se země. Povrch země je totiž bohatý na excitované a pohyblivé elektrony. Kontakt kůže se zemí tak umožňuje elektronům rozptýlit se po povrchu těla a následně do něj. Elektrony země vstupují skrze kůži do těla a fungují coby přirozené antioxidanty. Spolehlivě dokáží neutralizovat např. oxidanty v oblasti nové tkáně, jež se vytváří po jakémkoliv poranění. Tím pomáhá spojení se zemí k rychlejšímu uzdravování.
Od doby prvních zemědělců a následné průmyslové revoluce jsme se postupně vzdálili od země. Začali jsme nosit módní obuv, stavět vysoké budovy, pořizovat si pohodlné postele. Původní kultury a národy nosily prostou obuv z kůže, jejich postel byla kůže položená na zemi, v teplých měsících postačilo seno, sláma či rákos. Byli se zemí neustále ve spojení. Naše tělo bylo vyvinuto po eony k fyzickému kontaktu se zemí. Nedostatek elektronů může vést k nedostatku elektronů v mitochondriích. To vede k chronické únavě, zpomalení potřebných buněčných procesů v těle a esenciálních aktivit buněk imunitního systému. V takovou chvíli může i drobné poranění vést k dlouhodobému zdravotnímu problému.

​Ve svém výzkumu James L. Oschman, Gaétan Chevalier a Richard Brown odhalili, že kontakt lidského těla s povrchem země (uzemnění) vytváří fascinující efekt na lidskou fyziologii a zdraví. Prováděli uzemnění u pacientů s nehojícími se záněty a otevřenými ranami, kde po prvním týdnu každodenního třicetiminutového kontaktu se zemí se v ráně začala tvořit nová tkáň a po 4-5 týdnech se uzdravila zcela. Závěrem jejich výzkumu bylo, že uzemnění má neuvěřitelný vliv na záněty, imunitní reakce, hojení otevřených ran, stejně jako prevenci a léčbu chronických zánětů včetně autoimunitních onemocnění.
Ve své zprávě uvádějí že: „Oblasti s nedostatkem elektronů jsou náchylnější k zánětu. Stanou se pozitivně nabité, což znamená obtíž bránit se infekci. To vyústí v konstantní aktivování imunitního systému, což vede k jeho vyčerpání. Buňky imunitního systému pak mohou mít problém rozeznat mezi chemickými strukturami těla a molekulami parasitů, baktérií, plísní a rakovinnými buňkami. Ztráta této imunologické paměti může vést k napadení některých buněk těla na vlastních orgánech a tkáních např. destrukce chrupavky v kloubu vytvářející revmatoidní artritidu.“
Uzemněním aktivujeme náš antioxidační obranný systém. Dalo by se říct, že povrch naší matky Země je jakási „baterka“ pro život na této planetě. Proč tedy nevyužít nekonečný zdroj pohyblivých elektronů, který bez vedlejších negativních vlivů působí antioxidačně, a který je k mání na povrchu naší země a my jej získáváme z pouhého kontaktu s ní. Proto choďte co nejvíce do přírody, vyzujte boty, nebo si jen tak lehněte do trávy a rozjímejte, pozorujte nebe. V současné době je to třeba více, než kdy jindy, abychom si zachovali jak fyzické, tak duševní zdraví.​

​Byl to můj dědeček, od kterého jsem se naučil první lekci lvího šamana: lekci překonání strachu. Mnoho násilí a necitelných činů v našem světě je kvůli tomu, že lidé jsou stále zotročeni věcí, která se nazývá strach a nedošli k poznání propojení všech věcí.
 
“Měl jsem příležitost potkat muže, kterého jedl lev“
 
Bylo to, když jsem byl v Keni coby mladý muž a pracoval v rezervaci jako průvodce turistů na safari. Stavěl jsem stan ke kempování, když najednou se celá ta věc zhroutila dolů na mě a já byl přišpendlený k zemi něčím velmi těžkým. Všude kolem byl prach a já jsem nějakou dobu nic neviděl. Najednou jsem z pod změti stanové celty čelil nejobávanějšímu obličeji, který jsem kdy ve svém životě viděl. Byl to obrovský lev, i když velmi starý. Snažil se po mě chňapnout a dostat mě. Byl tak blízko, že jsem mohl vidět, jak byly všechny jeho zuby polámané.
 
Lev, nejkrásnější zvíře, ale když je pár centimetrů od vás a snaží se vás sežrat, je tou nejobávanější věcí na světě. Později jsem zjistil, že tomuto stejnému lvu byla připisována smrt několika dětí a mnoha žen v této oblasti.
 
Lev byl obrovský a přišpendlil mě dolů, zírajíc do mého obličeje. Vlastně i něco slin z jeho otevřené tlamy ukáplo na můj obličej. Byl jsem vyděšený. Abych řekl pravdu, načůral jsem si do kalhot. Lev trhal celtu, která ležela mezi námi. Já byl naplněný strachem a zápasil. Zjistil jsem, že moje noha se nemůže hnout. Cítil jsem v ní velkou bolest. Až později jsem zjistil, že ji lev poranil, když po mě skočil.
 
Snažil jsem se uklidnit. Bestie tlačila dolů všemi čtyřmi tlapami. Potil jsem se, cvakal zuby a koncentroval se, abych udržel svůj strach na uzdě, protože jsem zjistil, že můj vlastní strach pohání tu bestii k tomu, mě sežrat. Zkoušel jsem křičet a rvát se, ale v tuto chvíli jsem bojoval se svou vlastní hrůzou. Najednou, k mému překvapení, lev odešel. Stál opodál a pozoroval.
 
To však není konec mého příběhu. Vidíc lva, jak odchází, probojovával jsem se z celty, abych se osvobodil. A v tu chvíli, samozřejmě, se lev vrátil, aby se mnou skončil. Teď používal své přední tlapy, aby roztrhal celtu s úmyslem dostat se ke mně. Vnímal jsem ty strašné zvuky, jak jeho drápy protínaly celtu. Znovu, ještě jednou jsem dělal vše, abych se uklidnil. Vzpomněl jsem si na slova svého dědečka a snažil se je dát do praxe. Řekl jsem lvovi: „Jsi mým velkým bratrem, respektuji Tě“ Mluvil jsem se lvem svou myslí, rozumějte, svou vůlí. „Nejsem tvou potravou“, řekl jsem mu, „Prosím Tě nejez mě. Nechovám k Tobě nepřátelství. Usmívám se na tebe. Nemám ostré zuby, abych Tě zranil. Prosím nech mě v klidu.“
 
A pak jsem spatřil lva, jak jednoduše odchází. Padl jsem do bezvědomí a o něco později mě našli pod stanem a dopravili do nemocnice.
 
Tato lekce mě naučila, že hrůzu nahánějící bestie, stejně jako hrůzu nahánějící lidé jsou poháněni „pachem“ strachu. Rovněž mě to naučilo, že pokud jste schopni přemoci strach, nedostane se vám násilí zpět. Pokud mi lidé dokážeme překonat věc zvanou strach, můžeme překonat nenávist světa a žít v harmonii. Trik je postavit se strachu, podívat se na něj jako na obličej vašeho milence. Naše chyba  je, že zapomínáme, že lvi – vlastně všechna zvířata, jsou požehnaná od boha.

Láska, respekt a radost! Tři základní předpoklady pro komunikaci se zvířaty. Vstoupíme-li do světa mezidruhové komunikace začneme se na svět zvířat a přírody dívat tak trochu jinýma očima. Dan George, šéf Tsleil-Waututh (Salishská pobřežní skupina, Britská Kolumbie) řekl: „“Hovoříte-li se zvířaty, budou hovořit s vámi a vzájemně se poznáte. Pokud se zvířaty nemluvíte, pak je nebudete znát, a co neznáme, z toho máme strach. Čeho se člověk bojí, to ničí.” 
Přesto, že se postupně začínáme k přírodě a její moudrosti vracet, často, byť s dobrým úmyslem, v nevědomosti děláme více škody než užitku. To je důvod, proč je důležité více poznávat skrytý život zvířat, rostlin a přírody. ​

​​Nemám na mysli pouze pohled vědecký, ale i emocionální, zážitkový, osobní. Začneme-li znát způsob života zvířat a rostlin, jejich zvyky, jejich místo v přírodě a celém ekosystému, začneme si uvědomovat nesmírnou důležitost i toho nejmenšího červíčka. Příroda, rostliny a zvířata nám svou přítomností neustále pomáhají vstoupit hlouběji do našeho srdce a najít své vlastní kořeny. Příroda probouzí naši zvědavost. Jsem přesvědčená, že pobyt v ní a zastavení či zpomalení v našem uspěchaném životě je nejrychlejší cesta, jak najít smysl ve svém životě, objevit dary, kterými můžeme obohatit tento svět, či rozvíjet ty, které jsme již objevili. Příroda nám ukazuje, jak být super hrdinou všedního dne třeba tím, že vyčistíme dávno zapomenutou studánku, kterou jsme potkali na svých toulkách lesem, pověsit na zahradu budku pro ptáky či domek pro hmyz, nebo vysadit pár květin před domem či na balkoně.

​Ráda čerpám moudrost ze starověkých učení a od původních národů. I ochrana a udržování životního prostředí měli své důležité místo v africké tradici. Původní africké kmeny nesly názvy zvířat – Buvol, Lev, Antilopa . . . Úkolem a zároveň poctou pro každý kmen byla ochrana a péče o daný druh, jehož jméno nesl. V běžném životě to znamenalo udržitelnost přírody a životního prostředí daného druhu. Kouzlo této tradice spočívá v tom, že zjistíte, že k udržení zdravé populace jednoho druhu musíte ochránit celý potravní řetězec. Abyste udrželi zdravé populace antilop musíte zajistit dostatek rozličných travin. Ochraňujete tedy ptáky a další druhy, které svým trusem roznášejí semínka a vyživují pastviny. A protože i ti mají svou potravu, dbáte, aby i pro ně bylo zdravé prostředí plné hmyzu, stromů a keřů. Je však třeba předcházet přemnožení daného druhu, a tak musíte ochraňovat i predátory, kteří se, v našem případě antilopami, živí. Podporovat i jejich životní prostor . . . Dokonalý způsob zajištění rovnováhy v přírodě, soužití s ní a jejími rytmy v harmonii. Něco, na co naše kultura poněkud zapomněla a je zoufale nutné, aby se opět rozpomenula na své spojení s matkou zemí a umožnila ji obnovu. 

​Dopřejeme-li si čas k pozorování přírody dostatečně dlouho, pak začneme objevovat její posvátnost. Začnou se nám otevírat dveře, které díky našemu rychlému životu byly zavřené. Dostalo se mi velkého požehnání moci několikrát navštívit africkou buš. Jen tak v ní spočinout a pozorovat . . . třeba zmíněné antilopy, od těch nejmenších, jakou je antilopa travní po naopak obrovského, vznešeně se nesoucího a rozvážným krokem kráčejícího Kudu velkého. Potkáte-li kudu, je to nádhera, při které se tají dech . . . jeho ladný běh, kdy s naprostou přesností zaklání hlavu, aby svými až metr dlouhými parohy nezavadil o větvový stromů či keřů a neporanil se. Parohy zdobí, u většiny druhů antilop, pouze samce. Snadno tak rozeznáte, zda jsou ve stádě samci i samice. Společné žití má totiž každý druh jinak. Někdy je ve stádě pouze jeden samec, jindy jich je více, aby lépe chránili stádo např. v době, kdy se rodí mláďata. A protože je květen, měsíc lásky, určitě je namístě něco peprnosti z milostného života antilop, konkrétně impal. Jejich techtle mechtle probíhají téměř na povel během jednoho, maximálně pěti, dnů. Pravda, lásky si moc neužijí, ale důvod je velmi prostý. Početí v rámci pár dnů znamená i stejnou dobu narození mláďat. Tím se usnadňuje péče, rodičovské povinnosti a samozřejmě snazší ochrana drobotiny. 

​Tradice ochrany životního prostředí nebyla pouze o fyzické ochraně. Pro původní kmeny byla důležitá i spirituální stránka zvířete či rostliny. V metafyzickém pojetí znamená antilopa rychlost a schopnost rychlé adaptace mysli. Stejně jako ostatní zvířata s rohy či parožím odráží spojení s korunní čakrou a všemi aspekty mentálních schopností, především schopnost rychlého důvtipu, který jim umožňuje přežití často ve velmi obtížných podmínkách. Mají se stále na pozoru. Jejich přežití závisí na výhledu, i proto jim jejich velké oči umožňují široké zorné pole, které je osm krát větší, než zorné pole člověka. Možná to je důvodem, proč nás antilopy mohou učit rozvíjet schopnost jasnozřivosti. V české přírodě je lze přirovnat k srnkám.

​​Pro pozorování zvířat a objevování jejich skrytých životů však nemusíte cestovat přes půl světa, stačí vyjet do nejbližšího lesa na pár hodin. Jen se posadit a pozorovat. Avšak návštěvou lesa toto putování skončit nemusí. Stačí tužka, poznámkový blok a zapsání všeho, co se kolem vás děje – jaká zvířata jste potkali, co vás zaujalo, co překvapilo . . . pokuste se vyčíst z přírody co nejvíce informací. Po svém návratu můžete zkusit pátrat dál v chytrých knihách či jednoduše s googlem (ten ví skoro vše) a své objevy pak můžete sdílet se svými blízkými, kamarády a přáteli. Původní africké kmeny, indiáni či Aboridžinci se vždy večer sešli u ohně a vyprávěli si své příběhy prošlého dne. Tím žila komunita v pospolitosti, která se z našich životů tak nějak vytrácí, a to je škoda.
Začneme-li poznávat svět kolem sebe, začneme ho více chápat. Pochopíme-li, přestaneme mít potřebu soudit a začneme soucítit. Máme-li soucit k sobě i ostatním, pak začneme tvořit a ochraňovat přírodu a živá společenství kolem sebe, stejně jako to své, a to je cesta k ráji na zemi.

. . . říká staré africké přísloví. Čím více času trávíme v náruči přírody, a čím více pozorujeme její obyvatele, stejně jako naše domestikované zvířecí kamarády, tím bohatší se na duši i těle stáváme a tím více můžeme vnímat a objevovat hlubokou moudrost a magii, kterou nám předávají. 

​Určitě jste si toho všimli, někdo více, někdo možná méně. Zvířata, příroda, svět kolem nás . . . vše k nám neustále promlouvá. Hovoří k nám svým jazykem a jsme-li ochotni naslouchat, může tato komunikace být pro nás majákem v rozbouřeném moři našich každodenních starostí, pochybností, obav, stresu. Budu-li mluvit za přírodu a zvířata, pak není třeba být komunikátorem, abychom jim porozuměli.

​Stačí jen povystoupit ze své bubliny a dopřát větší pozornost dění kolem nás. Nemáme-li možnost trávit tolik času, kolik bychom chtěli v přírodě, se zvířaty . . . prostě někde v zeleni, může k nám příroda hovořit skrze naše sny či meditace. Jindy to může být třeba prostřednictvím náhlého vstupu, objevování se, nějakého zvířete v našem životě, ať již v té fyzické rovině nebo symbolické, formou nejrůznějších znamení. Stejně jako hvězdy, znamení, tarot a jiná symbolika, i každé zvíře má nějaký svůj význam, něco jako určitý druh archetypu, který symbolizuje a skrze který k nám promlouvá. Krásným příkladem může být třeba vosa. Asi neřeknu nic nového, že přiletí-li do společnosti vosa, promění, někdy pozvolna jindy okamžitě, pohodu ve zběsilou až šílenou snahu zbavit se jí. Často je následována dalšími svého druhu, které se objevují, jak blesk z čistého nebe. Mávání rukou, nadávky, lov, strach, vztek, křik . . .  to je super schopnost vos . . . vytahovat ven naše strachy, a především vášnivé emoce. Stačí však změnit své vnitřní nastavení vůči vose. Uvědomit si, že k našemu stolu nepřiletěla proto, aby nám zničila party či klidné posezení, ale prostě jen hledá něco k snědku. Na duchovní úrovni reprezentuje vosa vývoj a naši schopnost převzít odpovědnost za svůj život. Nenechat se unášet a ovládat vášněmi. Vosa patří k opylovačům, a proto je také vnímána jako symbol plodnosti. Zajímavostí je, že si vosy zcela neomylně vyberou přesně toho, kdo se bojí jejich žihadla či je nemá rád a dokonce bych řekla „rád má nad vším kontrolu“. Je-li člověk v klidu a nechá-li vosu svému osudu, většinou během krátké chvíle odletí.

​​Podobným způsobem můžeme nahlížet na každé zvíře, které se z nenadání objeví v našem životě, máme z něj strach nebo jej nemáme rádi. Nejen z vlastních zkušeností, ale ze zkušeností lidí se kterými pracuji, a kteří se na mě obrací o pomoc, je více, než patrné, že zvířata a příroda nám pomáhají na naší spirituální cestě. Pomáhají nám objevit naše rezervy a prostor pro růst, stejně jako vynést ven naše skryté schopnosti a dary, které můžeme tomuto světu nabídnout. Svět přírody nám pomáhá otevřít ty správné dveře k životu, který nás naplňuje tvořivostí, kreativitou a přináší radost nám i všem kolem nás. Stačí dát jejich řeči a znamením, která nám předávají, o něco více pozornosti. Zvědomovat si je či s nimi dokonce vědomě a záměrně pracovat.
​
Zvířata nás učí vlastní autentičnosti, sladit mysl a srdce, více využívat naše smysly. Učí nás, že to není o myšlení, ale o cítění. Co cítíme? Jak se cítíme? Jaké jsou naše emoce? To je to, co se učíme na hluboké vnitřní úrovni. Je to o důvěře. O důvěře v sebe sama, o důvěře ve svá vlastní rozhodnutí, o důvěře ve svůj vnitřní hlas. Naše každodenní rychlost, kterou nasadíme s prvním otevřením očí, po často nevalném spánku, nás odděluje od našich pocitů. Ve svém běhu životem si nedopřejeme čas na chvíli se zastavit a zvědomit si „Jak se cítím?“. Alespoň na krátký okamžik zklidnit mysl, tělo, dech . . . Dovolit tělu na chvíli povolit a jen tak být. Přepnout do režimu relaxace, zapnout program obnovy těla, dát mu prostor pro opravy zacykleného softwaru (rozumějte emocí), a tím umožnit hardwaru (tedy našemu tělu), aby se samo uzdravilo. Samouzdravovací schopnost má každý z nás. Je třeba ji znovu objevit a uvěřit, že je to možné. Spojením s přírodou se tyto procesy začnou dít zcela automaticky, ať již vědomě či nevědomě. Stačí najít chvilku a každý den vyjít ven někam do zeleně (nemáte-li kolem sebe lesy, luhy a háje stačí nejbližší park, každé město má nějaký ten parčík, kde lze na chvíli spočinout), zpomalit dech a pouze BÝT. Nemáte-li možnost vyjít do zeleně, pak si prostě jen tak sedněte doma, zavřete oči a představujte si místo, kde byste chtěli být. Jen tak buďte, meditujte. Představivost má obrovskou sílu, může vás přenést kamkoliv si budete přát. Už slyším „já si neumím představovat ani meditovat“. I pro vás mám cestu. Použijte moderní technologie – na internetu je k mání tolik videí přírody, moří, lesů, či jejich zvuků . . . co vás jen napadne. Jsou k dispozici i online kamery v přírodě. Já, když se mi stýská po Africe, si pustím online kamery z národních afrických parků a jen tak pozoruji zvířata, která se přijdou napít, poslouchám zvuky . . . jen s nimi jsem. I to je způsob meditace. Čím více to budete dělat, tím více vám to půjde. Nic není špatně, nic není dobře. Pro každého funguje něco jiného. Někdo si zvíře představí, jak s ním mluví, někomu se objeví malinké jako našeptávač do ucha, jiný má za sebou obrovského zvířecího ochránce . . . Pro někoho jsou přitažlivé kameny, pro dalšího rostliny či stromy . . . Každý máme sobě vlastní způsob, objevte jej a pokud jste ho našli, rozvíjejte ho. 

​Ztište svou mysl a pouze vnímejte přírodu, obraz, představu . . . máte-li oblíbené zvíře, kámen, rostlinu můžete vnímat jeho vědomí. Cítit jej ve svém srdci. Toto je způsob, kterým se učíme přepnout z naší mysli, nervozity, stresu, strachu, myšlenek či starostí . . . do ticha, plynutí, důvěry a vědění, že vše je v pořádku. Současná doba orientovaná na výkon a rychlost nás nutí využívat pouze naši levou mozkovou hemisféru (logiku a analýzu) a dává nám jen málo možností stejným způsobem využívat i naši pravou hemisféru zaměřenou na kreativitu, tvořivost a intuici. Každodenní zastavení nám pomáhá více zapojit pravou část našeho mozku. Více ji využívat a dostávat tak naše tělo do větší rovnováhy. Vlastně bychom to mohli nazvat takovým vzájemným snoubením levé a pravé mozkové hemisféry. Všichni víme, že než dojde k zásnubám vyžaduje to čas a trpělivost, a také každodenní práci na vztahu, který má vstoupit do manželství. Proto si ve svém konání dopřejte pravidelnost, čas a trpělivost, neboť pokaždé, když se spojíme s přírodou či nějakým zvířetem, které nás přitahuje, procházíme hlubším spojením se sebou samými. Krůček po krůčku. U mnoha lidí se toto spojení děje na nevědomé úrovni, zcela automaticky.
Slyšela jsem krásné vyjádření, že delfíni jsou naše porodní báby, neboť lidstvo se rodí do nového úsvitu, do nového věku. Myslím, že nejen delfíni, ale zvířata a příroda celkově jsou ti, kdo nám pomáhají znovu se zrodit, spojit se se svou pravou podstatou, projevit naše dary a schopnosti, vstoupit na SVOU cestu, následujíc ryzí záměry svého srdce. Cestu poznání a radosti, kterou jsme si vytýčili na spirituální úrovni, avšak během temných období našeho žití na této planetě poněkud pozapomněli.

​Pozorujeme-li přírodu a zvířata, dříve či později si uvědomíme, že o nic neusilují. Pouze jsou. A pozor není to o tom, že by nebyli aktivní. V přírodě neobjevíme okamžik, kdy by se něco nedělo, a přesto můžeme mít pocit, že se čas zastavil. Je to okamžik činění v nečinění v nekonečném cyklu rození, života a smrti. Bytí v pravém slova smyslu se vším, co k tomu patří. A nenechme se mýlit romantikou (i když ta tam samozřejmě také je), často se jedná o poměrně velké drama a boj o přežití. Neustálý koloběh života chaosu a řádu, bouře po předcházejícím tichu, jin a jang stále dokola v celém širém Vesmíru po miliony a miliony let. Učme se tedy spočinout a být činnými v nečinnosti. Neboť nečinnost nemusí vždy nutně znamenat nekonání. Krokodýl si tímto způsobem života zajistí většinu své potravy.
Ohlédnu-li se za komunikací se zvířaty a přírodou, tou nejčastější zprávou od zvířat je – jděte do přírody a meditujte, každý den. Čím častěji si dovolíme spočinout v tichu, tím hlubší navážeme spojení se svým tělem a svým srdcem, a tím větší pocit bezpečí získáváme. Proto vyjděte do přírody kdykoliv máte příležitost. Dopřejte si 20-30 minut s přírodou každý den, aby vaše srdce naplnila radost a klid a vaše mysl si dopřála alespoň chvilkové spočinutí v tichu. Dopřejte tělu prostor rozpomenout se na schopnost samouzdravování. Váš život tak dostane natolik jistý směr, že žádná bouře nebude dost silná, aby tento směr změnila.

​Zvířata provázejí člověka na jeho cestě po této planetě od samého počátku. Dorozumění s nimi byla nedílná součást každodenního života. Na počátku u pradávných civilizací světa byl vztah mezi Bohem, zvířaty a smrtelníky plný respektu, úcty a lásky. Zvířata a jejich důležitá role je rovněž zpodobněna v mnoha legendách o stvoření světa. V Severní Americe to byla kachna, která přinesla Stvořiteli písek ze dna moře, aby mohl vytvořit zemi. Stvořitel sám, se pak stal kojotem. Jeden z mnoha afrických příběhů zase vypráví, jak Velká Matka Země stvořila slona, hrocha a nosorožce, aby jí pomohli rozdupat tvrdé kameny a vytvořit úrodnou hlínu pro růst rostlin. V Bibli Bůh vytvořil zvířata, aby člověk nebyl osamocený a měl společníky.

​​Ve všech příbězích člověk a zvířata žili v harmonii. Bohužel se zdá, že čím civilizovanějším se člověk stal, tím více se oddělil od přírody. Porozumění a komunikace se zvířaty a přírodou, znovu pochopení souvislostí propojení celého ekosystému i v těch nejmenších detailech, může být způsob, jak k nim opět nalézt cestu. ​Jak se rozpomenout na dávné spojení se vším kolem nás. ​Jak znovu vnímat přírodní cykly a naučit se žít s nimi v harmonii. Je to právě návrat k přírodě, její znovu objevování a poznávání, co nám pomáhá obnovit kontakt s naší přirozeností, spojení s naším esenciálním Já. Často píšu o tom, že je třeba vyrazit do přírody, pozorovat ji, nechat ji na sebe působit a v její přítomnosti uzdravovat své tělo prostřednictvím endorfinů a hormonů, které pomáhají tišit bolest v těle a přispívat tak k uzdravení jakékoliv nemoci – fyzické i psychické. Vždyť tělo je jedna spojená nádoba a cítíme-li se dobře fyzicky, odrazí se to na psychice a opačně, čím déle setrváváme ve stresu a psychické nepohodě, tím dříve začne strádat naše tělo. Zimní procházka do příroda nám určitě udělá dobře, avšak přicházející konec roku a krátké dny, které zimní období provází, tak nějak přirozeně nabádají k menší intenzitě našich aktivit a mnohem většímu odpočinku. Takové stažení se do sebe, do svého domova, do svého prostoru. 

​​Možná bych to nazvala vstoupení do své hloubky, do svých temných zákoutí. Temnota nemusí být pouze něčím s čím nechceme mít nic společného. Může to být prostor, kde lze načerpat novou energii, kde můžeme být sami se sebou, objevit nové stránky sebe sama. Zkusme se na temnou část roku jednou podívat jinak, než jako na nepříjemných pár měsíců, kdy je zima, tma, nevlídno a neveselo.  Otevřme se možnosti, že temnota je prostor transformace. Představme si ji třeba jako temnou černou hlínu, do které spadlo v období podzimu semínko nějaké rostliny, ze kterého (až přijde správný čas) vyroste překrásná květina. Ovšem než se stane květinou potřebuje semínko klid a ticho zimy, stejně jako teplo, živiny a ochranu půdy, aby se z něj stal docela malinkatý klíček, který načerpá dostatek síly najít cestu ven z hlubin země na její povrch. Konec roku a zimní měsíce symbolizují onu půdu, do které se příroda stahuje, aby odpočívala a nabírala sílu, než se znovu zrodí do nového cyklu. Je to období, kdy potřebujeme setrvat více v teple svého domova, dopřát si kvalitní stravu plnou tepla a živin, abychom zahřáli naše tělo zevnitř. Ponořit se do sebe, do své hloubky. Jen tak být ve své vlastní přítomnosti, se svými potřebami, se svými sny a plány, či naopak otázkami, které je třeba překonat. Brzké stmívání, pozdní rozednívání spolu s mrazivě chladnými dny můžeme brát jako naše spojence, kteří nás přirozeně vedou k sobě, dovnitř, do tepla.

​​Pracujete-li rádi se zvířaty pak vhodným průvodcem v tomto období může být škorpion. I přes svoji neblahou pověst je symbolem růstu, neboť škorpion neustále pracuje na přeměně temnoty ve světlo. Vede nás do stínu a na cestu nebát se temnoty. Je průvodcem v oblasti témat, která jsou skrytá, do míst v nás samých, která nechceme vidět, se kterými nechceme být konfrontováni. Přeneseně by se dalo říct, že nám pomáhá nebát se otevřít svou 13. komnatu. V tarotu či numerologii symbolizuje třináctka tranasformaci. Zánik starého, nepotřebného. Vytvoření prostoru něčemu novému. Maurice Fernandez, evoluční astrolog popisuje škorpiona z pohledu astrologie jako: „Psychologa zodiaku, který se noří stále hlouběji a chce více porozumět. Dotýká se naší nejistoty, našich strachů a pomáhá je uzdravovat. Je to znamení terapeut.“ Vnímám jej velmi podobně a to jak z pohledu fyzického bytí škorpiona, tak i na základě jeho spirituální symboliky. Často vnímáme pouze nebezpečnost jeho smrtelného bodnutí, ale škorpion neútočí bezdůvodně, stejně jako všechna zvířata.
Zvířata ani příroda tu nejsou, aby nás děsila, nebo nám ubližovala. Pokud se tak stane, má to téměř vždy nějaký svůj specifický důvod. Otevřeme-li se komunikaci s přírodou a zvířaty, pak zjistíme, že s námi komunikují neustále. Poskytují nám prostor a učí nás překračovat naši diskomfortní zónu a čelit našim strachům, které nám brání se v životě posunout. Chceme-li však opravdovou terapii, musíme si dovolit být dostatečně zranitelní a odvážit se vstoupit do těchto hlubokých, temných a obávaných míst.

​Škorpion nám může ukázat cestu, jak dále růst. Může nás motivovat čelit temnotě a objevit tunely k cestě růstu. Bez přestání definuje krizi, aby ji otočil v příležitost. Díky svému smrtelnému bodnutí je symbolem smrti. Řekla bych, že dokonce smrt sám definuje, neboť škorpion má schopnost přežít i v těch nej nehostinnějších podmínkách. Dokáže snížit spotřebu své životní energie na méně než třetinu a přežít s jedním jediným kouskem nějakého hmyzu celý rok. Jakoby se díval smrti do očí a říkal „Ještě není čas! Překonám to! Moje energie ještě není vyčerpána!“. Symbolické je rovněž jeho zeleno modré světlo, které vyzařuje, posvítíme-li na něj ve tmě. Pomáhá nám měnit se, transformovat a růst. Můžeme se od něj naučit, jak získat více síly, více možností, abychom překonali i situace, které se zdají být neměnné. Učí nás měnit zažité a jisté, přepsat náš originální scénář a změnit tak původní záměr, stejně jako vytvářet nové záměry skrze znovu zrození.
Dovolíme-li škorpionovi, aby nás vedl, ukazuje nám možnost a příležitost osvobodit se od starých a nepotřebných záležitostí v našem životě. Pomáhá nám postavit se vlastním strachům skrze upřímnost k sobě samým. Osvobodit se od vlastní temnoty tím, že ji poznáme. Dodává nám odvahu najít vášeň, která je nám v našem životě k dispozici. Učí nás rozpoznat a uvěřit v rozdíl mezi kontrolou strachu a vnitřní silou. Strach totiž nelze kontrolovat. Jediné, jak jej může člověk překonat, je postavit se mu. Spřátelit se s ním. Strach bych přirovnala k ohni. Je dobrý sluha, ale špatný pán. Dovolíme-li strachu, aby nás ovládal, vydáváme se na cestu otroctví a zajetí v nás samých, v našich myšlenkách, a nakonec i v našich činech, které vedou ke smutku a bolesti. Začneme-li strach vnímat coby svého spojence, který nás vždy upozorní buď na nebezpečí a nutnost být opatrný, nebo nám ukáže kde máme prostor pro posun vpřed, pak umožníme sami sobě růst. Překonávat překážky v životě. V běžném životě to znamená, že nedovolíme strachu, aby nám bránil dělat věci, které dělat chceme a hledat cesty k tomu, co nás činí šťastnými. Není to o tom, že bychom měli strach přehlížet či snad dokonce potlačovat a nesmyslně riskovat. Pouze bychom neměli dovolit, aby nám náš vlastní strach ničil život, který bychom chtěli žít, vztahy, které bychom rádi měli, a zážitky, které bychom si rádi dopřáli. Nechat se ovládat strachem znamená ptát se „Proč se to všechno stále děje jen mě“. Postavit se strachu znamená otázku: „Co se z této situace mám naučit?“.

​​Je to právě období zimy, kdy díky převládající tmě máme možnost a příležitost podívat se na svůj život a hledat cestu k přeměně těch jeho částí, které nás již nečiní šťastnými či v nás dokonce vyvolávají frustraci, vztek a pocit bezmoci. Využijte tento zimní čas k poznání toho již nepotřebného, co už vám v životě neslouží a neumožňuje radovat se a dovolte si vydat se, tak jako semínko ve temné zemi, na cestu do světla za novými sny, zkušenostmi a zážitky, které přinesou do vašeho života radost, poznání a plnost žití. 

​​Zaříkávači koní a psů, šamani, nejrůznější mágové, ti všichni jsou vyhledáváni a obdivováni pro svou schopnost komunikovat se zvířaty, s přírodními živly, přírodou a vůbec světem mezi nebem a zemí. Avšak k tomu, abychom komunikovali se zvířaty a světem přírody nemusíme být šaman ani mág, ani mít speciální dovednosti. Schopnost komunikovat se zvířaty má každý z nás, pouze jsme na toto své rodné právo zapomněli.

​Většina z nás se zvířaty, přírodou a jejími obyvateli běžně a zcela přirozeně komunikovala v dětském věku. Jak jsme dospívali a přebírali prvky chování a projevu svých rodičů, svého okolí či svých vzorů, používání této super schopnosti se postupně vytrácelo, využívali jsme ji méně a méně až jsme na ni jednoho dne zapomněli úplně. Je nejvyšší čas se opět rozpomenout!

Máme-li kolem sebe přírodu a zvířata, pak každý z nás, na méně či více vědomé úrovni, se zvířaty komunikuje. Možná patříte k těm, kteří stále věří, že vycházka po nedělním obědě je VÁŠ nápad, nebo že jste to VY, koho napadlo, dát svému psovi právě teď ňamku, která leží na stole. Věřte, že opak je pravdou. Vždy se musím pousmát, když během dne, kdy pracuji a moje doga Love leží někde poblíž, začnu najednou, jako blesk z čistého nebe, mít nutkavou potřebu ji pohladit a dát ji nějakou dobrotu. S čistým svědomím mohu prohlásit, že i po několika letech praktikování komunikace se zvířaty mi ne vždy hned dojde, že to nebyl můj, ale její nápad.
Často mě kontaktují lidé, abych jejich zvířeti sdělila to, či ono. Vždy jim říkám, že na to nepotřebují komunikátora se zvířaty. Tuto část komunikace zvládne každý z nás sám. Zvířata totiž rozumí všemu, co jim sdělujeme, co prožíváme, jak se cítíme. Otázka, která po tomto sdělení z pravidla přichází je: „Ale on/ona na moje slova nereaguje . . .“. Vězte, že pokud vaše zvíře nereaguje, pak to pro něj, z jeho pohledu, prostě a jednoduše není důležité. Zvířata jsou našimi velkými zrcadly. Ukazují naše vnitřní často nevědomé hodnoty, emoce, nastavení . . . myslíte si, že jste hlavou rodiny, a přesto doma máte malého psího či kočičího teroristu? Nechtěné chování zvířat je vždy vyjádřením něčeho hlubšího, často nevědomého nastavení, určité nerovnováhy v našem životě. Porozuměním zvířatům a jejich motivaci k tomu či onomu porozumíme i sobě a naopak.

​Své studenty učím, že komunikace se zvířaty by měla být vždy zábavná, protože když nás něco baví, pak tomu věnujeme svůj čas, a i když zábava a povídání si s našimi chlupatými, okřídlenými a jinými zvířecími kamarády je tím nejčastějším aspektem, proč se lidé chtějí mezidruhovou komunikaci naučit, může být komunikace s nimi i velmi užitečným nástrojem. Čím více mám příležitost se zvířaty komunikovat, tím více si uvědomuji význam tohoto vzájemného porozumění.  Vidění světa z jejich zvířecí perspektivy, z pohledu jejich potřeb a našeho pochopení jejich vnímání světa, jejich radostí, starostí i obav. Cítit jaké to je procházet se s lehkostí kočky po horké, písčité zemi, nebo se položit do chladné trávy, zjistit jaké to je být lvem, nebo dokonce mravencem, co to znamená nechat se nést vzdušnými proudy a cítit jejich sílu skrze pera křídel. Vnímat emoční, stejně jako fyzické potřeby všech zvířat. Cítit, co zvířata OPRAVDU cítí, ne co si mi lidé myslíme, že cítí. Poznávat hluboké spojení, které s nimi máme, stejně jako s celou přírodou.

Tímto způsobem s námi komunikují nejen naše zvířata, ale i ta divoká a vůbec celá příroda. Mám řadu příkladů, kdy si příroda zavolá, že potřebuje asistenci či pomoc. Nejčerstvější je příběh jedné vrabčí slečny, kterou donesla jedna z mých koček Jitřenka. 

​mouchu, brouka či saranče, které jsem jí ulovila. Naučila mě věřit! Věřit, že až otevřu okno a ona vyletí do toho velkého nebezpečného světa, bude v pořádku, zvládne to, naučí se jak přežít. Naučila mě překonat smutek z rozloučení, kdy jsme se naposledy pomazlily jemným klovnutím zobáčku do mého nosu, jak to dělala vždy, když chtěla pozornost a jemně při tom u těla vibrovala křídly radostným blahem, když jsem se jí věnovala.

Smutek nad tím, že už nikdy nepřiletí na moje rameno či ruku, neboť jakmile vylétla z okna s jedním vrabčím frajerem, stal se z ní vrabec obecný, který je ostražitý a plachý. Kdykoliv jsem se s ní spojila a požádala ji, aby se mi přilétla ukázat, cítila a obdivovala jsem její nespoutanou touhu po životě a nekonečnou radost z něj. Učila mě vidět souvislosti a vzájemnou propojenost v přírodě, když mi docházel hmyz. Bože, jaký já měla nedostatek much a hmyzu. Těch much, které mě vždy neskutečně štvali svou přítomností.
Čas od času ji zahlédnu stále s tím stejným vrabčím hejskem, kterého si ochočila stejně jako předtím mě. Stačilo pípnout a hned jsem byla u košíku a dávala jí něco dobrého do zobáčku. Dojalo mě k slzám, když jsem ji viděla, jak se „svým“ vrabčákem sedí na krmítku, ona slastně vibrovala křidélky a on jí dával do zobáčku jedno semínko za druhým. Asi ne náhodou si vybrala jméno Captain Jack.

​Komunikace mezi člověkem a zvířaty, je unikátní příležitost k pochopení jeden druhého. Může nám sloužit k učení, poznávání či uzdravování sebe sama i světa kolem nás. Spojení s přírodou a zvířaty, návrat k propojení se se zemí, rozpomenutí se na její posvátnost je podle mého tím, co lidé v současné době nejvíce potřebují. Spojit se skrze naši zem s našimi kořeny, s našimi předky ať již těmi spirituálními, pozemskými či zvířecími. Při komunikaci se zvířaty jiných vidím, jak zprávy zvířat otevírají lidem srdce, jak jim ukazují cestu k sobě samým, stejně jako k cestě životem naplněném radostí, pohodou a vnitřním klidem. To je TO, co nás učí, být šťastní a užívat si život všemi smysly. Prostřednictvím oboustranné výměny informací se zvyšuje vzájemné porozumění. Telepatická komunikace je nám všem vlastní a vrozená. Bohužel, většina z nás ji zapomněla a nastal čas se znovu rozpomenout! Každý, kdo se mezidruhové komunikaci věnuje potvrdí, že se jedná o jazyk srdce. Jazyk, který nám umožňuje znovu začít používat naši přirozenou a intuitivní schopnost mimosmyslového vnímání věcí. Stačí si pouze vzpomenout, jak naslouchat a přijímat ryzí přirozenost a esenci unikátní zvířecí osobnosti a duše.

A jak taková mezidruhová komunikace vlastně funguje?

Prvním krokem je náš záměr, příprava na energetické úrovni a následné spojení. Telepatie umožňuje jakoukoliv senzorickou zkušenost, proto informace často přicházejí v různých podobách – myšlenka, nápad, obrázek, pocit v těle, zvuk v mysli, emoce . . .
Přesto, že byla telepatie ověřována v rámci experimentální psychologie a je rovněž interpretována v psychiatrii, psychologii či hlubinné psychologii, vědci se zatím neshodli na jednotném mechanismu, jak funguje. Nicméně má se za to, že se jedná o reálné vnímání elektromagnetických energetických konsekvencí. V praxi je klíčem pro přijímání zpráv záměr, což je především věcí srdce, nikoliv mysli. Mezidruhová komunikace je telepatickým fenoménem, děje se bez ohledu na vzdálenost konverzujících stran a tedy formou, která nevyžaduje vzájemnou přítomnost. Osobně bych mezidruhovou komunikaci přirovnala k učení se nového jazyka. Nejprve je třeba se naučit základy, což může být z počátku nezáživné a pak rozšiřovat slovní zásobu. Stejně jako vše v životě i tady platí, že trénink dělá mistry. Základem je naučit se zklidnit naši mysl od nejrůznějších myšlenek, starostí, stresu . . . udělat místo pro příchozí zprávy . . . a „naladit“ se na stejnou „frekvenci“ daného zvířete. Každý člověk, stejně jako každé zvíře má svou vlastní, jedinečnou frekvenci. Jako když ladíte radiostanici. Jakmile naladíte tu správnou frekvenci můžete začít naslouchat. 

V jednom z interview Joseph Campbell, spisovatel a lektor věnující se dávným mytologiím, řekl: „Často říkáme že to, co hledáme, je smysl života. Nemyslím, že to je tím, co opravdu hledáme. Myslím, že to, co hledáme, je zažít naplněnost životem, být živí.“ Osobně s tímto tvrzením velmi souzním a jsem přesvědčená, že naše touha po životě plném Života vede tolik lidí k tomu mít zvířata či s nimi pracovat. Zvířata po našem boku nám ukazují a učí nás, jak žít naplno, jak si život užívat v maximální možné míře v každém jeho okamžiku.

Dopřejeme-li si čas k lelkování a pozorování přírody a zvířat, pak se staneme svědky neutuchající touhy po životě. Necháme-li se inspirovat a odevzdáme-li se spolu s nimi kouzlu okamžiku, začnou se dít zázraky. Třeba tím, že využijeme slunečný den, abychom si sedli, na chvíli dali dovolenou svým myšlenkám a jen tak se nechali hýčkat silou a teplem jarních slunečních paprsků, jež dokáží vytáhnout na povrch život spící v temných hlubinách země.
Zkuste občas překonat svou pohodlnost a vyskočit z tepla postele už před rozbřeskem. Vyjděte mezi nejbližší zeleň a dopřejte si ranní koupel v příjemně ohlušujícím zpěvu snad tisíce ptáků najednou. Po krátké chvilce zjistíte, že vaše tělo je nabité energií a chce se mu tančit. Vstanete-li dostatečně brzo, pak vaše srdce naplní všeobjímající pohled na nebe plné hvězd, které za doprovodu zpěvu ptáků postupně blednou a nebe převléká svůj barevný háv úsvitem zatím skrytého slunce. Otevřete svou mysl a vnímejte, jak se noční život ukládá ke svému spánku a příběhy nového dne začínají radostně psát své první řádky.​

​Že neradi vstáváte? Podvečer je rovněž okouzlující části dne. Pár okamžiků před tím, než se sluneční bůh Ra vydá na svou každodenní cestou podsvětím spočiňte a pozorujte ptáky, jak využívají poslední chvilky dne, aby naplnili svá kulaťoučká bříška, než se zachumlají do bezpečí hnízda a tiše se uloží ke spánku. Zaposlouchejte se do tónů okouzlující ukolébavky podvečerních hlasů přírody, doprovázející západ slunce, než jeho poslední paprsky uhasnout, aby daly prostor Venuši, první zářivé hvězdě, následované miliardami dalších, spojujících se v tajemná souhvězdí, jež probouzející naši zvědavost a představivost. Dovolíte-li se oddat kouzlu přítomného okamžiku, naplní vás pocit blaženosti, vděčnosti a úžasu, jak krásné místo k žití máme.
​
Lidské bytosti, zvířata, rostliny i minerály, ti všichni mají svou vlastní, duši, duchovní esenci, se kterou se dá komunikovat. Je-li jakákoliv bytost plně propojena s vlastní spirituální, chcete-li duševní, silou, září energií a vitalitou. Dalo by se říct, že je doma, doma ve svém těle. Každá bytost jejíž duše je plně ve fyzickém těle vnímá hlubokou rezonanci se spiritualitou či vibrací ostatních živých bytostí a předmětů. Naproti tomu ztratí-li jakákoliv bytost část své spirituální esence (např. prožitým traumatem), může se dostavit vyčerpání a pocit odcizení od zbytku stvoření. V takovou chvíli se často snaží zaplnit toto prázdné místo, podle velikosti své skryté a potlačené bolesti, nejrůznějšími šidítky – alkohol, neustálé nakupování a pořizování si nových a nových věcí, drogy, bezuzdné zábavy a sex, ale i potřeba pomáhat za každou cenu na úkor svého zničení či nejrůznější posedlosti apod.
Pomoci v takovém případě může pozornost našim talentům, tomu, co nám přináší opravdovou, ryzí radost, namísto chvilkového opojení. Spirituální sílu, dary a talenty má každý z nás a jsou výjimečné a jedinečné u každého člověka. Sama za sebe mohu říct, že jsem dlouho, mnoho let, hledala samu sebe. Byla to až komunikace se zvířaty, která mi opravdu otevřela cestu do mého nitra. Zvířata mi ukázala, že všechny odpovědi i svou cestu naleznu ve svém srdci. Cestu nezastíněnou názorem, emocemi a zkušenostmi jiných, kteří měli jasnou představu o tom, jaké jsou moje potřeby, co je pro mě nejlepší, kterým směrem se musím ubírat bez ohledu na mé pocity.

​Ne snad, že by komunikace se zvířaty byla bez emocí či jejich názoru a pohledu na věc. Naopak! Vzpomínám si na jednu komunikaci se zelenou pšenicí. Ano s rostlinou zelené pšenice v květináči. Jeden můj kamarád Dušan, vědec, který se, mimo jiné, věnuje komunikaci se zvířaty, se rozhodl pro pokus s rostlinou zelené pšenice. V přesně daných vědeckých podmínkách měl tři květináče se semínky pšenice. Každý květináč byl umístěn do jednoho z emočních sektorů – láska – neutrál – nenávist. Pokus spočíval v tom, že každý den bude do sektoru láska a nenávist chodit člověk a vysílat rostlině danou emoci. Láska je asi pro milovníky zvířat a přírody celkem jednoduchá vyjádřit, ale nenávist . . . Nakonec se toho Dušan ujal sám.
Je třeba doplnit, že zvířata, děti, ale i rostliny poznají naše vnitřní naladění. Tzn. poznají, že i když se usmíváme a hýříme vtipem, máme uvnitř bolest a smutek a naopak. Jste-li společníkem psa, pak jste určitě někdy zažili situaci, kdy jste ho uzřeli při tom, jak si nezřízeně užívá a pochutnává na něčem hodně, ale opravdu hodně smrdutém. Přesto, že jste v sobě vyburcovali sílu a rychlost akčního hrdiny, abyste dopadli, byť milovaného, avšak v tuto chvíli zvířecího zloducha, drží si tento sice malý, ale stále dostatečný odstup. „Zůstaň v klidu a usmívej se, jakože nic“, opakujete si v duchu, ale uvnitř vás se Vesuv probouzí k životu a láva probublává se stále větší intenzitou. Zvíře přesně a neomylně ví, že sopka může vybuchnout v každé vteřině, a proto si udržuje odstup, bez ohledu, jak milí či usměvaví jsme ve svém výrazu tváře či slovech.
Zpět tedy k onomu pokusu s rostlinami. Po několika dnech, kdy pšenice klíčila a rostla, mi Dušan zavolal a říká: „Prosím Tě, nemůžeš se napojit na tu pšenici „v nenávisti“? Víš, ona, byť by vlastně měla skomírat, tak je z nich nejvzrostlejší a nejhezčí a „v lásce“, která by naopak měla být nejlépe rostoucí, je tak nastejno s neutrálem. Nechápu proč to tak je. . . “

Spojila jsem telepaticky s rostlinou „v nenávisti“ a v tom okamžiku jsem dostala neuvěřitelný záchvat smíchu, který trval několik minut. Bylo to tak silné, bez možnosti přestat. Bylo mi líto Dušana na druhé straně telefonu, který netušil, co se děje, a přestože jsem se snažila uklidnit smích alespoň do té míry, abych byla schopná mluvit, nedalo se to zastavit. Uvědomila jsem si, že přesně takto se cítí ona pšenice. Dušan patří k nejhodnějším lidem, které znám a jeho „nenávist“, kterou vysílal pšenici byla pro ni velmi zábavná. Přirovnala bych to jako když ve hře strašíme děti „bu, bu, bubububuuuuu“, děti radostně zavýskají a chtějí ještě. Paradoxně, tak pro pšenici vytvořil energetické pole plné radosti a lásky, proto tak dobře prospívala. Z vědeckého hlediska to sice úspěch nebyl, ale pro mě to bylo osobní poznání, že nejen zvířata, ale i rostliny mají velmi, velmi bohatý emocionální život. Není divu. Vědci objevují a postupně rozkrývají fakta ze života rostlin, například že některé rostliny mají větší genom, než je ten náš lidský. Česko-britský tým vědců zjistil, že vraní oko čtyřlisté má dvacetkrát více bází DNA než ta člověčí.

Komunikace s živým světem kolem nás je zde od počátku věků. Podíváme-li se na počátek lidstva a jeho spojení se zvířaty, zjistíme, že pro původní národy byla komunikace se zvířaty, rostlinami a přírodou něco zcela samozřejmého. Když chtěl člověk jablko, požádal strom, aby jeho větve vydaly něco málo ze svého bohatství. Když chtěl muž požádat ženu, aby za ním přišla, pomyslel na její vlasy, na její vůni . . . lidé komunikovali telepaticky, prostřednictvím srdce, na všech úrovních. Chystal-li se kmen na lov, pak se nejdříve spojil s daným stádem a požádal jej, aby mu jako potravu vydalo ze svého stáda jeden kus - nejslabší, starý, poraněný . . . ještě v dnešních dnech můžeme najít v africké poušti Kalahari kmeny Křováků, kteří žijí stejně jako před stovkami let. Člověk si bral z přírody jen to, co potřeboval k obživě a vždy po vzájemné dohodě. Panovaly vzájemný respekt a úcta. To je to, co nás zvířata učí. Ukazují nám, že ve skutečnosti jsme vzájemně propojeni mnoha způsoby, na mnoha úrovních.
​
Spojení a komunikace se zvířaty nám pomáhá otevírat naše srdce, naplnit jej láskou a objevovat v něm naše skryté dary. Pomáhá nám překročit nejen naši oddělenost od zvířat, ale naši oddělenost od přírody, od země, od vesmíru. Využijme tedy čas jara, kdy vzduch je naplněný láskou a radostí a otevřme se možnosti mezidruhové komunikace. Začneme pak více chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem v určité situaci. Začneme je více poznávat v jejich čisté přirozenosti a začneme více přijímat i svou vlastní přirozenost. Díky tomu začneme setrvávat v pocitu lásky a vděčnosti, namísto strachu a obav. Neboť to, co člověk nezná, toho se bojí a má tendenci to ničit a naopak. Poznáme-li toho druhého, začneme-li vnímat a chápat jeho postoj či jeho pohnutky k jeho činů v našem srdci nikoliv v naší hlavě, pak i když s jeho činy nebudeme souhlasit, budeme k němu cítit soucit a lásku, bez potřeby souzení za jeho skutky. A jak praví starověké texty „Jak uvnitř, tak vně“. Začneme-li soucítit s ostatními, začneme soucítit sami se sebou. A to je opravdová cesta ke svobodě a ráji na Zemi.

​Jsme-li šťastní v hloubi svého srdce, pak jsme sami sebou. Tím, kdo opravdu jsme. Beze strachu. V lásce k sobě, ostatním, k celé Zemi a všemu, co nás obklopuje. Jsme-li šťastní, záříme a rozdáváme radost, lásku a soucit. Jsme-li šťastní, máme ve svém srdci mír, radostné ticho, pocit blaženosti, pocit zakořenění se ve svém nejniternějším nitru. Je to stav, který přetrvává i v dobách největších životních hurikánů. Jsme-li šťastní, děláme šťastné všechny kolem nás.

„To je všechno hezké“, řeknete si, „ale jak to, asi tak, mám udělat?“.
Lze říci že to, po čem každý z nás v životě touží, je štěstí a pocit bezpečí. Tou nejtěžší otázkou však bývá: „Co pro nás štěstí znamená?“, neboť každý z nás má jinou představu o štěstí. Jednoho naplňuje běhání se psem po lesích, jiný má rád auta a vše, co se s nimi pojí a další nejraději tráví čas na zahradě rýpáním se v hlíně . . . kolik je lidí, tolik je tužeb. Bohužel není nijak výjimečné, že lidé nemají ani nejmenší tušení, co by vlastně chtěli. Co je to, co je činí šťastnými. Myslím opravdu šťastnými z hloubi nitra. Svého nitra.

​Zvířata a děti jsou v tomto ohledu skvělou inspirací. Je-li ve vašem životě zvíře či nějaká ta drobotina, pak víte, o čem mluvím. Můžeme u nich pozorovat to, co mi jsme na pouti životem zapomněli – radost a pocit štěstí ze své podstaty. Vždy vědí, co chtějí, jaké jsou v daný moment jejich potřeby, a dokážou to dát jasně najevo. Nejenže jsou mistry ve vyjádření vlastních potřeb ke štěstí, ale mistrně nám ukazují, kde jsou naše rezervy, nevěnujeme-li dostatečnou pozornost svým potřebám. Budu-li mluvit ze zkušenosti se zvířaty, pak se ve většině vyjadřují poměrně jasně, jako moje kočka Jitřenka. Kdykoliv začnu meditovat, přijde, lehne si mi na hrudník (medituji večer před spaním a ráno po probuzení) a zůstává ležet vrnící tak dlouho, dokud nepřijde ticho mysli (neomylně to pozná). Občas, když se nesoustředím a řeším kde co, jen ne utišení trilionu otázek a analýz ve své hlavě, položí mi tlapku na krk. Jemně, ale významně! Chce-li být důraznější, ťukne mě tlapkou přes nos. Nejsem totiž zrovna meditativní typ, spíše naopak. Zastavit se a odpočívat je něco, co se stále učím. I komunikaci se zvířaty jsem z počátku trénovala ve stavu, který bych přirovnala k „pohybové meditaci“. Chceme-li komunikovat se zvířaty či jinými bytostmi jako jsou rostliny, stromy, kameny, nebo třeba se i svým tělem (naslouchat jeho potřebám), je základem klidná mysl, oproštěná od všech myšlenek a bzučících starostí všedního dne. To je i cesta ke štěstí. Dopřát si pravidelně vypnutí mysli, naší vnitřní autority a soudce. Práce se zvířaty nás učí zastavit myšlenkovou dálnici v hlavě a vede nás do našeho nitra, do středu našeho srdce. Učí nás poznávat tuto krajinu vnitřního světa a směruje nás hlouběji a hlouběji k poznání kdo jsme. Mě učí a s jemností tlačí k umění tiché kontemplace, meditace, úplného ztišení a zastavení se uvnitř sebe sama ať se děje, co se děje . . . v mém poměrně akčním životě je to panečku pořádná výzva! ​

​​Pravé štěstí vychází z našeho středu a přináší život v harmonii a radosti. Únava, starosti, stres . . . trvají-li příliš dlouho, jsou zcela jistými zabijáky radosti a štěstí. Proto je důležité pečovat o své tělo, o fyzickou i psychickou pohodu, stejně jako vědět co nás činí šťastnými? Pro štěstí se musíme rozhodnout. Hledat, co je to, co nás činí šťastnými.

A co VY, víte to? Po čem opravdu, ale opravdu z hloubi svého nitra toužíte?

Lidé se často ptají: „Jak to mám udělat? Jak mám být šťastný? Avšak lepší otázkou je „Proč?“. Proč nejsem šťastný či šťastná? Co mi brání?“. A věřte, nevěřte, nejsou to peníze, ani chování našeho partnera či dětí, rodičů . . .
Pokud je něco, po čem z hloubi svého srdce toužíme, co nám přinese štěstí do života, pak Vesmír učiní i nemožné, aby se to stalo. Nevěříte? Mám mnoho osobních příběhů, ale na to by nám jeden článek nestačil. Za všechny mě napadá moje cesta do Afriky za býlími lvy. Navštívit africkou divočinu byl můj sen od dětství, kdy jsem doslova hltala všechny filmy a knihy o přírodě, které v době komunismu byly k mání. Tento můj sen byl uložen někde hluboko v mém srdci a čekal na správný čas. Ten přišel v době, kdy jsem se chtěla naučit komunikovat se zvířaty. Ani na jedno jsem neměla finanční prostředky, a tak jsem našla a oslovila skvělou komunikátorku Wynter Worsthorne. Hádejte odkud? Jasně, z Afriky. Svůj první seminář jsem tady v Čechách prostě a jednoduše uspořádala pro sebe. Po roce spolupráce mě pak Wynter nabídla možnost přiletět za ní do Afriky, do buše, mezi divoká zvířata a bílé lvy v podstatě za cenu letenky. Nic z toho jsem neplánovala, jen jsem šla za tím, co mě zajímalo a přinášelo radost. Jak málo stačí, aby se sny plnily.
​
Jsem přesvědčená, že být šťastný se musí člověk rozhodnout. Napadlo váš někdy, jak je možné, že zvířata jsou téměř neustále spokojená a šťastná? Že si radostně hrají a užívají života kdykoliv je to jen možné? Je to prosté! Žijí přítomností, nečekají „AŽ“ . . . až dostanu novou hračku (tu zelenou, ne červenou) . . . až bude jiné počasí . . . až najdu to pravé myší doupě . . . až se přesvědčím, že tu překážku přeskočím . . . až najdu tu správnou větev . . . Kdepak, jednoduše se radují v tom a s tím, co zrovna mají. I mi jsme se takto radovali, kdykoliv to šlo, avšak to jsme byli ještě hodně malé děti. Jak jsme rostli, začala přicházet „odpovědnost“ a mi jsme postupně začali dávat přednost úkolům a věcem, které od nás byly vyžadovány, neboť jsme byli hodní a zodpovědní (aby nás měli rádi). Radosti postupně ubývalo a často se vytratila úplně.

​Radosti není nikdy dost . . .
. . . a nikdy není pozdě najít cestu do svého nitra a opět ve svém srdci otevřít šuplík s nápisem RADOST. Stačí se jen rozhodnout a vydat na cestu. Z počátku to může trochu drhnout, ale uvidíte, že s postupem času budete v životě nacházet více radosti a méně starostí (i když ty budou celý život).
Snad se mnou budete souhlasit, že největší radost nám dělají drobnosti. Třeba když jdete tichým lesem, jen tak se z ničeho nic, ani nevíte proč, zastavíte a na stromě před vámi spatříte krkavce s větvičkou v zobáku. Chvíli ho pozorujete, když tu najednou, opodál na vedlejším stromě, na něj zavolá jeho družka: „letíme“. Pozorujete, jak letí, a i když zmizeli za vršky borovic dál jen stojíte a nasloucháte tichu lesa. Nebo když si po nedělním obědě uvaříte kávu, na talířek si dáte tu skvělou bábovku od babičky a sledujete zápal, se kterým se děti vrhli do hry na cokoliv, co je v tu chvíli napadne. Vtáhnou vás do svého světa, i když jen v roli pozorovatele. Vám je tak nějak hezky u srdce, nic vám nechybí a svět je báječný. To je štěstí. A kdykoliv je vám v životě těžko, stačí si na tyto chvíle vzpomenout a situace se stane mnohem snesitelnější. Studentům na mých seminářích doporučuji zapisovat si tyto magické chvíle, stejně jako úspěchy a vše, co se jim povedlo, z čeho měli radost. Život je barevný a má pro nás nejen bílou, růžovou a zlatou, ale i černou, šedou a jedovatě brčálovou. Ve chvíli, kdy máte pocit, že se nic nedaří, pak stačí na chvilku zalistovat ve svém deníku kouzel života a bude vám o poznání lehčeji. Uvědomíte si, že jste v životě zažili mnoho krásných chvil a překonali mnoho náročných okamžiků. V tu chvíli budete vědět, že zvládnete i další výzvu, která na vás čeká.
​
Když nevím, tak nechci.
Vždy hledejte svou vlastní cestu ke štěstí. K cíli nevede jen jedna. Pamatuji se na jednu vycházku, kdy jsme s Love (mojí německou dogou) přišly na louku, na které byly vyšlapány tři cesty. Jedna z nich vedla do nedalekého, tajemně vyhlížejícího lesa, který mě lákal k návštěvě. Stejně tak mě však lákala cesta, která vedla úplně jiným směrem, a pro kterou jsem se nakonec rozhodla. K mému milému překvapení nás tato cesta dovedla přesně do onoho překrásného lesa. Zpět jsme se pak vrátily právě tou cestou, která se z počátku zdála tou jedinou k lesu. Tehdy jsem si plně uvědomila, že nezáleží na tom, pro jakou cestu se rozhodnu, neboť každá mě dovede tam, kam mám namířeno. Musí to však být cesta srdce, nikoliv cesta mysli či taková, kterou chceme „vyhovět“ svému okolí.
Poznáte to snadno. Když něco chceme, opravdu chceme, pak to prostě víme. Nemusíme nad tím dlouze přemítat a dumat o tom. Jsme si okamžitě jisti, že to je ono! Jasně, možná to nepůjde hned, možná bude třeba hodně času věnovat plánům, přípravám, hledat informace, možnosti, způsoby . . . ale chceme-li to, víme. Pamatujte, nikdy není jen jedna cesta, stačí otevřít se možnostem. Rozhodneme-li se a uděláme-li první krok, Vesmír už najde způsob, jak nás dostat tam, kam míříme. 

​Zasněžená krajina. Sněhobílé ticho s oblohou potaženou jemně modrým blankytem příjemně ruší jen vrzání sněhu pod našimi kroky a občasný štěbet nějakého ptáčka. Všimli jste si, že když napadne sníh, je to jako kdyby se zastavil čas? Tedy alespoň v přírodě, když se celá zahalí do bílého hávu a krajina utichne.
​
Rozhodne-li se obloha být k nám štědrá a zasypat nás sněhovou krásou, jako v prošlých dnech, je důležité si to užít. Natáhnout teplé boty, péřovku, něco na hlavu, a také, slovy Limonádového Joe, nezapomenout na teplé spodní prádlo, neboť chladné nejsou pouze noci.  Že už jste letos lyžovat byli? Kdepak, nemám na mysli lyžování, ale procházku krásami zasněžené krajiny. Rozjímání, pozorování a naslouchání příběhu, který vám tato krajina bude vyprávět. Zastavení v zimní krajině je tak moc jiné od ostatních období roku. Vyrazte za sněhovou krásou a zastavte se spolu s ní v přítomném okamžiku. Vypněte mobil, a nebo ho možná vůbec nechte doma a jen tak se kochejte. Mobil doma??? Už to slyším: „. . . tak ta se dočista zbláznila“, „ . . .a co když se něco stane“ . . . Zkuste to! Uvidíte, že to půjde, a že se nic nestane. Možná zjistíte, že se vrátíte plní energie, kterou jste načerpali z přírody kolem sebe a neztráceli ji neustálou kontrolou každé zprávy, která vám cinkla, reagováním na posty vašich kamarádů a známých, telefonátem od maminky, abyste na sebe byli opatrní . . .

​. . . prostě čas strávený s mobilem v ruce či u počítače. Často jen tak bezmyšlenkovitě bloumáme a přiznejme si to, tak trochu zabíjíme čas, většinou protože jsem unavení či se nudíme. Paradoxně se stáváme křečkem, běžícím v kolotoči. Z celodenního pracovního nasazení jsme unavení, a tak abychom si odpočinuli, začneme procházet nejrůznější aplikace na svém mobilu (musíme přece mít přehled o tom, co se děje). . . Civění do mobilu či počítače nás však ještě více „vycucne“, a tak se točíme stále dokola.
Co tak z tohoto kolotoče vystoupit? Máte-li doma nějaké zvíře, je to o něco jednodušší, neboť tu spoustu volného času, který najednou budete mít, můžete věnovat právě jemu. A nemusí to být o bůhví jak přehnané aktivitě . . . i když takový výlet někam do přírody . . .
Když se radujeme, jsme šťastní, a když jsme šťastní, pak jsme i zdraví, neboť jsme-li šťastní, opravdu šťastní, produkuje naše tělo celou řadu hormonů, které jej na oplátku uzdravují. Nejrychleji se to děje, když si hrajeme s dětmi, našimi zvířecími společníky, nebo si vyjdeme do přírody. V těchto chvílích je naše tělo zaplaveno endorfiny (hormony štěstí), zvláště pak oxytocinem (hormonem lásky). Čas vědomě strávený v přírodě je jako když strčíte mobil do nabíječky. Dobije naši energii v neuvěřitelně krátkém čase. Najednou máme opět dobrou náladu, začnou přicházet nápady, zvýší se náš výkon. Věděli jste, že úkoly, na kterých pracujeme v blízkosti květin a zeleně mají tendenci být přesnější a lépe provedené než ty, na kterých pracujeme uvnitř chladných stěn? Výzkumy ukazují, že pouhá přítomnost rostlin v naší blízkosti může zvýšit naši paměť o 20%.

​​Možná patříte k těm, kteří zimu tak úplně nemají rádi. Dáváte přednost teplému čaji a dece na vaší oblíbené lenošce. I tady si můžete alespoň na chvíli od technologií dnešního světa trochu oddechnout. Jasně, můžete sáhnout po jedné z knížek, která leží ve stohu „až budu mít více času“, nebo se podívat na nějaký film ze stejného ranku. Sdílíte-li však svůj domov s nějakým zvířetem, pak pro vás mám mnohem lepší zábavu. Neboť čas strávený se zvířaty je, dle mého názoru, nejlepší a nejrychlejší způsob, jak načerpat energii a dobít baterky. Pozorování zvířat (ať vlastních či v přírodě, nebo jen z poza okna obývacího pokoje) vtáhne člověka do přítomného okamžiku. Jsme schopni hodiny pozorovat ptáky, jak přilétají a odlétají z krmítka, jak si koťata hrají s klubíčkem vlny, nebo hafany zaneprázdněné hledáním nějaké dobré mňamky pod polštářem . . . radostné okamžiky, kdy ztrácíme pojem o čase a zapomínáme na všechna trápení a starosti světa.

Pokud by snad pro vás pozorování nebylo dostatečně akční, pak si můžete zkusit hrát. Nazvěme to třeba „reakce na naši myšlenku“. Zvířata všeobecně vnímají naše vnitřní emocionální nastavení a podle toho reagují. Umí však vnímat i naše myšlenky. To je princip, na kterém funguje komunikace se zvířaty, neboť řeč – slova a věty ve svém počátku, vytvoří v energetické rovině jakýsi obraz (vibraci). Tento obraz se zformuje do myšlenky a z té pak naše mysl formuluje slova a věty. Zvířata, příroda a všechny bytosti kolem nás, ať již v té fyzické či energetické rovině, vnímají právě onen obraz – vibraci, a na ten pak reagují. Abych se vrátila ke hře „reakce na myšlenku“ – zkuste si s tím hrát, vyšlete myšlenku svému zvířeti; např. si ve své mysli představte obraz „sedícího psa, kterému dáváte pamlsek“. Vyšlete, opět myšlenkou, tento obraz směrem k psovi a čekejte, zda na to zareaguje. Můžete zkusit přivolat zvíře z jiné místnosti, nebo si vymyslet cokoliv, co vás napadne. Základem je jednoduchost, jasnost záměru a trpělivost. Ze zkušenosti mohu říct, že nejlépe to funguje s hafany. Ti jsou otevření kdejaké zábavě. S kočkami je to o poznání náročnější. Mějme na paměti, že zvířata mají svůj vlastní názor. Mnohdy nereagují, protože naše hra pro ně není dostatečně zajímavá, nebo si o tom myslí své (to musím potvrdit zvláště u koček) a někdy se jim prostě jen nechce . . . je to stejné, jako u nás lidí – musí je to bavit a být dostatečně motivovaní. Věřte, nevěřte i zvířata mají svůj, jak jsem zjistila, poměrně jasný názor na život.

​​Pro příklad . . . představte si činnost, kterou vaše zvíře nemá rádo – napadá mě sprchování psů. Děláte, jakože nic, že vlastně vůbec o sprchování nejde . . . že jako si chcete hrát . . . panečku, to bude přece zábava . . . a pes nikde. Hudini by záviděl. Váš pes, byť tu ještě před minutou spokojeně ležel, se stal v daný moment neviditelným, a to i ve vašem jednopokojovém bytě. Jindy zase umýváte nádobí, děláte běžné domácí práce . . . váš chlupatý miláček tvrdě spí ve svém pelíšku a neprobudí ho ani soused kutil, který se k vám právě proboural do obýváku . . . ale ve chvíli kdy se, bez změny rytmu vašich pohybů, otočíte směrem k lednici, že jdete připravit svačinu dětem z té super čerstvé šunky, váš čtyřnohý miláček stojí vedle vás s výrazem trýzněného zvířete, které již týden nemělo v tlamce a pokud nedostane alespoň kousek té šunky, budete to právě VY, kdo bude vinen jeho bídnou smrtí . . . a pak, že neumí číst naše myšlenky . . .

​Nejsem moc velký „spotřebitel“ sociálních sítí. Využívám je ve většině pouze jako, svého druhu, komunikační nástroj. Přesto se mi čas od času stane, že se přistihnu, jak bezcílně brouzdám po facebooku. Není to snad pro to, že by tam bylo něco extra zajímavého, ale prostě proto, že jsem unavená a „courání“ po facebooku, prohlížení nejrůznějších fotek na pinterestu nebo instagramu, občas nějaký ten lajk, něco „poustnout“ . . . nevyžaduje příliš energie (ale také nedodá, spíše naopak). Je to však náš život, který takto marníme. Stejně tak je naše rozhodnutí to změnit. Vzpomenout si, co nás bavilo, když jsme byli ještě děti . . . lézt po stromech, číst si, něco vyrábět, pozorovat hvězdy, zkoumat vše pod mikroskopem . . . co člověk, to nadání a zábava. Najednou zjistíte, že je skvělé něco vyrobit a následně možná využijete i sociální sítě, abyste se o svou radost podělili. Už to ale bude jiné, nebudou pro vás zdrojem „zabití“ času, ale prostorem pro sdílení a inspiraci. Svůj čas už budete věnovat tomu, co naplňuje váš života radostí a energii vám dodá, namísto, aby vám ji bralo.  Věřte, že nic není nemožné, když se rozhodnete. Svou realitu si tvoří každý sám!

​Čím více jsme závislý na technologiích, tím více potřebujeme přírodu. Mám ráda nové technologie a nové vymoženosti. Taková myčka na nádobí, nebo luxující robot jsou pro mne nejbáječnější vynálezy lidstva. Šetří tolik času, který mohu věnovat věcem, které mám ráda. Stejně skvělé je, když píšu článek a potřebuji si ověřit nějakou informaci. Jednoduše ji zadám do googleu a šup, informaci mám během pár sekund. Ovšem ani ten nejsofistikovanější prohlížeč a nejchytřejší hodinky na světě nám nenahradí osobní kontakt, setkávání s těmi, které máme rádi, vůni jarní louky, ticho před bouřkou, čerstvý vzduch po letní přeháňce, zasněženou krajinu nebo bezstarostné koulování v čerstvě nasněžené bílé peřině. Nové technologie a nejnovější aplikace by měly být našimi pomocníky, sloužit nám a ulehčovat nám život. Nikoliv naší závislostí.
​
Dáme-li jí možnost, příroda si vždy najde způsob, jak nás vrátit k sobě samým i k ostatním. Jak nás zpomalit a vrátit do středu našeho srdce. Zima je období zpomalení, ponoření se do sebe a zklidnění. Využijte tedy příležitost, kterou nám příroda a její přirozená cykličnost nabízí. Zkuste se na chvíli odpojit od technologií a připojit k přírodě a najděte si vlastní způsob, jak tyto dvě technologie – novodobou a technologii srdce propojit ku prospěchu svému i všech ostatních.

Jsme bytosti hvězd, potomky velkého třesku, okamžiku zrození Vesmíru. Každý z nás si ve své buněčné paměti nese tento prvotní okamžik. Prvotní nicota, hluboká temnota, velký třesk . . . a překrásný Vesmír. Cyklus, jež se v našich životech opakuje stále dokola. Je to základní princip tvoření Vesmíru, tvoření Života. Okamžik kdy ženská energie dovolí energii muže, aby se propojili a společně vytvoří něco nového, nový život.

Zázrak zrození se děje každý den, často však bez povšimnutí. Zapomínáme si všímat možná obyčejných, přesto však okamžiků zázraků . . . třeba když začíná nový den. Slunce se vydává na svou každodenní pouť po obloze, aby svými paprsky umožňovalo stále nový a nový život na této překrásné planetě. Když se chystá ke svému spánku můžeme pozorovat, jak se pomalu rodí noční obloha posetá hvězdami.
Noční obloha mi často připomíná jednu z mých návštěv africké buše a pozorování oblohy s magickou mléčnou dráhou v hlavní roli. Kouzlo noci a jejích zvuků spojených v harmonický orchestr, dokonalou ukolébavku, i okamžik, kdy se noc nechce vzdát své vlády a promění se v černo černou tmu těsně před rozedněním.
​
Když slunce v Africe vstává, je to to jako když někdo vyhodí na oblohu čerstvě utržený zářící pomeranč. Tato vzpomínka mě vrací zpět k okamžikům, kdy mě paprsky ranního slunce vítaly uprostřed divoké buše, na našich výpravách za lvy. Do magické chvíle, kdy projíždíte ranní buší, a kdy je, chvilku před úsvitem, naprostý klid. Je to nepatrný okamžik zastavení, aby vše jako mávnutím kouzelného proutku oživlo . . . magie ve své plné hloubce. Zrození nového dne . . . kouzelné a fascinující zároveň.  Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Dalo by se říct, že smrt i život jsou v divoké buši jakoby stále vedle sebe a všudypřítomné, a přesto . . . tato skutečnost, toto vědomí, ve mně vždy vyvolává hluboký vnitřní mír a naprostý pocit bezpečí.

​​V africké buši můžete podél toků řek potkat krokodýly. I já jsem se při jedné výpravě do buše těšila, že je uvidím. Na naší cestě k soše bílého lva z křišťálů s obrovským růženínovým srdcem, vytvořeným známým africkým sochařem Andriesem Bothou, jsme šly cestou právě podél řeky poskytující domov hrochům a již zmíněným krokodýlům. Pro někoho to může znít děsivě, vypravit se na procházku do míst, kde jsou hroši a krokodýli, ale dodržuje-li člověk několik základních pravidel bezpečnosti, není se čeho bát. Navíc z mé zkušenosti zvířata sama o sobě nemají potřebu útočit, chová-li se k nim člověk s respektem.

I když se má touha vidět živého krokodýla v přírodě nenaplnila, bylo putování divokou buší obrovsky vzrušující. Něco zcela odlišného od pohodlného sezení na korbě džípu. Mám na mysli působení krajiny na tělo i mysl. Bylo zajímavé pozorovat, jak se všechny funkce mého těla sladily do jedné tóniny. Celé se úplně uvolnilo, přesto však bylo připravené kdykoliv reagovat. Centrální nervová soustava byla ve svém živlu a hypotalamus měl asi prvně v životě konečně pocit plného uplatnění. Každá část mého těla přesně věděla, kde v prostoru je a do jakého prostoru se přesouvá. Noha s naprostou přesností pokládala chodidla na prašnou zem. Uvědomovala jsem si pozici každé části svého těla v prostoru, stejně jako všeho kolem. Každou větev, kámen na cestě, prohlubeň v zemi . . . čemu je třeba se vyhnout, co je třeba překročit . . . Dech se prohloubil a sjednotil s pravidelným pohybem těla. Věřím, že jsem ochutnala, jaké to je vnímat buš každou buňkou těla. Žádný zbytečný pohyb, žádný zbytečný zvuk . . . celým svým tělem, každou buňkou jsem si uvědomovala, že jeden špatný pohyb může znamenat život, nebo také smrt. Přesto, že nám žádné zásadní nebezpečí nehrozilo (možná na pár horečkových klíšťat), probudily se v mém těle instinkty přežití. Možná to bude znít paradoxně, ale uvnitř jsem cítila naprostý klid a obrovské probuzení k životu. Duchovní lídři by to možná nazvali spojení těla, mysli a ducha.
Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba jen stádo zeber, žirafy, jak natahují své dlouhé krky pro lístky akácií, či kterékoliv jiné zvíře . . .prostě jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka – jen tiše plyne.

​Přirozený cyklus přírody, který můžeme pozorovat všude kolem sebe nám umožňuje spojení s našimi kořeny. Mám na mysli kořeny uvnitř nás samých. Kořeny naší duše. Propojení těla, jež je jako sama země pevné a nesmírně odolné, a přesto velmi křehké a zranitelné. Mysli, jež má sílu tvořit světy a lámat skály a duše, esenci nás samých, naší podstaty a vyššího vědomí, jež nás vede na naší cestě životem. Stačí jen se začít dívat a uvidět.

Život se rodí z ničeho, z té nejtemnější temnoty. Vstoupíme-li do ní, pak zjistíme, jak krásná, tichá a uklidňující může být. Temnota je naší hloubkou a pramení z ní naše síla. Často se setkávám s tvrzením, že temnota je něco špatného, ale jsem přesvědčená, že si pleteme temnotu se zlem, které se rádo pod rouškou temnoty schovává. Konec konců rodíme se z temnoty do světla, to je základní vesmírný princip. Bez tmy není světla a naopak. Jin a jang, světlo a tma, den a noc . . .  jedno pramení z druhého. Vezměte si třeba takové bahno. Někdo by mohl říci fůj . . . Není však domovem pro nejroztodivnější druhy zvířat, či živnou půdou pro překrásné lekníny, lotosy a jiné vodní rostliny? Je domovem například pro krokodýly, kteří nesou pravěké vědění Země. Jsou doma jak ve vodě, tak na zemi, kde voda byla od pradávna spojována s Velkou Matkou, tedy femininním principem života a zrození. Z vody se rodíme. Stejně tak nás voda (naše emoce) může pohltit.
​
Tvoření a destrukce, a ještě více tvoření. To je primární esencí, jež odráží tyto krásné ještěry. Jsou strážci vod a břehů, tedy předělu mezi vodami a zemí, zrozením a smrtí. V tomto smyslu mohou být vnímáni jako udržovatelé a ochránci veškerého vědění. Starověké národy je vnímali coby primární matku, ve které veškeré vědění spočívá a čeká, aby se zrodilo. Díky jejich spojení s blátem jsou označováni jako symbol plodnosti a síly, neboť bláto je spojením vody a země, jež umožňuje nový život. 

Jeho svátost Dalai Lama v knize Kniha radosti uvádí: „Nekonečný zdroj radosti je v každém z nás.“  Vstoupíme-li do přírody či sdílíme svůj prostor se zvířaty, začneme se častěji radovat. Začne být tak nějak snazší dostávat se do svého středu, do svého srdce a radovat se ze života. Přirozeně začneme mít větší respekt k životu i k sobě samým, otevírat své srdce lva či lvice a stát se tvořitelem svého života. Objevit své srdce lva a nechat se jím vést.

Krásní a majestátní. To jsou lvi. Jen obtížně se popisuje ta neskonalá krása, má-li člověk tu možnost setrvat v přítomnosti divokého lva. Sdílet společný prostor jen pár desítek metrů od sebe. Mě Vesmír požehnal a umožnil mi přímou blízkost bílého lva – Matsienga – který mě poctil, když přišel na dosah ruky. Doslova. Stál v těsné blízkosti mé strany džípu a jen stačilo natáhnout ruku. Mísil se ve mně určitý druh obavy (stále je to divoký lev a stačilo jen otočit jeho velkou hlavou a ta má by v ní skončila) a obrovský úžas, který naprosto převálcoval ony počáteční obavy. Slova láska, respekt a laskavost získaly svůj pravý a původní význam. Vše v jednom. Naprostá harmonie síly a jemnosti. Zcela mě pohltil obdiv a obrovská úcta, a to nejen k těmto dvěma nebeským hvězdám v jejich fyzické, lví podobě (o kousek dál odpočíval Matsiengův bratr Zukhara), ale úcta k životu a každé živé bytosti.

Samozřejmě proto, abychom zažili pocit hlubokého spojení s přírodou, světem kolem sebe, a především se sebou samými, nemusíme hned jezdit do Afriky. Stačí si dopřát zastavení někde v přírodě. Vypravit se do českých lesů, luhů a hájů. Máme tolik kouzelných a krásných míst, která nás probudí k životu, k tvoření a prožívání každodenních zázraků. A je jedno, zda je léto, nebo zima. Jak se říká: „Není špatného počasí, je jen špatně oblečený člověk.“ Spočinout v přírodě a jen tak pozorovat lze kdykoliv a kdekoliv. Stačí si za pár korun pořídit podložku, navrstvit oblečení, aby bylo možné podle potřeby odkládat či přioblékat a můžete vyrazit. Za přírodou, za zvířaty, k sobě, do svého srdce, ke svým kořenům. Znovu a znovu se rodit do radostí naplněného života.

„Trvající štěstí nelze najít v honbě za jakýmkoliv cílem či úspěchem. Nespočívá v bohatství či slávě. Spočívá pouze v lidské mysli a v lidském srdci. Každý den je nová příležitost začít znovu. Každý den je naším zrozením.“                      
                                                         Jeho svátost Dalai Lama a Arcibiskup Desmond Tutu; Kniha radosti
​

Život ve společnosti zvířat bez ohledu, zda je to domácí mazlíček, či se jedná o divoká zvířata, je neomezeným zdrojem radosti a lásky. Žijeme-li v radosti a lásce, pak záříme, jsme plni života a energie. Asi mi dáte za pravdu, že zvířata a příroda mohou být naším obrovským „dobíječem“ energie. Pár minut v přítomnosti našich milovaných chlupáčů nebo v tichu lesa nám dodá energii a chuť do života.  

Jsem milovníkem kávy a zastávám názor, že kvalitní kávy není nikdy dost, a proto často ráda spojuji šálek kávy s pobytem v přírodě. Každé ráno si uvařím kávičku a s kouřícím hrnkem vyrazím do zahrady. Usadím se do svého pohodlného křesílka a jen tak jsem . . . v přítomném okamžiku . . . uprostřed zeleného mikro světa pozoruji co je nového u štěbetajících sýkorek, pozdravím brhlíka, obdivuji barvy pilného strakapouda, zamilované hrdličky, lehkost a krásu barevných motýlů, tajemnost vážky . . . je toho tolik, co se kolem nás ve světě přírody stále děje.   

Říkáte si: „To by se mi líbilo, ale na to už mi vážně čas nezbývá“, nebo „No jo, jenže já nemám zahradu“. Na pozorování přírody, stačí pár stromů uprostřed velkoměsta nebo malý parčík, i tam je spousta ptáků a jiných zvířat. Stejně tak není třeba nějaké extrémní množství času. Stačí pár minut denně, které pozorování, objevování, spočinutí v přírodě věnujeme. Deset, patnáct minut denně posezení a pozorování v přírodě, třeba o polední pauze v práci v blízkém parku, cestou z práce, nebo v podvečer, když jdeme venčit našeho hafana, nás naučí zklidnit naši často přetíženou mysl. Kromě zklidnění mysli dopřáváme pobytem v přírodě (stačí i posezení mezi květinami na balkoně) prostřednictvím našich smyslů také výživu našemu tělu v podobě produkce hormonů, které mají přímou spojitost s posilováním imunity. Řada starověkých učení rovněž hovoří o přítomnosti elementů (voda, vzduch, země, oheň) v našem těle. Příroda vyrovnává tyto elementy v nás zcela přirozeně. 
​
Dalo by se tedy říct, že příroda může být skvělou náhradou za tabletky na zklidnění, či bolest hlavy ze stresu a přetížení. Každý to známe, období, kdy nestíháme a potkáváme se sami se sebou. Přestože na nějaké úrovni víme, že je nejvyšší čas zpomalit, stále držíme nohu na plynu a pijeme jedno kafe za druhým, abychom se udrželi v bdělém stavu. V tu chvíli začínají naši zvířecí parťáci zlobit, nedej bože mít zdravotní potíže. S notnou dávkou sarkasmu si říkáme: „tak přesně tohle mi ještě chybělo“. Přitom řešení je tak snadné. Zastavit se. Mám na mysli vnitřní zastavení. Uvolnění vnitřního napětí v těle. Podaří-li se nám to, pak se tělo může vrátit do rovnováhy, stejně jako náš život.

​Zvířata jsou nejlepším ukazatelem naší vnitřní rovnováhy, neboť jsme-li v pohodě mi, pak jsou v pohodě i ona a naopak. Stačí jim naslouchat, jak těm doma, tak těm v přírodě. Příběhy, že to funguje bych zaplnila celou knihu. Naposledy před pár týdny, kdy jsem přeslechla svou 14 měsíční německou dogu Love i koťata Jitřenku a Siria, když jsem je okřikla, že jejich způsob hry je zcela nevhodný, aby mi nutnost zastavení následně připomněla divoká příroda.
​
Měla jsem za sebou několik bláznivých dnů a doslova jsem vlítla do lesa, abych dopřála Love něco pohybu a lesních novin. Namísto rozjímání a radování se z procházky jsem přehazovala tunu myšlenek tížících mou hlavu z jedné strany na druhou, ovšem bez valného úspěchu. S pocitem nejvyšší důležitosti jsem se v hlavě snažila vyřešit všechny problémy světa a rychlost myšlenek bych směle přirovnala k čtyřproudé dálnici v plném pohybu . . . hučení dálnice přerušil jen tu a tam nějaký cvrkot. Po chvilce jsem si uvědomila, že onen cvrkot byl doslova ptačí křik hejna sýkorek, poskakujících všude na větvích kolem mě a mé hlavy.  Tancovali ve větvoví stromů v takové blízkosti, že stačilo jen natáhnout ruku. V oněmělém úžasu jsem se zastavila a pouze hleděla na tu krásu a rozmanitost těchto drobných štěbetajících ptáčků. Uvědomila jsem si marnost svého myšlenkového kolotoče a po hukotu v mé hlavě nebyla ani památka. Byl pryč. Byla jsem jen já, sýkorky a opodál větev táhnoucí Love. Všechen spěch, stres a napětí byly ta tam. Sýkorky mi pomohli vrátit se spět k sobě samé, do svého nitra a do své rovnováhy. Jen já, Love, sýkorky a magie lesa.
​
Ptáci a jejich řeč jsou vůbec úžasná záležitost. Zastavíme-li se někde uprostřed zeleně a dopřejeme-li si chvíli, abychom ptáky pozorovali a naslouchali jim, pak můžeme vidět ptáčky nejrůznějších druhů, jak jsou v neustálém rozhovoru. Jejich přežití závisí na neustálé pozornosti všemu, co se děje okolo, a tak můžeme slyšet jejich švitoření a téměř nekončící rozhovor, třeba když hledají potravu: „jsi tam?“ . . . „ano, jsem tady“ . . . „a co ty, jsi tam?“ . . . „ano, jsem“ . . .  „a ty?“ . . . . a tak stále dokola v jakémsi uklidňujícím rytmu. Jejich pozorování a naslouchání tomuto rytmickému toku ptačí řeči je tak uvolňující. Vyzkoušejte to!

Pozorujeme-li ptáky a přírodu, nasloucháme-li jen tak šumění trávy či nečekaným zvukům lesa, spojujeme se svým nitrem, se svým srdcem. Naše tělo se zklidňuje, hladina cortizolu (hormon stresu) klesá a tělo má větší prostor pro relaxaci a regeneraci. To nám dodává více energie a zvládneme tak více aktivit.
​
Vyrážejte do přírody a zeleně co nejčastěji. Nyní, kdy nastává období podzimu, je k tomu skvělá příležitost – houbaření. Načerpáte energii, budete se svými blízkými, váš hafan si užije nové zážitky, a ještě při tom přinesete domů úlovek v podobě košíku hub. Nezapomeňte při tom vnímat všemi smysly – pozorujte, naslouchejte, dotýkejte se. Když kolem vás najednou z ničeho nic, jako mávnutím proutku ztichne les, že uslyšíte tlukot vlastního srdce, začněte hledat. Blíží se nebezpečí shora, nebo po zemi? Během dne je to nejčastěji nějaké káně, či jiný dravec, který hledá potravu. Možná postupně zjistíte, že ptáci mají jiný varovný signál pro nebezpečí shora a jiný pro blížící se nebezpečí po zemi. Při pečlivém a dlouhodobém pozorování zjistíte, že podle ptačího zvuku lze rozeznat dokonce konkrétní zvíře - zda se blíží lasička, liška, nebo káně. Zvířata a příroda hovoří neustále, stačí pouze naslouchat.

​Nejlépe se naslouchá někde v lese, na zahradě, nebo v městské zeleni. Je třeba si najít „své“ místo a jen se dívat. Ideálně každý den na pár minut. Já začínala před třemi lety ve své zahradě a dělám to dodnes. Každý den, v nejrůznější denní dobu vždy na 20-30 minut. Z počátku jsem viděla „jen“ ptáky létající z větve na větev. Postupem času, jsem pak začala vidět víc. Začala jsem vidět určitou dynamiku v probíhajícím dění, v různých denních hodinách, v různých ročních obdobích. Postupně se mé smysly bystřily - mé oči začaly reagovat na sebemenší pohyb, začala jsem vnímat spolupráci mezi ptačími druhy, či různé reakce v různých situacích – červenku ohlašující kočku na lovu, kosa, který ze země „vyskočil“ na nejbližší větev a počkal, dokud sousedovic kocour neprošel zahradou na své cestě za jiným dobrodružstvím, než lov onoho kosa. Ten hned, co kocour zmizel z dohledu opět slétl na zem, aby si dal k snídani potřebnou dávku červíků a žížal.

Přítomnost zvířat je jako zázračná medicína. Když jsme s nimi, tak alespoň na malou chvíli mizí naše starosti. Jejich přítomnost a výzva k nejrůznějším aktivitám, nás přirozeně přimějí být v přítomném okamžiku. Odložit minulost a přestat se zabývat budoucností. Zvířata nás sobě vlastním, často hravým, způsobem nutí a učí být teď a tady.   

Ve společnosti zvířat se dostáváme sami k sobě. Tělo produkuje endorfiny, hormony štěstí a naše tělo se přirozeně dostává do harmonického stavu. Naše srdce zpomaluje do své přirozené frekvence a ladí se s frekvencí země, tedy s frekvencí zlatého řezu. Já osobně tento stav nazývám blažeností. Je to stav jakési tiché vnitřní radosti. Čím častěji jsem v přítomnosti zvířat a v přírodě, tím rychleji se do tohoto stavu blaženosti dostáváme.
​
Až příště vyrazíte do lesa, nebo do nedalekého parku, mám pro vás jedno zábavné cvičení. Zkuste se zastavit a otestovat si jaký je rozsah vašeho vnímání. Následujícím cvičením si rozsah nejen otestujete, ale při pravidelném opakování pomáhá vnímání rozšířit . . . můžete stát, nebo si sedněte někde do trávy či na nějaký pařez. Zvedněte své ruce do výše očí, zhruba půl metru před sebe. Jemně a lehce pohybujte prsty (takové malé prstové mexické vlny :-)) a pomalu začněte rozpažovat. Oči koukají stále dopředu před sebe, lehce rozostřený pohled do dálky a zároveň vnímají ruce s pohybujícími se prsty. Jaký je rozsah vnímání pohybu vašich prstů? Kdy jste je přestali vidět svým periferním viděním?
Stejným způsobem, tentokrát již bez rukou, vnímejte prostor kolem sebe. Zkuste toto cvičení provádět častěji a uvidíte, jak se vaše vnímání dění kolem vás začne rozšiřovat.
​Na vašich výpravách do přírody přeji hodně zábavy, radosti a energie do života ať už s tímto cvičením či bez!

. . . zpívají v jedné staré písničce Waldemar Matuška s Olgou Blechovou. Jakpak by ne! Možná právě ten povznesený stav zažíváte, nebo ve vzpomínkách vylovíte tu na svou první lásku . . . člověk je zamilovaný, blažený duchem. Svět je plný radosti a všechny strasti a starosti života se zdají být, slovy klasika, „pouhým bzukotem mouchy kolem uší“.
​
Komunikace se zvířaty mě naučila, tedy abych byla úplně přesná, zvířata mě naučila, že pro komunikaci s nimi je láska spolu s radostí a respektem, základním předpokladem. Milujeme-li zvířata, pak jsme na půl cesty tam. Pokud nás to navíc baví, pak to půjde lehce a zbývá už jen vzájemný respekt k potřebám toho druhého i svým.  Mezidruhovou komunikaci mnoho komunikátorů nazývá jazykem srdce, neboť základem pro telepatickou komunikaci je právě spojení srdcí.  Jsem přesvědčená, že to platí i v komunikaci mezi lidmi. Ať  už vědomě či nevědomě mezi  sebou komunikujeme na úrovni srdce. Zůstaneme-li u vzpomínky na první lásku, pak mi dáte za pravdu, že v tu chvíli se svět stává překrásným místem k žití.  K lidem máme tak nějak blíž, máme pochopení pro věci, které nás dříve rozčilovali, problémy se jakoby zázrakem řeší sami a život je zkrátka báječný. Naše srdce je ve stavu koherence, tedy v naprosté, hluboké rovnováze. Koupe se ve štěstí. Tělo, mysl a duše jsou jedním.  Je to okamžik, kdy se začínají dít zázraky. Otevírají se nám dveře k sobě, do komunikace se zvířaty, se světem kolem sebe, se stromy, s rostlinami, se zvířaty  . . .
​
Jak si udržet propojení srdce, těla a mysli?
To, co nám často brání spojit se s naším srdcem a žít požehnaný a radostný život i ve chvílích, kdy zrovna nejsme do někoho zamilovaní, nebo přijdou-li deštivá období života, jsou naše vnitřní strachy. Strachy pramenící z nejrůznějších zranění, nastřádaných  během naší cesty životem. Strachy, které nám brání naslouchat svému srdci a projevit svou autenticitu.
Být v srdci znamená být tím, kým opravdu jsme - zářivou bytostí. Bohužel, naše člověčí touha po dokonalosti a nových technologiích nás postupně oddělila od spojení s přírodou. Zapomněli jsme na svou podstatu. Na to, že jsme překrásné,  zářivé bytosti, které jsou dostatečné a dokonalé takové, jaké právě jsou v situaci, ve které se právě nachází. Během své pozemské pouti jsme zapomněli na spojení s energetickou částí nás samých. Sami sebe jsme „uvěznili“ pouze do fyzického světa. Nyní se nacházíme v úžasném přechodovém období věků, kdy možná můžeme vnímat chaos, ale zároveň příležitost rozpomenout se na svou přirozenost a božskou podstatu. Spojení s přírodou a zvířaty, komunikace s nimi, nám pomáhá vzpomenout si na naše hvězdné kořeny. Jsou to právě zvířata a příroda, kdo nám ukazuje cestu návratu zpět ke své autenticitě. Cestu propojení s hloubkou svého srdce a opětovného nabytí ztraceného vědomí sebe sama. Učí nás poznávat nejrůznější stránky naší osobnosti a to nejen ty láskyplné, úžasné a skvělé, ale i ty, které bychom raději neměli. Leč i vztek, naštvání či smutek jsou naší neoddělitelnou součástí. Každý z nás má své stíny a naši zvířecí kamarádi nás je učí objevovat, rozpoznávat, pochopit, že jsou naší plnou součástí. Ukazují nám možnosti, jak jim nepodléhat, ale umět s nimi pracovat. Zvířata nás milují takové jací jsme, s nimi si dovolujeme být sami sebou bez her a přetvářek. Zvířata nás nikdy nesoudí, proto je nám s nimi tak příjemně, a proto často můžeme slyšet„mám raději zvířata než lidi“.

​Zvířata nás učí radovat se z maličkostí . . .
Ne jenom ta milovaná a opečovávaná, ale i ta, která měla méně štěstí a skončila nechtěná, opuštěná a zapomenutá  někde v útulku. Právě ta mohou být pro nás obrovskou inspirací, že i přes nepřízeň osudu se dokážou ze života radovat. Třeba když je někdo přijde vzít na chvíli ven na procházku. Namísto, aby celou procházku přemýšleli nad tím, že za chvíli zas budou muset zpět do kotce, užívají si každou buňkou svého těla radost přítomného okamžiku. Honí se za motýlem, nebo jen tak volně běhají po louce a zkoumají svým čenichem události a život lučních obyvatel.  Jindy jim ke štěstí stačí pár slunečních paprsků, které na chvíli zasvítí do jejich útulkového příbytku. Jen tak se natáhnou a čerpají životadárnou energii zářivého zlata na obloze.
Zvířata jsou v neustálém spojení s přírodou a vesmírem .  Žijí přítomným okamžikem, jsou ve svém středu, ve svém srdci. Stejně jako mi lidé prožívají emoce. Jsou smutní i veselí, prožívají radosti i nervozitu , vztek a rozmrzelost, strach.  Na rozdíl od nás lidí však emoci prožijí v daném okamžiku a už o ní dál nepřemýšlí. Samozřejmě dostanou-li se do situace, ve které se v minulosti již vícekrát necítili komfortně či dokonce měli strach, bude se tato emoce opakovat, ale pomine-li důvod ke strachu, žijí dál život plný zábavy a radosti. Nepřemýšlí nad tím, že včera byla bouřka a opravdu se hodně báli a co když přijde dnes, zítra, za týden . . . znovu? Už slyším námitky, že nemusí  řešit hypotéky , splátky na auto, nepříjemného šéfa či protivného souseda „naschválistu“ . . . leč . . . vězte, že jejich zvířecí starosti mají pro ně stejnou váhu, jako ty naše člověčí pro nás. Začneme-li, po vzoru zvířat, být více ve svém srdci, namísto ve své mysli, pak je jisté, že do našeho života vstoupí více radosti a pohody.

Přítomnost je cesta . . .
Věnujeme-li zvířatům či přírodě svou plnou pozornost namísto přemýšlení: „co ještě musíme udělat, zařídit, připravit . . .“, pak se téměř okamžitě dostáváme do pohody a radosti. Zcela přirozeně a bez usilování. Nevěříte? Vzpomeňte si na své dětství, nebo zkuste pozorovat děti či zvířata při hře. Vždy jsou plně zaujati tím, co dělají. Nic nedělají na půl. Jsou zcela pohlceni přítomným okamžikem. Zkuste si to! Třeba pozorujte mravence v mraveništi, nebo si najděte aktivitu ,která vás opravdu baví a uvidíte, že čas přestane existovat. Když nás něco baví, věnujeme tomu plnou pozornost. Pouze jsme! V přítomném okamžiku, v plné pozornosti tomu, co nás zajímá. To je chvíle, kdy jsme ve spojení se svým srdcem, naše tělo je uvolněné, produkuje endorfiny a „opravuje“ v těle vše, co je třeba. Bohužel si podobné aktivity většina lidí dovoluje jen zřídka. Vždy máme pocit, že je v životě něco důležitějšího, co nás sice nebaví, ale je to třeba či „je to tak správně“. A tak dny ubíhají a mi jsme čím dál více otrávení, rozhodí nás každá maličkost a jsme nespokojeni se svým životem, sami se sebou. Nikdy není pozdě to změnit. Zkuste to! Rozhodněte se! Najděte si něco, co vás baví a věnujte se tomu alespoň jednou týdně.  

Ukazují  nám cestu do srdce . . .
Nemusíte být zrovna  komunikátor se zvířaty, abyste se zvířaty nechali inspirovat či vést. Zvířata k nám hovoří třeba srze změnu chování či nemoce. Z mé zkušenosti nemoce u zvířat zrcadlí to, co máme ukryto v našem nevědomí. Napadá mě příběh jedné paní, která stále řešila nemoci u svých psů a nechtěla vidět, že její vnitřní a hluboká potřeba péče, starosti a především sebe obětování se způsobovali, že  její psi, aby tuto její nevědomou touhu naplnili, měli stále nové a nové zdravotní potíže. Stačilo pouze uvidět tento svůj vnitřní „program chování“ a uzdravit zranění, ze kterého pramenil a bylo po nemocech.
Nasloucháme-li svému srdci, vždy víme, co je třeba. Většinou víme, kde sedí žába na prameni, ale není zrovna v naší  moci to změnit. Pokud zvířata zrcadlí naše podvědomé programy, vyvstává tedy otázka, zda bude mít zvíře stále stejný problém, dokud jej nevyřešíme. Samozřejmě „uzdravit“ situaci harmonizací svých emočních nastavení je nejrychlejší a nejefektivnější. Pro začátek však stačí, když si danou skutečnost uvědomíme a přiznáme si pravdu. Zvířata chtějí, abychom byli šťastní a hledají způsob, jak nás tam „dotlačit“. Někdy je to drama, jindy dokonce děsivé, často však skotačivé.  Chtějí od nás, abychom byli autentičtí, abychom našli svou vlastní pravdu a přirozenost! Poznat sebe sama do hloubky. Co známe, toho se přestáváme bát, začneme k tomu mít vztah a čím více stránek obávaného poznáme, tím vřelejší vztah k tomu máme.

„Naším nejhlubším strachem není to, že nejsme dostačující. Naším nejhlubším strachem je, že jsme mocní nad hranice měřitelného. Je to naše světlo, nikoliv naše temnota, které nás děsí.“ , pronesl Nelson Mandela ve své inaugurační řeči. Myslím, že v tom je hluboká pravda, neboť většina z nás hbitě vyjmenuje své nedostatky, ale jen s obtížemi své přednosti, dovednosti a dary, a přesto je často nevědomě záříme a rozdáváme do svého okolí. Svou bezpodmínečnou láskou, kterou k nám mají, nás zvířata učí být ve svém srdci a umět mu naslouchat.  
Dovolte si více setrvávat ve svém srdci, zářit svou vnitřní krásu a vězte, že srdce nekřičí, ale tiše čeká, až jej uslyšíme.

Vyhřívat se na sluníčku a oddávat se jeho teplým paprskům jako kočka, jen tak lelkovat v trávě, hrát si na honěnou v povětří jako ptáci, či dovádět ve větvoví stromů jako veverky . . . nebo prostě v tichu hledět do krajiny a šťastně se nudit. . . kdy naposledy jste si něco podobného dopřáli?
​
Jestli zvířata něco opravdu umí, pak užívat si každý okamžik života. Vědí, jak důležitá je rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem, a tak po tvrdé práci obživy a získávání potravy, přichází čas radovánek a odpočinku. Jsou si vědoma, že energie a její obnova je zásadní nejen pro přežití, ale pro život samotný, pro život v radosti. Vždy naslouchají svému tělu a tomu, co potřebuje. Jsou-li raněná, odpočívají stranou v bezpečí své nory či úkrytu. Mají-li za sebou lov, pak je-li úspěšný, naplní si bříška k prasknutí a dopřávají si odpočinek pro dokonalé zažití. Není-li úspěšný, pak se odpočinek stává přímo nutností, aby nasbírali sílu pro ten další.
Schopnost naslouchat svému tělu, kdy potřebuje odpočívat, nebo kdy je čas zábavy, jsme my lidé na své cestě za dokonalostí poněkud zapomněli. Rychlá doba nás nutí k neustálým výkonům – v práci, ve sportu, být dokonalou matkou, dokonalým otcem, manželkou, manželem . . . Ve všech oblastech od sebe vyžadujeme dokonalost. Nové, stále dokonalejší technologie nám na jedné straně usnadňují život, na druhé nás často odvádí od života skutečného, opravdového a reálného. Oddělují nás od přírody a v konečném důsledku od nás samých. Richard Louv, autor knihy Princip přírody (The Natur Principle), řekl: „Čím více vyspělejší technologicky se stáváme, tím více potřebujeme přírodu.“ V této jedné větě je více pravdy, než si možná můžeme zahlceni miliony aktivit uvědomovat.
Pobyt v přírodě a vnímání zvířat kolem sebe je pro člověka zásadní. Svou přítomností nás neustále učí. Často stačí jen pár minut v přírodě denně. Třeba někde v parku, nebo na autobusové zastávce, kde se na chvilku, u javorového stromu, ponoříme sami do sebe a budeme pouze pozorovat sýkorky, jak si povídají . . . nebo se zastavíme při cestě z práce na okraji parku a na pár minut se zahledíme na veverky v korunách stromů, či naši pozornost přitáhnou labutě s mláďaty a kachny na nedaleké řece.

​Pobyt v přírodě a vnímání zvířat kolem sebe je pro člověka zásadní. Svou přítomností nás neustále učí. Často stačí jen pár minut v přírodě denně. Třeba někde v parku, nebo na autobusové zastávce, kde se na chvilku, u javorového stromu, ponoříme sami do sebe a budeme pouze pozorovat sýkorky, jak si povídají . . . nebo se zastavíme při cestě z práce na okraji parku a na pár minut se zahledíme na veverky v korunách stromů, či naši pozornost přitáhnou labutě s mláďaty a kachny na nedaleké řece . . .

Stačí jen pět, deset minut denně a uvidíte, že váš život bude o maličko radostnější. Spojení s přírodou a pobyt v ní významným způsobem snižuje hladinu stresu běžného života. Fyzický pobyt v přírodě ať už v lese, v parku, nebo jen mezi několika stromy uprostřed betonového města, spouští v těle přirozenou produkci vitaminu P. Zároveň dochází k poklesu hormonu stresu – kortizolu, který je sice užitečný při řešení stresových situací, ale zůstáváme-li ve stresu dlouho, pak se stává naším nepřítelem, neboť jeho zvýšená hladina zabraňuje produkci stejně důležitého hormonu – melatoninu. Ten zajišťuje našemu tělu klidný a regenerující spánek. Právě spojení s přírodou a jejími obyvateli je nejrychlejší způsob, jak se ve vypjatých a dramatických situacích všedních dnů rychleji vracet do rovnováhy sobě vlastní. Pár minut denně zastavení a pozorování živoucího světa přírody kolem sebe nám dodá energii a pomůže s obnovou těla na všech úrovních našeho bytí - mentální, fyzické, emoční i spirituální, mnohem rychleji než třeba posilovna, či jiné sportovní a odpočinkové aktivity.
​
Pozorujeme-li zvířata, pak zjistíme, že nastane-li potřeba odpočívat, všechna rozhodnutí mohou počkat, dokud únava a vyčerpání nebudou uzdraveny a energie opět obnovena. Uvědomíme si, jak je důležité najít ve svém životě rytmus a sladit jej s rytmem přírody. Tento princip znali a dodržovali naši předkové. Ještě před 100 lety žili v souladu s ročními cykly. Vstávali s kuropěním, když slunce nesměle vystrčilo první paprsek a svůj den končili za klekání, kdy ponocný rozsvěcoval první lampy. V zimě pak více odpočívali a spali, aby na jaře byli plni síly do dalšího ročního koloběhu. Často si po práci sedli a jen tak pozorovali krajinu a zvířata v ní. Dokázali neomylně poznat, kdy přijde déšť či bouřka bez předpovědi počasí a podle chování zvířat a přírody rozpoznali, jaká bude úroda a na co je třeba se připravit. Ne, nebojte se, není to agitace, abychom se vrátili o 100 let zpátky. Spíše si dovolme inspirovat se a najít si vlastní cestu k rovnováze pomocí spojení s přírodou a jejími rytmy.

​Kdo má doma kočku či jiné zvíře ví, že poměrně velkou část dne věnuje odpočinku a péči o sebe. Nahlédneme-li do života lvů, pak zjistíme, že prospí většinu dne. Díky kvalitnímu odpočinku jsou pak jejich akce a rozhodnutí bleskově rychlá. Odpočinek je také nejlepší medicínou a způsobem, jak se spojit se svým nejhlubším věděním.  Šamani praví, že „Rajské vědomí začíná uvnitř nás samých“ a odpočinek v přírodě, nebo třeba jen vycházka se psem do městské zeleně či lesa, přirozeně otevírá naše spojení s přírodou i se sebou samými. Vstoupíme-li do přírody vědomě, tedy opustíme-li na danou chvíli své myšlenky a pouze se oddáme přítomnému okamžiku, začnou se dít zázraky. Buňky v našem těle se probudí a rezonují s rytmem planety. Tělo, mysl i duch se stávají jedním a životní dramata se začnou sama rozplétat a uzdravovat.

Řešíme-li nějakou náročnou situaci, pak nejlepší způsob je se na to pořádně vyspat, dočerpat energii a důvěru v sebe sama, a pak se dané otázce znovu věnovat. Zábava a odpočinek nám umožňují vracet se k našim úkolům s lepší perspektivou a obnovenou energií. Půjdeme-li pro inspiraci ke zvířatům, pak zjistíme, že výdejem energie šetří. Stačí v parku pozorovat ptáky a uvidíte, že nedělají zbytečný pohyb. Vědí, že rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem jsou nezbytné. Vědí, jak moc je odpočinek a udržení si energie důležité, aby byli připraveni na jakoukoliv životní situaci.
​
Spojení s přírodou a třeba pouhé pozorování právě zmíněných ptáků – jak se namlouvají, jak hledají potravu, jak si brání své teritorium, jak o sebe pečují, jak eliminují nebezpečí atd., nám pomáhá žít více v přítomnosti. Pomáhá nám to uvolňovat rychleji stres, zvyšuje schopnost učit se a lépe zvládat náročnost současného každodenního života. Zkuste si každý den najít deset minut a zajít někam do parku, nebo jen tak koukat z okna do zeleně. Jen se na deset minut zastavte. Tělo vám samo řekne, jak vytvořit vztah s přírodou, začnete-li do ní pravidelně chodit. Už po pár dnech pravidelného rituálu spojení s přírodou na svém těle poznáte, že se cítíte lépe i fyzicky, budete lépe spát a cítit více energie. Váš život bude o něco veselejší a možná se stanete inspirací pro další lidi ve svém okolí. Zvířata jsou nejlepší učitelé, kteří nás berou do vyššího stavu vědomí a otevírají naši intuici. Chcete-li otevřít svou mysl, pomohou vám, zvláště chcete-li se spojit s přírodou. To je způsob, jak nás zvířata inspirují a jak každý z nás může přispět tím, že se bude cítit lépe a žít ve větší radosti, aby tento svět byl zase o krapítek krásnějším místem k žití.

​Případů, které ukazují, že nám zvířata rozumí, bychom našli u jejich lidských společníků nekonečně. Zvířata, na rozdíl od nás lidí, jsou stále v plném spojení s přírodou. Jsou neustále "na příjmu". S rozvojem civilizace to byl člověk, který ztratil, nebo spíše zapomněl slyšet a naslouchat. I když . . . mám mnoho příběhů pečovatelů zvířat o komunikaci s nimi. Žijeme-li s našimi mazlíčky, většinou se, ve větší či menší míře, slyšet naučíme. To když chtějí jít na procházku, když se chtějí pomazlit, najíst, či si hrát. Co myslíte, je to vždy náš nápad vypravit se na vycházku, nebo dát hafíkovi, čičině nebo papouškovi nějakou tu mlsku? Jasně většina z nás si myslí, že ano. Ale jak víte, že vám jen váš čtyřnohý kamarád neposlal informaci: "je čas na zábavu", nebo "co mi tak dát ten mňamózní pamlsek, který jsi mi včera koupil"? Postupem času a praktikováním komunikace se zvířaty jsem přišla na to, že jsou to často zvířata, kdo mi připomíná, co je třeba a co právě chtějí.

Připustit, že zvířata s námi opravdu komunikují, může být pro mnoho lidí takřka nemožné. Z mé zkušenosti skeptici zbystří, až když dostanou skutečné, faktické informace, které dotyčný komunikující se zvířetem nemohl vědět. Pomáhala jsem hledat kočičku, která utekla. Abych pravdu řekla, dodnes nevím, kde tito lidé bydlí. S majitelkou, která mi zavolala na čísi doporučení, jsme komunikovaly pouze po telefonu. Manžel byl velmi skeptický, ale když mu manželka předala poměrně přesný popis jejich zahrady (kde se číča ukrývala), vzal komunikaci na milost. Předně je třeba uvést, že komunikace se zvířaty je o přesném významu sdělení od zvířete tzn. o "pouhém" předání informací, bez "překladu", co to znamená. Informace od zvířat mi často nedávají smysl. Ten však většinou přijde až s vysvětlením majitele, kterému to naopak může dávat smysl zcela jasný. 

Oblast komunikace se zvířaty, které se já osobně věnuji nejraději, je ta pro zábavu, kdy není tlak na výsledek, jako je tomu třeba v případě hledání ztraceného zvířete. Jednak zábavný způsob je nejlepší cesta, jak se v komunikaci trénovat a navíc to člověku přináší radost, zábavu a často i poučení. Vzpomínám si na jeden příběh, když jsem odlétala z Afriky, konkrétně z malinkatého letiště v severovýchodní části JARu, Hoedspuritu. Celé letiště je tvořeno jednou přepážkou se dvěma úředníky na odbavení, jednou čekací halou velikosti velkého obývacího pokoje, na který navazuje příjemná zahrádka se stolečky jako v kavárně, lemovaná na protější straně druhým obrovským obývákem, který tvoří odletovou halu. Na zahrádce jsou, kromě míst k sezení, také krásné vysoké vzrostlé Feever trees (horečkové stromy), kvetoucí květiny jakéhosi kaktusového a plazivého typu, spolu se stromovými keři. Samozřejmě nechybí ani krámeček se suvenýry a opravdu skromná kantýna. Krásné na tomto letišti je, že čekání vám zpříjemňuje pozorování ptáků na stromech, nebo tu a tam nějaká ta ještěrka. Třešničkou pro milovníky zvířat, jsou pak všudepřítomní kočkodani, kteří se vesele prohánějí ve větvoví stromů  . . . nenechte se však jejich roztomilostí zmást . . . při těchto svých akrobatických kouscích hledají snadnou potravu z košů, nebo od nepozorných cestujících z tašek, či ze stolu. Tento opičí způsob obstarávání potravy může probíhat i poněkud nevybíravým způsobem, neboť jakmile dáte opičákovi jednou potravu, či si ji necháte vzít dostáváte se v opičí hierarchii pod něj a má na vaši potravu právo vždy.

​V reálu to znamená, že opice má plné právo na veškerou vaši potravu a to za všech okolností, tedy i s hrozbou trestu, pokud mu potravu nedáte. Neznalost tohoto opičího potravního systému, pak samozřejmě vede k mnoha nepříjemnostem ve styku s člověkem, který se chce o svou potravu podělit ať již dobrovolně či nikoliv. ​Zpět k mému příběhu komunikace s kočkodany. Kromě pozorování opic mi čekání zpříjemňovala káva a pražené mandličky. Ty volně leželi na stole vedle kávy a pro jednoho z přítomných kočkodanů se staly velkým lákadlem. Usazen na kameni hned vedle mě hodnotil situaci. ​Ano mohla jsem celou situaci vyřešit tím, že mandle prostě schovám a nebudu provokovat.  Ale tohle byl přesně ten okamžik, kdy mě komunikace se zvířaty baví, protože je to zábava, stejně jako ověření, že opravdu funguje. A tak jsem ve své mysli mluvila vnitřním hlasem k milému kočkodanovi. Bez sebemenšího zaváhání, nebo snad dokonce potřeby nakrmit to roztomilé zvíře, jsem mu sdělovala, že mandle, které leží na stole jsou moje a rozhodně se o ně nemíním s nikým, ani s ním, dělit. I když to byla zábava, sdělení, že si svou potravu nekompromisně chráním, jsem myslela naprosto vážně. Zvířata totiž poznají, pokud by ve sdělení byla jen špetka nejistoty, pochybností nebo náznak žertování. Několik těchto slov stačilo, aby šel kočkodan hledat něco k obědu někde jinde. Za pár minut jsem ho viděla na stromě, jak baští jablko.

​​Je tu od nepaměti. Komunikace se zvířaty. Na počátku u pradávných civilizací světa byl vztah mezi Bohem, zvířaty a smrtelníky plný respektu, úcty a lásky. V mnoha legendách o stvoření světa hrají zvířata důležitou roli. V Severní Americe to byla kachna, která přinesla Stvořiteli písek ze dna moře, aby mohl vytvořit zemi. Stvořitel sám, se pak stal kojotem. Jeden z mnoha Afrických příběhů zase vypráví, jak Velká Matka Země stvořila slona, hrocha a nosorožce, aby jí pomohli rozdupat tvrdé kameny a vytvořit úrodnou hlínu pro růst rostlin. V Bibli Bůh vytvořil zvířata, aby člověk nebyl osamocený a měl společníky.

Ve všech příbězích člověk a zvířata žili v harmonii. Zdá se, že čím civilizovanějším se člověk stal, tím více se oddělil od přírody. Komunikace se zvířaty nám pomáhá vrátit se zpět k přírodě. Dostat se znovu do kontaktu s naší přirozeností a spojit se s naším přirozeným Já.

Komunikace se zvířaty je schopnost, se kterou se každý z nás narodil. Když jsme byli děti, byla naší plnou součástí. Ale postupem času, kdy nám dospělými bylo říkáno „co si to vymýšlíš, nebo, co to říkáš za hlouposti“, jsme tuto schopnost zapomněli.
Zvířata a příroda však tuto schopnost stále mají. Vnímají každou naši myšlenku, každý náš pocit. Komunikace s nimi nám pomáhá překročit naši oddělenost. Oddělenost od zvířat, od přírody, od země, od vesmíru.

Otevřeme-li se možnosti mezidruhové komunikace a rozpomínání si na svou schopnost ukrytou v našem srdci, začneme více rozumět a chápat, proč se zvířata chovají určitým způsobem,  v určité situaci. Protože komunikace s nimi není o naší představě o tom, co si myslí, nebo jak se cítí podle toho, co nám říká naše logická mysl, podle toho, co jsme se naučili z knih. Komunikace se zvířaty je především o přesném významu, jejich myšlenek a pocitů. Tedy o tom, CO DOOPRAVDY VIDÍ, NEBO CÍTÍ. Je to o vidění světa z jejich perspektivy. Cítit, jaké to je být v jejich kůži.

Když se znovu naučíme komunikovat s nimi, budeme mít lepší porozumění, co zvíře v životě vidí a zažívá a budeme pak schopni mu lépe pomoci, nebo s ním žít ve větší harmonii. Rovněž budeme mít větší porozumění k divokým zvířatům a přírodě. Přestaneme jim dominovat a bojovat, ale začneme s nimi žít ve větším souladu a souznění. Začneme vytvářet více prostoru zvířatům i přírodě a skrze ně pak můžeme udělat zem lepším místem pro život.

​Je vzácnější než sněžný himálajský leopard a bělejší než polární medvěd z Aljašky. Řeči o jeho existenci se v afrických tradicích předávají vyprávěním z generace na generaci již po staletí a je pouze jedno místo na této planetě, kde jej lze spatřit ve volné přírodě – Timbavaati v Jihoafrické republice. Říká se mu bílá hvězda Jižní Afriky a je s ním spojeno mnoho tajemství. Řeč je o bílém lvu.
 
Tento příběh začal před dlouhou, dlouhou, řadou let v pradávné minulosti a dost možná ještě dříve, kdy afričtí stařešinové předpověděli zrození posvátné bílé lvice, která bude matkou, královou, jež povede návrat bílých lvů zpět do divoké přírody.  Jak bylo předpovězeno, tak se také stalo.
24. prosince 2002 se ve jihoafrickém městě Betlémě narodilo mládě bílé lvice. Až o něco později dostala předurčené jméno Marah - v půdobním jazyce afrického kmene Shangaan „Matka Boha Slunce“.  Cesta z kempu pro chov lvů na trofej do divoké přírody však trvala dlouhé čtyři roky. Za tu dobu ani ona, ani její tři koťata, jež mezitím porodila, nespatřila parsek denního světla, jen temnotu své podzemní kobky. Až v roce 2006, po dlouhém boji s africkými úřady a mnoha soudních utkání Lindy Tucker, zakladatelky Nadace na ochranu bílých lvů, prvně spočinuy jejich tlapy na prašné půdě africké divočiny, jejich překrásné modré oči prvně uzřely záři slunce a jejich sněhově bílá srst ucítila teplo jeho paprsků. 
 
Stejně jak bylo předpovězeno zrození lvice, tak i Lindy cesta byla předurčena a i její začátek byl více než dramatický. Jedné temné africké noci se spolu s několika přáteli ocitla v pařezem zaklíněném autě, obklopena smečkou lvů. V hrůze čekali na jistou smrt, když  se jako zázrakem zjevila Maria Khosa, africká sangoma, nazývaná také Královna lvů. Zní to neuvěřitelně, ale Maria Khosa klidným krokem prošla mezi řvoucími lvy a zachránila Lindu i její přátele. Tento svůj dramatický a dech beroucí příběh, který odstartoval její životní cestu s bílými lvy, popisuje Linda detailně ve své knize Mystérium bílého lva.
 
Od setkání Lindy s Marií Kosou, do doby, kdy mohlo být naplněno proroctví afrických šamanů, však uplynulo ještě mnoho let a bylo třeba vybojovat mnoho bitev. Podařilo se! Marah a její tři koťata – Letaba, Regus a Zihra mohli volně kráčet africkou divočinou. Z temnoty do světla! Z věznění do svobody. Tolik souvislostí, až se člověku tají dech. I lidstvo je na prahu nového věku, kdy se znovu rozpomíná na svou vnitřní záři a svobodu srdce. Stejně tak spojení s časem zrození Krista, který byl mimo jiné nazýván i lvem z Judei, stojí za zamyšlení. Vánoční čas je pak dobou spočinutí a propojení s bytostmi našemu srdci blízkými, ať už jsou to lidé či zvířata. Je to doba usebrání v tichu a temnotě, abychom se s příchodem roku opět začali otevírat vnějšímu světu a nechali do něj proudit více světla, které drobnými krůčky nabírá na své síle.

​Timbavaati v Jižní Africe je skutečně jediným místem na celém světě, kde se rodí bílí, modro-ocí lvi, kterým se také říká „hvězdní lvi“. Pro afričany jsou hvězdní lvi darem Boha Slunce.
Bílý lev není albín, jak se mylně předpokládalo ještě před pár desítkami let. Jedná se o genetickou raritu, tzv. leucisum, která se vždy váže unikátně pouze k jediné endemické oblasti na světě.
Zatímco zprávy o bílých lvech se poprvé objevily v roce 1930, nebyli vědci schopni zdokumentovat jejich oficiální existenci až do roku 1975. Do dnes není vědecky zcela jasné, kdy bílí lvi osídlili naši planetu, ale v každém případě, se to stalo teprve nedávno. Tento fakt, zůstává i nadále tajemstvím, ale legenda praví, že bílí lvi jsou ve skutečnosti hvězdné bytosti, které přišli na naši planetu ze specifického spirituálního důvodu.
 
TIMBAVAATI V PŘÍMÉM SPOJENÍ SE SFINGOU
I sama oblast, kde se bílí lvi přirozeně vyskytují má svá mystéria. Není náhoda, že leží na 31°14‘ rovnoběžky tzv. Nilském meridiánu, přímém spojení Timbavaati se Sfingou, ikonou starověkého Egypta. Podle archeoastronomů je Sfinga zemským symbolem souhvězdí lva a stejně jako Timbavaati stojí na Nilském meridiánu. Tato zemská dráha byla starověkými Egypťany nazývána ZepTepi - linií prvního času na Zemi. Vede přesným středem africké tektonické desky a je lemována řekou Nil, pramenící na 0 rovníku a mimochodem řekou, jež jako jediná řeka na Zemi proudí z jihu na sever. Sfinga a řeka Nil však nejsou jedinými významnými milníky lemující tuto rovnoběžku. Po celé její délce nalezneme řadu významných staveb a mystických míst např. chrámy v Luxoru a Karnaku, udolí Králů (26° stupeň šířky), na 24° pak Chrámy ve Philae, zasvěcené bohyni Isis. Na jižní polokouli je to, kromě Velké  Timbavati ​(24°), jeden z nejhlubších a nejkrásnějších kaňonů na světě Blyder River kaňon (25°), na 26° zlaté doly v Barbetonu, nebo na 30° osada Phoenix založená Mahátma Gandhím.
 
Sfinga od pradávna reprezentuje spojení člověka a lva. Oba, člověk i lev, jsou bytostmi na vrcholu potravního řetězce. Rovněž jsou odpovědni za regulaci řádu života přírody. Z moudrostí afrických domorodců vyplývá, že příchod bílých lvů na konkrétní místo, v konkrétním čase rozhodně není náhoda, ale součást božího plánu. Domorodé kmeny a národy napříč celou planetou věří, že vše v přírodě se děje z nějakého důvodu. Žijeme ve Vesmíru, kde vše má svůj význam. Stejně tak je tomu v případě návratu bílých lvů do oblasti, která je geograficky jedním z významných míst na přímce Nilského meridiánu.

VĚK VODNÁŘE A LVA
Mnoho duchovních tradic dalo vzniknout teorii, že uspořádání Severního pólu s nebeskými souhvězdími udává éry či věky, jež řídí život na naší planetě. Severní pól směřuje k jednomu konkrétnímu souhvězdí po dobu zhruba 2 150 let. V tomto čase se severní osa posunula a postupně odklonila ze souhvězdí ryb směrem k souhvězdí Vodnáře – to je důvod, proč se odkazuje na věk Vodnáře.  
Přirozeně, jak se severní osa začala otáčet směrem k Vodnáři, její opozice, osa Jižního pólu se posunula směrem k protilehlému souhvězdí, tedy souhvězdí Lva. V astrologii je Vodnář znamením reprezentující člověka a civilizaci, tzn. souhvězdí lidí (Vodnář) je v přesné opozici se souhvězdím lvů (Lev). Z tohoto pohledu opět vidíme symbolické spojení lidí a lvů v nerozdělitelném páru. Nelze si tedy nevšimnout této synchronicity manifestace bílých lvů v jižní hemisféře v čase, kdy Jižní pól začíná směřovat směrem k souhvězdí Lva.

​PROROCTVÍ ŠAMANŮ ZULU A BÍLÍ LVI
Zvyklí hledat spirituální znamení v přírodě, vidí afričtí stařešinové příchod bílých lvů do divoké přírody jako naplnění starověkého proroctví, označující tyto královské bytosti jako andělské posly od Boha. V duchovním označení reprezentuje jejich bílé zbarvení čistotu a osvícení, a to mimo všechny národnostní významy. Bílé je také sluneční světlo, které obsahuje všechny barvy barevného spektra; bílá je rovněž nad rámec barev, vyznání, rasy, nebo pohlaví, a proto je perfektním spojujícím symbolem napříč světovými kulturami. Afričtí stařešinové věří, že bílí lvi jsou nejposvátnějšími zvířaty na africkém kontinentě a jsou zde proto, aby v této době předali posvátnou zprávu pro lidstvo. Coby predátor na vrcholu pyramidy je lev všeobecně vnímán jako ochránce země - král. Věří se, že bílý lev je Král králů, andělský ochránce, jež předsedá tomuto posvátnému místu a hraje zásadně důležitou roli v citlivé ekologii regionu, stejně jako celého světa. Po mnoho staletí označovali afričtí králové kraj Timbavaati chráněnou oblastí. Jméno „Tsimba-vaati“ je odvozeno ze starověkého jazyka Shangaan a znamená „místo, kde hvězdy-lvi přišli dolů z nebes“.

ROVNOVÁHA UNIVERSA 
Zásadním je rovněž fakt, že proroctví obklopující bílé lvy, koresponduje s vírou dalších starověkých kultur na ostatních kontinentech.
Stejně jako bílí lvi v Africe, bílý bizon v Americe, bílý medvěd grizly v Britské Kolumbii nebo bílý slon v Indii, jsou obrazem lásky a světla, spojující národy v době, kdy je urgentně třeba znovu nastolit mír na zemi.
 
Pokusme se tedy následovat odkaz bílých lvů a začněme zářit krásu našich lvích srdcí a dovolme jim, aby nás vedla na naší cestě k radosti duše. Mějme odvahu lva žít svou vlastní přirozenost a začněme hned. Vždyť kdy je nejlepší čas než o vánocích, kdy máme k sobě i ostatním o trochu blíže.

​Je to tady! Nastal podzim se vším všudy. Příroda oblékla barevný háv, zahrada vydává poslední kousky úrody. Vítr pročesává koruny stromů, aby odhalil jejich nahou krásu. Dny se viditelně zkracují a kouř stoupající z komínů jen potvrzuje, že chladné a sychravé dny převažují na těmi teplými a zalitými sluncem.

Vyrazíme-li někam do podzimní barevné zeleně, můžeme pozorovat hemžení ptáků, veverek, ale třeba i brouků, kteří dělají poslední zásoby, než kraj zahalí mráz a bílá peřina. Příroda se připravuje na období v roce, kdy žezlo ročních cyklů vezme do svých rukou paní zima. Chceme-li divokým zvířatům pomoct, a tak trochu usnadnit život v zimě, máme i mi lidé nejvyšší čas udělat zásoby. Nakoupit dostatek slunečnicových semínek (ty jdou, alespoň u nás, nejvíc na odbyt) a vůbec potravy pro ptáčky. Vyčistit krmítka, obstarat lojové koule. Prostě nachystat vše, co mají ptáčci rádi. Máte-li v okolí veverky, pak určitě nezapomeňte na oříšky. Je to zábava a to nejmenší, co pro ně můžeme udělat. Máte-li děti můžete ještě vytvořit pár domečků pro hmyz, nebo si lojové koule vyrobit sami doma. Společně pak můžete pozorovat a učit se ptáčky, kteří na vaše krmítko přilétnou. 

​Máte-li zahradu, nechte tu a tam hromádku listí, které poslouží jako útočiště pro ježky či jiné obyvatele vaší zahrady. Hromádky umístěte nejlépe do vzdálenějších koutů, kde nebudou při svém zimním spánku rušeni. Obyvatelům vaší zahrady pomůžete třeba tím, že necháte úklid až na brzké jaro. Nejrůznější trsy trávy, zbytky rostlin či křoví vytváří skvělá místa pro přezimování hmyzu. Kompost se pak může stát zimovištěm pro hady, žáby či housenky.
I když oficiálně máme ještě podzim, listopadové sněhové vločky nejsou ničím neobvyklým. Jsou to první poslové ticha, první náznaky, že nastal čas ztišení. Určitě není náhoda, že padání sněhu je asi nejtišší pohyb, který můžeme pozorovat. Dovolme přírodě a jejím cyklům, aby nás vedla. Naslouchejme jí. Chladnější počasí, kratší dny, méně světla . . . to vše nás jemně a láskyplně vede dovnitř, do tepla. Nejen symbolicky, ale i bytostně nás podzim směruje k sobě, do svého nitra, do svého srdce.

​Dopřejte si tedy čas a prozkoumejte hloubku svého srdce. Po čem touží? Kam by se chtělo vydat? Co potřebuje? Spočiňte! Dovolte si pár minut denně čas a prostor jen pro sebe. Tomu, co vás baví a co vám přináší radost, co vás naplňuje. Může to být pěkně doma v teple, někde v přírodě nebo tam, kde je vám dobře. Dovolte si být sami sebou ve své vlastní přítomnosti. Dokážeme-li v každodenním poklusu objevit SEBE sama a zapomenout na chvíli na celý svět, na potřebu být dokonalí a vyhovět všem, aby nás měli rádi a dopřáli nám svou pozornost. Dovolíme-li si, byť jen na malou chvíli, jen tak spočinout, mít na prvním místě teď a tady SEBE a SVÉ potřeby, pak po krátké době zjistíme, že máme vše, co potřebujeme ke štěstí. Naše mysl, tělo i duše začnou rozkvétat do krásy a začneme snít . . .  snít o věcech po kterých toužíme . . . o věcech, které nám přinášejí radost . . . začneme se těšit . . . začneme mít větší chuť do života . . . začneme zářit. Zářit svou podstatu, svou autentičnost. Okamžik, kdy se dějí zázraky.

Říká se, že není špatného počasí, ale pouze špatně oblečený člověk. Nemohu než nesouhlasit. Miluji toulky krajinou a pozorování jakéhokoliv zvířete, se kterým zkřížíme cestu za jakéhokoliv počasí. Nedávno jsem měla tu čest pozorovat sršně v těsné blízkosti jejich lesního království. Vnímat jejich majestátnost, nesmírnou mírumilovnost, laskavost a jemnost. Ano použila jsem spojení sršni, mírumilovnost a jemnost! Poznáme-li esenci a podstatu nějaké obávané bytosti, pak zjistíme, že se vlastně není čeho obávat a často zjistíme, že naše představy jsou mylné. Jako třeba sršni, kteří mají pověst „krvežíznivého“ hmyzu, jehož jediným cílem je bodnout kolemjdoucího. Opak je pravdou. Sršni jsou opravdu nesmírně mírumilovní tvorové. Útočí pouze pokud začneme být agresivní mi lidé. Jasně udělají-li si sršni hnízdo u nás ve stodole, je na místě je přestěhovat někam jinam, kde to bude bezpečné pro všechny. Neboť stejně jako mi lidé i zvířata (sršně nevyjímaje) potřebují svůj bezpečný prostor k životu. Vzpomínám si na jednu z komunikací v Africe. Komunikovali jsme s rojem včel, které se nastěhovali do rohu jednoho bungalovu v našem kempu. I když mezi lidmi a včelami zde panoval soulad, pro společné soužití to nebylo. Ani včely, ani lidé neměli potřebný prostor. Asi vás napadne, jak se komunikuje s rojem včel . . . Snadno, buď lze komunikovat s vědomím daného roje, nebo, jako v našem případě, s královnou. Bylo to velmi jemné a nesmírně laskavé spojení, kdy jsme jí vysvětlili, že na druhý den přijde člověk, který roj, ve vší opatrnosti, přenese na bezpečnější místo v buši. Vysvětlili jsme průběh přemístění do nejmenšího detailu a požádali včely o spolupráci, aby vše proběhlo hladce a v klidu. Věřte nebo ne, bylo to rychlé, v naprosté harmonii bez jediného žihadla. Příroda nemá potřebu nám ubližovat. Pokud se tak stane je to téměř vždy důsledek naší potřeby okamžitě, nejlépe už včera, zničit vše, čeho se bojíme, co neznáme, co se nám nelíbí.  Ze zkušenosti musím říct, že opak je pravdou. Příroda a zvířata (divoká i domestikovaná) se nám snaží vyjít vstříc v maximální možné míře, i když mi lidé to často ve své rychlosti a spěchu nevnímáme. Cesta ven z tohoto začarovaného kruhu je zastavení se a laskavost. 

​​Setkáte-li se doma, na zahradě, v přírodě s nějakým zvířetem, kterého se bojíte, nebo jej nemáte rádi. Zkuste se nejprve zastavit. Na malou chvilku se zamyslete, zda není jiný způsob, než likvidace, jak situaci vyřešit. Chcete-li jít ještě dál, pokuste se najít důvod PROČ. Proč se bojíte? Proč jej nemáte rádi? Zkuste se o něm dozvědět víc, o jeho životě, o jeho roli v ekosystému . . . možná změníte svůj pohled a najednou vás užovka v kompostu přestane děsit a krtince na zahradě iritovat.
Podzimní čas, kdy venku trávíme méně času je ideální doba k bádání a poznávání, ať již prostřednictvím chytrých knih, nebo prostým spočinutím, kontemplací, vzpomínáním. Toulání českými lesy, luhy a háji a pozorování jejich obyvatel mi často připomíná mé návštěvy v africké buši. Když člověk sedí jen tak v buši, pozoruje lvy, nebo třeba stádo zeber, či kterékoliv jiné zvíře nebo jen tak přírodu samu, uvědomí si na velmi hluboké vnitřní úrovni, jak je vše jednoduché. Jako tekoucí řeka - jen tiše plyne. 
Když ráno projíždíte ještě potemnělou buší, můžete na krátký okamžik před úsvitem, cítit hluboký až téměř bytostný klid. Zastavení času, které se jako mávnutím kouzelného proutku změní v hemžení prostoupené plností života . . . to je prostě magické, kouzelné a fascinující zároveň. Velmi podobný pocit můžete zažít i v české krajině, vyrazíte-li ještě s kuropěním. Nový den přináší nové příběhy, nové boje o přežití, nové trylky ve větvích, či jen klidný den odpočinku po probdělé noci, která stejně jako den píše své příběhy života a smrti. Smrt i život jsou plně přítomné v každé vteřině života, a i když to může znít zvláštně, tato skutečnost ve mně vždy vyvolává vnitřní mír a pocit bezpečí. 

​Často přemýšlím, jak je možné, že v místě, kde chvilka nepozornosti může stát člověka život (jako např. v africké buši), se cítím v naprostém bezpečí. Je to prosté . . . v přírodě je vše zcela jasné a v naprosté rovnováze. Nic není skryto, ani to, co se na první pohled skryté může zdát. V přírodě není prostor na žádné hry, manipulace či nejasnosti. Nezasahuje-li člověk do přírody, pak zde panují jasná pravidla a vše je v naprostém souladu. Každý příběh, i ten nejdramatičtější, plný zvratů a emocí má svůj happyend, i když mi lidé s našimi strachy a lidským pohledem na věc to tak často nevnímáme.
Pozorujeme-li přírodu v její původní přirozené podobě slova láska, respekt a laskavost získávají opět svůj pravý, prapůvodní význam. Vše v jenom. Hluboký respekt, nesmírná láska a nepřekonatelná laskavost. Stálý cyklus života a smrti. Okamžik zastavení . . . mír a klid . . . odpočinek a zažívání . . . a okamžik opětovného pohybu . . . boj o přežití . . . hry a zábava . . . aktivní činnost. Naprostá harmonie síly a jemnosti . . . obdiv a obrovská úcta, a to nejen ke zvířatům, ale nesmírná úcta k životu samému a ke každé živé bytosti. 
Každé svítání a každý soumrak, kdy, dle mého názoru, je život v přírodě nejlépe pozorovatelný, jsou požehnanými chvílemi, neboť teprve při setkání se zvířaty v jejich domovském prostředí, nikoliv za mřížemi zoologické zahrady, člověk pochopí jejich hlubokou moudrost. I když ne vždy lze pocity přesně popsat či dát do slov, každý, kdo měl možnost setrvat v přítomnosti divokých zvířat, mi dá za pravdu, že jsou to posvátné chvíle, které si člověk nesmazatelně vryje do paměti. Jednota těla, ducha a vědomí. Pocit vnitřního klidu, míru a bezpečí.

​Mezidruhová komunikace . . . tedy komunikace se zvířaty, či jinými přírodními bytostmi jako jsou třeba rostliny nebo stromy. Pro někoho běžná součást života, pro jiného neznámá, někdy dokonce obávaná území. Komunikace s přírodou a zvířaty je tu však od nepaměti. Jen mi lidé jsme v tom hemžení nějak zapomněli. . .  V dnešní době můžeme najít i řadu záznamů jak zvířata mezi sebou nejen komunikují, ale v mnoha případech si i vzájemné pomáhají či spolupracují. Stejné výsledky má vědecké bádání i v rostlinné říši např. pomocí speciálního přístroje, sledováním proudění kysličníku uhličitého, bylo prokázáno, že strom-rodič vyživuje stromek-dítě, nebo že rostliny komunikují pomocí neviditelných "pachových" oblaků, které vypouštějí, aby přivolali určitý druh hmyzu. Detailně o tom hovoří např. dokument "O čem rosliny mluví".

Bohužel v dnešní době stále převládá mylné vnímání telepatie coby schopnosti, která buď vyžaduje nutnost nechat se unášet mimo-tělo v nějaké astrální sféře, nebo vládnout dovedností uměle vyvolat změněný stav vědomí. Dokonce, což je ještě horší, věří někteří lidé, že je třeba  nějaký zvláštní druh "iniciace" do království zvířat, či získat učení v nějaké tajné mystické škole - jakýsi určitý druh spirituálního elitismu, který je pouze pro pár vyvolených.
Díky Bohu, tato přesvědčení jsou skutečné pravdě o mezidruhové komunikaci vzdálená více, než cokoliv jiného. Telepatická komunikace je zcela "uzemněným" stavem a probíhá v plném vědomí a soustřední se na přítomnost tady a teď. Doslova! S nohama pevně na zemi v plné pozornosti k přítomnému okamžiku. 

Příkladem mohou být mé vlastní nesoustředěné cesty vedoucí do spontánních okamžiků telepatické komunikace.. . při procházce lesem, kdy jsem obdivovala poletující ptáky. Sledovala jejich zdánlivě bezcílné poletování ze stromu na strom, skládala možnosti, hledala významy. . . až k mrtvému bodu, kdy moje analytická mysl dosáhla svého limitu. Pouze ve chvíli, kdy moje mysl utichne, dostanou slovo mé další smysly vnitřního vědění a ke slovu přijde vnitřní hlas - mentální obrazy, tichá slova, emoce, vnímání pachů či opravdové fyzické vjemy tepla slunečních paprsků na perutích mých křídel a kůži pod peřím na mých zádech. Zjištění, že ve skutečnosti nejsem oním ptákem, kterého jsem pozorovala, bylo v danou chvíli zcela vedlejší a nedůležité. Na chvíli jsem odložila svou člověčinu, abych zažila jaké to je být volným ptákem. Nikoliv mojí představou vycházející z mé znalosti o jiném druhu, ale jednoduchým spojením s esencí jiné bytosti, s jejím psychickým a energetickým otiskem.

Ve starém Egyptě byla hvězda Sirius spojována s bohyní Isis a souhvězdí Orion s bohem Osirisem. Navíc je starověký Egypt přímo protkán přítomností lvů, ať jsou to chrámové malby, sochy či spojení bohů a lvů, kde těmi nejznámějšími jsou Sekhmet se lví hlavou, Bast - kočičí bohyně či jedna z největších záhad Egypta, Sfinga. 
Starověcí egypťané, a nejnovější vědecké teorie, zdá se, tuto skutečnost potvrzují, znali energetický portál skrze nějž proudí ze Siria světlo na planetu Zem. 

​Sirius je nejzářivější hvězdou naší oblohy a má dokonce 26 krát vyšší jasnost než naše Slunce. Světlo Siria povzbuzuje proces probouzení k vyššímu stavu vědomí a tlačí nás vpřed směrem k našemu vzestupu. Říká se, že Je nejdůležitější hvězdou z hlediska vývoje lidí a ve starověku byl nazýván "Spirituální slunce". Během našeho léta (na Jižní polokouli je to  opačně)  v období mezi 26. červencem a 12. srpnem je Sirius nejblíže k Zemi, a proto jsou energie z něj proudící nejsilnější. Je to období, kdy se dostává do jedné linie se sluncem, Zemí a pasem souhvězdí Orion. V přesném přímce se pak tato nebeská tělesa nacházejí 8/8, kdy je intenzita proudění nejvyšší. Aby mystérií nebylo málo, pak tři hvězdy pasu souhvězdí Orion jsou ve stejnou chvíli v přesné linii se třemi pyramidami v egyptské Gíze. Je to okamžik, kdy bůh Osiris - spojován s Orionem, a bohyně Isis - spojována se Síriem, jsou v jedné linii. 

Sirius je také znám jako královská hvězda. Z hvězdy Sirius A pocházejí bytosti zvané Feliae, kočičí druh s dlouhou historií, která je úzce propojena se Zemí.
​Jejich kočičí vědomí se nejvíce projevovalo v období Lemurie, Atlantidy a ve starověkém Egyptě. 
Lví brána, také nazývaná Nekonečný portál umožňuje zvýšit úroveň lví energie a tím umožnit větší probuzení lidstva na všech úrovních. Poskytuje nám prostor a příležitost znovu "stvořit" sám sebe. Znovu se zrodit do života a do člověka, jakým každý na své esenciální úrovni opravdu je. Umožňuje kosmické energii a informacím "doletět" snáze k Zemi a na individuální i kolektivní úrovni otevřít možnost posunout se ke způsobu života ve vyšším stavu vědomí, tedy ve více vědomém způsobu života. Říká se, že portál je udržován a chráněn dvěma lvy, každým na jedné straně brány 

Královská energie Síria nás "nabíjí" naší přirozenou suverenitou. Stejně jako znamení zvěrokruhu lva, jsou podpůrné a pomocné energie plynoucí ze Siria o naší vlastní suverenitě. Tedy o vstupu do naší osobní síly. Období zesíleného proudění této božské energie, tohoto mocného času, vytváří prostor pro rozpomenutí se naše vlastní dary, dovednosti a silné stránky i to, jak je používat. Jedná se o velmi kreativní a hravou energii. Ostatně energie kreativity a hravosti je pro kočky, ty malé i ty velké, velmi typická. Lze říci, že božská kreativita  je pro ně přirozeným stavem. 

Udělat či vytvořit něco kreativního je jednou z nejrychlejších cest ke zvýšení osobních vibrací, otevření se svému vlastnímu multidimenzionálnímu JÁ  a prohloubení vlastního kreativního potenciálu. Lev je přirozený lídr. Je-li ve svém středu, ve své rovnováze, září z něj klid a mocná přirozená sebejistota, stejně jako ušlechtilé a štědré srdce.  Často voláme po změně . . . po příchodu nových energii . . . po větším množství světla . . . po větší dávce lásky  . . . po hojnosti . . . ale nejdříve je třeba, abychom mi sami našli svůj střed bytí, byli uzemnění a propojeni s centrem Země a chtěli tyto kvality pro sebe. Hvězdný portál lví brána dává prostor vydat se na cestu k osobnímu mistrovství, kdy dosáhneme rovnováhy mezi světlem a temnotou. ​